Velký inkvizitor

F. M. Dostojevskij (výňatek z románu Bratři Karamazovi)

„Bratři Karamazovi je největší dílo v celé světové literatuře, větší umělecké dílo nikdy nebylo stvořeno.“
Tomáš Garrigue Masaryk

Poema či fiktivní legenda „Velký inkvizitor“ je součástí vzpomenutého románu, kde ji vypráví jedna z románových postav (Ivan). Skrze Ivanova ústa, s nímž se F. M. Dostojevskij stožňuje nejvíce ze všech postav svého románu, formuluje autor svůj pohled na samu podstatu západní církve. Je to pronikavý a hluboký vhled do duchovního stavu, v něž zapadní římské křesťanství upadlo. Geniální je sama osnova jeho úvahy: skutečná podoba církve, která může být skrývaná přetvářkou či zamaskovaná bohatou vnější činností, se okamžitě odhalí v celé své nahotě, když ji navštíví sám Ježíš Kristus. V praktickém církevním životě je ovšem možno chytrými slovy ospravedlnit jakýkoliv čin, vše se dá zdůvodnit jako skutek provedený "pro větší slávu Boží". K tomu je však potřebná víry v Boží nepřítomnost na zemi a papismus je výrazem této západní víry.

Jenže co když tu náhle stojí Ježíš Kristus, kde se vzal, tu se vzal? A léčí, křísí z mrtvých. Nemůže být o něm pochyb. Církev musí rychle zakročit, protože pro ni je Spasitel už dávno tím největším heretikem, který učil a jednal zcela opačně než ona. Pán Ježíš je okamžitě zatčen a uvězněn. Inkvizitor ho navštíví v žaláři a sdělí mu, že lidstvo je příliš slabé na to, aby bylo schopno přijmout dar svobody. Nehledá svobodu, nýbrž chléb; lidé se budou klanět každému, kdo jim dá chléb.

Inkvizotor je přesvědčen: Žádná věda jim nedá chleba, dokud zůstanou svobodnými, ale skončí se to tím, že přinesou svou svobodu k našim nohám a řeknou nám: "Raději nás zotročte, ale nakrmte nás." Pochopí konečně sami, že svoboda a chléb pozemský a dostatek pro každého jsou zároveň nemyslitelné, neboť nikdy, nikdy nedovedou se mezi sebou podělit! Přesvědčí se také, že nikdy nemohou být ani svobodnými, protože jsou slabí, hříšní, nepatrní, buřiči. Slíbil jsi jim chléb nebeský, ale opět opakuji, může-li se v očích slabého, věčně hříšného a věčně nevděčného lidského plemene porovnati s chlebem vezdejším?

Antický člověk, podřízený nezvratnému Osudu nezná skutečnou svobodu. Až křesťanství přináší člověku svobodu, ta je jeho nedílnou součástí; katolická církev ji z něj však posléze vyrvala, aby si podmanila masy a díky nim dosáhla moci. Ráj vynucený upalováním takzvaných kacířů však nemůže být skutečným rájem, ve výhni plamenů olizujících lidská těla se stává peklem. Ukřižovaná Pravda by mohla sice sestoupit z kříže a dokázat tak svou obrovskou moc, ale tím by zabránila člověku přijmout ji svobodně, z pouhé lásky k ní. Největším skutkem a projevem svobody je víra - bez důkazů a bez vidění. Víra přijatá pod tíhou důkazů, vynucená strachem či autoritou, už není víra. „Opravili jsme tvůj velký čin,“ říká Velký inkvizor, „a založili jsme jej na zázraku,tajemství a autoritě. A lidé se zaradovali, že jsou zas vedeni jako stádo a že z jejich srdcí byl konečně sňat onen strašlivý dar, který jim přinesl tolik utrpení.“ Tak uvažuje ďábel, jehož Inkvizitor nazývá mocným moudrým duchem. (Použity některé myšlenky z tohoto zdroje.)

N. A. Berďajev říká o tomto Velkém inkvizitoru: „všude, kde je péče o lid zdánlivá starost o jejich štěstí a spokojenost spojena s pohrdáním člověkem, s nevírou v jeho vyšší původ a určení, tam vládne duch Velkého inkvizitora. Tam, kde se upřednostňuje štěstí před svobodou, kde se dočasné klade nad věčnost, kde se láska k člověku bouří proti lásce k Bohu, tam všude je přítomen Velký inkvizitor. Tam, kde nás ujišťují, že člověk ke svému štěstí nepotřebuje pravdu, že se můžeme zaopatřit, aniž bychom znali smysl života, tam všude je přítomen.“

Pro zachování starých pořádků chce dát inkvizitor Ježíše upálit jako kacíře. Inkvizitorovými ústy mu jeho církev říká: "My tě nepotřebujeme." Říká mu: Vše jsi odevzdal papeži ... Dal jsi nám svá práva! Nyní nemůžeš ani pomyslet, abys nám toto právo nyní odebral. Proč jsi přišel nám překážet? ... Nechci tvou lásku, protože sám nemiluji.

Není to pouhá abstraktní filosofická úvaha či hra fantazie. V duchovním vhledu Dostojevského pod povrch západní církve je sice bez teologie ale o nic méně výstižně načrtnuto pravoslavné vidění Západu. Otázka, koho vlastně Dostojevskij myslel pod tím Velkým inkvizitorem, zaměstnává snad každého jeho čtenáře. Někteří říkají, že Evropu, která „je podle něj od určité doby zaměstnána tím, že různým způsobem zakrývá Krista a vyměňuje Ho za různé náhražky, které nakonec vedou k cestě do otroctví a k pohrdání sebou a svým bližním. Pokouší se lidem vštípit převrácený obraz člověka, skrze který jimi manipuluje. A teď nemám na mysli jen různé totalitarismy. Neslyšíme z úst výrobců masového konsumu, že lidé jsou v podstatě konzumující hlupáci, kterým ke štěstí stačí denně nová dávka konzumního zboží. Že vlastně nejsou jiní a že v braku, který vysílá televize a prodávají novinové stánky, dostávají to, co je jejich? Podstatou všech Velkých inkvizitorů je lidem vštípit něco, čím ve skutečnosti nejsou, aby tímto znetvořeným obrazem vládla“ (citace z neznámého zdroje). Zajímavým detailem je, že sám Inkvizitor svoji církev ztotožňuje s apokalyptickou nevěstkou, která jede na šelmě a drží kalich, o němž prohlašuje, že jsou to tajiny. Zjevení sv. Jana (17. kapitola) o ní praví: "...žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země." To se odedávna vykládá jako Řím. Ivanův posluchač, Aljoša opatrně zužuje Velkého inkvizitora na jezuity. V kontextu výroků svatých Otců, starců a posvátné tradice, která žije v Pravoslaví a jejíhož ducha Dostojevskij tak geniálně postihl a tlumočil, se můžeme právem domnívat, že tím myslel papismus a potažmo ono odkřesťanštěné západní křesťanství.

K tomu nás opravňují názory Dostojevského na západní křesťanství vyjádřené jinde. Např. v jedné části knihy Idiot označí katolictví za víru ne-křesťanskou, horší než bezvěrství, které hlásá Antikrista s touhou po světské moci, a za pokračování římského impéria. Přičemž nakonec se ptá, jak by potom od nich nemělo vzejít bezvěrství. V Deníku spisovatele je pravoslavné křesťanství charakterizováno jako: pokorné, neagresivní a tiché; oproti katolickému, které je: agresivní, chmurné, nepřátelské atd. Katolická církev za vidinu světské moci zaprodala Krista, a tak donutila lidstvo, aby se od něj odvrátilo. Katolická církev je zde tedy ten, kdo zavinil rozšíření materialismu a atheismu v západní Evropě. Ale ani církve s reformačním programem nehodnotil kladně. Jsou podle něho čistě negativní a jejich existence je založena pouze v boji proti katolické církvi, bez něhož by zanikly. A právě reformací prý Evropa kontinuálně přechází k atheismu. Lidé na Západě jsou katolickou církví donuceni k reformaci a právě v jejím průběhu ztrácejí postupně Krista, až dojde k různým druhům ateistické reformace, kde je Kristus odstraněn úplně a zachovány jsou pouze některé křesťanské prvky (nejčastěji eschatologické očekávání; např. někteří protestanti věřili, že je třeba apokalypsy, aby došlo ke změně poměrů, marxisté vlastně onu apokalypsu přesunuli na svět a umístili do dějin… po ní má následovat slíbené Boží království, ale už bez Krista).

Velký inkvizitor

(Vypravuje Ivan Aljošovi v románu Bratři Karamazovi.)

Děj se ... odehrává ve Španělsku, v Seville, za nejstrašnější doby inkvizice, kdy na oslavu boží denně hořely hranice a
ve velkolepých autodafé
zlé spalovali kacíře.

Ó, to nebylo, ovšem, ono příští, v němž se (Pán Bůh) zjeví, podle svého slibu, na konci věků v celé své slávě nebeské a které bude náhlé, "jako blesk, zablesknuvší se od východu k západu." Nikoliv, zatoužil aspoň na okamžik navštíviti děti své a sice zrovna tam, kde zrovna zapraskaly hranice kacířů. V nesmírném milosrdenství svém jde ještě jednou mezi lidi v téže podobě lidské, v níž chodil tři leta mezi lidmi před patnácti stoletími. Sestupuje na "palčivé ulice" jižního města, v němž právě den předtím ve "velkolepém autodafé," za přítomnosti krále, dvoru, rytířů, kardinálů a nejrozkošnějších dvorních dam, před nesčetným obyvatelstvem celé Sevilly bylo upáleno kardinálem, velkým inkvizitorem najednou div ne celé sto kacířů ad majorem gloriam Dei. (Tj. k větší slávě Boží)

Objevil se tiše, nepozorovaně, a hle, všichni, je to divné, ho poznávají. Nezkrotitelnou silou hrne se k němu lid, obklopuje ho, dav vzrůstá kolem něho, následuje ho. Mlčky prochází mezi nimi s tichým úsměvem nekonečné soustrasti. Slunce lásky hoří v jeho srdci, paprsky Světla, Osvěty a Síly sálají z jeho očí a rozlévajíce se po lidech, rozechvívají jejich srdce vzájemnou láskou. Vztahuje k nim ruce, žehná jim a léčivá síla vychází z doteku jeho, ba i jen šatů jeho. A tu z davu volá stařec, od dětství slepý: "Pane, uzdrav mne, ať i já tě uzřím," a tu jako šupiny spadly z očí jeho a slepý vidí jeho. Lid pláče a líbá zemi, po které kráčí. Děti sypou před ním květy, zpívají a volají: "Hosana!" "Je to on, sám on," opakují všichni, "to musí býti on, to není nikdo jiný než on." Zastavuje se na schodišti sevillského chrámu, ve chvíli, kdy do chrámu s pláčem nesou dětskou otevřenou bílou rakvičku: v ní sedmileté děvčátko, jediná dcera vynikajícího občana. Mrtvé dítě leží celé v květinách. "Vzkřísí tvé dítě," ozývá se ze zástupu plačící matce vstříc. Chrámový kněz, který šel vstříc rakvi, hledí udiveně a chmuří obočí. Ale tu se již rozlehne nářek matky zemřelého dítěte. Vrhá se k jeho nohám: "Jsi-li to Ty, vzkřis dítě mé!" volá, vztahujíc k němu ruce. Průvod se zastavuje, rakvičku spouštějí na schodiště k jeho nohám. Dívá se soustrastně a jeho ústa tiše a ještě jednou pronášejí: "Talitha, kumi" - "Děvečko, vstaň!" Dívka se zdvihá v rakvi, sedá si a hledí, usmívajíc se, udivenýma otevřenýma očkama kol dokola. V rukou má kytici bílých růží, s nimiž ležela v rakvi.

V lidu ruch, výkřiky, vzlyky, a hle, v tu minutu náhle jde kolem chrámu po náměstí sám kardinál, velký inkvizitor. Je to téměř devadesátiletý stařec, vysoký a přímý, s vyschlou tváří, s vpadlýma očima, ale ještě v nich jako ohnivá jiskra plane lesk. Ó, není již ve svém nádherném kardinálském rouchu, v němž se pyšnil včera před lidem, když pálili nepřátele římské víry, - nikoliv, v této chvíli je pouze ve své staré, hrubé, mnišské kutně. Za ním v určité vzdálenosti sledují zamračení pomocníci a otroci jeho a "posvátná" stráž. Zastavuje se před davem a zdáli pozoruje. Všechno viděl, viděl, jak postavili rakev u jeho nohou, viděl jak děvčátko vstalo z mrtvých, a tvář jeho pokryl mrak. Chmuří šedé husté obočí a jeho pohled blýská zlověstným ohněm. Vztahuje prst svůj a velí strážím, aby ho zatkli. A hle, taková je jeho síla a tak je již lid naučen, podroben a bázlivě poslušen, že dav okamžitě se rozestupuje před strážemi a ty uprostřed hrobového mlčení, náhle nastalého, vztahují na něho ruce a odvádějí ho. Dav okamžitě jako jeden muž sklání hlavy k zemi před starcem inkvizitorem, ten mlčky žehná lidu a odchází.

Stráž přivádí zajatce do těsného a ponurého klenutého vězení v starobylé budově svatého soudu a zavírá jej. Míjí den, nastupuje temná, horká a "bezduchá" sevillská noc. Vzduch "voní vavřínem a citronem." Za hluboké tmy náhle se otvírají železné dveře žaláře a sám stařec, velký inkvizitor se svítilnou v ruce zvolna vstupuje do žaláře. Je sám, dveře se za ním hned zavírají. Zastavuje se u vchodu, a dlouho, minutu či dvě, hledí do jeho tváře. Konečně tiše přistupuje, klade svítilnu na stůl a praví:

- To jsi ty? Ty?,- nedostávaje však odpovědi, rychle dodává: - "Neodpovídej, mlč. A co také bys mohl říci? Příliš dobře vím, co řekneš. A ty ani nemáš práva, aby připojoval něco k tomu, co řečeno bylo tebou dříve. Proč jsi přišel nám překážeti? Neboť jsi přišel nám překážeti a sám to víš. Ale víš-li co bude zítra? Já nevím, kdo jsi, a nechci věděti: jsi-li to ty či pouze podoba jeho, ale hned zítra tě odsoudím a upálím na hranici, jako nejhoršího z kacířů, a tentýž lid, který dnes líbal tvé nohy, již zítra na pouhý jeden můj pokyn vrhne se k tvé hranici a bude přihrabovati k tvé hranici uhlíky, zda to víš? Ano, ty to snad víš", dodal v proniknutém zamyšlení, ani na okamžik neodtrhuje svého pohledu od svého zajatce.

- Docela nechápu, Ivane, co to je? - usmál se Aljoša, který celou dobu mlčky naslouchal, - je-li to bezmezná přímo fantazie, nebo nějaký starcův omyl, nějaké nemožné qui pro quo?

- Předpokládej třebas to poslední,- rozesmál se Ivan, - když tě již tak současný realismus rozhýčkal a nemůžeš snésti nic fantastického - chceš-li qui pro quo, budiž tedy tak. Ovšem pravda, - zasmál se opět, "starci je devadesát let a dávno se již mohl zblázniti při své ideji. Zajatec pak mohl ho ohromiti svým zevnějškem. Konečně to mohlo býti i horečnaté snění, vidina devadesátiletého starce před smrtí a k tomu ještě rozčileného včerejším autodafé se stovkou upálených kacířů. Ale není-li nám oběma lhostejno, je-li ta věc qui pro quo, anebo bezmezná fantazie? Jde tu jen o to, že stařec se potřeboval vymluviti, že konečně za celých devadesát let vypoví a řekne nahlas to, o čem celých devadesát let mlčel."

- A zajatec také mlčí? Dívá se na něho a neříká ani slova?

- Ale vždyť tomu tak musí býti za všech okolností, opět se zasmál Ivan. - Sám stařec ho upozorňuje, že ani nemá práva, aby připojoval něco k tomu, co jím bylo již dříve řečeno. Chceš-li tedy, právě v tom je nejzákladnější rys římského katolictví, aspoň podle mého mínění: "Všechno prý bylo předáno tebou papeži a vše tudíž je nyní u papeže, a ty nyní raději ani vůbec nepřicházej, aspoň do času nepřekážej." V tom smyslu nejen hovoří, ale i píší, aspoň jezuité. Sám jsem to četl u jejich theologů.

- "Máš-li pak právo zvěstovati nám aspoň jedno z tajemství onoho světa, z něhož jsi přišel?" - táže se ho můj stařec a sám za něho odpovídá: - "Nikoliv, nemáš, co bys připojil k tomu, co bylo již dříve řečeno, a abys neodňal u lidí svobody, jíž ses tolik zastával, když jsi byl na zemi. Všechno, co znovu bys zvěstoval, dotkne se svobody víry lidí, neboť se to projeví jako zázrak, ale svoboda jejich víry byla jim dražší nad všechno již tenkráte, před půldruhým tisícem let. Zdaž jsi tehdy často neříkával: Chci vás učiniti svobodnými. Nuže, teď jsi spatřil ty "svobodné" lidi," - dodává náhle stařec se zamyšleným úsměvem. - "Ano, ta věc nám přišla draho - pokračoval, přísně na něho pohlížeje, - "ale dokončili jsme konečně to dílo, ve jménu tvém. Patnáct století jsme se trápili s touto svobodou, ale nyní je to skončeno a pevně skončeno. Nevěříš, že je to pevně skončeno? Hledíš na mne mírně a neuznáváš mne ani za hodna svého hněvu? Avšak věz, že nyní a právě nyní jsou tito lidé přesvědčeni více než kdykoliv jindy, že jsou úplně svobodni, ale zatím přinesli nám sami svou svobodu a pokorně ji položili k našim nohám. Ale to jsme učinili my, zdaž sis toho přál, takovéhle svobody?"

- Opět nechápu,- přerušil Aljoša Ivana, - mluví ironicky, posmívá se?

- Naprosto ne. Právě si klade za zásluhu svou i svých, že konečně přemohli svobodu, a učinili tak proto, aby přinesli lidem štěstí. Neboť teprve teď (mluví totiž ovšem o inkvisici) lze poprvé přemýšleti o štěstí lidí. Člověk byl stvořen vzpurným; což vzpurní lidé mohou býti šťastnými? "Varovali tě, - praví mu, - neměl jsi nedostatku upozornění a varování, ale ty jsi neposlouchal výstrah, odvrhl jsi jedinou cestu, po které lze učiniti lidi šťastnými, ale naneštěstí odcházeje odevzdal jsi dílo nám. Slíbil jsi, potvrdil jsi slovem svým, dal jsi nám právo spojovati a rozpojovati, a ovšem nemůžeš nyní ani pomysliti, abys nám toto právo nyní odebral. Proč jsi přišel překážeti nám?"

- A co to znamená, to "neměl jsi nedostatku pokynů a výstrah!" tázal se Aljoša.

- Ale vždyť podstatou věci je, že se stařec musí vymluvit.

- "Strašný a chytrý duch, duch sebezničení a nejsoucna," pokračoval stařec, "velký duch hovořil s tebou na poušti a nám řečeno je v knihách, že prý tě "pokoušel". Je tomu tak? A bylo-li možno říci něco pravdivějšího než to, co ti zvěstoval ve všech otázkách, a co jsi zavrhl, a co v knihách bylo nazváno "pokušením?" A přece byl-li kdy na zemi skutečně pravý ohromující zázrak, bylo to onoho dne, v den oněch tří pokušení. Právě v tom, že ta tři pokušení se objevila, spočíval zázrak. Kdyby bylo lze si pomysliti, jen tak na zkoušku a pro příklad, že ty tři otázky strašného ducha beze stopy zmizely z knih a že je potřebí obnoviti je, znovu vymysliti a sepsati, aby opět byly zaneseny do knih, za tím účelem shromážditi všechny mudrce pozemské - vládce, biskupy, učence, filosofy, básníky a dáti jim úlohu: vymyslete, složte tři otázky, ale takové, aby nejen vyhovovaly rozměru události, nýbrž nad to vyjadřovaly ve třech slovech, jen ve třech lidských frázích celou budoucí historii světa a lidstva, - zdaž myslíš, že všechna moudrost země, spojená v celek, mohla by si vymysliti něco aspoň podobného silou a hloubkou oněm třem otázkám, jež vskutku byly tenkrát položeny tobě na poušti mocným a rozumným duchem? Již z pouhých těch otázek, již ze zázraku, že se objevily, lze chápati, že tu jde nikoliv o lidský všední rozum, nýbrž o odvěký a absolutní. Neboť v těch třech otázkách jako by byly sloučeny v jeden celek a předpověděny celé příští dějiny lidské a zjeveny tři podoby, v nichž se sejdou všechny nerozřešitelné historické rozpory lidské povahy na celé zemi. Tenkráte to nemohlo ještě býti tak zjevné, neboť budoucnost byla neznámá, ale teď, kdy uplynulo patnáct století, vidíme, že v oněch třech otázkách je do té míry všechny uhodnuto a předpověděno a tak se to vyplnilo, že nelze k nim nic připojiti anebo od nich ubrati.

Rozhodni sám, kdo měl pravdu: ty anebo onen, který ti tenkráte dával otázky? Vzpomeň si na první otázku; třebas ne doslovně, ale smysl její je ten: "Chceš jíti do světa a jdeš s holýma rukama, s jakýmsi slibem svobody, kterého ve své prostotě a ve vrozené své nezřízenosti nemohou lidé ani pochopiti, jehož se bojí a děsí, - neboť nic a nikdy nebylo člověku a lidské společnosti nesnesitelnějšího než svoboda! A vidíš-li tyto kameny v nahé a rozžhavené této poušti? Proměň je v chleby, a za tebou poběhne lidstvo jako stádo, vděčné a poslušné, ač věčně se chvějící, že odejmeš ruku svou a zmizí jim chleby tvé." Ale ty jsi nechtěl zbaviti člověka svobody a odmítl jsi návrh, neboť jaká to jest svoboda, soudil jsi, je-li poslušenství koupeno chlebem? Namítl jsi, že člověk není živ jen chlebem, víš-li však, že ve jménu téhož chleba pozemského povstane proti tobě duch země a srazí se s tebou a zvítězí nad tebou a všichni půjdou za ním, volajíce: "Kdo podoben je šelmě tomu, dal nám oheň z nebe!" Víš-li, že uplynou staletí a lidstvo prohlásí ústy své moudrosti a vědy, že není zločinu a tudíž není ani hříchu, nýbrž že jsou jen hladoví. "Nakrm je, a pak požaduj po nich ctnosti!"

Hle, co napíší na svůj prapor, který vztyčí proti tobě a jímž rozruší chrám tvůj. Na místě tvého chrámu zdvihne se nová budova, zdvihne se znovu strašná babylonská věž, a ačkoliv ani ta se nedobuduje, jako ani první, přece jen mohl jsi nedopustiti této nové věže a o tisíc let zkrátiti utrpení lidí, - neboť k nám přece jen zase přijdou, postrádavše tisíc let se svou věží! Vyhledají nás tehdy opět pod zemí, v katakombách, skrývající se (neboť opět budeme pronásledováni a mučeni), naleznou nás a budou nás vzývati: "Nakrmte nás, neboť ti, kteří slíbili nám oheň z nebes, nedali nám jej." A potom již my dobudujeme jejich věž, neboť dobuduje ji ten, jenž nakrmí a nakrmíme jenom my, ve jménu tvém, a budeme lháti, že ve jménu tvém. Ó, nikdy, nikdy, se bez nás nenakrmí. Žádná věda nedá jim chleba, dokud zůstanou svobodnými, ale skončí se to tím, že ponesou svobodu svou k nohám našim a řeknou nám: "Raději nás zotročte, ale nakrmte nás." Pochopí konečně sami, že svoboda a chléb pozemský a dostatek pro každého jsou zároveň nemyslitelné, neboť nikdy, nikdy nedovedou se mezi sebou poděliti! Přesvědčí se také, že nikdy nemohou býti ani svobodnými, protože jsou slabí, hříšní, nepatrní, buřiči.

Slíbil jsi jim chléb nebeský, ale opět opakuji, může-li se v očích slabého, věčně hříšného a věčně nevděčného lidského plemene porovnati s chlebem vezdejším? A půjdou-li za tebou ve jménu chleba nebeského tisíce a desetitisíce, co se stane s miliony a s desetitisíci miliony tvorů, jež nebudou dosti silní, aby opovrhli chlebem vezdejším pro nebeský? Či jsou ti snad drahé desetitisíce velkých a silných, ale ostatní miliony slabých ale milujících tě, nesčetní jako písek v moři, ti snad mají býti jen materiálem pro veliké a silné? Nikoliv, nám jsou drazí i slabí. Jsou hříšní a odbojní, ale nakonec právě oni budou poslušni. Budou se nám diviti a pokládati nás za bohy, protože my, kteří se jim postavili v čelo, odhodlali jsme se snášeti svobodu, jíž se polekali a vládnouti jim, - tak strašnou bude jim nakonec jejich svoboda! Ale my jim řekneme, že jsme poslušni tebe, že tvým jménem vykonáváme vládu. A zase je oklameme, neboť tebe již k sobě nepustíme. Bude v tom klamu obsaženo i naše utrpení, neboť budeme nuceni lháti.

Nuže, to tedy znamená ta první otázka na poušti, a to tedy jsi odmítl ve jménu svobody, kterou jsi postavil nade vše. A přece právě v této otázce bylo obsaženo veliké tajemství onoho světa. Kdybys byl přijal "chleba," byl bys odpověděl na všeobecný a odvěký stesk lidský, jak jednotlivců, tak i celého lidstva zároveň - a to: "Komu se klaněti?" Není pro člověka neustálejší a trapnější starosti, než té: jakmile se stane svoboden, že ihned vyhledá toho, jemuž by se klaněl. Ale člověk usiluje klaněti se tomu, co je již nesporné, a sice tak nesporné, že všichni lidé byli by rázem ochotni všeobecně to uctívati. Neboť starost těchto ubohých tvorů není jen v tom, aby vyhledali to, před čím bych se měl já anebo druhý klaněti, ale aby vyhledali něco takového, v co by všichni uvěřili a klaněli se mu, a sice rozhodně všichni společně. A právě tato potřeba obecného uctívání je také nejhlavnější strastí každého člověka jednotlivce i celého lidstva od počátku věků. Pro všeobecné uctívání hubili se navzájem vojnou. Vytvářeli si bohy a vyzývali se navzájem: "Upusťte od svých bohů, a přijďte se pokloniti našim, jinak smrt vám i vašim bohům!" A tak tomu bude do skonání světa, ba i pak, až na světě zmizí bohové: to je jedno, padnou na kolena před modlami. Ty jsi věděl, ty jsi nemohl nevěděti o této základní záhadě lidské přirozenosti, ale odmítl jsi jediný absolutní prapor, který se ti nabízel, abys donutil všechny, by se ti klaněli nesporně, - prapor chleba vezdejšího a zavrhl jsi jej ve jménu svobody a chleba nebeského.

Nuže, pohleď, co jsi učinil dále. A stále zase ve jménu svobody! Pravím ti, že není člověku trapnější starosti, než jak najíti toho, jemuž by odevzdal co nejdříve tento dar svobody, s nímž se tenhle nešťastný tvor rodí. Leč svobody lidí se zmocní jen ten, kdo uspokojí jejich svědomí. Nesporný prapor se ti nabízel s chlebem: dáš-li chléb, člověk se pokloní, neboť nic není nepochybnějšího nad chléb, ale zmocní-li se kdo současně kromě tebe jeho svědomí, - ó pak opustí i chléb svůj a půjde za tím, jenž obelstí jeho svědomí. V tom jsi měl pravdu. Neboť záhada lidského jsoucna není v tom, aby se žilo, ale proč se má žíti. Člověk nesvolí žíti a spíše se zahubí, než by zůstal na zemi, třebas vůkol něho ležely samé chleby, bez pevné a jisté představy, proč má žíti. Je to tak, ale co z toho vzniklo? Místo toho, aby ses zmocnil svobody lidí, zmnožil jsi jim ji ještě více! Nebo jsi snad zapomněl, že klid ba i smrt je člověku dražší než svobodná volba v poznání dobra a zla? Nic není pro člověka vábivějšího než svoboda jeho svědomí, ale nic není také trapnějšího.

Nuže, a místo pevných základů, aby uspokojeno bylo svědomí lidské jednou navždy - vzal jsi vše, co je neobyčejného, záhadného a neurčitého, vzal jsi vše, co nebylo z lidských sil, a proto jsi jednal, jako bys jich vůbec nemiloval, - a kdo tak jednal, ten, jenž přišel položiti za ně svůj život! Místo toho, aby ses zmocnil lidské svobody, rozmnožil jsi ji a obtížil jejími mukami duševní království člověka na věky. Přál sis svobodné lásky člověka, aby šel za tebou svobodně, polichocen a okouzlen tebou, místo tvrdého starého zákona, - svobodným srdcem měl člověk na příště sám rozhodovati, co je dobro a co zlo, maje vodítkem před tebou jen tvůj obraz, - ale což jsi opravdu nepomyslil, že nakonec odvrhne, ba i popře tvůj obraz i tvou pravdu, ocitne-li se pod takovým strašným břemenem jako je svoboda volby? Zvolají nakonec, že není v tobě pravdy, neboť nebylo možno zanechati je dále ve zmatku a trápení, jež jsi učinil ty, zanechav jim tolik starostí a nerozřešitelných úkolů. Takto tedy sám jsi položil základ ke zkáze svého vlastního království a protož nikoho z toho neobviňuj. A přece zdaž to se ti nabízelo? Jsou tři síly, jediné tři síly na zemi, které mohou na věky přemoci a zajati svědomí těch slabých buřičů pro jejich štěstí, - a ty síly jsou: zázrak, tajemství a autorita. Zavrhl jsi jedno i druhé i třetí a sám jsi podal příklad toho.

Když strašný a velemoudrý duch tě postavil na vrchol chrámu a řekl ti: "Chceš-li poznati, jsi-li syn boží, vrhni se dolů, neboť psáno jest o něm, že andělé ho zachytí a ponesou a on neupadne a neuhodí se, i poznáš pak, jsi-li syn boží a dokážeš pak, jaká je víra tvá v otce tvého," ty však, vyslechnuv, zavrhl jsi návrh, nepoddal ses, a dolů ses nevrhl. Ó, ovšem, jednal jsi tu hrdě a velkolepě, jako bůh, avšak lidé, avšak slabé odbojné plémě - což ti jsou bozi? Ó, ty jsi pochopil tenkráte, že kdybys jen krok učinil, jen pohyb vrhnouti se dolů, ihned bys také pokoušel Pána, a víru v něho bys všechnu ztratil a rozbil by ses o zemi, kterou jsi přišel spasiti, i zaradoval by se chytrý duch, jenž tě pokoušel. Ale opakuji, mnoho-li takových jako jsi ty a zdaž jsi mohl vskutku třebas na minutu připustiti, že podobné pokušení bude z lidských sil? Což přirozenost lidská je tak stvořena, aby zavrhla zázrak a aby v takových strašných momentech života, v momentech nejstrašnějších, základních a nejbolestnějších duševních otázek svých se spokojila jen svobodným rozhodováním srdce? Ó, ty jsi věděl, že čin tvůj bude zachován v knihách, že dosáhne hlubiny časů a posledních předělů země, a doufal jsi, že také člověk, následuje tebe, spokojí se bohem, nepotřebuje zázraku. Ale nevěděl jsi, že jakmile člověk jen zavrhne zázrak, že také ihned zavrhuje i Boha, neboť člověk hledá ne tak Boha, jako zázraku. A protože člověk nemá sil, aby zůstal bez zázraku, tu si vytvoří nových zázraků, již vlastních, a bude se klaněti zázraku jen čarodějskému, babskému kouzelnictví, třebas byl stokrát buřičem, kacířem a neznabohem.

Nesestoupil jsi z kříže, když na tebe volali, posmívali se ti a dráždili tě: "Sestup z kříže a uvěříme, že jsi to ty!" Nesestoupil jsi proto, že se ti opět nechtělo pokořiti člověka zázrakem, a čekal jsi svobodnou víru, ne však zázračnou. Toužil jsi po svobodné lásce, ale ne po otrockých nadšeních nevolníka před mohutností, jež jednou navždy vzbudila jeho hrůzu. Ale i tu jsi soudil o lidech příliš vysoce, neboť oni jsou, ovšem, jistě nevolníci, ač byli tvořeni vzpurnými. Rozhlédni se a suď, hle, minulo patnáct věků, jdi a podívej se na ně: koho jsi povznesl k sobě? Přísahám, člověk je stvořen slabším a nižším než sis o něm myslil. Může-li, může-li vůbec vyplniti to, co ty? Kdybys méně si ho vážil, byl bys i méně od něho požadoval, a to bylo by se více blížilo lásce, neboť snazší by bylo břímě jeho. Jest slabý a podlý. Co na tom, že nyní stále se bouří proti naší vládě a pyšní se, že se bouří? To je pýcha dítěte a školáka. Jsou to malé děti, jež se vzbouřily ve třídě a vyhnaly učitele. Ale nastoupí konec i radosti dětí, přijde jim to draho. Zboří chrámy a zalijí zemi krví. Ale nakonec pochopí ty hloupé děti, že ač jsou odbojníky, přece jen odbojníky slabými, kteří nevydrží ani vlastní vzpoury své. Plačíce svými hloupými slzami uvědomí si nakonec, že ten, kdo je stvořil vzpurnými, chtěl se jim vysmáti. Řeknou to v zoufalství a řeč ta bude rouháním, pro něž budou ještě nešťastnější, neboť lidská přirozenost nesnáší rouhání a konec konců vždy se za ně sama pomstí. A tak nespokojenost, zmatek a neštěstí - toť nynější úděl lidí po tom, když jsi tolik vytrpěl za jejich svobodu! Velký tvůj prorok ve vidění a alegorii praví, že viděl všechny účastníky prvního vzkříšení a že jich bylo z každého pokolení po dvanácti tisících. Avšak bylo-li jich tolik, pak to ani nebyli lidé, ale bohové. Snesli kříž tvůj, snesli desetiletí hladové a holé pouště, živíce se kobylkami a kořínky, - a svobodné lásky, svobodné a velkolepé jejich oběti ve jménu tvém. Ale vzpomeň si, že jich bylo celkem jen pár tisíc a to ještě bohů, a ostatní? A čím se provinili ti ostatní slabí lidé, že nemohli snésti to, co mohutní? Čím se provinila slabá duše, že jí nelze, aby umístila v sobě tolik strašných darů?

Či snad opravdu jsi přišel jen k vyvoleným a kvůli vyvoleným? Avšak je-li tomu tak, pak je tu tajemství a my je nepochopíme. A je-li to tajemství a učíce je, že není důležité svobodné rozhodování jejich srdcí ani láska, nýbrž tajemství, jemuž se musí podrobovati slepě, ba i mimo své svědomí. A tak jsme také učinili. Opravili jsme čin tvůj a založili jej na zázraku, tajemství a autoritě. A lidé se zaradovali, že opět jsou vedeni jako stádo a že konečně sňat jest ze srdcí jejich tak strašný dar, který jim přinesl tolik strastí. Měli jsme pravdu, učíce tak a činíce tak, řekni? Cožpak jsme nemilovali lidstva, tak pokorně seznavše jeho slabost, tak láskyplně ulehčivše jeho břemeni a dovolivše jeho slabé povaze, třebas i hřích, ale s naším dovolením? A proč jsi přišel nyní nám překážeti? A proč mlčky a proniknutě hledíš na mne svýma mírnýma očima? Hněvej se, nechci lásky tvé, protože sám nemiluji. A proč bych to skrýval před tebou? Či nevím, s kým hovořím? To, co chci ti říci, všechno již víš, čtu to z tvých očí.

A cožpak mohu zatajiti před tebou naše tajemství? Snad právě chceš uslyšeti z mých úst, nuže slyš: nejsme s tebou, nýbrž s ním, hle, naše tajemství! Dávno již nejsme s tebou, ale s ním, již osm století. Právě před osmi stoletími přijali jsme od něho to, co jsi ty rozhořčeně zavrhl, ten poslední dar, který ti nabízel, ukázav ti všechna království pozemská; přijali jsme od něho Řím i meč Cesarův a prohlásili jsme jen sebe za krále pozemské, za krále jediné, ač jsme ještě dosud nepřivedli dílo naše k úplnému konci. Ale kdo je vinen? Ó, věc ta je doposud zatím jen v počátcích, ale počala se. Ještě dlouho budeme čekat na její dovršení, a ještě mnoho bude strádati země, ale my dosáhneme toho a budeme cesary a pak již budeme přemýšleti o všesvětovém štěstí lidí. A přece již tenkráte jsi mohl přijmouti meč cesarův. Proč jsi zavrhl tento poslední dar? Kdybys byl přijal tuto třetí radu mohutného ducha, naplnil bys vše, co hledá člověk na zemi, totiž: komu se klaněti, komu svěřiti svědomí a jak konečně všem se spojiti v nesporné obecné a souhlasné mraveniště, neboť potřeba všesvětového spojení je třetí a poslední utrpení lidí.

Ve svém celku snažilo se lidstvo vždy zaříditi se zcela rozhodně všesvětově. Bylo mnoho velkých národů s velkými dějinami, ale čím výše byli tito národové, tím také byli nešťastnější, neboť silněji než ostatní si uvědomovali potřebu všesvětového spojení lidí. Velicí dobyvatelé, Timurové a Čingischánové, jako vichr proletěli zemí, snažíce se dobýti vesmíru, avšak i ti, ač nevědomě, vyjádřili jen tutéž velikou potřebu lidstva ke všesvětovému a všeobecnému spojení. Kdybys byl přijal svět a purpur Cesarův, založil bys všesvětovou říši a dal bys všesvětový mír. Neboť kdo má vládnouti lidmi, ne-li ti, kdož vládnou jejich svědomí a přijavše jej zavrhli jsme ovšem tebe a šli jsme za ním.

Ó, uplynou ještě staletí řádění svobodného rozumu, jejich vědy a lidojedství, protože počavše budovati svou babylonskou věž bez nás, skončí lidojedstvím. Ale právě tehdy připlazí se k nám dravec (šelma) a bude lízati nohy naše a skropí je krvavými slzami z očí svých. A my usedneme na dravce (šelmu) a zdvihneme pohár a na poháru psáno bude: "Tajemství!" Ale teprve tenkráte také nastoupí pro lidi království pokoje a štěstí. Ty se pyšníš svými vyvolenci, ale máš jen vyvolence, avšak my uspokojíme všechny. Ba ještě více: jak mnozí z oněch vyvolenců, z mocných, kteří se mohli stát vyvolenci, konečně se unavili, čekajíce tebe a odnesli a ještě odnesou síly ducha svého a oheň ducha svého na jinou nivu a skončí tím, že proti tobě zdvihnou svobodný prapor svůj. Ale ty sám jsi zdvihl tento prapor. Ale u nás všichni budou šťastni a nebudou se již bouřiti, ani vzájemně se hubiti, jako za svobody své duše. Ó, přesvědčíme je, že teprve tenkráte budou svobodnými, až se zřeknou svobody své pro nás a nám se pokoří. A což, budeme míti pravdu nebo budeme lháti? Sami se přesvědčí, že jsme v právu, neboť si vzpomenou, k jakým hrůzám otroctví a chaosu je přivedla svoboda tvá. Svoboda, svobodný rozum a věda zavedou je do takových houštin a postaví je před takové divy a nerozřešitelná tajemství, že jedni z nich nepokorní a sveřepí vyhubí se navzájem, druzí nepokorní ale slabí vyhubí se vzájemně, a třetí zbylí, slabí a nešťastní připlazí k nohám našim a zaúpějí k nám: "Ano, měli jste pravdu, vy jediní vládnete tajemstvím jeho a my se vracíme k vám, zachraňte nás před námi samými." Přijímajíce od nás chleby, budou ovšem jasně viděti, že jejich vlastní chleby, jejich vlastníma rukama dobyté jim bereme, abychom je rozdávali beze všeho zázraku, spatří, že jsme neobrátili kamení v chleby, ale vpravdě větší radost než z chleba samého budou míti z toho, že jej dostávají z rukou našich! Neboť příliš dobře si budou pamatovati, že dříve bez nás samy chleby, jimi dobyté, proměňovaly se jim v rukou jen v kamení, ale když se vrátili k nám, samy kameny se proměňovaly v jejich rukou v chleby. Příliš, až příliš ocení, co znamená podrobiti se jednou provždy! A dokud toho lidé nepochopí, budou nešťastni.

Kdo nejvíce přispěl k tomuto nepochopení, řekni? Kdo rozdrobil stádo a rozehnal je po cestách neznámých? Leč stádo se znovu shromáždí a znovu se podrobí a to tentokráte již jednou provždy. A pak jim dáme tiché klidné štěstí. Štěstí slabých bytostí, jakými také byly stvořeny. Ó, přesvědčíme je konečně, aby se nepyšnili, neboť ty jsi je povznesl a tím jsi je přiučil pýše; dokážeme jim, že jsou slabí, že jsou jen ubohé děti, ale štěstí dětské, že je nadevše sladší. Budou nesmělí a budou se na nás dívati a tisknouti se k nám ve strachu, jako kuřátka ke kvočně. Budou se diviti a hroziti se nás a pyšniti se tím, že my jsme tak mocní a tak moudří, že jsme mohli uklidniti takové bujné tisícimilionové stádo. Budou se vysíleně třásti před hněvem našim, jejich mysli znesmělí, jejich oči budou slzavé, jako u dětí a žen, ale právě tak lehce budou přecházeti na náš pokyn k veselí smíchu, světlé radosti a šťastné dětské písničce. Ano, donutíme je pracovati, ale ve svobodných hodinách od práce zařídíme jim život jako dětskou hru, s dětskými písněmi, sborem, s nevinnými tanci. Ó, my jim dovolíme i hřích, jsou slabí a bezmocní, a budou nás milovati jako děti, za to, že jim dovolujeme hřešiti. Řekneme, že každý hřích bude vykoupen, bude-li spáchán s naším dovolením; dovolujeme jim pak hřešiti proto, že je milujeme, a trest za hříchy jak se sluší, vezmeme na sebe. I vezmeme je na sebe a oni nás budou zbožňovati, jako dobrodince, kteří na sobě nesou hříchy jejich před bohem. A nebudou míti před námi žádných tajemství. Budeme jim dovolovati anebo zakazovati žíti s jejich ženami a milenkami, míti nebo nemíti děti, - vše to podle jejich poslušenství, - a oni se nám budou podrobovati veselí a radostní. Nejbolestnější tajnosti svého svědomí, - vše přinesou k nám, a my vše rozřešíme, a oni uvěří našemu rozřešení s radostí, protože je zbaví veliké starosti a strašných nynějších utrpení řešiti věci osobně a svobodně.

A všichni budou šťastni, všechny miliony bytostí, kromě statisíce těch, kdož jim budou vládnouti. Neboť jen my, my, kteří chráníme tajemství, jen my budeme nešťastni. Budou tisíce milionů šťastných neviňátek a sto tisíc trpitelů, kteří vzali na sebe prokleté poznání dobra a zla. Tiše zemrou, tiše zhasnou ve jménu tvém a za hrobem najdou jen smrt. Ale my zachováme tajemství a pro jejich štěstí budeme je vábiti odměnou nebeskou i věčnou. Neboť i kdyby bylo něco na onom světě, zajisté ovšem ne pro takové, jako oni. Říkají a prorokují, že ty přijdeš a znovu zvítězíš, že přijdeš se svými vyvolenými, se svými hrdými a mocnými, ale my řekneme, že oni spasili jen sebe sama, kdežto my jsme spasili všechny. Říkají, že pohaněna bude nevěstka, sedící na dravci a držící v rukou svých tajemství, že se znovu vzbouří slabí, že roztrhají "purpur" její a obnaží její hnusné tělo. Ale tehdy já povstanu a ukáži ti na tisíce milionů šťastných neviňátek, jež nepoznala hříchu. A my, kteří jsme vzali hříchy jejich pro štěstí jejich na sebe, staneme před tebou a řekneme: "Suď nás, můžeš-li a smíš-li." Věz, že se tě nebojím. Věz, že i já byl na poušti, že i já jsem se živil kobylkami a kořeny, že i já jsem žehnal svobodě, kterou jsi ty žehnal lidem, i já jsem se připravoval vstoupiti mezi vyvolence tvé, mezi mocné a silné s touhou "doplniti počet." Ale vzpamatoval jsem se a nezachtělo se mi sloužiti šílenství. Vrátil jsem se a přidal jsem se k družině těch, kteří opravili čin tvůj. Odešel jsem od hrdých a vrátil jsem se k pokorným pro štěstí těchto pokorných. To, co ti pravím, stane se a království naše pozvedne se. Opakuji ti, zítra již spatříš to poslušné stádo, jež na pokyn první můj se vrhne, aby přihrabávalo planoucí uhlíky k hranici tvé, na které tě upálím za to, že jsi přišel nám překážeti. Neboť byl-li kdo, jenž ze všech nejvíce zasloužil si naší hranice, jsi to ty. Zítra tě upálím. Dixi."

- A jak skončí tvá báseň, tázal se náhle, dívaje se do země, - nebo je již u konce?

- Chtěl jsem ji ukončiti tak: když inkvizitor umlkl, tu čeká nějakou chvíli, že zajatec mu odpoví. Tíží ho jeho mlčení. Viděl, jak vězeň po celou dobu ho poslouchal, proniknutě a tiše se mu dívaje přímo do očí a zřejmě nechtěje nic namítati. Stařec by byl chtěl, aby mu řekl cokoliv, třebas i něco trpkého, strašného. Ale ten se náhle mlčky blíží ke starci a tiše ho líbá na jeho bezkrevná devadesátiletá ústa. To je celá jeho odpověď. Stařec se otřese. Cosi se pohnulo v koutcích jeho úst; jde ke dveřím, otvírá je a praví mu: jdi a již nepřicházej... Nepřicházej vůbec... nikdy, nikdy! A pouští ho do "tmavých ulic města." Zajatec odchází.

- A stařec?

- Polibek hoří v jeho srdci, ale stařec setrvává při dřívější idei.

Academia: Praha, 2004

Zpět na rozcestník „Srovnávací teologie“

Skok na Homepage