Skok na seznam „za dveřmi“
Skok na Homepage
Dne 1. ledna 2000 se v chrámu sv. Víta na Hradě konala jako obvykle "ekumenická "bohoslužba" k začátku roku 2000.
Je podivuhodné do jaké míry dnes jednotlivé křesťanské církve rezignovaly na hlásání své zvěsti, svého učení, svého výkladu evangelia. To však byl přece důvod jejich vzniku! Zdá se nám, že dnes je pro všechny církve důležitější demonstrovat sjednocení a souhlas, než hlásat evangelium. Kristus se pro ně stává služebníkem jejich společného díla všeobecného mezicírkevního "smiřování" a slučování – alespoň tak vyznívá jejich společné ekumenické kázání. Vzbuzují dojem, že se jim nejedná o to, aby společně všechny církve sloužily Bohu, ale spíše aby Bůh sloužil najednou všem církvím. Církevně politický proces (těsně související se světovým ekonomicko-politickým děním a směřováním) si vzal Boha za svého služebníka, či (drsně řečeno) kulisu...
Skutečností je, že kvůli rezignací na své odlišné chápání evangelia a církevnosti ztrácejí tyto církve právo na existenci (tedy z hlediska morálního a filosofického).
Společná ekumenická bohoslužba, jejíž duchovní prázdnotu a vnitřní bídu jen ztěží maskují profesionální výkony herců, které mají podepřít zmírající tělo ekumenismu a dodat mu lesk do vyprahlých očí, je výmluvným svědectvím výše načrtnutých myšlenek. Tragikomické je, že si ekumeničtí protagonisté vybrali celonárodně známého komika a satirika, aby přiblížil povadlý a odcizený ekumenismus nejširším masám (nevděčný úkol, že pane Šimku?)
Novoroční společné ekumenické bohoslužby dobře demonstrují tu skutečnost, že ekumenismus všechny církve jaksi ochromuje, paralyzuje. Oč prospěšnější - jak pro dílo hlásání křesťanství tak i pro misii všech církví - by bylo, kdyby v nějakém střihovém televizním pořadu zazněly promluvy a kázání různých představitelů všech křesťanských církví jednotlivě. Posluchači by se mohli dozvědět mnoho o křesťanství a křesťanech, mohli by nahlédnout učení a ducha jednotlivých církví a třeba i srovnávat... Místo toho se uspořádá společná bohoslužba, která má tak beztvarou podobu a bezvýrazného ducha, že její přínos pro hlásání Evangelia a šíření či upevňování křesťanství je takřka bezvýznamný.
Za zvuků flétny a za doprovodu „procítěných výkonů“ profesionálních recitátorů se zúčastněné církve malátně slévají v cosi amorfního, co má být hladovým lidem podstrčeno jako dutá náhražka nebeského chleba. To se pak stane skutečným „opiem lidu“.
Mezi křesťany převládl blud, že rozdělení křesťanů je pohoršením světu (jakoby nebylo tolik daleko nehoráznějších pohoršení, jimž křesťanští lídři věnují podstatně méně pozornosti) a že nejlepším svědectvím o Bohu a vrcholem misie a evangelizace je demonstrace sjednocování křesťanů. To, co bylo vždy považováno za středobod křesťanské zvěsti – kříž a vzkříšení Spasitele, pozvání k hostině spásy nebeského Království, očekáváním jeho druhého příchodu a příprava na strašný soud – to vše je jaksi odsunuto (pokud není přímo zahozeno) a místo toho se před zraky zmateného lidstva křesťané smiřují a sjednocují. Těžko něco namítat proti smíření a odpuštění, jen kdyby se z těchto nepopiratelných hodnot nestala nová babylonská věž lidské naduté velikosti; nic proti těmto hodnotám, jen kdyby jejich dosažení nezastiňovalo samotné principy křesťanské víry; nic proti smíření a odpuštění, jen kdyby postaveny na skutečném hledání pravdy, opravdovém pokání a obrácení viníků a nelicoměrném hledání Boží vůle, o níž víme alespoň to, že vše, co se nestaví na základech Boží pravdy, není Bohu milé. Když všechny křesťanské církve chtějí překonat rozdělení, a tím kajícně přestat s pohoršením, jež tím způsobily a působí, proč nehledají pravdu? Jakou pravdu? Pravdu o tom, jak se to stalo, že místo jediné, Kristem na apoštolech založené Církve Boží, máme dnes více než tisíc křesťanských církví a denominací, jejichž učení je vzájemně neslučitelné. Sjednocení chtějí téměř všechny církve, ale do odstraňování neslučitelných prvků v církevních naukách skrze hledání a návrat k původnímu společnému apoštolskému a svatootcovskému učení Církve prvního tisíciletí se nechce téměř nikomu. Je Bohu milé takové sjednocení, které se neubírá cestou hledání Boha a Boží pravdy, ale kráčí cestou diplomacie, církevní politiky a demonstrativních ekumenických show?
Zpět na rozcestník „Srovnávací theologie, ekumenismus, sektologie“