Pravoslavné ikony a církevní hudba


Motto: „Krása spasí svět“ (F. M. Dostojevskij)

Krátké všeobecné pojednání na úvod tohoto tématu

Na této stránce naleznete statě pojednávající o pravoslavném církevním umění – tj. o pravoslavných svatých obrazech, kterým říkáme ikony, a o pravoslavném chrámovém liturgickém zpěvu (liturgická hudba – to v Pravoslaví znamená jen zpěv, neboť žádné hudební nástroje se v Pravoslaví liturgicky neužívají – důvod je jednoduchý: živému Bohu sloužíme jenom živým nástrojem, a takovým je pouze lidský hlas, nejkrásnější nástroj, který je stvořen samotným Bohem). Tyto dvě kategorie umění používá Pravoslaví k liturgickým účelům; není užíváno umění sochařské, neboť uctívání soch je v Pravoslaví odmítáno – vidíme v nich cestu k modlářství. Sochy jsou svým trojrozměrným pojetím příliš spojené s materií a nelze "skrze ně „procházet" k předobrazu“, jak se to má dít při uctívání ikon, které jsou jen dvourozměrné a speciálně malované, aby nestrhávaly úctu na svoji materii, nýbrž jsou uzpůsobeny k tomu, aby byly pouhým oknem do duchovního světa. Uctívání ikon provází křesťany od dob prvokřesťanských a bylo výslovně potvrzeno VII. všeobecným sněmem (v r. 787 v Nicei), který odsoudil ikonoborectví jako herezi1 a pravil, že ten, kdo odporuje uctívání ikon, se staví mimo Církev, neboť popírá prvokřesťanské tradice a původní křesťanskou praxi. Úcta k ikonám má zásadní důležitost pro duchovní život – člověk se učí postřehnout tajemství zobrazení, což souvisí s tajemstvím Božské Trojice, a navíc nám ikony zpřítomňují Spasitele, Matku Boží, Anděle a svaté – přinášejí jejich duchovní energie. Odpor k uctívání ikon se neslučuje s pravdivou duchovní zkušeností. Správné uctívání ikon je natolik důležitou a duchovně prospěšnou součástí křesťanské praxe, že bylo potření ikonoboreckého hnutí (v 8. a 9. století) prohlášeno za „Vítězství Pravoslaví“ a tato slavnost se koná od těch dob každou prvou neděli Velkého půstu – při této slavnosti jsou každý rok obřadně vylučováni z Církve všichni, kteří zastávají jakoukoliv herezi1 – a to od nejstarších dob až k současnosti.

Úcta k ikonám neodporuje Desateru, neboť druhé Boží přikázání nezakazuje zobrazování vůbec, jak je to zřejmo z kontextu Písma – vždyť např. na samotné starozákonní arše smlouvy byli dle Hospodinova povelu zobrazeni cherubové), nýbrž zakazuje činit si modly a zobrazovat to, co lidské oči neviděly – Boha Otce (zobrazování Boha Otce považuje pravoslavná církev za nesprávné a nedovolené; ba dokonce by se mohlo jednat o vážnou heresi1). Na ikonách zobrazují křesťané od samého počátku jen to, co Bůh sám zjevil lidským očím – především Ježíše Krista – vtěleného Boha, jehož se lidské ruce dotýkaly; jistě není rouháním zobrazit malbou na desce to, co Bůh sám zjevil našim očím a dokonce ještě dal k dotyku našimi rukám. Prvou ikonu učinil podle prastarého podání sám Spasitel tím, že otiskl svůj obličej na plátno a poslal je králi Abgarovi, který se po poklonění se tomuto "rukou nevytvořenému obrazu Páně na plátnu" uzdravil z těžké choroby. Prvým ikonopiscem byl podle církevní Tradice evangelista Lukáš, který zhotovil ikonu Matky Boží. Uctívání ikon je tedy staré jako křesťanství samotné (viz např. archeologické nálezy z prvokřesťanských dob v katakombách). Správnost uctívání ikon je stále potvrzována bezpočtem zázraků, které se v souvislosti s klaněním se ikoně staly i nespočetným množství zázračných ikon. Zhotovování ikon není ponecháno na vůli a pojetí umělcově, nýbrž je podrobeno přísným pravidlům – tzv. ikonopisecký kánon – jež je nutno při vznikání ikony dodržet.

Tvoření a uctívání ikon (stejně jako starobylá církevní hudba) jsou neoddělitelně spojeny s pravoslavnou církví čili s křesťanskou orthodoxií. Duch pravoslaví se zračí na ikonách a v pravoslavné hudbě; opustí-li ikona pravoslavné prostředí, ztrácí vnitřní život, stává se duchovně umrtvenou - muzeálním exponátem. Pouze v napojení na duchovní život Kristovy pravoslavné církve jsou ikony čímsi živým a naplněným hlubokým vnitřním smyslem. Muzea a sbírky - to vše je jen vnější přehlídkou. Stejně tak vytváření ikon či produkce pravoslavného zpěvu mimo pravoslavnou církev - tedy bez souvislosti s pravoslavným duchovním životem a vírou - je z duchovního hlediska marným mlácením prázdné slámy... (Něco více o tom zde.)
Viz o tom polemiku sv. Jana Damašského (8. stol.) v knize O pravé víře kapitola O ikonách


1) Herese, heretik - viz též slovník.




<-<- Skok na Homepage