A. I. Osipov, prof. Moskevské duchovní akademie

„Pravoslavnaja beseda“ č. 4 (1998)

 

V čem tkví podstata křesťanství

 

 

Křesťanství zcela odpovídá jednomu slovu – Kristus. Co to však znamená? Je to oběť, kterou Kristus uskutečnil kvůli lidskému rodu. Je to Jeho přijetí celé lidské přirozenosti, celého našeho poranění, vší porušenosti, která postihla Adama a poté všechny jeho potomky kvůli odpadnutí od Boha. Kristus se za nás stal obětí za hřích (viz 2 Kor 5,21). V tom tkví to nejpodstatnější, co odlišuje křesťanství od všech ostatních náboženství.

V jiných náboženstvích není zakladatel nikým jiným, než zvěstovatelem nového nebo starého a dávno zapomenutého učení. Proto nemá ve všech ostatních náboženstvích zakladatel ten výjimečný význam, jako má Pán Ježíš Kristus v křesťanství. Zakladatel je v jiných náboženstvích učitelem,  hlasatelem Boha, zvěstujícím cestu záchrany, a ne více. Učitel je pouze hlásnou troubou Boží, hlavní je však učení, které od Boha tlumočí. Proto je ve všech ostatních náboženstvích zakladatel  vzhledem k učení, které hlásal a vůči náboženství, které založil, vždy druhořadý. Podstata náboženství na něm nezávisí, je prakticky  nahraditelný. Náboženství by nikterak neutrpělo, kdyby je vybudoval jiný učitel nebo prorok. Například buddhismus by mohl klidně existovat, kdyby bylo dokázáno, že Buddha nikdy neexistoval a jeho zakladatelem je někdo jiný. Islám by mohl klidně existovat, kdyby se místo Mohameda ocitl kdosi jiný. To se týká všech náboženství, protože  funkce jejich  zakladatelů spočívaly v jejich učení, které předkládali lidem. Učení bylo podstatou jejich služby.

Mohl by však křesťanství založit například svatý Jan Křtitel? Mohl by hovořit o mravním učení, o některých pravdách víry, ale nebylo by to hlavní – Oběť! Bez oběti Bohočlověka Ježíše Krista na Kříži není křesťanství. Nyní je možno pochopit, proč byl všechen oheň odmítavé kritiky namířen na odstranění Krista jako skutečně existující Osoby! Kdyby Jeho nebylo, kdyby nebylo Toho, kdo za nás trpěl, kdo přijal smrt na Kříži, křesťanství by se okamžitě rozpadlo. Ateistické ideologie to velmi dobře chápaly.

Když tedy nechceme vyjádřit podstatu křesťanství prostě jedním slovem – Kristus, řekneme: křesťanství spočívá v Kristově Kříži a Jeho Vzkříšení, skrze něž lidstvo konečně obdrželo možnost nového narození, možnost obrození, obnovení padlého Božího obrazu, jehož nositeli jsme.  Protože podle své takzvané „přirozené“ podstaty nejsme schopni sjednocení s Bohem, neboť nic porušeného nemůže být účastno Boha, je k uskutečnění Boholidství nutné odpovídající znovustvoření lidské přirozenosti. Kristus ji obnovil v sobě samém a poskytl možnost každému z lidí učinit podobně.

Druhým nejdůležitějším aspektem tvořícím podstatu křesťanství je správné duchovní uspořádání člověka. Zde křesťanství předkládá to, co ho principiálně odlišuje ode všech ostatních náboženství. Za prvé učení o Bohu, za druhé chápání podstaty a cíle duchovního života člověka, dále učení o Vzkříšení a mnohé další.

První, co je vlastní pouze křesťanství a ne ostatním náboženstvím, je tvrzení, že Bůh je láska. V jiných náboženstvích je tím nejvyšším, čeho dosáhlo náboženské vědomí na svém přirozeném stupni, představa o Bohu jako o spravedlivém, milostivém soudci; spravedlivém, ale ne více. Křesťanství hlásá cosi zvláštního: že Bůh je láska a pouze láska. Bohužel si toto křesťanské chápání Boha nachází cestu k lidskému vědomí a srdci těžce. Bůh-láska není „starým“ lidským vědomím nikterak chápán, tím spíše, že s obrazem Boha-soudce se setkáváme i v Evangeliu, v apoštolských listech a svatootcovských dílech. Jaké je však specifikum použití tohoto obrazu? Má výhradně poučně-pastýřský charakter a podle slov svatého Jana Zlatoústého to tak „chápou lidé hrubší“. Jakmile se však otázka týká výkladu podstaty chápání Boha, vidíme zcela jiný obrázek. Hlásá se naprosto jednoznačně: Bůh je láska a pouze láska. Nepodléhá žádným emocím: hněvu, utrpení, trestu, pomstě apod. Tato myšlenka je vlastní celé Tradici naší Církve.

Hle, alespoň tři autoritativní výroky – ctihodný Antonij Veliký: „Bůh je dobrý, bezvášnivý a neměnný.  Když někdo, uznávaje za milostivé a pravdivé to, že Bůh se nemění, nechápe ale, jak, když je takový, se z dobrých raduje, zlé si oškliví, na hříšníky se hněvá a když se kají, je k nim milostivý, pak je na to třeba odpovědět, že Bůh se neraduje a nehněvá, neboť radost a hněv jsou vášně. Je hloupé se domnívat, že by Božství bylo dobře nebo špatně kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý a činí pouze dobré. Nikomu neškodí, zůstává stále stejný. A my, když jsme dobří, vstupujeme do společenství s Bohem, protože se Mu stáváme podobnými, a když se stáváme špatnými, pak se od Boha oddělujeme kvůli odlišnosti od Něj. Když žijeme ctnostně, jsme Božími, ale činíme-li se špatnými, stáváme se zavrženými od Něj. To však  neznamená, že se Bůh na nás hněval, ale to, že naše hříchy Bohu nedovolují nás osvítit, ale spojují nás s mučiteli a démony. Když poté modlitbami a dobrými skutky dosahujeme odpuštění hříchů, neznamená to, že jsme Boha potěšili nebo změnili, ale že prostřednictvím takových skutků a naším obrácením k Bohu se hojí zlo, které je v nás a opět se stáváme schopnými okoušet Boží dobrotu. Takže říkat: ´Bůh se odvrací od zlých,´ je totéž, jako říci ´Slunce se skrývá před osleplými´.“

Svatý Řehoř Nysský: „Dokonce ani nikdo z těch, kdo jsou  málo pozorní v poznání pravdy Jsoucího, nebude odmítat, že není zbožné uctívat Boží podstatu, jako podléhající nějaké vášni libosti, nebo milosti, či hněvu. Byť se říká, že Bůh se raduje ze svých služebníků a hněvá se rozlíceně na padlý lid, protože miluje (viz Exod 33,19),  domnívám se, že v každém z takových výroků nás obecně uznávané slovo hlasitě učí, že prostřednictvím našich vlastností se Boží prozřetelnost přizpůsobuje naší nemohoucnosti, aby se ti, kdo jsou nakloněni ke hříchu, zdržovali zla pro strach z trestu a ti, kdo byli dříve zaujati hříchem, nezoufali nad návratem skrze pokání, hledíce na Jeho milost.“

Svatý Jan Zlatoústý: „Když slyšíš slova ´rozlícenost´ a ´hněv´ ve vztahu k Bohu, nerozuměj pod nimi nic lidského: jsou to slova, jimiž se Boží laskavost sklání k člověku. Božství je cizí všemu podobnému. Hovoří se tak však proto, aby byl předmět přiblížen chápání lidí hrubších.“

Takových citátů je možno uvést kolik je libo. Všechny hovoří o tom samém, jako apoštol Jakub: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben vlastní žádostivostí“ (Jak 1,13-14).

Je to zcela nové, v lidských dějinách jedinečné chápání Boha. Vskutku, pouze Boží Zjevení mohlo dát takové učení o Bohu, neboť nikde v přirozených náboženstvích takové nenacházíme. V přirozených náboženstvích to bylo nemyslitelné. A byť křesťanství existuje dva tisíce let, je to málo přijatelné dokonce i mezi křesťany. Starý, vášnivý člověk, vládnoucí v naší duši, hledá pozemskou spravedlnost, která trestá zločince a odměňuje spravedlivé; a proto největší Boží zjevení toho, že Bůh je láska a pouze láska, není lidským vědomím nikterak přijímáno. Z lásky, a pouze z lásky, a ne kvůli „zadostiučinění“ takzvané Spravedlnosti Boží, ne pro „vykoupení“ poslal Bůh svého jednorozeného Syna.

„Vykoupením“ (psáno v uvozovkách) zde má prof. Osipov na mysli tento pojem v jeho právnickém výkladu, který se váže k lidskému pojetí práva. Proto jej klade vedle západního termínu „zadostiučinění“, jímž byl vykládán princip Kristovy oběti na Západě. (Pozn. překl.)

Druhá zvláštnost křesťanství (v současnosti je správnější říci Pravoslaví) se týká podstaty duchovního života člověka. Křesťanství je zcela zaměřeno na uzdravení duše, a ne na odměnu blažeností a rájem. Ctihodný Simeon Nový Teolog ukazuje: „Pečlivé plnění Kristových přikázání učí člověka (tj. odhaluje člověku) jeho nemoci.“ Obraťme pozornost na to, co ctihodný Simeon zdůrazňuje: plnění přikázání nečiní člověka vykonavatelem zázraků, prorokem, učitelem, nečiní ho hodným všelijakých odměn, darů a nadpřirozených sil, což je nejdůležitějším následkem „splnění“ stanovených příkazů ve všech ostatních náboženstvích a dokonce je to cílem. Nikoliv. Křesťanská cesta vede člověka k něčemu zcela jinému – k tomu, aby člověk spatřil nejhlubší poškozenost lidské bytosti, pro jejíž uzdravení se Bůh Slovo vtělil a bez jejíhož poznání je člověk v principu neschopnen správného duchovního života a přijetí Krista Spasitele.

Jak se křesťanství liší od ostatních náboženství! Jak krátkozrací jsou ti, kdo hovoří o společném náboženském vědomí, o tom, že všechna náboženství vedou ke stejnému cíli, že všechna mají stejnou podstatu. Jak naivně to zní! Pouze člověk, který vůbec nechápe křesťanství, to může říkat.

V křesťanství odhalují „činy“ člověku jeho skutečný stav – stav nejhlubšího poškození a pádu: ať se mne dotkneš z jakékoli strany, všude jsem nemocný. Pouze při přiznání této nemoci v člověku vzniká správná duchovní síla. Tehdy se stává člověk silným – když do něj vstupuje Bůh. Jak silný se cítil apoštol Petr? Co o sobě píše apoštol Pavel? „Třikrát prosil Boha.“ Výsledek: „Moc má v nemoci se vykonává.“ Jaký ve skutečnosti jsem se ukazuje pouze skrze sebepoznání, do člověka vchází Pán a tehdy člověk skutečně dostává sílu: „I kdyby se na mne zřítila obloha, mou duší to neotřese,“ říká avva Agathon. Co je však člověku zaslíbeno? Svatý Jan Zlatoústý říká: „Bůh nepřislíbil uvést nás v ráj, ale do samého nebe, a nezvěstuje nám království rajské, ale Království Nebeské.“ Ctihodný Makárij Egyptský píše: „Koruny a diadémy, jež dostávají křesťané, nejsou stvořené.“ Obnovený člověk nedostává nic stvořeného, dostává samotného Boha! Zbožštění – tak se nazývá náš ideál. Je nejtěsnějším sjednocením člověka s Bohem, je plností rozvinutí lidské osoby, je stavem, kdy se člověk stává vskutku synem Božím, Bohem podle blahodati. Jaký kolosální rozdíl mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími!

Tím možná nejdůležitějším, o čem hovoří křesťanství a co ho odlišuje od ostatních náboženství, bez čeho nemůže být, je jeho největší dogma, vyjádřené v nejdůležitějším křesťanském svátku – Pasše. Je do dogma o Vzkříšení. Křesťanství nehovoří prostě o tom, že křesťanská duše se sjednocuje s Bohem, že duše bude zakoušet ty či ony stavy. Ne, tvrdí, že člověk je duše a tělo, jediná duchovně-tělesná bytost a zbožštění není vlastní jen duši, ale duši i tělu. V obnoveném člověku se vše mění, nejen duše, mysl a city, ale i samo tělo.

Křesťanství hovoří o vzkříšení jako o skutečnosti, která následuje za Vzkříšením Kristovým. Každý, kdo je Kristův, nemůže nebýt vzkříšen! Vzpomeňte, jak provokativně zněla řeč apoštola Pavla o Vzkříšení na areopágu. Mudrci ji přijali jako pohádku, fantazii. Křesťanství však Vzkříšení hlásá jako jedno ze svých ústředních dogmat. Zvěst o Vzkříšení prolíná celé křesťanské vědomí v průběhu celých dvou tisíc let. Největší svatí, kteří dosáhli Božího ozáření a osvícení rozumu, hlásali tuto pravdu se vší silou a rozhodností. Je v dějinách náboženského vědomí lidstva jedinečná.

Křesťanství není náboženství, které by bylo mimo nás a ve kterém bychom mohli vidět jakýsi předmět spekulací, zkoumaje podobnost a odlišnosti mezi ním a jinými objekty. Křesťanství je svou přirozeností vlastní člověku. Křesťanem se však člověk stává pouze tehdy, když spatří, že se nemůže zbavit vášní a hříchů, které ho trápí.  Vzpomeňte na Dantovo „Peklo“: „Moje krev tak  planula závistí, že bylo-li druhému dobře, viděl bys, jak zelenám.“ Hle, to jsou muka. Jakákoli vášeň přináší člověku utrpení.  Člověk začíná vidět, co je hřích, co je vášeň, jaká je to hrůza, jen když přistoupí ke křesťanskému životu. Tehdy začíná vidět potřebu Boha, Spasitele.

V lidském vědomí se neustále odehrává zápas mezi starým a novým člověkem. Jakého Boha si člověk vybere: Boha Krista nebo boha antikrista? Jen Bůh mne spasí a zachrání, dá možnost stát se skutečným synem Božím v jednotě se Synem, vtěleným Slovem. Ten druhý mi lživě slibuje všechna pozemská blaha na okamžik. Co si vybereš, člověče?

V každém případě pamatuj, že tě ze světa vášní (tj. utrpení), žijících v duši, nezachrání růžové brýle nebo moudrost pštrosa schovávajícího hlavu do písku při nevyhnutelném nebezpečí, ale statečný a čestný pohled na sebe sama, na své takzvané síly a vědomí své hluboké duchovní bídy. To ti otevře skutečnou záchranu a skutečného Spasitele – Krista, v němž spočívá všechno tvé blaho věčného života.




Zpět na rozcestník „A. Osipov - české překlady přednášek



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage


NAVRCHOLU.cz