O svátku svatých Cyrila a Metoděje
Proč pravoslavní neslaví svátek svatých Cyrila a Metoděje dne 5. července?
V Církvi je zbožným zvykem slavit památku toho kterého světce pokud možno v den, který se nějakým způsobem k němu zvláště vztahuje. Bývá to obyčejně den jeho zesnutí (tj. narozeniny pro věčný život) a den jeho svatořečení (což bývá spojeno s translací /čili slavnostním přenesením/ svatých ostatků; neboli tzv. „nalezením ostatků“). Také se někdy koná vzpomínání světce v den, kdy se udál nějaký velký zázrak v jeho životě (např. navštívení Matky Boží) a nebo zázrak vykonaný tímto světcem po jeho zesnutí, a konečně slavíme památku řady svatých v den, kdy se koná památka svatého, jehož jméno nosili. Mnoho svatých má v průběhu roku několik památek.
Žádoucí je, aby den konání památky byl určen v církevní jednomyslnosti, a nutné při tom je, aby motivy byly čisté (tedy cílem musí být výhradně oslava svatého, skrze něhož oslavujeme samotného Boha, jenž toho svatého sám proslavil). Pak můžeme věřit, že se Církev nebeská spojuje s Církví pozemskou a "Bůh podivuhodný ve svatých svých" je oslavován na nebi i na zemi.
A v tomto bodě se stává římsko-katolický cyrilometodějský svátek s jeho červencovým datem (5. 7.) pro pravoslavné velice problematický, neřku-li nepřijatelný.
Za prvé - toto fiktivní cyrilometodějské datum bylo ustaveno v církvi nepravoslavné čili heterodoxní, už to je pro nás důrazným vybídnutím k největší opatrnosti a zdrženlivosti. O nějaké církevní jednomyslnosti zde tedy nemůže být ani řeči.
Za druhé - termín toho svátku byl určen mimo jakoukoliv souvislost s životem svatých slovanských apoštolů i bez souvislosti s cyrilometodějstvím obecně. Naopak, tento svátek byl stanoven účelově s nepěkným úmyslem zastínit památku Mistra Jana Husa (koná se den na to, kdy je památka jeho upálení - 6. července). Oslava svatosti cyrilometodějců měla tudíž posloužit latinské církvi k odvedení pozornosti lidu od oslav svatosti jiného světce, který byl Římu nepohodlný (Mistr Jan Hus je i mezi mnoha pravoslavnými křesťany uctíván spolu s Jeronýmem Pražským jako pravoslavný světec). Ustavení letní slavnosti svatosti sv. Cyrila a Metoděje mělo napomoci při eliminování obnovené svaté památky kostnických mučedníků. Zřejmě jen kvůli tomu se latinská církev náhle rozpomenula na tyto byzantské svaté, které dříve prohlašovala za kacíře (heretiky).
Sv. biskup mučedník Gorazd II. o tom píše:Církev římská chovala se po r. 885 k památce svatých bratří, zvl. pak sv. Metoděje po několik set let odmítavě. V lidu slovanském a také u mnohých kněží udržela se ovšem památka slovanských apoštolů i na západě dlouho jak v českých zemích, tak v Charvatsku. Nestalo se to však zásluhou římské církve, nýbrž za jejího nedosti skrývaného odporu. Přišla doba, kdy v Čechách i na Moravě církev římská zapomněla úplně na sv. Cyrila a Metoděje.
Např. Papež Jan X. (914–928) v listě z r. 924 zazlíval Chorvatům, že se odvolávají na Metoděje, kterého on, papež, prý v žádné knize mezi svatými nenachází. Papež Alexandr II. (1061–1073) dokonce nazval v roce 1069 svatého Metoděje kacířem. Atd.V latinských misálech určených pro diecézi olomouckou (Missale Olomucense) z let 1499 a 1505 a stejně i v misále pro arcidiecézi pražskou (Missale secudnum ritum sanctae ecclesiae Pragensis) z roku 1522 není o svatém Cyrilu a Metoději už pražádné zmínky.
Teprve když v 19. století národní buditelé obnovili jejich památku v našem národě a vznikla obava, že by to snad mohlo vyvolat lidové hnutí ve prospěch pravoslavné církve, a když mimoto se v národě vzmáhal kult Mistra Jana Husa, začala si církev latinská obou světců opět všímat, až konečně papež Lev XIII. okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl – ovšem nevěcně a nevědecky – zásluhy svatých bratří. Tento papež stanovil svátek svatého Cyrila a Metoděje na den 5. července, ačkoliv ten den nijak nesouvisí s jejich životem. Stalo se to jedině za tím účelem, aby se jednak latinská církev jevila jako ctitelka svatých soluňských bratří, a potom též aby byl 6. červenec, den umučení Mistra Jana Husa, zatlačen do pozadí.
Římská církev jako taková tedy jen z taktických důvodů uchopila se historiky a buditeli už oživené památky, jednak aby uhájila své posice mezi Slovany, jednak aby se pokusila unionistickou propagandou ještě je rozšířit. (Z díla sv. Gorazda: Život sv. Cyrila a Metoděje…)
Výše uvedené tvrzení o účelovém stanovení červencového data svátku není obtížné doložit. Oslavy sv. Cyrila a Metoděje se ihned po jejich vyhlášení v katolické církvi začaly konat s velikou pompézností – včetně velkolepých církevních průvodů, alegorických vozů, shromáždění, poutí apod. s evidentní snahou vytlačit z povědomí lidu slavení památky připadající na následující den. Pokud je den konání památky některého svatého ustanoven s takovými motivy, jež jsou evidentně v rozporu s křesťanskou duchovností a etikou, jedná se vlastně o boj proti svatosti jiného světce – tedy potažmo o zápas s Bohem. Z těchto příčin je přijetí takto ustanovené památky a tudíž účastnění se takovýchto "oslav" pro pravoslavného křesťana obtížně přijatelné. Je třeba mít na paměti, že i když v současnosti již ztratila oslava svatých slovanských apoštolů u dnešních katolíků většinu ze svého protihusovského ostnu, duch, v němž byla tato památka ustanovena, trvá a pravoslavný křesťan cítí potřebu zdrženlivosti vůči přijmání účasti na tomto duchu.
Za třetí – pravoslavní mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje. Je to den 11. května (tj. 24. května dle obč. kalend.) Tento den je určen jak v církevní jednomyslnosti (ve všech slovanských pravoslavných církvích), tak i ve správném duchu. Víme, že svatí bratři ze Soluně přišli na Velkou Moravu na jaře r. 863. Podle tradice to bylo právě v tento den – 11. května. Toto datum je tedy oslavou začátku jejich svatého a Bohem požehnaného díla zde na Moravě. Proto vidíme tento den ve spojitosti s jejich životem – dokonce s tím nejdůležitějším, Bohem mimořádně požehnaným středobodem jejich životního díla, tedy s položením základů slovanského Pravoslaví, které má sehrát dle starých proroctví, jako poslední a nejvyšší větev kmene křesťanské orthodoxie, jakousi zvláštní úlohu.
Můžeme se proto směle domnívat, že v tento den, 11./24. května, se při oslavě svatosti svatých věrozvěstů slovanských spojuje Církev nebeská s pozemskou a že v tento den sestupuje na slavící Boží lid zvláštní požehnání svatých Cyrila a Metoděje.
Pozastavme se ještě u toho dne 11. května. Je dnes celkem lhostejné,
jestli skutečně přesně na tento den překročili svatí bratři hranice Velké
Moravy či zda právě v tento den prošli otevřenou branou hlavního města
moravského a byli vítáni knížetem svatým Rostislavem. Podstatné je, že
v Církvi je spojeno toto datum se zahájením jejich díla, které přineslo
spásu Slovanům. Pozoruhodný je i další rozměr tohoto svátku – na tento
den připadá podle pravoslavného kalendária ještě jedna památka: slavnost
města Cařihradu (Konstantinopole), což je vlastně byzantský státní svátek,
který vstoupil v rámci byzantského pojetí symfonie státu a Církve i do
kalendáře církevního. Skutečnost, že v tento státní byzantský svátek zahájili
na Moravě své požehnané misijní dílo (anebo že Církev později tento svátek
spojila se zahájením tohoto díla) není jistě nic náhodného. Zní tu srdečný
vztah k »druhému Římu« – Konstantinopoli.
Slavný »první Řím« nevyslyšel
prosby Moravanů o křesťanské misionáře, čímž fakticky odevzdával Moravu
do rukou Frankům a upíral Moravě samostatný církevní i národní život. Památka tohoto odmítnutí je skrytě obsažena v datu tohoto svátku.
Zaznívá nám zde vděčnost k Byzanci a ve spojení data zahájení cyrilometodějské
mise s datem oslav »druhého Říma« vnímáme i určitou výčitku adresovanou
»starému Římu« – vždyť vztahy Byzance s Římem nebyly nejlepší a jednoznačně
již v době cyrilometodějské mise reflektovaly vznikající rozkol věroučný
(dogmatický) a církevně disciplinární, předznamenávaly rozkol právní (1054)
a mířily k rozkolu faktickému
Ten byl zpečetěn křižáckými výpravami – 1204 – přepadení Konstantinopole
římskými křižáky: 12. dubna 1204 byl Cařihrad zákeřně přepaden, nemilosrdně
vyloupen a zneuctěn. Barbarští dobyvatelé brali vše, co se třpytilo, a ničili
vše, co nemohli odnést. Pobíjeli muže, ženy, děti i starce. V historických
řeckých zprávách se zdůrazňuje, že latinští křesťané běsnili mnohem hůře
než všichni dřívější pohanští útočníci dohromady. Více o tom zde).
Závěrem
Klidně bychom mohli památku sv. Cyrila a Metoděje slavit třeba každý měsíc 11./24. či pátého nebo jiného dne. Tohoto dne by se mohl číst akathist či konat služba k našim slovanským věrozvěstům (konec konců bychom jim mohli zasvětit i den v týdnu; např. sv. Mikuláši je zasvěcen každý čtvrtek). To je ovšem návrh, který by měl být přijat jednomyslně pravoslavnými u nás a pokud možno i ve světě, abychom ji mohli přijmout jako součást pravoslavné zbožnosti. 5. červenec jej však zcela římsko-katolickým svátkem a k jehož přijetí nemají pravoslavní důvod.
Hlavní pravoslavné cyrilometodějské svátky:
- 14. února (tj. 27.2. dle obč. kalend.)
je samostatný svátek sv. Cyrila (dříve Konstantina), památka zesnutí (+
869)
- 6. dubna (tj. 19.4. dle obč. kalend.)
je samostatný svátek sv. Metoděje, archiepiskopa moravského; památka zesnutí
(+ 885)
- 11. května (podle pravoslavného církevního
kalendária, tj. 24. května dle současného
občanského kalendáře) – příchod svatých soluňských bratří z Byzance na
Velkou Moravu roku 863.
