Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
svatý Maxim Vyznavač / Kniha lásky
Psychologie jako exaktní věda? Jednou ze snah psychologů je, aby jejich zkoumání bylo přijímáno jako exaktní věda. Nalezl však některý z nich odpověď na otázku, lze-li duši exaktnímu vědeckému bádání podrobit? A je z jejich úsilí možné vypátrat, co pod pojmem duše vůbec rozumějí? Psychologická zkoumání věnují pozornost převážně jen určitým stránkám duševního (přesněji možná tělesně-duševního) života, jako je oblast vjemů, představ, prožitků... Lze však duševní život považovat za duši samou? Mám za to, že problém exaktních věd jako takových (přes jejich pronikavé výsledky) je v tom, že se snaží odhalit povahu jevů a věcí pouze z jejich povrchu. Tak samozřejmě nemohou být pojaty takové otázky, jež nám přinášejí i pohledy jiné. Zda kupříkladu zkoumaný svět (do poslední částice i jeho nepřehlédnutelné celistvosti) není podstatně narušen, zda-li vědecký výzkum není vlastně formou patologie - zkoumáním organismu ve stavu nemoci, stárnutí a umírání (ještě ne zcela projevené, ale přítomné smrti). Což však do značné míry platí pro oblast psychologie, jež je poznamenána pozorováním patologických stavů a snahou učinit z nich obecně platné závěry, bez ohledu na to, není-li opačná přirozená povaha všeho nahlédnutelná jinou cestou - kupříkladu jistou schopností duše (viz dále). Světonázorová neutralita psychologie náboženství? Proklamovaná světonázorová neutralita se však jeví jako ještě více problematická. Důsledně pojatá by znamenala beznázorovost, neboť každý názor znamená vyhraněnost. A jednotlivé psychologické směry jsou vyhraněné velmi zřetelně. Ať vnímají náboženství positivně nebo negativně, vždy je jim výslednicí určitého tíhnutí duševního prožívání, které náboženství zakládá (sklon činnosti vyšší nervové soustavy, strach, ilusivní touha, potřeba sebeuskutečnění, představa, zážitky...) Zde máme přímo po ruce otázku, nešlo-li by vztah mezi duševním prožíváním a náboženstvím nahlédnout obráceně, zda-li náboženství neustanovuje stav duše. Náboženství - schopnost duše Aby tato obrácená cesta byla srozumitelnější, nebude od věci ozřejmit si, jak je možné pojmu "náboženství" rozumět (alespoň v naší kulturní oblasti) a podniknout cestu proti proudu času. Nejstarším řeckým výrazem, který česky překládáme jako "náboženství" je eusebeia a podobně jako latinské religio, neobsahuje v svém základu slovo "bůh". Slovo eusebeia je tvořeno od kořene seb (jak to známe ve slově sebas, pro něž jsou nejstarší { homérské} významy "čemu se divím, nad čím žasnu, na co si dávám pozor"), je výrazem pro pozastavení všedních zájmů ve prospěch toho, co je zájmu hodno více, co v nás probouzí úžas, k čemu je třeba volit náležitý vztah. Částice eu znamená něco dobrého a ve složeninách má význam zesilující. Eusebeia je tedy možné přeložit jako náležitá úcta nebo schopnost úcty, úžasu. Latinský výraz religio klasická filologie odvozuje od religo (svazuji) a chápe religio jako svazek, pouto, vztah, nověji pak od religere (opak k neglegere) s důrazem na ohled, dbalost. Zajímavé jsou i klasické významy religio jako pochybnost, rozpaky, svědomitost. Náboženství není tedy to, co si duše tvoří na základě jejích hnutí (citů a potřeb), ale určitá a duši vlastní schopnost - schopnost vztahu a úcty k tomu před čím stojíme v úžasu. Stará náboženství pěstují schopnost úcty prostřednictvím moudrosti vyrůstající z mythu mimo náboženství hebrejského, jež má svůj původ v činu víry. Rozkladem mythického světa je sice schopnost úcty otřesena, současně se však otevírá možnost nových a náročnějších způsobů vztahu úcty. Jeden způsob je filosofický a druhý křesťanský a dá se říci že svým způsobem filosofie připravuje cestu křesťanské zvěsti, která zakládá úctu na zkušenosti boholidského sjednocení. Freudovo náboženství Z našeho pohledu nese Freudova nauka a methoda všechny znaky náboženství. Náboženství, které za hodné zájmu považuje sexuální a ničivý pud spolu s nevědomou stránkou duše. Jeho duchovní děti sice nauku poněkud kultivují, těchto dogmatických linií se však drží dosti striktně. Freudův pokus vyrovnat se s hebrejským a křesťanským náboženstvím přitom zjevil exaktnost psychoanalysy jako předsudek. Zajímavost jeho úvah je možné srovnat se zajímavostí knih E. von Dä nikena. Jeden považuje hebrejské náboženství za egyptský import, druhý za import mimozemské civilisace. Jung hrubě tesanou modlu Freudovu opracovává poněkud jemněji, ale božstvo svého učitele neopouští. Fromm sošku koloruje nejjemnějšími barvami a reformuje obřad jejího uctívání, ale podstata psychoanalytického bůžku zůstává nedotčena (náboženství mu není schopností, ale soustavou názorů a praktik). Jeho nauka však přináší nevyjasněné otázky, které žádají po odpovědi - jak například dosáhnout vyprázdněnosti od egoistických choutek bez askese (úsilí), jaké je směřování transcendovaného ega...? Učení křesťanského náboženství o duši, jejích nemocích a léčení Ze všeho nejdříve je potřebné zmínit nutnost správnosti nauky. Učení Církve není vyspekulovaný abstraktní systhem názorů, jež by ukojil hlad po uchopení nevýslovných tajemství. Naopak - dogma tajemství (Boží) střeží. Theologie je navýsost praktickou theorií, jejíž původ má zjevenou povahu a praxí je osvědčená jako pravdivá a je tedy theorií ve smyslu svědectví. Theolog o Bohu nejenom mluví, ale ve Slovu Božím především žije a o tomto životě svědčí. Theologie není tvořena, ale nesena svatými otci a dogmatické formulace mají zabránit polopravdivě jednostranným deformacím nauky ze strany těch, kteří ve Slovu Božím nezůstávají. Duše v apoštolském učení církevních otců je stvořena současně s tělem a jako neexistuje tělo bez duše, tak ani duše bez těla. Přesto duše není tělo, ale je bez těla. Duše, která podpírá tělo, se kterým byla společně stvořena, je v těle všude, ne jako v místě, ani jako by jej obklopovala, ale jako podporující, obklopující a dávající tělu život. Tím se nám snad stává zřejmější i pojetí hebrejského náboženství, které duši spatřuje především v krvi. Proto je centrum duše v srdci, nikoliv jako v obalu, protože je nehmotná, ani mimo srdce, protože je s ním spojená. Snad bude dobré i to připomenout, že vše co bylo stvořeno, povstalo ke svému cíli. A lidská duše byla stvořena k účasti na životě přesvaté Trojice. Proto Bůh duši obdařil silou touhy a odvahou být láskyplně přitahována i schopností úžasu. Náboženství je tedy vlastnost duše, kterou do ní vložil sám Bůh a to do srdce, které je (jak již víme) psychofysickým centrem člověka, jenž byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Zde je místo nesmírné hloubky, která "tíhne k hlubině Boží," zrcadlí v sobě obraz nezměrného tajemství přesvaté Trojice a podobá se tak skryté Boží podstatě. Pečeť podobenství a obrazu Božího však nese celý člověk (nejenom duše) a vztah duše k tělu je proto podobný jako je vztah Boha ke stvoření. Jako Bůh řídí svět svými silami způsobenými vlastní podstatou, aniž by co ztratil ze své jednoty, tak duše oživuje každý orgán a působí v něm ve shodě s působením toho kterého orgánu. Touhou srdce jsou všechny síly duše sjednocovány, aby vedly tělo k účasti na blaženém životě v Bohu, jenž své božství s člověkem sdílí vlastními (nestvořenými) energiemi. Ty jsou "šatem slávy" do níž je lidské tělo oblečeno v ráji. Protože touha vložená do srdce zůstává svobodná (i to patří k duši jako obrazu božského archetypu), je duše přitahována jenom pokud souhlasí. V okamžiku kdy člověk měl osvědčit, že všechny své zájmy dává Tomu, jenž je hoden zájmu nejvíce, obrací se zrakem svého srdce k provokacím "nejchytřejšího tvora." Duše s provokací souhlasí a touha následuje zlo, jako kdyby to bylo dobro. Vůle následující touhu se tuto fantasii snaží převést do konkrétní akce prostřednictvím těla. Taková je podstata prvotního hříchu, jak ji popisuje 1. kniha Mojžíšova. Duše následuje mrtvého ducha, jenž sice je živoucí bytostí, ale ve vztahu k Bohu neexistuje. Protože nemá žádnou účast v Bohu, přenáší smrt na ty, kteří se sním spojují. Duše ztrácí nestvořenou Boží milost (energie), srdce přestává mít vztah s Bohem, jeho zrak potemněl. Potemnění a umírání se přenáší na tělo. Srdce, jenž nevidí "jedno potřebné," ztrácí schopnost koncentrace a síly duše se stávají vášnivými. Tak duše získává vlastnost démonů, tělo se stává podobné zvířatům kvůli podmínkám do kterých upadlo. Tříštivá síla zla se nezastavuje. Ďábel, rozkladný dělič, rozbíjí a štěpí: "moje jméno je legion, neboť jsme množství…" vyznává nečistý démon před světlem Kristovým a ukazuje tak svou podstatu: jednotné číslo "moje jméno" se projevuje jako zvrhlá mnohost "legion" a tříští se do plurálu "množství." Podle patristické tradice byl Adam rozbit a naplnil svět svými částmi– lidé se ocitají v situaci, podobající se cestě v bludném kruhu, kterou nejsou schopni řešit svými silami. Prvotní hřích má kosmický dosah – skrze lidské tělo, jenž je stejné přirozenosti jako hmotný svět, zasáhla síla smrti vše stvořené. Náboženská schopnost duše sice není ztracena, ale pro oslepenost srdce se její zájem neobrací k Jedinému (jenž jest úcty hoden), ale k onomu množství, jež není schopno utišit hladovou touhu srdce jediného člověka. Z tohoto stavu duše hladovějící po nekonečném, kterou mimo Boha nemůže nic nasytit, povstávají mnohá náboženství, jejichž povaha je vlastně démonická. Výjimku tvoří lid Israelův, kterému pravý Bůh, v něhož uvěřil jejich praotec Abraham, dává příslib možnosti návratu k Cestě pravé bohoúcty. Tu otevírá druhý Adam, jenž jako pravý Bůh spojil rozptýlené části padlého Adama a učinil z nich své Tělo. Bůh obnovuje skutečnou boholidskou jednotu, která spočívá v obci shromážděné na jednom místě kvůli téže věci – přijímání Těla a Krve Ježíše Krista (druhého Adama) – v Církvi, jeho Těle, jež od této chvíle zůstává na věky. Démonické zlo rozděluje, rozkládá. Kristovo dobro, církevní, znovuspojuje, oživuje. Milost Svatého Ducha, který v tomto tajemném těle přebývá, navrací světlo potemnělým očím lidských srdcí. Cesta návratu, obrácení mysli (metanoia) k Bohu, se nyní nabízí všem. Není to cesta snadná, ale podstatné je, že možná – milostí Boží. Zakořeněné návyky vášnivé duše nelze odstranit bez úsilí. Nejsme zajatci milosti – Bůh cestu otevírá, ale jít musíme sami, lidská vůle opět musí s milostí Boží spolupracovat. To je podstatou křesťanské askese, psychotherapií v pravém smyslu slova, která vede přes srdce očištěné od rozptylujících vášní k návratu mysli do srdce (osvícení) a účasti na nestvořené milosti Boží (zbožštění). Celá tradice obecné Církve (pravoslavné) spočívá v léčení a přivedení duše z padlého stavu hříchu ke světlu Boží milosti. Jaké zdraví může přinést Freudovo náboženství? Tak nakonec zní otázka, která zřejmě napadne každého v Kristu zápasícího člověka, je-li mu tato nauka i methoda představena. Myslím, že takovému člověku musí zatrnout, dozví-li se, že panu Freudovi bylo jedno, pocházejí-li jeho praktiky od Zlého, pokud "mohou" pomoci. Nebo že myšlenky, jichž si nejvíce cenil Jung, mu zjevili duchové. Jsme totiž opět na poli náboženství a nikoliv světonázorové neutrality, jak jsem se pokusil objasnit na počátku – náboženství, které neukazuje k Jedinému, u něhož je život a jež představuje návrat k archaickým náboženským formám démonického uctívání Zlého jako by bylo Dobrem. "Po ovoci poznáte je…", praví Lékař duší i těl našich a myslím, že osobní život těchto "učitelů" není hoden následování a úcty. Kdo chce kam, pomozme mu tam, chtělo by se napsat na závěr, kdybychom nechtěli nikomu přát něco zlého. A kdyby takovou odbornou pomoc nevyhledávali většinou nic netušící lidé. Když duše postřehne něco z procesu vlastního uzdravení, může bez nebezpečí pádu a zmatku rozeznat obrazy a představy přijímané v čase spánku."svatý Maxim Vyznavač / Kniha lásky
čtec Prokop