Ikona Krista
Ikona Spasitele od sv. Andreje Rubleva

Pravoslavné ikony a církevní hudba


Motto: „Krása spasí svět“ (F. M. Dostojevskij)

Krátké všeobecné pojednání na úvod tohoto tématu

Na této stránce naleznete statě pojednávající o pravoslavném církevním umění – tj. o pravoslavných svatých obrazech, kterým říkáme ikony, a o pravoslavném chrámovém liturgickém zpěvu (liturgická hudba – to v Pravoslaví znamená vždy jen zpěv, neboť žádné hudební nástroje se v Pravoslaví liturgicky neužívají – důvod je jednoduchý: živému Bohu možno sloužit jenom živým nástrojem, a takovým je pouze lidský hlas). Tyto dvě kategorie umění používá Pravoslaví k liturgickým účelům; není užíváno umění sochařské, neboť uctívání soch je v Pravoslavím co nejdůrazněji odmítáno – vidíme v tom modlářství (sochy jsou svým trojrozměrným pojetím příliš spojené s materií a nelze "skrze ně procházet" k předobrazu, jak se to má dít při uctívání ikon, které jsou jen dvourozměrné a speciálně malované, aby nestrhávaly úctu na svoji materii, nýbrž jsou uzpůsobeny k tomu, aby byly pouhým oknem do duchovního světa; uctívání soch bylo Církví výslovně zakázáno a připočteno k pohanství). Uctívání ikon provází křesťany od dob prvokřesťanských a bylo výslovně potvrzeno VII. všeobecným sněmem (v r. 787 v Nicei), který odsoudil ikonoborectví jako heresi1 a pravil, že ten, kdo odporuje uctívání ikon, není v Církvi, neboť popírá prvokřesťanské tradice a původní křesťanskou praxi. Úcta k ikonám má zásadní důležitost pro duchovní život – člověk se učí postřehnout tajemství zobrazení, což souvisí s tajemstvím Božské Trojice, a navíc nám ikony zpřítomňují Spasitele, Matku Boží, Anděle a svaté – přinášejí jejich duchovní energie. Odpor k uctívání ikon se neslučuje s pravdivou duchovní zkušeností. Správné uctívání ikon je natolik důležitou a duchovně prospěšnou součástí křesťanské praxe, že bylo potření ikonoboreckého hnutí (v 8. a 9. století) prohlášeno za "Vítězství Pravoslaví" a tato slavnost se koná od těch dob každou prvou neděli Velkého půstu – při této slavnosti jsou každý rok obřadně vylučováni z Církve všichni, kteří zastávají jakoukoliv heresi1 – a to od nejstarších dob až k současnosti (některé pravoslavné církve připojily k seznamu heresí i ekumenismus).

Úcta k ikonám neodporuje Desateru, neboť druhé Boží přikázání nezakazuje zobrazování vůbec, jak je to zřejmo z kontextu Písma – vždyť např. na samotné starozákonní arše smlouvy byli dle Hospodinova povelu zobrazeni cherubové), nýbrž zakazuje činit si modly a zobrazovat to, co lidské oči neviděly – Boha Otce (zobrazování Boha Otce považuje pravoslavná církev za nesprávné a nedovolené; ba dokonce by se mohlo jednat o vážnou heresi1). Na ikonách zobrazují křesťané od samého počátku jen to, co Bůh sám zjevil lidským očím – především Ježíše Krista – vtěleného Boha, jehož se lidské ruce dotýkaly; jistě není rouháním zobrazit malbou na desce to, co Bůh sám zjevil našim očím a dokonce ještě dal k dotyku našimi rukám. Prvou ikonu učinil podle prastarého podání sám Spasitel tím, že otiskl svůj obličej na plátno a poslal je králi Abgarovi, který se po poklonění se tomuto "rukou nevytvořenému obrazu Páně na plátnu" uzdravil z těžké choroby. Prvým ikonopiscem byl podle církevní Tradice evangelista Lukáš, který zhotovil ikonu Matky Boží. Uctívání ikon je tedy staré jako křesťanství samotné (viz např. archeologické nálezy z prvokřesťanských dob v katakombách). Správnost uctívání ikon je stále potvrzována bezpočtem zázraků, které se v souvislosti s klaněním se ikoně staly i nespočetným množství zázračných ikon. Zhotovování ikon není ponecháno na vůli a pojetí umělcově, nýbrž je podrobeno přísným pravidlům – tzv. ikonopisecký kánon – jež je nutno při vznikání ikony dodržet.

Tvoření a uctívání ikon (stejně jako starobylá církevní hudba) jsou neoddělitelně spojeny s pravoslavnou církví čili s křesťanskou orthodoxií. Duch pravoslaví se zračí na ikonách a v pravoslavné hudbě; opustí-li ikona pravoslavné prostředí, ztrácí vnitřní život, stává se duchovně umrtvenou - muzeálním exponátem. Pouze v napojení na duchovní život Kristovy pravoslavné církve jsou ikony čímsi živým a naplněným hlubokým vnitřním smyslem. Muzea a sbírky - to vše je jen vnější přehlídkou. Stejně tak vytváření ikon či produkce pravoslavného zpěvu mimo pravoslavnou církev - tedy bez souvislosti s pravoslavným duchovním životem a vírou - je z duchovního hlediska marným mlácením prázdné slámy... (Něco více o tom zde.)



1) Herese, heretik: blud, bludař; kacířství – jedná se nesprávné, nepravdivé křesťanské učení, nepůvodní křesťanské vyznání, pokaženou křesťanskou nauku. Heretické křesťanství nemá spasitelnou moc, neboť jedině pravda může člověka spasit, nikoliv lež (Ježíš o sobě pravil: "Já jsem ta cesta i pravda i život; žádný nepřichází k Otci, než skrze mne" (Jan 14,6), Ducha Svatého nazýváme "Duchem Pravdy" (Jan 15,26 a 16,13); zatímco ďábel je považován za "otce veškeré lži" (Jan 8,44) – a tedy i herese, proto herese vede nikoliv k Bohu, nýbrž ke svému otci – k ďáblu. Heretik nemá podíl na Církvi Kristově, neboť nemá žádné společenství světlo s temnotou a pravda se lží… Viz též slovník.




<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage