Dílo a mučednická smrt
MISTRA JANA HUSA
v kontextu cyrilometodějské křesťanské tradice
Mistr Jan Hus patří bezesporu k největším osobnostem českých národních dějin. I když pohledy historiků na jeho život a dílo nejsou jednotné, všechny spojuje obdiv k Husově věrnosti poznané pravdě. Podobný obdiv sdílejí i teologové – jak západní, tak východní. Zatímco vztah protestantského světa (zvláště Církve československé husitské) a římskokatolické církve k Husovi je známý, jen velmi málo je slyšet názor pravoslavných teologů na jeho osobnost.
Čeští pravoslavní křesťané cítí osobitý a důvěrný vztah k husitskému hnutí – máme na mysli rané husitství – mohli bychom říci směřování Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského a posléze autentických umírněných následníků Husova odkazu a pokračovatelů duchovního směřování k návratu ke slovanskému východnímu křesťanství – utrakvistů – kališníků.
Jako počátek našich národních dějin vnímáme cyrilometodějství a svatováclavskou tradici, která z něho vychází. Po likvidaci slovanské liturgie (a východního křesťanství) na Moravě a později v Čechách se s ním setkáváme právě u kolébky husitství. Bylo nepochybně cyrilometodějstvím inspirováno, neboť "katakombně" (tedy v lesích) u nás po staletí přežívalo a svou vnitřní duchovní silou se udrželo v povědomí a úctě českého národa.
Latinská církev sice tenkrát všemožně potlačovala slovanskou orientaci, ale přesto se nepodařilo slovanské pravoslaví vykořenit z lidských srdcí a z národní vzpomínky. Po zdejších lesích přebývající cyrilometodějci, známí jakožto tzv. "černorizci", udržovali v národě povědomí o "jiném křesťanství", které kdysi v našich zemích rozkvétalo a i po potlačení přetrvávalo dále jakožto "slunné dědictví otců". Jak jinak vysvětlit "požadavek kalicha", který tak náhle vzplanul s nečekanou silou a rozhodností v českém národě? Jak jinak vysvětlit i další požadavky lidu - požadavky zcela zřejmě vyvěrající z praxe pravoslavné církve (např. bohoslužba v národním jazyce, přijímání nemluvňatům, zarytý odpor proti papismu apod.)? Ostatně svědectví vydává již před tím sám "otec vlasti" Karel IV., když si v dopise papeži stěžuje, že české lesy jsou plné "schizmatiků", kteří odmítají naslouchat Písmu v latině a nedají se žádnou silou pokořit. Žádá pro ně povolit zřízení slovanských klášterů, aby je tímto způsobem dostal pod kontrolu státu. Papež povolil zřízení jen jediného takového kláštera, a tím se pak staly Emauzy (1347), kde se sloužilo slovansky, byť západním obřadem (povoláni sem byli chorvatští glagoláši znalí církevní slovanštiny).
Výřečná je skutečnost, že císař Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup a nikoliv papežský nuncius. Zasvětil jej mj. sv. Cyrilu a Metoději a Prokopu. Žádoucí návaznost na starou slovanskou církev deklaruje Karel IV. tím, že klášter obdaroval vzácnou relikvií – památečným evangeliářem psaným údajně rukou sv. Prokopa. Duchovní blízkost ke svým původním idejím, kterou husité u emauzského kláštera vnímali, je dobře patrná z toho, že při vypalování a ničení latinských klášterů byly Emauzy ušetřeny. Husité klášter převzali (1419) a jako v jediném českém klášteře zde podávali přijímání podobojí (až do r. 1589).
Mistr Jan Hus sice vycházel z římskokatolického učení své doby, ale jeho zbožnost, hledání autenticity v církevní praxi i nauce a jeho touha pomoci přivést věřící i národ ke křesťanské opravdovosti – to vše ho ponoukalo k hledání co nejhlubšího souladu církevního učení se svědomím člověka a jeho přirozeným citem pro pravdu a morálku. Inspirací a vodítkem mu musela být památka cyrilometodějské misie, jak její působení naše národy kdysi pocítily a udržovaly ji z části vědomě a částečně podvědomě v národní mysli. Kdyby toto vodítko a vzor neměl, pak by se jeho úsilí o návrat církevního života k evangeliu buď omezilo jen na některou dílčí oblast života římskokatolické církve (jako byly v jiných případech třeba reformy mnišského života, provedené např. Františkem z Assisi), nebo by při tom celocírkevním rozsahu, jaký byl cílem Husovým, vymklo všem tradicím a změnilo by se na reformu protestantského typu.
V nalezení plného souladu církevního života s evangeliem, který se může dít jedině na rovině křesťanské tradice prvního tisíciletí, viděl Hus cestu od formální náboženské víry k mravní čistotě, skrze niž se odkrývá Pravda – chápaná ovšem nikoliv relativisticky, nýbrž jako Kristus dávající věčný život. Husovým blízkým přítelem a rádcem byl Jeroným Pražský, který se stal na východě pravoslavným křesťanem. Pravoslavní teologové spatřují významný rozdíl mezi viklefismem, který má ryze protestantského ducha, a Husovým učením, jež vykazuje v těch bodech, pro něž Hus podstoupil mučednickou smrt na hranici, soulad s pravoslavím.
Přesvědčujícím dokladem toho, že sama pravoslavná církev tento soulad vnímá, je skutečnost, že sbor pravoslavných biskupů při veřejném slyšení přijal vysvětlení situace a husitské vyznání víry od posla, kterého pražští umírnění husité – utrakvisté – zaslali do Konstantinopole s žádostí o přijetí Čechů do pravoslavné církve. Žádost byla biskupským sborem, který tenkrát zastupoval Konstantinopolskou církev, kladně přijata a roku 1452 došlo k jejich sjednocení s pravoslavím (jenom pád Cařihradu do rukou Turků znemožnil praktickou realizaci záměrů husitů; listina podepsaná konstantinopolskými biskupy se zachovala do dnešních dob).
Husova mučednická smrt v ohni znamenala „křest vlastní krví“, což bylo v církvi od počátku chápáno jako „křest svatosti“, jako v případě mučedníků v prvních staletích. Upálení mistra Jana Husa dne 6. července roku 1415 vyvolalo v Čechách bouřlivé reakce. Řada kněží za něj nesloužila rekviem, ale zpívala liturgické texty určené ke slavení památky mučedníků. Různí autoři se v pojednáních o bohoslužebné úctě k Janu Husovi shodují v tom, že byl uveden mezi patrony českého národa a liturgická úcta k němu trvala až do vykořenění utrakvismu v důsledku porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620.
Zbožní lidé si brzy jako náhradu za mučedníkovy svaté ostatky zcela rozebrali na malé částečky kazatelnu v Betlémské kapli, kterou M. Jan Hus posvětil kázáním Božího slova, a v jeho rodném Husinci prý ještě v 17. století chodívali lidé k domu, kde se narodil, a odnášeli si kousky jeho dřeva jako "památný ostatek“. Zajímavá je ikonografie spojená s úctou k mistru Janovi jako ke světci. Byl prý často zobrazován spolu se svatým Vavřincem, jehož mučení pálením na roštu bylo obdobné, a také s Janem Křtitelem, jehož jméno nosil. V ikonografii se však vyskytuje i spolu se svatým prvomučedníkem Štěpánem, který vydal neohrožené svědectví o Kristu před farizeji, nebo byl malován se svatým Kryštofem.
Rozličných dokladů se zachovalo dosti na to, aby pravoslavní Češi mohli hledět na husitství se sympatiemi a pocity duchovní spřízněnosti. Čeští pravoslavní křesťané se dokonce i v pravoslavném světě setkávají s úctou k Mistru Janu Husovi jako ke světci – mučedníku.
Z české pravoslavné bohoslužby k Mistru Janu Husovi a Jeronýmu Pražskému:Boží zákon byl, Jane, cílem života tvého i námahy. Víru, lásku, čisté mravy jsi hlásal jako lidské zásady. K nim jsi vedl duše mnohých, aby poznaly Krista. Hřímal jsi směle navzdory odpůrcům: „Blíže ke Spasiteli a k jeho svatým přikázáním.“ Jako beránek, bez pýchy, pokorně jsi před svými žalobci žádal o poučení, jehož ti však nedokázali udělit.
Neuhnul jsi tedy z přímé cesty, ani nesestoupil z úzké stezky Božího Království, ale vydal ses do rukou katům a stanul v plamenech s modlitbami a jménem Ježíšovým na rtech. Jsa připočten ke svatým prolitím své krve, kterým jsi dosvědčil Pravdu Boží, mučedníku Jene z Husi, přimlouvej se za nás, abychom v zápase za pravdu obdrželi od Krista Boha milost velikou.
Ač ses mohl vyhnout trpkému kalichu hrozné smrti, přece jsi zůstal v Kostnici, abys usvědčil nepravdu nespravedlivých soudců. V plamenech jsi vítězně dosvědčil své kázání za očištění církve a svou lásku k Pravdě Kristově, který nám říká: „Poznejte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Žalář, okovy ani smrt nemohly spoutat tebe, který jsi byl svoboden trváním v pravdě. Jene, učiteli a vůdce Čechů, nauč i nás žít v této Bohem dávané svobodě.
„Hledej pravdu, slyš pravdu,
uč se pravdě, miluj pravdu,
mluv pravdu, drž se pravdy,
braň pravdu, až do smrti!“Učíš nás slovy svými, Jane z Husi, abychom pravdy každému přáli. Pravdu sis zamiloval jako křesťan pravý a životem i smrtí o ní věrně svědčil. Pros Krista, který jest věčnou pravdou, aby náš národ byl zbaven klamu a byl osvícen světlem pravého poznání.
