Světlo ikon

Vážení čtenáři, možná, že jste také v předloňském roce zahlédli v knihkupectví malou knížku, nazvanou "Světlo ikon", jejíž titul Vás zaujal a rozhodli jste se k její koupi. Je to knížka útlá, rozsahem nevelká, ale snažící se přiblížit západnímu člověku význam svátosti (svatyně) pravoslavnému srdci velmi drahé, a to ikony. Kniha se snaží poskytnout základní orientaci v historii a teologii ikony a jejím významu v církevním životě. Knihu napsal Dr. Jiří Novotný, římskokatolický kněz východního obřadu, který také přednášel jako univerzitní profesor na řadě zahraničních i našich vysokých škol. Kniha vyšla v nakladatelství Refugium Velehrad – Roma. Autor jako příslušník římskokatolické církve se však bohužel nevyhnul řadě omylů. Aby nám, pravoslavným věřícím, tato kniha mohla být skutečně užitečnou, dovoluji si Vám uvést ta místa, kde se autor mýlí a odchyluje se od chápání ikony tak, jak ji vnímá svým vnitřním zrakem sama pravoslavná církev.

Na str. 10 autor uvádí, že "i sochařství bylo do jisté míry součástí dějin církevního umění křesťanského Východu, ale bylo dosti brzy vyloučeno pro svou hmotnost, protože ta neodpovídá východnímu, řekněme platónskému pojetí zobrazování věcí duchovních."

Je však velmi nepravděpodobné, že by první křesťané do svého způsobu zobrazování přijali i sochařství, neboť to bylo významnou součástí pohanských kultů, jichž se křesťané naprosto zříkali a odmítali je. Vždyť křesťané zpočátku nechtěli používat ani kadidlo, neboť se užívalo při pohanských modloslužbách. Skrovné nálezy sochařských děl s křesťanskou tématikou nemohou prokázat jejich všeobecné rozšíření. Důvody odmítnutí sochařství v pravoslavném křesťanství nespočívají ve filosofické rovině – platónském vlivu na pravoslavnou teologii, ale toto odmítnutí je součástí hloubky pravoslavné duchovnosti, modlitební zkušenosti, která ukázala, že k soše se nelze modlit, že taková modlitba není pravdivá. Při modlitbě před ikonou totiž duchovně nezůstáváme na ikoně, nýbrž skrze ikonu při modlitbě procházíme do duchovního světa a do společenství s Bohem a svatými; ikony jsou "okna do nebe", proto pravdivě říkáme, že se nemodlíme k ikoně jako k materiálu, nýbrž že se modlíme ke svatému, který je na ikoně zobrazen; socha nemůže být oknem.

Ze stejného důvodu je nepravděpodobné i to, že by zvyk zobrazovat Krista na ikonách byl inspirován zobrazováním řeckých a římských pohanských bohů v jejich chrámech, jak se uvádí na str. 29, nebo že bylo podníceno působením sektářského hnutí manichejců (str. 31). Naprosté odmítání všeho pohanského v křesťanství (připomeňme, že křesťané byli pohany krvavě pronásledováni, a že raději přijali popravu, než aby se poklonili před pohanskou sochou) svědčí pro to, že pilíře křesťanské víry a praxe, mezi něž patří i úcta k ikonám, byly hluboce opodstatněny samotným duchem křesťanství, jenž odporoval všemu světskému, okultnímu a pohanskému. Kdyby ikony a jejich uctívání nebyly vyjádřením bytostné touhy křesťanů po Bohu, Jím chtěny a posvěceny, pak by se nikdy úcta k ikonám nemohla tak rozvinout a stát se tak významnou součástí křesťanského kultu a duchovního života, jak tomu je.

Na str. 12 se můžeme dočíst, že na Západě mělo církevní umění původně jen funkci didaktickou. Jako důkaz se uvádí existence "biblí pauperum", čili biblí chudých – obrázkového zobrazení biblických událostí v knihách a na stěnách chrámů. Avšak to, že existovaly didaktické obrazy, neznamená, že neexistovaly na Východě i Západě (připomeňme, že celé první tisíciletí patřili západní křesťané spolu s východními do jedné Církve) i obrazy jiného druhu – ty, jež byly určeny k uctívání. Tato starokřesťanská praxe je pro křesťany nanejvýš přirozená, vždyť dokonce i nevěřící lidé si schovávají fotografie svých blízkých, které mají rádi, a to nikoliv jen proto, aby se upamatovali, jak vypadají, ale hledí na ně s láskou a připomínají si při tom svůj vřelý vztah k těm, jež milují.

Na str. 13 autor míní, že "pravdu tradice nevnímáme proto, že je to pravda, nýbrž proto, že je nám zprostředkovaná Duchem pravdy, bez něhož se pravda nedá přijmout." V Pravoslaví je však pravda tak těsně spjatá s Církví a její Tradicí, že pro pravoslavné křesťany je obsah církevního učení totožný s pravdou a – naopak – sama pravda je plně zjevena právě jen v Církvi a její Tradici. Výroky podobné, jako je výše uvedený, pravoslavní křesťané chápou jako zavádějící, vždyť co je zprostředkováno Duchem pravdy nemůže být nic jiného, než samotná pravda.

Autorem uváděný (str. 15) údajný zvyk, že ikonopisci prý do barev přidávají svěcenou vodu, ostatky svatých a někdy i eucharistický chléb, nepatří do správného postupu psaní ikony. Vyskytoval se někdy – v určitých dobách a na určitých místech – jako pokleslý výraz zbožnosti, např. před ikonoboreckou krizí, ale poté byl teologicky přísně odsouzen a takovéto postupy byly a jsou ikonopiscům důrazně zakázány jako chybné. Nepřípustné je zvláště používání eucharistie k jakýmkoliv jiným účelům, než ke svatému přijímání.

Na str. 22 autor hovoří o ikoně tzv. Otěčestva (kde je zobrazen Bůh Otec, jemuž na klíně sedí Bůh Syn a ten v ruce drží Ducha Svatého v podobě holubice) v souvislosti s teologií ikonostasu. Tato ikona je však nekanonická, neboť na ikoně lze zobrazit pouze Bohem zjevené, jak nakonec i sám autor na jiném místě hovoří, když cituje sv. Jana Damašského. Můžeme např. zobrazit Pána Ježíše Krista, neboť je Bůh, který se vtělil. Boha Otce však zobrazit nelze, neboť vždy zůstával lidským očím skryt, je nepostižitelný pro lidské smysly. Zobrazování Boha Otce prozrazuje vliv Západu, kde se v průběhu staletí stalo zcela běžným a takto proniklo i na Rus – prakticky až v novověku – v 17. stol. Autor však uvádí (na str. 95), že ikony Boha Otce se začaly vyskytovat na Východě již v 11. století. Jde však pouze o rozšířený omyl Západu, který chápal ikonu, na níž je zobrazen "Starý dnů" (Dn 7;9,13,22) – čili Kristus (resp. Bůh Syn) před Jeho vtělením, jenž má podobu starce se svatozáří, v níž jsou, jak praví sám autor, vepsány dva kosočtverce), jako ikonu s Bohem Otcem. Jelikož na přelomu tisíciletí stále ještě udávala směr v křesťanském umění Byzanc, rozšířil se tento ikonopisecký vzor (ovšem mylně vyložený jako zobrazení Boha Otce) i na Západ, odkud zpětně začal pronikat zpět na Východ v 17. století v podobě zobrazování Boha Otce jako starce s plnovousem.

Autor dále míní (str. 29), že "ikona se dostala poměrně pozdě do kultu církve," neboť "ikony zachovalé (z doby) před desátým stoletím jsou velmi ojedinělé." Ikon pocházejících z prvního tisíciletí skutečně není mnoho, avšak není na tom nic divného, vždyť v době ikonoborectví, která trvala prakticky 100 let – do roku 843, bylo zničeno ohromné množství ikon a zachráněn byl pouze jejich zlomek. (Kdyby nebyl kult ikon značně v Církvi rozšířen již před osmým stoletím, proč by se ikonoborci tolik namáhali a proč by jim prakticky nepřetržitá likvidace ikon trvala celé století?)

Také je nutno polemizovat s výrokem na str. 31, že "staří Otcové doby patricijské, kteří byli vychováni v platónském duchu, považovali duši, ne tělo za obraz Boží, který jediný je hoden uctívání. Proto pro ně bylo pohoršením uctívat ikonu, která je obrazem pouhého těla." Autor však nepodepírá své tvrzení výrokem žádného svatého otce, cituje pouze Euzebia z Caesaree, který byl církevním historikem, ne teologem, a není církví uctíván jako svatý. Ani Origenes, z něhož Euzebios, jak se uvádí, čerpal, nepatří mezi Otce, kteří jsou ctěni jako svatí, naopak, jeho učení bylo V. církevním sněmem, který se konal r. 553 v Cařihradě, zamítnuto.

Kdyby někteří dávní křesťanští otcové skutečně uvažovali tak, jak tvrdí autor knihy, pak by se jednalo o heretiky. Vždyť takové názory (dualismus a pod.) Církev od samého počátku (tj. prakticky od doby apoštolské) velice příkře odsuzovala a považovala za nekřesťanské, poukazujíc na Božího Syna, která sám přijal lidské tělo a stal se člověkem (tedy lidskou bytostí i s tělem: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" Jan 1,14) a celého člověka (tedy i s tělem) přivedl ke zbožštění.

Je známo, že svatí otcové nikdy nehleděli na tělo a duši jako na dvě protikladné hodnoty, z nichž by jedna (duše) zastupovala obraz Boží a druhá (tělo) svody ďábla, jak se začalo v druhém tisíciletí tradovat na Západě (nesprávné západní pojetí askeze: sebetrýznění, trestání těla), ale zdůrazňovali vždy, že duše i tělo jsou Božím stvořením, že jsou to složky, z nichž je utvořen člověk jakožto dílo Boží. Člověk je Kristem spasen jako celek, tedy i s duší, i s tělem. Svatí Otcové uctívali ikony, neboť jsou vyjádřením celé osobnosti ctěného. Na ikonách vidíme tělesnou podobu, tak jako vidíme i své bližní (a symbolicky je na nich naznačena i neviditelná duchovní realita). Protože však jsou ikony i mystériem, zpřítomňují zobrazeného i s tím, co nevidíme, tedy celou jeho osobnost. Základem úcty k ikonám v pravoslavném světě je, že křesťané v ikoně neuctívají obraz či materiál, ale celou osobnost toho, kdo je na ikoně zobrazen.

Je třeba vysvětlit větu na str. 37, že "Kristus sám předal katolické církvi svou vlastní ikonu", v podobě Mandilionu, jež je citátem kyperského biskupa Jiřího. Tento pravoslavný biskup z prvního tisíciletí měl na mysli jedinou Církev Kristovu, jež je pravoslavnou (orthodoxon) a zároveň sobornou – obecnou (katholiki) Církví (Eklisia). Tak je Východní Církev nazývána dodnes. Pravoslavní teologové zdůrazňují, že pravá katolicita v původním významu toho slova a s původním obsahem tohoto slova zůstala zachována pouze v církvi pravoslavné, zatímco římskokatolická církev opustila katolickou Církev Kristovu, když se od ní oddělila a když se vzdálila od původního apoštolského křesťanského učení - od Pravdy = od živého Krista.

Autor hovoří na čtyřicáté páté straně o jakési syntéze řeckého pohanství, "podle kterého se lidé ubírali k Bohu prostřednictvím tohoto světa, kosmu", a židovského náboženství, kde se cesta k Bohu vinula skrze dějiny. Syntéza obojího měla vyústit v křesťanství. "Tento obrat byl rovněž připraven v řeckořímském prostředí bájemi o bozích, kteří se v lidské podobě zjevovali lidem." "Proto se také křesťané mohli vydat na cestu mnohem širší, kde Vtělení, zjevení skrytého Boha, harmonicky spojovalo kosmickou cestu řeckou s dějinnou cestou izraelskou."

Pravoslavní teologové důsledně vycházejí z jedinečnosti Kristovy osobnosti spočívající v tom, že je Bůh pravý, jeden ze Svaté Trojice a nepřipouštějí nesouměřitelná srovnání s pohanskými Bohy či nějaké hluboké a zásadní vlivy předchozího pohanství na duchovní praxi a víru křesťanů. Připouštějí ovšem, že křesťané ve své úctě k jedinému Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu vyňali jednotlivé zvyky či myšlenky předchozích generací a posvětili je tím, že je použili k novému účelu, a to k vyjádření úcty Spasiteli. Tak křesťanští svatí Otcové nacházeli např. v Platónovi mnoho myšlenek, které dostaly nový rozměr právě v křesťanství a staly se nástroji v rukou svatých Otců při přibližování božských pravd lidskému sluchu. Svatí Otcové přejali z helénského filosofie řadu termínů a pojmů, jež naplnili křesťanským obsahem a použili k vyjádření věroučných a mystických pravd. Určující složkou však bylo vždy Pravoslaví (tj. orthodoxní křesťanská víra), které používalo v tomto případě filosofii jako pomocníka k vyjadřování křesťanského učení. Pravoslavná teologie neuvažuje tak, že by křesťanství mohlo být ovlivněno pohanskými systémy, ale že střípky pravdy, které předcházely křesťanství, byly přípravou lidského rodu na přijetí Krista.

Těžko by mohlo být pro jakéhokoliv pravoslavného křesťana přijatelné tvrzení, že křesťanství vzniklo jako syntéza pohanství s židovstvím. To, co autor knihy považuje za pohanství, je ve skutečnosti autentickou součástí starozákonní zvěsti. V biblických knihách se na řadě míst setkáme s poukazem na to, že o Bohu vydává svědectví Jeho stvoření, tedy že Boha můžeme skrze stvoření (vesmír, svět, přírodu atd.) poznávat. Jistě, z hlediska křesťanství je to poznání mlhavé, nedokonalé. Avšak plnost poznání Boha se lidem stala dostupnou až se vtělením Božího Syna. Křesťanství je tedy dovršením židovství, naplněním Starého zákona; pravoslavní křesťané jsou novým Izraelem.

Na str. 49 je nutno polemizovat s tím, že by těla na ikonách byla zkroucená. Naopak postoje Pána Ježíše Krista, Přesvaté Bohorodice a svatých jsou klidné, důstojné a každé gesto má určitý duchovní význam. Zkroucená a v pohybu jsou na ikonách pouze těla hříšníků.

Až západní baroko zkroutilo těla soch svatých, což je cizí pravoslavnému přístupu k zobrazování.

Kristus je dle autora (str. 62), zobrazován v řeckém pojetí mimo jiné "s výrazem nadlidské lhostejnosti bytosti opatřené Boží milostí, v níž se zračí mlčení, klid, prostě hesychia Otců pouště." Zde se zdá, jako by byly dávány do souvislosti dvě věci, které mají k sobě ve skutečností daleko, a to lhostejnost a hesychie (mlčení). Avšak k hesychii svatí lidé docházeli právě vyloučením jakékoli lhostejnosti, důsledným a vytrvalým úsilím o mravní a lidskou dokonalost podobnou Kristu, která rozhodně nespočívá v rezignaci na soucit a ve vlastním povyšování. Pravá hesychie je vždy spojena s láskou, neboť Bůh je láska a poznání Boha není možné bez lásky. Kdo poznal Boha, je naplněn láskou; kdo nemá lásku, ten o Bohu nic podstatného neví. Sám Pán Ježíš Kristus popřel svým spasitelským dílem jakoukoli lhostejnost k člověku tím, že za záchranu lidstva dal vlastní život. To je výraz nekonečné lásky, soucitu a milosrdenství (jak to často vyznáváme v bohoslužebných hymnech, nikoliv "nadlidské lhostejnosti".) Jako k Bohu ovšem k němu musíme vzhlížet jako k bytosti dokonalé a ve všem nás převyšující. Tak chápali Krista i staří ikonopisci a snažili s Ho zobrazovat tak, aby vyjádřili Jeho důstojnost.

Na str. 68 autor popisuje ikonu připisovanou sv. apoštolu Lukáši, kde Přesvatá Bohorodice drží na rukou malého Ježíše, což se autorovi jeví jako anachronismus. Je však třeba říci, že stejně jako kompozice – tj. umístění a velikost postav – nemá na ikonách význam realistický, ale duchovní, symbolizující význam jednotlivých osob ve spasitelském díle Kristově, tak ani chronologie není určující v ikonopisném vyjádření Kristova díla naší spásy, ale je podřízena duchovní skutečnosti, kde - jak říkají pravoslavní teologové – se neustále děje Kristovo dílo spásy, Jeho ukřižování, smrt a zmrtvýchvstání. Duchovní skutečnost je považována za absolutní, kdežto s časem a prostorem je nakládáno jako s něčím relativním. Tak můžeme například na ikoně sv. Jana Křtitele vidět jeho celou postavu, jak se modlí ke Kristu, ale před ním zároveň již leží jeho vlastní hlava na podnose, jak si ji vyžádala Salome. Podobně na ikoně narození Krista vidíme, jak Pán leží v jesličkách, ale zároveň v rohu ikony zahlédneme, jak je omýván. Podobně cílem svatého apoštola Lukáše nebylo zhotovit portrét Přesvaté Bohorodice, ale zobrazit ji v jejím plném duchovním významu, tj. jako tu, jež porodila Boha – Pána Ježíše Krista.

K popisu ikon apoštolů (str. 73) – autor míní, že sv. apoštola Matěje si ikonografové "představovali" jako starého s okrouhlým vousem. Ovšem zobrazování apoštolů, ale i Krista, Přesvaté Bohorodice a jednotlivých svatých je výsledkem uchovávání povědomí o jejich podobě prostřednictvím církevní Tradice, tudíž nezávisí na libovůli umělce. Podoby svatých žijí ve vědomí Církve, jehož zřídlem je svatá Bible i sv. Tradice, tj. tradovaná vzpomínka, stejně jako mnohá zjevení či zbožné zření duchovního světa ve vytržení atd.

Na str. 78 hovoří autor o antiminsu, kde nepřesně uvádí, že nahrazuje západní oltářní kámen, správnější by však bylo uvést, že se jedná o jeho ekvivalent.

Ikony jsou na východě dle autora uctívány "skoro jako Eucharistie na Západě, neboť zobrazují věřícím vtělení té posvátné osoby, kterou představují" (str. 119). Musíme však upřesnit, že na Východě existuje zcela zvláštní a nejvyšší úcta k Eucharistii, Tělu a Krvi Kristovu, jakožto k nejvzácnějšímu daru Božímu, která převyšuje i úctu k ikonám. O tom svědčí i zvyk rozšířený mezi pravoslavnými věřícími mnoha místních církví – po přijetí Těla a Krve Páně již nelíbat ikony, pouze Kristův Kříž.

Úcta k ikonám je v pravoslavné církvi přesně specifikována (je to jiná úcta, než jaká náleží jedině Bohu), viz kánon VII. všeob. sněmu.

Klanění se Eucharistii ve smyslu západní adorace před monstrancí je pravoslavnou církví odmítáno. Eucharistii se klaníme před přijímáním, avšak nevystavujeme ji k uctívání. Pán Ježíši Kristus pravil: "Vezměte a jezte," a nikoliv: "Uctívejte."

Na str. 121 a 122 autor hovoří o trullském sněmu, kde "bylo ustanoveno mnoho věcí, jež charakterizují disciplínu východní na rozdíl od západní. Jeho 82. kánon nařizuje, aby se na ikonách nezobrazovaly symboly (např. beránek), nýbrž výhradně lidské postavy." Je třeba znovu připomenout, že v té době Východ i Západ představoval jednu Církev, takže tyto kánony byly závazné i pro západní Církev a teprve později, po svém oddělení, přestal Západ dosud závazné kánony dodržovat. Odchylka tedy vznikla na Západě, který se v tomto (i v mnoha dalších jiných – a závažnějších - případech) odchýlil od původní katolické (tj. pravoslavné) praxe, víry a disciplíny.

Závěrem je třeba se ohradit proti tomu, že by se na východním Slovensku zabývali ikonopisectvím katoličtí věřící (str. 111). Autor svým tvrzením, že "v moderní době pravoslavné národy Ukrajinců, Rumunů, Bulharů, Srbů, jakož i katoličtí Slováci… rozvinuli svůj vlastní styl pod vlivem národního umění jednoho každého z nich", zcela opomíjí, že na Slovensku žije pravoslavná církev a chce zřejmě naznačit existenci řeckokatolické církve a jejích chrámů vyzdobených ikonami na východním Slovensku. Na východě Slovenska však pravoslavná církev existovala odedávna, byla ale v 17. století násilně převedena k římskokatolické církvi skrze unii jako tzv. "řeckokatolická". Většina starých chrámů vyzdobených pravoslavnými ikonami se tak stala majetkem řeckokatolické církve. Protože řeckokatolickým věřícím bylo povoleno si ponechat obřadové zvyklosti, pravděpodobně byly a jsou v řeckokatolické církvi dále vytvářeny obrazy, podobné pravoslavným ikonám. Je však třeba zdůraznit, že mimo pravoslaví ikony nemohou být, jak nakonec dokládá i sám autor (viz např. fakt o výhradně didaktické funkci obrazů v západní - tedy římskokatolické – církvi, k níž se, jak známo, uniaté hlásí). Autor pak zcela opomíjí, že pravoslavná církev na Slovensku počátkem tohoto století opět povstala k životu a má i své ikonopisce.

nesměnném – správně neměnném (str. 8)
proměnné – správně proměněné (str. 8)
deisusa – správně deese (str. 24)
stylisté – správně stylité (str. 26)
kenose je zničení Boha – správně je kenose Jeho postupné sestoupení až do pekel, která Ho ovšem nezničila, ale naopak On potřel je (str. 39)
solovětských – správně soloveckých (solověckých) (str. 42)
zvrácená perspektiva – správně obrácená (inversní) perspektiva (str. 51)
ikony se malovaly na plátno v době renesance – správně ne za renesance, ale za baroka (str. 53)
křída – správně sádra (str. 53)
nakonec se ikona zlatí – správně se ikona zlatí na počátku psaní ikony, ještě před nanášením barev (tamtéž)
celá malba se pak pokryje lakem rostlinného původu, který časem zčerná – doplnění: nyní se již používají laky, které nečernají (tamtéž)
král jako král – snad král králů?, král panující? (str. 61)
soubor Jana Křtitele – správně sbor Jana Křtitele (str. 69)
Mironosic – správně Myronosic (str. 78)
emesském králi – správně edesském králi… (str. 118)

Zpět na rozcestník „Literatura“

Skok na seznam „za dveřmi“    Skok na Homepage