Svatý Prokop, igumen monastýru sázavského
Stručná historická studie s vsuvkou* o „Remešském evangeliu“
Poslední redakce textu: červen 2023
Sv. Prokop Sázavský se narodil kolem roku 985 v Chotouni u města Kouřimi zemanským rodičům (otec byl Vít a matka se jmenovala Božena). Dochována je pověst o andělském zjevení při jeho narození, které bylo spojeno s otevřením pramene dobré vody (je tam dosud). Rozhodl se pro duchovní stav a stal se knězem slovanského byzantsko-východního obřadu, i když u nás byli i kněží obřadu římsko-latinského. Ve slovanském písemnictví se vzdělával na Vyšehradě ve škole při chrámu sv. Klimenta. „Byl v slovanském písmě, od nejsvětějšího biskupa Cyrila kdysi vynalezeném a od církve kanonicky schváleném, dokonale vzdělán“. (Z latinské legendy prokopské)
Tradice formulovaná za vlády Karla IV. (zvláště kronika Přibíka Pulkavy z Radenína) hovoří o tom, že byl knězem na Vyšehradě, kde se naučil také glagolici, pak že byl mnichem klášterní komunity břevnovské. Toto podání je ovšem hodně pozdní. Podle jiné tradice byl knězem v Kouřimi. (5)V jeho životopisu je svědectví o kvetoucí slovanské liturgii v Čechách za Prokopova mládí, když se tam hovoří o „pověstné škole jazyka slovanského“ na Vyšehradě (Vita maior), kterážto zpráva jistě musela mít reálný základ (Kadlec). Máme všechny důvody k předpokladu, že zde žili kněží slovanské liturgie.
Prokop byl ženatý, jak je to u pravoslavných kněží obvyklé dodnes. Měl syna Jirmana. Když ovdověl, stal se mnichem. (Podle legendy se však zřekl domu, manželky, majetku, příbuzných a přátel z lásky ke Kristu, aby prchl od klamného světa i jeho ubohé nádhery do odlehlosti pustiny.)
Je otázkou, jestli v tomto ohledu legenda spíše než realitu nereflektuje tlak na celibát kněží, který tenkrát přicházel z latinského křesťanství! Tato latinská legenda totiž vznikala v době sílícího nátlaku na ženaté duchovenstvo a možná se touto fikcí o zřeknutí se manželky snaží učinit slovanského Prokopa přijatelného pro latinské křesťanství, které začalo brutálně nutit ženaté kněze, aby zapudili své manželky. Posvátné kánony svatých sněmů, kterých se pravoslavná církev vždy držela a drží se dodnes, přísně zakazují knězi, aby opustil manželku „pod záminkou zbožnosti“ (apoštolské pravidlo 5. a 51.), proto je vysoce nepravděpodobné, že by si tak počínal sv. Prokop, který se k východnímu křesťanství hlásil. (Že si tak počínala římská církev nepřekvapuje, protože v souvislosti s velkým rozkolem přestala posvátné kánony a usnesení starých církevních sněmů ctít.)
Shrnuto: víme, že se sv. Prokop později stal mnichem, ale je též známo, že to bylo podle kanonického práva možné pouze ve dvou případech: po ovdovění nebo jestliže se manželka stala rovněž mniškou.
 |
O jeho orientaci na východní křesťanství svědčí i jeho řecké jméno Prokop, které přijal jako mnich a které se v západní latinské sféře v tu dobu neudělovalo. Mnišství přijímal zřejmě někde na východě, protože v té době v Čechách patrně neexistoval prosperující monastýr východního typu.
Mnišské jméno Prokop přijal po prvním palestinském mučedníku Diokleciánovy doby, sv. Prokopiovi Jeruzalémském. Jméno Prokopios (prokópos) znamená připravený k boji (nebo jinak dle prokoptó - průkopník).
Kde se stal Prokop mnichem? Podle názoru archimandrity Sávvy odešel Prokop do „slovenského města Ostřihomu, kde dlel v pravoslavném monastýru na tamním Vyšehradě“. Podle latinské legendy byl uveden do mnišského života nějakým potulným benediktinem, což se nezdá být pravděpodobné, jednak kvůli udělenému jménu Prokop, a pak i s ohledem na to, že Prokopův duchovní zápas se vyznačuje duchovní zkušeností a pokročilostí, kterých se většinou dosahuje jen pod zkušeným duchovním vedením a po nějaké době.)
Dalším názorem (J. Kadlec) je, že Prokop přijal mnišství na Břevnově, protože do nově založeného břevnovského kláštera přivedl Vojtěch mnichy z kláštera P. Marie, sv. Bonifáce a sv. Alexia na hoře aventinské, který byl výrazně řecko-latinský a spravoval ho od r. 997 řecký metropolita Sergius. Prolínalo se tam hnutí clunyjské s asketismem jihoitalských klášterů řeckých. Břevnovský klášter také připomíná sv. Prokopa ve svém nekrologiu. Je tedy prý dobře možné, že mnišství přijal tam, píše Kadlec a pokračuje o břevnovském klášteru: „...Vyhovoval však slovanskému knězi Prokopovi latinský klášter břevnovský? ...víme, že již v době cyrilometodějské slovanští kněží ovládali latinu. Tím samozřejmější byla pro ně znalost latiny na počátku 11. století. Hlavně však je třeba zdůrazniti, že výlučný latinský charakter břevnovského kláštera není tak zcela jistý.“ Dále cituje J. Vilikovského, který se domníval, že papež a Vojtěch měli zájem na slovanských kněžích v perspektivě šíření víry mezi Slovany.
Zní to zajímavě. Jenže, lze si představit, že Prokop, který byl v jasné opozici vůči latinskému ritu, by se chtěl obrátit na Břevnovský klášter? Všem tady tenkrát muselo být jasné, oč se Vojtěch s papežem pokoušejí... Jejich cílem byla vždy latinizace.
Navíc je potřeba si uvědomit, že na Moravě už bylo zřejmé, že latinský ritus je nejen obřadem v jazyce latinském a s orientací prozápadní, ale navíc také součástí víry podezřívané slovanským cyrilometodějským duchovenstvem z hereze. Viz spory žáků sv. Metoděje s latiníky na Moravě o latinskou věroučnou odchylku „filioque“ (Život sv. Klimenta, jednoho z žáků sv. Metoděje, vyhnaných z Moravy), o tom se v Čechách jistě dozvěděli od vyhnaných žáků, z nichž někteří přišli do Čech (místní jméno Horažďovice je prý odvozeno od památky na „lid Gorazdův“).
Jistě o tom věděli i ti, kteří v Čechách šli do opozice vůči římskému ritu. Takže těžko představíme Prokopa, jak tento nadšenec pro slovanské křesťanství jde přijímat mnišství právě na Břevnov (a musíme si uvědomit, že přijmout mnišství také znamená složit sliby poslušnosti, přijmout od břevnovského kláštera duchovní vedení). Dále by to znamenalo v tomto prostředí (pro pravoslavného příslušníka slovanského ritu - prostředí jistě nepříjemném) dlouho pobývat - absolvovat léta poslušnictví (noviciátu), podřizovat se, nechat na sebe působit západní vliv... To si lze opravdu těžko představit. A dále: kdyby přijímal mnišství na Břevnově, určitě by se toho chytla latinská legenda a náležitě by tuto skutečnost zveličila.
A jednu domněnku na závěr: nebyla snad Prokopova cesta na východ, o které bylo v době psaní latinské legendy už politicky a nábožensky neprůchodné se zmínit (neměla-li tím být památka sv. Prokopa diskvalifikována v polatinštěných Čechách), schválně pisatelem (resp. překladatelem) legendy utajena (zamlčena) a místo ní vymyšlena jakási podivně mlhavá (a nepravděpodobná) zmínka o nějakém „potulném benediktinovi“ (jak je to uvedeno v latinské legendě)? (Podobně začalo být později zastíráno Prokopovo manželství.)
Uchýlil se pak do sázavských lesů a přebýval tam jako poustevník v jeskyni (či v chýši, kterou si zřídil). Zbudoval tam kapli zasvěcenou Panně Marii. Žil velmi přísně, podle vzoru svatého Jana Křtitele. Bojoval modlitbou, bděním a půsty s démony, kteří jeho jeskyni před tím obývali, ohradiv se hrází ctností. Své myšlení upevnil na skále, kterou je Kristus.
Láska k samotě pustiny, duchovní zkušenost a pokročilost, jejichž plodem je mj. úspěch v boji s démony, a spojení mysli s Kristem ukazují spolu s dalšími známkami na východní hesychastickou praxi, jejímž nositelem ostatně byl podle dochovaných památek už sv. Cyril - Konstantin a zřejmě tedy i sv. Metoděj, takže je oprávněné předpokládat, že v rámci cyrilometodějského duchovního okruhu se hesychastická duchovní praxe vyskytovala a vyučovala.)
Obdělával kousek půdy, která mu poskytovala chléb a jiné pokrmy, jedl také lesní plodiny. Tento způsob života si zvolil, aby činil pokání za to, že se česká knížata většinou odcizovala cyrilometodějskému dědictví a přikláněla se k latinské církvi, která byla našemu národu cizí a byla reprezentována zahraničními kněžími.
„S plamenným zanícením svého srdce pohrdl z lásky k Ježíši Kristu ničemnou marností tohoto světa, odřekl se domova, manželky, statků, příbuzných i přátel, ba zapřev se sám sobě odvrátil se ode lstného světa i jeho ubohé nádhery. Prchaje z jeho zmateného víření zatoužil po odlehlosti pustiny a vyzbrojen jsa nebeskými zbraněmi usadil se pod klenbou jedné opuštěné jeskyně, kterou obývalo tisíc ďáblů; ohradiv se tu na svou ochranu hrázemi ctností proti dorážení neřestí, útokům duchovních nepravostí a šípům pokušení, počal mužně bojovati, modlitbami, bděním a posty přirážeje své myšlenky ke skále, jenž jest Kristus.“
Připomenutá jeskyně je vzdálena dvě míle od hradu Kouřimě a dostala své pojmenování od řeky Sázavy, která tam pod ní teče.
„A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého muže, po všech křižovatkách jsouc přetřásána mnohonásobným vypravováním do té míry, že na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli své dárky a oddaně se poroučeli jeho modlitbám. On, jsa pln plamenné lásky, vlídně nadán pohostinností, půvabně ozdoben svatou rozvážností, čistý bezúhonností a prozíravý pokornou skromností, jasný svou umírněností a zanícený hojnou náboženskou horlivostí, jako déšť jarní, v pravý čas vylitý svlažoval mluvou svatých kázání srdce svých posluchačů a rádlem svého poučování velmi vítaně napravoval jejich mysli.“
Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby tu zcela zřejmě byl sám Kristus. A tak jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a sirotci toho kraje. Spěchalo pak k němu množství věřících…
„Vystavěl si pak kapli ke cti nejsvětější Boží rodičky Marie a svatého Jana Křtitele a shromáždil u sebe několik bratří zbožných v životě a v mravech. Členy této komunity se stali také jeho syn a synovec, kteří přijali jména Jimram (Emeram) a Vít. Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta. Sám se však stal nejmenším mezi nejmenšími.“
Pověst o jeho svatosti se šířila po kraji. Začali ho navštěvovat lidé, přinášeli mu dary a prosili o jeho modlitby. Celé zástupy lidí přicházely. Přijímal je s láskou a „napájel mluvou svatých kázání srdce svých posluchačů“. Ujímal se chudých; „jeho péčí došli obživy všichni otrhanci a sirotci toho kraje“. Již za svého života konal podle pověsti zázraky, aby lidé poznali lásku Boží. Z posedlých lidí vyháněl démony, slepé ženě vrátil zrak.
V sázavské pustině nalezl sv. Prokopa kníže Oldřich (1012-1034) projíždějící tudy na lovu. (Tento kníže, který se po sv. Václavu jako první ujal české cyrilometodějské církve, smýšlel slovansky, což byla mezi knížaty již spíše čestná výjimka - typická zvláště pro ty panovníky, jejichž manželky byly Češky nebo alespoň slovanského původu.) Tento kníže poznal výtečné vlastnosti Prokopovy a zvolil si ho za zpovědníka; schválil jeho plány založit monastýr, v němž by se sloužila slovanská liturgie a vychovávalo se též slovanské kněžstvo a mnišstvo. Slíbil mu svojí podporu. Svatý Prokop shromáždil kolem sebe jiné slovanské kněze a poustevníky, a založil roku 1032 v údolí řeky Sázavy slavný monastýr. Tato nová monastýrská osada (skit či kelie) se stala „štěpnicí“, odkud se řády cyrilometodějské šířily po celé slovanské zemi.
Lidé sem spěchali za milovanou slovanskou bohoslužbou a za hlubokou východní zbožností mnichů. Takže „nebylo do té doby jiného kláštera, který by tak dobře působil na lid český, jako klášter sázavský“. (K. Zap: Česko-moravská kronika)
Místní monastýrské pravidlo bylo spojením východního mnišství s benediktinským. Vybudován byl chrám ke cti Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Kníže nadal monastýr pozemky (část řeky Sázavy s lukami a lesy).
Oldřichův syn a nástupce Břetislav I. (1037-1055) přiměl Prokopa, aby přijal berlu igumenskou a tím se stal prvním představeným monastýru, což požehnal pražský biskup Šebíř (1030-1067). Kníže pak rozmnožil otcovy dotace monastýru a dokončil r. 1039 jeho výstavbu, takže je „druhým zakladatelem svatého monastýru Sázavského“. V té době přál záměrům Břetislavovým i papež Benedikt IX. (1033-1044), byv srozuměn se slovanským monastýrem a jeho slovanskou liturgií (dokonce hodlal Prahu povýšit na sídlo metropolity slovanských národů a knížete na krále).
Mohučský biskup Bardo, který byl zřejmě ze strany českých latiníků včas vyrozuměn, poznal nebezpečí takových záměrů, jimiž by byla německému vlivu a panství v Čechách učiněna na vždy přítrž. Přiměl tedy německého císaře Jindřicha III., aby vystoupil proti Břetislavovým záměrům. V této válce (začala r. 1040) nejdříve Břetislav zvítězil, ale následkem opomenutí nějakého šumavského průsmyku byl Jindřichem zaskočen a musel se zavázat upustit od svých záměrů. Slovanský monastýr však trval dále.Břetislav plánoval vytvoření silné západoslovanské říše, která by byla záštitou kmenům českým, lešským a snad i polabským proti návalu germánskému. Sázavský monastýr měl být štěpnicí národního duchovenstva a mnišstva napomáhající samostatné církvi, nezávislé na Němcích.
Monastýr sázavský bývá nazýván „arciklášterem“ nebo „mateřincem jiných monastýrů“. Z toho možno usuzovat, že existovaly s veškerou pravděpodobností i mnohé další monastýry tohoto typu v naší zemi (jejich existenci však přímým svědectvím doloženu nemáme; možná se latinským kronikářům podařilo vymazat jakékoliv památky na ně; podobně kronikář Kosma úmyslně zamlčuje slovanský ráz sv. Prokopa a Sázavského monastýru). Nebylo by patrně daleko od skutečnosti, kdybychom tento monastýr nazývali spíše Sázavskou lávrou.
V Sázavském monastýru byla škola a učitelem mladých mnichů byl sám sv. Prokop. Byl znalý slovanského písemnictví a přepisoval slovanské modlitební a bohoslužebné knihy. Pěstovala se zde církevní kultura. Tato škola proslula v celé zemi. Monastýr se nejen stal „semeništěm cyrilské literatury v Čechách“, ale proslul i „v učených věcech nad jiné kláštery české“. (Tak píše Palacký)
Podrobněji to popisuje Historie sázavského kláštera: „Zde byla hned od počátku také teologická škola. Byla velmi potřebná pro to, aby v tomto českém mnišském domě se slovanským obřadem byl vzděláván mnišský a kněžský dorost. Učitelem a vůdcem mladých mnichů i jiných žáků byl sám igumen Prokop. Výborně znal slovanské písemnictví, sám přepisoval a učil bratry přepisovat slovanské evangeliáře, žaltáře i všecky jiné liturgické knihy. V klášteře se pěstovala i jiná umění, zejména zpěv, malířství a stavitelství. Tak vznikla na Sázavě první umělecká česká škola, a tento klášter se stal pro český lid nejen úrodnou štěpnicí zbožnosti a bohabojnosti, ale i bohatým zdrojem ušlechtilé vzdělanosti.“
Monastýr se stal proslulým i v cizině a udržoval rozsáhlé styky s jinými kulturními mnišskými centry; směrem na východ udržoval intenzivní kontakty s kyjevsko-pečerskou lávrou, od níž dokonce získal svaté ostatky mučedníků Borise a Gleba a další cenné relikvie.
Na současném informačním panelu na Sázavě se píše: „Sázavský monastýr byl posledním a zároveň nejvýznamnějším střediskem staroslověnského písemnictví v přemyslovských Čechách. Užívalo se obou slovanských písem – hlaholice a cyrilice. Vznikala zde původní díla i překlady. Z latiny byly přeloženy tzv. Besědy Řehoře Velikého. Tento soubor čtyřiceti kázání je nejrozsáhlejší staroslověnskou památkou českého původu. Byla zde složena Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu, která je (doplněným) překladem latinské legendy Gumpoldovy... Z původních děl lze připsat sazavskému monastýru asi kánon o sv. Václavu (liturgické zpěvy východního obřadu). Byla zde zřejmě sepsána také nedochovaná staroslověnská legenda o sv. Prokopu, jež se stala základem pro zpracování nejstarší prokopské legendy latinské. Většina staroslověnských památek českého původu se zachovala jen v ruských opisech. Svědčí to o intenzivních stycích Sázavy a Kyjevskou Rusí. Jejich zvláštním dokladem je modlitba ke svaté Trojici, dochovaná toliko v ruském opise, v níže jsou jmenováni i světci čeští – Václav a Vojtěch, protože Vojtěchův kult se na Rus nemohl dostat jinak než prostřednictvím Sázavy. Jiné svědectví o českých vlivech na staroslověnskou literární tvorbu poskytuje nejstarší ruská legenda o Borisi a Glebovi, v níž se jasně odráží znalost legend václavských.“
I latinská církev dnes uznává, že „Prokopův mimořádný význam spočívá v tom, že v první polovině 11. století kolem sebe a svých nejbližších soustředil v rodném kraji nositele cyrilometodějského církevně–slovanského odkazu a vytvořil z nich klášterní komunitu v Čechách. Sázavská klášterní komunita vydala i plody samostatné církevně–slovanské tvorby slovesné, písňové i výtvarné. Na ně pak navazuje pozdější česká biblická kultura.“
Sv. Prokop miloval své mnichy, ale zároveň dbal na přísnou kázeň. Byl hrdinou askeze a zkušeným vůdcem duší na duchovní cestě ke křesťanské dokonalosti. Upevněn byl v pokoře a sebezapření. Přitom byl vždy radostné tváře a plný dobroty ke všem lidem.
Sv. Prokop mě i dar prorocký a předvídal věci budoucí. Dva dny předem oznámil, kdy zemře. Před svou smrtí prorokoval mnichům, že budou vyhnáni z monastýru, šest let budou v cizí zemi a do jejich domova nasadí vladař cizí lidi. Učil je, aby za vše děkovali Bohu, a ujistil je, že po šesti letech zase se budou moci vrátit z vyhnanství; otcovsky je napomínal ke svornosti a stálosti v dobru. Zesnul v Pánu 25. března 1053. Až do úplného konce vítězně bojoval s ďáblem. Při jeho pohřbu se uzdravil jeden slepec. Pohřben byl na Sázavě.
Hrob sv. Prokopa se stal ihned poutním místech Čechů. Zaznamenána je i událost jeho posmrtného zjevení, kterým vyháněl latinské obyvatele monastýru (stalo po prvním vyhnání slovanských mnichů). Rameno sv. Prokopa si vyžádal král Přemysl I. a uložil je v chrámu sv. Víta, „aby tím ramenem království české před nepřáteli chráněno bylo“. Roku 1588 dal pražský arcibiskup Medek hrob sv. Prokopa z trosek odkrýt a ostatky do Prahy převézt, kde je uložil v chrámu Všech svatých na Hradě (tyto ostatky však podle posledního průzkumu Vlčkova nejsou pravé).
Zřejmě hned v 2. polovině 11. století, ještě na Sázavě, dokud tam vzkvétala slovanská bohoslužba, byla sepsána první staroslověnská legenda prokopská, na níž se odvolává prolog dochované legendy latinské.
Po smrti sv. Prokopa se stal nástupcem jeho synovec Vít, jehož po čtyřech letech (1057) kníže Spytihněv II. (1055-1061) s jeho slovanskými mnichy z monastýru vypověděl, jak přesně prorokoval svým učedníkům sv. Prokop, a dosadil na Sázavu své přátele, německé mnichy. Jeho nástupce kníže Vratislav II. (1061-1092), který byl až do své smrti vroucím zastáncem Sázavského monastýru a slovanské liturgie, povolal igumena Víta i s jeho mnišským bratrstvem r. 1063 zpět z uherského exilu, čímž vyplnil obecnou touhu českého lidu.Vyhnaní mniši se uchýlili se do Uher, kde spolu se Spytihněvovým bratrem Vratislavem a jeho matkou Juditou sdíleli vyhnanství. Patrně v uherském prostředí navázali sázavští mniši styky s Kyjevskou Rusí a to byla cesta, kterou se dostaly ostatky prvních ruských mučedníků sv. Borise a Gleba do Čech. Při příležitosti vysvěcení rozšířeného sázavského klášterního kostela biskupem Kosmasem byly tyto ostatky vloženy do oltáře. (5)
S prvním vtrhnutím latinských německých mnichů na Sázavu je spojeno posmrtné zjevení sv. Prokopa. „Když se tam první noc po svém příchodu na cestě k jitřní pobožnosti latinský opat přiblížil ke dveřím kostelním, zjevila se mu postava svatého Prokopa ... promlouvající: »Od koho ty máš v tomto klášteře moc vládnout? Co tu pohledáváš? ... Beze studu z pohanění svého vzdal se odtud co nejrychleji! Neučiníš-li to, pomsta s nebe dolehne na tebe!« A s těmito slovy zmizel. Latinský opat se domníval, že je to mámení satanovo a nic na to nedbal. A když ani následující i třetí noci nikterak nedbal výhružného napomenutí, čtvrté noci na cestě k jitřní se mu zjevil svatý muž a pravil: »Proč se vzpouzíš uposlechnout mých přátelských výzev? Klášter tento jsem si vyprosil na Pánu pro své duchovní syny, a ne pro tebe, kterýž jsi sem podvodně vešel. A jestli ti ten tvůj pán vévoda až dosud tuto moc udělil, já ti ji od nynějška beru!« A s těmi to slovy jal se ho prudce bít nejpádnějšími ranami berlou, kterou nosil v ruce.“ Pak ze Sázavy latiník utekl a řekl o všem vévodovi, který „počal kolísati a v osidlech nejistoty setrval až do konce svého života“. (Z latinské legendy prokopské)
V r. 1079 se obrátil Vratislav II. kvůli naléhání sněmu českého na papeže Řehoře VII. s prosbou o potvrzení slovanské liturgie v Čechách. Papež prosbě nevyhověl, naopak nařídil Vratislavovi, aby úplně zrušil ve své zemi „tento nemoudrý a drzý zvyk, který církev prý kdysi jen kvůli vyšším zájmům trpěla“ (Palacký). Král Vratislav se i přesto až do své smrti Sázavského monastýru vždy zastával.
Po zesnutí třetího igumena Jirmana, syna Prokopova, byl uveden r. 1091 na sázavský igumenský stolec Božetěch (1091-1096), oblíbenec krále Vratislava, čtvrtý a poslední slovanský igumen sázavský. Byl to muž štědrý, učený a výmluvný, oddaný výtvarnému umění (sám byl malířem a sochařem) a vzbuzoval obdiv současníků. Vedl monastýr v duchu svatoprokopském. Přízeň, jejíž se mu dostávalo od krále Vratislava, obracel ku prospěchu monastýru. Jeho přičiněním byl opraven a rozšířen chrám a vybudováno mnoho nových staveb (pořízeno bylo i nové bohoslužebné náčiní).
Vzkvétající slovanská liturgie na Sázavě obrátila však proti Božetěchovi vyšší české duchovenstvo (latiníci). Zejména proti němu sočil pražský arcibiskup Kosmas (1090-1098). Záminkou k otevřenému útoku byl jakýsi projev nevážnosti igumena vůči biskupovi, kdy Božetěch při slavnosti vložil králi na hlavu korunu, což byl úkon náležející biskupovi. Tehdy se na Božetěcha snesla bouře nevole a biskup urputně žádal jeho sesazení. Po snažných prosbách panstva svolil se zmírněním trestu: jako pokání musel Božetěch vyřezat postavu Ukřižovaného v životní velikosti a na vlastních bedrech ji donést do Říma do svatopetrské basiliky.
Ani po návratu Božetěchově neustávaly třenice mezi duchovenstvem latinským a mnichy slovanskými. Navíc i uvnitř monastýru vznikly nesváry; a tak i někteří mniši očerňovali igumena a napomáhali tak nepřátelům monastýru a slovanské bohoslužby. Po smrti svého ochránce, krále Vratislava, spěl slavný monastýr k rychlému svému zániku. Sice ještě 14. 10. 1095 světil biskup Kosma novou svatyni vyzdobenou Božetěchem, ale již následujícího roku dosáhli protivníci Božetěchovi u knížete Břetislava II., že slovanští mniši byli koncem r. 1096 navždy ze Sázavy vyhnáni. To je konec Sázavského monastýru, jak byl znám od doby sv. Prokopa. Zakladatel monastýru se tentokrát již nezjevil, ani se vyhánění mniši nedočkali pomoci a zastání shůry; nejspíš proto, že příčinou jejich neštěstí nebyly jen vnější útoky na monastýr, ale též vnitřní neshody a nesvornost, čímž se mniši zpronevěřili duchovní závěti sv. Prokopa.
Kníže na Sázavu dosadil latinské mnichy; prvním latinským opatem nového kláštera sázavského učinil břevnovského probošta Dětharta (3. 1. 1097). Tak vydal Břetislav II. do záhuby staroslavné dědictví cyrilometodějské v Čechách. Nový opat rozkázal zničit slovanské bohoslužebné knihy, místo nichž opatřil knihy latinské.
Římem byl Prokop kanonisován r. 1204 (papežem Inocencem III.). Někteří však toto svatořečení zpochybňují (historik Petr Kubín si všímá, že zprávu o ní přináší jen jeden zdroj a to pocházející až z doby Karla IV., a navíc o ní neexistuje patřičná listina). 4. července 1204 však zřejmě došlo k vyzdvižení Prokopových ostatků z hrobu, což mělo význam svatořečení (a možná bylo provedeno jen opatem kláštera bez přítomnosti biskupa). Pravoslavná církev svatořečení Prokopovo nepotřebuje, protože ho spolu s českým národem považuje za svatého od okamžiku jeho zesnutí.
Svátek sv. Prokopa můžeme slavit v den jeho zesnutí (který připadá na den svátku Zvěstování přesv. Bohorodice, proto se v takovém případě o den posunuje); v ruské pravoslavné církvi slaví svátek sv. Prokopa společně se svatou Ludmilou 16. září. (Římští katolíci vzpomínají památku sv. Prokopa 4. července, což je den, který nemá žádný vztah k jeho životu, ale je to den papežského úradku o uznání jeho svatosti v r. 1204, kterážto událost byla až později ve 13. a 14. století ověnčena zázraky; na tento den je umístěna památka sv. Prokopa i v Gorazdově Sborníku modliteb a zpěvů pravoslavné církve.) V mineji od archimandrity Sávvy jsou hymny ke svatému Prokopu umístěny na den velikomučedníka Prokopa (8./21. července).
Svatost sv. Prokopa nebylo možno potlačit. Zpráva o ní se začala šířit Evropou. Odpovědí na úctu svatoprokopskou, šířící se daleko za hranicemi Čech, bylo zahájení megalomanské stavby obrovského chrámu přímo v Sázavském klášteře (14. století). Než, zdá se mi, že si to sv. Prokop nepřál a rozkvětu latinského mnišství na Sázavě nepožehnal. Jako by říkal: „Když zde nemohou být moji pravoslavní mniši, tak se tu nebude dařit nikomu.“ Stavba Prokopova velechrámu zůstala vlivem okolností (husitské války) nedokončena. Obrovské chrámové torzo tam stojí jako tiché memento dodnes.
Husitské prostředí sv. Prokopa ctilo (a proto Husité ušetřili pražský Emauzský klášter, o němž bylo všeobecně známo, že jej Karel IV. založil jako pokračování svatoprokopské tradice). K Sázavskému klášteru se však zachovali nevlídně, z čehož je patrné, že kvůli jeho latinskému osazenstvu nebyl (narozdíl od Emauz) v mysli národa spojován se svatoprokopským dědictvím, ale s nenáviděnými latiníky. (Jak nevidět v tom všem zjevení názoru sv. Prokopa na osud jeho monastýru? Latiníci nedovolili rozkvést tomu, co sv. Prokop zasadil a pěstoval; Prokop zase nedovolil latiníkům, aby si vybudovali svou chloubu na jeho památce. Latinští mniši nedobrovolně a husité dobrovolně - společně vytvořili na Sázavě velkolepý obraz duchovní tragédie Čechů. Nikdy nedokončený chrám je očividným zpodobením násilně přerušené duchovní stavby pravoslavného chrámu spásy Čechů...)
Čeští utrakvisté chovali Prokopa v největší úctě. V rudolfínské době došlo k přenesení údajných Prokopových ostatků do chrámu Všech svatých na Pražském hradě. Jako zemský patron českého království je v době barokního pojetí slovanství uctíván sv. Prokop spolu se sv. Ivanem a oba národním obrozením vstupují do naší doby. (5)Husité oceňovali na sv. Prokopu dvě věci: 1.) že založil slovanský klášter na Sázavě, kde se sloužily bohoslužby ve slovanském jazyce a pěstovalo slovanské písemnictví; 2.) že podával svátost těla a krve Kristovy pod obojí způsobou. Na pozdně gotickém oltáři v Chrudimi (závěr 15. století) je sv. Prokop uveden spolu s M. Janem Husem, sv. Václavem a sv. Ludmilou. Byl také hojně vyobrazován v husitských kancionálech (například příbramském a kutnohorském).
EpilogOrientace sv. Prokopa a Sázavského monastýru na slovanský (východní, tj. byzantský) ritus je ze strany římsko-katolické dodnes všemožně zpochybňována či alespoň zlehčována. Římský katolík si totiž zřejmě jen obtížně dokáže představit, jak protivná mohla být latinská církevní linie širokým kruhům tehdejšího českého obyvatelstva. A naopak - jak drahé mohlo být tehdejším Čechům slovanské východní křesťanství a jeho duchovnost. Je potřeba uvědomovat si, o jak rozdílné podoby křesťanství se jednalo (tenkrát stejně jako dnes)! Jak dramatický rozdíl byl mezi chováním východokřesťanského duchovenstva a latinského kléru (viz případ Bulharska, které se chtělo přiklonit k latinské sféře, ale kvůli otřesným mravům latinského duchovenstva, jež tam následně přišlo, se rychle zase vrátilo k byzantskému křesťanství; a není potřeba hledat příklad tak daleko - stejné morální rozdíly se projevovaly na Velké Moravě; a stejně se latinská církev projevovala i v Čechách, kde se i po vítězství latiníků udržovala mezi lidmi památka na slovanské pravoslaví, což vedlo k husitství a situace nakonec explodovala do husitských bouří). Latinská orientace v 10. a 11. století byla oblíbena spíše vrchností (a byla tudíž věcí politickou) a z této strany byla Čechům vnucována. Toto duchovní násilí přirozeně muselo vyvolávat protiodpor.
Dle uvažování pravoslavného nemůže mít pravdu J. Kadlec, když tvrdí, že se sv. Prokop a Sázavský monastýr držel západní římské liturgie, jen přeložené do slovanského jazyka (to jedna z mála našich výhrad vůči jeho historickému bádání). Kdo zná problematiku východní liturgiky, chápe, že překládat východní liturgické knihy (což je valná část staroslověnského písemnictví) a držet se při tom západní římské liturgie nedává smysl. Dokonce i Remešský evangeliář (viz o něm níže) má část, napsanou údajně rukou sv. Prokopa, uzpůsobenou podle způsobu obřadu byzantského. Stejně tak prokopská návaznost na cyrilometodějský odkaz, který nespočíval ani zdaleka jen ve vynalezení písmen pro slovanskou řeč, by nedávala smysl v případě používání západního ritu. Cyrilometodějské písemnictví tvoří jeden celek, jehož základem je východní byzantská liturgie. Západní liturgie (byť vysluhovaná slovansky) by vzala Prokopovi při jeho práci moravské zázemí a sounáležitost s těmi, kdo byli vychováni moravskými vyhnanci a přežívali v Čechách. Jakou slovanskou vzdělanost by vlastně mohla šířit doložená vyšehradská škola, kde se nejspíš učil Prokop? Protilatinské (či vůči latinství silně rezervované) zaměření sv. Prokopa je dostatečně známé a doložené (byť maskované pod národnostními zájmy, tj. skrýváno za odpor vůči Němcům). Je však možné, že Kadlecova myšlenka o přinesení cyriliky na Sázavu z Uher a z prvního vyhnanství mnichů odpovídá realitě (do té doby se mohla na Sázavě používat hlaholika, jak napovídá složení Remešského evangeliáře - původem ze Sázavy). Ale domnívat se, že teprve v Uhrách se sázavští mniši seznámili s východní liturgií a pak ji po návratu zde v Čechách prosazovali a tím si přivodili své druhé a definitivní vyhnání, nemůže být než mylné. Což by se mniši, kteří se po pěti letech mohli vrátit zpět na Sázavu, s radostí nevrátili ke způsobu, kterým tam dříve sloužili? Což by po návratu z vyhnanství začali prosazovat jakousi liturgickou novotu v Čechách a při svém vratkém postavení by si ihned začali „zadělávat“ na nové represe?
Mnozí z dnešních katolíků (i mezi historiky) již nechápou, oč vlastně přívržencům slovanské bohoslužby šlo. Dokladem jsou tvrzení, s nimiž se dnes můžeme setkávat, - např.: Slovanští mniši byli sice ze Sázavy vyhnáni, ale místo nich tam přišli jiní místní mniši, modlili se sice latinsky, ale byli mezi nimi i rodilí Češi, takže se vlastně nic tak hrozného zase nestalo. Anebo: prvotní církev v Čechách byla latinská (jazykem i západní liturgií), jen tu a tam používající slovanského jazyka při bohoslužbách (likvidace slovanského křesťanství je tím ospravedlňována a prohlášena za vcelku přirozené odumření nějaké místní marginálie...)
Takovéto názory neberou v úvahu mnohé z dochovaných památek, které ukazují věci v poněkud jiném světle. Je potřeba povšimnout si, že zrušení slovanské bohoslužby bylo spojeno s hlubokým kulturním pádem - na úroveň tehdejší západoevropské kultury, což byla tehdy úroveň dosti nízká. Násilné zavedení latiny je tedy nutno považovat za první kulturní katastrofu českého národa.
Z hlediska nábožensko-morálního je příchod a hlavně nástup náboženského monopolu latinské církve spojen s odcizením se národa křesťanským ideálům, ochlazením náboženského cítění a zbožnosti, a potažmo s úpadkem mravů.
Z našeho duchovního hlediska znamená prosazení latinské orientace zákaz českého pravoslavného křesťanství a vytlačení autentické křesťanské duchovnosti do lesů, kde se ještě dlouho udržovala neoficiální církevní linie pravoslavná.
Jenže podobně jako z tehdejší západní Evropy nebylo možno zaregistrovat hluboký propad české kultury - a to kvůli nízké úrovni vzdělání západoevropského, stejně tak z pohledu římského katolíka není patrné, o jaké duchovní bohatství byli Čechové připraveni tím, že byli vyrváni z rodiny východokřesťanských církví.
Pokračování v tématu
Více o tom ještě viz na stránce z díla sv. Gorazda: Latinská orientace
Následující historický vývoj událostí se zřetelem na slovanský cyrilometodějský ritus je popsán na stránce Víra husitů a dějinný vývoj husitského hnutí.
Svatoprokopské sázavské tzv. „Remešské evangelium“
Ze slovanských knih sázavských přetrvalo nástup nového latinského opata se pouze Evangelium, psané prý rukou samotného sv. Prokopa. To bylo ve 14. století darováno Karlem IV. klášteru Emauzskému (Na Slovanech) v Praze, když byl tento klášter zřízen jako sídlo slovanské bohoslužby, která byla v době Karla IV. stále hojným jevem a neoficiální církevní linií v českých zemích.
Později (r. 1451) pak emauzský Evangeliář darovali husité pravoslavné církvi cařihradské, s níž jednali o církevní jednotě. Tato největší drahocennost husitů se skládala ze dvou částí. První, věnovaná klášteru Karlem IV., obsahuje 16 listů (sázavského původu) psaných cyrilicí a druhá, pozůstávající z 31 listů, byla napsána r. 1395 hlaholicí v Emauzích. Tento Evangeliář zdobený zlatem, drahokamy a ostatky svatých husité tedy poslali jako drahocenný dar řeckému císaři Konstantinu Paleologovi do Konstantinopole. (Dar měl být důkazem, že i u nás kdysi kvetl slovanský obřad, který dárci pokládali za shodný s obřadem řeckým, a tudíž je možné církevní sjednocení Čechů s konstantinopolskou pravoslavnou církví.)
Není známo, jak se Evangeliář ocitl v 16. století v rukou kardinála Karla Lotrinského, který je kolem roku 1574 daroval katedrálnímu chrámu remešskému, v jehož pokladě byl uchováván až do francouzské revoluce. Ve Francii je tedy jako »Texte du Sacre« zařazují k nejvzácnějším drahocennostem francouzské koruny. (Podle Česko-Moravské Kroniky Karla V. Zapa na tento Evangeliář skládali králové francouzští přísahu před svou korunovací.) 18. června 1726 si prohlížel tehdejší ruský vyslanec u francouzského dvora se svým tajemníkem poklad katedrálního chrámu, a byl jim též ukázán tento Evangeliář. Teprve tehdy se překvapení kanovníci, kteří vyslance doprovázeli, dozvěděli, že se jedná o čtení evangelia v jazyce slovanském; prvou část Evangeliáře mohli k úžasu Francouzů oba Rusové plynně přečíst, kdežto část druhou, glagolsky psanou, číst nemohli, vyjádřili však názor, že je to písmo illyrské. Celkem se zachovalo asi 16 listů. Cyrilská část Remešského Evangeliáře náleží obřadu řecko-byzantskému.
Za francouzské revoluce se Evangeliář ztratil, po revoluci byl opět objeven v remešské městské knihovně, jeho vazba však byla zbavena všech drahokamů. (Podle některých byla tato jedinečná památka později zničena při bombardování Remeše německými letadly za 2. světové války; podle jiných se zachovalo a je v Německu.) Toto Evangelium je známo v Rusku jako Remešské; v r. 1843 bylo na útraty cara Mikuláše I. kaligraficky reprodukováno v Paříži (v glagolské části se však písaři přihodily chyby, protože neznal taková písmena). Jedna z pořízených kopií se nacházela v českém zemském muzeu v Praze (před 2. světovou válkou; ale možná ještě někde v Praze je...)
Pravoslavné modlitební vzývání sv. Prokopa:Tropar (3. hlas):
Vyvolený divotvorce a obdivuhodný postníče, ctihodný otče Prokope,
vracíš nám víru svaté Ludmily.
Přímluvami svými
upevňuješ pravoslavnou víru naši.
Anděl vykonal zázrak nalezení pramene v tvé rodné Chotouni,
aby bylo ukázáno, že otevřeš v zemi České mohutný pramen původní víry slavných bratří soluňských.
Raduj se, neboť z tohoto pramene
pít budou všichni, kdo žízní po pravdě.
Modlitbou a půstem ses vysvobodil ze zajetí vášní
a znamením kříže jsi odrazil útoky ďábla.
Usadil ses v údolí Sázavy
a živil se tam plody lesními a prací rukou svých.
Tam jsi Oldřicha pro zbudování slovanského monastýru získal,
kde pak obnovena byla škola cyrilometodějská k radosti zástupů lidu našeho.
Požehnán byl i ostatky svatých Borise i Glěba
a Břetislav svolává Boží hněv na jeho nepřátele.
Raduj se věrný ochránce naší země, pěstiteli slovanské východní církve, osvětiteli Čechů,
Boží proroku a tichý bojovníku za návrat naší víry.
Zjevil ses po smrti, abys cizáka vyhnal z chrámu svého,
a nyní uprostřed zpěvu andělů jistě nepřeslechneš nás, když k tobě voláme o pomoc:
Upros Pána veškerenstva, aby skrze nás nehodné,
obnovil v zemi naší dědictví tvé a spasil duše naše!
Kondak (3. hlas):
Oslavujeme Pána slávy, který tě, ctihodný Prokope,
již na zemi proslavil,
byl jsi již od lůna mateřského vybrán za udatného vojína církve slovanské,
udivils novým otevřením pramene apoštolské víry původní.
Opustil zmatek světa a jeho radosti,
abys získal útěchu Ducha Svatého a radost spásy Kristovy.
Do šatu monašského oděn vrátil ses jako poutník do vlasti svojí,
abys tu tišil bouři útoků nepřátel proti slovanské církvi domácí.
Ty jsi duchovní květ sázavské pustiny,
jež živen rosou požehnání Božího vyzrál v plod k nasycení západních Slovanů.
Jsi plodonosný kmen dávající ovoce pravoslavné víry na duchovním úhoru země západní
k nasycení všech, kdož zde po zbožnosti hladoví;
setbou nebeskou jsi kamenitou půdu zdejší spolu s Cyrilem a Metodějem zúrodnil
a její kořeny již nedokázali vytrhat nepřátelé Boží.
Křížem ses zaštítil a ďábla z pustiny hnal,
Božím řízením jsi tam pak svatý slovanský monastýr vzdělal,
Kde štípilo se pravoslavné křesťanství východní na pláně Slovanů pohanských,
aby hojné ovoce spásy nesl strom slovanský;
rozkvetla sázavská pustina, aby vydala krásné plody křesťanské víry;
zde mniši tví slovanským jazykem Bohu chvály pěli, lid v učení spásy vzdělávali,
knihy svaté jazykem zdejším opisovali,
o Pravdě Boží svědectví vydávali;
do všech končin české země se odtud šířily knihy svatých Písem,
a tak škodu utrpěl ďábel a jeho dílo tmy, nevědomosti a pohanství.
Když pak nepřátelé Boží spásy dílo tvé z povrchu země zahladili,
ty, igumene náš, spolu s Cyrilem a Metodějem duchovně s námi zůstáváš,
povoláváš si zde vždy nové poutníky ke spáse, toužící po pravdě
a ze studnic Pravdy věčné jim svaté Pravoslaví v kalichu podáváš;
Stal ses pramenem prýštícím do života věčného
podávej nám, synům národa tvého, tu vodu stále,
a jako jsi za bratry své vyhnané Pána prosil, aby jim vráceno bylo dědictví tvé,
přimlouvej se za zemi naši od svatého Pravoslaví odvlečenou.
Modlíme se, ujmi se i nás, dědictví svého
a igumenskou berlou svou nás k potokům vody živé Kristovy přiváděj.Tropar a hlavně kondak jsou delší, protože jejich zpěv je zamýšlen jako samostatná malá pobožnost ke ct. Prokopu. Pro zpěv při liturgii jsme vybírali jen některé verše (označené jsou tučným prvním písmenem). Jedná se o výběr z českého akathistu, který je dílem archimandrity Sávvy.
Použitá literatura:
1. Biskup Gorazd: Průvodce po katedrálním chrámu sv. Gorazda v Olomouci.
2. Vladimír Grigorič: Pravoslavná církev v republice československé (Praha, 1. vyd. 1926)
3. Život svatého Prokopa (latinská legenda asi z poloviny 12. století)
4. Jaroslav Kadlec: Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského, Praha 2000
5. Kruh českých duchovních tradic: Rozhovor o českých duchovních tradicích - sv. Prokop
6. Biskup Gorazd: Z díla
7. Kadlec Jaroslav: Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského (I. a II. vyd. Praha 2000)
a další publikace.
Použité ilustrace:
Ikonografická zobrazení bez popisku:
ikona sv. Prokopa Sázavského (dílo Jany Baudišovové, viz webová stránka její ikonografické tvorby)
ikona sv. Prokopa Sázavského (dílo otce M. Pirchaly; ikona v monastýru ct. Prokopa Sázavského v Mostě);
fotografie základů tetrakonchy objevených (v r. 1972) v areálu Sázavského monastýru (podle kroniky tzv. Mnicha Sázavského byl tento chrám, postavený ve východním stylu, vysvěcen v r. 1070 (tj. po návratu sázavských mnichů z prvního exilu).
Zpět na rozcestník s životy místních svatých
Zpět na rozcestník dějin naší místní církve
