Svatý mučedník Gorazd
a jeho dědictví
(Pohled dnešní generace duchovních)
Těm, kteří již nastoupí pouť hledání jediné Pravdy a putování ke spáse, se náhle otevírají dvě cesty. Jedna úzká, strastiplná, plná sebezapření stoupá do nebe; druhá široká, plná sebeuspokojení, pohodlí a milých snů se příjemně svažuje do útrob pekla... Téměř každý, kdo se vydává na cestu k Pravdě, má o ní jisté představy – jaká by měla být – a tyto představy bývají lákavé a příjemné (pochopitelně, vždyť proto se většinou na stezku slibující dosažení Pravdy vstupuje). Brzy ovšem přijde tíživý okamžik rozhodnutí – tehdy se nám odhalí část Pravdy, našeho cíle, a právě v tento moment stojíme na rozcestí a váháme kudy se brát dále. Toužená Pravda, které jsme byli připraveni zasvětit život, nám poodhalila malinko svou tvář a my zjišťujeme, že je docela jiná, než jsme si představovali. Kudy se bude ubírat naše další cesta? Za Pravdou, ať je jakákoliv, nebo za našimi představami? Jsme ve zkoušce. Co jsme si zamilovali více? Pravdu nebo naši vysněnou představu o ní? Na tomto rozcestí jsou hledači duchovní tříbeni a rozdělováni na blouznivce, kteří nejsou Pravdy hodni, a na skutečné poutníky do nebeského Království Pravdy Boží, kteří mají odvahu zapřít sebe sama, nechat zemřít své nitro, aby získali život opravdový v Pravdě. Na cestu do nebe nemohou vstoupit slaboši nepřipravení přinést pro získání Království Božího oběti.
Množství poutníků zavrhne nepohodlné zjevení Pravdy a vybírá si cestu širokou, příjemnou; podléhají tak obelstění a nechávají se zamotat do pavoučích sítí klamu. Menší část lidí v ten okamžik s bolestí opustí zamilovanou představu o Pravdě, libé její vykreslení, jak by měla Pravda vyhlížet; tito přijímají nepohodlné zjevení Pravdy pro lásku k Pravdě samotné – k Tomu, kdo sám Pravdou jest – k Ježíši Kristu; pak je čeká další namáhavá cesta k dalšímu rozcestí, kde se budou opět rozhodovat – buď pro další obtížné trápení pro Krista nebo pro záludnou úlevu.
Toto je jedno ze základních pravidel křesťanského duchovního života, jak je zjeveno svatým Evangeliem, a jak je podává svatá Tradice Církve Kristovy. Už samotné toto základní evangelijní poučení je poodhalením Pravdy a zní mnohým přímo odporně; je jim kamenem úrazu, neboť jsou v moci ďábelského klamu, jsouce přesvědčeni, že duchovní růst ke spáse může a má být čímsi pohodlným, veselým a radostným – zaměňují totiž jemnou duchovní radost, jež nás v utrpení pro Krista osvěžuje, s tělesným smyslným jásáním a dobrou náladou v americkém stylu „keep smilling“ („vždy s úsměvem“).
Svatého mučedníka Gorazda (biskupa českého a moravsko-slezského, + 1942) vidíme jako jednoho z těch vzácných lidí, kteří vědomě kráčejí úzkou cestou plnou bolesti, strádání, sebezapření, stálého umírání v nitru – odumírání sobě a bolestného rození se pro živou Pravdu, pro Krista. Sv. Gorazd naslouchal poučení apoštola Pavla nabádajícího nás, abychom sami sebe přinášeli Bohu jako oběť živou, svá těla abychom odevzdali jako živou oběť, příjemnou Bohu skrze rozumnou (chápej – duchovní, vnitřní) službu Hospodinu (Řím 12,1). On dobře rozuměl svatému apoštolu, který v Písmu svatém praví: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku (čili zdejšímu světu), ale proměňujte se obnovením své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, a jak je dobrá, libá a dokonalá“ (Řím 12,2). Nad úžasným životem mučedníka Gorazda se vznáší odkaz jeho otce, který mu ještě za jeho mládí pravil: „Nikdy se ničeho neboj, a když máš pravdu, nepovol.“1 Nebylo lehké dostát této otcovské závěti, jako ostatně není lehké zůstat v tomto světě věrným poznané pravdě. Lpění na této zásadě mu opravdu ztrpčovalo tento pozemský život, ale zrodilo ho pro život věčný.
V životních osudech svatého vladyky vidíme, jak ve svém nitru zápasil o poznání jediné skutečné Pravdy; v tomto boji se nelitoval. Tak sledujeme jeho duchovní růst v dobách, kdy byl ještě římským katolíkem se slibnými perspektivami v katolické hierarchii. Ve službě poznané Pravdě nešetřil při službě trpícím lidem svých sil ani zdraví, až ho tento zápas za dokonalost ve službě Bohu, za další duchovní poznání a růst přivedl na hranici tělesných a psychických možností člověka – téměř k tělesnému sebezničení; u svého okolí si touto neúnavnou trpělivou horlivostí při službě duševně nemocným a raněným z bojišť prvé světové války získal hlubokou úctu a již v té době ho začíná obklopovat náznak pověsti svatosti. Sv. Gorazd – sám těžce tělesně nemocný a navíc vyčerpávaný vysilující službou bližním – se nelekal tělesné slabosti, vždyť měl příklad v samotném Kristu, znal o Něm slova apoštola v Písmu svatém: „Zemřel na kříži ze slabosti, ale živ jest ze síly Boží; i my jsme s Ním slabí, ale živi budeme s Ním ze síly Boží...“ (2.Kor 13,4).
Vladyka Gorazd následoval napomenutí svatého apoštola Pavla a nehledal, jak dojít chvály od lidí, ale od Boha; usiloval tedy především o vnitřní čistotu, nikoliv o vnější aureolu svatosti, o úspěch ve své církvi a skvělý osobní „image“. Ve svém hledání Pravdy pro sebe a svůj národ, při uskutečňování toho, co mu již bylo zjeveno a čeho se ve svém duchovním hledání dobral, se nezastavil před žádnou autoritou tohoto světa. Tím si časem vysloužil obdiv i u svých protivníků. Spolu se svatým Pavlem míní sv. Gorazd, že „vše, co mi bylo (dříve) ziskem, odepsal jsem jako marnost; a vůbec vše pokládám za marnost, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko; pro Něho jsem vše ostatní odvrhl a považuji to za hnůj, abych Krista získal a v Něm nalezen byl...“ (Filip 3,8). Vše, co měl, čeho dosáhl, i své postavení stále dával k dispozici; vše byl připraven obětovat poznání Pravdy, za co nejdokonalejší účast na ní. A také to učinil...
Ve svém boji za Pravdu se svatý vladyka mučedník nešetřil ani tělesně ani duševně; vnitřně opouštěl vše, co se mu začalo jevit již jako nedokonalé a překonané – i když mu to bylo milé a sloužilo mu dříve v duchovním životě. Přišla chvíle, kdy se ve svém zápasu probil k poznání, že Pravda, spása a duchovní obnova národa i jeho budoucnost se nenalézají v církvi, ve které vyrostl, jak doufal dříve, ale nabízí je pouze církev pravoslavná. Jistě pro něho bylo zklamání se v římské církvi velmi bolestné, ale zachovává věrnost stezce, na kterou dříve vykročil. Opouští svou rodnou církev, ve které již došel uznání, která mu nabízela hmotné zajištění i vysoké postavení, jen kdyby slevil ze svých duchovních ideálů... Vydává se na další strastné putování do neznáma, doufaje v Boží vedení, požehnání a pomoc. Jako praotec Abraham opouští na povelení Boží svůj domov a složiv své naděje na Hospodina, jde do nejistoty, za hlasem Jeho...
To, co učinil, bylo bláznovstvím v očích tohoto světa. Aby pokročil svatý vladyka na cestě k dokonalosti Kristově, uposlechl sv. apoštola Pavla a stal se bláznem pro Krista; věděl, že moudrost a opatrnost rozumných zdejšího světa je Bohu bláznovstvím, kdežto své „blázny“ činí Hospodin opravdu moudrými... Vzdal se síly a moci, které mu skýtala mocná římská církev, i cti, které tam již požíval. Zvolil cestu vyděděnce a stal se vůdcem těch, na které se všechno svalovalo (a dodnes svaluje), kteří byli terčem útoků, pomluv, opovržení, kteří zde neměli žádnou pozemskou jistotu... A všechno snášeli (1.Kor 4,13).
Svatý vladyka navázal styky se srbskou pravoslavnou církví, přijal svaté Pravoslaví a po čase odjel do Srbska, aby zde byl vysvěcen na pravoslavného biskupa.
* * *
Před osmou hodinou ranní v neděli 25. září 1921 vstupovala do katedrálního chrámu srbské pravoslavné církve v Bělehradě delegace s velkým bílým praporem, v jehož středu zářil kalich červené barvy a špice byla zakončena pravoslavným křížem; dvaadvacet zástupců Čechů a Moravanů toužících po Pravoslaví spolu se zástupcem pravoslavných věřících z Podkarpatska a dvě ženy v moravském národním kroji, provázeli svého zvoleného kandidáta biskupské hodnosti, nyní již mnicha -- archimandritu Gorazda -- k rukopoložení na pravoslavného archijereje.
Delegaci z Moravy se dostalo v Srbsku neobvykle vřelého přijetí. Nikdo přesně neví proč – bylo to zcela překvapivé, ale můžeme to tušit; tisíciletou velikost události všichni vnímali a veselili se duchovní radostí. Na přivítání vzpomínají účastníci delegace jako na nečekaně dojemné. Po přijetí nového jména -- Gorazd -- si všichni se slzami v očích začali uvědomovat, že Gorazdovo jméno se po tisíci letech opět vrací na Moravu. Jugoslávský tisk píše: „...Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto...“
Bělehraďané vítali vzácnou návštěvu v obrovském počtu – přišlo veškeré duchovenstvo, monastýrská škola, učitelé, obecné školy, bělehradská československá kolonie, zástupce města a mnoho lidu, který provolával slávu Československu; vítal je zpěv církevních i slovanských písní, nechyběly kytice a chléb se solí... Na pozdravy odpověděl sám Gorazd, který prohlásil, že římská orientace neodpovídá charakteru českého národa a že nyní za pomoci srbské pravoslavné církve stává se to, nač se pomýšlelo, ale co se za Rakouska nedalo uskutečnit... Bělehradské rodiny přijaly československé poutníky do svých příbytků jako milé hosty. Nazítří se konal obřad »jmenování biskupem«, katedrální chrám byl plný. „Bělehrad se nenadchne a nevzruší snadno,“ psaly o dva dny později bělehradské noviny. „Jakkoliv není nábožensky fanatický, přece s neobvyklým nadšením přivítal nového biskupa a zástupce československých obcí, neboť si instinktivně uvědomil veškerou velikou vážnost události.“
Při liturgii po slavnostním svěcení se stala zvláštní věc – když patriarcha vyvedl právě vysvěceného biskupa před hlavní oltářní dveře k lidu, bělehradští věřící zdravili novosvěcence neobyčejně srdečně a hlasitě. „Žádného srbského biskupa až do dnešního dne takto nepozdravili,“ napsaly jugoslávské noviny. Tyto srdečné ovace a pozdravy se opakovaly i na konci bohoslužby, když patriarcha Dimitrij s případnými slovy dával biskupu Gorazdovi poučení a odevzdal mu biskupské žezlo. Pak vladyka Gorazd s berlou v ruce a mitrou na hlavě zaujal místo na ambonu a česky děkoval srbské církvi a národu... Výslovně zdůraznil, že Pravoslaví v Československu není výsledkem nějaké propagandy, ale obnovením starého ducha, který Habsburkové dokázali tak dlouho potlačovat. Dává slovo, že zůstane on a jeho bratří věrnými a oddanými nejen srbské církvi, ale i srbskému národu.
A jaké byly dojmy delegátů? Poprvé se setkali se slavnostním církevním životem pravoslavné církve. Z římské církve měli zkušenosti z církevními hierarchy – knížaty, kteří byli daleko, daleko vzdáleni prostému lidu, takřka nedostupní. Zde poznali, že pravoslavní biskupové jsou skutečnými pastýři a duchovními otci svého lidu.
Ovace v katedrálním chrámě bělehradském však neplatily tomu biskupskému oděvu, na který byli všichni zvyklí, ale platily tomu člověku, který po těžké a neúnavné práci zachoval si ideál: vésti všechen národ ke Kristu a pravdě.
Biskup Nikolaj Velimirovič 2 ve své předpovědi
vladykovi Gorazdovi při jeho svěcení vyřkl i tato slova, prorocká
slova o Gorazdově životní cestě, jež měla od 25. září 1921 trvat do
dne jeho mučednické smrti dne 4. září 1942 na kobyliské vojenské střelnici
v Praze pouhých jednadvacet let:
„Nespěchati za pozemským královstvím a panstvím, ale vždy se přikloniti ku království nebeskému, podle příkladu sv. Lazara Kosovského. Tato naše stará víra našich předků nechlubí se rychlými úspěchy, ale klidně očekává konečného úspěchu. Neočekává potlesk od současníků na zemi, ale od anděla v nebi. Nepočítá se čas na léta, ale na staletí. Snese všechen posměch v nezvratné naději, že ona se bude radovat naposled. Takováto zkušenost o pravoslaví může dát vladykovi Gorazdovi odvahu k náporům, které ho čekají, i aureolu slávy, jež musí být spojena se jménem prvého biskupa československé republiky.“ 3
* * *
Když svatý mučedník vladyka Gorazd přijal svaté Pravoslaví, učinil tak stejným způsobem, jako všechno ostatní ve svém svatém životě – poctivě, celou svou bytostí vstoupil do duchovního prostoru pravoslavné církve, celým svým srdcem si ji zamiloval. Věděl, že při hledání Pravdy a jejím uskutečňování nelze smlouvat ani žertovat, nechce-li člověk být učiněn nehodným Pravdy na věky... Svatý Gorazd tento krok učinil s rozhodností a odvahou, nenechávaje si opatrnicky žádná „zadní vrátka“.
V té době byl již Bohem postaven na místo toho, kdo vede svěřené stádce. Jako pastýř, který vede a nese odpovědnost, kráčel v čele a sám prvý na sebe přijímal to, k čemu přiváděl jiné. Uvědomoval si, že úloha přidělená mu Bohem je těžká, že se má stát duchovním otcem vznikajícího místního pravoslavného společenství, věděl jaká námaha a bolest ho čekají, neboť byl poučen svatým apoštolem a Písmem svatým o tom, co znamená být duchovním otcem, že mnoho mají lidé různých pěstounů, ale málo mají těch, které nejvíce potřebují, totiž otců, kteří v Kristu Ježíši skrze Evangelium rodí své svěřené ovečky -- své děti duchovní -- do pravého věrného života křesťanského, pro život nebeský (1.Kor. 4,15). Znamená to znovu a znovu je bolestně rodit, dokud nebudou mít podobu Kristovu (Gal. 4,19). Jako otec střeží panenství své dcery, již zasnoubil vybranému ženichu, i svatý vladyka následuje apoštola Pavla a s boží žárlivostí opatruje jako duchovní otec svou dceru -- místní církev -- aby ji jako čistou pannu odevzdal Kristu (2.Kor. 11,2).
Přijetím svatého Pravoslaví však zápas sv. Gorazda za Pravdu nekončí, právě naopak. 4 Spolu s apoštolem by vladyka mohl říci: „Nemyslím si, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych ji získal, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš... zapomínám na to, co je za mnou, jsem upřen k tomu, co je přede mnou... Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. Bratři, napodobujte mne. My máme občanství v nebesích“ (Filip. 3,12-20). Vladyka vyšel ze středu těch, kteří nebyli nositeli čisté křesťanské Pravdy; podle příkazu Písma „se oddělil“, nechtěl již být více zapřažen do cizího jha a mít dále něco společného s nepravým křesťanským společenstvím (2.Kor. 6,14) a nyní úzkostlivě dbal, aby ty, které vedl, přiváděl opravdu přímo ke Kristu. Kdyby prosazoval sám sebe -- jak to činili někteří jeho bývalí spolupracovníci, kteří svedli větší část zástupu z pravoslavné cesty ke Kristu na cestu za sebou -- odpíral by Pravdě, podlehl by nepravosti a očekával by ho trest a hněv Boží (Řím. 2,8). Aby nedoporučoval sám sebe, ale aby sám byl Pánem doporučován a chválen (2.Kor. 10,18), střežil se, aby neochabl ve svém vnitřním boji a v ničem se nešetřil; a tak postupně opouštěl vše, co mu sice bylo milé i posvátné, na co byl zvyklý, ale co se různilo od svatého Pravoslaví – od jeho Tradice, zvyklostí, obyčejů.
Svatý mučedník Gorazd věděl, že při dosahování Pravdy nelze jít na kompromis ani vnitřní, ani vnější. Uvědomoval si, že vnější věci (zevní podoba duchovního života, bohoslužeb, církevního konání) jsou tam, kde jde o všechno – o život či smrt, o Pravdu či klam, stejně důležité, jako jejich vnitřní obsah. Věděl, že kompromis je od ďábla, proto sebe nelitoval a rychle rostl k plnému přijetí Pravoslaví – jeho vnitřních duchovních hodnot i vnějších podob... Jaký to příklad pro věřící dneška i jejich pastýře! Dnes je totiž až příliš často užívána rozumnost a moudrost tohoto světa, aby byla Církev pitvána, aby z ní bylo odstraněno vše „pouze vnější a dobové – dnešnímu člověku nepotřebné“. Z takovéto učené moudrosti činí ovšem Bůh bláznovství, jak praví Písmo. Neboť při těchto rouhavých pokusech zdokonalit dílo Boží, vylepšit a zkrášlit Boží Tělo, kterým Církev jest, při těchto „kosmetických operacích“ k úpravě zevnějšku se operace vpravdě mění na pitvu, neboť „operace se zdaří, ale pacient umírá“.
Jako dobrý pastýř byl vladyka mučedník tvrdý a nesmlouvavý k sobě samému, ale do určité míry shovívavý k svěřeným ovečkám, aby všechny -- silné i slabé -- přivedl ke spáse, všem se stal vším, aby alespoň některé spasil (1.Kor. 9,22). Mlékem kojenců krmil zpočátku své svěřence, aby jim svým časem mohl poskytnout silnou duchovní stravu plného svatého pravoslavného křesťanství.
Sám sobě však v ničem neslevoval; jako vůdce a pastýř byl všem vzorem a ukazatelem směru, byl vždy o krok před svým stádcem a usiloval, aby stanul tam, kam jiné vede, což svou mučednickou smrtí opravdu učinil – skrze své mučednictví stanul u Božího trůnu, kam své svěřené malé stádečko vedl. Svatý Gorazd nebyl slepým vůdcem slepých...
Svatý vladyka získal svojí horlivostí pro Hospodina zástupů, pro živou Pravdu Kristovu, a usilovným duchovním zápasem v odříkání a askesi, i pro milosrdenství, které u něho každý nacházel 5, hojnou rosu blahodati (milosti) Boží shůry, která na něj skanula a přinesla mu již zde na zemi nejen odměnu za jeho odříkavý život plný sebezapírání, ale především další duchovní růst, sílu pokračovat a schopnosti zřece 6 vést svěřené stádce. O jeho asketickém životě, neustálém postu, sebekázni a přísnosti k sobě je v této knížečce učiněno mnoho zmínek a vydáno vícero svědectví. Jeho tvář často duchovně zářila, takže někteří pamětníci, když hovoří o jeho „znavené tváři“, poznamenávají, že „z té tváře vycházela zář a teplo“, nebylo to však prý způsobeno sluncem, ale „dobrotou a krásou jeho duše“. Jeho duchovní život a síla víry tak vyzařovala z jeho osobnosti a působila na ostatní, že jeho dílo při srovnávání s okolním křesťanstvím u nás bylo jedním pamětníkem přirovnáno k „mladému výhonku pravoslavné církve na uschlém kmeni křesťanství v českých zemích“. Z duchovních darů, kterých se mu v jeho svatém životě v hojnosti dostalo od Hospodina zástupů si povšimneme těch nejvýraznějších – blahodať Ducha Svatého ho obdařila: darem pokory (skromnosti) a odporu ke slávě 7; s tím souvisí i dar mírnosti a poslušnosti (jak zřetelný je tento jemný dar na jeho cestě životem! – vlastně neustále se v zájmu vyšším podřizoval a činil to, co vyžadovaly okolnosti k duchovnímu prospěchu těch, kteří byli kolem něho, nikoliv, co by si přálo jeho srdce, přestože to byla přání zbožná; i přijetí biskupství se upřímně bránil a podřídil se, až když nebylo jiného řešení; vskutku celý svůj život nehledal vůle své...); dále byl obdařen darem proroctví, jež získal pro svoji prorockou službu národu – tj. hlásání svatého Pravoslaví, Boží Pravdy; vícekrát ve svém životě prorokoval budoucí události a zvláště pak konec svého pozemského života (rok i měsíc svého umučení – září)8; pak byl ozdoben darem slz, darem plakat nad svými hříchy; o tento dar usilovně prosí asketové, poustevníci, a ne každému z velkých Otců se tohoto vzácného duchovního daru dostalo...9 Dále spatřujeme u vladyky dary nejvzácnější – dar touhy trpět pro bližní a dar lásky; několikrát jsme ve vzpomínkách jeho současníků slyšeli vladyku, jak vyslovuje tichou touhu trpět, přinést sebe v oběť – je to touha vpravdě kristovská, podílení se na oběti Spasitelově, jak o tom píše svatý apoštol Pavel 10; lásku sv. Gorazda snad není ke konci tohoto sborníčku již třeba nikterak dokládat... Leč všechna tato charismata jsou dary udělované mučedníkům.
Svým každodenním nekrvavým mučednictvím se stal vzorem křesťanského života všem, které vedl. Sám nejprve sobě zemřel, aby tomu mohl učit jiné. Slyšel Ježíše Krista, svého Božského Mistra, jak praví, že nezemře-li semínko zaseté, nestane se z něj veliký strom dávající užitek mnohý. Jedině skrze tuto proměnu, která má z jedné strany podobu smrti, ale z druhé strany podobu zrození, se vchází do Království Božího – to jsou jediné dveře. Touto poznanou stezkou v prvé řadě sám kráčel v čele svého malého stádečka, vedl tudy k pramenům života ty, kteří měli uši k slyšení a oči k vidění, byli vyvolení k přijetí Pánem. 11
Svůj pastýřský úkol dovršil a korunoval tím, že tou mučednickou cestou, po které celý život kráčel, se odebral k trůnu Boží slávy, aby nás osobně dovedl k samotnému cíli křesťanského života, jehož se stal ve svém životě i smrti prorokem, vyznavačem a svědkem (martyrem). Dokonalost, jíž svatý vladyka ve svém životě dosáhl, spočívá v projevení lásky, nad kterou není. Nyní svými přímluvami u Božího prestolu pečuje o ty, kteří opravdu kráčejí v jeho stopách a jsou skutečnými dědici jeho duchovního odkazu, a svolává Boží hněv na ty, kteří jeho dílo falšují a kazí... Vpravdě jen ten je následníkem svatého Gorazda, kdo nemiluje sebe sama, opovrhuje světskou slávou, popularitou a chválou, neboť to vše je špatným znamením pro křesťana – a pro pastýře a otce to platí dvojnásob. Jen ten je jeho dědicem, kdo pěstuje a hlásá výjimečnost a nesrovnatelnost svatého Pravoslaví s jinými formami křesťanství, a to slovy i skutky, jak to on sám činil; kdo pěstuje chudobu, horlení pro Hospodina zástupů spolu s morální a mravní bezúhonností – jak svaté Písmo praví: „Nikomu nedáváme příležitost k pohoršení, aby naše služba nebyla uvedena v potupu, ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v postu; prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, nepředstíranou láskou (nelicoměrnou), slovem Pravdy, mocí Boží... mají nás za svůdce a přece mluvíme pravdu, jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí; umíráme – a hle, jsme naživu... máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše“ (2.Kor. 6,3-10).
* * *
Jako pastýř dobrý měl svatý vladyka Gorazd pochopení pro slabosti svých oveček; věděl, že často – duch již hotov jest, ale tělo slabé. Kompromis, který nikdy nepřipouštěl, pokud šlo o jeho vlastní osobu, do jisté míry dovoloval pro slabé, aby jim poskytl čas pro růst. Aby se duchovním nemluvňatům, jimž se stal duchovním otcem, stal i starostlivou milující matkou, krmil je nejprv mlékem, aby mohla zesílit a vyspět; vždyť jeho ovečky ještě patřily tomuto světu, ještě neměly Ducha, ale myslely zatím tělesným způsobem. Proto byly tehdy někdy i závist a svár, neboť patřily ještě světu, tomuto věku (1.Kor. 3,1-3). Proto jsou i dnes mezi námi často závist a svár, neboť se drolí a hroutí hradby naší církve a svět proniká do nitra místního pravoslavného společenství – nakolik hlouběji je opanovává, natolik se vzdalujeme Církvi Kristově, která se světem se neslučuje; pouze jednomu pánu můžeme sloužit: buď Hospodinu, nebo knížeti tohoto světa (tj. ďáblu) (Mat. 6,24). Těm, kdo by chtěli „na dvou židlích seděti“, se praví – Ježíš nepřijímá službu toho, kdo zároveň slouží též vládci tohoto věku.
Musíme si položit otázku, zda bylo na pastýřské vedení svatého Gorazda v naší místní církvi v plnosti navázáno... Vždyť nejenže jsme zůstali u mléka, ale -- zůstaneme-li ještě v tomto přirovnání -- toto mléko, místo aby bylo zahušťováno, bylo naopak postupem času více a více ředěno vodou. Nemluvně pak, místo aby sílilo a rostlo duchovně, chřadlo a chřadne dodnes. Nadějný duchovní růst Gorazdovy církve vystřídala stagnace a pozvolný úpadek. Tak od nás postupně duch sv. Gorazda ustoupil, že si již dnes ani dobře neuvědomujeme, v čem vlastně spočíval, stejně jako se od nás vzdálila jeho žehnající ruka... Duchovní jiskra a zdravé učení o Církvi (které je základem duchovního života a růstu každé místní církve), jež pěstoval náš svatý vladyka ve svém stádci, se vytratily. 12 Jiskra pohasla a učení bylo pokaženo vlažností a kompromisy. Něco takového by svatý Gorazd nikdy nepřipustil, neboť odtud je již jen krůček k úplné duchovní smrti. 13
Jistě, svoji roli sehrává též pokrok dějin a stále se přibližující čas duchovního zhroucení lidstva – a následně čas druhého příchodu Kristova, který křesťané od samého počátku vyhlížejí. Doba skutečně pokročila a ze znamení doby můžeme odhadovat, že čas se nachyluje; duchovní sestup lidstva je teď zjevně patrný. Již v minulém století si ruští starci stěžovali, že „opravdová zbožnost už skoro vymizela, nyní je již jen pokrytectví“; duch světa skutečně působí stále mocněji, slábne zbožnost na východě a západ opouštějí poslední zbytky staré tradiční zbožnosti, které zde ještě přetrvávaly; slova sv. Gorazda (ze vzpomínky na dětství) jsou toho jen dokladem: „Vzpomínám-li na ty dávno uplynulé doby, kdy lidé věřili živě v Boha, služeb Božích se zúčastňovali pravidelně, vodíce s sebou své děti od nejútlejšího mládí, a daleké cesty podnikali, aby na posvátném místě se vyznávali ze svých hříchů, zbavovali se těžkých tajných břemen provinění a vraceli se osvobozeni, potěšeni a posíleni s dobrými úmysly domů – jak lituji nynějších lidí, kteří z velké části už neznají útěchy, krásy a síly, jež prýští z náboženského života“ (HP 5/49). Co by řekl svatý vladyka o dnešních lidech našich časů? Snadno to můžeme odhadnout... Odvolávání se na současný duchovní pád celého lidstva a pokleslého ducha současnosti může být vysvětlením našeho problematického církevně–duchovního stavu, nikoliv ovšem omluvou!
Doba, kterou právě procházíme, je podle starých pravoslavných proroctví poslední lhůtou, poslední příležitostí k obrácení se, k duchovní obnově místní církve v duchu sv. Gorazda; svaté Evangelium nás učí, že strom, který neponese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně... Naše záchrana se může nalézat pouze v důsledném pěstování a rozvíjení starého, původního pravoslavného učení a praxe. Abychom byli v tomto bodě konkrétní, uveďme jen namátkou několik možných podnětů – co urychleně vykonat v duchu Pravoslaví a v duchu linie sv. Gorazda v naší situaci; ohledně našeho projevu ke světu např.: v ekumenickém fóru zřetelně vyslovit pravoslavné učení (jak to činil sv. Gorazd), že jednota křesťanů může spočívat pouze v přijetí svatého Pravoslaví všemi, kdož se nazývají křesťany; že naší touhou je, aby se celý svět stal pravoslavným (– slova sv. Gorazda) 14 (s tím souvisí i ukončení veřejného modlitebního obcování s tzv. „jinoslavnými křesťany“). Ohledně naší pastýřské práce uvnitř místní pravoslavné církve: do života a praxe církevních obcí je žádoucí v neustávajícím tempu postupně -- krok za krokem -- uvádět plnost ducha svatých kánonů, 15 ve kterých je zachycena posvátná Tradice Církve, jejíž držení a pěstování jest typickým jevem pro pravoslavné církve; k tomu náleží kromě jiného i obnovení podoby církevních úkonů (např. aby křty /čili „ponoření“/ byly opravdu svatými křty, zpověď /čili „vyznání hříchů“/ opravdovou svatou zpovědí s vyznáváním hříchů, nikoliv pouze obecné hříšnosti atd.) K tomu mířil sv. Gorazd; nuže, neodklánějme se od směru jeho duchovní linie. 16
Není to pohodlná cesta, ani snadná, ale je pravoslavná, odpovídá Písmu a Tradici Církve a je jedinou spásonosnou stezkou, kterou můžeme zvolit. Nevydáme-li se tímto směrem, vydáváme se v nebezpečí, že spása Kristova přestane přebývat v našem středu. Na začátku jsme hovořili o dvou cestách – pohodlné široké a strastné úzké – mezi nimiž musí mnohokrát volit každý křesťan, ale stejně tak i pastýři a otcové, a skrze ně se tou či onou cestou ubírá i celé společenství každé místní církve. Stojíme na rozcestí, kde se nám zjevuje Pravda – a to skrze podobu plného svatého Pravoslaví. Po roce 1989, kdy se otevřely hranice, jsme konfrontováni s Pravoslavím, jak je žijí velké starobylé pravoslavné církve, které je pro svou vnitřní sílu, sílu staré tradice přinesly do dnešních časů. Jak se s tímto zjevením vyrovnáme? Kterou cestou se vydáme – pohodlnou cestou dřímání s odvoláváním se na sv. Gorazda, který má tomuto dřímání a snění žehnat?! Nebo úzkou stezkou, kterou ve skutečnosti svatý mučedník Gorazd kráčel; stezkou namáhavého růstu, trpělivého pastýřského vysvětlování a osvěty, misie, nadšení -- ale i vyděděnství a zavržení „moudrým“ světem -- a nezištné, obětavé práce k uskutečnění plného spasitelného Pravoslaví se vší jeho spasitelnou silou?
Jistě, není možno radit, abychom se stali Řeky a přijali všechny řecké duchovní obyčeje a způsoby svatého Pravoslaví v Řecku; nemůžeme se stát ani Rusy a budovat zde ruskou pravoslavnou církev a pod. To by byl přístup Pravoslaví cizí. Je však nejen možné, ale i žádoucí a hlavně gorazdovské, inspirovat se všude u starobylých pravoslavných církví (především zřejmě u nám nejbližší slovanské formy ruského a srbského Pravoslaví). Jde především o to, aby české Pravoslaví přestalo být v pravoslavném světě anomálií pro svoji zafixovanou začátečnickost, chudičkost. Vnitřní dynamismus místní pravoslavné církve, pohyb směrem od praxe začátečnické k plnému Pravoslaví ležel svatému Gorazdovi vždy na srdci; věděl však, že všechno duchovní bohatství nashromážděné v průběhu dvou tisíciletí nemůže být Čechy, kteří Pravoslaví právě přijali, vstřebáno naráz; proto krok za krokem postupoval a uváděl zde do života pravoslavné formy duchovního života jednu po druhé – raději pomaleji než překotně, aby národ mohl svým tempem duchovně růst, a nepřijímal historicky vyvinuvší se Pravoslaví čistě formalisticky. Věděl, že nejprve je třeba vyjít z toho, co zde již jest, vysvětlovat místním lidem, co je pravoslavné a co nepravoslavné, a omezit se při tom jenom na hlavní věci, především se však snažit vymýtit z náboženského života svého stádce vše, co není součástí pravoslavné věrouky. 17 Po jeho světlém odchodu k trůnu Hospodinovu se však tento proces u nás zpomalil a posléze stagnoval... Jeho oživení je pro nás otázkou dalšího bytí.
Vedle nás přebývají na tomto světě veliká starobylá pravoslavná společenství, nabízejí nám vzory, jak vyhlíží svaté Pravoslaví, jaké má učení, jaké způsoby, obyčeje, praxi... Toho je třeba se držet, toto následovat a k tomuto již s požehnáním svatého vladyky Gorazda dospět. V tomto duchovním růstu jednotlivců i celého společenství je přece duch sv. Gorazda; svatý vladyka sám toto vše přijal a své duchovní ovečky k tomuto neochvějně krok za krokem vedl.
Zamysleme se, co by nám asi řekl svatý vladyka, který již v r. 1939 napsal o našem národu a místní pravoslavné církvi, když hodnotil uplynulé -- z dnešního pohledu meziválečné -- období: „Jest však naší povinností upozornit vás na naléhavou nutnost, abychom ... všichni upřímně a opravdově upravili svůj poměr k Bohu a svou příslušnost k naší svaté pravoslavné církvi. Život našeho národa po r. 1918 byl zatížen velkým nedostatkem opravdovosti. Za slovy často nenásledovaly činy. Bylo to patrno též v životě náboženském a církevním, a to bez rozdílu konfese. Také v naší církvi, třebas může se vykázati celou řadou potěšitelných kladných výsledků, mohlo být vykonáno daleko více, kdybychom byli všichni naplněni duchem opravdovosti. -- Málo nábožensky se žilo též po celou dobu uplynulých 20 let. Hospodin je ten, který dává lidu svému sílu. Co chceme dokázati bez Něho?“ (Věstník 4/39)
Takto svatý vladyka hodnotí dílo meziválečné generace pravoslavných věřících, dílo, ke kterému vzhlížíme s obdivem a žasneme nad zápalem a úsilím, jež byly potřebny, aby mohlo být vykonáno (bylo to období, ve kterém se v naší maličké místní pravoslavné církvi každý rok světil nový pravoslavný chrám -- a nebyly to většinou žádné kapličky, naopak v mnoha případech jde o skutečně veliké chrámy; a to za časů bídy a hospodářské krise -- bylo potřeba skutečně mimořádné obětavosti věřících). Když nasloucháme tomuto vladykovu hodnocení prošlých let, snadno můžeme uhodnout, co by asi svatý vladyka řekl na naši adresu. Věru, nedá mnoho práce domysliti, co by asi pravil svatý vladyka „své“ české pravoslavné církvi dnešních dnů, ale – chceme to domýšlet?
* * *
Vylíčili jsme výše, co by mohlo znamenat, když se řekne „duch svatého vladyky Gorazda“. Je veliká škoda, že velmi málo věřících i pastýřů se opravdu namáhá, aby tak vzácnou osobnost pochopili, osvojili si uvažování sv. Gorazda a jeho přístup k Církvi, k životu a ke světu. Málokdo má dnes odvahu vzít si z této vpravdě světecké osobnosti příklad a vstoupit na stezku následování. Spíše bylo ze jména svatého Gorazda učiněno zaklínadlo, kterým si omlouváme naši vlažnost, neochotu někam putovat a cosi nepohodlného se sebou činit... Stejně jako za časů svatého vladyky platí, že „více se chce pro velikou věc žíti, než pro ni umírati“. Bohužel neochota pro „umírání“ má především duchovní podobu, mám na mysli neochotu k duchovnímu růstu, k duchovnímu umírání sám sobě, neochotu k onomu každodennímu nekrvavému mučednictví (což je vlastně odpor ke Kříži), které ovšem bylo nejcharakterističtější črtou světecké osobnosti biskupa Gorazda. Jak se pak můžeme pokládat za jeho duchovní děti, za jeho dědice a následovníky, když nepřijímáme to, co je jediné opravdu podstatné, jeho ducha?
Sebe svatý vladyka nešetřil a sám se stále přinášel v oběť Bohu; měl tedy morální právo žádat oběti od svých věřících. Při svěcení základního kamene pravoslavného chrámu ve Štěpánově sv. Gorazd pravil: „Žádám vás, abyste vytrvali. Vaše oběti jsou veliké, ale kdo zasévá v bolestech, bude sklízet v radosti...“ (HP č. 8, 1957). Stejně žádá vladyka mučedník oběti i od nás, kteří chceme být účastni české pravoslavné církve, jíž byl a je andělem; vždyť ji posvětil svou mučednickou krví. Jeho odkazem je přijetí Kříže, ochota trpět a snášet opovržení či nepřátelství; obětovat se pro Krista.
Často se říká, že dnes je jiná doba, jiná situace, dnes by bylo ještě daleko těžší než za dob Gorazdových vystupovat jako on. Pohlédneme-li na tehdejší společnost a situaci, snadno uznáme neopodstatněnost tohoto tvrzení (ostatně však – i kdyby to byla pravdivá námitka, sv. Gorazd by se ve všech dobách a společenských situacích zachoval stejně; vždy by zvolil úzkou stezku.)
Za časů sv. Gorazda byla jeho situace ve skutečnosti velice svízelná. Nepřátelské útoky, pomluvy, těžkosti a protivenství se na něho a jeho svaté dílo jen sypaly. Svět se prostě nemůže jinak chovat, ať je doba jakákoliv. Gorazdova církev ale sílila a rostla. Zdá se, že ji rány z vnějšku přímo posilovaly; spolu s apoštolem si mohla říkat – co mne nezabije, to mne posílí, denně umírám, ale žiji. Aby bylo zjevno, že to vše se děje mocí Boží, nikoliv silou lidskou: „Ve všem soužení jsme, ale nenaříkáme si; v zoufalých nesnázích jsme, ale nezoufáme; pronásledováni jsme, ale nejsme opuštěni; porážejí nás, ale nehyneme – vždy mrtvost Pána Ježíše na těle nosíme, aby i život (vzkříšení) Ježíšův byl na našem těle zjeven... Víme, že Ten, který vzkřísil Pána Ježíše, i nás s Ježíšem vzkřísí...“ (2.Kor. 4,8 a dál).
Tato víra je odkazem sv. Gorazda; není pak vzkříšení bez smrti – jak můžeme doufat ve vzkříšení, když se nám nechce pro Krista umírat? Strach před strádáním a utrpením, před zánikem, je charakteristický pro naši dobu; přitom však jsme již v takovém stavu, kdy nás může jen moc Boží vzkřísit! Snažíme se zachránit vlastními silami, a to může být náš opravdový konec; skrze pomoc od tohoto světa a uznání od mocných tohoto věku cesta ke vzkříšení nevede. Jestli nás tento svět pochopí a uzná, pak to neznamená nic jiného, než že jsme již mrtvi. Dokud budeme živi -- tedy nejen vnějškově, ale především vnitřně, duchovně -- pak o nás budou platit slova svatého Pavla, že nás nikdo ze světa nemůže pochopit, vždyť: „Člověk světa nechápe věci, které jsou Ducha Božího, neboť jsou pro něho bláznovstvím... My jsme obdařeni Duchem a můžeme vše posuzovat, ale sami nemůžeme být nikým posuzováni... Máme mysl Kristovu“ (1.Kor. 2,14 a násl.)
Snažíme-li se tolik o spolupráci a dobré vztahy s okolním světem, neobdržíme tento „mír ve světě“ zadarmo; museli bychom se vzdát něčeho, co dráždí ducha tohoto světa. Ale to znamená vzdát se ducha Kristova, který je tomuto světu mečem, a kdo jej má, nebude mít nikdy klidu na zemi. Obavy, že by nám Gorazdovy ideály a způsoby přinesly dnes potíže, jsou pravdivé. Navštíví nás však Gorazdova – Kristova svatost a požehnání. Nebude to pohodlná a široká cesta...
Ocitneme se v situaci, kdy si budeme moci spolu s Písmem říci: „Chlubiti se budu nemocemi (nemohoucnostmi) svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. Proto si libuji v nemocech (slabostech), v potupách, v bídách, v pronásledováních, v úzkostech pro Krista; neboť když mdlým jsem, tehdy silným jsem“ (2.Kor. 12,10). Že jsme v osamocení a slabí? V tom je naše chlouba.
Svatý apoštol nás v Písmu dále nabádá, abychom si dávali dobrý pozor na to, jak žijeme (abychom si opatrně vedli), abychom si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří, vykupujíce čas, neboť doby jsou zlé. Proto nemáme být nerozumní, ale máme pochopit, co je vůle Páně (Efez. 5,15-17). Vzpomeneme-li si na duchovní chaos prvé republiky, vynikne o to více světlo Pravdy, které zářilo z osobnosti sv. Gorazda. Jeho jasná a všem zjevná (a čitelná!) orientace je nám dnes zářivým příkladem; tento světlý příklad v dnešní době naší místní církvi poněkud schází a tím je ochromena naše misie, neboť ta v pravoslavném křesťanství spočívá právě v ukázání příkladu.
Chaos světa od dob prvé republiky patrně ještě zesílil a jediným opodstatněním našeho bytí zde je: svítit světlem Pravdy; nejsem si zcela jist, zda se nám to daří... Naopak, duchovní zmatení, jak se zdá, úspěšně nahlodává hradby, ohrazující naši církev od tohoto světa.
* * *
Hovořili jsme o způsobu pravoslavné misie, která stojí a padá s přinesením osobního příkladu. Na Pravoslaví nelze nikoho obrátit přesvědčováním, důkazy, disputací – natož násilím, hrozbami s mečem v ruce. Křesťanská misie se může konat pouze způsobem, který jednou pro vždy určil sám Hospodin Bůh, když On sám vykonal první misii tím, že sám přišel ke svému lidu a dal mu okusit, kam jej zve. Sám blahý Christos sestoupil, aby se to, co bylo jen nadějí a vzdálené, stalo blízkým a okusitelným. Tak i v pravoslavném světě trvá tento způsob misie – lidem misionář musí na sobě ukázat a umožnit jim, aby okusili to, co zvěstuje; nemůže přicházet pouze s rancem plným knih nebo se sliby, leč s rukama duchovně prázdnýma. Sám musí na sobě ukazovat duchovní růst, k němuž zve jiné; nemá se stydět za své zápasy, neboť ty jsou neoddělitelné od získání Království Božího -- právě stálost v duchovních zápasech vydává nejlepší svědectví o víře a zaslíbení, kterému jsme zasvětili svůj život, za kterým putujeme, a z jehož blah již zde a teď okoušíme, jinak bychom přec takovéto zkoušky nemohli vydržet a zůstat věrni.
Příklad nám světecká osobnost vladykova opravdu skýtá – vidíme, jak vyhlíží ten, kdo nehledá ani vysoké postavení, ani slávu, ani uznání a pochvalu od okolního světa; kdo hledá jen, jak by mohl kráčet těsnou stezkou sebezapření a tichého nenápadného obětování se pro Krista. Uveďme zde jeho vlastní slova o sobě samém (a jsou to proto slova vzácná, neboť nehovořil o sobě vladyka rád a často), která napsal jako poděkování k projevenému blahopřání k patnáctému výročí svého biskupského svěcení, kteréžto výročí sám ani neslavil, vzpomenul je ovšem jeho vděčný lid.
„Bratři a sestry! K 25. září (1936) dostalo se mi mnoha projevů lásky, za něž nezbývá mi než všem srdečně poděkovati. Já sám nebyl bych si ani uvědomil, že od r. 1921 uplynulo už 15 let, kdybych od přátel z Prahy nebyl na to býval upozorněn.Pro nás jest jedinou záchranou činit to, co svatý Gorazd jako pravoslavný biskup učinil – přijal Boží zbroj, o které píše sv. Pavel: štít víry proti ohnivým střelám od Zlého, přilbu spasení, meč Ducha, jímž jest slovo Boží; kolem beder se opásal Pravdou a obrnil se pancířem spravedlnosti. Vojín Kristův nevede boj proti nepřátelům lidským, ale proti mocnostem ovládajícím tento věk temnoty, proti nadzemským duchům zla (Efez. 6,12-17).Je pravda, že tato doba byla vyplněna mnohými pracemi, které se na mne často -- zvláště v dřívějších letech -- snesly jako vichřice, takže jsem často ani nevěděl, čemu se věnovat dříve... Všechny tyto práce jsem však konal rád... byla to z větší části práce tvořivá, která bývá sice doprovázena vnitřním utrpením a často i nepochopením ze strany okolí, ale nakonec přináší radost tím větší. Kromě práce přinesla mi doba také mnoho starostí, jež jsem přijímal jako břímě vložené na mne Bohem; abych neklesl, bylo nutno denně Boha prosit o pomoc. Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem. ... Jestliže při všech těch ranách, zkouškách, nedorozuměních a též mých osobních nedokonalostech, chybách, vadách, omylech a nedostatečnostech bylo dosaženo určitých úspěchů, je to důkazem, že Hospodin stál při naší společné práci. Bez Jeho patrné pomoci ničeho bychom nebyli vybudovali. Jemu buďtež vzdány díky a Jeho vůle se děj s námi.
Při všech radostných i bolestných událostech bylo mi posilou vědomí, že jsem se do svatyně Boží a ani do nynějšího úřadu (biskupského) nevetřel. Netoužil jsem nikdy po významném místě ani po vynikající úloze. Domáhal-li jsem se kdy v životě čehokoliv, činil jsem to ne pro svou osobu, nýbrž kvůli věci. Vědomí odpovědnosti, tak těžké, běží-li o odpovědnost nejen za sebe, ale i za jiné, mne po celý život táhlo do ústraní, neboť jsem přesvědčen, že se stěží budu moci odpovídat sám za sebe. Těžká choroba oční, končící obyčejně úplnou slepotou, byla sice nevítanou událostí, ale když se oslepnutí zdálo být nevyhnutelné, smířil jsem se s ním vnitřně úplně, neboť se mi jevilo jako prostředek k osvobození se od odpovědnosti za jiné a k vnitřnímu soustředění.
Mám důvod věřit, že Bůh nesouhlasil s mým stálým tíhnutím za samotou a ústraním, když se chorobný proces v očích zastavil do té míry, že s určitými přestávkami mohu pracovat. On je mi svědkem, že jsem svou účast na hnutí, jež u nás povstalo v životě církevním po (prvé) světové válce, nechtěl v žádném případě vázat s jakýmkoliv i sebe bezvýznamnějším úřadem církevním. Přijal-li jsem na jaře a v srpnu r. 1921 zvolení (za biskupa), byv k tomu donucen, považoval jsem to jen za dočasné východisko z tehdejší situace, doufaje pevně, že má funkce bude trvati jen krátkou dobu. Ke svěcení do Jugoslavie jsem v prvních dnech září 1921 kategoricky odmítl jeti, takže posel otec protodiakon Niketi°, který mne měl doprovodit, musel odjet beze mne. Jenom na všeobecné naléhání všech jsem se odhodlal vydat se na cestu do Jugoslavie, když týž posel přijel znova do Olomouce. Co jsem podnikl ve Sremských Karlovcích, aby nedošlo k mému vysvěcení, o tom zatím považuji za svou povinnost mlčeti. Jestliže přes to ruce světitelů spočinuly na mé nehodné a ubohé hlavě, stalo se to jen proto, že jsem se pokořil a sklonil se před něčím, z čeho nebylo jiného východiska.
Avšak po celých těch patnáct let jsem se považoval... pouze za předchůdce toho, kdo po mně má přijíti. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem jiném netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii... Obnova Pravoslaví v československém národě jest dílo Boží.
Patnáct let je však krátká doba a nezaslouží si, aby byla oslavována. Proto jsem žádného jubilea neslavil.“
Na závěr by bylo vhodné přinést několik slov o sv. Gorazdovi, která napsali naši předchůdci (jeho současníci) – biskupské svěcení v Bělehradě neznamenalo pro vladyku Gorazda dosažení cíle, ale začátek těžké a namáhavé práce... Mnozí z nás dobře vědí, jakými prostředky byl veden boj proti našemu vladykovi; kdo to neví, nechť ani netouží to poznat... Náš vladyka hájil Pravoslaví proti všem, ani na vteřinu se nezpronevěřil... třebas kolem něho zůstala jen část někdejší pravoslavné Moravy, přece ji uvedl na cestu našich pravoslavných otců... Náš vladyka projevil pevnou vůli, odhodlanost a pocit odpovědnosti s neobyčejným zapřením a sebeobětováním pro církev...
Svatý vladyka ve svých dopisech napsal: „Denně často prosím Boha, aby mne sílil, abych úplně neklesl na mysli před tím, než vykonám, co považuji za nutno vykonati, než přijde můj nástupce; chtěl bych mu odevzdati dílo hotovější než jest nyní.“
Ve chvílích zvláště těžkých, kdy jiný by se i vzdal další práce, píše vladyka odevzdaně: „... tento dojem ohrožuje i mou chuť k práci, ač jsem si vědom, že je třeba pracovat a ostatní ponechat na Boží vůli a Prozřetelnosti, a je vlastně povinností setrvat i až do úplného vyčerpání a klesnutí na cestě.“
V době, kdy byly psány výše uváděné řádky i citovaný vladykův dopis ku příležitosti patnáctého výročí jeho svěcení, zbývalo do jeho mučednické oběti a dosvědčení Krista prolitím vlastní krve ještě přibližně pět a půl roku...
Vždyť jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit; nehledejme prázdnou slávu (Gal. 5,25). „Neurážejte Ducha Svatého, jehož pečeť nesete pro den vykoupení“ (Efez. 4,30).
* * *
Svatý mučedník Gorazd a jeho dědictví -- epilog
Svatý mučedník vladyka Gorazd obětoval svůj život za pravoslavnou církev -- mystické Tělo Kristovo -- již dlouho před prolitím své krve na kobyliském popravišti. Na závěr své meditace o našem drahém svatém vladykovi bych se rád zamyslel nad tím, čím byla pro vladyku mučedníka místní pravoslavná církev, kterou zde z řízení Božího vybudoval a vlastní živou krví posvětil, a co pro něho znamenalo svaté Pravoslaví všeobecně.
Někdy je možno setkat se s tendencí vidět sv. Gorazda II. jakožto prvého „ekumenistu“, který považoval zdejší pravoslavnou církev za jedinečnou pouze tím, že obřadově navazuje na byzantsko-slovanské cyrilometodějství, že používá lidový jazyk k bohoslužbám a hlásání Písma svatého, že umožnila jeho kněžím vést rodinný život. Gorazdova pravoslavná církev by tím byla jen náhražkou za Římem nepovolenou reformu římskokatolické církve. Myslím si, že za takovou »náhražkovou církev« svatý vladyka život nedal...
Reformní touhy římskokatolických kněží na začátku našeho století našly ve věci odstranění povinné latiny a uvedení lidového jazyka do bohoslužby naplnění po druhém vatikánském koncilu římskokatolické církve v šedesátých letech našeho století (snad jen kromě možnosti ženatého kněžstva – ale i to /jak soudí někteří pozorovatelé/ je možná jen otázkou času).
Byzantský – cyrilometodějský obřad u nás praktikuje (někdy bohužel s nečistými úmysly) řada římskokatolických kněží – biritualistů a je obvyklý v římskokatolické církvi byzantského obřadu -- u tzv. „uniatů“ -- působící na východním Slovensku a snažící se pěstovat toto nečisté a odsouzeníhodné dílo i v Českých zemích.
Kdyby římští katolíci opustili povinný celibát kněžstva, ztratila by Gorazdova pravoslavná církev své opodstatnění k existenci u nás; byla by snad jedině vhodná k pěstování východního folklóru pro emigranty z Východu? Nikoliv; domnívám se, že gorazdovská pravoslavná církev neztratí nic ze svého opodstatnění ke svému působení zde, v naší vlasti, i kdyby římští katolíci sloužili východní liturgie denně v každém městě, česky i staroslověnsky, i kdyby se jejich duchovní mohli oženit. Neboť svatý vladyka Gorazd zde vybudoval nejen církev s cyrilometodějskými obyčeji, ale především církev pravoslavnou. Svatý nový mučedník se neobětoval za východní liturgii, ani za český bohoslužebný jazyk, ani za možnost ženatého kněžstva, ale za svaté Pravoslaví. Jistě, významnou součástí svatého Pravoslaví tvoří i ochraňování starokřesťanské praxe – tedy užívání obecně srozumitelného jazyka v chrámu, neomezování přístupu ke kněžství těm, kdo žijí v čestném manželství a pod. Podstatné a základní pro svaté Pravoslaví však je to, že je strážcem Božího zjevení, Božských pravd, že v jeho lůně přebývá plnost Božího působení a Hospodinova přebývání mezi lidmi, které přinesl do světa lidem Ježíš Kristus. Jednou z významných pravd střežených od dob apoštolských ve svatém Pravoslaví až do dnešních dnů je, že na světě je jen jediné duchovně-hmotné tělo Kristovo, svatý prostor, posvátná půda, které je Kristovou Církví, Boží nevěstou, kde je ochraňováno neporušené apoštolské křesťanství a pěstována plnost spásonosné křesťanské duchovnosti. Neboť jednu nerozdělenou Církev zbudoval na svatých apoštolech zde na zemi Bůh skrze Ježíše Krista. Nerozdělenost je její charakteristickou vlastností; rozdělená Církev by již nebyla Kristovou Církví. O této Církvi slíbil Pán, že brány pekelné ji nepřemohou, tedy že ďábel tuto boholidskou jednotu nerozdělí. Pravoslavní křesťané věří, že tato Kristem na apoštolech vzdělaná Církev opravdu existuje do dnešních dnů a bude existovat do konce věků a že se dnes nazývá církví pravoslavnou. To je pravoslavné vyznání – „věřím v jednu svatou, obecnou (sborovou), apoštolskou Církev...“ To je vyznání svatého Pravoslaví. Z této víry čerpal svatý vladyka sílu znovu a znovu v bolestech rodit místní pravoslavné společenství – až bude mít podobu Církve – Krista. Za tuto víru a toto vyznání dal vladyka mučedník Gorazd II. svůj světitelský život.
Pravoslavná církev nebyla pro svatého vladyku cyrilometodějskými vykopávkami ani byzantským folklórem ani pouhým uspokojením jeho mladistvé touhy po reformě římskokatolické církve. Ale svaté Pravoslaví bylo pro něho zjevením a poznáním pravdy, plností Pravdy – Krista, jedinou a jedinečnou Církví Kristovou, kde nalezl prvokřesťanskou duchovní svěžest. Za toto zjevení a poznání dával život každý den, a protože tím dospěl k dokonalosti duchovního života, dal mu Bůh, aby tělesně vykonal to, co žil duchovně – dal své tělo za Církev Boží, za Krista. 18
původní znění této statě
tištěno na pokračování
v Hlasu Pravoslaví
od čísla 7 /1994/ do čísla 2 /1995/)
Post scriptum
Snad není neoprávněné vyslovit při pohledu do dějin přesvědčení, že promarněná nebo zmařená příležitost se neopakuje – nebo až po tisíci letech. O jedinečnou hřivnu svěřenou nám Bohem skrze svaté Cyrila a Metoděje -- držet svatou autentickou víru křesťanskou -- jsme byli před tisíci lety, krátce po zesnutí svatého Metoděje, připraveni. Plody jedinečného a Bohem požehnaného díla svatých slovanských apoštolů sklízely jiné slovanské národy, které je dokázaly před nepřáteli uhájit a nedaly si je vzít. Ať jsme již přišli o pravoslavnou křesťanskou víru, která nám byla s nebe seslána a nad kterou nic vzácnějšího na zemi není, z jakýchkoliv důvodů, příležitost byla zmařena a duchovní dveře uzavřeny – na tisíc let. Po tisíci nešťastných letech, poznamenaných marným úsilím našich předků v tomto národě získat ztracenou Pravdu Kristovu, najít ukradenou perlu pro náš národ, shlédl Hospodin na úpěnlivé volání mučedníků země zdejší a naříkání národa po čisté Církvi Boží, po Pravdě Kristově, po vymanění se z bludů a setřesení duchovního jha církevního otročení vlkům v rouše beránčím; vyslyšel touhu mnoha pokolení po nebeském daru skutečného původního křesťanského duchovního života. Lidumilný Vládce, který chce, aby všichni lidé poznání Pravdy došli a spasení dosáhli, seslal nám druhou příležitost k přebývání své Církve uprostřed našeho lidu a obnovil po tisíci letech Kristovu Církev, svaté pravoslavné cyrilometodějství skrze mučedníka sv. biskupa Gorazda II. Již samo jméno obnovitele díla svatých bratří soluňských, které z Božího úradku přijal a donesl je až k trůnu Beránkově, zjevuje jeho duchovní napojení na dávné svaté dílo Boží na Velké Moravě; a nejen napojení, ale obnovení Církve cyrilometodějské u nás – vždyť v jeho osobě stanul mezi námi Gorazd, jehož jediného ustanovil svatý Metoděj za svého nástupce, pravoslavný biskup Gorazd, jediný legitimní duchovní dědic, kterému bylo skrze požehnání Metodějovo do rukou Hospodinem vloženo to, co k nám svatí Cyril a Metoděj přinesli – svaté apoštolství, i to, co zde na Moravě vybudovali – slovanské pravoslavné křesťanství, účastenství na pravé Církvi, kde přebývá plnost blahodati (milosti) Ducha Svatého, plnost spásy. 19
Jak naše církev hodnotila dílo sv. Gorazda po dvaceti letech od jeho svěcení, kdy ještě nikdo netušil (nebo možná někdo tušil?), že za necelý rok již nebude svatý vladyka obnovitel mezi živými a ani jeho církev nebude moci veřejně působit. Časopis Věstník tehdy napsal:
„Sama Prozřetelnost Boží vnukla světitelům vladyky, aby byl nazván Gorazdem, jménem nejmilejšího učedníka sv. Metoděje“ a stal se také jeho nástupcem. „A tak, co ztratili naši dávní předkové odchodem učedníka Metodějova Gorazda, vrátilo se nám v nově rukopoloženém biskupu Gorazdu (II.). 20 Vrátil se do naší otčiny pravý duch Kristovy Církve, jehož šiřitelem a strážcem se stal první biskup naší církve. Prvotní naše kultura, které se náš národ kdysi vzdal, byla opět oživena a náboženský život, zpovrchnělý lhostejností a nezájmem, začal se prohlubovat a vnášeti do našeho duchovního života oživení. Avšak nestačilo jen nadšení, které může záhy vyprchat. Bylo třeba práce, opravdové, apoštolské, obětavé práce, před níž umdlely nejedny ruce a poklesla nejedna mysl. Kdo však neklesl a neumdléval, byl náš vladyka Gorazd. Všem je nám známo, kolik vášnivých sporů musel vladyka řešiti, aby obhájil náboženské hnutí před nenáboženským duchem... Jakých nevybíravých prostředků a zlých pletich a pomluv bylo používáno proti vladykovi, když hájil myšlenku Pravoslaví jako prvokřesťanskou formu, která jediná je aktivním křesťanstvím v duchu apoštolském a církevních Otců doby poapoštolské... Houževnatá a promyšlená práce vladykova nezůstala bez úspěchu... Kdybychom měli prožívati všechny ty starosti a zápasy, probděné noci a únavnou práci u stolu, na cestách, v knihovnách a státních archivech ve Vídni, Budapešti, Zadru a j., jak to vše prožíval vladyka, zda-li by mnohý z nás neklesl na duchu a nevzdal se... Jednou se budeme všichni obdivovati tak přímo nadlidskému dílu a mravenčí práci vladyky Gorazda... Ani nyní nezná vladyka odpočinku... V těchto dnech, kdy si to vše připomínáme, kdy za všechnu tu práci a oběti se vší vděčností děkujeme našemu duchovnímu pastýři, slibme si, že půjdeme jeho stopami a že budeme věrně a neochvějně pracovati na Vinici Páně ke cti svatého Pravoslaví a pro spásu našich duší...“
Násilím spáchaném na Gorazdu I. byla zahájena likvidace dědictví sv. Cyrila a Metoděje před tisíciletím; mučednictvím Gorazda II. bylo dokonáno obnovení tohoto dědictví v naší zemi. Skrze vyhnání osoby sv. Gorazda I. bylo spasitelné Pravoslaví v našem národě zahlazeno; skrze příchod osoby sv. Gorazda II. (ježto se bývalý Matěj Pavlík vrátil z pravoslavného Jihu jako nový pravoslavný Gorazd) opět povstalo.
Život svatého cyrilometodějství u nás spojil sv. Metoděj se jménem »Gorazd«; mimo toto určené biskupské jméno se vznáší nad těmito zeměmi jen Metodějova kletba (jak je naznačeno v dávné Kristiánově legendě)... 21
Budoucnost svatého Pravoslaví v této zemi je spojena s věrností Bohem vyvolené osobě sv. Gorazda II. Skrze něho opět spočinulo poznání Pravdy v našem národě, bylo obnoveno přebývání Církve Kristovy v našem středu; spása Kristova opět navštívila náš lid. Abychom udrželi toto Boží navštívení, je třeba osobnost sv. Gorazda II. stále studovat, poznanému odkazu Gorazdovu být věrni a následovat jej. Se svatým Gorazdem II. je spojeno bytí a budoucnost pravoslavné církve v našem národě v tomto věku i v příštích. Jak jsme se již před tisíciletím přesvědčili, promarnění příležitosti se nepromíjí.
jer. Jan Baudiš
Poznámka autora k letošnímu internetovému vydání:
Tento text jsem psal v první polovině 90. let, jakožto mladý kněz. Osobnost sv. Gorazda II. byla pro mne tenkrát čerstvým objevem, neboť jsem i přes formální vědomost o tom světci, doposavad netušil, jak velikou světeckou postavou nás Boží prozřetelnost ve 20. století obdařila. Proto jsem začal studovat všechny dostupné materiály o svatém vladykovi, jeho články i vzpomínky současníků. Čím více jsem se toho o něm dozvídal, tím hlubší byl můj obdiv a úcta, s níž se před sv. Gorazdem skláním dodnes. Prvotní obdiv mne totiž ani po dvaceti letech nejen neopustil, ale roste s tím, jak stárnu a chápu skrze vlastní životní zkušenosti velikost jeho díla.
Když čtu nyní - přesně po 20 letech - řádky, které jsem tenkrát psal, cítím pochopitelně, že bych dnes něco formuloval trošku jinak a své svědectví o našem světiteli mučedníkovi bych možná dokázal napsat výstižněji. Na druhé straně - mladistvé nadšení nad objevem vladykovy osobnosti, které nejspíš prosakuje mezi řádky této malé studie, má také cosi do sebe, a tak jsem zde po chvilce váhání ponechal vše, jak to bylo tenkrát otištěno (jen s několika skutečně nepatrnými úpravami).
Vzpomínám si, že ve své době byly moje úvahy vcelku příznivě přijaty starší duchovenskou generací, která neskrývala jisté překvapení, že památka vladyky Gorazda může srdečně oslovit i mladou nastupující generaci duchovních. Snad i dnes toto moje nedokonalé ale nadšené zamyšlení nad naším velikým světcem k někomu promluví. Přeji čtenářům požehnaní světitele mučedníka Gorazda II.
Prameny:Prot. Pavel Aleš: »Před sedmdesáti lety«; Pravoslavný kalendář 1991, str. 53.
Věstníky České pravoslavné eparchie (vycházely do r. 1942).
Hlasy Pravoslaví, církevní věstníky, sborníky a kalendáře vycházející po r. 1945.
Poznámky pod čarouVladyka Gorazd sám k tomu ještě řekl: „Toho jsem se vždycky držel. Bývalo to někdy hodně těžké bránit pravdu a své přesvědčení... Někdy jsem nemohl pro to ani spát a jíst. Stálo mne to hodně duševního vypětí. Ale nepovolil jsem, dokud jsem nedosáhl svého cíle.“ (Zpět do textu)
Prorocká slova sv. Nikolaje může číst i v jiné kaptole zde. (Zpět do textu)
Prot. Pavel Aleš: »Před sedmdesáti lety«; Pravoslavný kalendář 1991, str. 53. (Zpět do textu)
O začátku vladykovy práce bylo napsáno: „A tak začala přetěžká práce nového dělníka na vinici Kristově, námaha plná sebezapření; a protože toto duchovní pole nakypřené a oseté blahodatným dílem svatých bratří (soluňských) a jejich učedníků již dávno zarostlo plevely různých herezí a tělesného uvažování, musel biskup Gorazd vytrpět mnoho útoků od těch, kteří se pohoršovali nad »bláznovstvím kříže«. Vladyka všechno trpělivě snášel, řka, že každá pravda musí projít výhní pokušení. Bohužel většina příslušníků hnutí československé církve v pravdě nevydržela, svaté Pravoslaví se jim počalo zdát těžkým břemenem. Nechtěli věřit slovům Spasitele, že »těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu« (Mat. 7,14). Ale biskup Gorazd, když se již jednou přesvědčil o pravdivosti a spasitelnosti Pravoslaví, zachoval mu věrnost až do smrti. Toto důsledné, neochvějné stání v Pravdě, tato pevnost charakteru, jsou pro svatého vladyku velice charakteristické; jsou však též výčitkou naší době, která je tolik plna lží, kompromisů a umlčování svědomí. (Zpět do textu)
Nechával při tom na Bohu, aby soudil, kdo je milosrdenství hoden a kdo nikoliv. »Byli i takoví lidé, kteří dovedli využít a zneužít jeho dobrotivosti a štědroty. Když jsem jej někdy nabádal k opatrnosti, říkával: „Mne mohou lidé oklamat, nikoliv však vševědoucího Boha“.« (Ze vzpomínek Rostislava O. Hoffmanna; HP 5/49). (Zpět do textu)
Zřec – prorok, vidoucí (obdařený duchovním zřením). (Zpět do textu)
Např. nerad chodil na veřejně-polické slávy, odmítal se nechat fotografovat do ilustrovaných novin – např. u příležitosti přejímání nejvyššího řádu od rumunského krále, o kteréžto poctě se nikomu ani nezmínil... (Jeho spolupracovníky to tenkrát mrzelo...) O jeho skromnosti, tichosti, touze po nenápadnosti a podobných vlastnostech spojených s pokorou je mnohokrát v tomto sborníčku řeč. (Zpět do textu)
O tom je několikrát v tomto sborníčku zmínka – zvláště pozoruhodná je vzpomínka J. Šembery na poslední vánoce vladykovy, viz pozn. pod čarou ke konci článku »Vladyka Gorazd a náš tisk« (zde); též ve stati »Vladyka Gorazd spravedlivec« (zde). O sv. Gorazdovi – proroku Božím viz též stať od prof. dr. Štefana Pružinského »Sv. Gorazd a
patristická tradice...« (Zde). (Zpět do textu) Viz vzpomínka otce Hoffmanna na společnou bohoslužbu o Velký pátek 1937 v Chudobíně v kapitole »Pár obrázků ze vzpomínek« (zde). (Zpět do textu)
„...Raduji se z utrpení svých pro vás, že doplňuji, co zbývá, k
utrpení Kristovu na těle svém za Jeho tělo, jež jest Církev...“ čti Kol. 1,24 a dál. (Zpět do textu) Jako se již při Kristových strastech začalo zjevovat jeho budoucí oslavení (např. když žena Pilátova, poté co měla vidění ve snu, nazývá Pána Spravedlivým; též Jidáš naříká, že zradil krev nevinnou), tak se i
za vladykova utrpením naplněného života již začala některým jeho současníkům odhalovat duchovní velikost tohoto věrného služebníka Kristova. Dokonce římskokatolický arcibiskup A. C. Stojan pravil římskokatolickým kněžím napadajícím biskupa Gorazda: „Pavlíka nechte na pokoji, protože nejste hodni zavázat řemínek na jeho obuvi (dle slov o Kristu; viz Mat. 3,11 či Jan 1,27), kdyby všichni byli takoví jako Pavlík, bylo by dobře.“ Římští katolíci se ho snažili přimět k návratu do své církve s tím, že mu bude zachována jeho biskupská hodnost a bude si moci vybrat, podle jakého obřadu chce sloužit – zdali ritem latinským, či východním. (Zpět do textu) Jistě je třeba vzít v úvahu mladost místní obnovené pravoslavné církve, likvidaci církve za německé okupace, spletitou situaci církve obnovované bez pastýře v
převratném období poválečném, cizí zásahy do církevní správy v této době a na ně navazující zhoubný vliv komunistické totality; pozn. red.) (Zpět do textu) Jsou zde i duchovní souvislosti – slib věrnosti srbské církvi a národu, který sv. Gorazd (za sebe a za své bratry – a potažmo tedy i za následovníky) dal při svém svěcení v Bělehradě a který on sám úzkostlivě dodržoval (spojení s Bělehradem udržoval i po přijetí jurisdikce berlínského arcibiskupa Serafíma -- Ruské pravoslavné církve v zahraničí -- což učinil pod tlakem okolností, s vědomím mateřské srbské církev a na dobu přechodnou), nebyl jeho církví po válce dodržen a srbská jurisdikce je opuštěna (ač srbská církev po válce chtěla o osiřelou českou eparchii pečovat) a přijata moskevská; tropar národnímu světci srbské církve Sávvovi mizí z Gorazdova Lidového sborníku modliteb zpěvů při jeho novém vydání v r. 1951. (Zpět do textu)
Dále na podobné téma viz slova sv. Gorazda uvedená v článku prof. dr. Š. Pružinského »Sv. Gorazd a patristická tradice...« (Zde) (Zpět do textu)
„Kánony“ jsou posvátná pravidla církevního života sestavená svatými Otci a přijatá a žitá Církví (tzv. »svatá Tradice«). (Zpět do textu)
Jen k poskytnutí konkrétního příkladu uveďme stanovisko sv. Gorazda ohledně praxe křestní – z chudobínské církevní kroniky se dozvídáme, že křty pouhým pokropením (bez ponoření) považoval svatý vladyka pouze za dočasný způsob, který bude praktikován „jen do doby, než bude lid možno náležitě poučit“. A dále -- o svaté zpovědi -- slyšme slova svatého vladyky Gorazda dle vzpomínek pamětníků: „Zpověď, při níž se úmyslně zamlčí těžký hřích, je neplatná, a nad to dopouští se tím nového hříchu, kdo se úmyslně tak neúplně zpovídal. Jestliže kajícníků je mnoho a čas nedovoluje, aby se každý zvlášť zpovídal, je třeba vykonat alespoň společnou svatou zpověď. Kněz nesmí nikdy a žádným způsobem vyzradit, co ve zpovědi slyšel; kdyby to učinil, byl by svržen“ (Hlas Pravoslaví č. 6, 1983). (Zpět do textu)
Tak mu radil moudrý vladyka Antonij (Chrapovickij), viz též zde. (Zpět do textu)
Stejně jako mistr Jan Hus, jehož byl svatý vladyka vroucím ctitelem, se sv. Gorazd II. obětoval pro živou Pravdu – Krista; pozn. autora. (Zpět do textu)
„Přijetím jména Metodějova žáka naznačil, že bude pokračovat tam, kde sv. Gorazdu I. to bylo znemožněno. A tak srbská mateřská církev, přijavši od nás kdysi Gorazda prvního, vrátila nám Gorazda druhého, který začal s organisování české pravoslavné církve, práce to lidské síly přesahující,“ bylo napsáno o sv. Gorazdu II. (Věstník 5/39). (Zpět do textu)
O domáckém právu pravoslavné církve v naší zemi napsal sv. Gorazd II.: „Vždyť to byla první pravoslavná církev, která poskytla Čechům spasitelné učení Kristovo a tím i světlo lepší kultury a lepšího žití. Český národ pak byl první ze všech Slovanů, který přijal pravoslavné křesťanství, a k tomu ještě s velikou ctí přímo z úst a rukou velikých apoštolů, svatého Cyrila a svatého Metoděje, který pak našel v naší zemi moravské i místo svého posledního vezdejšího odpočinku. Pravoslaví je tedy první naše víra a my jsme první pravoslavní Slované. U nás vznikly snad všechny základní posvátné knihy, které pak sloužily milionům našich slovanských bratří. Jaká to čest pro náš národ, jaká však zároveň přemíra povinností! A ty opět doléhají především na nás, kteří jsme se první z celého národa odhodlali znovu přihlásit k otcovské víře“ (Hlas Pravoslaví č. 7, 1957). (Zpět do textu)
Že v Gorazdově pravoslavné misii — obnovování Pravoslaví u nás -- jde po tisíci letech o jedinečnou (a na dlouhé věky opět jedinou) příležitost k vybudování pravoslavné Církve Boží v našem národě, tušil i sám svatý biskup obnovitel. Dosvědčují to jeho slova napsaná šest let před jeho martyriem: „Kdo ví, nesestává-li nyní okamžik – na dlouhou dobu snad poslední, který jest nám od Boha dán, abychom se osvědčili jako členové církve, kteří jsou velikosti pravoslavné církve hodni“ (viz stať prot. Bohumíra Alše – »Několik slov k památce vladyky Gorazda«). (Zpět do textu)
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
Skok
na seznam „za dveřmi“ Skok
na Homepage