A. I. Osipov, prof. Moskevské duchovní akademie
Možnosti lidského poznání
O poznávání světa a Boha
Poslední úprava - 10/2012 - doplněny další citace fyziků - dole
Jedno z obvinění, s nimiž se obracejí vůči křesťanství, zní přibližně takto:
"V křesťanství je mnoho tajemství. Tudíž, když nevíte co odpovědět, řeknete: »To je tajemství,« takže to máte snadné. Od nás chcete důkazy, ale sami místo důkazů předkládáte tajemství. U vás je prostě potřeba slepě věřit a ne znát."
Jenže, co vlastně člověk může znát? Jaké jsou jeho možnosti poznání?
Především chci hovořit o vědě. Kam až může lidské poznání pokročit v této oblasti? A nakolik je vědecké poznání hodnověrné? Do jaké míry člověku adekvátně (tj. aby plně odpovídalo tomu, co jest) odhaluje ten svět, k němuž se upíná tento obor lidského myšlení?
I věda i filosofie v otázkách možností lidského poznání, tedy v oblasti vědeckého bádání, dospěla k naprosto jednoznačnému závěru: člověk nemá možnost adekvátního pochopení toho, co chce poznat. Jen publicisté, kteří hledají zajímavosti a senzace, mohou hovořit o vynikajících úspěších vědy a filosofie. Jistě, úspěchy jsou, ale do jaké míry jsou hodnověrné?
Věda praví, že nemáme žádná kritéria, dle nichž bychom mohli jednoznačně tvrdit: "Toto naše chápání materie (hmotného světa) je pravdivé. Naše chápání tohoto viditelného světa je správné." Nic takového! Materie, kterou můžeme zkoumat, jak je libo, dotýkat se jí, prohlížet si ji, lámat, trhat..., zůstává pro lidskou mysl nepochopitelným tajemstvím.
Zeptejte se fyziků: "Co je to materie?" (Ale tak aby se navzájem neslyšeli.) A budete se divit, co vám odpovědí. Už elementární školní lekce fyziky nás přivádí do rozpaků. Říká nám: Světlo není. Je to jen tok jakýchsi fotonů, které dráždí oční nerv, a my to vnímáme jako světlo. A jak se ukazuje, zvuk také není. Jsou tu jen nějaké vlny, které narážejí na náš ušní bubínek, a my to přijímáme jako zvuk. Barvy žádné také nejsou! A my se obdivujeme různým obrázkům a škaredíme se na jiné. Člověk, který by nahlížel přímo na fyzikální skutečnost a vnímal tedy, že jsou jen proudy fotonů a různé elektromagnetické frekvence (elektromagnetické vlnění různých délek v nás vyvolává zážitek různých barev), a zároveň sledoval nás, jak jsme uchváceni krásou obrazů, mohl by si myslet, že jsme se zbláznili. Vždyť to jsou pouhá vlnění různé délky, toť vše! Ten, kdo chápe, že zvuk je jen vlnění vzduchu, mohl by se nám smát, až by se za břicho popadal, nad tím, jak se necháme unést hudbou. Jaký je tedy svět fyziky, svět přírody? V něm nejsou zvuky, není tam světlo, nejsou tam barvy, nejsou tam chutě (to jsou jen chemické reakce v chuťových pohárcích na jazyku, a my buď s chutí mlaskáme nebo s odporem vyplivujeme); okoušení chladu či horka, vůně, krásy ani hnusu, tedy není objektivní skutečností. To jsou všechno jen naše subjektivní prožitky.
Takže, co je vlastně objektivní? Vlny nebo zvuk? Fotony nebo světlo? Různé délky elektromagnetického vlnění nebo barvy. Chemie na jazyku nebo chuť? Fyzika řekne, že jsou to vlny, frekvence a chemie. Obyčejný člověk řekne: "Já se vám mohu vykašlat na vaši objektivní fyziku, dejte mi jídlo, které dobře chutná." Tedy už jen tato elementární rovina fyziky nás přivádí do slepé uličky. Takže, co vlastně chápeme? Svět fyziky je strašný svět. Není tam zvuku ani světla, barev, chutí... Hrůza! Naproti tomu svět, v němž žijeme, je pln toho všeho. Co je tedy objektivní realita? Lže fyzika nebo lžou naše smysly? Nebo obojí?
Největší vědci a filosofové světa jednohlasně hovoří o principiální omezenosti lidského poznání. Principiální. Ne více méně, ale už ze samotného principu nemůžeme nikdy mluvit o hodnověrnosti našeho poznání, ani v tak prostých věcech, o nichž jsme se právě zmínili.
A co je ještě horší - učenci a fyzika neznají žádné způsoby jak se přesvědčit o hodnověrnosti toho či onoho. Uvedeme výroky lidí, kteří si zasluhují veškeré úcty ve své oblasti. Zajímavý je výrok A. Einsteina: "V našem úsilí pochopit realitu jsme podobni člověku, který chce pochopit mechanismus uzavřených hodinek. Je-li dosti bystrý, může vymyslet schéma mechanismu hodin. Jenže nikdy nebude mít příležitost porovnat svůj obrázek se skutečným hodinovým strojkem. Nemůže si dokonce ani představit možnost a smysl takového srovnání. Mechanismus tiká, ručičky se pohybují. Sto lidí může vytvořit sto variant teorie, jak to asi vypadá uvnitř. Jenže která z nich je správná?"
R. Feynman - fyzik pozn. 1 jeden z hlavních velikánů moderní fyziky, pravil svým studentům: "Věda není hodnověrná. Jestli si myslíte, že věda je hodnověrná, tak to se pletete." Silný výrok, že? Odporuje tomu, co všude o vědě čteme! Takhle mluví o vědě sami vědci!
Richard Feynman: „...myslím, že mohu klidně prohlásit, že kvantové teorii nerozumí nikdo ... Zákony jsou pravidla, která uhodneme, jenže to jsou jen extrapolace, není to nic, co z měření nutně vyplývá. (…) Nevíte, jak to všechno je, tak prostě hádáte. (…) Nic z vědeckého poznání není absolutně jisté.“ (Doplněk překladatele; zdroj viz poznámky)
W. Heisenberg pozn. 2, jeden z tvůrců kvantové mechaniky: "Naše komplikované experimenty nepředstavují přírodu takovou, jaká je, ale změněnou a proměněnou vlivem naší činností při procesu bádání." Hovoří o bádání v oblasti mikrosvěta (elementárních částic). "Narážíme na pevné hranice, nepřekonatelné hranice lidského poznání." Je to, jako když člověk narazí na skálu, dále není možno, žádný vchod do skály není.
V roce 1927 formuloval slavný princip neurčitosti, který specifikuje jisté teoretické hranice naší schopnosti provádět vědecká měření. Podle principu neurčitosti nám ani sebelepší zdokonalení měřícího přístroje nedovolí získat přesné výsledky. (Doplněk překladatele; zdroj viz poznámky)
R. Oppenheimer pozn. 3 tvůrce první atomové bomby: "Měl jsem možnost konzultovat se čtyřiceti teoretickými fyziky. Všichni uznávají, že nerozumíme podstatě hmoty, zákonům, jimiž se řídí, ani jazyku, kterým by mohla být posána." To je naprosté přiznání: Nic nechápeme.
A ještě k tomu: věda i filosofie se neustále potýkají s absurditami, čili s takovými jevy v oblasti mikrosvěta či dokonce megasvěta, které se naprosto nevměstnají do rámců naší zkušenosti. Vědci zůstávají na slepé koleji - nevědí ani jak nazvat, jak popsat, co se tam děje. Např. na úrovni atomu má materie dvojaký aspekt, projevuje se jako částice i jako vlny, přičemž první či druhý aspekt závisí na konkrétní situaci - jednou vykazuje vlastnosti částice, jindy vlastnosti vln.
N. Bohr poz. 4, dánský veliký učenec naší doby, také jeden z tvůrců kvantové mechaniky, nazval podivnost mikrosvěta principem komplementarity, čili je možno použít jedno i druhé; anglojazyční vědci nazývají tento jev "wave–particle" (tj. vlno-částice; pokus o vytvoření českého slova: "vlntice"). Přidržovat se jen jednoho z obou aspektů, by bylo nesprávné. Jak je však možné, že se projevují oba současně, to je nepochopitelné.
A co píše Oppenheimer o chování elektronu? Teď pochopíte tu absurditu. "Otážeme-li se, jestli se nachází elektron na jednom místě, nutno odvětit - ne. Když se zeptáme, mění-li se místo, kde se elektron nachází v průběhu času, nutno říci - ne. Jestli položíme otázku, zda je elektron nehybný, musíme říci - ne. Pokud se otážeme, zda se pohybuje, musíme říci - ne." Samé NE.
To, co říká o chování elektronu, se vztahuje k takové úrovni fyziky, kterou bychom mohli označit za blížící se k samotné podstatě hmoty. A my můžeme říkat jen samé NE. Podivuhodná shoda s vyjádřením IV. všeobecného sněmu o sjednocení božské a lidské přirozenosti v Kristu - formule obsahuje čtyřikrát NE. Jsme v oblasti, kde je nutno vyloučit toto, a pak ještě toto a tamto, a tím vymezíme oblast, v níž se někde nachází ANO, ale kde tam přesně je, to nemůžeme říct. (Viz poznámku o christologickém dogmatu.)
Jeden významný fyzik napsal: "To nejdůležitější na kvantovém principu je, že likviduje představu o světě existujícím vně, kdy je badatel oddělen od zkoumaného objektu nějakým sklem. Abychom mohli vyjádřit, co se děje, musíme škrtnou slovo badatel a napsat místo něj slovo účastník."
Když to, co řekl fyzik, převedeme do oblasti teologie: Neexistuje žádná lidská činnost, pomocí níž by člověk mohl poznat Boha (myslí se: prozkoumat ho vnějšími metodami; pozn. překl.). K tomu může vést pouze spoluúčast, synergie. Poznávání Boha je synergický proces. Nemohu vzít Boha, postavit si ho do laboratoře a požádat ho: Postůj zde, obrať se, tak - nyní se otoč... Nic takového! To je hloupost, nesmysl. Poznávání Boha je sjednocení s Duchem Božím. Jedině v tomto sjednocení se děje bohopoznání. Člověk není pozovatel Boha, ale spoluúčastník na Božském životě. Právě tím dochází k poznávání Boha a nikterak jinak. Celá bída racionální teologie tkví v tom, že tato teologie považuje za možné pochopit Boha bez Boha. Veškeré školské bohosloví má charakter zkoumání Boha jako objektu. Já jsem pozorovatel a Bůh je objekt mého pozorování. Já říkám, že Bůh je takový a onaký atd. Uvedu výčet jeho vlastností: tyto osobní, takové ontologické apod. Bůh činí to a to a to, chová se tak a tak. Bůh je objekt. To je přece nesmyslné!
Věda dnes dosáhla ohromujích výsledků, které nás orientují k podivuhodným věcem. Dokonce i poznávání pouhého materiálního světa je - jak se fyzikům ukazuje - možné pouze spoluúčastí. Princip pozorovatel a objekt je falešný, nepravdivý. Teolog, který zkoumá Boha jako objekt, píše tlusté bichle o Bohu, aniž by žil v Božském životě, nic nepoznal, to je zcela zřejmé. Pravé bohopoznání je spoluúčastí, synergií; tento princip platí jako jediný pravdivý jak pro poznávání samotného Boha, tak i pro veškerou lidskou badatelskou činnost. Spoluúčast na Bohu je však možná jen při správném mravním životě, když člověk dosahuje bohopodobnosti.
Fyzika nám dnes dává pozoruhodné ilustrace toho, co teologie znala od pradávna a k čemu se věda dobrala až teď, ve 20. století. Do 20. století se nehovořilo o elektronu, kvantovou mechaniku do 20. století nikdo neznal. Až v tomto století se fyzika ve svých idejích sešla s teologií.
Vše, co se učí v našich teologických školách, zná na výbornou každý prašivý démon i ten nejprašivější běsík. Všechno to vědí, ale chybí jim spoluúčast, a tím pádem nemají žádné bohopoznání. A to není vše. Podobně jako se tento běsík Bohu vzpírá, tak i člověk učící se teologii na úrovni "subjekt - objekt", "pozorovatel - pozorovaný", může se snadno změnit v démonu podobnou bytost. Příkladů známe spoustu.
* * *
Akademik Landau pozn. 5 napsal toto: »Každý podstatný krok vpřed je ve fyzice spojen se zřeknutím se nějakých obvyklých představ. Teorie relativity donutila fyziky, aby se zřekli jako předsudku dřívějšího přesvědčení, že v přírodě existuje absolutní čas, jednotný pro celý vesmír a pro všechny pohybující se systémy. Tato nová teorie se většině badatelů zdála nesmyslnou, leč psychologické nepříjemnosti spojené s teorií relativity byly pro fyziky jen dětskými bolístkami, když si měli osvojit kvantovou mechaniku s jejími "divokými idejemi".«
Jednou jsem v novinách četl (ač novinám není radno příliš důvěřovat, ale v daném případě možná psaly pravdu), že v kvantové mechanice je jakýsi obor, a tam se tvrdí, že v některých procesech existuje obrácený čas, negativní čas, tj. nejprve se stane následek a pak teprve jeho příčina. Čas prostě běží pozpátku. Ve světle výroku Landaua bych se tomu příliš nedivil.
Konečný úder nadějím vědy dokázat možnost adekvátního poznání světa (tj. dokázat pravdu jako takovou) zasadil jeden z největších současných filosofů a učenců. Jeho jméno zůstává v historii jako jedna z největších veličin. Provedl to, do čeho se nikdo nechtěl pustit.
Kurt Gödel pozn. 6 (zemřel v r. 1978). Dokázal nic menšího než, že "nerozpornost dosti bohaté teorie nemůže být určena (zjištěna, ověřena) prostředky, které mohou být formalizovány v samotné této teorii". Je tzv. "teorie o neplnosti formálních soustav". Představte si uzavřenou matematickou soustavu; zdá se, že je v ní vše v pořádku a normální. Ale je ve skutečnosti pravdivá? Je pravdivá ve svém rámci, ale aby bylo možno prokázat pravdu, je-li opravdu teorie správná, nutno vyjít za hranice tohoto systému, tj. nutný je širší pohled. Pak se teprve ukáže, zdali je pravdivá.
Jedině z pohledu širšího systému je možno se přesvědčit, zda ona menší soustava je pravdivá či nepravdivá. Otázka nyní zní: "A co ona širší soustava - je pravdivá či nepravdivá? Možná, že ona samotná je rozporná!" To je to, s čím Gödel přišel. Jeho teorie o "neplnosti formálních soustav" je složitá matematická teorie. Matematici se na ni vrhli, aby v ní nalezli chyby. Jeho teorie totiž uštědřovala nejstrašlivější úder přímo samotné královně věd - matematice. Pokud nemůžeme dokázat, že ta či ona teorie je správná - a to v principu nemůžeme - potom, jaká je hodnota našeho poznání? Vrhli se na tuto teorii, hledali, snažili se, a jeden za druhým odpadali; nakonec matemaci řekli: "Ano, má pravdu. Jeho důkazy jsou správné."
Tato teorie pochází ze začátku třicátých let. Byla to epochální událost, kterou nikdo nikdo nepředpokládal. Všichni si mysleli, že matematika nám může dát nesporný a pevný základ, na němž můžeme dále budovat stavbu vědy. A nyní takový krach všech nadějí! Gödel jim odsekl kořeny.
* * *
Z teologického hlediska je dobré znát tuto situaci ve vědě. Ještě tragičtější je však situace v oblasti filosofie. Za co zápasila filosofie v průběhu celé historie? Bylo to hledání pravdy. Filosofie = milování moudrosti. Co stojí za slovem "moudrost"? Samozřejmě pravda, nic jiného než poznání pravdy. K čemu se tedy dobralo filosofické myšlení? Už ve starém Řecku sofisté nahlodali mínění, že pravda vůbec může existovat ... Celou řadou zajímavých paradoxů sofisté dokazovali, že naše zkušenost a naše logika se mohou dostat do takových rozporů, z nichž nenacházíme východ. ...
Historie sofistiky pokračovala. Filosofie se nakonec dobrala k tomu, že se pojmu pravda raději zbavila. Pamatujete na Piláta (to byl vzdělaný člověk): "A co je to pravda?" O čem to mluvíš? Nikdo nemůže říci, co je pravda... Filosofie dospěla k tomuto závěru. V současnosti je pojem o pravdě prakticky vyhozen z filosofie. Není žádná pravda. Jsou jen modely skutečnosti. Filosofie se odvrátila od pojmu pravda. Existencionalismus se tím už vůbec nezabývá. Všem je přece jasné, že o žádné pravdě nemůžeme mluvit.
Heisenberg, jeden ze zakladatelů kvantové mechaniky a skutečný filosof, ve své knížce "Fyzika a filosofie", kde promýšlí poslední poznatky fyziky, píše: "Význam všech pojmů a slov, které vznikají vzájemným působením mezi světem a námi samotnými, nemůže být přesně definován. Proto se cestou pouhého racionálního myšlení nemůžeme nikdy dostat k absolutní pravdě." Význam pojmů, jichž používáme, nemůže být přesně určen. Ano, přesně jsou definovány pojmy jen v matematice, protože se zabývá nikoliv reálnými věcmi, ale abstrakcemi. Např. pracuje s bodem, který nemá rozměr, jenže takový bod ve skutečnosti neexistuje; hovoří o dokonalém trojúhlelníku, ale takové nejsou; pythagorova věta přesně platí pouze v modelu, ale ne v realitě!
Všechny naše používané pojmy: krása, velikost, mysl, duše, Bůh, člověk, červený, bílý... Nic z toho nemůže být definováno, tj. vyjádřeno lidským jazykem jednoznačně. Všechny pojmy jsou neurčité. A některé jsou natolik neurčité, že se ani nemůžeme shodnout, co vlastně znamenají. Co je to člověk? Žádné akademické vzdělání nestačí na vysvětlení pojmu člověk. Kolik knih už jen bylo napsáno o tom, kdo je to člověk!
Neurčitosti rodí jen další neurčitosti. Proto se cestou pouhého racionálního uvažování nemůžeme nikdy dobrat pravdy. Chceme-li hovořit o pravdě, představme si, že existuje a my ji známe. Vidíme ji a chceme ji pojmenovat, definovat vyjádřit v pojmech. Není to možné. Pravda je nevyjádřitelná pomocí pojmů. Všechny naše pojmy jsou konec konců podmíněny naší zkušeností získanou existencí v tomto světě.
Ap. Pavel napsal o tom, když byl ve vytržení - až v třetím nebi, že tam slyšel nevypravitelná slova, o nichž nelze ničeho říci - "která nelze vyslovit" (2 Kor 12,4). Tam nebyla pronášena naše slova. Není možno vyjádřit to, co člověk může vidět.
Např. takový pojem jako "krása" (viz Sokratův dialog). Chtěje se vysmát jednomu hlupákovi, pochválil jeho moudrost, a pak se ho otázal, co je to krása. Když se mu dostalo odpovědi, že např. krásná žena, odvětil Sokrates, že všichni přece vědí, že i největší krasavice je v porovnání s bohyní podobna opici. A kdyby dotyčný řekl, že krása je zjev bohyně, mohl by mu Sokrates namítnout: "A ty jsi nějakou viděl? Víš vůbec o čem hovoříš?" Ukazuje se, že nejsme schopni slovy definovat, co je to krása (ve smyslu filosofickém, tj. největší absolutní krása).
Jedna z osudových chyb filosofie tedy tkví v tom, že se pokouší vyjádřit to, co je nevyjádřitelné. A v tom je její neštěstí. Hodnota filosofie tedy netkví v nalezení pravdy, ale v tom, že jednak probouzí v člověku zájem o pravdu, a za druhé se filosofie stává hodnotnou tehdy, když člověk skrze ni přichází k Bohu, čili když uvidíme, že filosofie nám nedává možnost poznat Boha, ale ukazuje nám, že oblast racionálního myšlení je slepou uličkou. Pravá filosofie tedy zjevuje člověku: sice ne tady, ale tam je cesta k poznání světa pravdy.
Krásu můžeme zřít, ač ji nemůžeme popsat; nazírat ji tedy můžeme. Řecky se to nazývá slovem "theoria" (nahlížení, zření, kontemplace). To je skutečné poznání, leč nikoliv racionální. Člověk má totiž nejen možnost chápat okolní svět pomocí pěti smyslů, to je tzv. empirické poznání. Netoliko přemýšlením, tj. pomocí pojmů a logiky. Máme ještě další možnost poznávat - schopnost kontemplovat, schopnost bezprostředního vidění. Pokud filosofie k tomuto člověka přivede, pak jí náleží sláva a úcta. Ne náhodou pravili dávní apologeté, jako např. Justin Filosof, že řecká filosofie byla pro dávné Řeky stejným pěstounem přivádějícím ke Kristu, jako Mojžíšův zákon pro židy. Ani Mojžíšův zákon židem nezjevoval Boha, ale jen ukazoval, kde je, kam je potřeba se ubírat, kam mířit, kde může být nalezena pravda.
Filosofie je na tom stejně jako věda. Ani jeden filosofický systém nemůže dokázat pravdivost svých tezí. Filosofie je totiž kolem dokola sevřena obručí svého logicko-pojmového aparátu, který bude vždy velice neuspokojivý. Pojmy jsou naprosto nedostatečné, aby vyjádřily realitu druhého světa, kdybychom jej viděli. Platon, starořecký filosof, jeden z vrcholků filosofického myšlení dávného světa, pronesl výrok: "Prosté věci nelze definovat." To znamená není možno je lidským jazykem vyjádřit. Složité věci je možno vyjádřit tím, že popíšeme, ze kterých prostých věcí se skládají. Jak ale popsat prosté věci? Jak popíšeme člověku, co je to zelená barva? Slepému člověku můžete vykládat horem dolem, oč se jedná, nic nepochopí. Jedině když se mu otevřou oči, hned je mu vše jasné. Prosté věci nelze vyjádřit, je možné je pouze vidět.
* * *
Nyní připomeneme výrok svatých Otců: "Bůh je prostá bytost." Myslí se krajně prostá, nesložená. Proto není možno vyjádřit Ho jakýmikoliv pojmy. Žádný pojem nebude vyjadřovat Boha. Na tom je založena apofatická teologie. Všichni svatí Otcové hovoří o tom, že Bůh je nepostižitelný. Samo Písmo svaté praví: "Boha nikdo nikdo neviděl." Neviděl - to znamená nepoznal (ve smyslu adekvátního pochopení). Bůh je nejen za hranicemi vyjádření a popisu, ale i za hranicí pochopení, postižení zřením (kontemplací). Tak prostá je Jeho bytost před tváří člověka. Řehoř Nysský psal: "Nemůže být uchopen ani pojmenováním ani myšlenkou ani jakoukoliv jinou chápající silou mysli." Maxim Vyznavač: "Veliké tajemství vtělení Boha vždy zůstane tajemstvím. Projev tohoto tajemství bude navždy naprosto skrytý a nepoznatelný jakýmkoliv rozumem. Vždyť Bůh, jsa nadpřirozený a převyšující veškerou nadpřirozenost, si přál sestoupit do (naší) přirozenosti a nadpřirozeným způsobem si oblékl (lidskou) existenci." Simeon Nový Theolog: "Plakal jsem nad lidským rodem, protože hledajíce neobvyklé důkazy, lidé předkládají lidské pojmy a slova, a myslí si, že tím zobrazují Boží přirozenost. Tu přirozenost, kterou nikdo ani z andělů ani z lidí nemohl ani uvidět ani pojmenovat."
Oproti tomu gnostik, heretik Eunomij tvrdil: "Znám Boha tak, jako On zná sám sebe." Jiní zase píší knihy nazvané jako např. "Vidět Boha takovým, jaký On jest". A my při tom nemůžeme říci ani, jaká je materie, natož pak Bůh. Vše, co víme o Bohu, je podmíněné.
Mimochodem, obraťme pozornost na staré ikony sv. apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který je zobrazován s prstem na ústech. Uzamčené rty - to je znamení toho, kdo má opravdovou zkušenost bohopoznání. Isák Syrský napsal: "Mlčení je tajemstvím budoucího věku, kdežto slova jsou zbraně tohoto světa." Varsonofij Veliký píše překvapující tezi: "Mlčení je lepší a divuplnější, než všechna zvěstování. Mlčení líbali (tj. s úctou zdravili) a jemu se klaněli naši otcové, a mlčením se proslavili." Nemyslete si, že se tu vede řeč jen o mlčení jazykem. Tady se sděluje daleko hlubší myšlenka, o níž nevěděli ani mnozí filosofové. Jedná se mlčení mysli. Je to jakási kontemplativní lidská schopnost, kdy v tiché vnitřní nepohnutelnosti, když se mysl odmlčí od úvah a od veškeré činnosti, začíná se dít bezprostřední zření. To je skutečná teologie - čili vidění Boha. A to začíná mlčením. A čím začíná mlčení? Když umlknou všechna vnitřní hnutí, tj. když jsou všechny lidské vášně opravdu pokořeny, utlumeny, udušeny a možná i odstraněny. Když je duše očištěna, nic nepůsobí, není v ní žádná bouře. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou." To je tajemství poznání Boha.
K čemu je všechna ta naše teologie, všechny bichle psané teology! Není náhodné, že to lidé nemohou číst (kromě specialistů). "Je to všechno mrtvé. Bůh v tom není," říkají.
V teologii jsou zavedeny dva přístupy k psaní o Bohu. Apofatický, který praví, že není možno Boha popsat a cokoliv o něm říci. A katafatický, který tvrdí, že nebudeme-li o Bohu nic říkat, tak nakonec zůstaneme úplně bez Boha. V čem je správný ten katafatický (tj. positivní) přístup? Dává nám orientaci - kudy má člověk jít, k čemu má mířit, jaké vlastnosti musí získat. To, co podmíněně nazýváme svatost, čistota. A skrze tyto lidské bohupodobné vlastnosti se dobíráme k možnosti bohopoznání kontemplací. (O pojmech "apofatický" a "katafatický" viz též v našem teologickém slovníčku.)
Jsou dva druhy bohopoznání. Jeden je racinonalisticky teologický, školský. Druhý je z duchovní zkušenosti, kdy člověk skrze čistotu srdce a správný křesťanský život dochází skutečnému poznání Boha. Racionalisticky teologická cesta může mít za následek mnohá pokušení, pokud se na něm člověk zastaví a bude si myslet, že chápe Boha. Nemožno postihnout Boha bez Boha. Bůh není objekt. Poznání Boha je možné jen účastí na Bohu, synergií. Jiné cesty není. Když se člověk zastaví u tohoto druhu poznání, padá do pasti. Svt. Ignatij Brjančaninov psal: "Bez plnění přikázání se učení dle litery stává výhradně lidským učením a slouží jen k rozvoji padlé přirozenosti. Hořký důkaz toho vidíme na židovském duchovenstvu v době Kristově. Nauka dle litery, pokud zůstane jen u ní, okamžitě rodí samolibost a pýchu, a jejich prostřednictvím odcizuje člověka Bohu. Navenek vypadá (toto bohosloví) jako poznání Boha, ale ve své podstatě může být naprostou neznalostí Boha a jeho zavržením. Při hlásání víry je možno tonout v nevěře. Tajemství zjevená nevzdělaným křesťanům zůstávají velice často nepřístupná nejvzdělanějším učencům, kteří se spokojí s pouhou školskou teologickou naukou, která je jen jednou vědou z mnoha lidských věd." V jiném svém listu hovoří ještě silněji: "Naplňuje se slovo Kristovo: »Najde-li v posledních dobách Syn Boží víru na zemi?« Nauku máme, akademii máme, jsou tu kandidáti (teologie), magistři, doktoři teologie - je to všechno jen k smíchu! Tyto hodnosti se udělují lidem, ale je s nimi spojeno i nebezpečí. Ukazuje se totiž, že nejeden takový člověk ani víru nemá, natož teologii. Setkal jsem se s takovými - je sice doktorem teolegie, ale pochybuje, zda byl Kristus na zemi; uvažuje, zda si to snad nevymysleli?, přemýšlí, jestli to není jen mýtus! Jaké světlo můžeme očekávat od této tmy?"
Co se všechno může stát při "objektivním" zkoumání Boha! Pozoruhodné myšlenky ohledně této otázky nacházíme u ct. Serafíma Sarovského. Jednomu tazateli odpověděl: "Kvůli našemu chladu vůči svaté víře v Pána našeho Ježíše Krista a kvůli naší nepozornosti vůči působení prozřetelnosti, kterou o nás Bůh pečuje, dostali jsme až k tomu, že téměř nechápeme slova svatého Písma. Někteří říkají: »Toto místo (Bible) je nesrozumitelné, protože apoštolé přece nemohli tak zřetelně vnímat, jak k nim hovoří Duch Svatý; není tam chyba (v textu)?« Žádná chyba tam není. Tato nechápavost nastala tím, že jsme se po malých krůčcích vzdálili od prostoty křesťanského vědění, dobrali jsme pod záminkou osvícenosti do takové tmy nevědomosti, že se nám zdá nepochopitelné to, co dávní křesťané jasně chápali. Proto tenkrát i v těch nejobyčejnějších rozhovorech nikomu z účastníků besedy nepřipadalo divné, když se hovořilo o zjevování Boha mezi lidmi." Tak až sem jsme došli.
Pravého bohopoznání se dosahuje pouze v zápase řádného křesťanského života. Co to je? Jaký správný duchovní život? Existuje také nesprávný duchovní život? Nemůžeme dělit lidi jen na ty, kteří vedou duchovní život, a na ty neduchovní, kteří jsou bez duchovního života. Z těch, kteří mají duchovní život, mnozí vedou zcela nesprávný duchovní život. Jaká jsou kritéria správnosti duchovního života? Zdá se mi, že by neměl být knězem, kdo tyto věci nezná. Nestačí jen vyzývat věřící: "Modlete se!" Vždyť víme, že někteří se modlili, a dosahovali největší svatosti. Jiní se také modlili, ale dostávali se do největšího klamu (prelesti) a upadali do pýchy. Nestačí nabádat lidí: "Postěte se! Dělejte askezi!" A to ze stejných důvodů jako v případě modlitby. Kde jsou principy a základy řádného duchovního života? Jaká jsou pravá kritéria? Dle jakých příznaků, můžeme rozsuzovat, co je v duchovním životě správné a co je falešné? To je nejdůležitější otázka, kterou bychom se měli zabývat. Jedině, když to chápeme, můžeme kázat to, co lidé opravdu potřebují. Všechny teologické pravdy mohou zůstat mrtvou hromadou věcí, jako nějaký materiál, který nebyl použit na stavbu, zůstal na dešti, na sněhu, a tam se válí doposavad.
O tom příště (viz přednáška „Cesty bohopoznání“)
Ještě několik citací na ilustraci
»Pokud chcete vidět strach v očích atomových fyziků, potom stačí zmínit jen dvě slova: "problém měření".
"Problém měření" znamená toto: atom je kousíčkem hmoty zabírajícím konkrétní prostor, ale jen když ho měříte čili při pozorování. Jinak řečeno, atom se fakticky rozprostírá kdekoliv v prostoru, dokud se vědomí pozorovatele nerozhodne podívat se na něj. Takže můžeme říci, že akt měření nebo pozorování vytváří veškerý známý (hmotný a viditelný) vesmír.«
Jim Al-Khalili (atomový fyzik)
»Na čem opravdu záleží? Jak pozoruji a jestli vůbec pozoruji. To není jen nějaké filosofování. To opravdu sledujeme na výsledcích experimentů.«
Antom Zeilinger (kvantový fyzik)
»V kodaňské interpretaci je podstata reality zmiňována jako neustálená.«
Lyne McTaggart (Psi researcher and autor)
Jde v podstatě o toto: atom se na určitém místě objeví, jen pokud ho měříte. Jinými slovy - atom je zcela rozprostřený, dokud se člověk nerozhodne na něj dívat. Takže akt měření nebo pozorování vytváří vesmír, jak ho známe.
POZNÁMKY
Poznámka č. 1
Richard Feynman
(11. května 1918 – 15. února 1988) byl americký fyzik, který patřil k největším fyzikům 20. století. Velmi významná byla jeho pedagogická činnost, dodnes jsou pro přehlednost a názornost vysoce ceněné a používané jeho sbírky přednášek a další knihy.
Více o něm viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Feynman
Citace: "Každý člověk obdrží klíč od nebeské brány. Tentýž klíč však také odemyká bránu pekel."
Zajímavá osobní poznámka na okraj teoretické fyziky:
Poprvé jsem se s nejistotou ve vědě setkala na hodině úvodu do přírodních věd, kdy nám pan profesor Kapoun nadiktoval do sešitu následující větu: „Ukázalo se, že noetická nejistota není provizorium, které překonáme dokonalejší technologií, nýbrž je nedílnou součástí našeho bytí na světě.“ Byla jsem zklamaná. Najednou jsem začala přemýšlet, zdali má vůbec smysl snažit se pochopit fyzikální (a vůbec vědecké) teorie, které mohou být třeba špatně, či zabývat se jinými, o nichž jsem se dozvěděla, že na některých místech selhávají. Pochopitelně jsem už dříve četla o nesrovnalostech v té či oné teorii, neschopnosti vysvětlit nějaké jevy, dokonce o neslučitelnosti obecné teorie relativity a kvantové mechaniky, ale pořád jsem byla přesvědčena, že lze zjistit celou pravdu. Možná i lze, avšak jak to poznáme? K ověření teorie je potřeba hodně pokusů, vlastně nekonečně mnoho! A když uvážíme, že nejpřesnější měření provádíme jen na osm či devět platných cifer, ne víc, a že samotný akt měření ovlivňuje výsledek (podle Heisenbergovy relace neurčitosti čím přesněji určíme hybnost částice, tím neurčitější bude její poloha, čím přesněji budeme znát kinetickou energii, tím nepřesnější bude naše znalost o potencionální energii - ale možná se Heisenberg mýlil), nemáme k dispozici žádný nástroj, pomocí něhož by bylo možné teorie spolehlivě ověřovat. Nabízí se otázka, zda bychom vůbec chtěli (kdyby to bylo možné) takovýto nástroj mít. S jeho pomocí bychom mohli zjistit celou pravdu. Nebylo by však škoda vše vědět, nemít možnost se divit, proč vesmír funguje právě takhle, a ne jinak? Mnoho vědců se v dnešní době pokouší nalézt „teorii všeho,“ jedinou teorii, která by popisovala svět malých i velkých rozměrů, nejlépe v jazyce matematiky. Znamenalo by to konec teoretické fyziky? Možná je dobře, že nic nevíme a ani nemůžeme vědět jistě. (http://old.gjk.cz/~xhonk01/feynman.html)
(Zpět do textu)Poznámka č. 2
Werner Heisenberg
(5. prosince 1901 Würzburg – 1. února 1976 Mnichov) byl německý fyzik, nositel Nobelovy ceny z roku 1932 za svou roli ve vytváření kvantové mechaniky.
Více o něm viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Werner_Heisenberg
Podle Heisenbergova kvantově mechanického modelu platí, že nelze spočítat (se stejnou přesností) dráhu a rychlost elektronů – čili polohu a energii – Heisenbergův princip neurčitosti.Heisenbergův princip říká, že čím přesněji určíme jednu z konjugovaných vlastností, tím méně přesně můžeme určit tu druhou - bez ohledu na to, jak dobré přístroje máme. To také znamená, že představa z klasické fyziky, že můžeme předpovědět chování systému pokud známe jeho počáteční stav, je v praxi k ničemu: počáteční stav systému nikdy nemůžeme zjistit dostatečně přesně (protože nelze dostatečně přesně zjistit oba tyto konjugované parametry). (http://cs.wikipedia.org/wiki/Heisenberg%C5%AFv_princip_neur%C4%8Ditosti)
Tj. změříme-li rychlost částice, nejsme schopni ve stejném okamžiku změřit jeho polohu a obráceně. Lidově řečeno: buď známe u částice její polohu nebo její rychlost, ale ne obojí. Známe-li její rychlost, nevíme, kde je. Víme-li, kde je, neznáme nic o jejím pohybu.
(Zpět do textu)Poznámka č. 3
Robert Oppenheimer
(22. dubna 1904 – 18. února 1967) byl americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku.
Více o něm viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Oppenheimer
Další informace: „Jasnější než tisíc sluncí“ je dokumentární kniha o osudech atomových vědců z roku 1956: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jasn%C4%9Bj%C5%A1%C3%AD_ne%C5%BE_tis%C3%ADc_slunc%C3%AD
(Zpět do textu)Poznámka č. 4
Niels Bohr
(7. října 1885 Kodaň – 18. listopadu 1962 tamtéž) byl dánský fyzik působící v oblasti atomové a jaderné fyziky. Nobelova cena za fyziku mu byla udělená roku 1922 za výzkum atomové struktury.
Více o něm viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Niels_Bohr
Bohrův princip komplementarity:
Heisenberg: „Bohr považoval oba obrazy – částicový a vlnový – za dva komplementární popisy téže reality. Každý z těchto popisů může být jen částečně správný. Musí existovat právě tak hranice pro aplikaci částicového obrazu jako pro aplikaci vlnového obrazu, neboť jinak bychom se nemohli vyhnout rozporům.“ Jinak řečeno, díky komplementaritě obou nekompatibilních obrazů - „určitá věc nemůže být současně částicí (tj. substancí, omezenou na velmi malý objem) a vlnou (tj. polem, rozprostraněným po velkém prostoru - /.../ získáme nakonec správný dojem o zvláštním druhu reality, která se skrývá za našimi atomovými experimenty.“ Tato podivná realita však není pro Heisenberga tzv. objektivní realita, nýbrž cosi mezi možností a uskutečněním v aristotelovském smyslu. Sám Bohr se varoval hovořit o komplementárním popisu téže reality, téhož objektu, který by byl nezávislý na našich experimentálních uspořádáních. Polkinghorn: komplementarita je vlastnost „kvantové mechaniky, podle níž je možné popisovat dynamické vlastnosti systému alternativními a vzájemně se vylučujícími způsoby. Můžeme například vědět, kde částice je (popis pomocí polohy), v tom případě nám však princip neurčitosti nedovoluje přesně zjistit, jak se pohybuje; nebo víme přesně, jak se pohybuje (popis pomocí hybnosti), avšak v takovém případě nevíme, kde přesně je.“ ... V roce 1925 byl navíc Bohr – po důležitých experimentech – nucen přijmout dualismus světla, proto je rámec komplementarity mimo jiné také zaměřen na konkrétní problém duality vlnového a korpuskulárního obrazu přírody, na vlno-částici či vlntici... (Bohr často – namísto pojmu zkoumaný či pozorovaný objekt – používá pojem fenomén ve smyslu toho, co se pozorovateli ukazuje v rámci celkového experimentálního uspořádání; jakákoli změna teorie nebo uspořádání vede k novému fenoménu, který nemůže být s předchozím kauzálně propojen).
17. listopadu 1962 uskutečnil Bohr svůj poslední rozhovor; říká: „Myslím, že je důvodné říci, že žádný člověk, který je nazýván filosofem, opravdu nerozumí tomu, co je myšleno komplementární deskripcí.“ Dále se v rozhovoru vrátil ke svým filosofickým východiskům komplementarity. Svůj komplementární systém srovnával s objevem, že se Země točí a otáčí kolem Slunce. V té době, jak všichni víme, nebylo snadné tento nový pohled na vesmír prosadit. Postupně se však dostal do vzdělávacích a výchovných metod a propagandy či paradigmatu evropské tradice. Stalo se samozřejmou součástí vzdělání to, co bylo nejméně samozřejmé, tedy to, co nevnímáme, čili že se Země točí. V tomto smyslu potom Bohr téměř na závěr řekl: „Myslím, že to tak přesně bude i s komplementárním popisem.“ ... O den později, Bohr ve věku sedmdesáti sedmi let zemřel. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bohr%C5%AFv_princip_komplementarity)
(Zpět do textu)Poznámka č. 5
Lev Davidovič Landau
(22. ledna 1908, Baku – 1. dubna 1968, Moskva) byl ázerbájdžánský (sovětský) fyzik, který přispěl k rozvoji mnoha oblastí teoretické fyziky. V roce 1962 obdržel Nobelovu cenu za fyziku za svou práci v oboru supratekutosti.
Více o něm viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_Davidovi%C4%8D_Landau
(Zpět do textu)Poznámka č. 6
Kurt Gödel
(28. dubna 1906, Brno, Rakousko-Uhersko – 14. ledna 1978, Princeton, USA) byl matematik rakouského původu, který se stal jedním z nejvýznamnějších logiků všech dob. Významné jsou i jeho příspěvky ve fyzice a ve filosofii matematiky.
Více o něm viz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kurt_G%C3%B6del
Jeho zásadní objev z r. 1931: dvě věty o neúplnosti axiomatických formálních systémů s aritmetikou. Objevil a formuloval dva teorémy o neúplnosti: z prvního plyne, že žádný formální systém nemůže být zároveň úplný a bezesporný a z druhého, že bezespornost formálního systému nelze uvnitř tohoto systému dokázat.
Na sklonku života zpracoval v podobě sledu formulí s minimálním komentářem logický postup, který lze chápat jako zpřesnění a doplnění úvahy Anselma z Canterbury označované za „ontologický důkaz boží existence“. Tento „Gödelův ontologický důkaz“ byl uveřejněn až po jeho smrti a jeho význam je dosud předmětem diskusí logiků, teologů i filozofů. Sám Gödel se o důkaze vyjádřil jako o jistém cvičení použití moderních prostředků modální logiky.Anselmův ontologický důkaz existence Boha: »Věříme, že jsi něco, nad co nic většího nelze myslet. (...) I pošetilec (tj. ten, kdo existenci Boží popírá) tedy musí uznat, že to, nad co většího nelze myslet, je přinejmenším v nahlédnutí, neboť když o tom slyší, nahlíží to, a cokoli nahlíží, to je v jeho nahlédnutí. Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí. Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také jako věc sama, což je více. Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné. Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama.« — Anselm z Canterbury, Proslogion (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ontologick%C3%BD_d%C5%AFkaz_existence_Boha)
Originálním způsobem obohatil Einsteinovu obecnou teorii relativity formulováním a nalezením kosmologického modelu rotujícího vesmíru umožňujícího cestování časem. Otevřel tak dodnes neuzavřené diskuse o tom, zda takové cestování neodporuje fyzikálním či filozofickým principům, popř. zda by mohlo být technicky realizováno.
V roce 1949 formuloval kosmologický model vesmíru s „časovými smyčkami“, umožňujícími návrat do vlastní minulosti. Na jeho základě se podrobně věnoval analýze pojmu času. Vědecky významný je jeho článek z roku 1952, který popisuje širokou třídu rotujících a rozpínajících se vesmírů.
(Zpět do textu)
Poznámka o christologickém dogmatu
Christologické dogma IV. všeobecného sněmu o sjednocení Božské a lidské přirozenosti v jedné boholidské Osobě Pána Ježíše Krista:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, NEslitě, NEz(a)měnitelně, NErozdílně, NEodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«. (Více viz V. Lossky: Dogmatická teologie - on line)
(Zpět do textu)
(Překladatelská poznámka. Překlad pořízen dle audiozáznamu přednášky A. Osipova. Název přednášky byl sestaven z názvu audiosouboru, dle něhož byl pořízen překlad, a dle vlastního obsahu předkládaného textu. Nejedná se tedy o oficiální název přednášky.)
Zpět na rozcestník „Přednášky prof. Osipova“
Skok na titulní stránku website