Mezináboženská setkání v Assisi
Obsah stránky:
- Průběh posledního setkání (2002) - zde
- Zajímavá interní římsko-katolická diskuse o smysluplnosti mezináboženských setkání v Assisi - zde
Průběh Assisi 2002
Je to již počtvrté, co Jan Pavel II. pozval představitele křesťanských církví, církevních komunit a nejrůznějších světových náboženství do Assisi. Je to již počtvrté, co tímto způsobem usiluje o dosažení míru ve světě. 27. října roku 1986 se účastníci setkání celý den postili a modlili za dosažení světového míru. 10. ledna roku 1993 a 21. ledna roku 1994 pak měli na mysli především prosby za urovnání válečného konfliktu v Bosně.
Podívejme se nyní stručně na průběh ... 24. ledna: Ve čtvrtek ráno, krátce po půl deváté, se – za velkého zájmu novinářů – konečně rozjel z vatikánského nádraží směrem k Assisi zvláštní vlak, do jehož sedmi vagonů společně se Svatým Otcem Janem Pavlem II. nastoupilo okolo 300 představitelů různých náboženství a pozvaných osobností. Vlak italských železnic dorazil do Assisi krátce po půl jedenácté. Koho zajímají čísla, tady jsou: 2.500 účastníků, zastupovalo 12 hlavních světových náboženství; křesťanská náboženství reprezentovalo, vedle řady zástupců katolického vyznání, též 32 představitelů dalších křesťanských církví. Dále byla přítomná početná delegace italské vlády a politické reprezentace, vedená prezidentem Carlem Ciampim. Akreditovaných novinářů bylo 1.200.
(Papež) připomněl také setkání v roce 1986 a zdůraznil, že cíl obou setkání je ve skutečnosti naprosto shodný. Je jím modlitba za mír, který je Božím darem, a který si musíme bez přestání s důvěrou a horlivostí vyprošovat. Svatý Otec pak pozdravil představitele jednotlivých delegací, zástupce světových náboženství, pozvané hosty a významné náboženské představitele. Jen pro představu uveďme, že mezi nimi byl např. ekumenický patriarcha, Jeho svatost Bartoloměj I. s doprovodem, patriarcha Antiochie celého východu Ignác IV., dále zástupci Jeruzalémského, Moskevského a Alexandrijského patriarchátu, představitelé východních církví z Bulharska, Polska, Kypru, zástupce Arcibiskupa z Canterbury, generální sekretář Ekumenické rady Církví, přední představitelé židovského náboženství, dále pak zástupci islámu ze Saudské Arábie, Bosny, Albánie, Bulharska, Jeruzaléma a Turecka, představitelé buddhismu, hinduismu i tradičních afrických náboženství. Náboženští představitelé přijeli také z Indie, Singapuru a Japonska. V závěru svého pozdravu se Svatý Otec obrátil i na přítomné kardinály a biskupy. Zvláště pak pozdravil kardinála Edwarda Egana, arcibiskupa z New Yorku.
Po pozdravu Svatého Otce následovala dvouhodinová řada mírových svědectví, která v anglickém, řeckém, italském a hebrejském jazyce pronesli někteří ze zástupců přítomných delegací.
Vzhledem k větrnému počasí, které v Assisi od časného rána panovalo, pak Sv. Otec v závěru svého proslovu zaimprovizoval:
„Mluvili lidé, promluvil také vítr. V Písmu čteme: Duch Svatý vane kam chce. Kéž tento Duch promluví také v srdcích všech přítomných, tak jako vítr, jenž je jeho symbolem, doprovázel lidské slova, kterým jsme naslouchali“.
Další část programu byla věnována modlitbě a to jako jediné zbrani, která vede k dosažení míru. Delegace jednotlivých náboženství se s více než hodinovým zpožděním odebraly na předem určená různá místa, aby se v rámci svého náboženského vyznání a tradice modlili za dar míru pro celý svět. Křesťané se v čele se Sv. Otcem shromáždili k ekumenické slavnosti v dolní basilice sv. Františka.
Po ukončení modliteb následovalo bratrské agapé v refektáři františkánského kláštera...
(Poté) proneslo dvanáct představitelů různých náboženství svůj slavnostní slib úsilí o mír. Mezi těmito dvanácti představiteli, kteří si v několika jazycích prenesené sliby sami složili, byl například zástupce židovství, představitel konfucianismu, zástupce muslimů, budhistů a dalších. Závěrečným slibem se účastníci zavázali nedopustit, aby se náboženství stalo záminkou k nenávisti a konfliktům, usilovat o mír a spravedlnost, která je základní podmínkou trvalého míru, vychovávat věřící k porozumění a dialogu. Jako poslední promluvil Svatý Otec JP II. Řekl italsky:
"Nikdy více násilí!
Nikdy více válka!
Nikdy více terorismus!
Ve jménu Boha, ať každé náboženství přináší na zemi Spravedlnost a Mír,
Odpuštění a Život,
Lásku!"
Solidarita, nadšení i dojetí se pod střechou pro 2.500 účastníků střídaly s potleskem jednotlivým představitelům křesťanských náboženství i jiných vyznání, kteří prohlašovali svoji připravenost a ochotu ke službě svornosti mezi národy. Ekumenický Patriarcha Konstantinopole, Bartoloměj I., připomněl „zlatou zásadu“: „Co chceš, aby druzí dělali tobě, to dělej ty jim“. Podobná slova zazněla v němčině, ruštině, japonštině, pandžábštině, srbštině, arabštině, korejštině, řečtině, hebrejštině, - všichni jednomyslně zdůrazňovali: je třeba odmítnout jakékoliv násilí a terorismus a usilovat mírovou cestou o svornost na celém světě, hlásat kulturu dialogu, bránit svobodu vyznání, práva rodiny, odpouštět chyby minulosti – a tak by se dalo pokračovat velmi dlouho. Nešlo o synkretismus – každá náboženská skupina se totiž modlila odděleně od ostatních – ale o jednomyslnou vůli být svědky naděje: že každá víra může změnit k lepšímu srdce člověka a v důsledku toho i dějiny. (Zdroj Christnet.cz; 2/2002)
Římsko-katolická diskuse o Assisi
Setkání (v Assisi) je podpora pohanství
M. Semín Jan Pavel II. svolává na 24. ledna mezináboženské modlitební setkání do italského Assisi. Touto událostí reaguje na rostoucí napětí ve světě, způsobené zářijovými teroristickými útoky ve Spojených státech. Není to poprvé, co se ve městě sv. Františka takové shromáždění organizuje. První mezináboženské modlitební setkání zde proběhlo v roce 1986 a v „duchu Assisi“ se od té doby na různých místech světa pořádají podobná shromáždění každý rok. ... Připomeňme si průběh historicky prvního shromáždění v roce 1986. Na den 27. října bylo do Assisi pozváno přes 130 „náboženských představitelů“ (kromě křesťanů účast přijali židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, animisté, severoameričtí Indiáni a představitelé jiných pohanských kultů).
 |
Nedávno zemřelý kardinál Oddi na tuto událost vzpomíná těmito slovy: „Toho dne, když jsem procházel ulicemi Assisi, jsem byl svědkem skutečných znesvěcení řady posvátných míst. Spatřil jsem, jak buddhisté tančí okolo oltáře, na který umístili sochu Buddhy, okuřovali ji a uctívali. Nějaký benediktin hlasitě protestoval, policie jej však odvedla. Viděl jsem na tvářích katolických účastníků tohoto obřadu zřejmé rozpaky a zmatek“ (z rozhovoru v 30 Giorni, 1990, č. 11). Křesťanská modlitba za mír byla „interdenominační“, vlastní modlitba katolické církve nebyla pronesena. Přestože jsme byli ujišťováni, že tato událost nemá vést k relativizaci pravého náboženství, praktické důsledky byly a jsou opačné. Při setkání v Assisi i při dalších setkáních tohoto druhu dosud nezazněl hlas, kterým by byla vyjádřena jedinost pravého náboženství a výlučnost katolické církve jako Bohem založené společnosti „mimo kterou není spásy“.
Choreografie těchto shromáždění vyjadřuje spíše přesvědčení, že pravé náboženství má stejnou hodnotu a práva jako náboženství nepravá. Co má ale společného Kristus s Belialem, jak nás důrazně upozorňuje sv. Pavel? Jak mohou nepravá náboženství přispět k pravému míru, který je mírem Kristovým? Jak se mohou společně obracet k pravému Bohu, když nepravá náboženství mají o Bohu falešné představy? Jak mohou přispět k vybudování „civilizace lásky“, když mnohé z nich ospravedlňují uctívání tvorů, potraty, podřadné postavení ženy, mnohoženství a jiná zla? Modlí-li se muslim za mír, představuje si mír jako rozšíření islámu po celém světě.
Modlí-li se za mír hinduista, prosí své „bohy“ o to, aby se příští reinkarnací nepropadl do nejnižší kasty, o jejichž příslušníky se s prakticky projevovaným milosrdenstvím zajímají pouze sestry z řádu Matky Terezy? Modlí se afričtí pohané, aby jejich zvířecí oběti ukojily nenasytný hněv „Velkého Palce“? Je vůbec možné, že tyto modlitby „těší“ pravého Boha jenom proto, že jsou „upřímné“? Pokud ano, proč Bůh ve starozákonních dějinách Božího lidu trestá modloslužbu bez ohledu na to, že je výrazem „svobody svědomí“?
Klást jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, založenou Bohočlověkem Ježíšem Kristem a řízenou Duchem svatým na stejnou úroveň s bludnými a pohanskými systémy bylo vždy Církví odsuzováno jako projev náboženského indiferentismu. Názor, že každé náboženství je svým způsobem zaměřeno ke spáse a že má podíl na Božím zjevení patří mezi explicitně odsouzené v Syllabus errorum (1864) Bl. Pia IX. i v encyklice sv. Pia X. proti modernismu Pascendi dominici gregis (1910). Pořádání mezináboženských konferencí je také výslovně odsouzeno encyklikou Pia IX. Mortalium animos (1928). Uvědomme si, že se papež touto encyklikou vyjadřuje k nevhodnosti účasti katolíků na společných shromážděních s křesťany jiných vyznání, o co více to platí v případě náboženství nekřesťanských! Je totiž smutnou skutečností, že představitelé katolické církve nevyužívají těchto příležitostí k misijnímu účelu přivádět bloudící ke Kristu. Jak by také mohli? Narušili by tím falešný mír těchto setkání a mohlo by se snadno stát, že představitelé „velkých světových náboženství“ by příště zůstali doma a fata morgána „civilizace lásky“, vybudované na principu pokojné koexistence pravého náboženství s falešnými, by se rozplynula jako pára nad hrncem. Jako by nestačila skutečnost, že za dobu, kdy se „mezinábožensky“ modlíme za mír ve světě, se počet ozbrojených konfliktů ve světě více než zdvojnásobil a jsme na prahu konfliktu, o kterém prezident Bush hovořil jako o „válce, trvající celá desetiletí“.
4. 9. 2001 byl na mezináboženském shromáždění v Barceloně čten projev Jana Pavla II., ze kterého vyjímám: „Jakožto věřící máme závažnou a naléhavou povinnost: jméno jediného Boha se musí stát synonymem míru…Vzal jsem tento sen na svá bedra, když jsem v říjnu 1986 pozval do Assisi své křesťanské bratry a představitele velkých světových náboženství k modlitbě za mír: jeden vedle druhého, již nikdy jeden proti druhému…Měl jsem tehdy před mýma očima velikou vizi: veškerý lid celého světa kráčí z různých míst země, aby se shromáždil před Bohem jako jediná rodina. Toho památného večera se v rodišti sv. Františka stal tento sen skutečností… Prostředkem, jak překonávat konflikty, je dialog, neboť dialog neodebírá identitu žádnému z jeho účastníků… Tyto naše modlitby a přátelství nám pomáhají snít o novém století bez válek; století všeobecné úcty k člověku, péče o životní prostředí a jednotu v různosti…“
Týden nato se zřítily mrakodrapy v New Yorku a byla zahájena dlouhodobá „válka proti terorismu“.
... Jestliže lidé soukromě i veřejně uznají královskou moc Kristovu, pak jistě celým občanským životem proniknou nesmírná dobrodiní: spravedlivá svoboda, kázeň a pořádek, svornost a mír.
(Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=1154)
Katolíci se mohou modlit s jinými náboženstvími beze strachu
"Assisi" by se mělo konat na každé vesniciReakce V. Daňka
A co mi ve Vašem listu chybí? Chybí mi krásná myšlenka koncilních otců II. Vatikánu, že církev je všeobecnou svátostí spásy. Domýšleno: že Kristova církev se nemusí bát světa, nemusí se opevňovat za barikádami anatematismu, ale klidně může kráčet mezi národy a již svou přítomností, existencí jim připomínat, že se Bůh stal člověkem. Být jim znamením Boží přítomnosti, jako svátosti v životě katolického křesťana.
Jak je možné, že žádného představitele jiného světové náboženství nenapadla tato myšlenka svolat ostatní ke společné modlitbě? Proč jenom představitele katolické církve? Poněvadž nemá strach. Nemá strach z jinakosti a je veden další myšlenkou, která byla potvrzena II. Vatikánem, že totiž pravda se prosazuje silou pravdy samé.
...Co vadí na tom, že papež zve ke společné modlitbě všechny bez ohledu na jejich vyznání? Až teď si uvědomuji, že já sám jsem se dosud k něčemu takovému neodhodlal. A začínám se stydět. Mně se naopak zdá, že papež Jan Pavel II důsledně pokračuje v cestě svého mistra. A připadá mi, jako bych ve Vašem listě slyšel výtku: "...jí a pije s celníky a hříšníky." (Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=1156)
Civilizace lásky na obzoru?
O Assisi vážně i s humorným nadhledemMichal Semín
Letošní „Assisi“ mělo prý být zorganizováno tak, aby se předešlo podezření ze synkretismu a náboženského relativismu. Dnes již víme, zda byl tento slib dodržen, či ne. Posuďte sami.
... Před zrakem Svatého otce i před zraky všech účastníků, přednášeli svoje projevy představitelé různých vyznání. Poslechněme si alespoň některá. Představitel čarodějnického kultu voodoo mj. řekl: „Jako vůdce tradičního náboženství voodoo, věřím, že mír není možný, budou-li mezi lidmi existovat sváry, rozdělení a protiklady“.
Taková „duchovní hloubka“ bohužel charakterizuje assiskou událost jako celek. Tento čaroděj, pozvaný do Assisi Janem Pavlem II., dále prohlásil: „Pozvání k účasti na modlitbě za mír, je pro mne velikou ctí a stejně tak pro všechny naše vyznavače, jejichž jsem nejvyšším knězem“. Nejvyšší kněz voodoo předložil papeži a celému světu svůj recept pro dosažení míru, který zahrnuje „prosbu, aby nám odpustily duchové krajů, ohrožených násilím“ a „přinášení obětí smíru a očištění“. Díky za radu, náčelníku.
V případě voodoo je oběť přinášena podřezáváním slepic, hus, holubic a rozléváním jejich krve podle předepsaného rituálu. Krev zvířat je také užívána při obřadech uzdravování člověka a při jeho umírání.
Didi Talwakar, zastupujícího hinduismus, poučil přítomné katolíky v tom smyslu, že „zbožštění lidských bytostí nám dáva smysl hodnoty života. Nejen já jsem co do své podstaty bohem, ale i každý z vás je v této věci rovnocenný a stejně božský…“. Didi na závěr prohlásil: „Moji božští bratři a sestry, odvažuji se apelovat na celé lidstvo, v této požehnané přítomnosti Jeho Svatosti papeže…“
Ano, pro Didiho je papež svatým mužem, pouze však jedním z mnohých. Didi dává osobně přednost jinému svatému, totiž ctihodnému Pandrurang Shastri Athawaleovi, který stojí v čele Swadhyaya parivari, jež vyznává „myšlenku akceptace všech náboženských tradic“ a který radí, abychom „osvobodili náboženství od veškerého dogmatismu, izolovanosti a ode všech příkazů a zákazů“.
Není žádným překvapením, že je Talkawar vděčný Papežské radě pro mezináboženský dialog, která „dnes předkládá model mezináboženského souručenství, od kterého může vzejít koalice světových náboženství k zajištění šťastné a společně sdílené budoucnosti bohem požehnané“. Pokud papež a přítomní kardinálové a biskupové s myšlenkou na takovou mezináboženskou koalicí nesouhlasí, pak to není zřejmé z jejich slov, pronesených v tento den, ani v dokumentech, k této příležitosti vydaných.
"Toto není žádný synkretismus," zní mi v uších, když sleduji, jak se představitelé „velkých světových náboženství“ rozcházejí na „různá místa k vykonání svých náboženských obřadů“. Právě v této souvislosti jsme byli ujišťováni, že se nebude opakovat známá událost z roku 1986, kdy byla na katolickém oltáři okuřována soška Buddhy, a že nedojde k míšení jednotlivých obřadů na posvátných místech.
Skutečnost však byla diametrálně odlišná. Tato „různá místa na území Assisi“ byla koncentrována do jediné budovy. Tou budovou byl místní klášter sv. Františka. Křesťané se sešli v bazilice, jiná náboženství konala svoje obřady v přičleněných kaplích a celách klášterního konventu. Klášter jako celek je samozřejmě zasvěcen jedinému kultu a to pravé bohopoctě katolické církve a vykonávání falešných obřadů v těchto prostorách je proto třeba hodnotit jako sacrilegium a hřích proti prvnímu Božímu přikázání.
Tak například muslimové se sešli v podzemní kapli bratra Eliáše, jinak též místnosti A (celkem bylo místností A až I) a to proto, že je tato kaple orientována ve směru Mekky. Stejně jako z ostatních místností, i odsud se odstranily všechny kříže, aby nedošlo k urážce „náboženských citů“ přítomných imámů a muftí.
Uspořádání konventu v tento den odpovídalo vnitřnímu uspořádání rekolečnímu centru na Piazza San Rufino, na kterém visí hrdý nápis „Oltáře pro všechna náboženství“ a na jehož vývěsce si lze prohlédnout jednotlivé bohoslužebné prostory uspořádané tak, aby vyhovovaly příslušnému kultu.
Zatímco papežem přizvaní animisté vzývali v katolickém klášteře živly, probíhala v bazilice sv. Františka „Ekumenická bohoslužba“. V oficiálním letáku k této události vytištěném se dočteme, že se zde scházejí „učedníci Kristovy“. Na oltář byla přinesena pravoslavným jáhnem, doprovázeným 4 protestanty se svícemi, „Kniha evangelií“. Následovalo trojí vzývání Nejsvětější Trojice, nejprve představitelem skotských presbytariánů, poté kvakerem a nakonec zástupcem Světové aliance baptistů. ...
Zdá se, že jsou tato absurdní představení poháněna představou, že budeme-li jednat tak, jako by mezi protikladnými náboženskými systémy existovala jednota, bude této jednoty dosaženo. Výsledkem je však přelud, který posiluje v jinověrcích falešné zdání, že je jejich náboženství bohumilé, že nemají povinnost a věčnou spásu implikující důvod navrátit se do lůna jediné pravé Církve. Vždyť proč by jinak samotný papež organizoval liturgie s laiky, kteří svůj kněžský stav pouze předstírají, či s pravoslavnými knězi, kteří tvrdošíjně odmítají jeho primát v otázkách učení a vlády?
V závěru celé akce se všichni opět sešli na náměstí, kde proběhla závěrečná liturgie. Jeden po druhém, vyznavači rozmanitých bůžků a duchů, předstupovali k pulpitu, umístěnému před Svatým otcem, aby zde pronášeli svá krátká kázání o světovém míru z perspektivy svého „náboženství“. Náměstek Kristův naslouchal slovům z buddhistické Shantidevy a následujícím slovům buddhistického mnicha Geshe Tashi Tseringa: „Dokud bude vesmír trvat a dokud budou vnímající bytosti, do té doby ať trvám já, abych rozptýlil a rozehnal utrpení světa“. Podle jeho představ se po mnoha reinkarnacích a ve stavu nirvány zbavíme jedinečnosti vědomí a budeme vnořeni do blíže neurčeného božství, ve kterém „vnímající bytosti“ definitivně zaniknou.
Po kázáních zapálili představitelé různých náboženství připravené olejové svíce, které byly v procesí přeneseny na stůl, umístěný na trojnožce. Tyto shromážděné svíce měly symbolizovat odhodlanost budovat svět bez násilí a válek, v bratrské jednotě při budování, a jak papež neopomněl připomenout společnou “civilizaci lásky“. Nevšednost celého shromáždění podtrhl jeden z reportérů na tiskové konferenci, když v dojetí nad průběhem akce povstal a začal hlasitě zpívat pacifistickou píseň Johna Lennona a Yoko Ono „Give Peace a Chance“.
Ne každý se však z assiského shromáždění radoval tak, jako tento reportér. Tak například boloňský kardinál Biffi se jej odmítl zúčastnit a někteří představitelé italské vládní strany vydali prohlášení, ve kterém mj. stojí, že „modlit se spolu s jinověrci, rabíny a mulláhy, čaroději a modloslužebníky, vytváří mezi katolickými věřícími zmatení“.
(Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=1216)
Mezináboženské setkání v Assisi - a co na to Bible?
Úryvky z Bible proti Assisi
Pavla Kuliková
... Naopak v dnešní době, která je zaplavována východními naukami, kdy cvičit jógu nebo praktizovat zen je to, co je "in", je třeba mít odvahu hlásat jedinečnost a nenahraditelnost Krista jako Spasitele a pravého Boha (i když pak můžete být nazván fundamentalistou a nepřítelem celosvětového míru).
Pro mne jsou velmi zarážející a šokující všechny mezináboženské modlitby a meditace, ve kterých je pravda stavěna na stejnou úroveň jako lež a pravý, jediný, svatý Bůh vedle pohanských model a démonů. Láska k lidem jiného vyznání může být hluboká a opravdová bez toho, abychom přijímali jejich náboženství.
Celé Písmo Svaté (i učení Církve) mluví jasným hlasem, který se nedá přeslechnout. A přesto se tak stává. Ve Starém zákoně Bůh nesčíslněkrát varuje před cizími bohy a modlami. Nový zákon a samotné slova Pána Ježíše Krista jsou též zcela nekompromisní a vylučují jakoukoliv pochybnost o nějaké prospěšnosti či dokonci rovnosti cizích model a bohů. Jen pro připomínku:
Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6) "V nikom jiném není spásy. Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni." (Sk 4, 12) "Mužové, ...vidíte a slyšíte, že tenhle Pavel přemluvil a svedl mnoho lidí nejen z Efezu, nýbrž skoro z celé provincie. Říká, že bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové." (Sk 19,26) (Mimo jiné tímto prohlášením sv. Pavel vyvolal nevůli a pobouření celého města. Co by se asi stalo, kdyby takovou odvahu našel i někdo z představitelů dnešní církve?) Moji milovaní, utíkejte se před modlářstvím!... Nebo, že modla něco znamená? Nikoliv, nýbrž, že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony." (1K 10,14-20)
V celé Bibli jsem nenašla jedinou pobídku k aktivitám, které probíhaly v Assisi nebo v chrámu Sv. Víta. Proč? Protože Bůh sám řekl, že modlitby směřované k někomu jinému, než je On, nemohou spasit ani pomoci. Ba naopak, jsou mu odpornou modloslužbou. Proč k něčemu takovému byly propůjčeny křesťanské chrámy? Nemohu to pochopit.
Na úplný závěr cituji modlitbu za jednotu, za takovou, kterou chce Bůh a po které touží. "...Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby byli jedno, jako my jsme jedno - já v nich a ty ve mně, aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne." (Jan 17,21-23) (Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=1185)
Problémem Assisi byl mír
Falešná modlitba, falešné náboženstvíMichal Semín
Katolická liturgie obsahuje mnoho krásných modliteb za mír a pokoj a sami andělé při narození Vykupitele zpívají „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“. Pokoj a mír lidem dobré vůle je však podmíněn úvodními slovy tohoto zpěvu, totiž pravou oslavou pravého Boha. A to obřady, které Starý i Nový zákon zamítá jako falešné („všechna božstva národů jsou démoni“, Žalm 95, 5), nejsou.
Usilovat o občanský mír mezi národy je možné prostřednictvím shromáždění a rozhovorů diplomatické povahy, včetně zapojení náboženských představitelů. Zcela jiné povahy je ale přesvědčení, že lze daru míru od Boha dosáhnout prostřednictvím modliteb falešných náboženství. Taková představa je v rozporu s katolickou vírou a prvním Božím přikázáním.
Ten, kdo zve falešná náboženství ke společným modlitbám, má přímý podíl na jednání, které Bůh neschvaluje, vždyť „v jednoho Boha budeš věřit“. Toto pozvání vyvolává zdání, že jsou jejich modlitby Bohu milé a že jsou potřebné, ba přímo nutné, k seslání pravého míru mezi národy. Kdyby byl této události v Assisi přítomen sv. Pavel, mohl by opakovat svá slova z listu Korinťanům: „Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přeci chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: „Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a ničeho nečistého se nedotýkejte!“
A jak hovořil sv. Petr, když stál se sv. Janem před veleradou? „To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, ale stal se kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4, 12). A jak k nám hovoří výše zmíněný sv. Jan? „Kdo je lhářem, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce“ (1 Jan, 2, 22).
Je hříchem proti ctnosti lásky, když v jinověrcích posilujeme jejich přesvědčení, že jejich náboženství jsou dobrá.
Vyžadují proto ode všech, aby se při budování společnosti nestřetávali na základě rozdělujících světonázorových nebo náboženských přesvědčení, nýbrž kráčet ruku v ruce; a sice aniž by se vzdávali svých přesvědčení. Snad by se mohla v této oblasti uskutečnit jednota mezi dušemi, která jsou vázána různými náboženskými přesvědčeními… Usilují o reformu civilizace, tedy o náboženské dílo nejvyššího stupně. Jenomže žádná pravá civilizace nemůže být bez civilizace morální a žádná morální civilizace bez pravého náboženství.“
Uvědomují si organizátoři modliteb za mír v Assisi, že by se jich z výše uvedených důvodů nemohl sv. Pius X. s dobrým svědomím účastnit?
(Zdroj: http://www.christnet.cz/magazin/mag.asp?clanek=1217)
(20. únor 2002)
P.S.
V rámci hinduistického náboženství je uctíváno tři sta tisíc bohů.(2/2002)
Skok
na Homepage