Stránka o pravoslavné liturgické češtině

Moderní či archaický liturgický jazyk?

Myslím, že přirozené je očekávat od liturgické řeči, kterou se společně slavnostně a "velebně" obracíme k Bohu, že bude do jisté míry jazykem archaickým, resp. archaicky znějící, poetickým; každopádně nějak odlišným od všednodenního spisovného jazyka, jímž jsou psány noviny i beletrie, říkají se zprávy v rozhlase apod. Archaičnost textu a neobvyklosti ve slovosledu navozují v českém prostředí dojem poetičnosti, tradice a důstojnosti. O míře archaičnosti a poetičnosti je jistě možno vést diskusi, stejně jako je možno diskutovat o míře srozumitelnosti liturgického jazyka (viz např. debaty o vhodnosti služby ve staroslověnštině, resp. církevní slovanštině). Není nikde psáno, že liturgický jazyk má být plně a hned při prvním poslechu dokonale srozumitelný každému člověku bez jakéhokoliv předchozího procesu pronikání do tajů bohoslužby. Sv. Paisij Svatohorec poznamenal k diskusím, zda se má při řeckých bohoslužbách stále používat starší řečtina (koine) nebo by se měly přeložit do novořečtiny: Dříve chodili lidé do chrámu, aby byli posvěceni, nikoliv aby rozuměli.

Část hymnografie - např. stichiry nejsou plně srozumitelné ani v originálu, protože u mnoha z nich byl slovní obsahové sdělení až na druhém místě. A tak je to často obsahově jakási řada zvolání, mnohonásobné variace oslovení, nadhozené myšlenky a opěvání. Poezie hymnografie totiž tkvěla v něčem jiném, než by dnes bylo rýmované předávání nějaké informace. Podobně jako hudbou (ve smyslu melodie či libozvučného hraní na nástroj) byl oslavován Bůh - už dob žalmisty Davida, tak i pozie byla vytvářena podle určitých dobových pravidel krásna. A touto krásou byl oslavován Bůh. Tato pravidla tkvěla např. v rytmu, nápaditých slovních obratech, akrostichu, vršením synonym (pleonasmus), nebo od dob Romana Sladkopěvce v paradoxálním vyjadřováním (viz kondak Narození). Často byly hymny skládány přímo na místě zpěvákem - hymnografem při jejich přednesu v chrámu. Tím se pomalu dostáváme ke slovnímu obsahu a smyslu veršů. Prvoplánově byla upřednostňována košatost jazyka - třeba i významově prázdná, ale pro tehdejší vkus krásná. Teprve až pak následoval požadavek na vlastní přesné slovní sdělení, vyjádření hlubokých myšlenek apod. Při překladu např. minejních stichir se někdy zdá být kontraproduktivní zaměřit se na přesný slovní obsah, spíše je nutno za použití teologických znalostí obsah dokreslit, převyprávět současným básnickým jazykem. Poezie dnes a v naší kultuře používá jiné postupy a prostředy k manifestaci krásna.

Samozřejmě, jsou případy hymnografie, kde je z těch či oněch důvodů prioritou převést přesný obsah. Např. u dogmatických textů.

Za zmínku stojí, že archaizující přístup k modlitebnímu jazyku, který neklade takový důraz na dokonalou srozumitelnost) je církvi vlastní od prvních dob, čili od dnů svatých apoštolů. Vždyť v té době byla velká část (neřku-li většina) bohoslužeb a modliteb založena na zpěvu a recitaci biblických žalmů, a prvotní církev používala řecký překlad žalmů (Septuaginta), který byl v té době starý už tři staletí (sami si můžeme představit rozdíl tří staletí v češtině - dalo by se říci, že je to vzdálenost mezi novodobou češtinou a jazykem bible kralické)! O nějaké současnosti jazyka tehdejších modliteb a bohoslužeb nemohlo být ani řeči. Tento postoj ostatně nebyl nic nového, ale přešel do křesťanství z židovství. Židé v Palestině totiž četli Písmo svaté a pronášeli modlitby v jazyce hebrejském, který se už výrazně lišil od běžně používané aramejštiny. Je tedy přirozené, že lidé pociťují jako adekvátní, konají-li se bohoslužby v řeči, která se odlišuje od běžné soudobé spisovné mluvy.

Určitý tlak na modernizaci bohoslužebného jazyka, jehož cílem je prosazení používání zcela současné češtiny, vychází u nás z církevních kruhů, které jsou modernistické nejen v oblasti jazyka (např. ekumenismus). Bývají to lidé, kteří nemají vztah k tradici místní církve. Často se to objevuje u neofytů přicházejících z jiných církví a přinášejících si s sebou ducha protestantismu či aggiornamenta. V jejich pohledu na úsilí obnovitelů českého pravoslaví se setkáváme s odtažitostí a přezíravostí, a v jejich poměru k místní pravoslavné církvi a jejím tradicím se setkáváme s tóny pohrdání. Výsledky jejich vlastního liturgicky rozkolného působení jsou však za posledních třicet let spíše žalostné.

Při prvním poslechu působí zpěv posvátných hymnů přeložených do nejmodernější češtiny snad až trochu komicky. Každopádně je to jazykové zploštění služby liturgie, které postihuje jeden z jejích důležitých rozměrů. Na člověka uvyklého právě tomuto vertikálnímu rozměru či poeticko-nadsvětskému vyznění liturgické služby může modernistická bohoslužba působit až poněkud traumaticky... (Viděl jsem, jak starší věřící odešel při službě modernistického kněze z chrámu.)

Připomeňme, že liturgické hymny byly skládány jako forma poezie, nikoliv jako próza. Používaly se sice starověké jazykové způsoby, ale vždy to byla poezie. Dnešní ucho je zvyklé na jiné principy básnické tvorby, ale poetické vyznění lze zařídit používáním specifického slovosledu a lehce archaickým zněním. Bez poetického vyznění překlad posvátných hymnů vždy trpí i předávání jejich obsahu. Hymny totiž nepředávají jen informace či racionalistickou teologii, ale jsou opěvováním, chvalozpěvem, velebením a krášlením Božího zjevení, a při tom se nelze bez použití poetického pelu obejít.

Překladatel Hilský, který se zabývá počešťováním Shakespeara, vyprávěl, že pro dnešní nejmladší generaci je shakespearovská angličtina špatně srozumitelná. Přesto se texty her tohoto Alžbětince stále uvádějí v původní verzi. Existují pokusy přiblížit jeho texty současné generaci a jeho hry se vydávají v bilingvní úpravě - vlevo je původní znění, a vpravo je převod textu do nejmodernějšího jazyka. Ten text vpravo, jak říká Hilský, to už není Shakespeare. Ten moderní text je jazyk zploštělý, bez původních metafor, skrytých jazykových hříček a hloubky významu. To vše bylo obětováno srozumitelnosti. Diváci takto provedeným hrám sice dokonale rozumějí, ale velká část toho, co Shakespeare do svých textů vložil a čím jsou tyto hry geniální, pro moderní diváky zmizela. Proto drtivá většina režisérů stále neakceptuje divadelní překlady velkého Alžbětince do moderního jazyka (které se vyskytují jen v Americe), ale uvádí Shakespeara v originále.

Liturgické texty nejsou ve svém primárním účelu texty misijními ani katechetickými. Bez poučení a katecheze jim nelze plně porozumět, i kdyby byly v nejmodernějším jazyce, o nic lépe, než jsou-li v češtině mírně archaické.

Proto důsledně zachováváme sv. Gorazdem zavedené pojmy "svatá Tajina" či "Bohorodice", jak je u nás dávno zavedeno Gorazdovým sborníkem. Překládat "svaté Tajiny" jako "svátosti" nemá opodstatnění. Jednak je mírně archaické slovo "Tajina" dobře srozumitelné, a pak je to přesný překlad jak církevně-slovanského "taínstvo", tak i řecké předlohy "mysterion". České slovo "svátost" se dokonale hodí k překladu jiného církevně-slovanského pojmu - "svjatynja" (agiasma). Což je pojem, který zahrnuje jak svaté Tajiny, tak i ostatní svaté a posvátné věci: ikony, ostatky, posvěcenou vodu atd. Bez pojmu "svátost" nemáme jak překládat "svjatynja", proto je nutné vyhradit tento slovní termín pro toto použití.

Bohorodice. Je to české slovo a je obsaženo ve velkém slovníku spisovného českého jazyka. Mírně archaické slovo, dokonale srozumitelné. Odlišný pojem používaný pro Pannu Marii v Pravoslaví od pojmu používaného pro ni v římském katolicismu (Bohorodička) dobře a vhodně vyjadřuje rozdílnost v pohledu na Pannu Marii a v učení o ní (mám na mysli nejen římské dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně, což pravoslaví rozhodně odmítá, ale i spiritualitu uctívání Panny Marie, která je na Západě značně odlišná od Pravoslaví). Námitky, že slovo "Bohorodice" je složenina, jejíž druhá část (-rodice) nic neznamená, na rozdíl od "-rodička" ve složenině "Bohorodička", jsou zcela liché. Jednotlivé části slovních složenin nemusí mít podobu samostatných slov; jako příklad uveďme namátkou: bohoslovec, nosorožec, Vrchlabí atd.

Tajiny: jedná se o tajemství, nikoliv o záhadu, hádanku, rébus. Proto je potřeba překládat slovem tajemný, tajinný; nikoliv tajný či tajuplný (jak se to chybně vyskytuje v Gorazdově sborníku v modlitbě před svatým přijímáním). Gorazdův sborník však naprosto správně zavádí výlučné používání slova Tajina pro všech sedm svatých Tajin.

Stejně tak má svůj význam i dnes občasný výskyt koncového "-ž" (např. dejž), které je vnímáno nejen jako příjemný archaismus (který nemá žádný vliv na srozumitelnost), nýbrž působí dojmem, že je jakýmsi vyjádřením uctivosti při oslovení Boha. Občas dokonce usnadňuje výslovnost (např. „dejž jednotu“ se lépe vyslovuje, než „dej jednotu“ a viz další případy). To samé platí i pro archaickou koncovku infinitivu: -ti.

Archaická předložka „ku“ je pravidly dosud povolena tam, kde se vžila (např. ku Praze). Někdy se nám tato předložka hodí i v liturgických textech.

Svatá Hora (Athos). Svatá Země (Jerusalem a Izrael). Slovo "svatá" je součástí vlastního jména (podobně jako Svatý Duch), proto velké S.

Athos. Píšeme jako cizí slovo zásadně s th. (Dnes k nám ze Slovenska proniká psaní Atos, ale to je slovakismus, a navíc to vypadá jako jméno jednoho z mušketýrů). Také se může psát slovanské Athon (to odpovídá vzniku jména tohoto polostrova, podle obra Athona). Přivlastňujeme athoský (nikdy nepíšeme athosský) nebo athonský (druhá varianta zní lépe).

Poznámky k jazyku a pravopisu v překladech liturgických textů do češtiny

Úvodem

Každý obor lidské činnosti a myšlení má nikým nezpochybňované právo na vytváření vlastní jazykové kultury, jazykových úzů a specifického pojmosloví. To je podle základních pravidel jazyka možné a přirozené. Nemůže tudíž nikdo označit vytvořená a ustáleně používaná česká pravoslavná jazyková specifika za odporující pravidlům českého pravopisu. Avšak je potřeba pravidla českého pravopisu znát a pravoslavnou vrstvu českého jazyka vytvářet v jisté komunikaci s nimi. Není žádoucí narušovat pravidla českého pravopisu v neodůvodněných (nebo nedostatečně odůvodněných) případech. To platí tím spíše, že součástí pravidel je prostor pro vytváření výjimek (např. pro případy náboženské úcty apod.)

Aktivně v průběhu dějin českého pravoslaví budovat v češtině oborovou oblast pro pravoslaví je nutné k tomu, aby v takovém prostředí mohl jazyk plnit svou základní funkci - tj. být prostředkem dorozumění mezi lidmi. Musíme vytvářet své pojmy vyhrazené pro specificky pravoslavné záležitosti (věci, ideje, názory, učení, jevy) a ne je zahrnovat pod pojmosloví jiné, obsahem odlišné nebo příliš obecné. To dobře chápal už svatý vladyka Gorazd.

Aby tato oborová oblast češtiny byla kultivovaná, musí zachovávat základní pravidla jazyka, výjimky z těchto pravidel musí být odůvodněné a správně používané. Specifické pojmosloví musí být funkční: tj. buď vyjadřovat něco, pro co v obecném jazyce není pojem, nebo pojem existuje, ale je buď příliš obecný či s odchylným obsahem, nebo je už zařazen do jiného kontextu (např. v jiném církevním či náboženském prostředí) nebo je potřeba z jiných důvodů se proti obvyklému rozšířeného českému termínu vymezit.

České pravoslavné pojmosloví zavedené sv. Gorazdem II.

Proto vladyka Gorazd uvedl do pravoslavné češtiny pojmy: Tajina, Bohorodice, monastýr adal. Vymezoval se proti zavedeným slovům, které vnímal jako příliš spjaté s prostředím, spiritualitou a teologií římskokatolické církve (svátosti, bohorodička, klášter, kostel). Vlastní pravoslavná česká terminologie vyjadřuje odlišnost pravoslavného obsahu od jinoslavného (např. pravoslavné učení o Bohorodici je významně jiné než římské učení o Bohorodičce). Dále se vlastní česká pravoslavná terminologie podílí na upevňování svébytnosti české pravoslavné církve. Pojmosloví, které se u nás vyvíjelo pod vlivem římské církve, v sobě nese dějinami utvářeného nepravoslavného ducha, od nějž je potřeba se v pravoslavné církvi oddělovat, a tomu české pravoslavné pojmosloví napomáhá. Čistota pravoslaví není jen věcí formálních dogmat, ale zároveň i věcí správného duchovního života a pravoslavného uvažování. Většina Gorazdových spolupracovníků byli literárně vzdělaní lidé a dobře tomuto záměru vladyky rozuměli.

Zajímavé je, že právě cit pro projevy pravoslavného ducha (v tomto případě se to týká jazyka) se pravidelně ztrácí u schismatických skupin (různých místních odštěpenců od pravoslaví). Poté, co odpadnou od pravoslavné církve, ihned opouštějí pravoslavnou terminologii a zavádějí římsko-katolickou (např. Bohorodička, svátosti, milost...) Že by to souviselo s odchodem blahodati Svatého Ducha kvůli rozkolu?

Jednobytný. Pro CSL jedinosuščnyj (ř. homoúsios) zavedl vladyka Gorazd velmi přiléhavý český termín jednobytný, na který si zde už všichni zvykli. (Bohužel tento pojem nevložil do tehdejšího znění symbolu víry, které vzniklo ještě před Gorazdovým sborníkem. Tento předgorazdovský překlad symbolu víry není celkově na dostatečné teologické úrovni a náš pojem překládá jako "jedné bytosti", což je překlad balancující na hranici triadologické hereze.) Od těch dob se stále někdo pokouší vymýšlet a prosazovat jiné překlady: stejné podstaty, soupodstatný, jedné bytnosti a nyní dokonce jednopodstatný. Všechny tyto novoty mají společnou jazykovou nemotornost a abstraktnost k chápání.

Diákon. Do českého pojmosloví se občas protlačuje katolický termín jáhen, který vznikl v katolickém prostředí a je s ním stále spojen. Ani čeští protestanti jej nepřijali a drží původního biblického diákon. Celé světové pravoslaví snad do všech národních jazyků vstřebalo používání slova diákon.

K dlouhé cestě tohoto paskvilního slova jáhen do češtiny: z řečtiny slovo převzala latina jako diaconus. Odtud se šířilo dále do Evropy. Pro češtinu je klíčový vývoj v germánských jazycích: Ve staré horní němčině se slovo změnilo na diachono. Postupným zkracováním a hláskovými změnami vznikl staroněmecký tvar jahen (ve smyslu církevního hodnostáře). Do staré češtiny se slovo dostalo právě z němčiny, pravděpodobně v době christianizace (9.–10. století) - tedy právě z toho směru, který útočil na východní byzantské křesťanství šířící se z Moravy. Původní staročeský tvar byl jáhno. V mnoha jiných jazycích zůstala podoba mnohem blíže původnímu řeckému základu: angličtina: deacon, slovenština: diakon, ruština: dijakon, v polštině se používá slovo diakon a dokonce i v maďarštině se používá slovo diakónus atd. Nakonec i v oné němčině mají diakona. Jáhen je jedním z poněmčených tvarů, jakým se Gorazdova církev programově bránila (proto zavedla pojem monastýr místo klášter, nepoužívala slovo kostel apod.)

Další české specificky pravoslavné pojmy: monastýr, čotky (komboskiny - nepoužíváme pojem "růženec"), darochranitelnice, daronosice, prestol, žertveník, diskos, lampáda, stasidie, episkop (episkopát), presbyter, diákon, žalmista, trikyra, dikyra, panagie, omofor, felon, epitrachil, mitra... Krásně se vžilo: „Upokoj“ (v zádušních modlitbách). „Blahosloveno budiž království...“ (jen s nepatrnou úpravou - slabika -slo- následující po l, aby se odlišilo od blahoslavenství z Kristova kázání na hoře). Dokonce se vžilo v ekteniích „Hospodi, pomiluj!“ - místo „Pane, smiluj se“ (vytváří se tím styčný bod s církevně-slovanským zněním liturgie, jak jsou na něj zvyklí bratři ze slovanských zemí). Nikdo naštěstí nezpochybňuje pravoslavné názvy liturgických knih a bohoslužeb. Zachováváme pojem "všeobecný sněm" (místo ekumenicky koncil).

O pojmu blahodať viz pojednání zde.

Zcela správně tento důležitý význam pěstování vlastní terminologie chápe i římskokatolická církev, která si své specifické pojmy nenechává vzít (i když pocházejí z latiny a současnému necírkevnímu člověku jsou tedy prakticky nesrozumitelné) a stále je udržuje a prosazuje: Pektorál, cingulum, refektář, pluviál, štola, alba, pallium, tiára, ornát, korporál, paténa, tabernaculum, biřmování, ambon, breviář, celebrant, monstrance, koncil, nešpory, roráty...

PSANÍ VELKÝCH PÍSMEN

Chybné velké T (při oslovení Boha v modlitbách: tobě, ti, tvému...)

Nepatří do modliteb ani do psaných liturgických textů, protože v českém jazyku je vyhrazeno pro jiné používání. Je to v dopisech výraz úcty vůči adresátovi, kterým se nahrazuje úcta jinak vyjadřovaná při ústním jednání (např. tónem hlasu). Nakládání s textem modlitby, jako by to byl dopis Bohu, není oprávněné.

Dokonce ani do ostatních psaných textů, pokud to není dopis, psaní velkého písmena T ve spojení s oslovením nepatří. Představte si, že byste četli v beletristické knížce např. takovou větu: „Řekl mi: Dám Ti takovou ránu, že se Ti zatmí před očima.“ (Tady působí velké T opravdu směšně, že?) Nebo jiný případ: „Obrátil se ke mně se slovy: Prosím Tě, nikomu to neříkej.“ (I v tomto případě je logika stejná, jako v textech modliteb.) Vidíme sami, že velké T nepatří ani do přepisu přímé řeči. Stejně tak nepatří do modliteb, jak vidíte v Gorazdově sborníku, jehož autor to správně chápal. Je to specifický výraz úcty, který patří jen člověku a patří jen do dopisů. Tomu, k němuž se v korespondenci obracíme, ale nemůžeme mu vyjádřit svou úctu tónem řeči ani jiným vizuálním projevem, dáváme svou úctu najevo náhradním způsobem - graficky - velkým písmenem při oslovení. Modlitba však není dopisem, resp. text modlitby napsaný v knížce není korespondencí, kterou adresátovi posíláme v psané podobě.

Máme však jiné možnosti používat velká písmena k vyjádření náboženské úcty. Např. počáteční písmena slov, které jsou jménem Božím nebo vyjadřují Boží vlastnost a zástupně jsou tedy ve funkci Boží jména: Bůh, Vládce, Svatý, Nesmrtelný, Všemocný atd. Pokud jsou tato slova použita jakožto Boží jméno, pak mohou mít velké počáteční písmeno. Podobně to platí i pro jiné předměty úcty: Bohorodice je Matka Boží.

Pozor na dvojí způsob používání slova "božský". Vztahuje-li k Bohu, můžeme použít výjimku z pravidel a psát s velkým písmenem: Boží nebo Božská Osoba (tj. jedna z Trojice) nebo Božské vlastnosti (nestvořenost, nesmrtelnost, vševědoucnost, všudypřítomnost atd.) • Avšak slovo „božský“se vyskytuje i jako synonymum pro slovo svatý, a pak jej píšeme zásadně s malým písmenem: božská liturgie, božský apoštol, božský otec (např. Antonios).

Dále patří velké písmeno na počátek slova, které vyjadřuje jedinečnost. V posvátných textech se hovoří o našem Bohu jako o Bohu bohů. Např. u slova církev. Světová Církev se skládá z mnoha místních církví. Nebo když hovoříme o Církvi jako o mystickém Těle Kristově, ale naproti tomu máme-li na mysli jednu z církví, píšeme malé c. Lze však psát o Církvi jako o Nevěstě Kristově. Např. pravoslavná církev, katolická církev atd. Stejně tak o světových pravoslavných církvích: česká církev, ruská církev apod.

Svatí otcové - je lepší psát s malým o, protože už v sousloví je zjevné, o koho se jedná; ale je-li to odůvodněné, může se napsat velké O.

Církev - nechceme-li zvláště zdůrazňovat její jedinečnost a jednotu, a je-li význam z kontextu zřejmý, pak je lépe psát s malým c.

Dále můžeme výjimečně napsat s velkým písmenem náboženské pojmy, když je chceme odlišit od pozemských či lidských předmětů a situací: Království nebeské, Království Boží, Kristův Kříž, Vzkříšení Kristovo. Spíše je však píšeme s malým písmenem: království, kříž apod.; možné je obojí, podle kontextu a potřeby. Naproti tomu však vždy píšeme s malým písmenem: vzkříšení dcery Jairovy, vzal na sebe svůj kříž. Nebo ve větě: "Vyslovil Jméno." (Myslí se jméno Boží.)

Pak sem patří případy vyjadřování náboženské úcty. (Oproti ruštině je však v češtině používání velkých počátečních písmen vyhrazeno jen pro předměty nejvyšší úcty.) Takže píšeme: přečisté Tělo Kristovo a jeho drahocenná Krev (to když hovoříme o svatém přijímání).

Naproti tomu píšeme, narozdíl od ruštiny, malá písmena u slov: liturgie, prestol, chrám, přijímání, litije, eucharistie, spása, nebesa atd.

V přivlastňovacích zájménech můžeme psát - jednak pro přehlednost věty, usnadnění pochopení smyslu nebo pro vyjadřování úcty - velká písmena, přivlastňujeme-li Bohu: Jeho, Jemu; nebo s Ním, k Němu. Není však potřeba psát to tímto způsobem vždy a všude (v některých textech přemíra velkých písmen ruší) a dokonce je zde přípustná i určitá střídmá rozkolísanost psaní v rámci jednoho článku či knížky.

V žádném případě však nemůžeme v češtině psát s velkým písmenem zvratná přivlastňovací zájmena: svůj, svému. Stejně tak je nepřípustné, zapisujeme-li řeč Kristovu, pak začínat velkým písmenem slova, kterými Kristus přivlastňuje sobě, píšeme: můj, mně apod.

Samozřejmě píšeme s velkým písmenem vlastní jména. Např. jména svátků: Narození Kristovo i Kristovo Narození. To samé platí, i když píšeme názvy svátků ve zkrácené podobě: Narození, Pascha, Zesnutí apod.

Dále s velkým písmenem: Tajiny, Velký půst.

Dále vlastní jména Osob svaté Trojice: Otec, Syn i Duch Svatý (u poslední Osoby je potřeba psát - oproti rozšířenému českému pravopisnému úzu - obě počáteční písmena velká, protože obě slova tvoří vlastní jméno Božské Osoby - Svatého Ducha. Pokud píšeme svatý Duch, jak to dnes rozšířily nepravoslavné církve (protože mají oslabené triadologické chápání Boha), pak by mohlo být čteno tak, že se jedná o jednoho z mnoha svatých duchů (každý anděl je svatý duch) a dokonce bychom mohli psát i v případě anděla Duch s velkým písmenem, abychom rozlišili tohoto andělského svatého Ducha od např. duchů lidí či temných zlých duchů.

PSANÍ ZKRATKY SVATÝ

Psaní zkratky "sv." Je to vlastně svého druhu světecký titul, který se klade před jméno konkrétní svaté osoby: sv. Pavel, sv. Kateřina atd. U titulu je používání zkratky běžné a zažité. • Není však jazykově pěkné ani uctivé, když se tato zkratka používá i pro jiná použití: sv. liturgie, sv. apoštol, sv. prestol... V takových případech je potřeba rozepsat slovo celé: svatý prestol, svatá liturgie atd. Úplným přešlapem, který by v kultivovaném církevním používání neměl mít místo je napsat o třetí Osobě Trojice: sv. Duch (to snad může psát jen člověk bez jakéhokoliv jazykového a teologického cítění).

Chyby Gorazdova sborníku

Do tradičního a velice kvalitního českého liturgického překladu se dostalo vlivem dobových okolností několik chyb či nedomyšlených novotvarů, které je samozřejmě potřeba dnes opravovat. Příkladem je zvláštní hybridně česko-staroslověnský útvar: „Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.“ Dále některé importované církevně-slovanské pojmy jako např. „pokojiště“ (= místo pokoje).

Další časté chyby překladatelů pravoslavných hymnů

Výpujčky z církevní slovanštiny není možno provádět neomezeně, bezbřeze a bez dostatečného ospravedlnění.

Příklad: „věrný Kristův služebníče a mučedníče“. To není archaismus, ale chyba. V českém jazyku lze říkat jedině: věrný Kristův služebníku a mučedníku. (To je standardní liturgický vokativ s lehce archaickým slovosledem.)

Další oblíbenou chybou je psát o Kristu jako o Slunci Pravdy (to je překladatelská chyba, správně má být Slunce spravedlnosti).

Další pravopisnou chybou je psát v 5. pádu: Vládče! (Správný tvar tohoto vokativu - dle vzoru soudce - je jedině: Vládce!)

Nepůsobí dobře zkracovat některé základní křesťanské či biblické pojmy. Např. píšeme tradiční Alleluja, nikoliv moderní Aleluja. Tyto pojmy bychom měli nechávat nedotčené, stejně jako nepřekládáme slovo Amen (neříkáme místo toho: Staň se!, nebo Budiž!)

Závěrečný stručný přehled

Shrnutí o psaní pravoslavných textů

Psaní velkých písmen má v češtině jiná pravidla než v ruštině. Nelze se tedy řídit ruštinou ve věcech pravopisu. V češtině se píší velká písmena uprostřed věty v případech: vlastního jména (pojmenování) nebo (a to už je na vůli pisatele) v případech jedinečnosti či zvláštní úcty. (Nic se nezkazí, když použijete všude malé písmeno, kromě vlastních jmen.)

Tedy: „svatá Pravoslavná církev“ - takto určitě ne (zde je správná jediná možnost - všude malé písmeno).

Církev s velkým počátečním písmenem by se v češtině dalo psát v těch případech:

církev s malým počátečním písmenem:

Dále píšeme s malými písmeny pojmy jako "liturgie", protože liturgií je více (Zlatoústého, Basilova, Jakubova, předem posvěcených...) a liturgie sama o sobě není předmětem našeho uctívání.

Píšeme "eucharistie", protože je to obecné označení (ale jsou případy, kdy se budeme rozepisovat o eucharistii a vysvětlíme její svatost a Kristovu přítomnost, pak by bylo lze představit si i psaní s velkým E).

Obě varianty počátečního písmena jsou možné také u slova Tajina. Záleží na kontextu a také na tom, jakého druhu je text, v němž se slovo vyskytuje. Modlitební texty snesou více velkých písmen, než články a různá pojednání. Jména konkrétních svatých Tajin (křest, svatba, pomazání olejem, chirotonie, zpověď) píšeme jedině s malým písmenem.

Stejně tak i přivlastňovací zájmena: Jeho, Jemu, o Něm, - v modlitebních textech je možno psát s velkým písmenem, když se to vztahuje k Bohu, na znamení nejvyšší úcty. Zvláště, když si to vyžaduje srozumitelnost textu. (Někdy je žádoucí, aby velké písmeno napovídalo, že se mluví o Bohu.) To vše se ovšem vztahuje pouze k Bohu (Kristu, Duchu Svatému apod.), nikoliv k přesvaté Bohorodici.

Zvratná zájmena (svůj, svého, svému) píšeme jedině s malým písmenem. Stejně tak v jiných případech, kdy Bůh (Kristus) mluví sám o sobě, nebo přivlastňuje sám sobě (můj, mého, mně, nebo slovo "sobě"). Psát velké písmeno v takových případech nemá žádné ospravedlnění, ani to nelze považovat za nutnou výjimku.

Varujme se rozšířeného nešvaru, který se rozšířil zvláště po druhé světové válce a stále se šíří (zvláště v textech bez profesionální korektury, které dnes běžně knižně vycházejí). Psát v modlitbách k Bohu slova tvůj, tobě, ti, tvého apod. s velkým písmenem je bezesporu chyba, resp. nepochopení. Tento zvyk je totiž určen výhradně pro dopisy, aby adresát mohl z textu vnímat úctu pisatele listu. Jenže Bůh přece nečte texty modliteb ze stránek našich modlitebníků, ale naslouchá modlitbám z našich úst, resp. z našeho srdce. (V Gorazdově sborníku je ve všech takových případech malé písmeno; v Bibli je ve všech různých překladech a vydáních jedině malé písmeno. Stejně tak v dobře editorsky ošetřených textech modlitebníků ostatních církví.) Např. Kriste, tebe velebím!

Bůh má mnoho jmen. Píšeme je s velkým písmenem: Spasitel, Vykupitel, Lidumil, Vládce, Beránek... Ohledně adjektiv: pokud používáme některá, co už jsou zavedená a známá jako jména Boží nebo Kristova, můžeme je psát velkým písmenem. Tím zdůrazňujeme, že chceme, aby bylo toto adjektivum vnímáno jako další Boží jméno. Např. Nesmrtelný, Nejsvětější, Blahý, Dobrotivý, Milosrdný, Všemohoucí... Třeba ve větě: "Pospěš, ó Milosrdný, ku pomoci..." Ale není-li adjektivum používáno jako jméno, musí se psát s malým písmenem: "ó milosrdný Bože, smiluj se..." Dále sem patří pojmenování Krista jako: Král slávy, Slunce spravedlnosti.

Bůh píšeme výhradně s velkým B, v druhém pádu (genitiv) Boží. Napsat bůh by znamenalo, že myslíme na některého z pohanských bohů.

Božský. Je-li toto slovo použito jako ekvivalent termínu Boží, pak se píše s velkým písmenem (např. Božská Trojice). Je-li však tento pojem používán jako alternativa k pojmu svatý (což je častější případ), píše se s malým písmenem (božská liturgie, božský apoštol Pavel).

Ve vztahu k Matce Boží se velká písmena omezují jen na slova Matka, Panna, Bohorodice, Vládkyně, Nevěsta (v křížových bohorodičnech se uvádí jako jméno Bohorodice i Ovečka) apod. Slova "nejčistší, přesvatá" atd. píšeme s velkým písmem, je-li to jednoslovné pojmenování; avšak jsou-li uvedena před jménem (Bohorodice, Maria, Matka Boží), píšeme výhradně s malým písmenem. (Např. přesvatá Bohorodice, vždycky Panna, nejblahoslavenější Matka. Podobně i nejsvětější, přečistá, neposkvrněná apod.)

Další velká písmena: Bible, Evangeliář (jako název knihy; avšak obecný pojem "evangelium" píšeme s malým písmenem, pokud to však v kontextu věty nepotřebujeme zvláště vyvýšit). Podobně píšeme s velkým písmenem Apoštol, když se jedná o liturgickou knihu. Jinak pro označení osoby (Petra, Pavla, Jakuba, Jana a dalších) píšeme s malým - např. svatý apoštol Pavel.

Velká písmena píšeme (mj. z důvodu přehlednosti textu) v případech názvů ostatních liturgických knih: Časoslov, Minea, Služebník, Oktoich, Triod atd. (Podle pravidel by bylo možno psát tyto názvy s malým písmenem, zkušenost však ukázala, že je to nepraktické.)

Pravoslaví. Většinou píšeme s malým písmenem. Výjimečně lze jako vyjádření jedinečnosti a k vyzdvižení obsahu pojmu napsat: svaté Pravoslaví.

Zkratku "sv." nebo "ct." atd. píšeme jen v případě, že je to duchovní titul bezprostředně před jménem osoby: sv. Pavel, sv. Barbora... V ostatních případech, kdy píšeme o svatosti něčeho nebo někoho, vypisujeme celým slovem: např. svatý apoštol, svatá církev, svaté evangelium, Svatý Duch atd. (Není pěkné psát sv. apoštol, nebo sv. prestol, sv. církev.)

Svatý Duch. Bývá nesprávným zvykem v češtině psát "svatý Duch" nebo dokonce "sv. Duch", ale v tomto ojedinělém případě nemůžeme souhlasit a máme dost dobrých důvodů k tomu, abychom si na základě standardních jazykových pravidel obhájili psaní s oběma velkými písmeny: Svatý Duch. Jednak je to nutno chápat jako vlastní jméno třetí Osoby Boží Trojice, dále se jedná o Boha, nikoliv jen o některého z mnoha svatých duchů.

Anděl píšeme s malým písmenem. V češtině máme malý problém se skloňováním tohoto slova. Skloňujeme podle vzoru pán: gen. i akuz. anděla. Problém je však podle tohoto vzoru s vokativem: Anděle! To zní už příliš archaicky. Z toho vyplývá možnost skloňovat toto slovo jako nepravidelné, čili podle vzoru pán s výjimkou vokativu, který se řídí vzorem muž: Anděli!

Na závěr

Nezapomínejme, že jazyk a písmo jsou zde především k tomu, abychom se dorozuměli. Všechny jazykové výrazové prostředky mají napomáhat, aby se předávala jednak informace, ale zároveň i duch, duchovní naladění. Modlitební text slouží k poučení, k vedení při modlitbě a zároveň ke správnému naladění lidského nitra. Tomu slouží správné nakládání s jazykem textu i používání velkých písmen - pomáhají srozumitelnosti textu a zároveň působí na lidské nitro tím, že vyjadřují úctu.

Je-li velkých písmen v textu mnoho, ztrácí jejich používání svůj blahodárný význam a začíná to text spíše znepřehledňovat.

Před závěrem bych rád připomenul, že liturgický text má pro život a myšlení církve větší význam, než vůbec můžeme domyslet. Kromě toho, že tímto textem vzýváme Boha, je neméně důležitou rovinou aplikace liturgických hymnů skutečnost, že utvářejí myšlení církve. Dávají mu výraz i rámec. Z tohoto pohledu je zřejmé, jak je důležité, co přesně v liturgii zní, a neméně významné je i to, co v liturgii není. Určité zbožné nápady se nikoliv náhodou do našich liturgických textů nedostaly. To je vhodné mít na paměti nejen v případě posuzování oněch vsuvek, které neladí s duchem liturgické střízlivosti, - nadbytečných ozdůbek, kudrdlinek či redundantního zbytečného opakování - jiných slov, vět či plytkých modlitbiček, bezúčelných zvolání, které jsou někdy někde někým (snad z nerozvážné zbožnosti) do liturgie vpravovány. V konečném důsledku veškerá tato slovní inflace vede k oslabování síly slova liturgie.

O pojmu blahodať viz pojednání zde.

Úvaha z hlediska českého překladatele církevních textů



<-<- Skok na Homepage