Jeroným Pražský ve Vitebsku
(Svědectví z Kostnice - jak Jeroným prokázal svou jednotu s pravoslavím.Ukázka, jaké žaloby tam byly proti němu vznášeny a za co byl popraven.)
S dějinami tohoto města je spojeno jméno známého středověkého učence, teologa Jeronýma Pražského, který požívá velké autority v západním křesťanském světě. Čechy na přelomu 14. a 15. století jsou vzácným obrazem symbiózy katolického náboženství a slovanské mentality, a kdyby nebylo českých filosofů a teologů, pak by se možná český národ dávno smísil s Němci či Rakušany. Jeroným byl přítelem a spolupracovníkem Jana Husa a stejně jako on byl odsouzen na Kostnickém koncilu katolické církve jako heretik - mj. i za to, že kázal pravoslaví. Věda, jaký konec jej očekává, přímo řekl svým katům, že tam „za hranicemi pozemského života, vy, soudcové, uvidíte tohoto Jeronýma, jak vás povolává k soudu, a tam se budete zodpovídat a bude s vámi zúčtováno za nespravedlivé skutky“. Svého přesvědčení se nezřekl a dokonce pod hrozbou smrti obviňoval duchovenstvo „z rozhazování peněz chudých a ze smilných skutků“. Za to byl stejně jako Hus upálen na hranici. Předkládáme zde jednu z žalob na Jeronýma Pražského, která zazněla na tomto koncilu:
»V ruské zemi dávno existuje lidnaté město nazývané Vitebsk. Obyvatelé tohoto města jsou většinou Rusové či schismatici (tím se myslí: pravoslavní; tak i dále), kteří se drží řecké sekty, která se ve mnohých věcech odlišuje od křesťanské (tím se myslí: katolické; tak i dále) víry a je (plná) omylů. V tom městě je hlavní chrám ruského zákona a existuje tam také františkánský klášter. Kolem města teče splavná řeka, po níž cestují lidé tohoto místa. Léta Páně 1413 v dubnu světlý kníže Vitold (Vitovt), bratr jeho výsosti krále polského, přicestoval po této řece do uvedeného města Vitebsku s velkým vojskem a doprovodem, v jehož počtu byl osobně Jeroným Pražský. Otcové (fraterové, tj. františkáni) a zbožní (tj. katoličtí) křesťané vzpomenutého města vyšli jmenovanému vladaři knížeti vstříc v procesí s korouhvemi a svatými ostatky. Výše vzpomenutí Rusové čili schismatici s jejich falešnými (dosl. nesprávnými, převrácenými; tak i dále) ostatky a ikonami, konajíce své prokleté obyčeje, vyšli řečenému vladaři se svým prokletým procesím také v ústrety a přijali ho tam. Vzpomínaný Jeroným při svém příjezdu, o němž hovoříme, přezíraje (tj. pohrdaje) procesí bratří mnichů (františkánů) a křesťanů (katolíků), nechal je (bez povšimnutí) a připojil se k procesí Rusů, schismatiků a nevěřících lidí. V přítomnosti skoro čtyř nebo pěti tisíců lidí obojího pohlaví tam poklekl a začal uctívat falešné ostatky a obrazy nesené zmíněnými nevěřícími schismatiky a odvrátil se od vyznání věřících křesťanů. Jeroným se posléze poklonil zjevně a veřejně falešným ostatkům a obrazům a zhanobil tím křesťanskou víru. Hovořil kladně o vzpomenuté sektě Rusů a (dalších) nevěřících národů, a tvrdil, nakolik mohl a bylo mu dovoleno, že jejich víra je dokonalá.
Ten samý Jeroným, jak jen mohl, se namáhal, pracoval a snažil, aby řečeného vladaře s veškerým jeho křesťanským lidem odvrátil od křesťanské víry a přiměl ho zůstat v oné sektě Rusů a nevěřících národů. To se dělo skutečně, veřejně a hlasitě. Poté označený Jeroným v přítomnosti ctihodného otce, biskupa Velenského, v odpověď na jeho otcovské napomenutí potvrdil svými nečistými ústy své omyly, vyslovil se kladně ve prospěch výsměchu křesťanské víře a prohlásil, že oni schismatikové a Rusové jsou dobrými křesťany. Na těchto omylech trvá, schvaluje tyto Rusy a jejich falešnou víru.
Ve výše uvedených krajích Ruska je město Pskov, vzdálené asi sto německých mil od hranic s křesťanskými (zeměmi). Onen Jeroným přijel léta Páně 1413 osobně do tohoto města, vstoupil do chrámu čili v synagogu těch Rusů a nevěřících, když tam probíhala služba, aby uctíval jejich falešné Tajiny (čili svátosti). S lhostejností ke klíčům Petrovým a k výsměchu křesťanské víře a na podporu vyznání těch nevěřících národů tam Jeroným, v přítomnosti několika tam stojících věrných křesťanů, poklekl, poklonil se až k zemi před jejich zdánlivě (svatými) Dary (tj. před pravoslavnou eucharistií), a to zjevně a veřejně.
Ten samý Jeroným, aby se více zalíbil výše uvedeným nevěřícím národům a aby jim ukázal, že následuje jejich sektu a falešnou víru a připodobnil se jim ve zvycích, tak si dle víry a dle obřadu těchto nevěřících nechal narůst a nosil dlouhý vous a vlasy, úplně tím odmítnuv a opustiv oděv a postřižení (tonzuru) klerika (tj. latinského). Tak se skutečně stalo.«
Dle slov současníků byly po výslechu dány Jeronýmovi „dva dny na pokání“ a po celý tento čas jej přesvědčovali, aby se „vrátil na cestu pravdy“. Protože však „neústupně zůstával ve svých omylech, byl za herezi koncilem odsouzen a dán na upálení. S jasným čelem, veselou a usměvavou tváří kráčel na smrt... Když přišel k místu popravy, padl na kolena a modlil se před sloupem, k němuž byl pak nahý připoután mokrými provazy a řetězem. Potom jej obložili až po výši hrudi poleny, ale ne tenkými nýbrž velkými, mezi něž vkládali slámu. Jakmile se objevil oheň, začal pět hymnus, který přerušovaly oheň s dýmem... Když chtěl kat zapálit hranici za jeho zády, aby neviděl oheň, řekl mu: »Pojď sem, zapal hranici před mou tváří, neboť kdybych se bál tvého ohně, nikdy bych se tu neobjevil.« Tak zemřel tento neobyčejný člověk...“
(Z knihy A. P. Sapunova "Vitebské starožitnosti", část 1., 1883)
