Ohlasy na svatořečení
velkomoravského
knížete Rostislava v Prešově a v Brně
Redakce časopisu naší církve
na Slovensku Odkazu Cyrila a Metoda
připravila spolu s metropolitní radou v Prešově zvláštní dvacetičtyřstránkovou
přílohu k tomuto měsíčníku, ve které shromáždila hlavní dokumenty
kanonisace z 29. října 1994 v Prešově. Tak se můžeme vrátit k této
významné události, seznámit se se stručnějším životopisem nového světce,
tzv. Prologem, a obrazovým materiálem ze slavnosti. Kromě našich
biskupů v čele s metropolitou Dorotejem se prešovské části slavnostního
aktu zúčastnili rakouský a středoevropský metropolita konstantinopolského
(cařihradského) patriarchátu Michail z Vídně, ruskou pravoslavnou
církev representoval biskup Jevgenij Virijský – vikář moskevské patriarchie,
za polskou autokefální církev byl přítomen arcibiskup lodžský a poznaňský
Šimon. Je zaznamenáno, že ze světských institucí na Slovensku byl
přítomen pan Josef Veverka z kanceláře presidenta Slovenské republiky,
dále přednosta Okresního úřadu v Prešově dr. A. Dugas, zástupce primátora
města Prešova ing. V. Beliš a košickou Univerzitu P. J. Šafárika representoval
její rektor prof. RNDr. Lev Bukovský, DrSc. Několik tisíc lidí v chrámě
i před ním sledovalo obřad, ač počasí slavnosti nepřálo. Mohutně
zněl zpěv troparu novému světci, zpívaný vším shromážděným lidem.
Nepochybně Slovensko ještě kanonisační oslavu nezažilo, tato byla
první.
Jak na ni reagovaly slovenské komunikační prostředky?
Slovenská
televize vysílala ještě téhož dne odpoledne dvouapůlhodinový záznam
ze slavnosti, který byl pro velký zájem ještě jednou v jiném čase
opakován. Ohlas na tuto událost byl na Slovensku značný. Bylo slyšet
hlasy věřících, že se zde odehrál první světcův zázrak po kanonisaci,
neboť slovenská televize původně nehodlala kanonisaci natáčet, později
za to žádala velké peníze, které církev ovšem neměla.
Slovenské noviny reagovaly na kanonisační slavnost pravoslavné církve jen stručnými zprávami. Více se o ní rozepsaly noviny vládnoucí strany „Republika“ z 1. 11. 1994. V nich si J. Patočka klade otázku „Prečo Rastislava blahorečila pravoslávna cirkev.“ Autor neporozuměl duchovnímu smyslu události. Zvyklý posuzovat všechno vypočítavým politickým zrakem, nemůže pochopit, že touto kanonisací pravoslaví neproklamuje politické ambice a nedokazuje nějaké nároky, ale ukazuje na duchovní a mravní kořeny původního křesťanství u nás, na cyrilometodějství. Z nich dodnes čerpá sílu apoštolské víry a tradice. Autorovi se naše kanonisace jeví jako „historie téměř detektivní“. Naše odpověď – je dobře, když je naše křesťanská pravoslavná existence pro tento svět otazníkem! Škoda, že v článku je mnoho záměrných historických nedostatků, které snad měly zlehčit význam cyrilometodějské misie poslané z Cařihradu (nikoliv z Říma). Proč prý se také „do kanonisace montujú Česi?“… „Ešteže (prý) pravoslávna cirkev v Čechách kanonizovala knieža v Brne...“ Na to můžeme jen autora článku upozornit, že naše církev byla a je tradičně církví spojenou upřímnou niternou vazbou s každým národem, v jehož středu žije a působí. Jmenuje se, aby předešla výtkám horlivých národovců, kteří si pletou oprávněnou vlasteneckou lásku k vlastnímu národu s nevraživostí k národům jiným, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku, tudíž zahrnuje do svého středu všechny národy a národnosti v těchto zemích, ty miluje a o ně pečuje se stejnou láskou bez rozdílu, jako to činili právě svatí Cyril a Metoděj a také svatý kníže Rostislav ve své době.
České a moravské sdělovací prostředky
věnovaly naší kanonisaci jen stručné zprávy. Televize ve svém denním
zpravodajství přinesla jen krátké záběry z brněnské slavnosti, neboť
téhož dne se octlo v popředí zájmu sdělovacích prostředků jmenování
pražského římskokatolického arcibiskupa kardinálem. Teprve o dva
týdny později byl brněnské kanonisační slavnosti věnován asi patnáctiminutový
pořad v nedělním Křesťanském magazínu, který byl pak ještě jednou
opakován v jiném vysílacím čase. Na jeho přípravě se podílel prof.
protojerej Pavel Aleš.
České noviny se omezily na strohá oznámení o události podle zprávy, kterou vydala Česká tisková kancelář. Leckde se objevily i podivné formulace, jako že pravoslavná církev „vysvětila“ knížete Rostislava, což svědčí o nízké znalosti církevních reálií u našich novinářských pracovníků. Také mylně uvedly jako autora ikony světcovy Jano Kellera, správně je jím Lubomír Kupec.
Více místa věnovala kanonisaci svatého Rostislava v Brně
Moravská politika v č. 5 a 6. Označuje svatého Rostislava
za „prvního moravského světce“ a upozorňuje, že jím rozhodně nebude
Jan Sarkander, osobnost z doby pobělohorské, vzbuzující pro své protireformační
postoje protesty ze strany evangelických křesťanů. Podotýkáme, že
historicky prvním skutečně ověřeně z Moravy pocházejícím světcem
je svatý Gorazd, žák svatého Cyrila a Metoděje, kterého sám svatý
arcibiskup Metoděj před svou smrtí navrhl za svého nástupce právě
proto, že Gorazd byl Moravan, svobodný muž (to jest z význačného
moravského rodu), vzdělaný i v latinských knihách a – což bylo
pro svatého Metoděje nejdůležitější – pravověrný, čili na rozdíl
od římsko-německého kněžstva zachovával ve všem pravoslavnou víru.
Druhým svatým Moravanem, pokud jde o původ, je ovšem náš novodobý
světec: svatý Gorazd II. – biskup český a moravsko-slezský, novomučedník.
V širším smyslu a oprávněně k těmto Moravanům rodem připojujeme
svaté bratry Cyrila a Metoděje, rodáky z řecké Soluně, kteří se
stali duchem Slovany, protože všem Slovanům posloužili nezapomenutelným
způsobem svou misijní prací na jejich cestě ke Kristu a Církvi Boží.
Všichni pak cítíme jako naprosto oprávněné, že k těmto velikánům
duchovním byl nyní připojen naší modlitební úctou i nově kanonisovaný
svatý Rostislav.
Nepřímo se Moravská politika vrátila k naší kanonisaci svatého Rostislava v čísle 7., kde Pavel Hrůza vysvětluje vcelku pěkně, objektivně a přejně hlavní zásady pravoslavné víry v článku Svatá pravda o pravoslavném křesťanství. Odpovídá na dotazy čtenářů, čím se liší pravoslavná církev od jiných a „zda pravoslaví není u nás již anachronismem či nějakou středoevropskou raritou anebo okrajovou pobočkou východního všeslovanského pravoslaví ruského, ukrajinského, rusínského, srbského či bulharského. Až tak daleko totiž – píše Moravská politika – může dojít dlouholetá cílená dezinformační kampaň vymývání mozků ze strany státních a veřejnoprávních sdělovacích prostředků médií za minulého i současného režimu ...“ Článek má podtitul Předvánoční fejeton adventní vstřícnosti.
Z jiného konce Moravy se ozval zajímavý příspěvek z pera dr. Josefa Many ve Valašských novinách z prosince 1994, roč. 3, č. 12. Po úvodu věnovaném zamyšlení nad podzimními římskokatolickými vzpomínkami na zesnulé se v článku píše: „Předtím do velebných akordů zazněl i vedlejší skřípavý tón, když jsme na Moravě 30. října zviditelnili mezi moravské svaté i Rostislava, svatého krále Velké Moravy... Před jeho kanonisací jsem zavčas zaslal do 11 redakcí kanonisační text s prosbou o jeho plné zveřejnění.“ Autor (římský katolík) dále jmenuje redakce různých novin Katolickým týdeníkem začínaje, přes Rudé právo až k regionálním olomouckým Hanáckým novinám. „Všechny zarputile mlčely, jakoby se jednalo o dalekou cizinu.“ O samotné slavnosti kanonisace Valašské noviny psaly: „Průčelí chrámu sv. Václava bylo vyzdobeno vlajkami. Vedle praporu státní vlajky ČR a zlatočerveného moravského praporu s šachovou orlicí v modrém štítě vlál uprostřed zlatožlutý prapor s dvojhlavým černým byzantským orlem… Mohli jsme vidět devět pravoslavných biskupů. Z nepravoslavných se zúčastnili slavnosti i zástupci církve starokatolické a čs. husitské. Marně jsme hledali biskupy církve římskokatolické i zástupce protestantských denominací u nás. Jako katolík jsem se za neúčast naší katolické církevní hierarchie styděl.“ Z hlediska římskokatolického se autor článku ptá: „Je Rostislav svatým jen pro naše pravoslavné spolubratry? Jistěže ne.“ Dr. Mana pak vysvětluje, jak probíhala kanonisace svatých v dějinách církve a správně konstatuje, že dříve kanonisoval sám křesťanský lid, tak to „bylo rozšířeno vždy a všude“, takovou „lidovou kanonisaci“ měl u nás sv. Cyril, sv. Metoděj, sv. Gorazd a dal., ale takovouto lidovou kanonisaci měl patrně i sv. Rostislav, jehož uctívání bylo jistě schváleno i sv. Metodějem (o této úctě píše kronikář Kristián v 10. stol.). Dále píše autor článku, že veřejné uctívání knížete Rostislava trvalo až do 13. stol., kdy muselo na centralizační nátlak Přemyslovců ustoupit úctě svatováclavské. Poznamenává dále, že i sv. Václav a sv. Ludmila jsou též uctíváni pouze na základě lidové kanonisace. V pozdějších dobách si právo kanonisace v západním křesťanstvu vyhradil pro sebe papež – nejprve roku 1070 Alexandr III., všichni latinští biskupové ho však neuposlechli a vyhlašovali za svaté podle svého starobylého práva klidně dále – definitivně to však v latinské církvi ukončil papež Urban VIII. roku 1634 dekretem, který pod trestem zakazuje biskupům kanonisovat světce ve svých diecésích. Do rozdělení křesťanstva v roce 1054 na západní katolickou a východní pravoslavnou církev „všechny svaté uctívají navzájem obě církve. Mezi tyto patří i svatý Rostislav, ten žil dále v povědomí lidu, i když úředně jeho úcta byla potlačována...“ K tomu můžeme poznamenat svou domněnku, že jméno Rostislavovo bylo potlačováno spíše z důvodů mocensko-politických, aby vyzvednutím knížete Rostislava nebyla snížena role knížete Svatopluka – přisluhovače německých poručníků a likvidátora slovanského duchovenstva a slovanské bohoslužby na Moravě z příkazu papeže Štěpána V., ovlivněného zrádným Wichingem.
Kanonisace velkomoravského knížete svatého Rostislava byla přijata jednomyslně a jako radostná samozřejmost všemi sesterskými slovanskými pravoslavnými církvemi, které poslaly jak do Prešova, tak do Brna své zástupce – biskupy. Byla slavnostně potvrzena konstantinopolským patriarším stolcem, který ovšem není pravoslavným Vatikánem, jak se někteří lidé domnívají, ale prvním pravoslavným patriarším stolcem mezi rovnými autokefálními církevními stolci, v případě potřeby koordinujícím jejich společnou práci a postoje. Tím bylo jméno svatého Rostislava uvedeno rovněž do pravoslavného světa neslovanského, především řeckého, a tímto prostřednictvím i do prostředí celého pravoslavného východu i západu. A právem! – Všichni tak vyjádřili své hluboké souznění a ztotožnění se s tímto aktem, který sice přišel až ve 20. století, když k tomu dozrál čas, ale přišel, aby byla stará křivda vůči památce velkého knížete velkomoravského napravena. A to se také stalo. Je skutečně věcí samotné církve římskokatolické, zda se k tomuto aktu pravoslavných, konanému EX CONSENSU ECCLESIAE – také připojí. Věřme, že k tomu časem rovněž dojde. Upřímný zájem mnohých našich bratří římskokatolíků, kteří buď na kanonisaci přímo do brněnského katedrálního chrámu svatého Gorazda přišli anebo s ní sympatisovali, protože jim jméno svatého knížete Rostislava něco hlubšího napovídá a v jejich srdci souznívá spolu se jmény svatých Cyrila a Metoděje a jejich žáků Angelára, Gorazda I., Nauma a Sávy, tomu nasvědčuje. Vše je ostatně v rukou Božích.
P.A.
(některé z citací dra. Many byly doplněny
redakcí zpráv HP)
Z českého pravoslavného časopisu Hlas Pravoslaví (1995)
Zpět na cyrilometodějský rozcestník
