K výstavě:
Mistr Jan Hus 1415 - 2005

Husova světnička v HusinciNa Pražském Hradě je do 25. 9. 2005 možno navštívit výstavu k 590. výročí Husovy mučednické smrti. Její autoři si podle svých slov dali za cíl chronologicky ukázat jeho život a dávno zapomenutá fakta a události, které postupně zmizely z učebnic dějepisu i ze školních tříd "ke škodě všech nás". Přestože výstava v tomto smyslu mohla přinést více, je jistě užitečné připomenout si západní církevní situaci, která vyvolala nutnost veřejně vyjádřit odpor falši a bezcharakternosti církevní hierarchie té doby a odvolat se proti ní k samotnému Kristu a Jeho soudu. Byla to Kristem blahoslavená touha po spravedlnosti, která se stala hlavním odkazem Husova života a díla. V těch podmínkách, v nichž mu bylo dáno prožít svůj život, nemohl učinit více a před Bohem, jenž ví vše a zná srdce všech lidí, je jeho svědectví jistě drahocenným pokladem shromážděným v nebi, jenž byl také mnohým k užitku.

Zajímavé pro pravoslavného křesťana jsou zprávy o uctívání Jana Husa jako světce a mučedníka, jež započalo již bezprostředně po jeho smrti, a o ikonografii s ním spojené. Byl prý často zobrazován spolu se svatým Vavřincem, jehož mučení - pálení na roštu, bylo obdobné, a také s Janem Křtitelem, jehož jméno nosil. V ikonografii se však vyskytuje i spolu se svatým prvomučedníkem Štěpánem, který vydal neohrožené svědectví o Kristu před farizeji; a také se svatým Kryštofem, který chtěl sloužit pánu světa, a proto sloužil ďáblu; když však zjistil, že se ďábel bojí Kristova Kříže, začal neochvějně sloužit Pánu Ježíši.

Zajímavé je dále svědectví o požárech, které prý v průběhu věků pětkrát zachvátily dům v Prachaticích, kde svého času mistr Jan Hus přebýval. Plameny prý však nikdy nezachvátily jeho světničku, přestože byla dřevěná, "jako by nad ní bděla zvláštní moc ochranná", a přitom byl celý dům ohněm vždy značně poničen. A v jeho rodném Husinci prý ještě v 17. století chodívali lidé k domu, kde se narodil, a odnášeli si kousky jeho dřeva jako "památný ostatek".

Na závěr lze ocitovat tzv. "České vyznání" z roku 1575, jež bylo výrazem opravdovosti a upřímnosti zbožnosti českého národa:

"… my (takového) náboženství a té pravé křesťanské starodávné podobojí svaté víry jsme, kterážto od Syna Božího, Pána a Spasitele našeho Jezu Krista svůj začátek má, a skrze svaté apoštoly hlásána byla, až i do tohoto království Českého jistým božským řízením před několika sty lety prvotně přišla; poté skrze Mistra Jana z Husince, svaté paměti i jiné svaté muže kázáním a učením slova Božího obnoveně až také odsad a do okolních zemí se dostala."

Utrakvistická snaha po sjednocení s Pravoslavím pak byla přirozeným završením snahy o očistu církve, kterou započal právě mistr Jan Hus.

Mgr. Jana Baudišová
(Psáno pro Hlas Pravoslaví; 2005)


Příloha:

O Husově světničce v Husinci

Husova svetnicka"Tenkrát jsem poprvé stanul ve světničce, ve které se podle pověsti narodil Hus... Viděl jsem tu bídnou, starou podlahu, prostinký krb nedaleko dveří, ve zdi vpravo malý výklenek na knihy, přepažený červotočivým prkénkem, hodně ořezaným nešetrnými ctiteli a turisty..." Tohle napsal po své návštěvě Husince u Prachatic Alois Jirásek.

Roku 1825 narazíme na svědectví básníka Františka Turinského: "Ej, tu domek jeho jest! Ta chatrč? Ano, vejděte dále! Tři schody výš! Nalevo chýška to jest Husova! Kdož hovoří tu hlasitou řečí? Pověz nám, synáčku! Aj, vinopalna tu jest! Sousedé se tu sešli! Hanba nevýslovná! Krajané! Zastyďte se! Hanba! Vzešla tu sláva a čest! Plačte pro ztrátu její!"

Jestli jsem dobře počítal, tak v těch patnácti větách jsou dva otazníky a třináct vykřičníků. Turinskému se nelze divit, že byl poněkud otřesen. V Husově rodném domku se totiž začátkem minulého století pálila kořalka. O moc líp to tady nevypadalo, ani když se tu vařilo mýdlo.

V roce 1871 (tedy 500 let po pravděpodobném datu Husově narození) se sem podíval i Jan Neruda:
"Všechno je tak po česku chudé. Domek malý a k tomu majetek soukromý místo majetek národa. Místo velkého pomníku jenom skromný medailon, a i ten mnohem skromnější než vedlejší štít mydlářský. Vejdeme do průjezdu. Bodrý měšťan nám podává ruku.
Prosíme, otevřete nám světnici Husovu.
- I netřeba otevřít! Mám tam nájemníka, musil jsme ho vzít, abych za tu světničku obdržel aspoň 30 zlatých nájmu.
Cítil jsem, jak mi krev vstupuje do tváří.
-Jděte jen přes ty schůdky zde nahoru!
Asi osm uzounkých, napolo pobořených schůdků vede k nízkým dveřím vzhůru. Není u nich zábradlí, musíš lézt opatrně a dát pozor na hlavu, aby se nesrazila s klenbou. Ale
- snad by se ty schůdky mohly přece trochu opravit?
-Arci že mohly, ale odkud na to vzít? Dal bych taky dovnitř světničky novou podlahu, ta stará je už chatrná, jenže vašnosto, to by stálo až deset zlatých!
Lezeme po schodech a vejdem. Světnička malá, spíš komůrka, podle tradice vlastní Husův byt jako mladistvého občánka. Stěny jsou opadané, podlaha vylámaná. Co deset... Dvacet zlatých by to spolklo! U kamen sedí žena s hrnkem v ruce, mlčky přikývne na náš pozdrav a jí dál. Velká postel s několika peřinami a malá špinavá lavička je jediný ostatní nábytek. Moc toho tu není, pravda, ale tady, to je pravé! Vedle okna je ve zdi polička, nad ní přilepený papírek s nápisem Husova knihovna. Otevřu dvířka - na prkýnkách tu stojí hrnky, železné nože, rezaté vidličky, dřevěná slánka. Každý si tu bere památku. Prkýnka jsou plna nepravidelných zářezů, hosté si berou aspoň třísky. Vzduch je dusný, spěcháme ven.
Je to smutné, co?
Je.
Stydím se vždycky, zvlášť když přijdou Němci. Smějí se. Kdybych to mohl sám upravit, stěny vybílit a navěsit aspoň ty věnce, které mně tu nechali od slavnosti. Aspoň by to bylo něco, no, pojďte se na ně podívat!
Za chvilku sedím ve svém povoze a ujíždím k našim staroslavným a poněmčeným Prachaticům. Sedím mlčky a nemám odvahu, abych se ohlídl k Husinci zpět...

Z pořadu Toulky českou minulostí
(více)

Stránky města Husinec



<-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz