Duchovní život křesťana

Interview s profesorem MDA A. I. Osipovem

"Pravoslavnaja Moskva" č. 9 (104-105), březen 1997

Alexeji Iljiči, v současné době si stále více lidí, kteří překračují práh chrámu, uvědomuje, že tím hlavním v Církvi je vnitřní duchovní život křesťana. Dnes je již vydán dostatek literatury zasvěcené prospívání v duchovním životě. Člověk, který se pokouší vtělit rady a ponaučení svatých otců do života, však velmi brzy zpozoruje, že učinit tak není vůbec jednoduché. Co je příčinou?

První a hlavní příčina spočívá v tom, že otcové většinou dávali rady konkrétní osobě nebo osobám a vždy se zřetelem na jejich duchovní vyspělost a zvláštnosti jejich osobnosti. Proto se u otců přirozeně objevují rozdíly v radách různým osobám v jedné a téže otázce. Odtud pramení i reálné nebezpečí záměny rady udělované duchovnímu dítěti s radou pro dospělého muže. Pro nezkušeného je otázka, jak pro sebe, současného člověka, vybrat užitečnou radu, často neřešitelná. Druhý důvod je spojený s prvním. Je složité zorientovat se v hojnosti a rozmanitosti svatootcovských děl. Vyžaduje to určité poznání základních pravd duchovního života, aby člověk pochopil, koho ze svatých otců je třeba číst především a koho, byť dočasně, opominout. To vše staví každého, kdo hledá spásu, před naléhavý úkol najít skutečného vůdce s duchovní zkušeností, který může pomoci při řešení těchto složitých otázek. O nezbytnosti duchovního učitele hovoří všichni svatí otcové.

Simeon Nový Teolog kategoricky tvrdí, že bez duchovního otce prakticky není možné se zachránit. Sdílí tuto myšlenku ostatní svatí otcové?

Tato myšlenka je rozšířená i u dalších svatých otců. Mnozí z nich hovoří o tragické situaci, kdy duchovní učitelé nebudou. "Co dělat?" říkají a jako východisko ukazují nechat se vést svatým Písmem, díly svatých otců a radami prospívajících bratří, ale velmi opatrně.

Svatý Ignatij (Brjančaninov) hovoří o tom, že duchovní učitel musí přivádět duše ke Kristu a ne je používat k vyzdvižení své autority. Jak však řadový člen Církve pozná, že to je skutečně člověk, jemuž je možno svěřit svůj duchovní život?

Je velmi těžké odpovědět obecně, neboť každý člověk potřebuje individuání přístup v řešení daného problému. Existují však některé společné znaky, které dovolují mluvit o tom, je-li tento člověk skutečně "pastýř dobrý". Autoritativnost (kdy tato osoba často vyžaduje přísné plnění svých pokynů a svým názorům přikládá neodvolatelný charakter), to je první příznak, jehož přítomnost svědčí, že člověk, který před vámi stojí, je duchovním otcem jen zdánlivě.

Druhým příznakem je, když tito lidé kolem sebe vytvářejí jakousi sektu, takzvaný okruh duchovních dětí.

Třetím, velmi důležitým znamením je, že pro duchovní děti takového vůdce se svaté Písmo a svatootcovská díla stávají ve srovnání s jeho radami a doporučeními druhořadými.

Máme-li rozeznat, je-li duchovní osoba duchovní nebo prostě jen sečtělá, může pomoci při bližším seznámení intuice. Vycházejí rady toho, který vede, ze života podle svatých otců nebo jsou to teoretická doporučení, která si zapamatoval? A opět: k jakým pramenům se při vedení více obrací: ke svatootcovským dílům nebo ke světským spisovatelům a myslitelům? Pozorný člověk si všimne, zda-li se duchovní při bohoslužbě modlí, nebo jen vykonává ustanovený obřad.

Při výběru duchovního otce v něm mnozí chtějí vidět takzvané nadpřirozené dary Svatého Ducha: schopnost léčit, prozorlivost (jasnozřivost) a tomu podobné. Je oprávněný takový přístup?

Toto kritérium výběru je zcela chybné. Svatí otcové jednomyslně říkají, že nejvyšším darem, který je dáván duchovnímu vůdci, je dar správného úsudku (moudrosti, rozlišování). Bez něj se mohou všechny ostatní dary ukázat jako zhoubné. Dějiny askeze ukazují, jak mnozí z těch, kdo dosáhli velkých obdarování, upadali do duchovního klamu a jejich život skončil tragicky. Ctihodný Makárij Veliký o tom říká: "Je možné se setkat s dušemi, které přijaly Boží blahodať … ale přitom z nedostatku praktické zkušenosti zůstávají ve stavu velice neuspokojivém v porovnání se stavem, jaký vyžaduje a dává pravá askeze." V monastýrech o takových říkají: "Svatý, ale nezkušený," a zachovávají při kontaktu s nimi obezřetnost… Proto se domnívám, že taková situace, kdy lidé nehledají pravdu, nedychtí po spáse, ale po čemsi neobvyklém, efektním, je špatná.

Dnes se tiskne mnoho životopisů a vyjádření současných asketů, kde se hovoří o brzkém konci světa a tomu podobných eschatologických stránkách víry. Jaký má být podle Vašeho mínění náš vztah k takovým zprávám?

K radám lidí, kteří pravoslavnou církví nebyli kanonizováni, je potřeba se chovat velmi obezřetně. Církev nám předkládá "přepychový stůl svatootcovských pokrmů". Máme mnoho děl svatých otců, množství rad a návodů na cesty ke spáse. Vzniká-li pochybnost, je lepší být zdrženlivý… Neštěstí naší doby spočívá právě v tom, že opouštíme vedení svatých otců a honíme se za pochybnými novinkami, přesně v duchu této doby: reklama, reklama, reklama! Musíme být ve vztahu k dílům těch, kdo se ještě nezařadili do zástupu nesporných církevních autorit, nanejvýš ostražití.

Nicméně ani zde se neobejdeme bez jednoho "ale". Dnes pozorujeme tendenci ke kanonizací lidí pochybných … Ducha klamu (prelesti) se (někteří) pokoušejí legalizovat podobně, jako to udělali římští katolíci, když upadli do uctívání Františků, Kateřin, Terezií atd. Je-li záležitost pochybná, lépe ji odložit stranou, přičemž ani neodsuzujeme, ale ani nepřijímáme. Máme stůl bohatě prostřený "svatootcovskými pokrmy", ale my říkáme: "Ne, to nám nestačí, my chceme slavičí jazýčky!" Jenže takový přístup jasně svědčí, že v duši člověka schází vědomí hříšnosti a touha po pravdě. Nehledáme pravdu, nýbrž exotiku. Už samotná situace, kdy je vyhledávána exotika, hubí ty, kdo hledají, i ty, kdo poučují.




Zpět na rozcestník „A. Osipov - české překlady přednášek“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage


NAVRCHOLU.cz