Skok na seznam »za dveřmi«
Skok na Homepage
Za onoho času pravil
Ježíš:
„Každý strom, který nenese
dobré ovoce bude vyťat
a vhozen
do ohně.“
Protože svět byl stvořen na podzim, začíná vždy 1. září
(resp. 14. září starého pravosl. kalendáře) nový rok církevní.
Příroda ukončila svůj hospodářský rok, plody země jsou sklizeny nebo
se právě sklízí, med je vytočen z úlů, vše se již připravuje na nový
rok, aby po zimním odpočinku bylo možno očekávat novou žeň. Stromy
již nyní chystají listové i květní pupeny - podle kterých může zkušený
pěstitel odhadnout příští úrodu - aby po zimních mrazech na jaře vypučely
ke slávě Boží.
Kéž by si i křesťané brali příklad z Boží přírody a na začátku roku se již chystali přinést plody své duše. Tento lidský „hospodářský rok“ začal naším křtem a končí „sklizní úrody“ na soudu Kristově. Již zde na zemi můžeme podle „nasazených pupenů“ leckdy tušit, jaké ovoce ten který strom - člověk ponese. Nedejme se však unést k odsuzování druhých - právo skácet strom nenesoucí dobré ovoce má pouze ten, kdo jej vysadil, kdo jej štípil, a to je Božský Sadař - Hospodin Bůh. Každému však prospěje, pohlédne-li na sebe - jakou duchovní úrodu chystám? Představme si, že se nad námi Sadař zrovna zamýšlí - nechat ještě? - pokácet? - zkusíme ještě, zdali z toho přece jenom něco nebude?
Některé stromy po štěpování mnoho nevyrostou, křenčí, rychle stárnou; nakonec je hospodář vytáhne ze země a vyhodí na hromadu starého klestí, neboť nevyrostly, aby mohly „zaplodit“ a „něco z nich bylo“. Jak mnoho „křesťanů“ je podobno těmto zakrnělým stromkům, které chvilku rostou-nerostou a nakonec zastaví růst úplně, aby rychle zestárly a uschly docela. Říkáme těmto věřícím „matrikoví křesťané“ - tedy lidé, kteří jsou obrozeni svatým pramenem křtu, což jest zapsáno v matrice příslušného farního úřadu, ale dále žijí jako nepokřtění - do chrámu nechodí (nebo jen jednou, dvakrát do roka) a žijí si „podle svého“. Konec naleznou -- podle Písma -- v peci Božího hněvu, kde jsou tito „uschlí“ spáleni ohněm neuhasitelným.
Plodonosné stromy rostou přiměřeně a nesou dostatek ovoce. Jiné stromy však rostou jenom „do dřeva“; místo plody se obsypávají jejich větve novými a novými divokými, prudce rostoucími výhony, tzv. „vlky“. I s duchovním růstem lidí to může být podobné. Růst, který nepřináší hojnou úrodu, není Božskému Štěpaři milý. Neboť proto Bůh vysadil, štípil a dával růst, aby bylo možno svým časem sklízet plody. Nenese-li štěp ovoce, roste-li jalově místo toho - stále dál, aby přerostl ostatní v sadu a zabral co nejvíce místa pro sebe, bude vyťat jako nepodařený, aby nestínil ostatním… Někdy jsou tací i lidé; snaží se převýšit všechny kolem sebe, ale nikoliv předstihnout bratry v pokoře, která není vidět; naopak, touží tito bratři či sestry, aby bylo vidět, kam až dorostli, jak jsou zbožní… Jsou tak zahleděni do sebe, že zapomínají nést ovoce prospěchu druhým a nevšimnou si ani, jak se již blíží Sadař s pilou, aby podetnul tento neužitečný strom, který jen ubírá světlo, vláhu a místo ostatním.
Prázdniny skončily, začíná nový školní i církevní rok. Jaká bude jeho žeň? Jak prospívám v oné Boží štěpnici?
Iw
Zpět na rozcestník »Liturgika«
Skok na seznam »za dveřmi«
Skok na Homepage