Láska k dobru a kráse (filokalia),
cesta duchovní obnovy pravoslaví
K dvoustému výročí zesnutí ctihodného Paisije
Veličkovského
|
|
Když v červnu 1993 skupina poutníků z naší církve pod vedením olomoucko – brněnského biskupa Kryštofa podnikla nádhernou pouť po stopách svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a navštívila jejich rodné město Soluň s okolím a poté i jejich církevní východiště, Konstantinopol – Cařihrad (dnešní Istanbul), kde studovali a působili a odkud byli vysláni patriarchou sv. Fotijem a byzantským císařem Michalem III. k nám na Moravu, netušila, že se jí dostane i jiného, nečekaného zážitku, který s cyrilometodějským dílem a odkazem také souvisí. V závěru té požehnané pouti jsme totiž navštívili i tu část Rumunska, která se nazývá Moldávie a alespoň krátce nahlédli do života mnišských společenství (ženského monastýru Agapia, monastýru Seku a mužské mnišské komunity Njamec) této oblasti, které se oprávněně říká „rumunský Athos“. Nezapomenutelným zážitkem bylo naslouchat duchovním poučení starce Kleopy, jednoho z těch, kteří udržují prastarou duchovní tradici pravoslavných učitelů duchovního života – starců.
Zejména Njamecký monastýr se zapsal velmi výrazně do dějin pravoslavného mnišstva v novověku návazností na prastaré tradice, které u nás začínají cyrilometodějstvím na Velké Moravě. V Njamci září už dvě stě let osobnost ctihodného Paisie Veličkovského, všeobecně milovaného a ctěného v pravoslavném prostředí rumunském, ukrajinském a ruském, známého v celém pravoslavném světě. V roce 1988 při příležitosti milénia pokřtění Rusi byl prohlášen starec Paisij Veličkovský svatým. Od jeho zesnutí uplyne 15. listopadu 1994 přesně dvě stě let. Světecké glorifikaci předcházela událost, o které se v njameckém monastýru dnes hodně hovoří.
Stalo se to 25. května 1986. Na nádvoří njameckého monastýru se zničeho nic začala na jednom místě zvedat půda. Asi tři dny vystupoval na povrch hrob. Zpráva o tom se rychle rozletěla po okolí a spousty lidí přicházely, aby shlédly tento podivuhodný úkaz. Po odkopání asi půldruhého metru hlíny byly nalezeny ostatky, o nichž panuje přesvědčení, že patří ctihodnému Paisiji. Policie tehdejšího rumunského komunistického režimu se snažila událost co nejrychleji sprovodit ze světa. Nic nemělo podpořit v té době tolik režimu nebezpečnou náboženskou víru. Bylo nařízeno ostatky zkonfiskovat. Bratři uvedli vyšetřovatele do monastýrské kostnice: Prosím, vyberte si! Komise vyšetřovatelů odešla s prázdnou, ležely zde shromážděny stovky kostí dávno i nedávno zemřelých mnichů...
Pravoslavní všeobecně věří, že Bůh tímto zvláštní způsobem ukázal svaté ostatky starce Paisie Veličkovského, dávno požívajícího velké úcty v církvi.
Čím byl starec Paisij Veličkovský tolik významný? V čem může pomoci i nám, pravoslavným v českých zemích dnes, na konci dvacátého, tolik neklidného století?
Odpověď je jednoduchá a vyplývá z jeho života a díla, které si krátce přiblížíme: je to jeho návaznost na nejhlubší tradice pravoslavné duchovnosti a obnova těchto hodnot v moderní době, která se otvírá právě osvícenskou epochou, v níž v Bohu dovršil svůj plodný život.
Ctihodný Paisij Veličkovský se narodil v Poltavě na Ukrajině 21. prosince roku 1722 v rodině pravoslavného kněze, kde i děd a praděd byli pravoslavní kněží; děd — „muž Boží milosti a moudrosti plný“, praděd z matčiny strany bohatý kupec v Poltavě, pokřtěný i s celým příbuzenstvem žid Mandja… Chlapec dostal při křtu jméno Petr. Když mu byly čtyři roky osiřel a zůstal s matkou a starším bratrem, též knězem, který zemřel, když Petrovi bylo pouhých 13 let. Matka doufala, že jí jednou bude Petr jako kněz oporou ve stáří a tak nadaného chlapce posílá do duchovní akademie v Kyjevě, školy, která v té době zahrnovala všechny tři stupně vzdělávání od nejnižšího po nejvyšší. Studovala se tam latina, řečtina, církevní slovanština a též polština. Ve vyšších ročnících se přednášela filosofie a na nejvyšším stupni bohosloví. Akademii založil slavný a o pravoslaví na Ukrajině zasloužilý metropolita Petr Mohyla a v době, kdy tam mladičký Petr studoval, byl jejím ochráncem neméně slavný a v té době vážený arcibiskup Rafail Zaborovský. Jeho snahou bylo vymanit Akademii z vlivu latinské scholastické učenosti a formalismu.
Významný hierarcha té doby, Teofan Prokopovič, radil učitelům Akademie, aby nechodili jen vyšlapanými cestami, ale rozvíjeli i vlastní vědecké názory a solidní učenost na základě původních pramenů, aby nebyli jen handlíři s vědou a odložili hloupou jistotu ve vlastní moudrost… Duchovní výchovu tato škola dávala stěží. Vychovatelé se zabývali svými problémy a ani nemohli sledovat život studentů, kteří žili mimo budovu Akademie, jak kdo chtěl. Tresty za různé přestupky byly sice velice přísné, avšak ani bití důtkami nemohlo přimět studenty, aby nad sebou duchovně pracovali a rozvíjeli se v mravním ohledu. Škola podávala jen formální, i když solidní znalosti, na cestu duchovního života musel student vlastně vstupovat sám. A ne všem se to dařilo.
Mladičký bohoslovec Petr Veličkovský nebyl se školou spokojen. V době prázdnin, když byl doma a úplně volný, věnoval se především a celou duší studiu Písma svatého a knih svatých církevních Otců. Tu v něm dozrálo poznání, které se změnilo v plnou jistotu, že „pravoslavná víra jen sama o sobě, není-li provázena skutky víry, spasení nedává“, a tudíž: „...uložil jsem si takový slib v duši své před Bohem, který mne posiloval svou milostí, abych bližního svého neodsuzoval, i kdybych ho na vlastní oči viděl hřešícího… ještě také, abych neměl nenávist k bližnímu svému..., a ještě, abych bližnímu svému odpouštěl prohřešení v naději, že budou i mně odpuštěny hříchy.“ Kristova přikázání si Petr Veličkovský vzal hluboko k srdci jako „slova života věčného s vědomím, že jejich neplnění vede k věčné záhubě“. Tak se rozhodl ještě ve školních lavicích a tuto zásadu zachovával celý život. Věděl ovšem, že jen vlastní silou by ji nikdy nedokázal zachovat, jen s pomocí Boží, kterou na sobě cítil.
Zpočátku studoval horlivě, ale formální nauka, zejména filosofie nekřesťanských autorů, ho přestala již ve čtvrtém roce studia těšit. Velmi toužil po nauce duchovního života. A tak s několika přáteli pod vlivem svého duchovního rádce, moldavského mnicha otce Pachomije, se rozhodl pro mnišskou cestu — odejít do monastýru. Hledal však monastýr ne bohatý, ale chudý, aby mohl následovat Krista v jeho chudobě. V té době na něho zapůsobilo setkání s moldavským metropolitou Antonijem, který přijel do Ruska na návštěvu, a s bohoslužbami, které metropolita moldavský konal. Moldavsko bylo tehdy samostatnou zemí, jen velmi volně vázanou na turecký sultanát. Poměry tam byly příznivé pro pravoslavnou víru na rozdíl od Ukrajiny. Tyto zkušenosti prohloubily Petrovy sympatie k Rumunům, vzbuzené již duchovním přátelstvím s jeromonachem Pachomijem. Přes matčiny prosby, aby pokračoval v rodinné duchovenské tradici, Petr Veličkovský odchází...
Mnichem
Ve svátek proměnění Páně r. 1741 přijal devatenáctiletý student Petr Veličkovský mnišské postřižiny, zatím ovšem jen do nejnižšího stupně mnišství, tzv. rjasoforu (rjasa – mnišský oděv, řecky foro - nosím), což je vlastně přípravné stádium mnišství, období zkoušek poslušnosti s jediným právem — oblékat mnišský oděv, rjasu. Při tomto postřihu dostal nové jméno, Partenij. Spolu s ním byl postřižen i jeho přítel Platon a bratři v monastýru si tak pletli jejich jména, že nakonec se z Platona stal Partenij a naopak. Petrovi tedy zůstalo jméno Platon a on to přijal pokorně.
Vynecháme nyní podrobnosti o tom, jak se Platon snažil v různých monastýrech na Ukrajině najít si duchovního učitele a jak sbíral zkušenosti i v Kyjevo-pečerské lávře, kde měl možnost seznámit se v tamní tiskárně s uměním mědirytce. Včas si uvědomil svůj slib, že nebude vyhledávat kláštery bohaté s možností tělesného pohodlí. Posléze zamíří do Moldavie. Co ho tam pudí, jistě touha po duchovním učiteli. Ale také situace v otčině.
Ukrajina je v té době až po pravý břeh Dněpru pod vládou Polska. Proto se tato oblast nazývá „Pravobřežná Ukrajina“. Pravoslavný lid zde prožíval pro svou víru pravé peklo. Situace pravoslavných křesťanů se dá přirovnat v tom čase snad jen k dobám pronásledování křesťanů od pohanů v prvních staletích církve. Situace se vystupňuje až k nesnesitelnosti, když po válce, kterou vedlo Rusko spolu s Rakouskem proti Turkům, Rakušané uzavřeli separátní dohodu s Tureckem a ponechali Turecku napospas Srbsko a Malé Valašsko s politickým cílem zabránit Rusům hájit své zájmy na Černém moři (později se po vítězství Ruska nad Turky v letech 1764-74 situace trochu zlepšila, nyní však slabé Rusko muselo ustoupit). Na území západní, Pravobřežné Ukrajiny se v důsledku těchto událostí rozpoutal přímo uragán římskokatolické a uniatské propagandy a fanatického, zběsilého pronásledování všech, kteří se hlásili k pravoslaví. Ruská říše, opora pravoslavných, byla oslabena a nepřátelé cítili možnost zasadit pravoslavným poslední ránu. Zejména fanatičtí jezuité štvali proti bezbranným pravoslavným nevolníkům polské šlechtice. Řádění polské statkářské šlechty patří k temným skvrnám ve slavných dějinách polského národa a neospravedlnitelným zločinům páchaným západními křesťany, silou moci zavádějícím církevní „unii“ s Římem. Sám Paisij Veličkovský — tehdy mnich Platon — zaznamenává ve své autobiografii, psané na sklonku života, jak byl svědkem zavraždění jednoho pravoslavného žalmisty jenom proto, že četl „Věřím“ bez latiníky zaváděného nepatřičného doplňku ,filioque', že Duch svatý vychází „i od Syna“.
Velké utrpení prožívaly pravoslavné monastýry na území západně od Dněpru. Nepřátelé věděli, že monastýry a mniši jsou spolehlivou oporou pravoslavného lidu, a tak svůj nápor soustřeďovali především proti nim. Jeden za druhým byly pravoslavné monastýry na Ukrajině zavírány anebo měněny na uniatské. Mniši hledali útočiště za hranicemi. Teror se dotkl i monastýru sv. Mikuláše, v němž v té době žil monach Platon — budoucí sv. Paisij. Mnichům bylo nařízeno přijmout unii a když odmítli, bylo jim zakázáno konat pravoslavné bohoslužby a jejich chrám byl zapečetěn. Mnich Platon směřuje do Moldavie, tam ho vede Bůh, aby tam splnil své životní poslání.
V tomto období života mladého mnicha došlo k setkání, které mělo patrně klíčový význam. Nejprve s jeroschimonachem (tj. mnichem – knězem, který přijal velkou schimu, velké mnišské sliby) Michailem. Byl to žák významného starce Vasilije Poljanomerulského a poskytl mu mnoho cenných rad v duchovním životě, které získal od svého duchovního učitele. Krátce nato se setkává mnich Platon i se starcem Vasilijem osobně. Zde to byl jen dotek, zkřížení cest, ale po několika letech je opět Bůh přivedl k setkání — to již na Svaté Hoře Athosu, kdy byl již ct. Paisij (Platon) bohatší o mnohé duchovní zkušenosti.
Starec Vasilij, původem Rus, o němž se neví, kdy se narodil, jen datum jeho zesnutí — 1767 je známo, žil a duchovně zápasil o dokonalost v Bohu v ruských klášterech a poustevnách, než posléze přesídlil se svým žákem jeroschimonachem Michailem, o němž jsme se již zmínili, do Moldavie, a to do Poljanomerulského skitu. Odtud jeho jméno Poljanomerulský. Z tohoto menšího monastýrského střediska pečoval o další ruská i rumunská mnišská společenství.
Nábožensko—asketické názory starce Vasilije, které vštěpoval svým žákům, k nimž můžeme zařadit i ctihodného Paisije Veličkovského, vycházejí z autentické (původní) tradice svatých pravoslavných asketů; jsou zachyceny v jeho předmluvách k dílům sv. Řehoře Sinajského, blaženého Hesychia Jeruzalémského, Filotea Sinajského a ctihodného Nila Sorského, ruského askety. Jsou to nejniternější a nejhlubší učitelé pravoslavného duchovního života. Podle nich zdůrazňuje starec Vasilij především a hlavně vnitřní stránku života z víry. Cílem mnišství podle jeho názoru není vnější askese, tedy odříkání (podvig — zápas), nikoliv trápení těla postem, nýbrž „vnitřní činnost“ — církevněslovansky „vnutrenněje dělanije“. Tato vnitřní usilovná práce nad sebou spočívá v trpělivém a stálém očišťování srdce od vášní a tím mravním zdokonalování. Otec Vasilij se nikde nezmiňuje o vnějších pravidlech monašského života, o mnišských řádech. Ponechává mnichům úplnou svobodu. Předpokládá, že jejich vnější život bude v souladu s vnitřním. Soustřeďuje veškerý zájem hledačů spásy na vnitřní modlitbu jako hlavní a nejpodstatnější prvek a východisko v křesťanově životě. Starec znovu a znovu vysvětluje, že hlavní je „umnoje delanije“. Mýlili bychom se však, kdybychom chápali tento specifický pravoslavný asketický termín jako prostou „intelektuální činnost“ a domnívali se, že jde o intelektuální rozměr člověka, o pěstování rozumových schopností duše. Um (mysl) v pravoslavné duchovnosti zahrnuje něco víc než pouze intelekt, rozum. Jde o celou sféru nitra - i srdce, citu i vůle. Vnitřní duchovní činnost je vlastně plnost modlitby. Činná modlitba je vlastně modlitba celým srdcem, celou silou duše, rozumu i vůle. V modlitbě vzývá člověk Boží Jméno, zápasí o trvalou přítomnost Božího Jména v celém duchovním i fyzickém ústrojenství, o neustálé aktivizování této svaté přítomnosti Krista v člověku. Je to modlitba beze slov, celou bytostí, celým ponorem lidského srdce ve sladké a mocné jméno Ježíše Krista, Syna Božího. V modlitbě zakouší člověk Kristovu reálnou přítomnost a zároveň si uvědomuje a oplakává svou vlastní nicotnost, hříšnost a malost před svatostí Boží. Starec Vasilij zdůrazňuje, že vnitřní (modlitební) činnost — „umnoje dělanije“ není jen výsadou lidí oproštěných od vášní (bezstrastných) a svatých, jak si mnozí představují. Takový názor podle něho spěje k tomu, že se lidé zastaví u vnější modlitby a pak jen pěstují čtení a odříkávání žalmů, troparů a kánonů, a přitom zapomínají, že tento druh vnější modlitby nám odevzdali svatí Otcové jen kvůli naší slabosti, a to ještě jen na čas, než postoupíme výše. Vnější modlitba je tedy pouze přípravný stupeň k přechodu k modlitbě, jež se děje v „umu“ (tj. souvisí s myslí). Starec trvá na tom, že modlitební činnost v „umu“ nejenom mohou, ale přímo musejí praktikovat všichni, tedy i začínající a plní vášní, aby „střízlivostí rozumovou“ a neustálou bdělostí nad svým srdcem potlačovali, zhášeli, odstraňovali všechny vášně, tj. všemožné od Boha odvádějící sklony, touhy, myšlenky, přání, tělesné pudy, které jako vlny čeří nebo dovedou rozbouřit pokojnou hladinu srdce, směřujícího a spočívajícího v Bohu. V „modlitbě Ježíšově“ vidí starec Vasilij zcela v duchu této tradice pravoslaví cestu k očištění od vášní, neboť tato modlitba nejenže pomáhá v zápase s vášněmi, ale odhaluje též vášně, které tajně hnízdí a parazitují v srdci lidském.
Připomeňme si, že Ježíšova modlitba, tento trochu gramaticky nepřesný název, který by měl spíše znít „modlitba k Ježíši“ nebo „modlitba v Ježíši“, v ustálené podobě zní: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ V kratší podobě: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“ Anebo je to nejprostší, v pravoslavné liturgii tolikrát opakované: „Hospodi, pomiluj,“ čili „Pane smiluj se!“ Opakuje se neustále, v rytmu srdce, až se samo srdce, celé nitro člověka, rozezní přítomností svatého Božího Jména a svatá přítomnost Spasitelova neustále působí v duši, ve svědomí, v celé bytosti člověka.
(Hodnoty písemných i ústních rad starce Vasilije Poljanomerulského potvrdili takoví znalci a učitelé duchovního života, jako byli v 19. století biskupové Ignatij Brjačaninov a Teofan Zatvornik, oba rovněž kanonizovaní ruskou pravoslavnou církví v posledních letech. Sv. Ignatij Brjačaninov napsal, že „spisy starce Vasilije lze považovat za první knihu, ze které by se měli zájemci o úspěšné zvládnutí Ježíšovy modlitby v dnešní době učit.“ Viz jeho spis Asketické pokusy, díl II. A sv. Teofan Zatvornik se o něm zmiňuje předně ve známých Dopisech o duchovním životě č. 732.)
Starec Vasilij nabídl mladému Veličkovskému hned při prvním setkání, aby se usadil v jeho monastýru, avšak Platon — sv. Paisij se ve své pokoře obával, že by ho starec Vasilij, dobře znající současný nedostatek kněží v církevním životě, přemlouval k vysvěcení na kněze. Jistě, v budoucnu ct. Paisij přijal i tuto závažnou službu. Ale nyní cítil, že ještě na ni nestačí. Oba mužové se pro tuto chvíli rozcházejí, ale v budoucnu se znovu setkají podle úradku Božího.
Na Athosu
V roce 1746 přichází mnich Platon na Svatou Horu Athos. Snad lze říci, že po letech učednických začínají nyní léta jeho duchovního zrání k učitelství. Na Svaté Hoře putuje od monastýru k monastýru, od skitu ke skitu a hledá duchovního vůdce. Nemá v úmyslu studovat tradice a řády Svaté Hory, vždyť je dobře zná už z Moldávie, kde se podle nich žilo. Ani jeden z dvaceti monastýrů Sv. Hory ho plně neuspokojuje. Posléze se usadí v opuštěné kolibě nedaleko monastýru Pantokratora. Tam v plném mlčení a v neustálé modlitbě vedl Platon svůj vnitřní zápas tři a půl roku. Začátkem roku 1750 přišel na Athos starec Vasilij Poljanomerulský z Moldavie. Cesty obou velikánů se opět setkávají a nyní postřihuje starec Vasilij mnicha Platona v jeho samotě do vyššího stupně mnišského, z rjasofora „v mantiji“, na skutečného mnicha. A při obřadu mu přidělili jméno Paisij.
Zkušenějšího starce – duchovního vůdce, než byl starec Vasilij, marně ct. Paisij na Athosu hledal. Poznal, že „nikdo nemůže naučit jiné tomu, co nemá a co nepoznal osobní zkušeností.“ Že musí nejprve pokorně ovládnout vášně, které člověkem lomcují. Že to nelze bez pohledu na Spasitele – jediného vůdce a také vítěze v zápase, neboť On, Ježíš Kristus, odrazil všechny Satanovy útoky postem, bděním a modlitbou a naučil lidi jednat podobně, přičemž sám jim dává k jejich zápasu sílu, s níž mohou odrazit úklady duchovního nepřítele. „Pokora, tichost, Kristova chudoba, velká trpělivost, milosrdenství, láska k Bohu a bližním – to jsou ctnosti, které si musí osvojit každý, kdo chce duchovními cestami vésti jiné. Bohonosní otcové předvídali, jak těžko se budou hledat takové vzory – soudí sv. Paisij, a proto nám zanechali poučení ve svých spisech, v nichž všechno jasně vyložili. A z těchto spisů, není-li učitelů, je třeba se učit...“
Tak dochází ct. Paisij k poznání, lépe řečeno, Bůh ho přivádí k němu, aby on sám, vědom si pokorně, jak sám říká, „své chudičké hesychie (mlčenlivosti)“..., vědom si „jak sám je daleko oproštěnosti od vášní,“ vzal místo neexistujícího duchovního otce „...za vůdce Boha a učení svatých otců“ a aby shromažďováním vzácných rukopisů otcovských děl připravil tento poklad pro příští generace, které rovněž nebudou moci spoléhat na bezprostřední poučení od starců.
Brzy nato přijal ct. Paisij k sobě prvního učedníka - Moldavana Vissariona. Za ním pak přicházeli další s touhou, aby je uvedl do podstaty mnišství. Seskupují se kolem něho Slované i Rumuni (Moldavané). Když bylo učedníků dvanáct, podařilo se jim uprosit starce, aby kvůli nim přijal kněžské svěcení a tím i povinnosti duchovníka, čili zpovědníka. Ač se dříve zdráhal tuto svatou tajinu přijmout, nyní se podvoluje, když na něho posléze zapůsobí poslední argument: „Jak to, že ty, který učíš bratry poslušnosti...sám neposloucháš a přezíráš se slzami pronášené prosby tolika prosebníků i nás?“ — „Staň se tedy vůle Boží“ — podřídil se starec a v roce 1758 se stává knězem - jeromonachem a duchovníkem. Ač byly jeho rady přísné – zdůrazňoval hlavně naprostou nezištnost, nutnost oprostit se od lásky k majetku (v tom byl sám skutečně příkladem, neboť nevlastnil ani košili, měl jediný podřízník) a kladl žákům na srdce, aby se zřekli své vůle a svého úsudku a žili v plné poslušnosti starci, hlásilo se k němu stále více duší, které toužily po mystickém nazírání a modlitbě v mlčení.
|
|
Věren svému přesvědčení o autentických duchovních učitelích, začal ct. Paisij ještě na Athosu pro svou mnišskou družinu shromažďovat asketické spisy, nejprve v jazyce slovanském. Brzy však zjistil, že církevněslovanské rukopisy jsou buď neúplné, nebo špatně přeložené či opsané chybně. Bylo nutné pátrat po řeckých originálech a tu se ukázalo, že u nejstarších památek je nutná znalost jazyka starořeckého, který se liší od běžného novořeckého. Přibližně v téže době (1751—1761) se podobnou činností na Athosu zabýval jeromonach Jakov Bloněcký, bohužel o něm a o výsledcích jeho snažení starec ct. Paisij nevěděl. Jak důležitá to byla činnost svědčí skutečnost, že o něco později podnikl podobnou práci nad shromažďováním rukopisů sv. Nikodim Hagiorita (Svatohorec), který žil v letech 1748—1809 a v roce 1782 vydal v Benátkách výběr z textů patristických a asketických pod názvem Filokalia a o něco později, také v Benátkách, vlastní dílo duchovních zkušeností otců pod jménem „Aoratos polemos“, neviditelný zápas.
Když se družina bratří kolem ct. Pachomije rozrostla na 60 osob a nebylo možné pro další zabezpečit společné bydlení, opouští ct. Paisij svůj příbytek ve skitu sv. proroka Eliáše, kde zanechal po sobě dodnes živou tradici, a vydává se na cestu zpět do vlasti, přesněji do Moldávie. K tomuto návratu došlo r. 1763.
Jedním z důvodů byly téměř nesnesitelné podmínky, které mnichům – svatohorcům vytvářeli Turci, když je neustálým bezohledným zvyšováním daní rok od roku hnali téměř k zoufalství. Mohamedáni nesahali mnichům na víru, ale systematickým vydíráním těchto nejchudších z chudých nutili je opouštět Svatou Horu. To vše dohromady se projevovalo i v poklesu vzdělanosti mnichů i v určitém úpadku jejich mravní úrovně.
Svatá Hora sice nedala ct. Paisiji starce — učitele, asi proto, že on sám, ač si to ve své pokoře neuvědomoval, byl patrně ze všech nejlepší, ale právě tato skutečnost ho přinutila, aby obrátil svou duchovní touhu k učitelům promlouvajícím z duchovních knih. Ty dala Svatá Hora nejen ct. Paisiji, ale skrze něho a jeho žáky ostatnímu pravoslavnému světu. V době nastupujícího filosofického osvícenství, kdy vysychaly živé prameny duchovní osobní zkušenosti, bylo toto zaměření ct. Paisije velmi důležité a pro ještě vzdálenější budoucnost positivismu, nihilismu a ateismu přímo nutné.
A zpětně zase sama Svatá Hora – nejenom skit sv. Elijáše proroka – ale v budoucnu celé pravoslavné mnišstvo mohlo čerpat z velkého literárního díla ct. Paisije.
Moldávie
V Moldávii začíná poslední a nejplodnější etapa života a díla starce Paisije. Usadil se se svou družinou v opuštěném klášteře Dragomirně, rád, že nedostal od moldavského knížete Kalimacha mnišský příbytek bohatý a zařízený, ale ruiny, v nichž musel začínat od začátku. S požehnáním jasského metropolity Gavriila (1758—1786) se ihned obnovuje literární činnost společenství, do něhož přicházejí stále noví a noví zájemci o duchovní život. Hodně je jich z Ruska, kde carská vláda novým pro mnišstvo nepříznivým reglementem monastýrský život omezuje, ale nejvíce z Ukrajiny pod polskou vládou, kde krutosti uniatů vůči pravoslavným vrcholí. Pravoslavní, kteří vydrželi surový útlak v minulosti, jsou tam postiženi ztrátou veškerých občanských práv, což vyvolává rozsáhlé povstání sedláků, známé jako povstání „kolyvštinů“ (byli ozbrojeni jenom holemi – koly). Na obranu pravoslaví sice vystoupila ruská vláda Kateřiny II., ale vojsko, které mělo hájit pravoslavné, se nakonec obrátilo i proti povstalcům. Uprchlíci hledají pokoj duše v klidném Moldavsku a jeho monastýrech.
Pro svůj monastýr sestavil ct. Paisij zvláštní řád, neboli „ustav“, jímž se řídila jeho „obitěl“ již na Svaté Hoře. Založil jej na klasických a přísných zásadách sv. Basila Velikého, Theodosie Velikého a ct. Theodora Studity. Tyto regule žádají od bratrstva plnou poslušnost a stálou modlitbu Ježíšovu. Všichni bratři jsou povinni otevírat své myšlení duchovním otcům. Řád není mrtvou literou, ale živým, svatým zákonem ve všech podrobnostech. Brzy nato přijal ct. Paisij z rukou svého dávného přítele a učitele starce Alexeje velkou schimu – poslední stupeň mnišství, přičemž si ponechal jméno Paisij.
V Dragomirně díky velkému pochopení církevních představitelů i světské moci mohl starec rozvinout a zdokonalit sběratelskou, překladatelskou a opisovačskou práci mnohem intenzivněji než na Athosu. A tak zde byly redigovány překlady asketických děl, které se staly základem duchovní sbírky Filokalie — Dobrotoljubija. Z následujícího výčtu poznáváme, že se ct. Paisij a jeho žáci soustředili skutečně na to nejlepší, co pravoslavná tradice v asketické literatuře má: sv. Hesychie, Diadocha, Makarije Velikého, Filothea, Nila (O modlitbě), Thalasie, Řehoře Sinajského, Simeona Nového Bohoslovce (např. Slovo o vnímání a modlitbě), Kassiána Římana (O osmi pokušeních v mysli) a další. A zcela nově byly pořízeny překlady z děl svatých otců Antonije Velikého, Isajáše Poustevníka, Petra Damašského, Theodora Studity, Marka Askety, Nikety Stetata a byl vydán též asketický spis Život sv. Řehoře Sinajského, napsaný jeho žákem Kalistem, cařihradským patriarchou. Vznikla skutečná sbírka povzbuzující duchovní život, lásku k dobru a kráse – jak můžeme název Filokalia (Dobrotoljubie) přeložit.
V dragomirnském monastýru však nebylo starci Paisiji souzeno žít trvale. Když v r. 1775 získalo Rakousko dohodou s Tureckem moc nad Bukovinou a částí moldavského území, byla obsazena i Dragomirna Rakušany. Nerad se loučil ct. Paisij Veličkovský s tímto monastýrem. Ó Dragomirno! Dragomirno! Sladkosti a útěcho duší našich, vzpomínajíce na život v tobě… raději mlčíme, aby se hořem nenaplnila naše srdce, když tě ztratila..." psal jeden z Paisiových žáků. Stařec se však dovedl přenést i přes tento tíživý okamžik: „Mé svědomí bylo pokojné... v heretickém dvoře žít, herezí se vyvarovat nemožno...“ S bratrstvem čítajícím 350 mnichů odchází na pozvání moldavského knížete a metropolity do monastýru Sekul. Avšak ani tam mu není souzeno zakončit běh svého života. Po třech letech pobytu v Sekulu bylo ct. Paisiji Veličkovskému svěřeno také řízení monastýru Njamec, velké lávry, která se stala Rumunsku a Ukrajině tím, čím byla Rusi Kyjevo-pečerská lávra a po ní Trojicko-sergijevská lávra u Moskvy.
|
|
Opět se starec podřizuje rozhodnutí panovníka a metropolity. V sekulském monastýru ponechává část bratří pod vedením duchovníka Ilariona a s částí odchází do Njamce. V předvečer svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice r. 1779, kdy je uvítán v Njamci, začíná nové a poslední období jeho života. Řídí současně oba monastýry podle řádů Svaté hory Athos a definitivně zde dotváří celou školu překladatelů a přepisovačů. Objevuje v knihovně njameckého monastýru nové rukopisy, zejména bulharské, a další řecké získává ze Svaté Hory z monastýrů Zograf, Pantokrator, sv. Pavla a Ksenofa. Njamec se stává též ohniskem teologické vzdělanosti a zahradou, v níž kvete asketické úsilí. Je pozoruhodné, že těch asi tisíc bratří, kteří zde žili, bylo představiteli nejrůznějších národnosti, našli bychom zde samozřejmě Rumuny, Moldavany, ale i Srby, Bulhary, Rusíny z Uher, Huculy a Maďary, Řeky, Židy i Armény a Turky, a vedle Rusů (Velkorusů z Ruska) nejvíce Ukrajinců. Duchovní zásady pravoslaví stmelovaly toto pestré bratrstvo do jedné rodiny lásky a práce. Historik A. Petrov napsal, že pravoslavný biskup v Moldavsku, podobně jako i jinde, byl biskupem všech pravoslavných. A tak tomu bylo i v Njameckém monastýru pod duchovním vedením starce Veličkovského. Nacionalismus se objevil až později a zdá se, že byl infiltrován do pravoslavného prostředí vlivem katolictví a uniatství se záměrem rozeštvat pravoslavné na národnostní rovině...
Požehnaný život byl však brzy přerušen válkou v r. 1787 mezi Ruskem a Tureckem. Městečko Njamec bylo okupováno Turky, kteří však naštěstí do monastýru nevnikli. Brzy byli vytlačeni nadobro. Po těchto událostech získalo jméno a práce ct. Paisie ještě větší ohlas v Rusku, odkud byl jmenován archimandritou monastýru, což však nikterak neovlivnilo jeho vnitřní život — světská sláva mu byla jako vždy předtím docela cizí. Nová politická situace v zemi mu však přece jen přinesla něco, z čeho se upřímně radoval. Petrohradský metropolita Gavriil Petrov, horlitel pro duchovní mnišský život, ctitel starcovy osobnosti a díla (znal se s ním od roku 1790) dal podnět k vydání kompletního asketického sborníku Dobrotoljubija v Paisiových překladech z řečtiny do církevní slovanštiny. Dílo po předchozích recenzích učenců duchovních škol vyšlo v Petrohradě roku 1793. Vydání se stalo skutečnou událostí v životě pravoslavné církve slovanské. O něco dříve v Benátkách vyšla Filokalie knižně péčí sv. Nikodima Svatohorce (1782) v řečtině a k tomuto vydání bylo asi přihlédnuto (Nikodém Svatohorec byl kanonizován cařihradským patriarchátem 31. května 1955). Rozšířené vydání Dobrotoljubija — již v jazyce ruském, který je ovšem nezaměnitelně obohacen specifickým asketickým názvoslovím, jež vytvořil ct. Paisij Veličkovský a jeho škola, vydal o sto let později sv. biskup Teofan Zatvornik (1883-1890) v pěti velkých svazcích. Toto dílo dodnes vzácné se rozšířilo po všech slovanských zemích a je dnes s velkou péčí studováno a překládáno do dalších světových jazyků. Také v Rumunsku navázali na tuto tradici ct. Paisije pozdějším překladem Filokalie do rumunštiny.
Vzácný sborník – jehož vydání se stalo kulturní událostí nejen v dějinách mnišství, ale v dějinách pravoslavné kultury vůbec a ruské kultury zvlášť, otevíral své stránky mnoha zájemcům a pomáhal šířit pravoslavné ideály zbožnosti a mravnosti a praxi duchovního života.
Životní poslání velkého starce Paisie se pomalu naplňovalo. Pracoval zde na zemi neúnavně, ne pro světskou slávu a věhlas, ale protože si vybral a získal v této práci pro bližní nebeský poklad. Jeho dílo bylo setbou, která pomalu vzcházela a přinášela dobrou úrodu. Vliv ct. Paisie, jak píše jeho znalec a biograf o. prot. S. Četverikov, který u nás působil před válkou v Bratislavě, je patrný ve 107 velkých monastýrech, poustevnách, skitech a mnišských společenstvích. S Boží pomocí proniká i k nám. Nejen pravoslavní, ale např. i katolíci cítí stále zřetelněji, že tento duchovní směr je autentické křesťanství, které v době duchovního úpadku a zhmotařštění života jediné je schopno usměrnit tápajícího a hledajícího člověka na pravou cestu k Bohu a nebeskému království. Je to směr založený na hluboké zkušenosti Církve a velikých svatých otců a učitelů, svědčících v ní svým zápasem o Bohu. Ctihodný Paisij byl kanonizován ruskou pravoslavnou církví při příležitosti oslav milénia pokřtění Rusi v roce 1988.
Prot. Pavel Aleš
|
|
Modlitební vzývání sv. Paisije Veličkovského
Tropar sv. Paisiji:
Otče Paisiji, Rusi útěcho, Athosu slávo
a Moldávii zjevení podivuhodné,
slovy Bohem prodchnutými,
čerpanými z pramene Pravdy a Spásy,
vzdělával jsi nás,
nyní na nebesích před Kristem Bohem stojíš -
pros za nás, aby milostí svou spasil duše naše.
Kondak:
Dole na zemi život nebeský jsi žil
neboť srdcem nahoře jsi přebýval.
Vítězství nad démony mužně jsi zjevil
útoku nepřátel nás ochraň
neustále modlitby učiteli, Paisiji, otče náš.
Myšlenky z díla sv. Paisije si můžete přečíst zde (26 K).
Použitá literatura:
Základním pramenem mi byla magisterská disertace jeromonacha (později metropolity rižského) Leonida Poljakova o sv. Paisiji a jeho literární a překladatelské činnosti, Leningrad 1956 – kniha I. a II. (v rukopise) a další drobné studie téhož autora.
Velké dílo věnoval ct. Paisiji Antony-Emil Tachiachos: The revival of Byzantine mysticism Slavs and Romanians in the XVIIth Century. Tests Relating to the Life and Activity of Paisy
Velichkovsky (1722-1794). Thessaloniki 1986. Týž: O Paisios Velitskofski (1722-1794) ke askitikofilologiki scholi tu. Institute for Balkan studies – 73. Thessaloniki 1964.
Leonid (archim. – Poljakov): Afon i russkoje monašestvo. Žurnal moskovskoj patriarchii (ŽMP) 1958, 8,60-65. Týž: Literaturnoje nasledstvo Paisia Veličkovskogo, ŽMP 1957,4,57-61.
Týž: Schiarchimandrit Paisij Veličkovsij, ŽMP 1954, 10,53-59.
Týž: Starec Paisij Veličkovskij kak učitel asketiki (1722-1794), ŽMP 1956, 10,44-55.
S. Četverikov: Iz istorii russkago podvižničestva, III. Pisanija starca Paisija Veličkovskago i jego nastavnika i druga, starca schimonacha Vasilija, ob umnoj molitve, Puť (Paříž), č.7, 23-49.
Týž: Moldavskij starec schiarchimandrit Paisij Veličkovskij I -II, Petseri 1938.
Týž: Optina pustyň. Istoričeskij očerk i ličnyja vospominanija, Paris 1926.
Týž: Puť umnago dělanija i duchovnago trezvenija. Starčestvovanije archimandrita Paisija Veličkovskogo na Afoně i v Moldovlachii: Puť (Paříž), 3(1926), 65-83.
G. Florovskij: Puti russkago bogoslovija. Paris 1937. Reprint, 3. vyd. 1982
V. Zeňkovskij: Istorija russkoj filosofii, I. Paris 1948.
Mnich východní církve: Ježíšova modlitba. Vyd. pravoslavná církev v Československu. Praha 1989.
Vyšlo v pravoslavném kalendáři na rok 1994
Zpět na rozcestník »Životy svatých«
