Zde přinášíme statě odůvodňující zachovávání církevního starého kalendáře (myšlen je tzv. „starý kalendářní styl“, zvaný též „juliánským kalendářem“). Tento kalendář se v současnosti různí od občanského kalendáře o 13 dnů (přičemž občanský kalendář je napřed; tento stav potrvá až do konce 21. století, kdy - počínaje 1. březnem 2100 - naroste rozdíl na 14 dnů). Součástí stránky je sněmovní dokument Sigillion, ostře odmítající všechny novoty zavedené v Římské církvi po rozkolu v jedenáctém století a rezolutně zavrhující i Gregoriánskou kalendářní reformu.
Obsah této stránky:
Současný tzv. „občanský kalendář“ je v podstatě kalendářem gregoriánským, který vznikl v roce 1582 reformou papeže Řehoře z juliánského kalendáře. 24. února 1582 Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas, vyhlašující kalendářní reformu. Reforma byla provedena po čtvrtku 4. října - následující den měl být považován za pátek 15. října.
Reformovaný „Gregoriánský“ kalendář se nejdříve setkal se všeobecným odporem, ale postupně se šířil, až se ve 20. století rozšířil prakticky po celém světě. Nějdříve byl samozřejmě přijat v katolických zemích. Dlouho mu odolávaly protestantské země; protestanté označovali papeže posměšně jako Řehoře Kalendářníka a tvrdili, že je to Antikrist, který se snaží přimět věrné křesťany, aby se modlili v nesprávný den. U nás reformu realizoval svým mandátem až Rudolf II. (skok z 6. ledna na 17. leden 1584). Ve Slezsku byla změna provedena z 12. ledna na 23. ledna 1584. Moravští stavové se však pro změnu rozhodli až v červenci téhož roku (po 3. říjnu následoval 14. říjen). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. V Uhrách, tedy i na Slovensku, se kalendář změnil až roku 1587 (po 21. říjnu se psal 1. listopad). (Je zajímavé, že některé skupiny evangelíků u nás se prý držely juliánského kalendáře ještě začátkem 20. století.) Velká Británie přešla na nový kalendář r. 1752 (po 2. září následovalo 14. září); Švédsko r. 1753. Japonsko srovnalo svůj kalendář s Evropou v roce 1873 a Čína v roce 1912, některé její části až v roce 1949. V Rusku zavedli nový kalendář bolševici v r. 1918 (starý kalendář však zůstal v církením používání).
Nejdéle se bránily zavedení gregoriánského kalendáře jako kalendáře občanského země pravoslavné. Dones zachovává většina pravoslavných křesťanů po celém světě jako církevní kalendář tzv. "starý styl" – čili nereformovaný juliánský kalendář (tj. Rusové a Srbové mají v liturgickém církevním životě stále starý kalendář; pouze Řekové, Rumuni a Bulhaři přestoupili ve 20. století částečně na "nový styl" – čili přijali kalendář gregoriánský – ovšem s tím, že podle nového stylu slaví pouze pevné svátky – tj. Vánoce a ostatní svátky s pevným datem - kdežto pohyblivé svátky – Paschu (Velikonoce), Svatodušní svátky (Letnice) a dal. – slaví stále podle kalendáře starého, juliánského).
Pro římské katolíky (a potažmo pro všechny, kteří se v paschálii řídí gregoriánským kalendářem) je určujícím principem pro určení data konání Velikonoc formule „první neděle po prvním jarním úplňku“. Takovou definici však ve svatých kánonech a pravidlech svatých Otců nikde nenaleznete, proto ji lze prohlásit za zcela druhořadý princip.Je to dáno tím, že v Evangeliu se nehovoří o jarním úplňku, ale podává se tam zpráva, že Kristus Pán vstal z mrtvých po židovské pasše. Bible tedy byla pro naši církevní praxi, která se ujednotila v prním tisíciletí, klíčovým východiskem při hledání jednoty ve stanovení data slavení křesťanské Paschy.
Z hlediska svatých Otců, sněmů a kánonů je prvořadým pravidlem pro určení data Paschy pravidlo, že nesmí být před (nebo spolu s) židovskou paschou a nesmí být před jarní rovnodenností. O Luně a jejím úplňku kánony nehovoří. Avšak právě biblický vztah k židovské Pasše považují za tak důležitý, že otcové na sněmu dopředu vyloučili z církve každého, kdo by se odvážil přijaté kanonické ustanovení překročit a šířit v církvi zmatek. (Viz např. 1. pravidlo antiochijského sněmu, které tlumočí nedochované ustanovení I. všeobecného sněmu v Niceji, a další viz PDF)
Tato celocírkevně přijatá křesťanská praxe platila v Římské církvi až do r. 1582, kdy papež Řehoř změnil kalendář (podle něj pojmenovaný jako gregoriánský), zároveň papež pozměnil výpočet datumu Velikonoc - opustil kanonický a biblický model, zavrhl i židovský, a přiklonil se k pohanskému, který reflektuje Velikonoce jako solárně-lunární svátky jara. Tím se Řím - a následně západní křesťanstvo - rozešly nejen s tisíciletou církevní praxí slavení Paschy, ale i s biblickým, svatootcovským a autenticky křesťanským pojetím paschálního svátku.
Naše slova jsou doložena samotným odůvodněním reformy: „Velikonoční neděle ani zdaleka nebyla tou první nedělí po prvním jarním úplňku, což pro římskou církev byl stav neúnosný“ (citováno z Wikipedie). Čili fáze Luny je pro Řím důležitější než ustanovení všeobecného sněmu, kánony svatých Otců i celocírkevní praxe. Jak jinak to označit než jako vítězství pohanství v římském pojetí paschálie?
Zrovna Velikonoce 2008 (dle Gregoriánského kalendáře) předcházejí židovskou paschu o 28 dní (stejně tak byla římsko-katolická pascha před židovskou i v r. 2005 - opět o 28 dní). Ve 20. století byla gregoriánská pascha před židovskou /nebo se s ní přesně shodovala/ v letech: 1997, 1989, 1986, 1981 /shoda/, 1978, 1970, 1967, 1959, 1954 /shoda/, 1951, 1948, 1940, 1932, 1929, 1927 /shoda/, 1923 /shoda/, 1921, 1913, 1910, 1903 /shoda/, 1902. Takže, jak vidno, nejedná se o žádný výjimečný jev.
Pro pravoslavnou církev není důležité, aby byla Pascha co nejdříve po jarní rovnodennosti. (Pascha není žádnými pohanskými "svátky jara"; s pohanským cyklickým pojetím času, které uctívá přírodu, se rázně rozešlo už židovství, tak proč by se k tomu křesťané měli vracet?) Hlavní pro nás je:
1.) aby Pascha splňovala požadavky kanonické (viz výše);
2.) aby ji oslavovali všichni pravoslavní křesťané společně.
Jestli je Pascha na jaře či někdy jindy, je zcela lhostejné. Konec konců na jižní polokouli je pro všechny(!) tam žijící křesťany svátkem podzimním, a nikomu to tam nepřipadá divné (mají to spojeno s radostí, že přestávají letní vysušující vedra, přichází podzimní vláha a všichni mohou konečně s úlevou vydechnout; pociťují to jako symbol vysvobození od pekelného žáru).
Jedním z významných dokumentů je níže uvedený odkaz z velkého sněmu konaného v Konstantinopoli v r. 1583. Pokyny a závěry tohoto sněmu vstoupily do církevní praxe a byly přijaty celou pravoslavnou církví. Tím je dána závažnost tohoto dokumentu a jeho význam jakožto jedné ze součástí kanonického práva – tedy posvátné Tradice Církve (nehledě na reprezentativnost účastníků sněmu – na tomto sněmu přijali účast tři přední patriarchové). Půl tisíciletí nikdo v pravoslavné církvi nezpochybnil platnost tohoto sněmu a jeho závaznost pro pravoslavné křesťany; až dnes někteří pravoslavní křesťané přehlížejí tento sněm a jeho dílo. Dokument vydaný tímto sněmem a obsahující vývody a pokyny jeho účastníků přinášíme níže v plném znění.
Roku 1582 římský papež Řehoř XIII. změnil juliánský kalendář. Několikrát naléhal na konstantinopolského patriarchu Jeremiáše II., aby ho v této nově následoval. Patriarcha vícekrát písemně odmítl a nakonec v roce 1583 svolal do Konstantinopole sněm, kde mimo něho byli přítomni alexandrijský patriarcha Silvestr, jerusalemský patriarcha Sofronios a mnoho dalších biskupů. Tento sněm vydal dokument nazvaný Sigillion, který byl zaslán všem místním pravoslavným církvím a který vypočítává hlavní herese papežství1 a uvaluje anathemu2 všechny, kdo je vyznávají.
Zde je celý text Sigillionu:
Všem ryzím křesťanským dítkům svaté, obecné3 a apoštolské Církve Kristovy na Východě i na všech ostatních místech. Milost, pokoj a milosrdenství všemohoucího Boha budiž s vámi.
Nemalá úzkost zachvátila starobylou archu, když zmítána bouří byla unášena na vodách. Kdyby Pán Bůh, pamatující na Noeho, nebyl ze své dobré vůle utišil vody, nebylo by v ní žádné naděje na záchranu. Podobně je tomu s novou archou naší Církve; heretici proti nám započali neúprosnou válku a my máme za vhodné zanechat proti nim tento spis, abyste s tím, co je v něm psáno, byli schopni jistěji bránit své pravověří4. Nicméně, aby se tento dokument nestal obtížným pro prostší lidi, rozhodli jsme se vyložit vám celou záležitost prostým jazykem, jak i následuje.
Už dávno přijal Řím jisté osoby, které se tam naučily myslet jako latiníci5, špatnost spočívá v tom, že tyto osoby, jsouce Byzantinci6, rodem i vychováním z našich krajů, nejenom změnily svou víru, ale dokonce bojují s pravoslavnými a s pravými dogmaty východní Církve, odevzdanými nám samotným Kristem spolu s božskými apoštoly a posvátnými sněmy svatých Otců. Proto jsme tyto osoby odloučili jako zkažené údy a přikazujeme:
Povzbuzujeme všechny zbožné a pravoslavné křesťany: Setrvejte v těch věcech, kterým jste se naučili, ze kterých jste rodem i vychováním. Když si tohoto doba a okolnosti vyžadují, prolejte i svoji krev pro zachování víry, dané nám otci, a pro zachování vašeho vyznání. Střezte se pečlivě před těmi (novotáři), náš Pán Ježíš Kristus vám pomůže. Požehnání nás pokorných nechť je se všemi vámi. Amen.
1583 od narození Bohočlověka, 12. indikt, 20. listopad
Jeremiáš konstantinopolský,
Silvestr alexandrijský,
Sofronios jerusalemský
(a ostatní biskupové, kteří byli na sněmu přítomni)
Převzato z Československého pravoslavného kalendáře na rok 1993 (str.
114)
(Poznámky pod čarou jsou od redakce této www stránky)
Poznámky:1 Ovšem pouze ty, které byly Římem vyhlášeny do té doby; proto zde nejsou zmíněna taková heretická dogmata latinské církve jako např. neomylnost římského papeže či neposkvrněné početí Panny Marie. Zpět do textu
2 Čili dává do klatby; to znamená prohlašuje za jsoucí mimo Církev — tedy v moci ďáblově a proto v prokletí. (Viz o tom více v našem příručním slovníku.) Zpět do textu
3 Tj. pravé katholické, sborové. Zpět do textu
4 Čili pravoslavnost (orthodoxie). Zpět do textu
5 Tj. jako římští katolíci. Zpět do textu
6 Tzn. Řekové. Zpět do textu
7 Tedy co se podstaty týče. Zpět do textu
8 Tedy jakožto Božská Osoba. Zpět do textu
9 O Duchu Svatém čti Spasitelova slova — Jan 14,26 a Jan 15,26. Zpět do textu
10 Tzv. herese „filioque“ (čili: i od Syna) — římská vsuvka do symbolu víry. Zpět do textu
11 Vidíme, že otcové sněmu neuznávají platnost křtu římských katolíků a to v souvislosti s pokaženou latinskou vírou v Božskou Trojici (v článku o vycházení Ducha Svatého); nepovažují za tak důležitá samotná slova, která jsou vyslovována, ale vidí jako podstatný jejich obsah čili víru, která je jimi vyjadřována; tedy — když římský katolík říká Jména Osob Božské Trojice, mají jeho slova jiný obsah, než když to samé říká pravoslavný křesťan, který zachovává původní apoštolskou víru v Trojici, oproti římským katolíkům, kteří tuto víru opustili a věří v jinou trojici, která má sice stejná jména Božských Osob, ale Duch Svatý tam vychází nejen z Otce, jako v Božské Trojici zjevené Kristem a apoštoly, ale i ze Syna; takovou trojici nezná ani Bible ani pravoslavné původní učení Církve. (O nešťastném českém slovu „proklet“ viz více v našem příručním slovníku.) Zpět do textu
12 Kristus pravil o svém Tělu: "Vezměte a jezte..." a o kalichu své Krve: "Pijte z něho všichni..."; dříve Ježíš řekl: "Nebudete-li jíst Tělo Syna člověka a pít Jeho Krev, nebudete mít v sobě život; kdo jí Mé Tělo a pije Mou Krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den; neboť Mé Tělo je pravý pokrm a Má Krev pravý nápoj; kdo jí Mé Tělo a pije Mou Krev, zůstává ve Mně a já v něm" (Jan 6,53 a dál); to pravil Ježíš nejen svým apoštolům — budoucím prvním biskupům Církev — ale veřejně všem (řekl to, když učil v synagoze v Kafarnaum). Zpět do textu
13 Že Kristus použil při Poslední večeři nikoliv nekvašený chléb (řecky: azymos), ale chléb kvašený (řecky: arthos) je doloženo všemi evangelii; používání kvašeného chleba při eucharistii je doloženo skutky apoštolskými a listy svatých apoštolů — v Písmu svatém je v řeckém originálním znění v souvislosti s eucharistií užíváno slovo "arthos"! Zpět do textu
14 Učení o očistci souvisí se ztrátou víry v Ducha Svatého a nastoupením papeže v latinské církvi na místo Ducha Svatého; papež si zároveň přisvojuje vykonávání všech pro církev podstatných vlastností Ducha Svatého (garanci spásy, církvetvornost, neomylnost atd.); na to navazují odpustky a víra, že v podstatě již pouhá jednota s papežem může zajistit člověku spásu. Příklady některých svatých z doby prvého tisíciletí /např. sv. Basil Veliký/, kteří jsou v římskokatolické církvi ctěni jako světci, ale zemřeli v rozkolu s římským papežem, protiřečí pozdějšímu latinskému dogmatu, že jedině ten, kdo je v jednotě s papežem, jakožto s náměstkem Kristovým, je v církvi a tedy může dojít spásy /právě tradiční úcta latiníků ke svatému Basilovi dokazuje, že v dávných dobách neexistovalo toto dogma ani v latinské církvi/; pravoslavní věří, že jediným náměstkem Kristovým je Duch Svatý). Zpět do textu
15 Papež, který se prohlašuje za náměstka Kristova a hlavu církve, je předjímkou dogmatu o papežské neomylnosti; tomu protiřečí případ papeže Honoria, který byl VI. všeobecným sněmem (r. 692) odsouzen jako heretik. Zpět do textu
16 V tomto století byl konstantinopolským patriarchátem částečně zaveden zde odsouzený papežský kalendář (tzv. „gregoriánský“ — zavedl jej papež Řehoř čili Gregor XIII.). Zpět do textu
Tento krátký seznam si nečiní žádné nároky na úplnost, jen poukazuje na ty nejznámější případy z prvního tisíciletí po Kristu. Názorně se tím ukazuje, že teorie o neomylnosti římského papeže ve věcech víry je zcela mylná. Vzhledem k tomu, že celá církev (v prvních čtyřech vzpomenutých případech) uznala sněmovní odsouzení těchto papežů jako heretiků, je nepochybné, že v době prvního tisíciletí byla hypotéza hlavenství římského papeže pouhou iluzí. (Jak již bylo naznačeno výše, vzhledem k tomu, že kolem roku 1054 postupně odpadla celá římská církev do herezí (bludů), nemá pravoslavný křesťan možnost vyhnout se označení všech jejích představitelů jako heretiků.)
Skok na seznam „za dveřmi"
Skok na Homepage