Ikony a pravoslavná církevní hudba mimo pravoslavnou Církev



Současnost při vší své duchovní bídě přináší jeden jev, který je pro pravoslavné křesťany jistě potěšující a povzbuzující: mimořádný zájem nepravoslavné veřejnosti o ikony a starobylou pravoslavnou církevní hudbu. Co nás ovšem rmoutí, je obvyklý pouze vnější zájem a formální přístup k těmto posvátným věcem. Toto nepochopení začíná dosahovat znepokojujících rozměrů, a tak mu zde věnujeme několik řádků.

Pochopení ikony (a vše, co zde říkáme o ikonách platí i pro pravoslavnou liturgickou hudbu) není možné, nepostřehneme-li její duchovní rozměr. Ikona vznikla nikoliv kvůli estetice či jako ozdoba, nýbrž jako součást liturgie a liturgie to je vyznání víry. Nebudeme-li chápat ikonu jako součást duchovního života, který je neviditelný, pak budeme mít vždy před očima jen obraz namalovaný na desce. Kouzlo ikony a to zvláštní tajemství či teplo anebo vnitřní světlo a pokoj, což právě tolik našich současníků přitahuje a oslovuje, vyvěrá z jejího vnitřního obsahu. A tímto obsahem je zrcadlení pravoslavného duchovního života, Božího světla, které nás z nitra osvěcuje. Kdo chce pochopit ikonu, musí nejprve zkoumat a přiblížit se k pravoslavné církvi a jejímu duchovnímu životu; musí okusit chuť modlitby, askeze, zápasu s vášněmi a světlo Boží pomoci.

Pravoslavní křesťané považují ikony za svým způsobem živé, a podle toho se k nim s úctou chovají. Není to modlářství - je to úcta k Bohu, který svým Duchem oživuje. Jako se při Eucharistii stává mrtvý chléb a víno sestoupením Ducha Svatého živým Tělem a Krví Kristovou, tak i ikona, je-li napojena na pravý duchovní život, sama ožívá. Není to žádná magie - ikona sama je jen mrtvou deskou a barvami; Duch Svatý, v němž je ikona ctěna, je tím životem.

Podobně jako Eucharistie je vyjádřením pravoslavné víry, tak i ikona je takovým vyjádřením. Křesťané, kteří jsou jiného ducha - tedy křesťané nepravoslavní - zůstávají vně života ikony, neboť přebývají vně života pravoslaví.

Napodobení ikon, zpěvu a liturgie je jistě možné - vše se dá napodobit. A ten, komu běží jen o to, co je očima vidět - tedy o věci vnější, pokouší se vynést ikonu z pravoslavné církve, napodobit, zmocnit se jí. Duch ovšem není věc, aby se dal odnést. Vnější podobu si odneseš, kam chceš, a můžeš s ní činit, co se ti zlíbí, ale vnitřní duchovní obsah - jakmile je ikona odtržena od pravoslavné víry - okamžitě vyprchá. To, co zůstane, je vlastně nepravé, padělek.

Ducha pravoslaví není možno ani napodobit, neboť je to dar, který sestupuje shůry jako odpověď na vyznávání pravoslavné víry a konání pravoslavné praxe.

Lidé dosti často nejsou ochotni zamýšlet se nad tím, že pravoslavná víra dala ikonám vznik, dává jim život a ony jsou jejím vyjádřením. To, co je u ikon důležité, to nejsou techniky, způsoby malby, přírodní pigmenty a starobylá pravidla jejich tvorby. Důležitá a podstatná je pravost - autenticita - křesťanské víry.

Proč dnes jsou lidé na Západě přitahováni krásou ikon a pravoslavných bohoslužeb? Protože pravoslavná církev zachovala původní krásu křesťanské víry a duchovního života. Tato krása se zrcadlí v ikonách a bohoslužbách. Západ těžko chápe, že skutečná krása je vždy duchovního původu a k tomuto prameni je nutno se obrátit, chceme-li krásu čerpat plnými doušky. Krása - to je život - život věčný! Za krásou ikon tuší lidé krásu pravoslavné víry, jen málokdo je však ochoten si to připustit, protože by to kladlo jisté požadavky na jeho život.

I Západ měl kdysi ikony a krásné liturgie (viz gregoriánský chorál). Pozvolna to ztrácel tou měrou, jakou opouštěl pravoslavnou víru. Církevní umění - renesanční či barokní obrazy a sochy, varhaní hudba a katolická liturgie - tak jak to vše vykrystalizovalo na Západě v průběhu druhého tisíciletí po Kristu - to je obrazem (projevem) římsko-katolické víry a tamního duchovního života. Posun západního církevního umění od ikon k baroku a dále pak k modernismu je vlastně přesným vyjádřením posunu ve víře směrem od Pravoslaví. Jestliže se dnes určitá část Zápaďanů chce vracet k ikonách a to bez návratu k pravoslavné víře, pak je to nejen fatální omyl, ale i přímo zarážející povrchnost, neschopnost duchovní soudnosti a nedostatek schopnosti pochopit hlubší souvislosti.

Podobně jako u Eucharistie nehledíme na vnější podobu, ale očima víry vidíme drahocenné Tělo a Krev Kristovy, tak hledíme skrze ikony do nebe a zříme Boha a Jeho svaté. Pravost či nepravost Eucharistie se neposuzuje dle toho, jak vypadá chléb a víno, či dle toho, jaký má sloužící kněz obléknut ornát či slouží-li bohoslužbu s řeckým kalichem anebo zpívá-li se při ní řecky nebo latinsky či staroslověnsky - důležitá a podstatná je víra shromážděného lidu; je-li víra pravá - původní, pravoslavná - pak považujeme Eucharistii za pravou.

Eucharistie je radost - kvůli radosti z pravdivé (Bohem zjevené) víry. Krása ikon a pravoslavných bohoslužeb - i to je radost z pravoslavné víry.

Nelze mít vše. Kdo není ochoten volit, zříkat se, vybrat si - ten většinou má sice "naoko" vše, leč ve skutečnosti nemá nic.

Berme ikony jako svědectví o Pravoslaví...


jer. Jan Baudiš


Zpět na rozcestník „Ikony a hudba“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz