Světla života
„Bože, cos ráčil před tisíci roky...“
Cyrilometodějská poutní píseň
V modlitbách se odevzdáváme do Boží vůle. Prosíme Hospodina, aby řídil
kroky našeho života tak, aby byly provždy v souladu s Jeho učením.
Péče prozřetelnosti Boží o svět a tedy o nás všechny, jeho dítky, se však projevuje ustavičně, často zcela nezávisle na naší vůli a našich přáních. Tak tomu také bylo, když svatý kníže Rostislav pozvedl pero a napsal byzantskému císaři Michalovi, aby poslal „takového učitele, který by nám v našem jazyce vysvětlil pravou křesťanskou víru, aby se i jiné země vidouce to, napodobily nás. Nuže, pošli nám vladyko takového episkopa a učitele, neboť od vás do všech zemí vždy vychází dobré právo.“
Tato slova čteme v životopise svatého Konstantina – Cyrila. V životopise svatého Metoděje pak je důležitá věta, kterou žádá kníže Rostislav, aby císař Michal III. poslal „takového muže, který nás seznámí s všelikými zákony.“
Důvody našeho knížete, aby se obrátil na byzantského císaře, jsou nám dnes zcela pochopitelné. Tehdy však – ve druhé polovině století devátého – je třeba považovat Rasticovo rozhodnutí za geniální čin jak světského panovníka, tak i Bohem osvíceného šiřitele Kristovy víry. Také Boží prozřetelnost zde vykonala své… Situace ryze politická i církevně politické problémy té doby – to vše nebylo zcela jednoduché ve vztahu ke slovanskému státu, jehož moc se měla upevnit nejen silou světské opory, ale především pevným zakotvením v přístavu duchovní jistoty.
Nebezpečí, které hrozilo ze strany výbojného Německa, bylo pro rozvíjející se slovanskou moravskou říši veliké. Válečné výpravy proti Moravanům i proti Čechům, útoky, kterým v čele stáli latinští biskupové, dokazovaly, že ve snaze po ovládnutí území bude především použito záminky šíření křesťanství. Prozíravý Rostislav se tak stal prvým slovanským panovníkem, který zabránil, aby se z území Velké Moravy stalo územím, které by potkal stejný osud jako oblasti osídlené lužickými Srby a jinými polabskými slovanskými kmeny, které byly jako „zatvrzelí pohané“ při takzvané křesťanské misii téměř vyhubeny.
Rostislav také věděl, že úroveň vzdělanosti německého kléru se nedá srovnávat s dokonalým vzděláním a kulturní úrovní duchovních Byzantské říše. Spojil proto snahu o srozumitelné hlásání Kristova učení jazykem vlastní jeho lidu se snahou o vytvoření vlastního písma, které se tak stalo základem kulturního rozvoje jeho státu.
Císař Michal III. a sv. cařihradský patriarcha Fótios pak Rasticově žádosti vyhověli. Je dojemné čísti dnes slova císařova listu: „Bůh, který chce, aby každý dospěl k poznání pravdy a většího důstojenství nabyl, když viděl tvou víru a snahu, dopustil za našich let vynalézti písmena pro váš jazyk, čeho už dávno nebylo, vyjma za prvních let, abyste i vy byli zařazeni mezi přední národy, které slaví Boha svým jazykem. Posíláme ti toho, kterému je Bůh zjevil, muže ctihodného, zbožného a velmi učeného a filosofa. Přijmi tento dar, neboť větší je a dražší, než všechno zlato, stříbro a drahé kamení i pomíjející bohatství. Přičiň se s ním, abys potvrdil, co říkáš a celým srdcem hledal Boha. Nezanedbávej obecné spásy, abys i ty, až přivedeš svým úsilím všechny k poznání Boha, přijal za to svou odměnu v tomto i v budoucím věku za všechny ty duše, které uvěří v Krista, našeho Boha, od této chvíle až na věky, a zanechal svou památku příštím pokolením, podobně jako veliký císař Konstantin.“
Jako bychom se sami poznávali v těch všech duších, které uvěří v budoucnu v Krista...
Svatí bratři Konstantin – Cyril a Metoděj přišli z rodné Soluně na území tvořící se Velké Moravy. Nenesli s sebou zbraň – jedinou zbraní byl Boží Duch, který prochvíval nejen srdci našich bratří, ale díky jim i srdci našich předků. Tento Boží duch způsobil, že po šíření světla ve stepích chazarských, kam se jako zvěstovatelé víry obrátili již před misií k nám, přišlo osvícení v podobě víry pravé a světlo vzdělání v podobě slovanského písma také do zelenavých a k úrodě zlátnoucích lánů žírné Moravy...
Bůh posvětil jejich kroky. Co těžkostí, odříkání a ústrků zažili pro svou svatou snahu je všeobecně známo. Povznesli území Velké Moravy na úroveň biskupství – Konstantin se toho již nedočkal, zemřel jako Cyril (jméno, jež přijal při přijímání „velké schimy“) v řeckém monastýru v Římě, kam směřovaly kroky obou bratří na pozvání papeže Mikuláše I. Ten ovšem zemřel dříve než dorazili do Říma. Přijal je jeho nástupce Hadrián II. Na Velkou Moravu se pak vrátil jen Metoděj, jeho bratr Cyril ho nabádal, aby neopouštěl „moravské misijní práce“ a dovršil započaté dílo obou.
Svatý Metoděj se stává moravským episkopem. Bohužel Rastice vystřídal věrolomný Svatopluk, který svého strýce vydal nepřátelům. Zde svatý kníže podstoupil oslepení a posléze i mučednickou smrt v žaláři. Věru nelze kladně hodnotit dvojí Svatoplukovu zradu. Prvou vydal Rastice Němcům, druhou sám zradil „spojence“ a zvítězil nad nimi.
Ani k Metodějovi se tento mocný panovník nezachoval dobře. Odevzdal ho moci německo-latinského duchovenstva, které svatého biskupa postavilo před soud německého episkopátu. I německý panovník Ludvík byl přítomen. Svatý biskup byl uvržen do vězení, z něhož byl sice na popud a pokyn papeže Jana osvobozen, ale jak papež, který chtěl zrušit užívání slovanského jazyka při bohoslužbě, tak i Svatopluk nebyli Metodějovi a jeho žákům příznivě nakloněni.
Strastiplná byla životní cesta Metodějova a jeho stádce na Moravě. Němec Wiching a Benátčan Jan ustavičně sočili na svatého muže. Ten sledoval jen jedinou cestu – upevnění misijního díla a pevné zakotvení pravoslavného směru, který spolu s bratrem Konstantinem – Cyrilem přinesli na Velkou Moravu.
Archiepiskop Metoděj zemřel 6. dubna roku 885. V hodině smrti určil svým nástupcem Moravana Gorazda. Věrolomný Svatopluk brzy po Metodějově smrti dovršil kruté dílo: pronásledoval, mučil a vyhnal ze země žáky svatého věrozvěsta Angelára, Gorazda, Klimenta, Nauma a Sávu. Zanedlouho však vnitřní rozpory v jeho říši a útok maďarských kočujících kmenů způsobil rozvrat velkého díla Mojmíra I. i svatého Rastice.
Metodějovi žáci odešli na území Balkánu, do Ilyrie a šířili dále Kristovo učení cestou lásky. Je důležitým momentem dějinné filosofie, že když se ze Srbska na Balkáně znovu dostalo světlo svatého Pravoslaví po národním osvobození do Československé republiky v roce 1921, jeho zvěstovatel a šiřitel opět nesl jméno Gorazd. Také on – jako pak četní stoupenci Kristova učení – stal se mučedníkem...
On, svatý novomučedník, otiskl ve Sborníku zpěvů a modliteb píseň k oběma svatým bratřím. Vyhledejme ji a zazpívejme si ji v tyto dny – každá sloka objasňuje nejen hlubokou a smutnou pravdu, ale také zavazuje k tomu, aby se každý z nás stal činným následovníkem svatých bratří na jimi vytýčené cestě.
Čestmír Gorazd Kráčmar
Zpět na cyrilometodějský rozcestník
