Vladyka Gorazd a náš tisk
Domnívám se, že pro bližší pochopení novinářské a publicistické činnosti vladyky Gorazda je třeba vzpomenout začátků této činnosti, a to v Olomouci, kde byl vladyka „duší a srdcem“ velikého náboženského hnutí po první světové válce. Vladyka Gorazd jako dobrý organisátor věděl, že vedle živého slova je třeba také slova psaného, tj. tisku, který by pronikl do nejširších vrstev lidu. Potřebu toho zdůrazňoval při každé příležitosti na shromáždění věřících. Tak na církevním shromáždění v Přerově na popud moravských delegátů a některých slezských náboženských obcí byl založen diecésní list »Za pravdou«, určený hlavně pro potřeby církve na Moravě a ve Slezsku. Redakce a administrace tohoto časopisu byla v Olomouci a jako vydavatel a redaktor byl uveden otec Josef Leixner. Pro bližší vysvětlení třeba uvésti, že majitelem tohoto časopisu byl ve skutečnosti vladyka Gorazd, který časopis financoval a nesl též risiko nákladu. Diecése moravsko-slezská neměla tehdy žádných finančních prostředků pro vydávání tohoto časopisu. Časopis vycházel týdně a první číslo vyšlo 7. července 1921. V článku »Úvodní slovo«, jehož autorem je Matěj Pavlík, pozdější vladyka Gorazd, bylo vysvětleno, proč byl časopis založen a jaká bude jeho náplň. Hlavním úkolem „bude podněcovati čtenáře k opravdovému a upřímnému náboženskému životu, prostému pověr, a budit smysl pro náboženskost ve smyslu Kristově“ napsal autor článku. Časopis vedle organisačních zpráv a pokynů přinášel úvahy, články a studie o všech závažných otázkách tehdejšího náboženského hnutí. S touto náplní vycházel až do 17.července 1924, kdy přestal být diecésním listem, tj. tehdejší československé církve pravoslavné. Pod stejným názvem »Za pravdou« vycházel i nadále až do 31. prosince 1929, avšak s vyhraněnou již náplní ryze pravoslavnou. Neúnavným pracovníkem tohoto časopisu, jemuž dával osobitou náplň, byl vladyka Gorazd. Jeho populární, avšak věcné články, byly čtenáři přijímány s plným pochopením, pozorně čteny a diskutovány.
Po ustavení České pravoslavné eparchie pro Čechy a Moravsko-Slezsko v roce 1924, když se původní hnutí československé církve pravoslavné rozdělilo na samostatnou církev pravoslavnou a na církev československou, bylo po roce 1929 usneseno vydávat pro potřeby církve časopis s novým názvem »Věstník české pravoslavné eparchie«. První číslo vyšlo 16. ledna 1930 jako čtrnáctideník. V »Úvodním slově« tohoto čísla, mezi jiným, bylo zdůrazněno, že „úkolem listu má býti: hledání pravdy, úsilí jíti za pravdou, osvětlování pravdy a ukazování cesty vedoucí k pravdě“. Věstník vycházel v Praze, kde byla též redakce a administrace byla přenesena do Brna a tiskla jej tiskárna »Novina«. Redigování časopisu ujal se universitní profesor dr. M. P. Haškovec, administrace a expedice se ujaly sestry Marie a Juliana Homolovy. Funkci vykonávaly zdarma.
Hlavním přispěvatelem Věstníku byl opět vladyka Gorazd, který vzdor svému nesmírnému pracovnímu zatížení literární činností, administrativními a archijerejskými povinnostmi vždy ještě nalézal čas k napsání článků do časopisu. Vzpomínám si, když jsem později převzal redigování časopisu a kdy jsem byl v častějším styku s vladykou Gorazdem, jak si nejednou posteskl na přepracovanost, na malý zájem některých pracovníků v církvi při spolupráci pro Věstník.
Redigování Věstníku bylo ohroženo nečekaným úmrtím dr. M. P. Haškovce. Málokomu bylo známo, že už dlouho není zdráv. Své povinnosti profesorské, společenské i církevní plnil až do odchodu do nemocnice. Po jeho úmrtí vyvstala tedy otázka, kdo dále povede časopis. Nakonec bylo rozhodnuto, abych redigování časopisu převzal do konečného rozhodnutí. Žádal mne o to vladyka Gorazd a slíbil se mnou osobně projednat další postup práce a svou o pomoc. Naštěstí ještě za života zesnulého dr. M. P. Haškovce, s nímž jsem žil v blízkých přátelských stycích, pomáhal jsem mu v době jeho ochuravění v uspořádání obsahu jednotlivých čísel časopisu, prováděl korektury a zařizoval vše potřebné s tiskárnou. V posledních měsících života Dr. M. P. Haškovce redigoval jsem časopis už samostatně. Nebyla to pro mne zpočátku snadná práce. Dostávalo se mi však plné pomoci a rad od vladyky Gorazda, a tak jsem Věstník redigoval až do jeho zastavení okupačními úřady. Poslední číslo vyšlo 1. července 1942.
Za mého redigování Věstníku událo se nemálo změn v obsahové náplni časopisu. Vyžadovala to potřeba doby a konsolidace církve. Byla to velmi rušná doba, doba intensivní práce v církevních obcích, jak o tom svědčí zprávy a články v časopise. Vladyka Gorazd nepropustil jediné možnosti, aby o tom nepodal zprávy v našem církevním tisku. Pro mne osobně to byly nejkrásnější zážitky spolupráce s vladykou. Stále častěji jsme se setkávali, třebas jen při jeho průjezdu Brnem, radili se o obsahu jednotlivých čísel časopisu, administračních i finančních potížích. Vladyka Gorazd, ač nerad, svolil i k uveřejňování reklam v časopise, které pomáhaly krýt náklady za tisk.
Na podzim v roce 1936 uplynulo patnáct let práce vladyky Gorazda v naší církvi. Musel jsem ho hodně přemlouvat, aby tohoto jubilea bylo vzpomenuto také i na stránkách Věstníku. Když jsem mu ukázal některé články zaslané redakci, pochopil, že není možné nevzpomenout této jeho práce. O vladykově skromnosti nejlépe svědčí jeho slova z poděkování uveřejněného v listopadovém čísle téhož ročníku. Píše v něm: „...i v budoucnosti mohu a budu se považovati pouze za předchůdce toho, kdo po mně přijíti má. Nejsem nic než misionář, který připravuje cestu a který po ničem jiném netouží, než aby tomu, kdo přijde, mohl odevzdati českou pravoslavnou eparchii pokud možno hotovou v duchovenstvu i ve členstvu i ve všem ostatním.“
Tak se na stránkách Věstníku objevovaly velmi často nepodepsané články z pera vladyky Gorazda, v nichž psal o všech otázkách církevního života. Jeho články byly opravdu vynikajícími podněty, také nalézaly mezi věřícími živé odezvy.
Nejvíce pozornosti v posledních letech věnoval vladyka Gorazd naší pravoslavné mládeži, v níž spatřoval nejen budoucí členy církve, ale i spolupracovníky a další budovatele církve. Když došlo k celocírkevní organisaci pravoslavné mládeže v církevních obcích, vladyka Gorazd doporučil redakci Věstníku poskytnout v časopise místo, aby i mládež mohla se projevovat v tisku. Přál si z mladých přispěvovatelů vychovat budoucí spolupracovníky pro církevní tisk, a tak je zaujmout pro vážnější práci v církevním životě. Pro tento účel byla tedy vyhrazena část Věstníku se samostatnou přílohou »Hlídka mládeže«. Byly v ní, vedle organisačních zpráv jednotlivých skupin mládeže, uveřejňovány články, básničky, vzpomínky apod. Tuto rubriku si vyplňovala mládež sama a příspěvků bylo někdy tolik, že je nebylo možné všechny uveřejnit. Mládež pochopila dobrý vladykův úmysl a přispívala s nadšením.
Temné chmury přinesl neblahý rok 1938. Schylovalo se k tragédii naší republiky a našich národů a také k tragédii naší české pravoslavné církve. Odrazilo se to i v našem církevním tisku. Došlo k památnému eparchiálnímu shromáždění naší církve v Olomouci v červnu 1938. Po slavnostní řeči vladyky Gorazda a po projevech jiných činitelů vzešla z tohoto shromáždění resoluce jako projev důvěry našemu státu v pohnuté a nejisté době, která nadcházela. Resoluce byla také uveřejněna na čelním místě Věstníku. V témže čísle napsal vladyka Gorazd ve svém nepodepsaném článku o právu na národní bohoslužbu a o naší cyrilometodějské tradici: „Je třeba zabývati se otázkou a sáhnouti až na samé její kořeny, proč zanikli polabští Slované, Pomořané a jiní, proč z Lužických Srbů zůstaly jen nepatrné zbytky, proč my Čechoslováci a souběžně s námi Poláci, Slovinci a Charváti ztratili jsme mnoho ve prospěch Němců, Maďarů a Italů -- a proč neměli takových ztrát Srbové, Bulhaři, Rusové, třebas byli v určitých dobách též dlouho porobeni. Tato otázka má pro nás význam životní a nesmíme ustati, dokud její vážnost si neuvědomí a k rozřešení jejímu se nepropracuje celý národ.“
Pro nás pravoslavné věřící, po rozpadu první republiky, kteréžto události hluboce zasáhly srdce každého upřímného a věrného občana naší vlasti, velikou mravní posilu poskytovaly články vladyky Gorazda ve Věstníku. Vladyka v nich vyslovoval nejen své horoucí vlastenectví, ale i hlubokou víru ve vítězství pravdy a spravedlnosti. Nabádal ke svornosti, k osobní nápravě, ke konání povinností souvisejících s naším rodinným životem, příslušností k církvi i národu i Slovanstvu. Ve stati »Vzhůru srdce«, uveřejněné v listopadovém čísle Věstníku v roce 1938, mezi jiným píše: „Náš národ udeřen byl strašnou a v tom rozsahu od nikoho neočekávanou ranou... Nesmíme však klesnout na mysli. Nikdy není tak zle, aby nemohlo nastati zlepšení. Hlavní jest uvědomiti si příčiny pádu. Příčinou je zrada těch, na něž jsme spoléhali. Toto už -- aspoň v dohledné době -- odčinit nemůžeme, neboť to nezávisí na nás. Ale vývoj věcí byl spoluzaviněn i samým našim národem, a tyto vnitřní příčiny pádu musíme si uvědomit, abychom mohli zjednat nápravu, která je v našich rukou a jest uskutečnitelna, vzchopíme-li se doopravdy. Bez poznání vlastních chyb a bez jejich nápravy bychom se nejen nezotavili, ale šli bychom vstříc ještě horší budoucnosti.“
V tomtéž čísle byl uveřejněn ještě další výstižný článek bez podpisu, nazvaný »K 28. říjnu 1938«, kdy poprvé zasáhla censura. Tehdy jsme totiž museli zalomenou korekturu časopisu předkládat censurnímu oddělení, které se nalézalo v ulici U solnice. Když jsem přišel pro toto zcensurované číslo, řekl mi censor Jiskra, jehož jsem si navždy zapamatoval, že budeme-li uveřejňovat podobné články, bude nucen tvrdě zasáhnouti. Polemisoval jsem s ním o náplni těchto článků a ve svém zápalu, ovlivněném naší národní tragédií, vyslovil jsem některé argumenty, které pana censora tak rozčílily, že začal třískat do stolu a křičel: „Já vás dám zavřít. Buď budete poslouchat anebo...“ Dále jsem už neposlouchal, sebral se stolu zcensurovanou korekturu a odešel. Když jsem o tom vyprávěl našemu sazeči v tiskárně, měl z toho radost, že jsem se nedal, ale já měl celý den zkažený. Zcensurovanou korekturu jsem čirou náhodou uchoval.
Pan Jiskra zabavil následující text: „Ostatně má církev římsko-katolická hlavní podíl na poněmčení pohraničních českých krajů, které vedlo pak koncem století XIX. a začátkem století XX. ke vzniku a rozvíření tak zvané sudetoněmecké otázky. Je pravda, že čeští králové volali do Čech Němce, ale hlavně jen do měst a rudných dolů. Tito němečtí kolonisté by nebyli ohrozili český ráz našeho státu, kdyby nebyl býval německým lidem zaplaven venkov, což právě činily kláštery římsko-katolické, povolávajíce na své ohromné komplexy půdy lid ze sousedního Německa jednak záměrně, jednak snad proto, že nechtěly čekat, až se dostatečně rozmnoží domácí české obyvatelstvo, aby stačilo na obdělávání klášterních majetků. Tak byl severozápad, západ, jihozápad a jih Čech poněmčen správami klášterů Teplé, Chotěšova, Kladrub, Plas, Zlaté koruny a Vyššího Brodu, severovýchod správou kláštera Broumova; sever pak v XVIII. století jiným způsobem biskupy litoměřickými. Nynější události jsou jen důsledkem oné germanisační činnosti, což konstatuji pouze jako historický fakt bez jakékoliv tendence rekriminační.“
Napsal jsem vladykovi zevrubný dopis o tom, co se přihodilo. Vladyka ihned odpověděl, že přijede do Brna, aby se mnou projednal další postup práce. Žádal, abych o této schůzce s nikým nehovořil.
Sešli jsme se v hotelu Slávia, kde vladyka obvykle nocoval, když dlel v Brně. Pojednali jsme o budoucí náplni Věstníku, a jak si počínat, aby nakonec nedošlo k jeho zastavení. Vždyť byl tehdy jediným pojítkem a pravoslavnými věřícími. Vladyka byl ustaraný, přepadlý, ale pln zápalu a plánů do budoucnosti. Říkal, že nyní musí naši duchovní stát každý na svém místě, nebát se, ale být moudrými, povzbuzovat malověrné a těšit ty, kteří museli opustit svá místa a svá povolání na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Protože se ocitli bez prostředků a životních potřeb, tak jim podle možnosti pomáhal, než najdou nová působiště. Dodnes vidím vladykovy horečné oči, slyším jeho vzrušený hlas. To byl vskutku pravý buřič proti germánské zvůli a slabosti některých našich lidí, zanícený vlastenec a přítel Slovanů, hluboce věřící člověk ryzího charakteru, který byl připraven obětovat i svůj život. Nadarmo neříkával, že by si přál zemřít jako mučedník za pravdu.
Život však šel dále a spolu s ním také plno nesnází. Potíže s censurou se stupňovaly a pan censor pilně škrtal. Nedovoloval však ponechávat prázdná místa v časopise, aby nebylo patrné, že bylo něco zabaveno censurou. Stěžovalo to práci sazeče a mně přidávalo starosti čím doplnit sazbu. Zkušenost mne naučila s těmito nesnázemi se vyrovnávat tak, že jsem si pro každý případ zajistil zcensurovanou, ale ještě neuveřejněnou sazbu. Po vyjití čísla Věstníku jedno číslo muselo býti zasíláno censurnímu oddělení za účelem kontroly.
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 bylo nařízeno uveřejňovat ve Věstníku úřední zprávy. Proto byla zavedena na první straně časopisu rubrika: »Úřední zprávy«. V květnu 1939 dočkal se vladyka Gorazd svých šedesátin. Na jeho přání byly vzpomínky na toto významné jubileum skromné.
Vladyka byl tehdy zaneprázdněn přípravami na svěcení olomouckého pravoslavného chrámu. Uskutečnilo se 29. května za nevídané účasti našich věřících. Světitelé chrámu byli metropolita Dositej, delegovaný srbskou pravoslavnou církví, a vladyka Gorazd. Svěcení chrámu stalo se výmluvnou národní manifestací, nezapomenutelnou církevní slavností. Bylo to poslední vladykovo svěcení chrámu, poslední setkání s metropolitou Dositejem, věrným a oddaným spolupracovníkem vladyky Gorazda za vzrušených dob vzniku pravoslavné církve u nás, a velikým přítelem našeho národa. Oba dva také položili své životy za církev vlast. Vladyka Gorazd přijal mučednictví z rukou germánských nacistických uchvatitelů a metropolita Dositej z rukou fanatických ustašovců.
Při našem vzpomínání na svatého vladyku Gorazda je jistě vhodné i zde připomenout též jeho vzácného spolupracovníka biskupa Dositeje (o jeden rok staršího než biskup Gorazd), velice vzdělaného pravoslavného srbského biskupa, který dobře znal myšlenkové proudy evropské a porozuměl tehdejšímu zaměření českých a moravských novoreformátorů (rodící se hnutí československé církve po prvé světové válce), stal se tedy jakýmsi mostem v jednání mezi nimi a srbskou pravoslavnou církví; jak byl nadšeně a s láskou přijímán českým lidem na venkově, zejména v moravských obcích, svědčí dobový tisk; na druhé straně nepříznivci českého tíhnutí k pravoslaví tuto práci vladykovi nikdy nezapomněli -- v této souvislosti si zde připomeňme mučednickou končinu vladyky Dositeje. »Profesor Kašič se o posledních letech života vladyky Dositeje zmiňuje na základě dokumentů v knize Spomenica pravoslavnych sveštenika – žrtava fašističkog terora i palich u narodnooslobodilačkoj borbi (Památník pravoslavných kněží – obětí fašistického teroru a padlých v národněosvobozeneckém boji): „Válka zastihla metropolitu Dositeje v Záhřebu v jeho residenci ... 10. dubna 1941 byl zatčen ustašovci a se svým diakonem Lazarem Živadinovičem uvržen do vězení záhřebské policie ... Protože byl nemocen, byl převezen do nemocnice řádových katolických milosrdných sester. Místo léčení ho milosrdné sestry mučily a ponižovaly. Téměř každého dne byl bičován a bit, vytrhaly mu celou bradu (tj. všechny vousy). Působilo to na něho tak těžce, že nervově onemocněl. Do Bělehradu byl převezen jako těžce nemocný a léčen v sanatoriu. Na následky těžkého utrpení zemřel v monastýru Uvedení Páně do chrámu v Bělehradě dne 14. ledna 1945.“ Vladyka Dositej nebyl ovšem jedinou obětí chorvatského nacionalismu, spojeného s klerikalismem tehdejší římsko-katolické církve. Není však pochyb o tom, že v jeho případě šlo o pomstu za všechno, co jako biskup -- delegát srbské pravoslavné církve -- vykonal v Československu při budování pravoslaví po první světové válce. Jméno metropolity Dositeje by u nás nemělo upadnout v zapomenutí.« (Z článku »Vzpomínka na metropolitu Dositeje« od prot. Pavla Alše; uveřejněno v Hlasu Pravoslaví č. 8, 1990, str. 178).V září 1940 konalo se svěcení chrámu v Třebíči (zde bude video z filmového záznamu této události), kterého se vladyka Gorazd pro nemoc nemohl zúčastnit. Byla to také poslední větší manifestace našich věřících v dobách začínajícího hlubokého ponížení našeho národa. V 8. čísle Věstníku v roce 1941 u příležitosti svého dvacetiletého výročí archijerejského svěcení, obrátil se vladyka v obsáhlém článku k našim pravoslavným věřícím s pozoruhodnou výzvou. Článek nesl název »Bratři a sestry«, a začínal takto: „V neděli dne 21. září t.r. uplyne dvacet let od onoho dne, kdy pro pravoslavné Čechy byl po tisíci letech ustanoven a rukopoložen vlastní biskup. Hlas srdce mi přikazuje, abych vám připomenul význam tohoto výročí. Cítím se však stísněn okolností, že k této nanejvýše zodpovědné církevní činnosti byl jsem povolán já, nedostatečný sluha Boží.“ Obsáhlý článek, který je jakousi bilancí vladykovy práce v církvi, kterou měl tolik rád a pro ni se obětoval, uděluje ještě nějaké rady a pokyny, a končí tolik charakteristickými slovy pro vladyku Gorazda: „Prosím vás všechny, abyste v práci neumdlévali, ale pomáhali mi vykonat těžký a zodpovědný životní úkol, jejž mi Bůh uložil. Pracujme všichni jako Boží služebníci ve mnohé trpělivosti, v čistotě, ve bdění, v lásce upřímné, v Duchu Svatém a v moci Boží. Hlasme se všudy a vždy ke své pravoslavné víře.“
Po napadení Sovětského svazu hitlerovskými hordami v červnu 1941, život u nás stával se těžším a složitějším, germánští fašisté drzejšími a brutálnějšími. Odráželo se to i v náboženském životě naší církve, k níž byla nedůvěra pro sympatie ke Slovanům. Trpěl tím i náš církevní tisk. Byť byly potíže s censurou, všecko, co jsme konali, konali jsme rádi, jen aby Věstník vycházel. Byla to jediná naše duchovní zbraň, která nás povzbuzovala, vlévala do srdcí víru, že nejsme sami, že nakonec musí pravda a spravedlnost zvítězit. Vladyka dojížděl do Brna už jen tu a tam. Bylo však více styků písemných, často jen heslovitých, narychlo psaných. Vladyka Gorazd tehdy pracoval na knize, od jejíhož vydání až nadejde čas si mnoho sliboval. Část jejího rukopisu se uchovala, kniha však už pro mimocírkevní okolnosti nevyšla.1) Vzpomínám si, s jakým zápalem o ní vladyka hovořil, když jednou projížděl Brnem a vyzval mne, abych na něj čekal. Setkali jsme se před nádražím a šli jsme po dobu čekání na mezivlakové spojení do tehdejšího hotelu »Padowetz« naproti nádraží. Majitel hotelu byl Němec, když jsem vladyku na to upozornil, mávl rukou a řekl – proč se bát? Sedli jsme si v boxu u okna a tiše vyprávěli o knize, pro kterou vladyka sháněl materiál. Najednou ztichl. Chvíli se díval z okna, a potom říká: „Podívej se.“ Pohlédl jsem, kam ukazoval, a vidím pochodovat útvar německých „hrdinů“ vyřvávajících nějakou píseň. Vladyka se šibalsky usmál a říká: „Počkejte, však vám to Rusové natřou, až vám z toho bude nanic.“ Tehdy však byla ještě situace pro Sovětský svaz zlá, ale vladyka vzdor tomu pevně věřil, že hitlerovci válku v Rusku prohrají.
Když jsem se s vladykou u vlaku loučil, řekl mi, že pro nás duchovní brzy nadejde těžká zkouška, v níž musíme za každou cenu obstát a ničeho se nebát. Pak jsme si ještě stiskli ruce, a bylo to už naposled. Cestou domů vířilo mně v mysli plno dohadů, co vladyka chtěl ještě říci a neřekl a nebo snad ještě nemohl. Události po heydrichiádě mně pak mnohé napověděly.
Nebyl to jediný vladykův výrok, svědčící o tom, že věděl o své blížící se mučednické končině; uveďme zde ještě jedno podobné svědectví: „Poslední své vánoce blažený vladyka strávil u nás. Vzpomínal svých přátel... a vyprávěl nám o radostných i bolestných chvílích svého života... Celé dny pracovával nepřetržitě na svém díle a stále tvrdil: 'Mám toho tuze mnoho psát, ale musím s tím být do září hotov.' Stále to tvrdil, jako by tušil, že pak již to nebude moci dokončiti“ (ze vzpomínek J. Šembery).1. června 1942 vyšel časopis Věstník už naposled. Pro naši církev to byla nejen tvrdá rána, ale i doba hlubokého temna. Skončilo mé dlouholeté redigování Věstníku a bylo mi čehosi líto. Na všecky starosti, nesnáze a práce s tím spojené, vzpomínal jsem s hřejivým pocitem, že jsem vladykovi aspoň v něčem pomáhal. Po zastavení časopisu, jakoby mi něco říkalo, abych odstranil všecku korespondenci, která by se mohla stát nepříjemnou pro další osud církve. Nebylo možné všecko pročítat, zejména vladykovu rozsáhlou korespondenci se mnou. Gestapo se chytalo každé maličkosti, každého slovíčka. A opravdu, brzy nato byl jsem vyzván dostavit se na Gestapo. Šel jsem tam s divnými pocity. Říkal jsem si: moc nemluvit a dávat si pozor na odpovědi. Výslech byl prováděn se vší německou důkladností. Mezi jiným je zajímala otázka, proč jsme byli ve spojení se srbskou církví, jaké máme s ní ještě styky apod. Jaký je náš poměr k ruské pravoslavné církvi a zda s ní nemáme nějakých styků. Pak mne vyšetřující vyzval, abych odevzdal veškerou korespondenci z redakce Věstníku, adresy odběratelů a jiné věci. Mnoho jsem toho neodevzdal a to ještě bezvýznamné věci. Nedůvěřovali mi. Později provedli důkladnou prohlídku v mém bytě, nic však nenašli.
Na konci těchto vzpomínek chtěl bych ještě říci, co spatřoval vladyka Gorazd v pravoslavném tisku. Především tribunu a zbraň proti útokům na pravoslaví a proti nevědomosti. Potom považoval náš tisk za důležitý prostředek výchovný, poskytující možnost široké obci čtenářů nejen se něco z četby dovídat, ale vyjadřovat v tisku také své názory na církevní otázky, které tehdy hýbaly myslí našeho věřícího člověka. Vladyka při tom zdůrazňoval, že náš církevní tisk neslouží a nechce sloužit církevně-politickým a mocenským tendencím v našem národě, avšak čisté myšlence evangelia, té, která osvítila náš národ za dob sv. Cyrila a Metoděje. Proto doporučoval a o to usiloval, aby církevní tisk a publikace dostávaly se do každé pravoslavné rodiny, aby ti, kteří jsou vzdáleni z dosahu církevních obcí, dovídali se o životě církve, a tak s ní žili. Zejména naší pravoslavné mládeži doporučoval zajímat se o náš tisk a zpestřit jej vlastními příspěvky. Mládež tuto vladykovu myšlenku pochopila, jak svědčí rubrika »Hlídka mládeže« v tehdejším Věstníku. V mládeži nám tak vyrůstali noví spolupracovníci v našem církevním tisku, bohužel, nepříznivé okolnosti za okupace jejich rozlet znemožnily.
Chtěl bych ještě dodati, že má spolupráce v redigování Věstníku s vladykou Gorazdem byla radostná. Vladyka byl nejen pilným přispěvatelem, ale také dobrým rádcem a učitelem, s nímž bylo vždy možné diskutovat a dohodnout se, byť se názory naše někdy i různily. Vladyka měl veliké vzdělání a bohaté životní zkušenosti. Byl rozvážným organisátorem, neúnavným v práci, kdy často zapomínal na sebe, mysle jen na své povinnosti, na církev. Také toho, kdo se s vladykou Gorazdem častěji stýkal, udivovala jeho neúnavnost, a člověk si kladl otázku: kde na všecku tu činnost bere sílu a čas.
Všecko toto jeho úsilí vyvěralo z velké lásky k pravoslaví, k národu a ke Slovanstvu. Rostlo to z jeho veliké mravní síly a osobní statečnosti, a bezmezné obětavosti, která se nelekala žádných obětí. Tyto ušlechtilé a příkladné povahové rysy vladyky Gorazda se projevovaly nejen v jeho činnosti literární, nýbrž v celé jeho mnohotvárné práci pro českou pravoslavnou církev, a pro rozvoj upevnění slovanského pravoslaví v našem národě. Vlastnosti zaníceného apoštola jej předurčovaly k vrcholnému zakončení života, který obětoval na nacistickém popravišti jako neohrožený bojovník za svobodu svého národa, takže i svou mučednickou smrtí dokázal podivuhodnou jednotu celého svého života a celé své práce. A v tom zůstává vladyka Gorazd trvalým vzorem a trvalou připomínkou pro všecky, kteří lásku k pravoslaví cítí jako nerozlučnou součást vztahu k národu a vlasti.
Poznámka:1) V roce 1987 byl v Olomouci vydán rukopis knihy napsané sv. Gorazdem v letních měsících roku 1940 s názvem »Průvodce po katedrálním chrámu svatého Gorazda (I.) v Olomouci« (jde v podstatě o stručné životopisy svatých, kteří jsou vyobrazeni na ikonách olomouckého pravoslavného chrámu); prvý díl další rukopisné pozůstalosti vyšel péčí prot. Pavla Alše v roce 1988 pod názvem: »Biskup Gorazd -- Z díla«; další části literární pozůstalosti svatého vladyky se připravují k vydání.
1969
Ze sborníku „Pastýř a Martyr“ (Olomouc 1992 - 1995)
(Internetová publikace září 2013)
Hlavní stránka o tomto mučedníkovi
