Satanismus a drogy



Satanova alternativa



Oba fenomény, které jsou v názvu zmíněny, provázejí lidstvo již předlouho. Satanismus na sebe bere nejrůznější formy. Bylo by mylné se domnívat, že obvykle známá podoba a forma uctívání satana (černé mše, satanistické obřady či dokonce oběti apod.) je jedinou možnou formou služby ďáblu. Naopak, v průběhu celých dějin, ve kterých je lidský rod ďáblem pokoušen, nabývala služba a uctívání satana nejroztodivnějších forem. Abychom mohli demaskovat tento smrtonosný pokrm, odhalit ovoce služby ďáblu jako smrtelně jedovaté, umrtvující duši a činící ji neschopnou věčného blaženého života, musíme pohlédnout na jádro, které je všem formám satanismu společné i když se navenek jeho podoby v různých dobách a na různých místech tolik liší.

Putujme nyní proti proudu času k začátkům dějin lidstva k prvému setkání se lidí s ďáblem, který v podobě hada vstupuje do rajské zahrady a pokouší Adama a Evu (viz o tom na prvých listech Bible). Všimněme si, že to, co ďábel lidem nabízí, aby je zahubil, je v podstatě alternativa vedle Boha. Ďábel nabízí jakési hodnoty, které Bůh prý lidem nedopřál, zatímco "jejich přítel had" se rozhodl dopřát jim to, co jim Bůh odepřel. Vedle světa a ráje, který Bůh stvořil a kam lidi umístil, nabízí ďábel alternativu – jiný svět. Vedle cesty ke zbožštění a stále blaženějšímu a hlubšímu obecenství se Stvořitelem, kterou Bůh lidem otevřel, otevírá ďábel jinou cestu, láká a slibuje, že jeho cesta přinese lidem více, než kdyby kráčeli po cestě Boží. A to hned. Jistě, byl to klam a podvod, a my to dnes už víme...; víme, kam lidi přivedla cesta nabídnutá hadem: k umírání a ke smrti; k bolesti, neštěstí, trápení, ke ztrátě blaženosti, ke ztrátě všeho, čeho byla v ráji hojnost.

Býváme někdy v pokušení říci si: "Kdybych tak já byl na místě Adama nebo Evy!, jistě bych neselhal! Kolik bolu a hrůz mohlo být lidstvo ušetřeno, kdyby prví lidé obstáli ve zkoušce! Ó, kéž bych já býval byl na jejich místě..." Takovými myšlenkami klameme sami sebe. Kdo z nás by obstál v takové zkoušce? Pohleďme jenom, jak my – i když známe historii lidstva a víme o důsledcích služby satanu – slabě odoláváme pokušení a spíše selháváme. Adam s Evou padli jednou; kolikrát za život jsme padli my?! Někdy nám připadá, jako by v případě Adama a Evy šlo o všechno, kdežto v našem případě nešlo o nic. A přece, tenkrát jako dnes, u prvých lidí i u nás jde o to samé – o věčný blažený život nebo o neštěstí a smrt.

Ďábel nás klame naprosto stejnými prostředky a používá stejné způsoby jako tenkrát. Je to až neuvěřitelné, jak my, kteří "všechno víme", podléháme stejným pokušením a jsme oklamáni stejnou lstí, padáme zkrátka stejným způsobem jako prarodičové lidstva Adam s Evou. Honosíme se rozumem nebo dokonce moudrostí a zkušenostmi, ale nejsme o nic silnější a poučenější, i když máme oproti prvním lidem k disposici poznání o následcích hříchu a zkušenosti lidstva. Kdyby Spasitel světa, Ježíš Kristus lidem neotevřel cestu k odpuštění hříchů, pak bychom všichni selhali skrze nějaký hřích ihned na prahu dospělosti a ztratili možnost věčného blaženého života na věky. Bible sama jasně říká, že každý hřeší a kdo o sobě tvrdí, že nehřeší, je lhář a pravdy v něm není... Jinde je psáno, že i spravedlivý zhřeší sedmkrát denně...

Tato naše fatální neschopnost vyvarovat se hříchu by nás měla vést k pokoře. Pokud jsme odkázáni jen na vlastní síly a schopnosti, je výsledek žalostný a nezmůžeme nic. Poznání, že jsem na tom ještě daleko hůře, než prví lidé, je začátkem pravdivého duchovního života. Nespoléhat na sebe samotného, ale složit všechny své naděje na Boha, to je cesta ven z lidské mizérie, cesta zpět k Bohu, kterou nám otevřel Pán Ježíš Kristus.

Žalostnost našeho stavu se nám odkryje ještě zřetelněji, když si uvědomíme, že prohráváme ve stejných zkouškách, jako byla ta, ve které padli Adam s Evou. Satan klame stále stejně a je až neuvěřitelné, jak všichni podléháme jeho pokušením, které bychom měli prohlédnout, neboť ďáblovy lsti bychom měli znát skrz na skrz. Součástí křesťanského učení je přece nauka o ďáblu, o jeho působení, lstech a podvodech, o jeho pokušeních a o tom, jak s nimi zápasit a jak se vyvarovat pádu! A stejně!, kdo má sílu a odhodlání se tím skutečně pevně a důsledně řídit?! Každý suď sám sebe...

Satan dnes stejně jako kdysi nepůsobí jinak, než že nabízí lidem alternativu. Nabízí alternativní své cesty vedle cesty Boží; místo naděje na věčnou blaženost v Božím světě nebeského Království láká k okamžitému oblažení, které však nakonec přináší bolest a zbavuje blaženosti věčné. Místo věčného nabízí dočasné. Místo Boží nesmírnosti a nekonečnosti podsouvá to, co je omezené, konečné a snadno vyčerpatelné. Místo pravdy - lež. Místo pravé skutečnosti - klam. Místo Boha, o kterém přece již víme, že je jediným pravým pramenem všeho, co je skutečně dobré, užitečné a jediné potřebné, nabízí sebe jako zdroj jiných hodnot, nabízí ďábel (často bohužel úspěšně) to, co ve skutečnosti není vůbec potřebné ani prospěšné pro člověka. Místo nevyčerpatelných pokladnic Božího Království se nás pokouší ošidit bezcennými rezavými cetkami z toho světa. A všichni mu na tuto hozenou udičku se třpytkou stále zabíráme a necháváme se znovu a znovu ulovit do jeho osidel! A tak se vzdalujeme věčné blaženosti, když se stáváme závislými na nedokonalých potěšeních tohoto světa a rozkoších našeho stárnoucího těla. Před svobodou dědiců Kristova Království dáváme přednost otroctví tělesných vášní a náruživostí. Kdyby to nebylo tak tragické, bylo by to vlastně směšné. Jak jsme tím ubozí, nerozumní a blázniví! Hořekovali nad tím dávní svatí asketové, nad ubohým stavem člověka naříkali svatí Otcové, hořce se mu směje i Jan Ámos Komenský...

A přece!, v tomto potemnělém světě, je zde veliké světlo, které svítí v Církvi Boží – Ježíšova láska, Boží milosrdenství a odpuštění, které je nekonečné, dokud my sami je neukončíme tím, že vzdáme svůj zápas za spásu. Bůh je s námi, dokud nepropadneme lhostejnosti, nebo naopak pocitu marnosti a beznaděje, které nám vnukává ďábel, řka o možnosti naší spásy: "Je to nemožné, nemáš na to, nikdy se ti to nepodaří!" Satan žárlí na spásu člověka, která je dílem Ježíše Krista a celé Boží Trojice. A proto se vždy bude snažit zachytit se v člověku na jeho pýše. Křesťan, jenž si myslí, že spásy může dosáhnout svými silami, svou askesí, svou vytrvalostí v modlitbě apod., takový je snadným úlovkem ďáblovým. Stačí, aby jednou či několikrát padnul (a to už ďábel nějak navlékne), tím ztratí víru v sebe a své síly či schopnosti, a tak ztratí svoji naději na spásu. Spása člověka je totiž vždy dílem Božím; lidské síly by na to nikdy nestačily, avšak "co je nemožné pro lidi, možné je pro Boha," pravil Ježíš Kristus svým učedníkům. Jen ten, kdo věří nikoliv v sebe, nýbrž v Boha, kdo své naděje složil nikoliv na své síly a schopnosti, ale na Boží pomoc, jen takový křesťan je na pravé cestě ke spáse.

Opačným případem jsou pak nešťastníci, kteří se domnívají, že prostě "po smrti je nebe", a že stačí občas přijít do kostela a jinak si mohu žít, jak se mi zlíbí. Zatímco s předchozím případem, měl ďábel alespoň nějakou práci, tak s posledně uvedeným případem již nemá práci žádnou, neboť takový "křesťan" sám sebe odsuzuje svou pohodlností a opovážlivým spoléháním na Boží milost (opovážlivé je spolehnout se Boží pomoc a milosrdenství, když se sám nikterak nepřičiním, žiji v nedbalosti o plnění Božích přikázání a lhostejně si říkám: "On mi to Bůh stejně odpustí..."). K dosažení spásy je třeba, abychom všechny své síly použili k dodržení všech Božích přikázání, abychom zápasili za křesťanskou dokonalost, a při tom nespoléhali na sebe, ale doufali v Boha. Pak můžeme oprávněně věřit, že Bůh doplní to, co schází naší neschopnosti, slabosti a nemohoucnosti, pomůže nám a spasí - zachrání - nás. Vždyť jsme nedoufali v sebe, nýbrž v Něho, a při tom jsme činili vše, co bylo v našich silách. Nezvolili jsme jinou alternativu, než je cesta Páně vedoucí k Bohu; nepřijali jsme jinou útěchu, než důvěru v zaslíbení Boží; nepřilnuli jsme k tomuto ani žádnému jinému světu, který je alternativní ke světu Božího Království.

Drogy

Hovořili jsme o tom, že satanismus – čili uctívání satana – měl a má v dějinách lidstva nespočet forem. Satana uctíme, když přijmeme jeho nabídku a vybereme si jeho alternativu, která je vždy alternativou nahrazující cestu, na kterou zve člověka Bůh. Tím Boha opouštíme, neboť nelze sloužit dvěma pánům a sedět na dvou židlích. Kromě zjevných forem satanismu, které se projevují různými magickými rituály, znaky a symboly, jakož i zjevným uctíváním zla a službou nečistým duchovním silám, existuje ještě satanismus skrytý, jenž se děje prostě tím, že nekráčíme po cestách Páně, neplníme Boží přikázání (nemilujeme Boha a bližního, nekonáme to, co Bůh po nás žádá, a konáme naopak to, co Bůh zakazuje) a přijímáme ďáblovy alternativy. Někdy to může jít tak daleko, že těm, kteří trpí nedokonalostí a zkažeností tohoto ďáblem pokaženého světa, nabízí satan i náhražku za dokonalý blažený svět Božího Království. Jako všechny náhražky, je i tato nedokonalá, prázdná, jalová a plytká, a navíc i zkázonosná pro člověka. A tady se již dotýkáme problému drog.

Podivuhodný svět, do kterého nás drogy uvádějí, není možno nazvat ani pouhým odleskem Božího Království, ani jeho stínem, je to spíše jeho karikatura. -- Oproti věčné blaženosti se zde nabízí krátká podivuhodná blaženost, která jakoby nebyla z tohoto světa, ale klamnost této blaženosti se projevuje v tom, že narozdíl od věčného blaha rychle pomíjí a je dříve či později stále častěji střídána a vykupována utrpením, aby nakonec skončila smrtí a utrpením věčným. -- Zatímco Boží Království rozvíjí člověka do netušeného vnitřního bohatství a krásy, tak drogová alternativa člověka demoluje, rozleptává intelekt (viz pozn. 1), likviduje citovou hloubku, opravdovost a odpovědnost (viz pozn. 2), vede k rychlému tělesnému chátrání a popírá veškerou lidskou krásu. Zatímco Boží Království přináší člověku naprostou svobodu, pak drogy spoutávají člověka do otroctví závislosti, a nakonec mohou zredukovat jeho život na shánění se po nové dávce a následném snění. A nyní se dostáváme k nejdůležitějšímu rozdílu těchto dvou alternativ: zatímco Boží Království je realitou, skutečností, je opravdové, dobré a neotřesitelné a nepomíjivé, tak drogy nás uvádějí do světa, který je klamný, neskutečný, je to démony utkaný ilusorní svět, ve kterém jsme od začátku až do konce klamáni, vše se může proměnit na cokoliv, nejsou zde žádná pravidla a žádný řád, a tento běsovský svět je přes svou dráždivou přitažlivost a ilusorní krásu ve svých základech nemilosrdný a zlý. Nic zde není pravdivé, skutečné a dobré.

V praxi se v našich životech setkáváme s pokušeními, se kterými když se utkáme a po nějakém zápase se nám přece stane, že podlehneme, máme ještě dobré možnosti se rychle vzpamatovat a ze svého pádu opět povstat. Jsou ovšem i taková pokušení, u kterých jsou následky podlehnutí závažnější než jinde. V takových případech skutečně vážných prohřešení se totiž lidské srdce rychle otevírá démonům, kteří je ochromují a činí lítost a pokání nemožným, což má za následek umrtvení duše. Sem patří hříchy nevěry: duchovní i tělesné. Tělesná nevěra je spojena s nepoctivou či zakázanou sexuální aktivitou a není třeba o tom zde více hovořit. Duchovní nevěra (myslí se zpronevěření se Kristu) je spojena se zapřením Krista před lidmi, a to buď výslovně, anebo tím, že učiníme něco, co je pro křesťana vyloučeno. Dále je nevěrností Kristu duchovní smilstvo s démony: sem patří magie, okultismus, horoskopy, psychotronika atd. A patří sem i to, o čem pojednává tento článek – přijmutí alternativní nabídky od ďábla. A k takovým alternativám patří i drogy a alkohol. Nerozlišujeme tzv. "tvrdé" a "měkké" drogy, neboť duchovní podstata všech drog je tatáž – je to únik do alternativního ďáblova světa, je to přijímání potěšení a blaženosti z jiného zdroje, než je Bůh, a jako takové je toto počínání smrtonosné.

Drogy patří spolu s tělesným i duchovním smilstvem k hříchům, které když okusíme, jen těžce hledáme cestu zpět. A i když ji najdeme, bývá pak velká část života spojena s námahou a bolestným úsilím, abychom se navrátili tam, odkud jsme padli. Proto je tak důležité v těchto zásadních věcech nikdy svůj duchovní zápas neprohrát a s klidem nechat určité oblasti lidského života – určité alternativy – stranou, aniž bychom je kdy okusili. Alternativa hříchu – to je sladký pohár, na jehož dně je skryt hořký jed.





P.S.
Malé vysvětlení. Když v tomto článku užíváme pojem "satanismus", nemáme na mysli satanismus jen ve významu konkrétní organizace či ve smyslu konkrétního učení, nýbrž používáme tento pojem ve smyslu širším, podle křesťanského chápání této problematiky: "Kdo neslouží Bohu, slouží ďáblu" či "není možno sloužit dvěma pánům."

Jistě, ne všichni satanisté (v užším slova smyslu - tj. příslušníků satanistické organizace nebo přívrženců konkrétního satanistického učení) jsou konzumenty drog. Netvrdíme též, že satanistické učení snad vzniklo požíváním drog. Nebo že satanismus musí být nutně vždy spojen s drogami. V tomto článku jde o představení křesťanského pohledu na drogovou problematiku, v němž chápeme užívání drog jako jednu z forem služby ďáblu.




Poznámky k textu:

1.) Jako ilustraci ztráty intelektuálních schopností je možno uvést výpadky paměti nebo charakteristickou pomalou a těžkopádnou mluvu lidí, kteří nějakou dobu užívají drogy (podle typického způsobu jejich mluvy lze s trochou zkušenosti tyto lidi okamžitě rozpoznat, i když jsou zrovna "čistí"). Člověk sám si samozřejmě ztrátu vlastních intelektuálních schopností neuvědomuje. Zpět do textu

2.) Narkomani si většinou nepřipouštějí citový úpadek. Vzhledem k subtilnosti této oblasti se lze většinou opřít jen o výpovědi lidí, kterým se z vlivu drog podařilo vymanit. (V úvahu také možno vzít, jaká je pevnost citových vazeb a hloubka odpovědnosti za blízké, když se narkoman dostane do situace, kdy musí volit mezi drogou a svými blízkými.) Zpět do textu




Zpět na rozcestník »Znamení doby«



<-Skok na seznam »za dveřmi«    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz