Osipov A. I. prof. Moskevské duchovní akademie

"Žurnal moskovskoj patriarchii" č. 7, 1998

Jednota a mnohotvárnost v životě Církve

Referát na V. teologické konferenci mezi představiteli Ruské pravoslavné církve a Německé biskupské konference (13.-17. května 1998)



I. Chápání Církve

Existují dva nejdůležitější pohledy na Církev a je pravidlem, že jejich smíšení často vede k mnohým nedorozuměním.

První z nich, jež by bylo možno nazvat teocentrickým, říká, že Církev je jednota Ducha Božího, přebývajícího v těch členech viditelné Církve, kteří svým životem následují evangelium a takto vcházejí do jednoty Těla Kristova - boholidského Organismu. Blažený Theofilakt Bulharský píše: "Neříkej, že Církev shromáždili lidé. Je dílem Božím, Boha živého a strašného." To říká také svatý Ekumenios (10. stol.): "Bůh ji vede, je Bohu zasvěcená a má v sobě Boha živého." Základními vlastnostmi Církve, vyjádřenými v niceo-cařihradském Vyznání víry jsou: jednota, svatost, sborovost (obecnost), apoštolskost. Tyto charakteristiky ukazují na definovanou víru Církve, principy duchovního života v ní a základy jejího zřízení. Přináležitost k "této" Církvi je určována stupněm svatosti člověka lidskými měřítky neviditelným a nezměřitelným. Největší autoritu v ní mají duchovně čistí křesťané, nezávisle na hierarchické, administrativní, vzdělanostní a jiné úrovni. Toto vidění Církve patří k její podstatě a proto je hlavní.

Druhé hledisko, nazvěme ho antropocentrické, hovoří o Církvi jako viditelném společenství (organizaci) lidí, kteří mají jednotu víry, eucharistického kalicha, principů duchovního života a kanonického zřízení. Viditelná Církev představuje společenství věřících, shromážděných kolem biskupa (který má společenství s biskupy místní a světové Církve). Členy "této" Církve jsou všichni, kdo byli pokřtěni a nebyli z ní kanonicky vyloučeni. Nejvýznamnějšími členy jsou osoby, jimž byla udělena (duchovenská) hodnost, jsou obdařeni mocí a vědeckými hodnostmi, nezávisle na svatosti (nebo hříšnosti) jejich života. Takové chápání Církve, kdy je v ní lidské vyzdvihováno do popředí a božské úměrně tomu zatlačováno do pozadí, v sobě nicméně obsahuje povážlivé pokažení jejího obrazu. Právě toto chápání Církve je však vlastní prakticky většině nejen nevěřících, ale i věřících.

Viditelná církev (kterékoli společenství, vedené biskupem, a jejich souhrn) může odpovídat svému ideálu v různé míře, neboť se, za prvé, může odchýlit od čistoty apoštolské víry. Za druhé: ne všichni křesťané, kteří nominálně patří do církve viditelné, jsou skutečnými členy Církve, jež je Tělem Kristovým, uskutečňují a vyjadřují její víru, jsou věrnými svědky a plniteli pravdy v ní přechovávané. Úkol, aby viditelná církev odpovídala svému Předobrazu - boholidství Kristovu - je proto věčně aktuálním problémem jejího života, dotýkajícím se otázek její jednoty i mnohotvárnosti forem jejího života.

II. Problém jednoty Církve

Protože je Církev jako Tělo Kristovo (tedy "teocentrická") jedna, jednotná a nedělitelná, pak nejvyšším cílem křesťanských snah ovšem nemůže být jednota Církve, ale jednota v církvi. Tuto jednotu v ní je možné dosáhnout jen cestou uzdravení toho rozdělení, které historicky proběhlo ve viditelné církvi ("antropocentrické"), když odpadly některé její části buď od pravdy víry (hereze), nebo od pravdy lásky (rozkol).

Existuje několik variant chápání příčin rozdělení křesťanů a cest k obnovení jednoty.

1. Rozdělení vznikla z důvodů, které nezasáhly podstatu křesťanské víry a života každé ze současných církví. Církve jsou proto všechny pravé a problém církevní jednoty může být řešen cestou prostého vzájemného uznání církví různých konfesí jakožto místních církví jediné Církve Kristovy. Tímto může být obnovena viditelná jednota světové Církve.

2. Rozdělení je vyvoláno ztrátou nějaké podstatné části pravdy všemi církvemi bez výjimky. Všechny společně jsou nicméně jako dřív nositeli její plnosti. Obnovení jejich viditelné vnější jednoty, aniž by se musely splnit jakékoli předběžné podmínky, proto obnoví v každé z církví nezávisle na její konfesní příslušnosti potřebnou plnost pravdy a takto vrátí celou církev do normálního stavu.

3. Rozdělení je podmíněno odpadnutím jednotlivých částí viditelné Církve (společenství, církví) od pravdy, zachovávané v jedné z církví (konfesí), která je v současném okamžiku Církví v plném smyslu toho slova. Proto je také obnova jednoty možná pouze sjednocením s ní, tj. návratem do Církve.

Jak je možno hodnotit tato hlediska?

První varianta, neoprávněně omezující církevní kritéria (včetně záležitostí víry) na nereálné minimum, v podstatě bagatelizuje problematiku Církve a zesvětšťuje myšlenku jednoty. Jedná se zde fakticky pouze o vnější, takzvanou viditelnou jednotu křesťanů různých vyznání a ne o snahu o obnovení všeho, co církve ztratily ve víře a v životě, a o sjednocení v pravdě Kristově. Co ale za prvé může poskytnout taková viditelná jednota bez vnitřního obsahu? Nic více, než pouhou viditelnou jednotu křesťanů, která se jen málo odlišuje od jednoty pohanů. I pohané, kteří nevěří ani v Krista, ani v Jeho Církev, usilovně hledají sjednocení v mnohých oblastech lidského života včetně náboženského. Za druhé, taková viditelná jednota, která nemá vnitřní jádro, by byla velmi slabá a nestálá.

Zde je třeba poznamenat, že sama myšlenka takzvané viditelné církevní jednoty, prohlašovaná za základní cíl ekumenického hnutí, v podstatě dezorientuje křesťanské vědomí a zaměřuje ho falešným směrem. Církev je totiž vytvořena s jedním jediným cílem posvěcení a spásy všech, kdo v Kristu poznali pravého Spasitele, který člověka zachaňuje od jeho vášní. Takoví křesťané se podle míry své horlivosti připojují k Duchu Svatému, a pouze oni se v Něm stávají skutečně jednotnými. Tato vnitřní jednota vždy dostávala svou viditelnou formu i z hlediska církeví organizace. Vznikaly křesťanské obce, rodily se místní církve, přebývající ve sborové (katholikí) jednotě, vyjadřované eucharistickým společenstvím. Taková jednota měla organický charakter do té míry, do jaké se zakládala na svatosti, tj. čistotě víry a základů života i činnosti církví samotných. Takto byla vnější jednota církví, společenství a křesťanů zákonitým následkem jednoty vnitřní.

Principiální chyba ekumenického hnutí spočívá v tom, že si nepostavilo za svůj cíl svatost Církve, v níž spočívá její pravá jednota, ale vnější, viditelnou jednotu samu o sobě, neboť o svatosti nejspíš pochyb nebylo. Do nekonečna se opakuje stejný prvotní lidský hřích - dostat, utrhnout plod, aniž by bylo vyvinuto náležité úsilí (Srovnej: "Jestliže kdo zápasí, nebývá korunován, leč by řádně zápasil" /2 Tim 2,5/). Nejen, že ve výsledku ztrácí viditelná jednota jako cíl smysl, ale stává se faktorem, odvracejícím křesťany od pravého cíle života a činnosti.

Druhá varianta "zapomíná", že prostým smíšením množství různých názorů není možné získat jednomyslnost, tím méně jednotu pravdy. Pravda Církve není nějaký matematický výsledek, který dostaneme součtem mnoha různých věr. Církev není jakýsi abstraktní objekt, který je možno sestavit z různých ideových prvků, ale celostná, nedělitelná, organická skutečnost. Proto církevní Pravda existuje a je třeba ji hledat a ne obnovovat.

Třetí varianta se vyhýbá předchozím chybám, ale obsahuje složitý problém kritérií, podle nichž by bylo možno posuzovat pravost konkrétní Církve. Je zřejmé, že tento problém je řešitelný pouze obratem k učení jednotné Církve doby všeobecných sněmů. Podobný obrat předpokládá ukázat a "rozšifrovat" tři její objektivní znaky: dogmatické učení, principy duchovního života a základ kanonického zřízení. Není pochyb o tom, že pouze jasná představa o těchto třech rozměrech Církve poskytne možnost náležitého posouzení účasti jakékoli křesťanské církve na jediné, svaté, sborové a apoštolské Církvi.

III. Mnohotvárnost Církve

Pokud by se teologům podařilo domluvit se na věcném obsahu tří uvedených znaků, kritériií pravosti Církve (a jim se to ovšem nikdy nepodaří), pak by také otázky o jednotě Církve a o přípustných mezích mnohotvárnosti forem církevního života byly řešeny principiálně. Konec konců všichni bez pochyb přijímají klasické pravidlo svatého Vikentia Lerinského o pravdivosti vzájemných vztahů církví : "In necessariis - unitas, in dubiis - libertas, in omnibus - haritas" - "V hlavním jednota, v podružném svoboda, ve všem láska". Základní problém však spočívá v tom, že pro křesťanské církve, které jsou dlouho rozděleny, je nyní velmi těžké dosáhnout shody v otázce, co považovat za hlavní a co za druhořadé.

V současném dialogu se najde nemálo otázek, svědčících o této, často nepřekonatelné, těžkosti. Zde je několik ilustrací.

1. Pro pravoslavné je sborová organizace Církve, pod níž se rozumí zvláště bratrská rovnost všech místních církví a jejich vedoucích představitelů v řešení jakýchkoli všecírkevních otázek, nespornou pravdou (tj., patří do kategorie "hlavního"). V tomto kontextu by pro pravoslavné například nebylo problémem (tj. patřilo by do kategorie "podružného") vidět takto římskou církev a jejího vedoucího představitele, který by vedl jednotlivé západní církve podle jejich souhlasu. Jak však na to hledí katolíci?

2. Nebo otázka principů duchovního života. Ta bohužel na ekumenických setkáních nikdy nezaznívá. Má se zato, že duchovní život je záležitost výhradně osobní a nějaké nesporné objektivní zákony nemá a mít nemůže. To znamená, že daný problém v podstatě patří do kategorie "druhořadého", v níž vládne naprostá neurčitost. V Pravoslaví však (máme-li na mysli svaté a ne nejrůznější názory teologů) tento problém patří do oblasti "hlavních", dokonce nejdůležitějších, protože je zřejmé, že při nesprávném chápání duchovního života samo věroučné pravověří přirozeně nepřinese žádný užitek.

Pro pravoslavné je duchovní cesta západních svatých cestou klamu. Hle, jedno z jasných vyjádření známého ruského askety minulého století, svatého Ignatije Brjančaninova, o katolických svatých: "Západní se snažili oživit emoce, krev a představivost; brzy v tom dosahovali úspěchu, dostávali se do stavu duchovního klamu a vytržení, který nazývali svatostí. Takového charakteru jsou všechna jejich vidění. Ten, kdo čte jejich díla, se nemůže vyhnout nákaze duchem klamu… Východní křesťané a všechna dítka Církve jdou k posvěcení a čistotě cestou zcela opačnou; umrtvením smyslů, krve, představivosti… (Sobranije pisem. Moskva-Sankt Petěrburg, 1995, s. 322).

Pro západní tradici jsou mnozí její asketové, kteří šli onou (klamnou) mystickou cestou, skutečně svatými a nezřídka dokonce největšími svatými, církevními učiteli (např. František s Assisi, Kateřina Sienská, Terezie z Ávily, Ignác z Loyoly, Terezie od Dítěte Ježíše a další). I když přitom západní tradice neodsuzuje cestu pravoslavných svatých, nenásleduje ji.

Co je příčinou takového vážného rozporu v tak životně důležité otázce - to je zvláštní téma, vyžadující speciální rozbor. Zde je možno pouze jako ilustraci uvést nejčastější odpovědi z obou stran. Z východní: katolická strana ignoruje základní principy duchovního života, nezachovává "dopravní předpisy" a proto je pro ni "vše dobré" a "všichni jsou dobří". Ze západní: pravoslavní hledí na projevy duchovního života velmi úzce, omezují jej pouze na svoji vlastní tradiční cestu a zapomínají, že "Duch vane, kam chce" (Jan 3,8). Takto se v otázce principů duchovního života a chápání křesťanské svatosti a dokonalosti znovu ocitáme před těžkým problémem "obsahu a formy", "hlavního" a "podružného".

3. Dalším z takto problematických ilustrací mnohotvárnosti projevů současného církevního života je stále se šířící interkomunio.

Je-li pro mnohé západní církve interkomunio projevem takzvané eucharistiské "pohostinnosti" a lásky ke křesťanům jiných konfesí a pohlíží se na ně jako na jeden z prostředků dosažení jednoty křesťanů a církví, pak pro pravoslavné je jeden kalich svědectvím jednoty víry a aktualizací jednoty života v Církvi. Vzájemné sjednocení ve svatém přijímání před tím, než nejvyšší církevní správa kanonicky potvrdí mezicírkevní jednotu, je podobné nezákonnému sjednocení v lásce (na rozdíl od zákonného, manželského), avšak uskutečněnému na mnohem hlubší úrovni - mystické, a proto mimořádně postihující lidského ducha.

Uvedené ilustrace, které by bylo možno uvádět do nekonečna, svědčí o velmi složitých otázkách, spojených s problémem mnohotvárnosti. Co je hlavní a co podružné v oceánu církevního života? Co je forma a co obsah? Jaké projevy církevního života vyjadřují apoštolskou víru a přispívají k jejímu hlásání a které svědčí o degradaci v dané církvi, deformují a brzdí ji? Do jaké míry různé formy překážejí vzájemnému chápání a naopak, které stimulují dialog?

Těmito otázkami se přirozeně nevyčerpává okruh problémů, spojených s mnohotvárnou realitou života církví, a to jak vnitřní, tak i obrácenou k vnějšímu světu. Svědčí však o důležitosti tohoto tématu a jeho aktuálnosti v současném mezikonfesním dialogu.




Zpět na rozcestník „A. Osipov - české překlady přednášek“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage


NAVRCHOLU.cz