Vladimír Losskij

O duchovním rozdílu
mezi Východem a Západem

(Prolog ke knize: Dogmatická teologie od téhož autora; tištěno na zadní obálce 2. českého vydání)



Fotografie autora



Máme-li vynést správný soud o duchovním rozdílu mezi Východem a Západem, měli bychom jej prostudovat v jeho nejdokonalejších projevech -- v typech svatosti (světců) Západu a Východu po rozdělení křesťanstva (v r. 1054). Pak teprve správně oceníme ono těsné spojení, jež existuje mezi dogmatem pozn. 1, vyznávaným Církví, a duchovními plody, které dogma rodí, neboť vnitřní křesťanova zkušenost se uskutečňuje v kruhu, vymezeném učením Církve, tj. v rámci dogmat, která utvářejí (jeho duchovní) osobnost. Jestliže politická doktrína, hlásaná politickou stranou, může do té míry formovat světový názor, že se objeví různé typy lidí, jež se navzájem liší určitými mravními a psychickými znaky, tím více náboženské dogma může změnit samotné uvažování toho, kdo je vyznává: takoví lidé se odlišují od těch, kdo se utvářeli na základě jiné dogmatické koncepce... Nikdy bychom nepochopili spirituální aspekt života určitého jedince, kdybychom neměli na zřeteli to dogmatické učení, které leží v základu jeho osobnosti. Musíme přijímat věci tak, jak jsou, a nesnažit se vysvětlovat rozdíly duchovního života na Západě a Východě příčinami etnického nebo kulturního rázu, když jde o příčinu nejdůležitější — o rozdíly dogmatické. Nesnažme si stále sugerovat, že otázka o vycházení Svatého Duchapozn. 2 anebo otázka o povaze milostipozn. 3 nemají prý příliš velký význam pro křesťanské učení v jeho celku, které jakoby zůstalo více či méně stejné jak u římských katolíků, tak u pravoslavných.pozn. 4 V takových základních věcech (jako je věrouka v celém svém komplexu) je právě důležité ono "více či méně", neboť právě to dává různý směr celému učení, představuje je v jiném světle, jinými slovy -- rodí jiný duchovní život.



Jazykově upraveno a doplněno





Poznámky (vysvětlivky):

1) Dogma – tj. věroučná pravda. Základní formulace víry, čili formulace Božího zjevení (změnilo-li by se dogma, změnila by se i víra; tato změna v dogmatickém učení a tedy i změna ve víře nastala v římskokatolické církvi poté, co se odtrhla od pravoslavných církví - tedy od všeobecné katolické Církve Kristovy). Pravoslavná církev neuznává žádné z dogmat vyhlášených římsko-katolickou církví v průběhu druhého tisíciletí ani jiné novoty v tomto tisíciletí zavedené (např. přídavek do posvátného Vyznání víry, odpustky, celibát kněží, mocenský primát římského papeže a jeho neomylnost, neposkvrněné početí Panny Marie atd.), ale zachovává jen ta dogmata, která formulována svatými Otci a potvrzena sedmi všeobecnými sněmy, udržuje praxi prvokřesťanské církve apoštolské, jejíž duch se stal všeobecným obyčejem normou církevního života v prvém tisíciletí. Pravoslavná církev zůstává nadále církví apoštolskou (vírou i praxí) a chce takovou zůstat i nadále. (Zpět do textu)

2) Otázka o vycházení Svatého Ducha – na mysli zde autor má vsuvku, kterou římská církev opovážlivě vsunula do posvátného (svatými Otci sestaveného a s všeobecnými sněmy potvrzeného) Niceo-cařihradského vyznání víry. Do tohoto textu vsunuli latiníci tzv. "filioque" – tedy dodatek pravící, že Svatý Duch nevychází jen od Otce (jak praví Kristus a celá Kristova Církev), nýbrž i od Syna. Tento dodatek je lživý, odporuje celé křesťanské theologii, odporuje všemu, co o sobě Bůh zjevil; je to výsledek neduchovního racionalistického přístupu, který v římské církvi převládl po jejím odpadnutí od Kristovy pravoslavné Církve. Je to nejtěžší římská herese (kacířství). Vložení této vsuvky do Vyznání víry přinesl dalekosáhlé změny ve věrouce a praxi římské církve – prakticky všechny odlišnosti latiníků od autentického apoštolského křesťanství (jak je od prvokřesťanských dob zachovává pravoslavná Církev) se odvíjejí od zavedení filioque do Symbolu víry. (Zpět do textu)

3) Povaha milosti (blahodati): pravoslavné církve učí o tzv. nestvořených Božích energiích, které nejsou Boží podstatou, ale skrze ně vstupujeme do obecenství s Bohem". Západ pod vlivem bludného racionalismu Tomáše Akvinského se zcela odcizil tomuto chápání Boží milosti (blahodati). to mělo důsledky nejen theologické nýbrž i dalekosáhlé posuny a změny v duchovním životě, který ztratil pravoslavného ducha a začal se postupně vzdalovat od křesťanství a připomínat spíše buddhismus a hinduismus (tento posun vidíme začínat u Tomáše Kempenského a Františka z Assisi, a vrcholit u dalších osob ctěných na západě jako svatí: Ignác z Loyoly a a další osoby, na kterých je v současnosti založena římská mystika -- Tereza z Avily, Jan od Kříže a nakonec pak Tereza od Dítěte Ježíše, která má být nyní Vatikánem prohlášena za "učitelku církve"). (Zpět do textu)

4) Lidé, kteří se již vzdálili původní křesťanské duchovnosti, protože přebývají v církvi, která již dávno ztratila prvokřesťanského apoštolského ducha, často říkají, že důležité především je, abychom věřili v Krista a to že prý stačí ke spasení. To je tragický omyl, neboť není-li tato víra ve správném duchu, není pravdivá a nemá žádnou spasitelnou sílu (ostatně podle Písma i démoni věří – a třesou se). Kristus pravil "já jsem Pravda" a ten, kdo nevěří pravdivě, nemá s Kristem nic společného. Proto Církev od dob apoštolských až po dnešní časy úzkostlivě střeží původní obsah křesťanské víry a pečlivě opatruje duchovní dědictví svatých apoštolů tak, jak je odevzdali Církvi. Jedině v Pravdě se děje spása člověka, neboť tam, kde je pravda je i Duch Pravdy (Duch Svatý); a tam, kde je pravda narušena či zkomolena, tam se již nejedná o pravdu nýbrž o lež, a kde je lež, tam nepůsobí Duch Svatý ale duch všeliké lži – otec vší lži – ďábel. (Zpět do textu)




Zpět na rozcestník „Pravoslavná theologie“




<-Skok na seznam „za dveřmi"    <-<- Skok na Homepage