O mučednících I.

Vybrané kapitoly z Eusebiových církevních dějin
(z prvních křesťanských staletí)

Eleutherus, biskup římské církve

Biskup římské církve Soter zemřel po 8leté vládě. Po něm nastoupil Eleutherus jako dvanáctý od apoštolů. V 17. roce vlády Antonia Vera pod záminkou povstání ve městech vypuklo v různých částech země obzvlášť kruté pronásledování. Nespočet věřících se na celém světě vyznamenalo svým mučednictvím. Možno to poznat z počtu těch, kteří byli mučeni v jedné provincii. Nesmrtelná památka na ně byla pro příští generace zaznamenána písemně. Obsáhlá zpráva o nich není pouze historickým, nýbrž i poučným vyprávěním a včlenil jsem ji do své sbírky Acta martyrum. Co však přece by mohlo být pro náš účel vhodné, to z ní vyberu a nyní uvedu. Jiní historici by vylíčili jen válečná vítězství, kolik bylo ukořistěno válečných trofejí, vylíčili by hrdinské činy velitelů a vojáků, kteří v boji za vlast, děti a jiná dobra poskvrnili se krví a nespočetným vražděním. Mé Dějiny Božího státu obsahují nanejvýš mírové boje za pokoj v duši. Mluví o těch, kteří v těchto bojích si statečně vedli spíše za pravdu než za vlast, spíše za víru, než za své nejbližší. Chci napsat k jejich nepomíjející památce o statečnosti bojovníků za víru, o jejich boji se zlými duchy, o získaných trofejích, o jejich vítězstvích nad neviditelným nepřítelem a konečně o jejich vítězné koruně.

Mučedníci v Gallii za vlády Vera a způsob jejich smrti

Bojištěm uvedených událostí byla Gallie. Slavnými městy, která se vyznamenala více než jiná, jsou Lugdunum (Lyon) a Vienna (Vienne). Oběma protéká řeka Rhodanus (Rhone), protékající celou krajinou mohutným proudem. Tamní velmi slavné církve poslaly frygijským křesťanským obcím v Asii písemnou zprávu o mučednících, ve které vyprávějí, co se u nich stalo. Uvedu zde jejich vlastní slova. „Kristovi služebníci ve Vienne a v Lugdunum přejí bratřím v Asii a Frýgii, kteří mají tutéž víru a tutéž naději na vykoupení, pokoj, milost a slávu od Boha Otce a našeho Pána Ježíše Krista“. Když ještě něco úvodem předeslali, začínají se zprávou takto: „Velikost utrpení, zběsilost pohanů vůči svatým a veliké utrpení mučedníků nejsme ani schopni přesně vylíčit, jestli vůbec je možné to popsat. Vždyť odpůrce zaútočil na nás veškerou svou mocí, a byla to jen předehra příštího jeho strašného řádění. Žádný prostředek nenechal nevyzkoušený. Na služebnících Božích se cvičil i se svými služebníky. Nesměli jsme do chrámů, na náměstí, do lázní. Nikdo z nás se nesměl ukázat na veřejnosti. Boží milost však bojovala za nás proti nim, zachraňovala slabé a proti protivníkovi postavila jako pevné sloupy muže, kteří svou statečností dovedli na sebe upoutat všechnu jeho sílu. Utkali se s ním a málo dbajíce na nadávky a tresty chvátali ke Kristu. Ukazovali činem, že utrpení tohoto času není nic proti slávě, která se na nás zjeví. Nejprve je napadla lůza, která křičela, bila je, vláčela sem a tam, drancovala, kamenovala, zkrátka všechno, co dělá běsnící dav vůči veřejným i osobním nepřátelům. Pak byli válečnými tribuny a městskými úřady přivedeni na náměstí, v přítomnosti davu vyslýcháni a když se přihlásili ke Kristu, byli až do příchodu místodržícího uvrženi do vězení. A když pak byli přivedeni k místodržícímu, dovoloval si na nich kdejakou surovost. Jeden z bratří byl Bettius Epagathus. Nesmírně miloval Boha a vedl tak přísný život, že bez ohledu na jeho mládí jej přirovnávali k starému Zachariáši. Zachovával všechna přikázání a příkazy Pána, neúnavně pomáhal kterémukoli bližnímu, byl plný Boha a Božího ducha. Tento nyní při své povaze nemohl snést tak nespravedlivé jednání soudu a pln rozhořčení žádal, aby vyslechli jeho obhajobu bratří, u nichž nelze shledat, že by se rouhali či jednali bezbožně. Lidé stojící kolem soudního stolce zdvihli proti němu hlasitý křik – byl to totiž velmi vážený člověk. Místodržící však nebral žádný ohled na jeho oprávněnou žádost, nýbrž zeptal se jej, zda je také křesťanem. Když to Epagathus hlasitě potvrdil, byl jako zastánce křesťanů přijat mezi vyvolený zástup mučedníků. On měl při sobě pravého zastánce (Ducha Svatého) v mnohem větší míře než Zachariáš. Dal to najevo plností své lásky, když za hájení bratří byl ochoten sám dát život. Byl a je pravý učedník Krista, který následuje Beránka kamkoliv.

Nyní začalo mezi ostatními tříbení duchů. Kdo byli rozhodní a připravení, ti byli prvními mučedníky. Také oni se vší radostí skládali vyznání mučedníků. Avšak byli tu i nerozhodní, nepřipravení a ještě slabí, a ti nemohli snést tíži velkého boje. Z těchto rychle odpadlo asi 10. Připravili nám velký zármutek i nezměrnou bolest a ochromili odvahu ostatních, kteří ještě nebyli zatčeni a kteří bez ohledu na všechny obtíže, které by měli vytrpět, stáli u svědků víry a neodloučili se od nich. Všichni jsme měli velký strach, že nevyznají víru. Ne strach z hrozících muk, nýbrž strach, aby někdo neodpadl. Dennodenně byli zatýkáni,kdo byli hodni doplnit počet mučedníků, takže nakonec z obou církví všichni výborní lidé, jejichž úsilím církev zde mohutněla, byli společně zatčeni. Byli však zatýkáni i někteří pohanští otroci, kteří byli u našich, protože místodržící veřejně přikázal nás všechny vyhledat. Tito, na satanův podnět, ze strachu před mučením, když to viděli u mučedníků, a na pokyn vojáků rozšiřovali proti nám lži o thyetických hostinách, oidipovských ohavných souložích a ještě o jiných ohavnostech, které nesmíme ani vyslovit ani na ně pomyslit, ani nemůžeme věřit, že by se něco takového stalo. Když se tedy nyní o tom rozšířila pověst, začali všichni proti nám zvířecky zuřit, takže i ti, kteří kvůli příbuzenským vztahům projevovali umírněnost, se nyní hrozně rozhněvali a skřípali zuby proti nám. Splnilo se nyní slovo našeho Pána, že přijde čas, kdy každý, kdo vás zabije, bude věřit, že tím prokázal Bohu službu. Proto nyní vytrpěli svatí mučedníci muka, která nemohou vyjádřit žádná slova. Satan nabízel všechno, aby něco špatného proti nám řekli.

Obzvláště však zuřivost lidu, místodržícího i vojáků byla namířena proti diakonu Sanctovi z Vienny a proti Maturovi, který sice před nedávnem přijal svatý křest, avšak ukázal se být statečným bojovníkem, proti Attalovi, z Pergamu původem, který byl vždy sloupem a oporou naší církve. Zuřivost byla namířena i proti Blandině, na které Kristus ukázal, že i to, co je před světem nepatrné a pohrdání hodné, je u Boha ve velké úctě, jestliže je to taková láska k Bohu, která nezáří pomíjejícím světlem, ale ukazuje svou sílu. Vždyť zatím co jsme se všichni o ni báli, i její paní, která také sama jako bojovnice byla mezi svědky víry, měli jsme velkou starost, že by Blandina tělesně slabá nebyla schopna upřímně vyznat svou víru, byla Blandina tak silná, že ti, kteří ji od rána do večera všemožným způsobem mučili, se nakonec unavili a nemohli dál. Poznali, že sami jsou přemoženi, poněvadž nevěděli, co už by jí udělali. Plni úžasu, že je ještě naživu, když jí celé tělo rozbili a byla samá rána, doznali, že jediný způsob - a těch bylo mnoho a byly hrozné - jak ji umučit, by byla smrt. Blažená jako statečný bojovník byla silná ve svém vyznávání víry. Její posilou a úlevou v jejích bolestech a utišujícím prostředkem proti všemu, co trpěla, byla slova: „Jsem křesťanka a nám se nemůže nic stát.“

I Sanctus snášel mimořádně a nadlidským způsobem všechna mučení, jaká lidé mohli vymyslet. Bezbožní totiž doufali, že velikým utrpením na něm vynutí pro něho nepříznivé vyznání. On však jim odolával s takovou houževnatostí, že neřekl ani své jméno, ani jméno národa a města, odkud pocházel, ani zda je otrok či svobodný, nýbrž na každou otázku v latině odpovídal jen: „Jsem křesťan.“ Toto vyznal místo svého jména, místo své vlasti, místo svého původu a místo každé jiné odpovědi. Nic jiného od něho pohané neslyšeli. Místodržící a mučitelé byli na něho proto tak rozzlobeni, že nakonec, když už nevěděli, co mu ještě udělat, pokládali mu rozžhavené kovové destičky na nejcitlivější části těla. Pálilo jej to, ale on zůstal nezlomen, nezakolísal. Pevně trval na svém vyznání, posilován nebeským pramenem živé vody, který proudí z Kristova srdce. Jeho tělo bylo svědkem, co mu udělali. Byl jedna rána, jedna podlitina. Ztratil všechnu vnější lidskou podobu. V něm trpící Kristus učinil veliký zázrak. Oslavil jeho jméno, zničil odpůrce a dal jej za příklad ostatním, že není nic strašné, kde je láska Otce, nic bolestivé, kde je vznešenost Kristova. Vždyť když bezbožní po několika dnech mučení začali jej znovu mučit v domnění, že jej přemohou, budou-li jej znovu mučit, poněvadž nebylo možno se ani dotknout jeho oteklých a zanícených ran. Nic takového se nestalo. Proti všemu lidskému očekávání bylo jeho tělo při opakovaném mučení stále vzpřímené. Dostal znovu svou dřívější podobu a mohl pohybovat údy, takže toto druhé mučení Kristovou milostí nebylo pro něho mučením, ale uzdravením.

Jistá Biblias byla mezi těmi, kteří zapřeli víru. Ďábel věřil, že právě teď ji dostane. Chtěl však, aby svými pomlouvačnými výpověďmi uspíšila své zavržení. Nechal ji proto mučit, aby ji jako slabou a neodvážnou osobu přinutil potvrdit nám přisuzované zločiny. Na mučení si to rozvážila. Jako by se probudila ze spánku, vzpomněla si při časném trestu na věčná muka v pekle a odpověděla těm, kteří ji uráželi: „Jak mohou takoví lidé jíst děti, když nesmějí ani požít krev nerozumných zvířat?“ Pak se přiznala, že je křesťankou a připojila se tak k vyvoleným zástupům.

Když nyní všechna tyranská mučení statečností mučedníků učinil Kristus neúčinnými, vymyslil si ďábel něco jiného. Totiž zavření do tmavé odporné komory, natahování nohou na dřevo až do pátého otvoru a všechna jiná mučení, která rozzlobení a ďáblem posedlí katovi pomocníci zatčeným působili. Většina jich se udusila ve vězení. Tolik jich chtěl tímto způsobem Pán odvolat ze života a na nich zjevit svou slávu. Ti totiž, kteří přežili tak hrozná muka, že by nad nimi člověk zaplakal, a nepřežili by, i kdyby se jim dostalo sebe větší péče, zůstali ve vězení. Tito zbaveni sice lidské pomoci, avšak posilováni Pánem na těle i na duchu, povzbuzovali a těšili ostatní. Jiní, kteří před krátkou dobou byli zatčeni, i bez mučení nemohli snést vězeňské útrapy a umírali ve vězení.

Tehdy byl v Lugdunum biskupem blažený Photinus. Bylo mu přes 90let a byl tělesně velmi slabý, takže nemohl ani dýchat. Veliká touha po mučednictví dodávala mu nový život. Tohoto zlomeného sice na těle stářím a nemocí, avšak ještě silného na duchu vlekli před soud, aby skrze něj mohl Kristus triumfovat. Vojáci jej vedli v doprovodu městských úředníků za pokřiku všeho lidu, jako by to byl sám Kristus, k soudu, kde vydal krásné svědectví. Na otázku místodržícího, kdo je Bohem křesťanů, odpověděl: „Jsi-li toho hoden, poznáš jej“. Na to byl nemilosrdně sem a tam vláčen a nespočetně bit. Kolem stojící do něho kopali bez ohledu na jeho stáří. Ti, co stáli dále, házeli po něm, co měli po ruce. Všichni si mysleli, že by bylo hříšným proviněním neúčastnit se této zloby. Věřili, že se takto bohové mstí. Skorem bez dechu byl Photinus uvržen do vězení, kde po dvou dnech zemřel.

Právě nyní zasáhlo zvláštní Boží řízení a ukázalo se nesmírné milosrdenství Ježíše, jak se zřídka kdy stává v církvi, avšak přece odpovídá moudrému Kristovu řízení. Někteří totiž, kteří při prvním zatčením zapřeli víru, byli rovněž uvězněni a museli s ostatními snášet všechny obtíže. Jejich zapření jim tehdy nepomohlo. Zatím co ti, kteří vyznali, kdo jsou, byli uvězněni jako křesťané a nebylo jim vytýkáno nějaké jiné provinění, ti co zapřeli víru, byli drženi ve vězení jako vrazi a zločinci a tím v porovnání s ostatními byli dvojnásob trestáni. Ty, co nezapřeli víru, posilovala radost ze svého vyznání, naděje na slíbená dobra, láska ke Kristu a Duchu Otce, tyto však trápilo špatné svědomí tak, že to bylo vidět i na jejich tvářích. Ti, co nezapřeli, šli do vězení s radostnou tváří, důstojnost a krása snoubily se v jejich tvářích a pouta přijímali jako nádherný šperk. Podobali se nevěstě ozdobené zlatem vyšívaným šatem. K tomu vydechovali Kristovu vůni, takže někteří si myslili, že jsou pomazáni nějakou vonnou mastí. Ti druzí šli s pohledem upřeným k zemi, až k nepoznání pokořeni, pokryti hanbou. Navíc byli od pohanů tupeni jako zbabělci, kteří se provinili jako vrazi, když se zřekli důstojného, slavného a životadárného jména. Pohled na ně utvrdil ostatní ve víře, takže všichni, kteří byli zatčeni, bez rozmýšlení přiznali, že jsou křesťany, a ani v myšlenkách nedali místo ďáblovu našeptávání."

K tomu ještě něco připojují a ihned pokračují: „Jejich mučednická smrt měla různou tvář. Z různobarevných květin upletli věnec a přinesli jej Otci. Proto také jako šlechetným bojovníkům, kteří obstáli v různých bojích a odnesli si nádherné vítězství, jim připadla koruna nesmrtelnosti. Maturus, Sanctus, Blandina, Attalus byli přivedeni do amfiteátru, aby byla veřejně vidět nelidskost pohanského lidu. Jeden den totiž dávali zápasy zvěře s nimi. Maturus a Sanctus museli opět prodělat v amfiteátru všechny druhy mučení, jako kdyby předtím netrpěli, či spíše jako bojovníci, kteří v četných srážkách s protivníkem překonali protivníka a nyní bojovali o korunu vítězství. Opět tu bylo obvyklé bičování, trhání divokou zvěří a vše, co běsnící dav ze všech stran křičící žádal. Konečně byla připravena železná stolice, na které byla těla smažena. Všechno bylo naplněno zápachem tuku. To mučitelům ještě nestačilo. Ještě více zuřili, poněvadž chtěli zlomit jejich pevnost. Nebylo však nic jiného slyšet než Sanctovo vyznání, které říkal hned od začátku. Když mučedníci po celý ten velký boj stále zůstávali ještě naživu, nakonec jim prořízli hrdlo. Po celý den bez oddechu, jako je tomu při zápasech, sloužili světu za podívanou.

Blandina byla pověšena na kůl a vydána bez milosti dravým zvířatům za pokrm. Její vzhled - byla totiž pověšena v podobě kříže - a její vroucí modlitba velmi povzbudily bojující, poněvadž v osobě sestry viděli Ukřižovaného. Kdo věřili v Krista, se tak přesvědčili, že každý, kdo trpí pro Kristovu čest, má věčné společenství s živým Bohem. Když se žádná z divokých šelem nepohnula, sňali ji z kůlu a opět uvrhli do vězení pro další nový boj. Jako vítězka v četných zkouškách ukázala nevyhnutelný rozsudek nad lstivým hadem a bratry povzbudila, protože ona, malá, slabá a opovrhovaná mocí velkého a nepřekonatelného bojovníka Krista překonala mnohokrát protivníka a bojem získala korunu nesmrtelnosti. I Attalus, kterého si mnohokrát lid žádal potrestat – byl to šlechetný muž – vědom si čistého svědomí šel jako bojovník připravený k boji. Byl pevný v křesťanských zásadách a byl pro nás vždy svědkem pravdy. Byl v amfiteátru veden dokola a nesl před sebou tabulku s latinským nápisem: Toto je křesťan Attalus. Zatímco dav proti němu běsnil, dozvěděl se místodržící, že je římským občanem. Nechal jej s ostatními zatčenými odvést zpět do vězení, poslal císaři zprávu a čekal na rozhodnutí. Toto mezidobí nebylo pro uvězněné neužitečné a neplodné, nýbrž jevilo se jako nezměrné Kristovo milosrdenství. Prostřednictvím živých údů byly totiž mrtvé údy znovu přivedeny k životu. Mučedníci byli laskaví vůči těm, kteří nebyli mučedníky a panenská matka (církev) měla velkou radost z těch, kteří jako mrtvé dítě byli vyloučeni a nyní jako živí znovu přijati. Vždyť většina těch, kteří zapřeli svou víru, byli znovu přijati do její náruče. Oživeni duchovním ohněm učili se vyznávat víru a již živí posíleni sladkou pomocí Boha, který nechce smrt hříšníka, nýbrž raduje se z jeho obrácení, předstupovali před soudnou stolici, aby je místodržící znovu vyšetřoval. Císař totiž vydal nařízení zabít ty, kteří vyznají svou víru, a ty, kteří zapřou, pustit na svobodu. Proto místodržící na začátku zdejšího velkého svátku, na který přichází velké množství lidí všech národností, dal blažené předvést jako při divadelním průvodu a postavit je před svou soudní stolici. Zde bylo opět velké vyšetřování. Kdo byl římským občanem, byl sťat, ostatní předhozeni divé zvěři.

Velmi Pána oslavili ti, kteří předtím zapřeli a nyní proti očekávání pohanů vyznali svou víru. Tito byli totiž vyslýcháni zvlášť, poněvadž měli být propuštěni. Vyznali a byli také s vyvolenými přidruženi k zástupu mučedníků. Vyloučeni z toho však byli ti, u nichž nebyla ani stopa víry, ani nemysleli na roucho Ženicha, ani nepomyslili na strach před Bohem, nýbrž již svým způsobem života zapírali víru, to je, byli dětmi hříchu. Ostatní se stali údy církve.

Během jejich výslechu stál vedle soudní stolice jistý Alexander z Frýgie. Byl lékařem a dlouhá léta žil v Gallii a pro svou lásku k Bohu a svou výřečnost - měl totiž apoštolský dar - jej téměř všichni znali. Pokyvováním dodával vyslýchaným odvahu, takže stojícím kolem soudní stolice připadal, jako by měl porodní bolesti. Protože ti, kteří dříve zapřeli víru, nyní ji vyznali znovu, dav začal křičet na Alexandra, že to zavinil on. Proto jej místodržící postavil před soud a ptal se jej, kdo je. Když Alexandr odpověděl, že křesťan, rozzlobil se a odsoudil ke dravé zvěři. Následujícího dne spolu s Attalem zemřel. I Attala vydal místodržící na pospas zvěři. Když nyní oba v amfiteátru vyzkoušeli na sobě všechny mučící nástroje a přece obstáli v boji, prořízli jim nakonec hrdlo. Alexander nezasténal, nebylo jej vůbec slyšet, v duchu žil již s Bohem. Attalus naproti tomu, když seděl na rozžhavené železné stolici a dým stoupal z jeho těla, říkal lidu latinsky: „Pohleďte, co děláte, jak ničíte člověka. My nejíme lidi, ani nečiníme nic špatného.“ Na otázku, jak se jmenuje ten jeho Bůh, odpověděl: „Bůh nemá žádné jméno jako je tomu u člověka.“

Po těchto všech posledního dne her byla konečně Blandina znovu přivedena na jeviště s 15letým chlapcem. Skoro každý den byli přiváděni dívat se na mučení ostatních. Takto ji chtěli přinutit přísahat při bozích. Ona i chlapec zůstali pevní a opovrhovali mučením. Dav se proto tak rozzuřil, že neměl soucit ani s chlapcem ani ohled na ženu Blandinu. Museli oba všechno špatné vytrpět, vydržet jedno mučení za druhým, aby je znovu a znovu nutili přísahat. Nebyli však schopni toho dosáhnout. Ponticus povzbuzován sestrou, takže i pohané viděli, kdo jej povzbuzoval a utvrzoval ve víře, po všech těch mužně snášených mukách zemřel. Blažená Blandina poslední ze všech byla předhozena zvěři. Jako šlechetná matka, která své děti povzbuzuje a je jako vítěze posílá ke králi, když s nimi prodělala všechny boje, raduje se nad jejich odchodem, šla Blandina, jako by byla pozvána na svatební hostinu a ne jako za potravu divé zvěři. Když protrpěla bičování, zuřivost divé zvěře a utrpení na roštu, byla v síti předhozena býku. Zvíře ji často vyhodilo do výšky, ale ona nic necítila, poněvadž pevně doufala ve slíbená dobra a že bude s Kristem. Nakonec i ona byla usmrcena.

Sami pohané museli přiznat, že nikdy u nich žena nevytrpěla tolik a tak strašného. Tím však nebyla ukojena jejich zuřivost vůči svatým. Jako divoké a surové kmeny vydrážděni divokým zvířetem dali se těžko uklidnit. Jejich hrubé veselí se začalo jiným způsobem vybíjet na mrtvých. Každý lidský cit a ohled byl pryč. Nezastyděli se, že byli poraženi. Jejich hněv se podobal rozzuřenému divokému zvířeti. Místodržící i lid nás stejnou mírou nenáviděli. Tak se splnila slova Písma, že „nespravedlivý bude ještě nespravedlivější a spravedlivý ještě spravedlivější (Zjev. 22,11). Mrtvoly ve vězení udušených házeli psům a ve dne v noci hlídali, abychom nikoho z nich nepohřbili. Potom i části těl, které už nechala divá zvěř a které oheň zcela nespálil a byly jen zuhelnatělé, jako hlavu a jiné části těla, nechali nepohřbené několik dní hlídat vojáky na odiv lidí. Jedni při tom zuřivostí skřípali zuby a žádali, aby se mrtvolám ještě více pomstili. Jiní se smáli a chválili bohy, jimž připisovali potrestání mučedníků. Od těch, kteří byli spravedlivější a v jistém smyslu se i zdálo, že mají soucit, bylo slyšet často rouhání: Kde je jejich Bůh, za kterého obětovali svůj život, a co jim pomohlo, že mu sloužili? Tak rozdílně se pohané vyjadřovali. My naproti tomu jsme byli velmi smutní, že jsme nemohli pohřbít jejich mrtvoly. Neměli jsme možnost ani v noci je pohřbít, ani jsme nemohli hlídače podplatit ani uprosit. Ti velmi pozorně hlídali. Jako by dostali hodně peněz za to, že odepřeli pohřbít mrtvoly.“

O něco dále pokračují. „Když všemožně zneuctěné mrtvoly po 6 dní ležely pod širým nebem, byly pak pohany spáleny a popel vysypán do blízko tekoucího Rhodanu, aby tak nic z ostatků nezůstalo na zemi. A toto dělali, jako by byli mocnější než Bůh a jako by mohli zamezit znovuoživení. Neměli mít, jak se vyjadřovali, tito mrtví žádnou naději na zmrtvýchvstání, ve které jakožto křesťané věřili a které zavedlo podle nich nové a neznámé náboženství. Křesťané nedbajíce jakýchkoli utrpení však ochotni a rádi šli na smrt. Nyní pohleďme, zda vstanou z mrtvých a zda jim jejich Bůh pomůže zachránit se z našich rukou, říkali pohané.“

Mučedníci pomáhali těm, kteří při pronásledování selhali

Toto se stalo za vlády dříve uvedeného císaře v Kristových církvích. Z toho možno lehce vyvodit, co se stalo i v ostatních provinciích. Stojí za to uvést z téhož dopisu ještě jiná místa, ve kterých se obráží odhodlanost a láska uvedených mučedníků k lidem. „Bylo také mnoho následovníků a napodobitelů Krista, který jako Bůh nepokládal za loupež to, že je roven Otci (Fil 2,6). Dostalo se jim velké slávy, ježto ne jednou, dvakrát, ale častokrát vydali svědectví Kristu, byli předhazováni zvěři a znovu uvrženi do vězení, měli na těle stopy po pálení, byli do krve bičováni a jejich těla byla jedna rána. Přesto se nevydávali sami za svědky víry, ani my jsme je tak nenazývali. Každého z nás jsme přísně kárali, když je v dopise či během řeči nazýval mučedníky. Toto pojmenování „mučedník“ jsme rádi přenechávali Kristu, věrnému a pravému svědku (martys), prvorozenému z mrtvých, původci života a toho, co je z Boha (Zjev. 1,5; Ef 4,18). Jako mučedníky nám připomínali ty, kteří již zemřeli. Oni jsou mučedníci, říkali, poněvadž Krista uctili svým vyznáním a své svědectví zpečetili smrtí, my však jsme jen prostí nepatrní vyznavači. Se slzami v očích oplakávali bratry a vroucí modlitbou jim vyprošovali milost splnění jejich přání. Ve skutečnosti dokazovali odvahu k mučednictví, s jakou mluvili k pohanům, šlechetnost, kterou dokazovali svou pevnost, a nebojácnost. Z úcty k Bohu si však zakazovali, aby je někdo nazýval mučedníky.“

Krátce na to pokračují. Podrobovali se mocné ruce, která je nyní tak pokořovala. Všem odpouštěli, nikoho neobviňovali a jako prvý mučedník Štěpán se modlili za ty, kteří jim připravovali velké utrpení. „Pane nepřičítej jim to za hřích“. Jestliže Štěpán se modlil za ty, kteří ho kamenovali, čím spíše za své bratry? A opět dále říkají: „Byl to jejich velký boj proti ďáblu vytrysklý z opravdové lásky, když zlý had byl přinucen je znovu pustit, ač si myslil, že je již pohltí. Nechovali se opovržlivě k těm, kteří zapřeli víru. S mateřskou láskou dělili se s potřebnými o vše, co měli, a mnoho slz prolili před nebeským Otcem za ty, kteří selhali. Prosili o život a Bůh jim jej dal a i o ten se dělili se svými bližními. Všude odcházeli k Bohu jako vítězi. Vždy milovali pokoj, vždy k pokoji napomínali, v pokoji putovali k Bohu. Nepůsobili bolest matce církvi. Nehledali rozpory a rozepře s bratřími, nýbrž snažili se dělat radost, žít v pokoji, svornosti a lásce.“ Toto místo o lásce blažených vůči pokleslým bratřím jsem uvedl proto, aby si na to vzpomněli, až se později budou nelidsky chovat ke Kristovým údům.

Vidění mučedníka Attala

Tento dopis o předtím uvedených mučednících obsahuje také jiné vyprávění hodné zaznamenání. Nic nepřekáží tomu, abychom jej uvedli čtenářům. Zní takto: „Jeden z nich jménem Alkibiades vedl přísný život. Živil se jedině chlebem a vodou. Poněvadž i ve vězení takto žil, bylo zjeveno Attalovi po jeho prvním zápase v amfiteátru, že Alkibiades nejedná správně, protože se zdržuje toho, co Bůh stvořil, a tím dává jiným špatný příklad. Alkibiades poslechl. Od té chvíle jedl všechno bez rozdílu a děkoval za to Bohu. Boží milost je neopustila a Duch Svatý byl jejich rádcem.“ Tolik o nich.

Zpět na rozcestník „Životy svatých“

Skok na Homepage