Myšlenky o půstu

Z díla sv. Efréma Syrského

Jestli svému bratru, na kterého se kvůli něčemu hněváš, neodpustíš jeho viny, pak se modlíš a postíš úplně zbytečně -- Bůh tě nepřijme.

Budeš-li nad míru zatěžovat své tělo, stane se obtíží pro duši. Duši ovládnou nesmělost a sklíčenost, stane se podrážděnou a lenivou k modlitbě a blahé poslušnosti.

Nepovažuj půst pro sebe za obtížný, protože tě provází do věčné radosti.

Z (našeho) půstu se raduje i náš Pán, jen jestli se postíme s láskou, nadějí a vírou.

Půst, milovaní, těší i naše anděle -- ochránce, protože prostřednictvím postu a modlitby se stáváme jim blízkými.

Z postění se radují svatí proroci, chválí je apoštolé i mučedníci, protože ti všichni neúnavně v postu horlivě zápasili (za spásu).

Sám Spasitel zachovával půst a učil nás, jak se máme postit, jak vést boj se zlým a ubránit se satanu … I my budeme horlivě zachovávat půst, jak nás naučil Pán, abychom získali podíl na Jeho Království.

Veliká je odměna za zdrženlivost a její nesmírnost není ohraničena. Proto je opravdu blaženým ten, kdo nalezl zdrženlivost.

Půst přivádí ty, kteří si jej zamilovali, na nebesa, staví je před Krista a uvádí do obecenství se svatými.

Půst je dveřmi k dojetí (duchovní citlivosti), pokorným vzdechům a radostné zkroušenosti. Půst je čistota modlitby, prosvícení duše. Půst je rozhřešením hříchů, brána ráje a nebeská rozkoš.

Jako tlustí ptáci nemohou vysoko vzlétnout, tak ti, kteří slouží svému tělu, nemohou vystoupit na nebe.

Jako je zdravým očím vlastní přání světla, tak je půstu, zachovávanému se soudností, vlastní přání modlitby.

Jak se jen kdo začne postit, již v tom okamžiku si přeje svou myslí přistoupit k rozhovoru s Bohem.

Půst se soudností -- to je prostorný příbytek pro veškeré dobro.

Kdo je nedbalý v postu, ten otřásá vším dobrem, protože půst byl přikázáním, které bylo na samém začátku uděleno naší přirozenosti -- abychom se střežili před okušením (zakázaného) pokrmu. Porušením půstu padla podstata našeho stvoření.

Když se postil sám Zákonodárce (tj. Kristus na poušti), jak by se mohl nepostit kdokoliv z těch, kdo mají zachovávat Zákon?

Kdo se nestará o půst, ten je umrtven v ostatních duchovních zápasech, trpí nedbalostí, nemohoucností -- to je začátek a špatný příznak ochromení jeho duše; svému protivníku tím dává příležitost k vítězství, neboť přichází k zápasu nahý a neozbrojen, a proto je jasné, že z boje vyjde bez vítězství, jelikož jeho údy nejsou oděny do vroucnosti postní lačnosti.

Setkání s postníkem rozveselí srdce těch, kdo mají správné uvažování. Avšak na břichopasného člověka padá ze setkání s postníkem strach a snaží se za každou cenu s ním nejíst.

Se stolu postníků, těch, kteří bdí a namáhají se pro Hospodina, si vezmi léky života a probuď jimi z umrtvení svoji duši. Vždyť mezi nimi spočívá Milovaný Pán, který je posvěcuje, a hořkost jejich strádání (postní námahu) proměňuje v Jeho nevýslovnou sladkost. Duchovní a nebeští služebníci Boží pak posvěcují je i jejich svaté pokrmy.

Z časopisu ruské pravoslavné církve v zahraničí „Pravoslavná Rus“ (Kalendář 97)

Zpět na rozcestník »Rady svatých Otců«

Zpět na rozcestník »Kalendář« a rozcestník »Velký půst«