Stručně
z historie
křesťanství
na území Británie
v prvním tisíciletí n.l.

Ikona Ježíše Krista s britskými svatými

V době, kdy se územím Římské říše začíná šířit světlá zvěst Evangelia, probíhá na území Británie více méně nenásilný proces, při němž Keltové přijímají římskou kulturu a způsob života. Jsou budovány silnice, umožňující rychlé přesuny vojsk, lázně a města (např.: Lundinium, dnešní Londýn). Jediní, kteří odolávali této římské civilizační vlně, byli Piktové, žijící na území dnešního Skotska, které bylo roku 122 našeho letopočtu odděleno Hadriánovým valem (obrannou zdí) od římského jihu.

Samotné křesťanství se na teritoriu římské provincie Británie objevuje velice záhy. Podle tradice tu kázal a mučednickou smrtí zemřel sv. Aristobulos, apoštol z širšího okruhu Kristových apoštolů - tzv. „sedmdesátera“. Dalším dokladem je např. popis umučení britského prvomučedníka sv. Albana, jehož smrt je kladena na začátek třetího století, do doby vlády císaře Septimia Severa, kdy se hovoří o křesťanských duchovních a o věřícím lidu. Je ovšem třeba poznamenat, že někteří historici kladou mučednický skon sv. Albana do doby Deciova pronásledování (r. 254) nebo dokonce až do doby pronásledování Diokleciánova (r. 305). Ale ať už je datování jakékoliv, křesťanství muselo být na území římské Británie známo již ve třetím století.

Ze začátku čtvrtého století již máme zprávy o určité církevní organizaci, kdy se měl londýnský biskup Restitius spolu s dalšími dvěma britskými biskupy účastnit sněmu v Arles v provincii Galii (dnešní Francii). Jelikož však byla v Galii vyhlášena veřejná sbírka, aby Restitius vůbec mohl dojet, můžeme usuzovat, že tehdejší londýnská diecéze musela být co do počtu věřících malá a poměrně chudá.

Začátkem třetího a po celé čtvrté století je Římská říše otřásána nejrůznějšími krizemi, ať už hospodářskými, politickými či náboženskými. Tyto krize oslabující vazby provincií s Římem nakonec vedou k tomu, že se roku 476 celá Říše, respektive její západní část, hroutí pod náporem barbarských germánských kmenů jako domeček z karet. Těsně před pádem Říše dochází v Římě k bojům o císařský titul, což se neobešlo bez armády, a toto spolu s mnoha dalšími faktory vedlo k odvolání legií a kolem roku 410 i k odvolání římské správy z Británie, na jejímž území zůstalo pořímštěné –- do značné míry již křesťanské –- obyvatelstvo.

Pohanští Piktové žijící za Hadriánovým valem využili této situace a napadli jih, jehož vládcové ve snaze zachránit, co se dalo, požádali germánské kmeny usazené na východním pobřeží o pomoc. Tato pomoc však dopadla tak, že Germáni zemi hrozným způsobem vyplenili a dobyli. Značná část Keltů se uchýlila na západ (dnešní Wales), kde žijí dodnes. S těmito Kelty odchází z dnešního anglického území i křesťanství a nad zemí se opět rozestírá temný mrak pohanství.

Mapa Británie

Ještě před touto katastrofou však Británie zrodila takové vynikající muže, jako byl např. sv. Patrik, který odchází hlásat Evangelium do Irska, kde zakládá monastýry jako centra křesťanské misie. Monaši a monašky těchto irských monastýrů (např. sv. Columba) se pak zasloužili o obrácení skotských Keltů ke Kristu. Jelikož tato tři centra křesťanství (Wales, Skotsko, a Irsko) byla v neustálém kontaktu, duchovní se navzájem navštěvovali (sv. Columba, sv. Brendan), vytvořila se tak keltská místní církev se svéráznými tradicemi.

Setkání křesťanství s duší keltského člověka majícího hluboký vztah k mystice vedlo k nesmírnému zájmu věřících o mnišství. Jsou zakládány četné mužské i ženské monastýry; po kraji žije mnoho svatých poustevníků, mužů i žen, kteří svým způsobem duchovního zápasu připomínají poustevníky egyptské pouště. Častým jevem bylo tzv. „vyhnanství pro Krista“, kdy monaši odcházeli do velmi vzdálených míst (např. dnešní Francie, Normandské ostrovy či dokonce Německo) a přinášeli tam s sebou světlo víry Kristovy.

Postavení monastýrů bylo u Keltů tak významné a respektované, že časem se veškerá církevní správa začne odvíjet od budovy kláštera, který nakonec nahradí diecézi. V čele církevní jednotky tak stojí představený kláštera, který je buďto sám biskupem, anebo když není, tak funkci biskupa vykonává jeden z bratří monastýru. Ovšem i tento bratr je jako jeden z monachů podřízen otci igumenovi.

K dalším zvykům staré irské pravoslavné církve patřilo sloužení svaté liturgie v národním jazyce, manželství duchovních a hlavně odlišné datum slavení Paschy, pocházející od sv. apoštola a evangelisty Jana. Termínem slavení těchto svátků se zde tedy lišili od římské pravoslavné církve, což vedlo k různým nedorozuměním a zmatkům. (Slovo „pravoslavná“ užíváme v souvislosti s římskou církví ve snaze odlišit Řím šestého století, který se ještě držel pravé víry, orthodoxie neboli slovansky pravoslaví, od římsko-katolické církve dneška, která do svého učení vnesla nauky odporující duchu prvotního křesťanství, a tak se od svatého Pravoslaví odchýlila.)

K nedorozuměním došlo tehdy, když keltští křesťané překonali vrozenou nedůvěru ke germánským pohanům sídlícím na britském území a vydali se jim oznámit radostnou zvěst Evangelia. Ve stejnou dobu totiž ke germánským Anglosasům přichází i misie z Říma pod vedením sv. Augustina, budoucího prvního canterburského arcibiskupa. Jak se ale v Římě o Anglosasech dozvěděli? Vypráví se, že se jednou sv. Řehoř Dvojeslov (Veliký), papež římský, (540-604) procházel v Římě tržištěm s otroky a uviděl tam skupinu plavovlasých mladíků s velmi světlou pletí, a tak se zeptal, odkud pocházejí. Bylo mu řečeno, že to jsou Anglové z Británie. „Ne Anglové, ale andělé,“ odpověděl prý svatý biskup. Když se dověděl, že jsou pohané, chtěl prý sám odjet do Anglie hlásat víru Kristovu, ale římský lid mu v tom zabránil. Místo sebe však poslal představeného římského svatoondřejského monastýru Augustina spolu s třiceti dalšími mnichy, které pro tento účel obdaroval svatými ostatky, ikonami a bohoslužebnými knihami. Misie sv. Augustina měla úspěch. Na radu sv. Řehoře měnil Augustin pohanské chrámy na křesťanské a Kristova pravda pomalu zapouštěla kořeny v srdcích drsného anglosaského lidu.

Křesťanství se tedy šířilo mezi Anglosasy ze dvou stran – od Keltů a z Říma, což vzhledem k odlišným tradicím a bohužel i ne vždy taktnímu jednání sv. Augustina, který v důsledku v Římě se již rodícího názoru o prvenství papeže obdržel „pravomoc“ nad biskupy keltské místní (tedy samostatné) církve. To vedlo k mnoha nepochopením a střetům, které nakonec vyústily ve vzájemný rozkol. Tuto tragickou situaci popisuje s jemným humorem André Maurois ve svých Dějinách Anglie:

„Když obě křesťanské církve obrátily na víru jeden a týž dvůr, byly rozdíly v učení příčinou velmi svízelných situací. V jedné a téže rodině se musely například slavit velikonoční svátky dvakrát za sebou. Některý král, když skončil svůj půst, slavil velikonoce, zatímco královna slavila květnou neděli a dosud se přísně postila.“ (André Maurois, Dějiny Anglie, str. 33; nakladatelství Lidové noviny 1993. Jak jen to zní známě uchu českého pravoslavného křesťana!)

Situace se časem stala tak povážlivou, že bylo třeba zabránit jejímu dalšímu zhoršování. Roku 663 svolal northumbrijský král Oswiu (r. 663) do monastýru ve Whitby synod, který měl rozhodnout, co s tím dále. Názory prořímské strany hájil především sv. Wilfrid, názory Irů sv. Colman z Lindisfarne (viz životopis). Jednání byla dlouhá, žádná ze stran nemohla nijak historicky dokázat pravdivost svých tvrzení. Nakonec zvítězil argument římské strany, která mimo jiné prohlásila, že její tradice pochází od knížete apoštolů sv. Petra, jenž seděl na římském stolci. Otcové sněmu, přesvědčeni vahou tohoto argumentu, se nakonec vyslovili pro římskou tradici. Ne všichni ovšem toto rozhodnutí přijali, proti byl např. sv. Colman (viz životopis), a v klášterech trvalo velmi dlouho, než se monaši zřekli irských zvyků. Římská orientace však během 100-150 let převládla na celém území Británie.

Pozastavme se chvíli nad touto událostí. Na římské tradici nebylo nic špatného, byla stejně pravoslavná jako tradice irská. Likvidací keltské národní církve a potlačením všech jiných zvyklostí než římských, což bylo spojeno se snahou po centralizaci církve v osobě římského biskupa, se však určitým způsobem předzobrazila budoucí nesnášenlivá politika římské církve. Všimněme si argumentu použitého ve Whitby. Na západě, kde opravdu jediným biskupským stolcem z doby apoštolů byl Řím, to nakonec vedlo k prosazení autority a svrchovanosti římského papeže nad místními církvemi, zatímco na východě, kde bylo apoštolských stolců mnoho (Jeruzalém, Alexandrie, Antiochie, Soluň, Patras, Korint,...), se později velice divili snaze papežů prosadit svoji nadvládu nad ostatními místními církvemi odvoláváním se na apoštolský původ římského stolce. Nicméně v době, o které mluvíme, se ještě Řím –- i přes všechny své snahy získat moc –- držel původní apoštolské, pravoslavné víry. Proto tedy můžeme v seznamech našich svatých nalézt představitele obou vzájemně si protiřečících směrů, spojovala je totiž stejná pravoslavná víra Kristova, pro kterou žili a nezřídka i obětovali své životy.

Od osmého století je tedy celá Británie víceméně součástí římské –- tehdy pravoslavné –- církve, což s sebou mimo jiné nese i postupné nahrazení národního liturgického jazyka latinou. Biskupové se stávají rádci a diplomatickými vyslanci panovníků. Jsou zakládány knihovny a budovány monastýry, které kromě duchovního života šíří i vzdělání. V době, kdy je téměř celá tehdejší Evropa –- až na několik výjimek (např. Velká Morava) –- ponořena v tmu polobarbarství, jsou v anglických klášteřích opisována a šířena díla antických klasiků. Centrum církevního života se přesouvá z Irska do Anglie. (Irsko si dlouho do středověku uchová mnoho ze svých starých tradic.) V této době píše latinsky sv. Beda Ctihodný své Církevní dějiny národa anglického. Anglosaští mnichové odcházejí na evropský kontinent jako misionáři. Svatý Bonifác obrací ke Kristu Němce, svatý Willibord evangelizuje dnešní Nizozemí a Lucembursko.

Ale ani sama anglosaská církev nezůstala ušetřena určitého „barbarského vlivu“. V řadách episkopátu, o nižším duchovenstvu nemluvě, se těší veliké oblibě pohanské hrdinské básně, což je jako trestuhodný zlozvyk napadáno celou řadou význačných duchovních osobností té doby.

Deváté a desáté století je obdobím velkých společenských a politických změn. Anglii několikrát po sobě napadají pohanští Dánové a znovu teče krev mučedníků za Krista. V důsledků dánských vpádů se anglosaská království čím dále tím těsněji přimykají k sobě, někteří panovníci si již začínají říkat králové celé Anglie.

Církev se stále těsněji spojuje s osobou panovníka, který je chápán jako správce Božího lidu a jako takový má vést příkladný křesťanský život. Příkladem je král Alfréd Veliký, vítěz nad Dány, který zahrnul do anglosaského zákoníku i Desatero.

Příkladem zbožného duchovního pastýře té doby může být např. svatý Dunstan (909-988), arcibiskup canterburský, tj. metropolita celé Anglie. Svatý Dunstan zreformoval mnišství, téměř zničené dánskými nájezdy a nenávistí šlechty, a zavedením benediktinských pravidel jej pak opět učinil přitažlivým pro mladé lidi. Ve své diecézi světec dbal na dodržování morálky, často byl povolán řešit různé spory. Opravoval poničené chrámy a stavěl pro slávu Boží a ke cti anglických světců nové. Již za života byl ctěn jako divotvorce, po smrti pak jako svatý.

Jak již bylo řečeno dříve, anglosaská církev chápala sebe samu jako součást církve římské. Proto není divu, že když se situace uvnitř křesťanstva stala kvůli papežství neúnosnou a když se v důsledku těchto věroučných změn oddělil roku 1054 římský patriarcha od všeobecné (katolické) církve, následovala ho v tomto neblahém rozkolu i církev v Anglii. Tak se v polovině jedenáctého století smutně zakončují dějiny pravoslaví na území Británie, které dalo církvi tolik mužů i žen svatého života, z jejichž nepřeberného množství některé vybíráme. Začněme osobností, bez jejíhož přispění by osudy mnoha svatých zcela zmizely pod nánosem času a zapomenutí.

Životopisy svatých

Sv. Beda Ctihodný

(673-735)

Patřil k nejvzdělanějším lidem své doby. Tento pokorný mnich, mezi jehož největší záliby podle jeho vlastních slov patřilo čtení Písma svatého a studium, po sobě zanechal velkolepé dílo, které se stalo už za jeho života klasikou a je předkládáno dodnes. Ve svých Církevních dějinách národa anglického zachycuje svatý Beda dějiny křesťanství ve své vlasti od samých počátků až do doby, ve které sám žil. Jen díky Bedovi a jeho umění poskládat roztroušené střípky dějin dohromady máme zachovány životy mnoha britských světců a světic. Mezi jeho další díla patří dvacet pět knih biblických komentářů: Životy opatů, List Egbertovi, ve kterém nabádá k reformám církve v Northumbrii, a mnohá další. Ze všech jeho děl vane duch skromnosti a pokory, což bývá u lidí velkého rozhledu ne zcela běžné.

Samotný život Bedy Ctihodného plynul v modlitbě a práci, bez nějakých vážnějších vzruchů. Jako monach monastýru v Jarrow byl plně zaměstnán svým poslušenstvím, k němuž patřil i chrámový zpěv. Zachoval se nám popis světcovy smrti od jeho současníka mnicha Cuthberta. Podle něj trávil ctihodný poslední dny svého života střídavým zpěvem žalmů a překladem Evangelia svatého Jana do staroangličtiny. Protože mu byl Hospodinem zjeven čas jeho odchodu, tak s překladem velice pospíchal, poslední věty dodiktoval písaři. Pak zpíval některé liturgické texty, zvláště ze svátku Nanebevstoupení Páně. Umírá se slovy: „Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu,“ na rtech. Tak „zhasla svíce Církve, zapálená Duchem Svatým“ (sv. Bonifác, apoštol Němců).

Svatí mučedníci

Svatý Alban

prvomučedník Británie (třetí století)

Svatý Alban byl římský voják v jedné z britských legií. Žil v dobách císaře Septimia Severa, který krutě pronásledoval křesťany, kteří byli hrozným způsobem trýzněni a bestiálně vražděni jako zvěř v cirkusech pro potěchu krvelačného davu. Ale ať se císař snažil, jak mohl, křesťanů neubývalo, ba naopak. Dokonce i někteří z katů, když viděli pevnou víru mučedníků, se zříkali pohanství a přijímali Krista.

Toto pronásledování zvláště těžce doléhalo na duchovní představené křesťanských obcí, od kterých se odvíjela celá struktura církve. Hony na věřící probíhaly po celém území Říše, nevyhnuly se tedy ani Británii. Alban, ačkoliv byl pohan a voják, tedy stál na druhé straně, proti křesťanům, byl hnut milosrdenstvím a poskytl útočiště jednomu knězi. Od něho se chtěl dozvědět něco o křesťanství, o kterém zatím slyšel jen samé zlé věci. Během rozhovoru s knězem byla drsná duše vojáka zasažena láskou ke Kristu a Alban požádal o křest.

Nepřítel člověka však ve zlosti nad ztracenou duší navedl pronásledovatele do Albanova domu. Voják si vyměnil s knězem šaty a duchovní uprchl. Alban byl zatčen a vyslýchán, když odmítl přinést oběť pohanským božstvům, byl odsouzen k smrti. Kruté divadlo se mělo konat v amfiteátru za městem.

Alban si pevně stál za Kristem, drahocennou perlou, kterou teprve nedávno nalezl. Jeden z katů ohromen mučedníkovou nezdolnou vírou se obrátil, druhý však statečnému vojáku setnul hlavu. Byl za to na místě potrestán –- vypadly mu oči z hlavy. Tělo mučedníka Albana křesťané s velkou úctou pochovali ve zvláštní stavbě, tzv. martyriu, kolem kterého později vyrostlo město St. Alban's.

Svatý mučedník Indract

a druhové (+ 700)

Mučedník Indract pocházel z irského královského rodu. Princ známý svou jemností a svatostí však nepřivykl světským poctám a spolu s devíti stejně smýšlejícími mladíky putoval v dobrovolném „exilu pro Krista“ po Irsku. Na jedné z těchto cest byli zbožní mládenci napadeni lupiči a úkladně zavražděni, později byli uctíváni jako mučedníci.

Svatí panovníci

Svatý Edwin

král northumbrijský (584-633)

Každého člověka povolává Bůh ke spáse jiným způsobem. Při kontaktu s pravou Skutečností dochází u někoho k okamžité vnitřní proměně, jiný člověk k víře dorůstá pomalu, podporován příklady věřících lidí ze svého okolí. Nejinak tomu bylo i se svatým Edwinem, prvním northumbrijským králem, který přijal křesťanství.

Když byl Edwin ještě pohanem, vyhnal z Northumbrie právoplatného dědice trůnu svatého Oswalda a sám přijal odznaky královské moci. Po smrti své první ženy Gwenburgy zatoužil Edwin po manželství s princeznou Ethelburgou Kentskou, která ovšem byla křesťanka. Zprvu byl jako pohan odmítnut, později však došlo k uzavření dohody, podle níž měl Edwin své budoucí manželce umožnit svobodné vyznávání křesťanské víry. S Ethelburgou přichází i svatý Paulinus, mnich, původem z Říma, který se stává misijním biskupem na northumbrijském území.

Trvalo dlouho, než Edwin přijal křesťanství. Neustále přemýšlel, chtěl totiž, aby spolu s ním byl pokřtěn i lid jeho země. K obrácení byl nakonec pohnut třemi okolnostmi: nezdařeným pokusem o atentát, když zjistil, že člověk nezná dne ani hodiny svého konce, obrácením pohanského velekněze Coifiho ke křesťanství, a nakonec na něj zapůsobila víra a opravdovost sv. Paulina. Král Edwin se „oblékl v Krista“ o slavnosti Paschy roku 627, následován mnoha vznešenými muži i částí lidu. Již brzy na to je však semínko víry Kristovy ohroženo pohanským králem Pendou. Sv. Edwin, král northumbrijský, nachází v boji za Krista a za vlast čestnou smrt. Královna Ethelburga se po manželově smrti vrací zpět do Kentu a zakládá tam ženský monastýr. Umírá jako monaška v pověsti svatosti.

Svátky:
sv. Edwin - 12. října
sv. Ethelburga - 8. září
sv. Paulinus - 10. října

O úplné obrácení Northumbrie ke Kristu se zasloužil

sv. Oswald

král a mučedník (+642)

Za krále Edwina, který se v bojích o královskou korunu ujímá moci, musí právoplatný dědic trůnu Oswald prchnout do Skotska, kde se v proslulém monastýru Iona seznamuje s křesťanstvím. V roce 633 Edwin northumbrijský, který mezitím přijal křesťanství, umírá v pověsti svatosti při boji s králem Pendou. Oswald, který v Ioně rovněž přijal svatý křest, se vrací do vlasti, aby se ujal svého dědictví. Králem se však prohlásil samozvanec Cadwalla, který nechal povraždit Oswaldovy bratry. Svatý Oswald nechal před rozhodující bitvou s tyranem vztyčit dřevěný kříž, u kterého se spolu se svou malou armádou modlil za vítězství, kterého bylo s Boží pomocí dosaženo.

Ihned po svém nástupu na trůn žádá Oswald monastýr Iona o vyslání biskupa - misionáře. Ten skutečně přišel, nepochopil však ducha lidu a s nepořízenou se vrací zpět. Teprve druhý misionář z Iony, laskavý biskup Aidan, dokázal získat srdce Anglosasů pro Krista. Samotný Oswald tlumočil kázání sv. Aidana do řeči lidu. Později pak sv. Aidan s pomocí blahověrného krále zakládá lindisfarnský monastýr.

Vláda sv. Oswalda však netrvala dlouho. Byl zabit v boji s nechvalně proslulým králem Pendou ve věku pouhých 38 let. Umírá s modlitbou na rtech za svého služebníka, který dokonává na bojišti spolu ním. Ostatky svatého mučedníka, zneuctěné pohanským obětním rituálem, pak byly chovány ve velké úctě na mnoha místech Anglie, Irska a Německa.

Svatý mučedník Sigebert

král východních Anglů a později mnich (+635)

Za panování Redwalda, pokoušejícího se zvráceným způsobem smísit víru Kristovu s pohanstvím, odchází Sigebert do dnešní Francie, kde se stává křesťanem. Ve Francii se mu též doslalo na svou dobu nesmírné vzdělanosti.

V roce 630 se ujímá svého království, kde podporuje zakládání škol a monastýrů. Nepanoval však dlouho. Vzdává se totiž vlády a odchází do monastýru, kde je postřižen na mnicha. Když východní Anglii později napadl král Penda, přinutil lid bývalého krále, aby se proti své vůli účastnil boje. Doufali totiž, že Sigebert, který býval dříve statečným vojevůdcem, pozvedne nadšení a odhodlání vojska. Zbožný monach se však odmítá dotknout zbraně a později v kruté bitvě nachází mučednickou smrt.

Svatý mučedník Oswin

král deirský (Northumbrie) (+651)

Při čtení životopisu tohoto světce jistě českého čtenáře napadne paralela se životními osudy sv. Václava. Posuďte sami: Podle ctihodného Bedy prý byl Oswin „muž přitažlivého zevnějšku a mohutného vzrůstu, příjemný v řeči a zdvořilý v chování. Nedělal rozdíl mezi chudákem a boháčem, pro svou královskou ušlechtilost ducha i těla si brzy získal lásku všeho lidu, takže i velmi urození mužové ze všech končin (Británie) k němu přicházeli, aby mu mohli sloužit“. Milován vším lidem pokojně vládl svému království.

Oswinův bratranec Oswiu, král jižní části Northumbrie, však ve snaze rozšířit svou moc napadl Deiru. Když se schylovalo k rozhodující bitvě, Oswin svou armádu rozpustil, nechtěl totiž prolévat krev nevinných. Zbožný král se pouze s jedním sluhou uchýlil do domu svého nejlepšího přítele Hunwalda, který však nic netušícího Oswina vydal do rukou jeho bratrance, na jehož příkaz je sv. Oswin spolu se svým sluhou bez milosti zavražděn. Tato hrůzná událost se stala 20. srpna roku 651.

Bratranec Oswiu však později svého činu stejně jako bratrovrah Boleslav lituje, činí pokání a na místě, kde byla prolita nevinná krev, nechává postavit monastýr.

TROPAR sv. mučedníku Oswinovi Trpiteli Kristův, bohabojný králi Oswine, který jsi důsledně žil podle příkazů evangelia, zachránil jsi svůj národ před krvavou záhubou sám vydav svůj život za spásu jeho. Když jsi tedy od vládce Krista obdržel věnec vítězství, pros, milosrdného Boha, aby spasil duše naše. (hlas 3.)

Svatý Winstan

mučedník, kralevic mercijský (+850)

Svatý Winstan pocházel z mercijského panovnického rodu. Roku 840 byl zvolen králem, ale žádal svoji matku Elfledu, aby vládla místo něho, jako královna - regentka. Winstanův bratranec Brifardus, toužící po uchopení moci, se snažil získat Elfledu za manželku, čemuž se svatý Winstan, považující takový sňatek za krvesmilstvo hnusné Bohu, úporně bránil. Rozezlený Brifardus tohoto obhájce Boží spravedlnosti zavraždil na místě zvaném Wistow v dnešním Leicesterském hrabství.

Z pozdější doby máme zachovány zprávy o dvou úředně ověřených zázracích tohoto světce: na místě, kde byl zákeřně zavražděn, vyrůstal každý rok na mučedníkův svátek zvláštní druh trávy. Rovněž světcovy ostatky, vhozené do ohně, byly vytaženy bez nejmenší stopy poškození.

Svatý Edward

mučedník, král anglický (962-979)

Ke svatosti povolává Hospodin všechny křesťany bez rozdílu věku. Mladí tak mají před očima světlou osobnost svatého Edwarda, který dosáhl vítězné mučednické koruny v pouhých 17 letech svého života.

Protože byl zvolen králem ve velmi útlém věku, zemi zatím spravovala šlechta, která mezi sebou bojovala o moc. Zvláště spadeno pak měla na monastýry, které vlastnily rozsáhlé plochy zemědělské půdy, což bylo trnem v oku některým velmožům. V monastýrech, sužovaných nepřátelstvím šlechty, mezitím pomalu skomíral život. Monaši však přece jen měli zastánce, byl jím svatý Edward, který je ze všech sil podporoval. Odbojní šlechtici využili světcovu nevlastní matku k vykonání hanebného činu.

Když se jednou Edward vracel z lovu, přišla ho tato ničemná žena uvítat. Lichotila mu a podařilo se jí odlákat mladíkovu pozornost. Poté mu nabídla pohár vína, což bylo znamením pro připraveného vraha, který nic netušícího krále proklál kopím. S vypětím posledních sil se Edward vyšvihl na koně, oslabený ztrátou krve z něho však spadl a byl jím usmýkán k smrti. Zmučené tělo světce bylo pohřbeno bez jakýchkoliv poct.

Brzy se však mučedníkův hrob stává místem četných zázraků, což nakonec vedlo k tomu, že pouhý rok po světcově smrti svatý Dunstan Canterburský slavnostně přenáší jeho ostatky, což tehdy znamenalo kanonizaci. Na sv. Edwarda se později hledělo jako na ideál křesťanského panovníka.

Macecha, vražedkyně si později uvědomuje zrůdnost svého činu a vstupuje do monastýru.

Svatý Edward svými přímluvami upevňuje svaté Pravoslaví ve Velké Británii, část jeho ostatků je totiž chována v pravoslavném chrámě ve městě Brookwood v Anglii.

Svatí biskupové

Svatý Patrik

apoštol a osvětitel Irů (r. 390-461)

Svatý Patrik se narodil v západní části dnešní Anglie, na území bývalé římské provincie Británie. I přes to, že pocházel z rodiny duchovního (tatínek byl městský úředník a diakon, dědeček kněz), podle vlastních slov v mládí „nepoznal pravého Boha“.

Zásadní změnu v postojích mladého Patrika přinesla událost, která změnila celý jeho život. Patrik byl unesen irskými piráty a prodán do otroctví. Zde, v cizím a nepřátelském prostředí, se Patrik naučil vroucí modlitbě.

Po šesti letech strávených v zajetí se mu zdál sen, že se brzy vrátí domů. Jestli utekl nebo byl propuštěn, nevíme, každopádně se mu podařilo přesvědčit nějaké námořníky, aby ho vzali k sobě na loď. Po strastiplné cestě (málem zemřeli hladem) se Patrik konečně vrací domů. Není to ovšem již ten dřívější bezstarostný mladík, ale úplně nový, vnitřně proměněný člověk. Brzy byl vysvěcen na kněze a odchází do Galie (dnešní Francie). Po smrti prvního biskupa - misionáře mezi Iry - sv. Palladia, byl zvolen jeho nástupcem, a tak se kolem roku 435 vrací do Irska, aby za zlé odplatil dobrým, aby za ústrky a nenávist otrokářů přinesl lásku Kristovu.

Usadil se na severu Irska, v Armaghu, zde zbudoval školu a odtud podnikal své misijní cesty. Svatý Patrik byl prostý člověk, nikdy nenabyl žádného vysokého vzdělání, ale byl to muž hluboké modlitby, ve kterém přebývala Boží moudrost. Srdce sv. Patrika bylo plné upřímné lásky a pastýřské starostlivosti o své stádce. Nedělal rozdíly mezi bohatými a chudými, vznešenými a prostými lidmi. Stal se „každému vším“ - (jako sv. apoštol Pavel), pro svou víru byl hotov snášet bez reptání ústrky, pomluvy a pronásledování. Patrikova misie měla nesmírný úspěch, snad také proto, že tento světec „nekázal vodu a nepil přitom víno“. Patrikovo křesťanství, to nebylo pouhé řečnění, ale samotný způsob života.

Traduje se také moudrý způsob, jakým se světec snažil přiblížit irským pohanům tajemství Trojjediného Boha pomocí trojlístku, třech lístků na jedné stopce. Trojlístek se stal nejen Patrikovým symbolem, ale i znamením celého Irska.

Zachovalo se několik Patrikových literárních děl, psaných latinsky: např. Confessio (Vyznání), ve kterém zachycuje sled událostí svého života.

Svatý Daniel (Deiniol)

keltský mnich a biskup (+584)

Svatý Daniel žil ještě v době před anglosaským vpádem do Británie. Podle ctihodného Bedy založil dva monastýry, z nichž Bangor Iscoed se stal jedním z nejproslulejších klášterů své doby. Žilo v něm více než dva tisíce monachů. Svatý Daniel byl později zvolen biskupem. Na sněmu v Brefi hájil orthodoxii proti pelagiánské herezi, popírající dědičnost prvního hříchu a tím smysl Kristovy oběti.

Svatý David Velšský

mnich a biskup,patron Walesu (6. století)

O svatém Davidovi víme, že založil deset monastýrů, jejichž obyvatelé se snažili napodobit život egyptských pouštních otců. Monaši tvrdě pracovali a drželi přísný půst, jedli pouze chléb a zeleninu a nepili nic jiného než vodu. Svatý David setrval mnoho dní a nocí na kolenou v modlitbách (jako svatý Serafím Sarovský) a umrtvoval tělo nořením do studené vody. Říká se, že svůj život zasvětil chudým a potřebným.

Na sněmu v Brefi (r. 545) hovořil prý tak ohnivě, že ho přítomní otcové jednohlasně zvolili arcibiskupem –- metropolitou celého Walesu.

Svatý Augustin z Canterbury

arcibiskup a divotvůrce (+ 604)

Když svatý Řehoř Dvojeslov, papež římský, hledal člověka, který by vedl misii 30 mnichů na území dnešní Anglie, obrátil se ke svému příteli a druhu v mnišství Augustinu, představenému římského kláštera sv. Ondřeje. Augustin byl vysvěcen na biskupa a měl mezi Anglosasy zorganizovat církevní strukturu.

Svatí misionáři dorazili na území Británie roku 597 a byli přijati králem Ethelbertem Kentským, jehož manželka sice vyznávala křesťanskou víru, ale král samotný zůstával pohanem. Ethelbert Augustinovi daroval pozemek v Canterbury a dovolil mu kázat, sám přijímá slavnostně křest roku 601.

Svatý Augustin v Canterbury zakládá katedrálu, při níž zřizuje arcibiskupství. Od této doby je canterburský arcibiskup metropolitou celé Anglie. Osobnost sv. Augustina stojí i u počátků jiných významných institucí, jako například canterburského kláštera sv. Petra a Pavla, odkud se šíří vzdělání do blízkého i dalekého okolí.

Pozornost si zaslouží i dochovaná unikátní korespondence mezi sv. Augustinem a sv. Řehořem Dvojslovem, v níž mu Řehoř udílí cenné rady ohledně misijní činnosti. Z Říma jsou rovněž do Canterbury posílány svaté ostatky, ikony, liturgické knihy a předměty.

Již během svého pozemského života byl sv. Augustin ctěn jako divotvůrce, po své smrti se pak přimlouvá u Božího trůnu za spásu nás všech.

Svatý Aidan

první biskup lindisfarnský, divotvůrce (+651)

Svatý Aidan, mnich - biskup skotského monastýru Iona, byl povolán svatým mučedníkem králem Oswaldem do Northumbrie zvěstovat lidu světlo evangelia. Světec si brzy získává svým laskavým přístupem srdce lidu, který s nadšením přijímá jeho zvěst o Kristu.

Svatý Oswald, ve kterém Aidan nachází upřímného přítele, svěřuje do biskupovy péče ostrov Lindisfarne, nacházející se v těsné blízkosti královského paláce, kde sv. Aidan zakládá monastýr a zřizuje sídlo biskupství.

Sv. Aidan se zasloužil o to, že mezi věřícími jeho diecéze zdomácněly zvyky, jako pravidelný půst a čtení Písma svatého. On sám vykupoval otroky a vychovával z nich bohabojné kněze.

Po mučednické smrti sv. Oswalda získává Aidan přátelství a úctu nového panovníka sv. Oswina. I když se pohybuje mezi urozenými a bohatými lidmi, sám žije v přísné chudobě a odříkání. Říká se, že jednou prý obdržel od sv. Oswina darem koně, což tehdy bylo malé bohatství; světec jej však vzápětí daroval chudobnému člověku, kterého potkal na cestě. Během velkého postu se sv. Aidan pravidelně uchyloval na opuštěný nehostinný ostrov, kde se věnoval modlitbě a rozjímání. O tom, jak veliká byla jeho víra, svědčí dar zázraků, který věrný Boží služebník Aidan od Hospodina obdržel. Na přímluvu světce se obrátil vítr a uhasil královské sídlo, podpálené nepřátelským králem Pendou.

Svatý Aidan patřil k nejoblíbenějším světcům Bedy Ctihodného, který si vysoce cenil skutků Aidanova duchovního zápasu, neustávající modlitby, hluboké pokory, touhy po vzdělání a lásky k nemocným a potřebným.

Svatý Aidan odchází k Bohu pouhých dvanáct dní po mučednické smrti svatého Oswina. Hospodin tak povolal oba své služebníky, které spojovalo hluboké přátelství, aby spolu sdíleli věčnou radost. Jak velké jsou skutky Hospodinovy.

Svatý Finan

biskup - opat lindisfarnský (+661)

Svatý Finan, mnich z Iony, který se po smrti sv. Aidana ujímá jeho osiřelé diecéze, se podobal svému předchůdci, jak hloubkou duchovního života, tak i mravními kvalitami. Jeho práce se těšila podpoře krále Oswia (+670), kajícího se z bratrovraždy.

Svatý Finan postavil dřevěný chrám na ostrově Lindisfarne. Dále o něm víme, že bránil tradice keltské církve proti propagátorům římské uniformity. Rovněž vyslání misionářů do království Mercia a Essex můžeme připočíst k dílům svatého biskupa Finana.

Svatý Colman

biskup lindisfarnský, (+676, biskupem 661-4)

Tento nástupce svatého Finana na biskupsko-opatském stolci lindisfarnském proslul především jako obránce tradic keltské církve. Na sněmu ve Whitby (663/4), vystupoval jako mluvčí irské strany. Když se otcové shromáždění na sněmu po dlouhých a únavných jednáních dohodli na přijetí římských tradic, resignuje sv. Colman na svůj úřad biskupa –- opata a spolu se všemi irskými a částí anglických mnichů opouští Lindisfarne. Nějaký čas pobývají v Ioně, později odcházejí do Irska, kde zakládají monastýr. Zde ale žel Bohu dochází k neshodám mezi Iry a Angličany, pro které nakonec sv. Colman zakládá anglický monastýr v Mayo. Tento později proslul díky hloubce duchovního života, pracovitosti a vzdělanosti jeho obyvatel.

Svatý Cuthbert

biskup lindisfarnský, divotvůrce (r. 634-687)

Svatý Cuthbert pocházel ze zámožné anglosaské rodiny. Kolem roku 651 přijímá v monastýru Melrose mnišské postřižení, později je zvolen opatem. V té době rovněž podniká misionářské cesty po nejbližším okolí.

Po sněmu ve Whitby přijímá římské zvyky a stává se opatem lindisfarnského kláštera. Časem se úřadu představeného kláštera vzdává a uchyluje se do samoty a rozjímání na ostrov, využívaný pro tyto účely již sv. Aidanem. Brzy se však zvěst o Cuthbertově svatosti šíří po celém okolí, což nakonec vede k tomu, že je králem Egfrithem a canterburským arcibiskupem sv. Theodorem povolán na hexhamský biskupský stolec. Po dohodě s biskupem lindisfarnským dochází k výměně kateder.

Svatý Cuthbert cestuje po své diecézi, káže a učí věřící. Zbožný biskup obdržel od Boha dar proroctví a uzdravování nemocných.

Umírá milován věřícím lidem v pověsti svatosti dne 20. března 687 a je pohřben v Lindisfarne. Když byl po jedenácti letech otvírán jeho hrob, byly jeho svaté ostatky shledány neporušenými. Po zničení Lindisfarne Dány roku 875 putovaly ostatky sv. Cuthberta několik let po severní Anglii, až konečně našly důstojný odpočinek v nově zbudované durhamské katedrále, kde spočívají dodnes. Dokonce i protestantská komise konstatovala ještě v šestnáctém století jejich neporušenost. V Durhamu mohou být zhlédnuty liturgické předměty z Cuthbertovy doby.

Na ostrovech, kde měl svatý Cuthbert svoji poustevnu, se dnes nachází velká přírodní rezervace, poskytující útočiště a ochranu ptákům, tuleňům a jiným druhům zvířat, ohroženým bezbožnou činností člověka.

Svatý Cuthberte, nauč nás vážit si přírody, kterou máme ochraňovat a spravovat, ale zatím ji ničíme a poskvrňujeme!

Svatý Theodor

arcibiskup z Canterbury (+690)

Teprve tomuto maloasijskému Řekovi se podařilo sjednotit anglosaskou církev, zmítanou po sněmu ve Whitby rozkolem.

Byla to nelehká doba. V zemi zuřil mor, lidé mřeli po stovkách. Arcibiskupský stolec canterburský byl opuštěn, arcibiskup - elekt (zvolený) umírá v Římě. Na pozadí těchto událostí představuje opat z Afriky, sv. Hadrián, papeži Vitaliánovi mnicha Theodora, který v té době byl již stár 65 let. Byl vysvěcen na biskupa a spolu s Hadriánem odchází do Anglie, aby se ujal osiřelého arcibiskupského stolce.

Ve věku, kdy většina lidí již pomýšlí na odpočinek, se svatý Theodor energicky stará o obnovu církevního života. Prochází celou zemí, obsazuje uprázdněné biskupské stolce, svolává sněmy, na nichž se anglická církev hlásí k Pravoslaví a odmítá monotheletistické bludy, jimiž byl zmítán křesťanský východ. Spolu se svatým Hadriánem zakládá v Canterbury školu, která svou úrovní daleko přesahuje standard nabízený většinou vzdělávacích zařízení své doby.

Výsledkem Theodorova snažení je skloubení keltské, římské a galské tradice v jeden harmonicky se doplňující celek, což ukončilo dlouhé období sporů a nejistoty. Umírá ve věku 87 let a je pohřben v Canterbury. Jeho ostatky byly roku 1091 shledány neporušenými.

Svatý Odo

arcibiskup canterburský (+958)

Svatý Odo byl dánského původu. Dánové v této době byli pohané. Odo se však již v útlém věku sklání před Kristem a zříká se model. Zatoužil sloužit Kristu a církvi, byl vysvěcen na kněze a v roce 925 je zvolen biskupem v Ramsbury. Stává se rádcem krále Athelstana z Wessexu, který Odona často pověřuje důležitými diplomatickými misemi. V roce 942 byl sv. Odo povolán na metropolitní stolec Anglie do Canterbury.

V této době byla úroveň mnišského života nevalná. Některé monastýry byly vyrabovány pohanskými Dány, ale i ty ostatní skomírají. Odo však na rozdíl od svých předků monastýry podporuje, ba dokonce sám skládá mnišské sliby. Povzbuzuje rovněž sv. Dunstana v jeho snaze o reformu řeholního života.

Pastýřská starostlivost o Bohem svěřené stádce, obnovování poničených chrámů, bdělá péče nad morální úrovní kněžstva, to všechno mu vyneslo příjmení „Dobrý“. Se jménem sv. Ody Dobrého je spojen i eucharistický zázrak, kdy z obětního chleba předloženého na oltáři začala kanout krev, aby tak byli usvědčeni lidé rouhající se svaté tajině Eucharistie.

Svatí monaši

Svatý Columba

zakladatel a první opat Iony (r. 521-597)

Svatý Columba pocházel z irského královského rodu (z rodiny spřízněné s královskou). Po určité době odchází do Skotska, kde v té době žije silná irská menšina. Na ostrově Iona zakládá monastýr, který se již za jeho života stává proslulým centrem duchovního života a křesťanské misie.

Podle sv. Adomnana (627-704), Columbova životopisce a opata Iony, byl sv. Columba obdařen mnohými dary. Skládal duchovní básně, dokonce mu nebylo cizí umění bardů (lidových zpěváků). Zasloužil se o udržení vzdělanosti v řadách irské laické křesťanské společnosti. Byl zručným opisovačem kodexů, dodnes se zachoval žaltář vlastnoručně napsaný světcem.

Columba však především vynikal jako výborný duchovní pastýř, který vedl jistou rukou své věřící ke Kristu. Založil četné monastýry, lidé ho často prosili o radu, a to nejen v záležitostech duchovních. Světec, vědom si slov Spasitele, který nazývá blaženými tvůrci pokoje (Mt 5,9), cítil jako svoji křesťanskou povinnost přivádět znesvářené strany k míru.

Pro svou velkou víru a bohumilé skutky, jimiž Columba učinil Boží jméno velké mezi lidmi, si světec jistě od Hospodina zasloužil palmu svatosti. Umírá v chrámu těsně před večerní bohoslužbou.

Svatý Nectan

poustevník a mučedník (6. stol.)

Svatý Nectan se rozhodl odejít z rodného Walesu, aby se mohl hlouběji věnovat duchovnímu zápasu. Usadil se uprostřed hlubokých lesů na jihu Anglie, kde žil přísným asketickým životem. Jednou pomohl pasáčkovi vepřů, který se do oněch míst zatoulal, najít ztracené stádo. Jako odměnu dostal později od majitele stáda dvě kravky, které však padly do oka zlodějům. Ti, spoléhajíce na opuštěnost místa, poustevníka okradli. Světec je však s Boží pomocí našel a vyčetl jim jejich nešlechetný čin. Místo, aby je potrestal, hovořil k nim o lásce Ježíše Krista. Bezbožní zloduši se však starci za jeho mírnost odměnili tím, že mu usekli hlavu; jistě však nevěděli, že tímto způsobem otevřeli Kristovu mučedníku bránu království nebeského.

Svatý Winwaloe

opat (6. stol.)

Ačkoliv pocházel z Bretaně (část dnešní Francie), byl na britském území velmi uctíván. Za povšimnutí stojí způsob, jakým světec vedl duchovní zápas. Tento způsob byl charakteristický pro celé keltské mnišství a je podobný duchovnímu zápasu egyptských pouštních otců.

Ve stručnosti: svatý Winwaloe se každý den modlil celý žaltář s rozpjatýma rukama, chodil oděn do kozích kůží.

Později založil monastýr, ve kterém posléze také umírá.

Svatý Brendan

mořeplavec (r. 486-575)

Svatý Brendan patří bezpochyby k nejznámějším světcům Británie. Jeho jméno se vyskytuje v mnoha legendách o podivuhodných cestách (snad až někam do Ameriky), které prý měl sv. Brendan podniknout. Co je na tom pravdy, dnes již nezvíme. Z historie však se dovídáme, že sv. Brendan byl Ir, jenž založil několik monastýrů. Sám se stal opatem jednoho z nich. Co se jeho plaveb týče, skutečně často cestoval mezi Irskem, Skotskem a Walesem, kde spolupracoval s tak významnými osobnostmi, jako byl např. sv. Columba.

Ctihodný Atheus

divotvorce (5.-6. stol.)

Svatý Atheus, původem Ir, se usadil ve Walesu, kde založil monastýr a školu. Životopisy ho zachycují jako ochránce lesů; nikdy se nehněval, a cokoliv dostal, hned rozdal potřebným. Dále praví pověst, že nikdo na celém západě nebyl prý tak přívětivý k poutníkům a pocestným, jako ctihodný Atheus.

Svátek: 26. prosince

Ctihodný Drithelm

mnich (+700)

Když ještě žil Drithelm ve světě, jednou těžce onemocněl a dokonce zemřel. Za několik hodin po smrti se však před očima vystrašených pozůstalých probudil a bez jediného slova utíkal do chrámu, kde se modlil až do rozednění. Později vysvětloval, co ho vedlo k takovému jednání: po své smrti prý navštívil s andělem Páně místa, kde se v hrozných mukách trápily duše zavržených. Nahlédli však i do míst přebývání blažených a na nepatrnou chviličku bylo Drithelmovi dovoleno spatřit něco z nevýslovné slávy okolo Božího prestolu. Úradkem Hospodinovým však bylo, aby se vrátil zpět k lidem a zvěstoval jim, co viděl. Tato událost na Drithelma silně zapůsobila a stalo se, že úplně přehodnotil své dosavadní životní hodnoty. Rozdělil veškerý svůj majetek spravedlivě mezi svou ženu, své syny a chudé; poté odešel do monastýru, kde oblékl řeholní roucho.

Svatý Drithelm, jemuž bylo dáno nahlédnout jak do závratných výšin blaženosti, tak do nejtemnějších hlubin pekel, skončil svůj život jako kající mnich, který stával v chladných, často zamrzlých vodách řeky Tweed a modlil se žalmy.

Svatý Benedict Biscop

(+689/690)

Narodil se v Notrhumbii, kde jeho rodina zastávala významné společenské místo. Biscop se dokonce stal významným hodnostářem na dvoře krále Oswia.

Kolem roku 653 se však Biscop vzdává všech úřadů a odchází do Říma, aby se poklonil ostatkům svatých apoštolů. Později přijímá v monastýru sv. Honoráta na ostrově Lerins ve dnešní Francii (Lerins bylo světoznámým centrem západního mnišství) mnišské postřižiny a s nimi i nové jméno Benedikt.

Během svého života podniká celkem šest cest do Říma, odkud do Anglie přiváží svaté ostatky, ikony sv. apoštolů a Matky Boží, liturgické knihy, seznamy svatých a další významné předměty. Z Říma doprovázel do Canterbury i sv. Theodora, se kterým spolupracoval na reformě anglické církve. Pro monastýr Wearmouth, který roku 674 založil, sestavil pravidla, založená na regulích sv. Benedikta Nursijského a zvyklostech monastýrů v Lerins. Za podpory místních panovníků jsou zakládány další kláštery, které se stávají centry duchovnosti a vzdělání.

Před svou smrtí napomíná sv. Benedikt bratry ke zbožnému životu a varuje je před vměšováním se do politiky. Dále jim ukládá pečovat o ručně psané knihy, poklady tehdejší kultury.

Sv. Benedikt odevzdává svou duši Pánu Všehomíra kolem roku 690.

Svaté ženy

Svatá Ita

monaška (+570)

Svatá Ita je jednou z nejvýznamnějších irských světic. Pravděpodobně pocházela z královského rodu, pohrdla však světskou slávou a odešla do pustiny (dnešní Killeedy v Irsku), kde založila malý monastýr a v něm prožila zbytek své pozemské pouti.

Způsob jejího duchovního zápasu byl podobný životům ostatních irských asketů, tj. přísný půst a neustávající modlitba.

Svaté Itě je připisováno autorství jedné z tradičních irských ukolébavek o Božském dítěti.

Ita patřila k vyhledávaným osobnostem duchovního života. Byla též rádkyní sv. Brendana. Traduje se, že se jí jednou tento světec zeptal, které tři věci Bůh nejvíce miluje. Ctihodná matka mu odpověděla takto: „Čisté srdce naplněné pravou vírou, prostý produchovnělý život a dobročinnost, založenou na lásce k Bohu.“ Jak učila, tak žila; spolu se svými sestrami monaškami se obětavě starala o nemocné.

Svatá Brigita Irská

abatyše (+525)

Rodiče svaté Brigity, prostí a obyčejní lidé, prý byli pokřtěni samotným sv. Patrikem. Ona sama již ve velmi útlém věku zatoužila po nekompromisním následování Krista. Odešla do monastýru, kde přijala jako poslušenství starost o dobytek. Později sama zakládá v Kildare monastýr, jeden z nejvýznamnějších v celém Irsku. V životopisech je sv. Brigita zachycena jako ztělesnění soucitu s ubohými a chudými. Vypráví se, že na její přímluvy Hospodin rozmnožil máslo, aby bylo čím podělit žebráky. Jindy prý krávy nadojily třikrát více mléka než obyčejně, aby tak unavení poutníci mohli uhasit žízeň.

Svatá Erkengota

monaška (+660)

Erkengota, dcera krále Erconberta Kentského a královny sv. Sexburgy, spolu se svými tetami sv. Ethelburgou a sv. Saethrithou vstupuje velice mladá do monastýru. Ctihodný Beda nám vypráví o daru jasnozřivosti, který Erkengota měla, neboť prý chodila za sestrami, o nichž jí bylo zvěstováno, že mají umřít. Loučila se s nimi a prosila je o modlitby.

Umírá mladičká; z jejího hrobu se prý třetí den po pohřbu linula silná vůně myra, což sestry braly jako důkaz Erkengotiny svatosti.

Svatá Urith

mučednice (léta života neznáme)

Urith žila se svojí macechou, která dívku hluboce nenáviděla pro její zbožnost. Žárlivost macechy (pravděpodobně pohanky), se stupňovala tak, že přesvědčila sloužící pacholky, aby Urith probodli vidlemi. Na místě, kam dopadlo zmučené tělo světice, vytryskl pramen chladné vody.

Její ostatky jsou uloženy na neznámém místě v chittlehamptonském kostele (hrabství Devon), který prý světice založila.

Svatá Samthann

monaška (+739)

Osiřelého malého děvčátka Samthann se ujal jeden z irských kmenových králů. Když dívka vyrostla, měla se výhodně provdat. Ze sňatku však zázračným způsobem sešlo. Samthann v tom viděla Boží vůli, aby odešla do monastýru. Časem se stala známou po celém kraji, přicházeli k ní mnozí monaši na radu. „Jak se modlit?“ ptal se jeden. „V jakékoliv pozici, ať už stojíš, sedíš nebo ležíš,“ odpověděla mu ctihodná matka. Další oznámil, že se chystá na pouť, a Samthann mu na to řekla, že království Boží se dá získat i bez toho, aby člověk přeplul moře, vždyť Bůh je blízko těm, kteří se k němu utíkají. Jiný ctihodné monašce oznámil svůj úmysl zanechat studia na škole, aby měl více času na modlení; na to mu světice odvětila, že zanechá-li studia, nebude se nikdy moci na modlitbu soustředit.

Svatá Samthann bránila přísnou chudobu monastýru, jehož veškerým majetkem bylo šest krav určených k výživě sester.

Dodatek: Vřelé díky bratru Kennethovi Storerovi z Anglie, bez jehož pochopení a pomoci by tato skromná studie nemohla vzniknout. Prameny: David Hugh Farmer: The Oxford Dictionady of Saints (Oxford University Press, Velká Británie; anglicky). André Maurois: Dějiny Anglie (nakladatelství Lidové Noviny, 1993). Josef Gelmi: Papežové (Mladá Fronta, 1994). Foi Transmise et Sainte Tradition No 77 - červenec 1994 (časopis monastýru sv. Michaela, Lavardac, Francie; francouzsky). Připravil Jiří Stránský (převzato z Pravoslavného kalendáře - ročenky - 1998)

Zpět na rozcestník „Životy svatých“

Skok na Homepage