Sv. Řehoř Soluňský, Palama
Druhá neděle Velkého půstu je podle pravoslavné tradice zasvěcena památce sv. Řehoře Palamy, arcibiskupa soluňského, který žil ve 14. století. V souladu s pravoslavnou vírou učil, že duchovní zápas v půstu a modlitbě Hospodin dává věřícím blahodatné světlo, jakým zářil Pán při proměnění na hoře Tábor. Protože sv. Řehoř rozkryl učení síle půstu a modlitby, bylo ustanoveno konat jeho památku druhou neděli velkopostní.
Život sv. Řehoře Palamy
Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský, se narodil v r. 1296 v Malé Asii. V době tureckého útoku utekla rodina do Konstantinopole a našla útočiště při dvoře Andronika II. Paleologa (1282-1328). Otec sv. Řehoře se stal významným hodnostářem imperátora, ale brzy umřel, a sám císař Andronikos se podílel na výchově a vzdělání osiřelého chlapce. Protože oplýval výbornými schopnostmi a pílí, nedalo mu mnoho práce osvojit si všechny předměty, které vytvářely výuku vyššího vzdělání středního věku. Císař chtěl, aby se mladík věnoval státnickému povolání, jenže Řehoř, sotva dosáhl 20 let, odebral se na Svatou Horu Athos, což bylo v r. 1316 (podle jiných v r. 1318), a stal se poslušníkem (novicem) v monastýru Vatoped, kde pod vedením starce, ct. Nikodima Vatopedského (památka 11. července), přijal mnišské postřižení a vstoupil na cestu askeze. Po roce se mu ve vidění zjevil sv. evangelista Jan Theolog a slíbil mu svou duchovní záštitu. Matka Řehořova spolu s jeho sestrami také přijala mnišství.
Po zesnutí starce Nikodima vedl mnich Řehoř 8 let svůj modlitební zápas pod vedením starce Nikifora, po jehož zesnutí se odebral do Lávry sv. Athanasia. Tady přisluhoval při stolování a poté se stal chrámovým zpěvákem. Po třech letech (1321) však v touze po vyšších stupních duchovní dokonalosti přesídlil do malého poustevnického příbytku Glossia. Představený tohoto příbytku začal mladíka vyučovat soustředěné duchovní modlitbě - vnitřnímu dílu mysli, které bylo postupně rozpracováváno a osvojováno mnichy, počínaje velikými poustevníky IV. století, Evagria Pontského a ct. Makária Egyptského (památka 19. ledna). Poté, co byly v XI. století v díle sv. Simeona Nového Theologa (památka 12. března) podrobně osvětleny vnější modlitební formy vnitřního duchovního díla, osvojili si je i athonští asketové.
Zkušené vykonávání tohoto vnitřního duchovního díla mysli, které vyžaduje samotu a mlčení, dostalo název „hesychasmus“ (od ř. pokoj, mlčení), a ti, kteří je praktikovali, začali být nazýváni hesychasty. V době, kdy budoucí světitel přebýval v Glosii, dosáhl plného proniknutí duchem hesychasmu a přijal jej jako způsob svého života. V r. 1326 se kvůli hrozbě přepadení Turky odebral spolu s bratřími do Soluně (Thessaloniki), kde byl tenkrát vysvěcen na kněze.
Svoje kněžské povinnosti spojoval sv. Řehoř s životem poustevníka: pět dní v týdnu strávil v mlčení a modlitbě, a jenom v sobotu a v neděli pastýř vycházel za lidmi - vykonal bohoslužbu a kázal. Jeho poučení často vyvolávala u lidí přítomných v chrámu slzy dojetí. Avšak úplné oddělení od života společnosti nebylo sv. Řehoři vlastní. Někdy např. navštěvoval bohoslovecká shromáždění městské vzdělané mládeže, jimž předsedal budoucí patriarcha Isidor. Když se jednou vracel z Konstantinopole, nalezl blízko Soluně městečko Verii, které bylo vhodné pro poustevnický život. Brzy zde shromáždil malou obec mnichů - poustevníků a vedl ji po celých 5 let. V r. 1331 se světitel opět vzdálil na Athos a usadil o samotě ve skitu sv. Sávvy, poblíž Lávry ct. Athanasia. V r. 1333 byl jmenován igumenem monastýru Esfygmen na severu Svaté Hory. V r. 1336 se vrátil do skitu sv. Sávvy, kde se začal zabývat teologickou prací, kterou neopustil až do konce života.
Mezi tím, ve 30. letech XIV. století, dozrávaly v životě východní církve události, které postavily sv. Řehoře do řady nejvýznamnějších světových apologetů Pravoslaví a proslavily ho jako učitele hesychasmu.
Přibližně v r. 1330 přijel z Kalábrie do Konstantinopole učený mnich Varlaam. Autor traktátů o logice a astronomii, bystrý a velice inteligentní řečník. Dali mu katedru na univerzitě hlavního města, kde začal vykládat díla Dionysia Areopagity (památka 3. října), apofatickou teologii, která byla uznávána stejně ve Východní jako v Západní církvi. Brzy Varlaam přijel na Athos, kde se seznámil s principy duchovního života hesychastů. Na základě dogmatu o nepostižitelnosti Boží podstaty, prohlásil Varlaam vnitřní duchovní dílo mysli za omyl a herezi. Na cestě z Athosu do Soluně, odtud do Konstantinopole a poté opět do Soluně, Varlaam vystupoval proti mnichům a pokoušel se zesměšňovat vyprávění mnichů o prostředcích modlitby a o duchovním osvícení.
Na žádost athonských mnichů vystoupil sv. Řehoř nejprve s ústními domluvami. Když však viděl bezvýslednost podobných pokusů, vyložil své teologické argumenty písemně. Tak přišly na svět „Triády na obranu svatých hesychastů“ (1338). V r. 1340 sestavili athonští asketové za účasti sv. Řehoře společnou odpověď na Varlaamovy výpady - tzv. „Svatohorský tomos“. Na konstantinopolském sněmu se v r. 1341 v chrámu Svaté Boží Moudrosti konal spor sv. Řehoře Palamy s Varlaamem; spor se soustředil na podstatu „táborského světla“. 27. května 1341 sněm přijal argumenty sv. Řehoře Palamy pravící, že Bůh, který je podle své podstaty nepřístupný, sám sebe zjevuje skrze energie, jimiž se obrací ke světu a které jsou dostupny vnímání člověka, stejně jako světlo na hoře Tábor (když se Kristus před svými učedníky proměnil); tyto energie však nejsou ani přístupné (tělesným) smyslům ani stvořené. Varlaamovo učení bylo odsouzeno jako hereze a on sám byl odevzdán anathemě, a tak se vzdálil zpět do Kalabrie.
Leč spory mezi palamisty a varlaamity nebyly zdaleka u konce. Mezi ty druhé patřil učedník Varlaama, bulharský mnich Akindin a patriarcha Jan XIV. Kaleka (1341-1347); k nim se přikláněl Andronik III. Paleolog (1328-1341). Akindin vystoupil s řadou traktátů, v nichž prohlašoval, že sv. Řehoř a athonští mniši zavinili zmatek v církvi. Sv. Řehoř napsal podrobné vyvrácení Akindinových závěrů. Patriarcha však tenkrát sv. Řehoře vyloučil z církve (1344) a nechal uvěznit; ve vězení byl tři roky. V r. 1347, když Jana XIV. vystřídal na patriarším trůnu Isidor (1347-1349), byl sv. Řehoř Palama propuštěn na svobodu a povýšen do hodnosti arcibiskupa soluňského. V r. 1351 Vlachernský sněm slavnostně dosvědčil pravoslavnost Palamova učení. Soluňané však nepřijali sv. Řehoře tak rychle, takže byl nucen přebývat na různých místech. Při jedné z jeho cest do Konstantinopole upadla byzantská galera do rukou Turků. Sv. Řehoře po celý rok prodávali v různých městech jako zajatce, ale i v této době neúnavně pokračoval v kázání křesťanské víry.
Až tři roky před smrtí se vrátil do Soluně. Den před zesnutím se mu ve vidění zjevil sv. Jan Zlatoústý. Se slovy: „Nuž, vzhůru, vzhůru,“ sv. Řehoř Palama pokojně odešel k Bohu 14. listopadu 1359. V r. 1368 byl svatořečen na Konstantinopolském sněmu za patriarchy Filothea (1304-1355, 1362-1376), jenž sepsal jeho životopis i bohoslužebné hymny k jeho vzývání.
Bůh je světlo
O druhé neděli velkopostní konáme památku sv. Řehoře Palamy, archiepiskopa thessalonického. Církev k nám u příležitosti této památky promlouvá o tajemství světla, na němž musíme mít účast, chceme-li spatřit Vzkříšení Kristovo.
Sv. Řehoř Soluňský a teologické spory ve XIV. století, které jsou s jeho jménem spojeny, učí, že světlo Proměnění Kristova je světlo nestvořené, neučiněné. Zavržena tak byla hereze západních teologů; toto pravoslavné učení upozornilo na slovo Písma, že Bůh je světlo. A když vyznáváme Boha Otce a Boha Syna, Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, věříme, že Bohem-Světlem bylo stvořeno jiné - stvořené - světlo, to, o němž se vypráví v knize Genesis: „Pravil Bůh, nechť je světlo.“
Tyto dogmatické otázky nebyly ve vztahu k životu církve čímsi odtažitým a neměly by být něčím odtažitým ani pro nás. Běda, jestli je bereme jako obyčejné teologické či vědecké názory, které nemají žádný vztah k našemu vlastnímu životu. To by znamenalo jen jedno - že světlo, jež nám Bůh zvěstuje, světlo, v něm není žádné tmy, zůstává pro nás neviditelné a my nad tím ani nenaříkáme s pokáním, že přebýváme ve tmě. Všechna neštěstí církve jsou nějak spojena s tím, že nějaká tajemství víry se stala pro křesťany odtažitými, přestala být živými aktuálními otázkami, v nichž se řeší náš osud; a křesťané tím ztratili hloubku víry, plnost křesťanského povolání, které máme v Církvi realizovat.
P.S.
V pozadí za sporem mezi Varlaamem a sv. Řehořem Palamou se skrývají důsledky té či oné koncepce. Zjednodušeně řečeno: „Varlaam razil názor, že člověk bývá spasen pouze svými skutky a svým rozumem. Sv. Řehoř naopak vysvětloval, že člověk bývá spasen Boží blahodatí (milostí)“ (z poučení vladyky Christodula, arcibiskupa athénského, metropolity celého Řecka).
K palamistickým sporům viz též článek Význam učení o nestvořených energiích
Zpět na rozcestník „Životy svatých“
Zpět na rozcestník „Pravoslavná theologie“
