Pravoslavné křesťanství
a alternativní medicína

„A hlavně to zdraví, pane faráři, hlavně to zdraví, na ničem jiném už nezáleží.“ Tato slova jsem slýchal často, hlavně od starších lidí. Zdraví je hodnotou, kterou může svým významem, zastínit, máloco, dnes snad jedině úspěch v podnikání, ale mnozí i zde dávají nakonec přednost tomu zdraví - zvláště po nepříjemných životních zkušenostech. Tradiční úcta k lékařům je provázena a někdy i nahrazována úctou k osobám léčením se zabývajícím jinak, přírodně, úspěšněji. Či alespoň diagnostikou. Snad to souvisí s nedůvěrou v chemoterapii pro její vedlejší účinky, snad se všeobecným trendem návratu k přírodě, nechutí k přetechnizované civilizaci a útěkem před ní (často ovšem jen po mez základního pohodlí, které tato civilizace produkuje). Stává se též, že osoba lékaře v sobě spojuje klasické medicínské vzdělání a praxi s naukami a praktikami lidových léčitelů.

V mysli lidí, inspirované ve značné míře sdělovacími prostředky, bývá běžná lékařská praxe porovnávána s alternativními postupy, u kterým můžeme ne jednou shledat i duchovní rozměr. Dokonce jej můžeme označit za to podstatné, co obsahují, k čemuž je péče o zdraví jen vstupní branou, neboť v oblasti duchovní, jak víme, existují i hodnoty převyšující zdraví.

Jak by bylo krásné, kdybychom mohli slýchat: „A hlavně tu spásu, pane faráři, hlavně tu spásu, to je dneska to nejdůležitější.“ Ale protože to neslýcháme příliš často, a protože zdraví je hodnota natolik důležitá, že je opředena gloriolou nezbytnosti, protože se často v alternativních systémech „duchovní medicíny“ zdraví spojuje s prospěchem duchovním, je nezbytné, abychom jako pravoslavní křesťané uměli rozlišovat (ostatně jako ve všem jiném) mezi dobrým a zlým. Neboť tak jako se někdy, v nevypočitatelné Prozřetelnosti Boží, platí tělesným zdravím za spásu duše, tak se zase v mnoha vypočítavých běsných naukách platí věčnou spásou za zdraví smrtelného těla (respektive - platí se ztrátou spásy za navrácení ztraceného zdraví).

Alternativní medicína je oblast velmi složitá a různorodá. Nelze přímo říci, „je dobrá“ nebo „je zlá“. Je lepší, a dokonce nezbytné, ptát se zvlášť na každou jednotlivou cestu, která se k alternativní medicíně řadí. Určitě neznám všechny metody, postupy a cesty a ani je v budoucna nepoznám. Ale aspoň několik základních, o kterých se nejvíce hovoří, chci zmínit. Ještě před tím vším musím předeslat, že pravoslavný křesťan, ač není nepřítelem křesťanů klasických, ani alternativních, sleduje především svou specifickou duchovní cestu, jejíž součástí může být z Božího úradku i nemoc - osten v těle (kterým trpěl i svatý apoštol Pavel a Pán nevyhověl jeho prosbě, aby byl své nemoci - kterou nazýval ostnem - zbaven). I on však může mít - z téhož Božího úradku - otevřenou cestu k uzdravení, a to v prvé řadě ve svaté tajině pokání, v modlitbách Církve, v přesvaté Eucharistii. Pokud se křesťan chce obrátit na pomoc třeba i alternativní medicíny, měl by znát, čemu může dát svou důvěru a čeho se vyvarovat.

Nejběžnější formou alternativní medicíny bude asi bylinkářství. Léčivá síla rostlin je obdivuhodná, stejně jako její znalost a umění správné aplikace. Léčivé rostliny jsou i v našich krajích známy odedávna a alespoň dvě, tři bylinky zná, ne-li užívá, snad každý.

Jinou kapitolou je pak homeopatie, která, ač svými kořeny sahá až k Hippokratovi, byla založena v době moderní chudým lékařem z minulého století Hannemanem. Jedná se v ní o ředění produktů živočišného, rostlinného, či minerálního původu, které, kdyby byly podávány ve větších dávkách, vyvolaly by u zdravého subjektu přesně tu nemoc, která pacienta sužuje. Jsou-li však podávány ve vysoce zředěných roztocích, „nastartují“ v těle specifické obranné mechanismy a působí tak na tuto nemoc léčivě.

Tyto medicínské postupy nejsou snad samy o sobě duchovně nebezpečné, pokud nejsou spojovány s okultními praktikami, jako jsou - astrologie, numerologie, kaballistika, magnetizérství, či radiesteze, s nimiž však byly a jsou spojovány bohužel velice často. Připomeňme jen v souvislosti s bylinkářstvím dobu renesanční, která byla návratem západní Evropy k pohanské antice, ve filosofii, mytologii i okultních praktikách. Ve věci homeopatie není bez zajímavosti informace, že její zakladatel byl údajně svobodným zednářem. Dnes se ocitá v rukou lidových léčitelů a jiných duchovních partyzánů vše, co lze nějak použít, tedy i jmenované alternativní cesty. Každý, kdo směřuje k lidem, zabývajícím se těmito léčebnými alternativami, by měl tedy dobře vědět, o jakého konkrétního člověka se vlastně jedná. Homeopat musí být samozřejmě vystudovaným lékařem. Pokud bych si však měl vybrat, dal bych osobně přednost bylinám.

Další způsob léčení, který si získal popularitu, je akupunktura. Jedná se, tak říkajíc, o „dovoz“ z dálného orientu, taoistického prostředí, které učí o nutnosti zachovávání rovnováhy mezi dvěma protikladnými principy ve vesmíru i v těle. Akupunktura předestírá nauku o určitých bodech lidského těla (které se dají zjistit i elektrickým měřením), mezi nimiž proudí v těle určitá energie. Nemoc je způsobována porušenou rovnováhou této energie v jedné, či více částech těla; je vlastně reakcí, upozorňující na vnitřní nerovnováhu. Terapie spočívá v tom, že se porušená rovnováha obnovuje nabuzením, či oslabením určitých bodů pomocí mechanického stlačení (akupresura), vpichů jehel, slabých elektrických šoků, či bodového zahřívání nebo laserového paprsku. (Můžeme snad zde zařadit i metodu Reiki, která se sice k akupunktuře nehlásí, ale pochází z podobného prostředí - lamaistické sekty, byť se iniciátoři a popularizátoři hlásí ke křesťanství - a pracuje pomocí doteků na podobném principu). Je otázkou, nakolik je s touto terapií svázáno duchovní prostředí, ze kterého vzešla. Mám za to, že oddělit je od ní je možné pouze teoreticky, nikoli však ve skutečnosti. Proto mám za neprospěšné otevřít se této cestě alternativní medicíny, nehledě ke skutečnosti zmíněné již výše, že totiž přímé okultní praktiky se často snoubí i s těmito orientálními terapiemi.

Jak se pomalu blížíme k magii, která je studnicí alternativních terapií, zastavme se ještě u sugesce, resp. u hypnózy. Je užívána zvláště v psychologii, ale též k léčení fyziologických potíží. Hypnotický spánek se liší od normálního. V přirozeném spánku je člověk zbaven vůle i dalších psychických funkcí, které však zůstávají vzhledem k původnímu stavu zachovány ve svém celku. Určitá bdělost je tu trvale přítomna a psychická soudržnost není příliš oslabena. Naproti tomu při sugesci je subjekt zcela v moci hypnotizéra, resp. síly, která v něm, či skrze něho, působí. Vzhledem k tomu, že jsou prokázány některé následky tohoto působení i po hypnóze - traumatické stavy, úzkosti a pod., je možno říci, že tato síla nejen působí, ale čeho se jednou mohla zmocnit, se nerada vzdává. Myslím, že zde se již dostáváme na práh bezprostředního démonského působení, které může vyústit až v posedlost. Neznamená to ovšem, že pokud nejsou důsledky zla tak viditelné, je vše v pořádku. Každé jednotlivé otevření se jiné vůli, ať jakkoli krátkodobé, a možná ani nemíněné vážně, je krokem do zajetí. Člověka obdaroval svobodnou vůli Hospodin, a sám ji šetří do té míry, že ho nenutí ani ke spáse, pokud se člověk svojí vůlí staví proti. Běsové ovšem nemohou a nechtějí respektovat vůli člověka, oni ji musí napřed oslabit, či obelstít, aby ji pak mohli ovládnout. Pokud se on své vůle při hypnóze (či jako spiritistické médium) sám vzdává a dá ji k dispozici, je to ten největší dar, který běsům mohl věnovat a jeho největší neštěstí, které si mohl přivodit.

V podstatě stejná je situace tam, kde si někdo zahrává s oním druhem magie, který je všeobecně a moderně nazýván psychotronikou, biotronikou, či prostě lidovým léčitelstvím. Jestliže až dosud jsem čerpal především z odborné literatury, nyní mohu hovořit z vlastní zkušenosti, tedy ne jen z teorie, ale i z praxe. Ať už se jedná o diagnostiku, či terapii, ať se léčitel považuje za křesťana, unitáře, či ateistu, jsou ve hře síly opravdu temné, které připraví člověka o dar spontánní radosti, skutečnost překryjí jakoby neviditelnou temnou tkaninou; duši navštěvují smutky, jež nemají vnější opodstatnění, a tělo slábne. Namísto pokory člověk roste v pýše, namísto odevzdanosti Bohu (který je většinou chápán neosobně, tak komu také jaká odevzdanost), narůstá sebejistota. Celý život se odbývá v jakémsi podvědomém strachu. I když léčitelé působí na povrch vyrovnaně, pokojně, zdrojem toho je právě jen ona sebejistota, vědomí a zkušenost, že vládnou silami nadpřirozenými, že mají své dokonalejší poznání a vyšší cestu. Je to klam páchaný na lidech i na vlastní duši, které skutečný pokoj chybí.

Nebude snad od věci, když uvedu, že můj prvý „mistr“ v oboru psychotroniky, když jsem za ním tehdy přišel s třesoucími koleny a očekáváním věcí velikých, mi hned v úvodu rovnou řekl, že své schopnosti získal od ďábla. Ale pak dodal, abych se nebál, že se již ďábla zbavil, ale schopnosti mu už zůstaly. A já jsem věřil, že se zbavil Zlého (v pravoslavných modlitbách je ďábel nazýván - „Lstivý“) přesto, že mu schopnosti zůstaly, protože jsem věřit chtěl. A v tom je jádro celé věci. Kdybych to posuzoval nezaujatě, možná by mi to bylo podezřelé, ale já jsem to posuzoval zaujatě. Byl jsem vskutku zaujat, a víc, než zaujat. Byl jsem fascinován. S přehledem a povýšeností jsem přecházel všechna varování přicházející od lidí kolem mne i z mého vlastního srdce. S povýšeností a s nadhledem. Protože to, co se člověku otevírá, čím může vládnout a pomáhat druhým (v mém případě to ovšem byly drobnosti), čím může dle vlastního přesvědčení budovat sám sebe, to dává člověku skutečně povýšený nadhled a pocit soucitné, či laskavé nadřazenosti. Dokud se neohlásí říše temnot, která si žádá vyrovnání účtu - v tomto pozemském životě alespoň úroků. Po zkušenostech různých podivných rozladění a nočních běsů jsem musel vážit, jestli je to skutečně Boží vůle, co činím, zda opravdu tolik prospívám lidem kolem sebe a sám sobě, nebo nejsem-li prostředníkem čehosi, co pomáhá navenek a uvnitř loupí a drancuje člověka. Skutečnou radost jsem totiž neměl, ale o to víc se mi začali líbit například havrani; až mi bylo divné, jakou jsem s nimi náhle cítil sounáležitost, jaké bratrství. Podobný obdiv k netopýrům se skrýval ještě hlouběji. Zní to jistě dost fantasticky, či spíše lidově pohádkově, ale je tomu tak. Prostě - podivnost, bizardnost. Vše to, o čem píši, je vlastně objato koloritem jakési bizardní podivnosti, neúplné skutečnosti, nedostatečnosti, ba přímo nedomrlosti. Prostě to, co je typické pro duchovnost sféry, které jsou pro popisovaný život typické, duchovní nevkus. A uprostřed toho všeho se člověk neustále přesvědčuje, že je vlastně užitečný a šťastný.

Je to smutný život, a vysvobozování je těžké a obtížné, ale je počátkem skutečné radosti. To vše se ovšem týká nejen léčitelů, ale i jejich pacientů. Můžeme pozorovat, jak se někdy poznenáhlu, jindy markantně, lidé vystavení vlivu léčitelů psychicky mění; vidíme, čím platí za své tělesné vyléčení, či za pouhé pokusy dobrat se touto cestou uzdravení. A to hovořím o léčitelích skutečných, nezmiňuji jejich různé napodobeniny a šarlatány, u kterých však hrozí nebezpečí spíše jen tělesné.

V každém případě je nutno před touto terapeutickou oblastí varovat a modlit se za všechny, kteří jí propadli. Jak jsem již uvedl, vysvobození je obtížné, někdy i dramatické, ale není samozřejmě nemožné. V těle pravoslavné církve, jež dýchá Duchem svatým, nalezne pomoc každý, kdo začal činit pokání a nepřestal doufat. Získá zde nejen záchranu od běsů, ale i plnost radosti, lásku Kristovu a spásu.

P.S. Autor byl kdysi sám lidovým léčitelem - psychotronikem (pozn. redakce).

Příspěvek byl přednesen na zasedání sboru presbyterů na Moravě (v roce 1994).
Připravil žalmista Jan Týmal

Zpět na rozcestník »Znamení doby«