Pohřební plátno Kristovo

Tato tvář vyjadřuje současně utrpení i zvláštní mír,
pokoj bez stínu hněvu nebo výčitky.
(Biblical Archeology Review, July, 1986)

Zdá se, že Kristovo tělo nebylo pro nedostatek času před pohřbem omyto (Josef z Arimatie a Nikodém museli spěchat, neboť bylo nutno, aby byl Ježíš pohřben do večera; později už bylo zakázáno pracovat), a nebylo pevně zavinuto do plátna (v protikladu k židovskému zvyku), protože bylo pohřbeno provizorně. Plátno bylo napuštěno vonnými látkami. Tělo Kristovo bylo obloženo aromatickými věcmi. Ukazuje se, že plátno bylo nasyceno aloe a myrhou. (Vědci předpokládají, že chemické složení výparů působilo na chemické složení aloe a okysličoval plátno, takže chemickou cestou mohl vzniknout negativ).

Kristus byl zesnulý 40 hodin. Vstal před uplynutím plného času tří obvyklých dnů. Byl tělesně mrtev část pátku, v sobotu a počátkem neděle. Pohřební plátno svědčí, že se dotýkalo mrtvého těla ne méně než 30 hodin a ne více než 40 hod. Po uplynutí necelých 40 hodin se posmrtný proces náhle zastavil, neboť plátno svědčí o tom, že přestalo vylučování sekretů, které doprovázejí tento proces.

Kde první křesťané přechovávali pohřební plátno Kristovo? Nemohli takovou vzácnost přece nechat zničit nebo znesvětit. Jenže kde je skrýt a ochránit?

V Jeruzalémě v té době nebyl klid. Začalo pronásledování křesťanů a objevila se hrozba ze strany Římanů a městu hrozilo zničení. Mnozí křesťané se včas dozvěděli, co město očekává, a odešli do města Pelu (jedno z měst Dekapolisu). Blažený Jeroným napsal: "Je známo, že Pán dal své pohřební plátno služebníku kněze." Toto svědectví není zcela jasné, ale někteří předpokládají, že je tu míněn některý z apoštolů.

Druhé svědectví je ze životopisu svaté Niny. Před smrtí řekla, že pohřební plátno, které se po jistou dobu nacházelo u Pilátovy ženy (jež se stala křesťankou), se poté dostalo do držení evangelisty Lukáše a on je uschoval. K tomu je třeba doplnit, že sv. Nina byla neteří jeruzalémského patriarchy a mohla se od něj dozvědět jistá svědectví.

Podle Bruno Bonnet-Eymarda se pohřební plátno Kristovo v průběhu prvních sedmi staletí nacházelo v Jeruzalémě a poté, co začal hrozit nájezd Saracénů, bylo převezeno do Konstantinopole. Vychází přitom z apokryfního evangelia k Židům, kde se píše, že "Kristovo pohřební plátno se nacházelo v raně křesťanské církvi v Jeruzalémě" (Threats over the Holy Shroud). Butakov píše, že "v mozarabské liturgii, která opakuje slova prvokřesťanské liturgie, přinesené do Španělska svatým apoštolem Jakubem a zachované do dnešních dnů v toledské diecézi, se na Velkou sobotu hovoří o čerstvých stopách na plátně zesnulého a vzkříšeného (Spasitele)" (Pravoslavnyj Puť. "Svjataja Plaščanicy Christova". 1967)

Butakov je také toho mínění, že pohřební plátno bylo již od 5. stol. v Konstantinopoli, a to ve vlachernském chrámu, v bazilice, která byla pro plátno zbudována.

V době ikonoborectví (7. - 9. stol.) bylo pohřební plátno opět přeneseno do Jeruzaléma. Roku 631 se o něm zmiňuje biskup saragosský sv. Brulion, když ve svém listu radí igumenu Tajusiovi, aby nepovažoval za pověrčivé ty, kdo uctívají skutečné relikvie Pána Ježíše Krista pokryté Jeho krví. Pokračuje: "Zachovalo se nám mnoho zpráv, o nichž neexistují žádné zápisy. Například o pokrývkách a pohřebním plátnu Kristově máme zprávy, že bylo nalezeno, ale kde je přechováváno, není známo. Co se týká mne, nemyslím, že by apoštolové nezachovali tuto relikvii pro budoucí pokolení."

Císař Justinián v souladu s 82. kánonem Druhého cařihradského sněmu (trullského, r. 680) přikázal odlít mince, zobrazující tvář Spasitele jako člověka a ne tak, jak bylo zvykem dříve "v podobě beránka". Podle mínění autora (Butakov) se tím ukazuje, že bylo známo, že se na pohřebním plátnu objevil obraz (Spasitele), a zvěst o tom se dostala až do Španělska. Doplňuje možnost, že v době ikonoborectví bylo pohřební plátno uschováno v Edesse, kde bylo ztotožněno s Mandylionem, tj. "Rukou nevytvořeným obrazem Spasitele", hojně zobrazovaným na ikonách.

Jsou důvody i pro další domněnky, že pohřební plátno má historickou souvislost s "Rukou nevytvořeným obrazem", který je spojen s uzdravením edesského krále Abgara, jak o tom v Církevní historii vypráví biskup Eusebios. Abgar byl vážně nemocen a poslal k Pánu Ježíši svého posla s prosbou o pomoc. Kristus nemohl přijmout pozvání krále Abgara k návštěvě, ale slíbil mu, že pošle svého učedníka, který ho uzdraví. Později byl do Edessy poslán apoštol Thadeáš, jenž krále uzdravil a pokřtil ho i s celou rodinou. V hrozných dobách pronásledování svatých apoštolů a prvních křesťanů by tento král mohl být důvěryhodnou osobou, které apoštolové možná svěřili plátno do opatrování. Edessa byla v 1. století plně nezávislým a bohatým státem, spravovaná králem a měla spojenectví s tehdy mocnými Parthy. Mluvili tam syrsky, což bylo velice podobné aramejštině. Biskup Eusebij získal svá svědectví ze starých edesských archivů a překládal je do řečtiny. To samé vyprávění bylo nalezeno v rukopisech, nalezených v jednom nitrijském monastýru. Rukou nevytvořený obraz byl opět nalezen v Edesse v 6. stol., v r. 944 byl přenesen do Konstantinopole, kde byl až do r. 1204, kdy v době čtvrté křížové výpravy zmizel beze stop.

Naproti tomu - roku 670 biskup Arkulf při plavbě ztroskotal a nalezl útočiště na ostrově Ióna u igumena Adamnana, jemuž jako poděkování vyprávěl o své pouti do Svaté země. V Jeruzalémě viděl také pohřební plátno Kristovo. I to je důležité svědectví o přebývání plátna na tomto místě.

Domněnka překladatele: co když v hrobě byla dvě plátna se zázračným zobrazením Spasitele? Jednak velké plátno, do něhož bylo zahaleno celé tělo (čili dnes tzv. Turinské plátno). A dále šátek, který byl na hlavě zesnulého Krista a který podle svědectví evangelia nebyl mezi ostatními plátny, ale ležel po vzkříšení složen zvlášť (Jan 20,4-8). Pokud byl ovinut kolem hlavy Spasitele zahaleného už před tím do velkého plátna, pak by na něm nebyly stopy krve, ale mohl být na něm obraz tváře Kristovy, který snad mohl vzniknout stejným působením, jako obraz na velkém plátně. V takovém případě bychom měli dva zázračné pravé obrazy Páně a oba by měly původ v hrobě při vzkříšení Kristově. Tolik tedy na okraj úvah o proplétání historie Abgarova "Rukou nevytvořeného obrazu" tváře Pána Ježíše a velkého pohřebního plátna s oboustranným zobrazením celého těla Spasitele.

V dopise Robertu Flandrijskému císař Alexej Komnenos připomíná, že mezi "drahocennými relikviemi Spasitele má v držení také plátna, která byla nalezena ve Spasitelově hrobě po Jeho Vzkříšení." V "Katalogu cařihradských relikvií" je roku 1157 připomínáno "zkrvavené pohřební plátno Kristovo". A roku 1171 biskup Vilhelm Tirský vypráví, že mu císař Manuel Komnenos ukázal pohřební plátno, které tehdy bylo přechováváno v bazilice Bukoleon v Konstantinopoli. Často je historiky vzpomínáno svědectví Nikolaje Mezarita, který v době nájezdu armády císaře Alexeje roku 1201 zachránil před ohněm pohřební Kristovo plátno. Svědčí, že v té době ještě vonělo aromatickými látkami, kterými bylo uctěno Kristovo tělo po smrti. Říká, že "se nerozkládaly, protože zakrývaly a odívaly nahé, myrhou posypané Tělo (Toho, kdo je) Nekonečný i ve smrti".

Křižáci na své čtvrté výpravě přepadli Konstantinopol, vyrabovali ji a odvezli mnohé relikvie a svátosti. Jeden z nich, Robert de Clari, píše, že viděl pohřební plátno Kristovo ve vlachernském chrámu. Také psal, že bylo každý pátek v průběhu celého roku vynášeno k uctění věřícím. "Co se s ním stalo po dobytí města, nikdo neví." Podle jistých svědectví se v r. 1205 dostalo do Athén a bylo rytířem Othonem z La Roche odvezeno do Burgund a v r. 1206 umístěno do chrámu v Besagnonu. Je také známo, že když se tam v chrámu plátnem dotkli zesnulého, vstal před očima všech z mrtvých. (Zmíněný rytíř byl příbuzným byl Amaury z La Roche, mající významné postavení v rámci hierarchie templářů.)

Když byl roku 1898 pořízen první fotografický snímek plátna, na negativu se nehledě na prodělané utrpení objevila vznešená, pokojná tvář. Při pohledu na ni člověk nemůže zůstat lhostejný. Negativ mnohem jasněji ukazoval podobu zobrazeného, než mohl vidět na plátně člověk kdykoliv před tím. Podle otisků Kristova těla byla Jeho výška 181 cm.

Pravé oko je zavřené, levé pootevřené. Nosní kost je přeražená. Nad levým obočím je krev. Pozoruhodný je výraz úst: jsou vznešená, vyjadřují smutek, hořkost, ale bez hněvu. Na čele jsou hnědé skvrny od krve. Vytvářejí tvar koruny. Na hrudi je skvrna od kopí, jímž byl probodnut, a pod ním další tvaru stékající krve. Obě zápěstí jsou tmavá, neboť byla probodnuta hřeby a vytékalo zde velké množství krve. Oba palce jsou schovány, neboť jsou vlivem probodnutí zápěstí a porušení nervů bezvládně ohnuty dovnitř. Podobné rány jako na zápěstích jsou i na nohou. Kolem dolní části páteře a pánve jsou zvláštní skvrny od ran. Ve středech jsou černé a na okrajích hnědé. Krvácely dlouho. Tyto rány byly způsobeny bičem zvaným flagrum. Rány zcela odpovídají evangelnímu svědectví.

Fyzik Jackson učinil závěr, že takový obraz Kristova těla, jaký vidíme na pohřebním plátně, mohl vzniknout pouze vertikálním vyzařováním (vzhůru a dolů) horizontálně položeného těla na naprosto rovné plátno, které je halilo. (Obraz přední části Kristova těla je přitom zřetelnější, než obraz části zadní.) Někteří míní, že plátno v okamžiku Vzkříšení drželi andělé a poté je složili. Tak je našel i apoštol Petr.

Natalija (Pomazanskaja): Puť svjatoj Christovoj Plaščanicy (Pravoslavnyj puť, Jordanville1993)

Přeložila Jana Baudišová

Článek s poznámkami o osudech plátna na Západě



Zpět na rozcestník Ikony

<-Skok na seznam „za dveřmi"    <-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz