Uctívání svatosti mučedníka Jana Husa
v českém národě

Odhodlání nezradit poznanou pravdu
přivedla Husa na hranici v Kostnici (Konstanz),
kde byl 6. července 1415 upálen.
Čechy nebyl nikdy zapomenut
a jeho památka zde byla vždy ctěna.

„Pan profesor Bartoš vyhledal ve starých záznamech Karlovy univerzity,
že Hus před odjezdem požádal svého fámula,
aby mu na ruku přiložil uhlík z krbu.
Tušil, a přesto tam jel!“
(Dle svědectví Jany Šilerové)

Upálení Husovo způsobilo jak u krále Václava IV. tak i po celých Čechách veliké pobouření, které neutišil ani omluvný list, poslaný kostnickým sněmem Čechům. Stavové se shromáždili na sněmu v Praze (2. 9. 1415) a poslali koncilu stížnost opatřenou 452 pečetěmi a zavázali se, že budou hájit svobodné kázání slova Božího. Za nejvyššího soudce ve věcech víry prohlásili universitu. Ti kněží, kteří se nepřipojili k husitskému hnutí, byli z far vypuzeni, místo latiny zavedena mateřština do bohoslužeb a zásadně podáváno přijímání pod obojí způsobou, pro něž již před Husem horlil Mikuláš mnich a Matěj z Janova. Hus byl prohlášen za svatého a památka jeho byla slavena 6. července. Podobně pak i Jeroným Pražský.

Český národ ctil Jana Husa jako svého světce. Kněží po jeho upálení vzývali jeho památku zpěvem bohoslužebných hymnů, jimiž jsou oslavováni svatí mučedníci. Věřící si rozebrali kazatelnu, z níž Jan hlásal své učení, a částečky z ní si odnášeli domů jako "svatý ostatek". K jeho poctě byly skládány náboženské písně.

Zajímavé je dále svědectví o požárech, které prý v průběhu věků pětkrát zachvátily dům v Prachaticích, kde svého času mistr Jan Hus přebýval. Plameny prý však nikdy nezachvátily jeho světničku, přestože byla dřevěná, "jako by nad ní bděla zvláštní moc ochranná", a přitom byl celý dům ohněm vždy značně poničen. A v jeho rodném Husinci prý ještě v 17. století chodívali lidé k domu, kde se narodil, a odnášeli si kousky jeho dřeva jako "památný ostatek". (Viz o tom zmínka zde)

Rozvinula se ikonografie mistra Jana Husa. Byl často zobrazován spolu se svatým Vavřincem, jehož mučení - pálení na roštu, bylo obdobné, a také s Janem Křtitelem, jehož jméno nosil. (Viz zde v dodatku)

Na pozdně gotickém oltáři v Chrudimi (závěr 15. století) je sv. Prokop uveden spolu s M. Janem Husem, sv. Václavem a sv. Ludmilou. Byl také hojně vyobrazován v husitských kancionálech, resp. graduálech (například příbramském a kutnohorském).

Svátky svatých mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského byly utrakvisty v Čechách zapsány do církevního kalendáře mezi jména svatých. Viz následující citace z historického bádání sv. Gorazda, kde dokládá, jak byl jejich svátek (tj. jejich svatá památka) plánovitě vytlačován a zahlazován. Jak dá rozum - nebylo by potřeba zahlazovat svátek, kdyby nic takového v Čechách nebylo rozšířeno:
»Za 28 let po zřízení jezuitské akademie podnikají (1584) duchovní i světští činitelé římské církve pokus o zrušení utrakvistické univerzity. V roce 1589 upozorňuje arcibiskup Medek papeže, že by bylo záhodno přeložit památku sv. Prokopa na den 6. července, aby památka na Jana Husa byla pomalu zatlačena. Roku 1594 požádal papežský nuncius, aby pražská univerzita byla zreformována v duchu římskokatolickém a aby svátky Husův a Jeronýmův byly z kalendáře vyškrtnuty. • Toho všeho se dožadují duchovní vůdcové (naprosté) menšiny obyvatelstva v Čechách, vždyť podle zprávy arcibiskupa bylo tehdy v Čechách jen 300 katolických far, (ke katolicismu se u nás hlásila necelá desetina obyvatel, Jednotě bratrské příslušelo asi 8 procent obyvatel). Na počátku 17. století se odhaduje počet všeho obyvatelstva v Čechách ani na 2 milióny, na Moravě na tři čtvrti miliónu. V Praze samé bylo jen asi 2000 římských katolíků, v Čechách byla katolická většina jen v Plzni a v Českých Budějovicích.« • Proč tedy Češi nakonec museli Jana Husa opustit? Kvůli nutnosti získávat od katolíků nových kněžských svěcení. Utrakvisté museli kvůli tomu slibovat věrnost latinským biskupům a zříkat se Jana Husa. »Před tím začali novoutrakvisté opouštět Husa, poněvadž jim nebyl dosti luterským, nyní po 68 letech (koncem 16. stol.) opouštějí ho nadobro z nátlaku arcibiskupova staroutrakvisté, poněvadž není římský.«

I v Rusku na něho vzpomínali v dobrém; např. metropolita západní Rusi Grigorij Camblak v dopise ze 16. května 1417 velkoknížeti litevsko-ruskému nazval dokonce Husa svatým.

V roce 1859 vydal v Moskvě ruský učenec E. Novikov dvoudílnou práci »Pravoslaví u Čechů«, kde uvádí, že Mistr Jan Hus „byl pravým mučedníkem pravoslavné ideje“, „zastáncem pravoslavného učení víry“, a že kostnický sněm v osobách dvou náboženských horlitelů Jana Husa a Jeronýma Pražského „popravil pravoslavné vzpomínky Čechů“.

Jana Husa a Jeronýma Pražského považovalo za svaté čtrnáct Čechů, kteří se hlásili k pravoslavné církvi a obrátili se na petrohradského metropolitu Isidora s žádostí, aby je přijal do své církve. K pravoslaví slavnostně konvertovali 13. října 1870 v Petrohradě v katedrále sv. Alexandra Něvského. (Viz v článku Husitská víra zde)

Jana Husa uctívali starokatolíci - představitelé české starokatolické obce si při jednání o přijetí do pravoslaví stanovili splnění sedmi (šesti) bodů, mezi nimiž stálo: "Péči o brzké prohlášení svatým velikého betlémského kazatele a kostnického mučenníka, mistra Jana Husi, v celé pravoslavné církvi. Ruská církev nebyla proti, ale žádost o svatořečení mistra Jana Husa byla odložena na pozdější dobu, jelikož ruský synod sám o sobě neměl jeho svatořečení v kompetenci a musel vyčkat na sněm národních pravoslavných církví. (Viz v článku Husitská víra zde)

Jana Husa ctil svt. mučedník Gorazd II. (+1942) a k památnému dni jeho upálení (6. prosince) zařadil zvláštní jedinečnou bohoslužbu do „Lidového sborníku modliteb a bohoslužebných zpěvů...“, který přichystal a vydal jako základní liturgickou knihu české pravoslavné církve. Jeho památku zaznamenal v kalendáriu, který je součástí Sborníku (viz str. 58; 2. vyd.) a byl základním pravoslavným kalendáriem. Slavnou husitskou píseň „Kdož jste Boží bojovníci“ uvedl sv. Gorazd v tomto Sborníku (pro použití při pravoslavných bohoslužbách; viz str. 315, 2. vyd.).

Otevřeně vyznal svou úctu k mistru Janu Husovi, jako k opravdovému velkému křesťanskému mučedníkovi, sv. biskup mučedník biskup Gorazd (+1942), když o něm napsal např. tato známá slova: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“

Jana Husa prohlašoval za svatého srbský biskup Nikolaj (Velimirovič), jemuž se říká "srbský Zlatoústý" a je pověstný svou učeností a zároveň prorockým darem (sv. Nikolaj Žičský). Napsal dokonce pojednání (přeložené do češtiny a knižně vydané): "Svatý Jan Hus" (New York; 1915). (Druhé vydání této knížky požehnal a textově doprovodil metropolita Kryštof; Pravoslavná akademie /ve Vilémově/; 2003.)

Vladyka Kryštof v předmluvě k 2. vydání knihy píše mj.: "Tento spis i osobní postoj jeho tvůrce vedl srbskou církev k rozhodnutí přiznat M. Janu Husovi svatost a zařadit jej do církevního kalendáře" (str. 7). Dále pokračuje: "Také další národní pravoslavné církve nepochybují o Husově svatosti. Když byla v r. 1452 utraquistická církev husitská přijata konstantinopolským patriarchátem do rodiny pravoslavných církví, byl v Čechách, na Moravě i na Slovensku M. Jan Hus spolu s M. Jeronýmem Pražským uctíván jako svatý kostnický mučedník. O jejich svatosti nikdy nebylo pochyb ... protože jejich mučednická smrt ohněm byla křtem svatosti" (str. 7). Předmluvu končí slovy: "Druhé české vydání knížky Nikolaje Velimiroviče "Svatý Jan Hus" by mohlo být podnětem k přiznání svatosti kostnických mučedníků Jana a Jeronýma v naší církvi a jejich zařazení do církevního kalendáře" (str. 9).

Husův znak ostatně měla (vedle kříže cyrilometodějského) na svém praporu delegace provázející vladyku na jeho putování do Srbska k získání biskupského svěcení; a Srbsko vskutku přijalo za své tyto dva „titány“, jak nazvaly Jana Husa a Jeronýma Pražského srbské noviny, „kteří se pokoušeli obnovit pravoslaví ve své zemi, ale jejich pokus... byl jako semeno, jež teprve za našich dnů vzkvétá a přináší plody“. Když delegace vstoupila s husitským praporem do zasedací síně, srbský biskup Nikolaj Velimirovič nenápadně přistoupil k onomu praporu a políbil jej; tento biskup (i jeho dnes mnozí považují za světce, trpěl v nacistickém koncentračním táboře v Dachau) předpověděl novovysvěcenému biskupu Gorazdovi kalich hořkosti, jíž je víra pravoslavná, Kristův kalich utrpení, na jehož dně nalézá se však slast nebeská. (Viz článek ve sborníku Pastýř a martyr)

Podle svědectví metropolity Kryštofa (Pulce) je mistr Jan Hus zanesen v seznamu všech známých pravoslavných svatých v řeckém monastýru Kykkos na Kypru jako mučedník.

Při tomto známém kyperském monastýru působí vědecké pracoviště, které se zabývá zkoumáním kronik a historických pramenů. Ve spolupráci s tímto střediskem monastýr vede seznamy světců a na základě doporučení jeho pracovníků do nich zapisuje. Mezi vědci, kteří zde pracovali, byl také pan Antoniadis, který studoval v Praze (znal se s vladykou metropolitou Dorotejem; +1999). Protože v Čechách pobýval dlouho, dobře znal život mistra Jana Husa, a po prostudování dostupných historických zdrojů doporučil, aby byl M. Jan Hus zapsán do seznamu pravoslavných svatých. Při osobním rozhovoru prohlásil, že Hus byl sice původně v latinské církvi, ale hledal křesťanskou pravdu, kráčel za ní správným směrem a zemřel za tuto pravdu; všechny jeho předchozí omyly smyl oheň mučednictví (ve smyslu prvokřesťanských svatých mučedníků, kteří byli "pokřtěni vlastní krví"). To tam to berou jako fakt a nepochybují o tom. Antoniadis tenkrát naléhal, abychom zde M. Jana pravoslavně uctívali, a káral nás, že ho zde nectíme mezi svými svatými.

Podle názoru metropolity Kryštofa nepotřebujeme Husovo svatořečení, protože už byl svatořečen zdejším lidem vzápětí po svém umučení (podobně jako jiní pravoslavní svatí, viz u nás např. sv. Ludmila, sv. Ivan Český; ani sv. Prokop nebyl nikdy pravoslavně svatořečen, a přesto ocitl v ruské pravoslavné mineji spolu se sv. Ludmilou). Tento lid byl pravoslavný, což lze dokázat tím, že utrakvisté byli přijati Konstantinopolskou církví do pravoslaví. (Nepravoslavní historikové se zabývají většinou husitskými sektami, ale nezabývají se skutečností, že 80 procent národa byli umírnění kališníci - tj. v oné době pravoslavní křesťané.) Fakt, že národ zde uctíval Husa jako svatého, je historicky doložen (viz např. Kutnohorský graduál, v němž Matouš iluminátor namaloval M. J. Husa se svatozáří, a řada dalších zde uváděných dokladů). Lze mít za to, že Konstantinopolská církev přijala svatost Jana Husa tím, že přijala do pravoslaví utrakvistickou církev (viz o tom zde) a uznala ji jako pravoslavnou. Utrakvisti přece navazovali na odkaz Jana Husa a považovali ho za svého nebeského patrona - což byla součást jejich sebeidentifikace. (Více viz v dodatku)

Metropolitní rada Pravoslavné církve v českých zemích schválila návrh ikony svatých mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského a objednala si zhotovení této ikony. (Celkem byly zhotoveny tři ikony: v r. 2008, v r. 2009 a v r. 2010; viz stránka ikonografky Jany Baudišové)

Považovat Jana Husa a Jeronýma Pražského za naše svaté a veřejně je uctívat požehnal vladyka Kryštof, arcibiskup pražský, metropolita českých zemí a Slovenska, a to opakovaně při veřejných projevech, včetně vystoupení v televizním pořadu (viz níže). Podle metropolity Kryštofa se jejich svatořečení k jejich uctívání už konat nebude, protože byli ihned po svém umučení prohlášeni za svaté českým národem, který byl duchem pravoslavný. (Tohoto veřejného projevu tehdejší hlavy naší místní autokefální církve byl bezprostředním svědkem níže podepsaný editor tohoto textu.) Navíc u mučedníků není podle starokřesťanské tradice potřeba akt svatořečení (mučedníci prvotní církve nebyli nikým svatořečeni, a přesto jsou obecně považováni za svaté).
Podle staré tradice stačí lidová pověst svatosti i k uctívání zemřelých mnichů (pravoslavně nebyli nikdy svatořečeni ani ct. Ivan Český ani ct. Prokop Sázavský).

Pravoslavný arcibiskup Kryštof uvedl o svatosti Husově v pořadu Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007: »Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.« (Pořad České televize Cesty víry: Mistr promluvil /čas: od 14,10/)

Nalezena relikvie Husova pláště. Zpráva z tisku: "Ve francouzském Colmaru byla zřejmě nalezena část pláště českého kazatele Jana Husa. Relikvii v pátek představilo Bádenské zemské muzeum v Karlsruhe, které připravuje expozici s názvem Velká zemská výstava ke Kostnickému koncilu (1414-1418) - světová událost středověku. Vědci pracující pro muzeum v Karlsruhe našli prý náhodou kus Husova oděvu v depozitáři muzea Musée d'Unterlinden v Colmaru. Dosud neznámý kus textilie podle přiloženého popisu pochází z Husova pláště. Vědci prokázali, že byl vyroben v odpovídající době a látku pokládají za relikvii, která svědčí o raném uctívání toho mučedníka." (Zpracováno dle serveru Novinky.cz)

Z jiné zprávy: "Při upálení muže prohlášeného za kacíře se 6. července 1415 v Kostnici pečlivě dbalo na to, aby se zabránilo možnému uctívání jeho památky a aby po Husovi nezůstal žádný relikt. Schránka objevená ve francouzském Colmaru však ukazuje, že se to nepodařilo. Vévoda Ludvík III., falckrabě rýnský, katovi poručil, aby hodil také Husovo roucho, pásek a všechny osobní bezcenné věci do ohně, potom popel včetně půdy pod hranicí odvezl vozíkem a hodil do řeky Rýna ... »V každém případě je colmarský textilní fragment důkazem počátků uctívání Mistra Jana Husa také na materiální úrovni,« uvedlo muzeum. K nálezu došlo tak, že se ředitel Bádenského zemského muzea u večeře zmínil o tom, »že se u nich ve skladišti muzea nachází 'relikvijní schránka' jakéhosi Jana Husa«. Je to objekt, o kterém zatím ještě nikdy nikde nebyla publikována žádná informace a který dokonce nebyl ani vyfotografován. Byla to tkaná hnědá látka, zarámovaná ve formě erbu, s nápisy na paspartě a zadní straně. Zarámovaná látka zaslána k podrobnějšímu rozboru Abeggově nadaci ve švýcarském Riggisbergu. Ta se specializuje na textilie středověku. Dle vyjádření: Takovéto tkaniny se vyskytují ve velké míře na konci 14. století. Materiál, z něhož je látka vyrobena, kvalita látky a barva se hodí ke skromným nárokům typickým pro žebravé řády." (Lidovky.cz)

Ze dřeva stromu, který údajně vyrostl na místě hranice, byla zhotovena pamětní schránka. (K vidění na výstavě věnované postavě Jana Husa, otevřené v r. 2014 na zastoupení německé spolkové země Bádensko-Württembersko v Berlíně.)

---

Dodatek

Níže uvádím vypisky z práce Martiny Š á r o v c o v é : "Ikonografie česky psaných utrakvistických graduálů", kde se přesvědčivě ukazuje, že badatelé spojují utrakvistické památky s uctíváním mistra Jana Husa a s bohoslužbami v češtině (svědectvím jsou tzv. graduály - iluminované rukopisy s liturgickými zpěvy).

"Rukopisy identifikujeme jako utrakvistické s ohledem na převahu národního jazyka (čeština), bohatého zařazení proměnlivých částí mše, textaci a výběr textů, zařazení svátku Jana Husa..." (Další zdroj: Liturgická úcta Mistra Jana Husa, in: Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995, s. 154–156.). Později byly z knihy odstraňovány listy, aby byla Husova památka potlačena: "Vyřezávání jednotlivých folií, nejen iluminovaných, se uskutečňovalo ... v době rekatolizace, kdy byly odstraňovány v utrakvistických hudebních pramenech (iluminované) zpěvy ke svátku Jana Husa a českých mučedníků a věroučně nevyhovující texty akcentující přijímání těla a krve Krista." Dále existuje stať Jany Fojtíkové, která heuristicky shromáždila přehled hudebních pramenů (pozdně gotické a renesančních chorální knihy a kancionály), které obsahují antifony, officia a písně ke svátku Jana Husa. (Jana Fojtíková, Hudební doklady Husova kultu z 15. a 16. století. Příspěvek ke studiu husitské tradice v době předbělohorské, Miscellanea musicologica. XXIX, 1981, s. 51–142.)

"Velice často se graduálech objevuje portrét Řehoře Velikého jako autora gregoriánského chorálu... Řehoř Veliký byl pozdnímu kališnictví blízký jako představitel prvotní církve, uznávající ještě přijímání podobojí a zejména jako patron zpěvu. V kontextu utrakvistického prostředí je tedy možné tento námět chápat v souvislosti s akcentem na to, že Řehoř Veliký jako reprezentant prvotní církve podával eucharistii pod způsobou vína i eucharistického chleba... V Litoměřickém graduálu ... s vyobrazení mše sv. Řehoře v těle historizující iniciály a Davida kořícího se Hospodinu v borduře zobrazeno v prostoru pod kolumnou upálení Jana Husa." V této souvislosti cituje autorka adventní žalm 25.: K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj, kéž nejsem zahanben... "Žalmista v nich vystupuje jako ten, kdo viditelně zastupuje Boha vůči lidu. Nepřátelství proti němu je proto projevem nepřátelství proti samému Bohu. Jedná se tedy o přemožení nečistých sil a mocností zloby a zhouby, které se v životě projevují lidským prostřednictvím. Citujme ještě pokračování tohoto žalmu:
... Stále upírám své oči k Hospodinu, on vyprostí ze sítě mé nohy. Obrať ke mně svou tvář, smiluj se nade mnou, jsem tak sám, tak ponížený. Mému srdci přibývá soužení. Vyveď mě z úzkostí. Pohleď na mé pokoření, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy. Pohleď, jak mnoho je mých nepřátel, jak zavile mně nenávidí. Ochraňuj můj život, vysvoboď mě, ať nejsem zahanben, vždyť se utíkám k tobě. Bezúhonnost a přímost mě chrání, svou naději skládám v tebe.
Poselství žalmu zcela jasně poukazuje na význam iluminace s upálením Jana Husa v Litoměřickém graduálu při incipitu adventního officia. Tématizovány jsou v něm prosby (přímluvy) služebníka k jeho Hospodinu, od kterého je očekávána přízeň, posila a naplnění života ve chvíli útlaku a strachu. Taková role byla přisouzena i Janu Husovi, jehož smrt přinesla milost a útěchu českému národu, za něhož stále prosí před Bohem. Obdobný význam má iluminace s námětem Davida modlící se k Hospodinu umístěná v borduře v rámci ikonografie pozdně gotických chorálních knih, do které byl v případě Litoměřického graduálu zahrnut i Kristův svědek, Jan Hus. ...

Kompoziční předlohou upálení Jana Husa v Litoměřickém graduálu byl dřevořez se shodným námětem, který se objevil v roce 1495 jako součást utrakvistické přílohy tištěného Pasionálu. Utrakvistická příloha prvotisku Pasionálu obsahovala Mladoňovicův text zprávy o umučení Jana Husa a Jeronýma Pražského v Kostnici. Iluminace poměrně přesně kopíruje jednotlivé motivy dřevořezové kompozice ... a postavu bezvousého Jana Husa na hranici s kruhovým zlaceným nimbem a kacířskou čepicí na hlavě. Tato přímá recepce dřevořezu jako předlohy pro iluminaci představuje jediný známý příklad takového závazného použití grafické předlohy pro vyobrazení upálení Jana Husa. Součástí utrakvistické přílohy tištěného Pasionálu je i vyobrazení upálení Jeronýma Pražského. Pro Jeronýmův dřevořezový štoček byla druhotně použita pozměněná a redukovaná kompozice ze štočku s Husovým upálením. Bezvousý Jeroným je charakterizován kruhovým nimbem za hlavou a na kacířské čepici je pouze jediný ďábel.

Výjimečné je v ikonografickém programu Litoměřického graduálu i oboustranně iluminované folio, které bylo do rukopisu vevázáno dodatečně na konec oddílu propria de sanctis (f. 245). Celostranné iluminace představují disputaci Jana Husa na kostnickém koncilu (f. 245r) a upálení Jana Husa kompozičně propojené s jeho nebeskou oslavou a portrétem Václava z Řepnice (f. 245v). Jan Hus byl na obou celostranných iluminacích vyobrazen s paprsčitou světelnou svatozáří, která byla u jeho postavy na hranici záměrně znečitelněna. Světelné paprsky, tvořící původně svatozář u Husovy hlavy s tonzurou (!), zůstaly při detailnějším pohledu částečně identifikovatelné.

Iluminovaný incipit officia ke svátku Jana Husa (6. červenec) se ve vrstvě pozdně gotických rukopisů objevuje v jediném rukopise. Incipit In bonitate officia ke svátku Jana Husa je iluminován v Graduálu ze Sobotky, kde je zobrazen v borduře Jan Hus na hranici. Vousatý Jan Hus v bílé košili a kacířskou čepicí na hlavě je přivázán k dřevěnému kůlu hořící hranice. Tvář Jana Husa s vousem a delším vlasem byla záměrně setřena pravděpodobně v 17. století. (Je nutné mít na paměti, že v pobělohorském období byla řada utrakvistických liturgických rukopisů očištěna a revidována. Z knižních bloků byla vyřezávána folia či celé složky se zpěvy ke svátku Jana Husa a českých mučedníků nebo byla příslušná místa začerněna. Z těchto očištěných chorálních rukopisů zpívali i nadále transformovaná barokní literátská bratrstva. Přímým dokladem tohoto počínání je přelepení rubriky pro officium na den mistra Jana Husy v Graduálu literátského bratrstva v Kostelci nad Orlicí a její nahrazení novou rubrikou, označující officium na den sv. Víta.)

Graduál ze Sobotky je jediným rukopisem utrakvistické provenience, který uvádí pro svátek Jana Husa vlastní vstup. Husova liturgická připomínka jako světce a mučedníka se objevuje nejčastěji v souvislosti s latinským introitem Gaudeamus, který byl používán i pro řadu jiných svátků liturgického roku. Ke vstupu byly dále přidávány další texty převzaté ze svátků mučedníků či z proprií pro různé dny svatých, zahrnující např. svátek Všech svatých či sv. Víta. Tyto texty se nevěnují jmenovitě Husovi či Jeronýmovi, ale zasazují jejich svátek do širších souvislostí. Postupně byly vytvořeny k Husově památce texty pro eucharistii i pro denní modlitbu církve. Vedle Jeronýma Pražského byli přiřazeni k liturgické připomínce i další Češi, kteří zemřeli mučednickou smrtí pro víru. Ústřední postavou svátku však zůstává Jan Hus. Přestože liturgické texty ke svátku Mistra Jana Husa představují z hlediska uspořádání a jejich struktury či tématu poměrně variabilní soubor textů, dovolují sledovat trvalou roli uctívání svatých v utrakvistickém liturgickém životě. I samotné rubriky a živá záhlaví se výrazně liší, a tak nám ukazují šířku vnímání Husa, Jeronýma Pražského a jiných českých mučedníků.

Úctu k Husově památce, která se záhy proměnila v kult světce, lze zaznamenat již záhy po jeho smrti. V pražské Betlémské kapli byly konány za Husa smuteční obřady, jakoby se jednalo o mučedníka a po upálení Jeronýma Pražského v Kostnici byli oba přirovnáváni ke svatému Vavřinci a vynášeni nad apoštoly Petra a Pavla a jiné svaté. Kostnický koncil si dokonce stěžuje císaři Zikmundovi, že Čechové Husa a Jeronýma malují v chrámech jako blahoslavené.

Nejstarší známé a dochované vyobrazení Jana Husa v kontextu liturgických utrakvistických hudebních pramenů představují iluminace Smíškovského graduálu, kde se Jan Hus objevuje jako svatý s kruhovým nimbem za hlavou a jako mučedník pro víru na dvojici iluminací. V těle historizující iniciály S(-apienciam sanctorum), která se váže ke commune mučedníků (commune martyrum), vystupuje Jan Hus v doprovodu prvomučedníků sv. Vavřince a sv. Štěpána, ke kterým je přiřazován na základě mučednické smrti pro víru. Jan Hus je jednoznačně identifikovatelný kacířskou čepicí na hlavě. Bezvousý Hus je oděn do kněžského roucha a žehná kalich na knize. Nejtěsnější je jeho spojení se sv. Vavřincem, tedy s jiným upečeným světcem. Tak formuluje Jana Husa a sv. Vavřince již jedna z nejstarších husitských utrakvistických skladeb Passio Johannis Hus secundum Johannem Barbatum. Význam historizující iniciály ve Smíškovském graduálu je rozveden v prostoru pod kolumnou vyobrazením svržení husitských kněží včele s kouřimským farářem Janem Chůdkem do šachet. Námět poukazuje na rozšíření pojetí svátku mučedníků. Kutnohorští tak posilují sebe i širší okruh kališníků aktualizovanou husitskou tradicí. Úcta se zaměřuje na nové osobnosti, které položili své životy jako oběť za vítězství kalicha a které vytváří novou tradici kališnických mučedníků. Kostničtí mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský a zástupy, které je následují, shodně jako mučedníci v knize Zjevení, totiž omyli svůj oděv v krvi věčného života a nyní se těší z radosti nebeského království. Nově se vyhraňující utrakvistická ikonografie českých mučedníků pro víru sleduje témata právě těch liturgických textů, kde jsou čeští mučedníci ztotožňováni se všemi mučedníky v minulosti a tak je jim připisována úcta celé církve. Stále přítomným a opakovaným motivem je zdánlivý paradox: to, co svět považuje za smrt a porážku, je proměněno v pramen milosti a útěchy.

Počet dosud známých vyobrazení Jana Husa rozšiřuje poměrně nedávný objev ucelené freskové výzdoby v interiéru píseckého kostela sv. Václava z druhé poloviny 16. století, kde bylo odkryto monumentální upálení Jana Husa. Částečně poškozená freska představuje mnohofigurální variantu upálení Jana Husa. Středem kompozice je Jan Hus na hlavě s kacířskou čepicí a v bílé košili. Akcentována je oproti přihlížejícím postavám svou velikostí hořící hranice s Janem Husem a s přikládajícími pacholky. Motiv žehnání kalicha Janem Husem se objevuje rovněž na predele z Městského muzea v Chrudimi, pocházející původně z kostela sv. Kříže v Chrudimi, na které je Jan Hus vřazen do sboru českých zemských patronů vedle sv. Václava, Ludmily a Prokopa.

Česky psané graduály mají rubrikovány přibližně kolem čtyřiceti svátků, které jsou zasvěceny Janu Křtiteli ... českým zemským patronům (Vít, Václav, Vojtěch, Prokop, Ludmila), (prvo)mučedníkům (Štěpán, Vavřinec, Jiří), Janu Husovi a českým mučedníkům...

Ikonografie officia ke svátku svatého Jana Husa a českých mučedníků akcentuje téma Husovy mučednické smrti (6. července). Pozornosti dosud uniká jedna z nejzajímavějších iluminací s námětem upálení Jana Husa ve Žlutickém graduálu Fabiána Puléře, která byla v souvislosti s rekatolizací pravděpodobně v 17. století proříznuta diagonálně přes Husovo tělo. Postava Jana Husa byla záměrně znečitelněna setřením svrchní barevné modelace, obdobným způsobem jako na iluminaci s upálením Jana Husa v borduře Soboteckého graduálu z počátku 16. století. Dnešní stav dochování knižního bloku Žlutického graduálu dokládá jistý pietní přístup k takovému rukopisu utrakvistického původu a který svědčí o používání tohoto rukopisu barokním literátským bratrstvem. Knižní blok byl "očištěn" takovým způsobem, aby jako neporušený textový celek zůstalo předcházející officium ke svátku sv. Prokopa a následující svátkový okruh sv. Markéty a Rozeslání apoštolů. Na f. NVIIv zůstala na konci officia ke svátku sv. Prokopa pouze odkazující rubrika O cžeských Mucžedlnijcých. Dvojice zbylých protilehlých stran s incipitem a závěrem officia ke svátku českých mučedníků byla slepena... Iluminace Žlutického graduálu akcentuje právě ten okamžik Husova upálení, kdy se vnitřně obrátil s pokorou ke Kristu. Veškerý doprovodný figurální komparz je zcela potlačen.

Dosud nezodpovězenou otázkou zůstává snaha o identifikaci stojící postavy v univerzitním oděvu, vyobrazené při spodním okraji folia, která v ruce třímá palmovou ratolest ... Představuje postava Jana Husa či Jeronýma Pražského, kteří byli uctíváni v utrakvistické církvi jako světci a mučedníci pro víru? Tuto domněnku by naznačovalo typologické srovnání s ostatními portréty v rukopise. Ve Žlutickém graduálu nacházíme řadu portrétů ... Žádná z mužských postav nenese na hlavě–jako v případě muže s palmovou ratolestí-univerzitní baret... Postavu lze snad s určitou pravděpodobností na základě tradičních konvenčních portrétních znaků (úprava vousů a vlasů, oděvu a přikrývky hlavy), nápadného a neobvyklého motivu palmové ratolesti a s přihlédnutím k liturgickému kontextu iluminace identifikovat s Janem Husem či Jeronýmem Pražským. V ikonografické tradici je právě palmová ratolest v rukou postav vymezena pouze pro uctívané osoby, kteří zemřeli násilnou mučednickou smrtí. Jak víme, Jeroným Pražský je na téměř všech známých vyobrazeních vždy s vousy, o nichž se zmiňuje Petr z Mladoňovic. Pro identifikaci postavy jako Jana Husa by však svědčila charakteristická zastřižená úprava vlasu a vousu a celkové pojetí tváře, které odpovídá známým reprezentativním portrétům Husa. Jeroným byl totiž zobrazován s delším vlnitým vlasem a vousem a celkově s robustnější tváří. Jeronýmova obrazová tradice se rovněž neobjevovala v porovnání s Husem tak často, což odpovídá většímu významu Jana Husa v sebeidentifikaci české utrakvistické církve. Z českého prostředí známe iluminaci s vyobrazením Jeronýmova martyria z Jenského kodexu z počátku 15. století, kde je téměř k nerozeznání od Husova upálení, nebýt verifikující textu a odlišné barevné tapety. Reprezentativní Jeronýmův portrét je vedle Husovy podobizny vložen do medailonu v Kuthenově kronice.

Jan Hus bude na základě mučednické smrti pro víru korunován na nebesích od Boha otcze wssemohouczyho, jak dosvědčují texty českých officií. (Srov. např. sekvenci o svatém mistru Janu Husovi v Čáslavském graduálu.)

Česky psané graduály mají rubrikovány přibližně kolem čtyřiceti svátků... K otázce svatých a jejich úctě se v iluminovaných hudebních rukopisech na několika místech vyjadřuje ve verších Jan Táborský z Klokotské Hory ... vyslovuje se k problematice rozlišení úcty k Bohu (Kristu) a svatým, respektive k diferenciaci prokazování (Táborským blíže nespecifikované) pocty (úcty), která přísluší jedině Bohu. Tento motiv odkazuje na známé formulace Jana z Damašku, který položil základy pro uchopení otázky oprávněnosti uctívání posvátných obrazů. Podle Jana z Damašku je úcta k obrazu samému zapovězena, neboť dokonalým uctíváním (latrií) je možno uctívat pouze samého Boha. Svatým, andělům a jejich obrazům, pak smí být prokazována jen odlišná úcta (dulia) od jedinečné úcty k Bohu ... V Čáslavském graduálu je k verši o diferenciaci úcty prokazované Bohu a světcům připojeno Janem Táborským rovněž poučení,které reflektuje soudobá jednání představitelů utrakvistické církve v otázce svatých a jejich úcty. K pravidelně iluminovaným incipitům propria de sanctis v česky psaných utrakvistických graduálech patří officium ke svátku Narození Jana Křtitele, Marie Magdaleny, Proměnění Krista, Nanebevzetí Panny Marie, archanděla Michaela, Všech svatých, Posvěcení chrámu a samozřejmě svatého Jana Husa a českých mučedníků. Zařazení českých officií ke svátku Jana Husa do propria de sanctis chorálních rukopisů reprezentuje jeden z motivů, který formuloval konfesijní identitu utrakvistické církve. Ikonografie officia ke svátku svatého Jana Husa a českých mučedníků představuje v dochovaných rukopisech pravidelně upálení Jana Husa... Vyhraněné téma českých mučedníků mělo sloužit jako zdroj síly, milosti a útěchy českému národu.

... po polovině 16. století identifikujeme novou ikonografickou variantu malířské výzdoby incipitu ikonografie zahrnuje vybrané události s cyklu Stvoření světa a neobvyklé vyobrazení I. nikajského koncilu. Obrazově akcentovaný incipit zpěvů Patrem interpretujeme v širší souvislosti s důrazem, který byl kladen na hledání cesty ke společnému vyznání víry přívrženců reformace v Čechách. V případě vyobrazení I. nikajského koncilu není vyloučena možnost akcentování pravověrnosti utrakvistické církve s ohledem na rozšířené hereze antitrinitářů, které byly známi i v českém prostředí.

Česká officia v chorálních rukopisech utrakvistické provenience charakterizuje konstantní přítomnost textových interpolací, které akcentují tematiku přijímání těla a krve Krista či motivy pravé církve (vztažené na utrakvistickou církev), a které formulují konfesijní identitu utrakvistické církve společně s češtinou jako liturgickým jazykem a zařazením zpěvů ke svátku svatého Jana Husa a českých mučedníků. Současně je tedy přítomna i národnostní identita, která s konfesijní identitou splývá."

Výňatky z disertační práce Martiny Š á r o v c o v é : "Ikonografie česky psaných utrakvistických graduálů" (Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, 2011) - součástí práce jsou samozřejmě odkazy na použitou literaturu a další zdroje. Práce je k dispozici v PDF.

Stránku sestavil prot. Jan Baudiš