Pár obrázků ze vzpomínek
„Vladyka mučedník Gorazd byl člověk velmi skromný. V naší rodině se stravoval řadu měsíců a vskutku neviděl jsem skromnějšího člověka nad něho. I když zaujímal v církvi nevyšší hodnost, nezapomínal na svůj venkovský a selský původ. Sám si žádal jen venkovskou stravu: brambory, mléko, zeleninu. Masité pokrmy jen velmi zřídka. V době předvánoční a velkého postu žil téměř jako asketa. Sytil se jen tolik, kolik potřeboval k zachování života“ (Ze vzpomínek Rostislava O. Hoffmanna).„Tři měsíce bydlel u mne po dobu, které využil k návštěvám bratří a sester do jejich domácností. Jak byl vysoce vzdělaný, tak byl i skromný... Stravoval se u mne; nebyl vybíravý a jedl vše. Velmi mu chutnala syrová zelenina (mrkev, špenát, květák a i studené vařené brambory, o které mne sám požádal, vzal za pochoutku). Velmi často jsme hovořili a dělali plány, velmi vážné, na příklad o monastýru v Řimicích a Střemeníčku, a potom byl rozhovor o dětských opatrovnách; to chtěl vladyka sám financovat, proto byl tak skromný; ale při tom byl velice štědrý k prosícím. Ráno vstával v pět hodin. Času do snídaně využil na ranní procházku. Po snídani pilně pracoval na knize (Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich vztah k Římu a Cařihradu).
Mezi snídaní a obědem nežádal žádné občerstvení. Po obědě neodpočíval, ale ihned se dal do další práce. To vyřizoval poštu... Po tři dny v týdnu vyučoval zpěvu v Král. Poli ve škole, kde jsme měli zamluvenu jednu třídu, ve které jsme cvičili chrámové zpěvy. Také v Brně a Židenicích učil. Večer dlouho do noci psal své dílo, aby bylo hotovo, než zase z Brna odjede do jiné náboženské obce...“ (Vzpomínky z vladykova pobytu v Brně v letech 1935-36 od Pravomily Studené, zakladatelky pravoslavného chrámu v Brně).
„Nezapomenutelné jsou bohoslužby sloužené s vladykou mučedníkem. Vždy jsem v něm viděl světce. Každé jeho slovo při pronášení modliteb, každý jeho úkon byl provanut vroucí zbožností. Jak hluboce prožíval služby Boží, poznal jsem při velkopáteční večerní r. 1937 v Chudobíně. Vladyka přišel do chrámu vážný a zamyšlený. Vídával jsem jej častěji v takovém rozpoložení, a proto jsem se neptal po příčině. V ten den zvláště vroucně se modlil. Když jsme spolu vynesli svatou pláštěnici (obraz těla Kristova sejmutého s kříže; užívá se při bohoslužbách v závěru Velikého postu a v době paschální. a poklonili se umučenému Spasiteli, Ježíši Kristu, odebral se na solej, aby proslovil kázání. Pouze však oslovil věřící a pro pláč nemohl pronésti ani jediného slova. Vrátil se do oltáře a požádal mne, abych kázal já. Všichni přítomní v chrámě byli velice dojati a dohadovali jsme se o příčině. Vladyka po celou dobu kázání klečel před svatým prestolem, maje ruce složené na prsou, modlil se plakal. Po skončení bohoslužby otázal jsem se šetrně vladyky, co bylo příčinou jeho pláče. A tehdy mi odpověděl: 'Dnes měli by všichni křesťané plakati nad svými hříchy a uvědomiti si svou vinu před Pánem Ježíšem!' Porozuměl jsem jeho pláči“ (ze vzpomínek otce Rostislava O. Hoffmanna).
Tři setkání s vladykou Gorazdem
Kde začít se vzpomínkami na vladyku Gorazda, když celý jeho život je všestranně popsanou knihou, neboť mu byl Tvůrcem určen úkol obnovitele pravoslaví v českých zemích. A přece mám vzpomínky osobní, které se v mou paměť natrvalo vtiskly svou závažností.
Po přejití úporných bojů jurisdikčních a kongruálních začal vladyka budovat vnitřní život církve. Jednou u nás říkal: „Mojí touhou je vybudovat monastýr typu sázavského, odkud by vycházelo čisté učení církve jako za dob svatého Prokopa ze vznešeného ticha a pokory mnichů, vzorů pro kněze. Tam bych také mohl posílat ty, kteří porušili věrouku, aby se zamysleli nad sebou.“ Věřící pochopili přání vladykovo a ochotně přispívali na monastýr. Byla dokonce založena knihovna monastýru svatého Prokopa Sázavského. Přešla doba. Vladyka k nám opět přijel, ale byl smutný, neboť mnichové odešli do „civilu“. Věřil jim, že budou realisovat jeho plány, ale hluboce ho zranili a monastýr se neuskutečnil...
Opět přešel dlouhý čas. Stavěly se kostely a při každé stavbě byl vladyka obtížen starostmi. A tak jednu v neděli k nám přijel. Hned jsme s otcem poznali, že ho něco tíží. Po krátké rozmluvě nám svěřil svou starost. V Olomouci museli bezpodmínečně splatit větší obnos peněz na úhradu chrámu, ale prostředky neměli. Vzal na sebe starost najít peníze a přijel k nám a otázal se, zda bychom mohli pomoci. Tehdy jsem pocítila hrdost nad jednáním mého otce, který řekl: „Milý vladyko, já vám peníze hned dám a Olomouc mi je může podle možností splácet.“ Jiskra radosti v oku misionáře se jako vzpomínka hluboce vryla v mou duši. Tím spíše, že oba mužové, vladyka a otec, byli stejného stáří.
Běh života běžel dále pln starostí a misijních cest po církevních obcích. A ve světě se silně mračilo. Hrozila válka. Byla zachvácena i naše církev.
Před naším domem se zastavilo auto. Přijel vladyka. Shrbený, oči plné smutku a řekl: „Prosím, dejte mi knihy, co jsem si u vás nechal. Jedu z nádraží a hned odjedu. Buďte opatrní. Jsem sledován gestapem a nechtěl bych, aby věděli, že jsem jel k vám.“ Pevné stisky rukou, hluboký pohled, pln bolesti a smutku. Vladyka odejel. To jsme ho viděli naposledy.
Moje vzpomínání nekončí tímto smutným obrazem, ale jistotou, že věrný služebník přešel k svému Pánu, aby přijal svou odměnu. Svou skromností, pevnou vírou a všestrannou vzdělaností byl námi ctěn jako Gorazd II., který nám zanechal povinnost, abychom nejen chránili, ale rozmnožovali jeho dílo.
Literatura:
Hlas Pravoslaví č. 5, 1949 a č. 4, 1979.
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
