O pojmu „blahodať“
Dodatek k článku
Úvaha z hlediska českého překladatele církevních textů
Při překládání posvátných svatootcovských spisů a hymnů do českého jazyka se nelze vyhnout opravdu často se vracejícímu problému: jak vyjádřit dva pojmy, které se v církevně-slovanském jazyku od sebe kategoricky odlišují: mílosť a blagodať (analogicky je toto odlišení i v řeckých textech).
Za oběma pojmy se totiž skrývá zřetelně odlišný obsah. „Mílosť“ je výrazem dokonale se kryjícím s obvyklým českým slovem milost (odpuštění, prominutí, slitování, propuštění apod.) „Blagodať“ se převážně používá pro vyjádření posvěcujícího působení Svatého Ducha, čili pro nestvořené energie. Učení o nestvořených energiích je nejčastěji spojováno se jménem sv. Řehoře Soluňského (Palamy) a je nejen neodlučnou a dogmatickou součástí učení pravoslavné církve a potažmo pravoslavné víry, ale je výraznou součástí pravoslavného myšlení, modliteb a proniká do celého spektra pravoslavné duchovní praxe. Proto je potřeba se tímto překladatelským problémem seriózně zabývat.
Jsou v zásadě tři způsoby, jak se překladatel pravoslavných textů může vyrovnat s touto situací.
1.) importovat do českého jazyka starý slovanský pojem blahodať. To řeší všechny překladatelské problémy, leč znamená to převzít do užívání slovo doposavad v českém lexiku nepříliš rozšířené. Dlužno však podotknout, že v nejrůznějších oborech lidské činnosti a myšlení je čeština (resp. českojazyčné prostředí) velice otevřená přejímání cizích slov (viz např. oblast technickou, zvláště dnes sféru elektroniky, kde se to jen hemží přejatými slovy a to i v případech, kdy pro ně v češtině existuje plnohodnotný protějšek - za všechna např. slovo "mail", "monitor" aj.). A v případě pojmu blahodať se nejedná o import ze zcela odlišné jazykové oblasti (němčiny, angličtiny apod.), nýbrž ze slovanského jazyka. A nejen to - z jazyka, který je naším vlastním dědictvím a je kořenem češtiny, čili ze staroslověnštiny; je to jazyk, jímž naše národy hovořily v době, kdy byly pravoslavné. Nelze vůbec pochybovat, že by blahodať byla normálním běžným českým slovem, kdyby náš národ nebyl na tolik staletí od Pravoslaví odtržen.
Nezanedbatelnou výhodou slova blahodať jsou jeho široké možnosti. Nemá pro ucho Čecha žádné negativní významy ani ironické rozměry (mnoho českých slovíček není použitelných pro duchovní texty právě proto, že soudobému uchu znějí ironicky nebo je jejich lidové používání už posunuto od jejich původního významu, ač by jinak formálně byla přesným překladem). Dále se jedná o slovo, z něhož lze tvořit různé potřebné složeniny a dobře je tvarovat. Jedním příkladem za všechny: blahodatný; např. blahodatná je Panna Maria, blahodatné jsou svaté ostatky, zázračné ikony apod. To je pro překladatele opravdu velice často se vyskytující situace.
Chceme-li se vyhnout slovu blahodať, budeme v češtině upoceně a toporně hledat, jak to přeložit jinak; odvíjíme-li překlad od slova milost, pak by se nabízel tvar „milostný“, který už však má odlišný obsah, a tak o Panně Marii píšeme „milostiplná“, a je-li řeč o blahodatných věcech (např. o ikonách), pak se asi nic kloudného od pojmu milost odvinout nepodaří.Stará čeština ještě znala pojem „milostný obraz“ používaný právě pro zázračné obrazy (od termínu milost či od slova /po/mílovať, což značilo smilovat se). To je však dnešnímu uchu nepochopitelné, ač se dnes stejně - jako kdysi - slovo „milostný“ odvozuje od „milování“; jenže se nám změnil význam slova „milovat“, a tak je současný obsah termínu „milostný“ zcela zavádějící, takže bychom jeho používání v našem kontextu zřejmě považovali za nepřípustné.
Cestičky vývoje jazyka jsou docela zajímavé - význam slova milost (milostivý) se od dob staroslověnštiny nejdříve překlopil v éře staročeštiny do významu „láska“, leč zároveň si jako druhý význam zachovával i odlesk svého původního staroslověnškého obsahu ve smyslu „přízeň“, aby se pak v éře novočeštiny vrátil zpět k svému významu ve staroslověnštině a vztahoval se opět ke „smilování“. Zatímco obsah slova „milování“, resp. „po/milování“ a nakonec i „milostný“, se ve staročeštině změnil a začíná se krýt s obsahem původního staroslověnského „ljubov“ „ljubiť“ (avšak zužuje se nyní spíše na tělesnou úroveň), a v novočeštině už tak zůstal. A staroslověnské ljubov (láska, laskavost či horlivost, ale ve složeninách též vášeň k něčemu, co může být specifikováno v druhé části složeniny) přešlo do staročeštiny též ve smyslu láska a laskavost (leč zde spíše už ve zúženém smyslu: půvab, libost, nebo potěšení, rozkoš) a odvíjejí se o toho slova: líbezný, libý či líbat. Zdá se mi, že proces místního jazykového vývoje od staroslověnštiny ke staročeštině byl zároveň procesem jisté vulgarizace pojmů - slova, jejichž obsahem je přízeň či láska, jako by se převážně orientovala na tělesnou oblast (výmluvné jsou pojmy spřízněné se slovem láska: laskání, laskominy).
2.) shrnout oba pojmy „mílosť“ i „blagodať“ do jednoho a překládat obojí prostě jako milost. To je dnes nejčastější řešení (a mimo pravoslaví to bývá řešení jediné), jak při překladu Písma svatého tak i při překladu patristiky. Nelze však zapomínat, že tento postup se zrodil v prostředí římsko-katolické církve, která kvůli svému dogmatickému a duchovnímu vývoji v průběhu druhého tisíciletí po Kristu téměř přestala rozlišovat obsah těchto dvou pojmů. Palamismus a dogmatické učení o nestvořených energiích Řím nejenže nepřijal, ale dokonce odmítl a dogmaticky potvrdil pravý opak - čili vyhlásil víru, že tyto duchovní energie jsou stvořené. Tímto západním učením je zásadně oslaben význam duchovních energií a následně v západním myšlení, spiritualitě i praxi přestávají hrát významnější roli. (Pro protestantskou sféru je toto téma už zcela bezvýznamné.) Proto pojem blahodať vymizel z češtiny v průběhu dlouhé éry, kdy na její vývoj nemělo už vliv pravoslaví, ale výlučně římsko-katolická církev. Obsah řeckého pojmu "cháris" (lat. gratia, csl. blagodať) - se v římsko-katolickém myšlení po oddělení Říma od čtyřech východních patriarchátů prakticky vyprázdnil a poté proměnil, a proto byl v češtině termín blahodať vstřebán do pojmu milost, který je i nadále plně srozumitelný (vždyť se toto slovo používá nejen v duchovní sféře ale i jako čistě světský pojem, narozdíl od blahodati, která je výlučně duchovní záležitostí).
Domnívám se, že pravoslavný křesťan se nemůže postavit na stanovisko, k němuž dospěl vývoj římsko-katolické církve, a to nejen co se učení a spirituality týče, ale i v oblasti jazykové. Čili původní rozlišování obou pojmů s odlišným obsahem je krajně žádoucí zachovat i při překladech a nekumulovat oba pojmy i s jejich obsahy do jednoho slova. Jedině tak je možno do českých překladů přenést obsah svatootcovských textů a hymnů.
V praktické překladatelské činnost přináší zde uvedený postup jeden těžko rozlousknutelný oříšek. Budeme-li překládat "blagodať" a "mílosť" jedním slovem, jak potom přeložit občas se objevující spojení obou slov: "blagodáť i mílosť"? (Jediná možnost je uvedena v následujícím bodu.)
3.) další občas používanou možností, jak se vypořádat s nastíněným problémem, je provést jakýsi posun. "Blagodať" překládat jako milost. "Mílosť" jako milosrdenství. To v jádru není zcela špatný nápad. Řeší totiž problém neblahé kumulace vyložený v předcházejícím bodě. Slovo "mílosť" má vskutku dosti široký obsahový záběr a lze je skutečně v řadě případů přeložit jako milosrdenství. Při praktické překladatelské činnosti však narážíme na další úskalí.
Pro milosrdenství má staroslověnština dvě často užívaná slova: "milosérdije" a "blagoutróbije" (druhý se dá někdy překládat jako "dobrotivost", ale ne vždy se to hodí). Když k tomu přidáme i "mílosť", budeme už nejméně tři různé pojmy předlohy překládat jedním českým slovem. A dodejme, že tato tři staroslověnská slůvka nejsou synonyma! Kdo se prakticky zabývá překlady svatootcovských (např. liturgických) textů, kde se žádá co nejpřesnější převod myšlenky originálu do češtiny, ví, jak nepříjemná je to situace. Při překladu textu s bohatým pojmoslovím a s natolik rozsáhlými výrazovými možnostmi, jako má staroslověnština, dochází pak (kumulací několika slov originálu do jediného slova českého) k drastickému zploštění vyznění textu; překladatel tím přichází o prostředky jak přenést originál do svého jazyka s co nejmenšími ztrátami. Při překladu beletrie se nemusí tak věrně a přesně držet předlohy, může rozvolnit převáděné vyprávění, držet se jen základního smyslu a využívat ty vlastnosti češtiny, které zase nemá jazyk originálu. Jenže svatootcovské texty ani hymny nejsou beletristickým vyprávěním. Ty nelze jen volně přetlumočit (v některých případech možná ano, leč rozhodně ne vždy). Zde je žádoucí co nejvěrnější a nejpřesnější překlad. A proto se nelze smířit s větším ochuzováním překladatelských prostředků, než jaké je prostě vynucené českou slovní zásobou a gramatikou. Už tak je český překlad o významnou část výrazu předlohy ochuzen, protože čeština nemá pojmosloví a gramatické prostředky, jak úsporně vyjádřit mnohé obraty staroslověnského jazyka (a úspornost je při překladu hymnů zákonem; staroslověnština umožňuje jedním či dvěma slovy vyjádřit to, co se někdy musí do češtiny opsat vloženou či dokonce samostatnou větou). Neměli bychom možnosti češtiny a české pravoslavné lexikum spíše rozšiřovat, než je dále osekávat?
Vezměme též v úvahu rozšířené chápání obsahu českého pojmu milost. Naprosté většině lidí se zřejmě jako význam a výklad tohoto slova v první řadě vybaví - udělení milosti, čili prominutí trestu apod. To se však kryje s obsahem staroslověnského slova "mílosť" a nikoliv "blagodať". Jinými slovy, museli bychom své čtenáře nejprve vychovat k tomu, aby se naučili pod námi církevně užívaným slovem milost vnímat něco jiného, než jsou zvyklí. A to je (jak si troufám odhadovat) ještě obtížnějším úkolem než zavést do češtiny nové (resp. staronové) slovo blahodať.
Podotkněme ještě, že duchovní (spirituální i dogmatický) obsah pojmu blahodať je pro každého, kdo přichází k pravoslaví, zcela neznámý. Nezná jej ani římský-katolík, jehož církev o nestvořených energiích neučí, neuznává je a nevěří v ně, ani protestant ani pohan a samozřejmě ani nevěřící. Takže seznamuje-li se někdo cizí s pravoslavím, je pro něj zcela přirozené přijmout s novým fenoménem i nové slovo pro něj. A je daleko snazší mu vysvětlit, jak se to, o čem je řeč, nazývá a co je obsahem toho pojmu, než ho složitě učit, že se sice jedná o fenomén, o němž se mimo pravoslaví nic nepraví a který vlastně jinde není vůbec znám, ale my jej zahrnujeme pod jeden obecný název spolu s dalšími projevy Božího (i lidského) milosrdenství a odpuštění.
prot. Jan Baudiš
Zpět na hlavní článek O pojmu „blahodať“
