Skok na seznam „za dveřmi"
Skok na Homepage
Co se týče modlitby za příslušníka některé z nepravoslavných církví: svíčku za ně stavět určitě můžeme (dokonce je velice žádoucí modlit se za ně a zapalovat za tyto lidi svíce, a tak jim duchovně pomáhat, aby nalezli správnou a spasitelnou duchovní cestu v pravé Církvi Kristově).
Na proskomidii však nemůže být vzpomínán nepravoslavný člověk. Každá modlitba má dle Boží vůle a ustanovení vdechnutých do života Církve Svatým Duchem svůj řád a své místo. Za nepravoslavné se modlíme vroucně ve svých tichých modlitbách, můžeme se za ně modlit komboskiny, vykonávat za ně poklony, rozdávat almužny, postit se a zapalovat svíce apod. Dávat je vzpomínat na proskomidii pro ně nemá žádného významu, neboť to je modlitba, která je ustanovena jen pro pravoslavné (je velikou výsadou pravoslavných být vzpomenut na svaté proskomidii stejně jako být nahlas vzpomínám duchovenstvem při chrámových bohoslužbách). Narušováním tohoto řádu se ničeho nedosáhne, neboť modlitba není magie. Při modlitbě je vzýván Bůh, a proto je důležité dodržovat při konání modlitby Boží ustanovení, aby modlitba byla jemu příjemná. (Pravoslavní ekumenisté vzpomínají při proskomidii kohokoliv, dokonce i atheistu; proto také jejich modlitby nemají sílu...)
Kdo je vlastně v Církvi (v nejužším a nejvlastnějším smyslu tohoto slova)? Podle pravoslavného učení o církvi, které je založeno na učení svatých otců a na praxi Církve v době apoštolů, stejně jako v průběhu celého prvního tisíciletí (kdy se Církev scházela na všeobecných sněmech), lze za Církev Kristovu považovat pouze pravoslavné křesťany. Svatí Otcové jakož i ustanovení všeobecných sněmů vylučují, že by mohl být údem Církve někdo, kdo se protiví pravoslavné (orthodoxní) křesťanské víře. Věrni tomuto původnímu křesťanskému učení o Církvi nepovažují pravoslavní křesťané za členy Církve Kristovy takové věřící, kteří vyznávají jinou víru než pravoslavnou. Nepravoslavná víra vykazuje odchylky, změny, zkratky či rozšíření oproti původní apoštolské víře, a tím se protiví Duchu Pravdy (tj. Svatému Duchu) působícímu v Církvi.
Ještě ke smyslu proskomidie. Při tomto posvátném konání se z liturgického chleba vytváří na diskosu ikona Církve. Uprostřed je svatý Beránek (Kristus) (má podobu krychle - tj. stavební kámen - úhelný nebo základní, za který se Pán Ježíš prohlašoval). Kolem se stavějí z chleba vyřezané trojboké "pyramidky", které zde zpřítomňují různé osoby: především přesvatá Bohorodice a pak devatero řádů andělských beztělesných mocností a všechny svaté (některé jmenovitě) - to je zobrazení neviditelných duchovních skutečností. Pak jsou zde částečky za ty, kteří ještě žijí pozemským životem a sami sebe - vlastním svobodným rozhodnutím přivedli do svaté obce Církve a byli přijati do církevního společenství, aby zde dosahovali spásy (za ně mají být správně také vykrajovány částečky ve tvaru oněch "pyramidek", jenže to není z praktických důvodů možné, a tak se za každého vyjímá z prosfory prostě obyčejná částečka - maličký drobeček chleba - a klade se na diskos pod Beránka). A pak jsou zde částečky za zesnulé, neboť i zesnulí jsou stále v Církvi - po křtu a křesťanském životě s přijímáním Božských Tajin nemá smrt sílu zahubit duchovně člověka a oddělit ho od Církve). Tím je na diskosu při proskomidii vytvářena ikona Církve, která je pak (spolu s vínem v kalichu) při tzv. "velkém vchodu" slavnostně nesena na svatý prestol a proměňována na Tělo Kristovo. Na závěr liturgie je tato ikona sesypána do kalicha s Božskou Krví - všechny částečky jsou tím napojeny Krví Kristovou a jakoby se rozpustí v Božské Krvi (krev = život), a tak je zobrazen konec světa, kdy bude "Bůh všechno ve všem".
Dávat za nepravoslavného člověka čátečku na diskos, by znamenalo, že ho tím zařazujeme do ikony Církve, i když víme, že ten člověk sám sebe do Církve nezařadil. Tedy tím bychom nerespektovali svobodnou vůli tohoto člověka.
Jistě už z tohoto výkladu je možno chápat neopodstatněnost (a v podstatě i nesmyslnost) toho, aby byl na svaté proskomidii vzpomínán někdo nepravoslavný. Jako bychom ho tím chtěli násilím (jen naší vlastní vůlí - bez jeho spoluúčasti) činit pravoslavným (připadalo by mi to jako obdoba násilných katolických křtů pohanů). Bůh však nečiní na nikom násilí. A když Bůh chce dát lidem nesmrtelnost a věčnou blaženost, vyžaduje lidský souhlas a naši spoluúčast na díle naší spásy.
Ani my si nemůžeme počínat jinak. Musíme respektovat skutečnost, že ten a ten člověk se nerozhodl stát se pravoslavným, a proto se nemůžeme chovat a jednat, jakoby se býval byl pravoslavným stal. Napsat jméno nepravoslavného člověka na papírek se jmény, která mají být modlitebně vzpomínána při proskomidii nebo při Božské liturgii, a tím nechat za někoho nepravoslavného konat modlitby, které se náleží vznášet jen za pravoslavné, nejen nemůže přinést duchovní užitek, ale je to neúcta k tomuto člověku, jakož i k Bohem ustanovenému řádu spásy (a konečně i k ustanovením pravoslavné církve).
Proto nabádám ke zvážení výše uvedeného a k opatrnosti, aby neuváženým (byť dobře míněným) počínáním nebylo činěno něco nesprávného.
(Z dopisu pravoslavného kněze)
Zpět na rozcestník „Srovnávací theologie, ekumenismus, sektologie“