K zimní památce zesnutí svatého Cyrila,
který se spolu se svým bratrem Metodějem tolik zasloužil
o uvedení pravoslavné víry k našim předkům na Velké Moravě a následně
ke všem slovanským národům. U některých z nich, tak jako v naší
vlasti, byla pravoslavná víra potlačena, jinde však rozkvetla a stala
se požehnáním a duchovní oporou v přetěžkých dějinných zkouškách.
Připomeňme si krátce osobnost velkého světce a učitele svatého
Cyrila nahlédnutím do jeho dětství a mládí, jak nám je podává jeho
slovansky psaný Životopis, vzniklý za účasti jeho bratra sv. Metoděje
ještě u nás na Moravě brzy po zesnutí sv. Cyrila v roce 869.
Původně se svatý Cyril jmenoval Konstantin. Tak byl pokřtěn, zřejmě na památku svatého Konstantina, který jako římský císař v r. 313 daroval křesťanům svobodu vyznávat beztrestně svou víru. Toto jméno bylo a dodnes je v Řecku velmi populární. Jméno Cyril – vlastně Kyrillos, přijal Konstantin až před smrtí, když se stal mnichem s velkými sliby, takzvanou velkou schimou. Obvykle pravoslavní mniši přijímají jméno, které začíná stejným písmenem, jako jejich původní křestní jméno (Konstantinos – Kyrillos).
Konstantinův otec, jménem Lev, žil s rodinou v řecké Soluni, kde zastával vysoký státní úřad. Byl to muž urozený, bohatý, ale též zbožný. Konstantin se narodil roku 827 jako nejmladší ze sedmi dětí. Když zemřel, bylo mu 42let. Jeho život byl tedy z našeho lidského pohledu krátký, byl však bohatý tím, co všechno vykonal. Již od dětství se na něm projevovala velká milost Boží. Brzy se ukázalo, že chlapec vyniká nad ostatní jak svým nadáním, bystrou pamětí, tak i zbožným srdcem. Je zaznamenáno, že v sedmi letech měl sen, ve kterém mu soluňský stratég (velitel města) předvedl všechny dívky města a řekl, aby si vybral nevěstu. Vyvolil si nejlepší z nich. Její jméno bylo Sofia, to jest Moudrost. Moudrosti zasvětil svůj život – moudrosti Boží. K jeho jménu vlastnímu se pojí druhé jméno, které to vyjadřuje – Filosof, to znamená »ten, který miluje Moudrost«. A tímto jménem byl znám nejenom ve své době, ale – právě tak, jako s druhým jménem Kyrillos – podle naší výslovnosti Cyril – vstoupil do dějin.
Velmi záhy Konstantin opouští bezstarostnost mládí, řka, že nepromarní svých dnů ve shonu tohoto života. Oddává se studiu, sedává doma a učí se zpaměti knihám svatého Řehoře Bohoslovce, kterého si vybral za svůj duchovní vzor. Jak velké to bylo zaslíbení, o tom svědčí, že Řehořově poctě složil chvalozpěv: „Ó Řehoři, člověče tělem, ale duší anděli! Ačkoliv jsi byl člověkem tělem, zdál ses být andělem. Neboť tvá ústa jako jeden ze serafů oslavují Boha a všecek svět osvěcují naukou pravé víry. Proto přijmi i mne, jenž se ti kořím s láskou a vírou, a buď mi učitelem a osvětitelem.“ (Život Konstantinův, kapitola III.)
Když ve 14ti letech zemřel Konstantinovi otec, ujal se chlapce přítel rodiny – kancléř císařského dvora (logothetes) Theoktist a povolal jej do Cařihradu, aby zde studoval u nejlepších profesorů. Nejmilejším jeho učitelem byl Fótios, největší učenec té doby a pozdější patriarcha cařihradský. Oba muže – učitele a žáka – spojilo věrné přátelství, které Konstantin – Cyril nezradil ani v Římě, když tam prodléval před svou smrtí a byl tam jistě svědkem, kolik pomluv se vyrojilo proti velkému patriarchovi za to, že hájil stará původní práva pravoslavných východních církví proti světovládným nárokům římských biskupů.
Již tehdy se projevilo Konstantinovo hluboké učení, když na otázku logothetovu, co je filosofie, hned pohotově odpověděl: „Filosofie je poznání věcí božských i lidských, nakolik se může člověk přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby svými skutky byl obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“ (Život Konstantinův, kap. IV.)
Po ukončení studia na universitě, kde dosáhl hodnosti „filosofa“, byl rukopoložen neboli vysvěcen na jáhna. Nato jej zamýšleli ustanovit bibliotékářem u patriaršího stolce, ale po krátké době se Konstantin skryl v monastýru. Teprve po šestiměsíčním pátrání ho našli a uprosili, aby se vrátil do Cařihradu a stal se profesorem filosofie.
Učil tuzemce i cizince a tak se vlastně připravoval na budoucí misijní službu.
Do této doby mládí spadá první Konstantinova disputace o bohosloví. Došlo k ní takto: V Cařihradě žil bývalý patriarcha Jan, který se držel bludného obrazoboreckého učení. Když v církvi zvítězilo pravoslaví a s ním uctívání ikon, byl patriarcha nucen opustit svůj vysoký úřad a žil v ústraní. Z toho vidíme, že pravoslavná církev lidi bludných názorů netrestala tělesně, jako se to například dělo na západě upalováním kacířů. Když však bývalý patriarcha nadále rozšiřoval své obrazoborecké názory, aby se neprokazovala úcta k svatým, sešel se sněm, usvědčil patriarchu z bludu (herese). Avšak on se cítil nepřehádán. A tak k němu císař a nový patriarcha posílají mladého, sotva šestnáctiletého Konstantina se vzkazem: „Dovedeš-li tohoto mladíka porazit v (teologické) hádce, dostaneš nazpět svůj (biskupský) stolec!“ Je vidět, že důvěřovali plně Konstantinovým schopnostem a on je nezklamal. A zde začíná Konstantinova apologie (obrana) svatých ikon, první ze čtyř apologií, které byly potom zaznamenány v jeho Životopise, aby posloužily jako návod cyrilometodějským žákům v obraně pravé víry. Myslím, že stojí zato, když si tuto disputaci připomeneme a jí se nejen poučíme, ale můžeme obdivovat Konstantinův důvtip.
Patriarcha Jan se velmi pohoršil nad mládím svého soupeře, považoval za urážlivé, aby vedl teologickou debatu s chlapcem. Nerozeznal ovšem, jak zralý rozum se skrývá v něm. Pravil: „Vy nejste hodni mého podnoží, jak se mám já s vámi přít?“ – Na to mu Konstantin odvětil: „Neulpívej na lidském obyčeji, ale hleď na přikázání Boží. Vždyť jako tys od Boha vytvořen z hlíny a duše, tak i my všichni. Patři tedy, člověče, na hlínu a nevypínej se.“ (Život Konstantinův, kapitola V.). Stařec se zastyděl a začal klást teologické otázky o úctě ke kříži a k ikonám. Formuloval otázky výsměšně. Na jeho dotaz o úctě ke kříži, jestliže je tento znak Kristova strádání zlomen, odpověděl Konstantin výstižně:
„Kříž má čtyři části a ubude-li jediná jeho část, již nemá svou podobu.“ To znamená, že kříž, na němž je zlomena některá jeho část, není skutečným znakem spásy a tudíž nemůže být uctíván křesťany."
Ikona má podle ikonoboreckého patriarchy pouze „poprsí“, není prý tudíž obrazem celé osoby a nelze tu osobu na ikoně uctívat. Na tento argument odpověděl mladičký Konstantin takto: „Ikona nám tváří ukazuje podobu toho, kvůli němuž byla namalována.“ Podle tváře světce se poznává celá jeho osobnost na ikoně, neboť křesťané uctívají ne materiál (malbu), ale prvoobraz, originál, který je zobrazen, proto stačí zobrazit tvář, aby bylo jasné, koho uctíváme.
Patriarcha se chytá posledního argumentu, který dosti často slyšíme jako námitku proti uctívání svatých ikon i dnes: „Bůh řekl Mojžíšovi – Neučiníš si všelikého obrazu...“ Na to je mu řečeno: „Kdyby byl řekl – Neučiníš si nižádného obrazu, správně bys to namítal. Ale Bůh řekl: neučiníš si »všelikého«, to jest nedůstojného.“ Na to nemohl již bývalý patriarcha nic namítnout a zahanben zmlkl.
Toto byla první teologická disputace ještě mladičkého svatého Cyrila-Konstantina, nikoliv však poslední. Brzy nato byl poslán císařem na první misijní cestu do Bagdádu, kde debatoval s mohamedány o svaté Trojici, později se odebral k národu Chazarů a posléze byl poslán k nám na Velkou Moravu na pozvání svatého knížete Rostislava. Všude misionářsky působil a jeho obrany víry byly zaznamenány.
Kateřina, Hana Caldrová
Předpokládaný hrob sv. Cyrila v bazilice sv. Klimenta v Římě
Zpět na cyrilometodějský rozcestník
