A. I. Osipov, prof. Moskevské duchovní akademie

„Pravoslavnaja beseda“ č. 1, 1992

 

Hledání pravdy

 

 

Otázka po smyslu života spočívá buď v tom, co je bytí, nebo v tom, co je pravda. Vždy stála před lidstvem nehledě ani na sžíravou filosofickou skepsi, ani na nároky rozumu omezit život na čistě pozitivistický nebo utilitární rozměr.

Co je pravda? Při pokusu odpovědět na tuto otázku vystupují v aréně dějin čtyři základní uchazeči: filosofie, věda, mystika a náboženství.

Filosofie tvrdí,

že pravda je hledaný výsledek činnosti „čistého“ rozumu, neboť pravda je racionální a může být vyjádřena v konkrétních pojmech a úsudcích. Jak se zdá, všechny myšlenkové systémy tuto tezi nepřijímaly. Svůj nesouhlas však opět zdůvodňovaly diskursivně-logickou metodou, čímž potvrzovaly, že na rozum pohlížejí při řešení této otázky jako na hlavního soudce.

Věda (přírodní):

pravda je „objektivní realita“, postižitelná především empirickou cestou, nebo (20. stol.) „užitečný“ typ této reality.

Mystika všech dob:

pravda je nevyjádřitelné „nic“,  prožívané osobou ve zkušenosti vnitřního splynutí s ním. Poznání „ničeho“ je v podstatě mimokonfesní, není spojeno s žádným „ortodoxním“ učením.

Křesťanství:

pravda je sám Bůh, nekonečný ve své poznatelnosti a proto vždy nepostižitelný  ve své podstatě,  neustále se však odhalující ve svém působení. Pravda je vtělivší se Bůh – Pán Ježíš Kristus. Jeho poznání je podmíněno přísným zákony duchovního života.

Na rozdíl od filosofie a vědy, jejichž metody zcela podléhají rozumové kontrole, je mystika iracionální. Náboženství však zahrnuje poznávací schopnosti člověka v plnosti. V různých etapách jeho duchovního rozvoje předkládá jak racionální, objektivní metody poznání (vědecká teologie), tak i iracionální, duchovní.

Filosofická metoda hledání pravdy vyvolává hluboké pochybnosti především proto, že je svou podstatou čistě rozumová. To znamená, že  v sobě zahrnuje jistou logiku a určitý pojmový aparát. To činí z filosofe obvyklý formální systém. Jestliže je však logika věcí čistě instrumentální, bezvášnivou, pak s pojmy je to nesrovnatelně horší. Dokonce i ve zvláštním intuitivním nebo mystickém osvícení, když kontempluje hlubinnou skutečnost přesahující hranice tohoto „trojrozměrného“ světa, by ji filosof nemohl popsat, protože v našem lexikonu scházejí odpovídající slova (pojmy) nebo obrazy. Navíc je pravidlem, že všechna slova (pojmy) jsou (kromě matematických abstrakcí) velmi nepřesná. V. Heisenberg proto správně psal: „Významy všech pojmů a slov, které se vytvářejí prostřednictvím vzájemného působení mezi světem a námi samotnými, nemohou být přesně určeny… Jen cestou rozumového myšlení proto nikdy nelze dojít k absolutní pravdě.“

Je zajímavé porovnat tuto myšlenkou současného vědce a myslitele s výpovědí křesťanského askety Simeona Nového Teologa, který žil tisíc let před Heisenbergem, neznal kvantovou mechaniku a vůbec se nezabýval přírodovědou. Hle, zde jsou jeho slova: „… oplakával jsem lidský rod, protože lidé, hledajíce neobvyklé důkazy, uvádějí lidské pojmy, záležitosti a slova a domnívají se, že zobrazují božskou podstatu, tu podstatu, kterou nikdo ani z andělů, ani z lidí nemohl ani spatřit, ani pojmenovat.“ Jak vidíme, obě tyto výpovědi vyslovují v podstatě totéž: pravda, jakkoli bychom ji nazývali, je vůči rozumu transcendentní.

Když navíc filosofie staví otázku o pravdivosti poznání, uskutečňovaného uvnitř ní, ocitá se v začarovaném kruhu. Nemůže, stejně jako jakýkoli formální systém, samostatně dokázat pravdivost  sebe samé. To dokázal Gedel svou druhou theorémou o nemožnosti dokázat nespornost formálního systému prostředky samotného systému. Filosofie v principu není schopna opustit hranice té rozumově-empirické danosti, která je naznačena kruhem jejího logicko-pojmového aparátu. K tomuto vývodu fakticky také filosofie ve svém historickém rozvoji došla, když sledovala problém bytí.

Jinou cestou jde rozum v hledání pravdy při přírodovědeckém poznání světa. A přestože tato cesta je historicky významně kratší než filosofie, je ve svých výsledcích neméně efektivní. K jakým výsledkům dochází vědecké myšlení v poznání bytí?

Současná věda je při všech svých ohromných výsledcích a - přesněji - díky nim, skromnější, než věda nedávné minulosti. Vědci nyní řidčeji než dříve hovoří o bezpodmínečných zákonech ale častěji o teoriích a hypotézách, méně o „pravdě“ ale více o „modelech“. Tyto modely již nejsou chápány jako rozumové nebo názorné kopie skutečnosti, ale jen jako efektivní metody uvažování nad problémy skutečnosti, určené k dosažení cílů, které si člověk určil.

Existují charakteristické zvláštnosti současné vědy, jež jsou zajímavé ohledně stanovení stupně důvěryhodnosti vědeckých závěrů.

Za prvé dnes vědci zřídka hovoří o nějaké jediné univerzální „vědecké metodě“.  Používají nové metody k řešení nových problémů.

Za druhé vědci vytvářejí různé modely, aby pochopili tytéž jevy. Jedním z nejznámějších příkladů je zkoumání podstaty světla, kde je v závislosti na cílech světlo zkoumáno buď jako částice, pohybující se v prostoru ohromnou rychlostí, nebo jako vlnění v energetickém poli. A přestože taková dialektika kvantové mechaniky přesahuje meze obvyklého uvažování, vědci přiznávají, že použití těchto modelů dává nejlepší možnosti pro popsání podstaty světla.

Za třetí dochází k přehodnocení chápání objektivity ve vědě. Stále častěji se přiznává, že vědci ve svých výzkumech řeší otázky, položené lidskou osobou, a ne nějakou „objektivní skutečností“. Především od té doby, kdy se objevily práce V. Heisenberga, navíc existuje ve vědě pochopení, že alespoň při některých jemných pokusech, například spojených s výzkumem mikrosvěta, má na výsledky vliv samo sledování, a poznání, dosažené při pokusu, je tedy v mnohých ohledech relativní. Heisenberg psal: „Naše složité experimenty nepředstavují přírodu samu o sobě, ale změněnou a přetvořenou pod vlivem našeho působení v procesu výzkumu… Tudíž zde také těsně narážíme na nepřekonatelné hranice lidského poznání.“

Za čtvrté bouřlivý proces rozšíření hranic vědy činí stále zjevnějším, že na žádnou znalost nelze pohlížet jako na konečnou. (Příklad evoluce vývoje představ o atomu je snad nejjasnější). R. Feynman hovoří dokonce o nespolehlivosti vědy. „Proč je věda nevěrohodná?“ obrací se ke studentům. „Jakmile vyřknete něco z oblasti zkušenosti, se kterou jste se bezprostředně nesetkali, v ten okamžik se stáváte nevěrohodní. My však nevyhnutelně musíme hovořit o těch oblastech, jež jsme nikdy neviděli, jinak z vědy nebude žádný užitek… Chceme-li tedy, aby věda přinášela nějaký užitek, musíme vytvářet domněnky. Aby se věda neproměnila v prosté zápisy o vykonaných pokusech, musíme navrhovat zákony, vztahující se na ještě neprozkoumané oblasti. Nic špatného to není, jen se proto věda stává nevěrohodnou. Jestliže jste se domnívali, že věda je důvěryhodná, pak jste se mýlili.“

Tyto, stejně jako i ostatní zvláštnosti současné vědy a kritéria v ní dnes používaná, dovolují vědcům a vědeckým výzkumníkům učinit závěry o mezích tohoto vědění a jeho pravdivosti.

Vyjádření akademika L. Berga (SSSR) jako by shrnovalo to, co o tom řekli sami vědci. „Pravda ve vědě - to je vše, co je účelné a co je osvědčováno a potvrzováno zkušeností jako schopné sloužit dalšímu vědeckému pokroku. Ve vědě se otázka pravdy řeší praxí…“ Věda, dokonce i ta teoretická, je vždy ve svých konečných cílech hluboce „uzemněná“. Je principiálně uzavřena v horizontální rovině, není v ní místo pro problém pravdy, jak stojí v náboženství a filosofii. To ji činí jakoby apolitickou, indiferentní v otázkách  existence Boha,  pravdy, smyslu života, věčnosti apod.

Formálně „neutrální“ situace vědy ve světonázorovém ohledu ji nicméně nečiní skutečně neutrální eticky a duchovně, neboť mnohé vědecké výsledky jsou používány nebo mohou být používány k cílům, které jsou mravně a duchovně všechno možné, jen ne neutrální. A je-li úloha rozumu v etické orientaci vědy zcela zřejmá, otázka  jeho významu v duchovní orientaci vědy je složitější.

 


 

V této rovině je možno vydělit tři základní negativní tendence. Jedna z nich, je takříkajíc „nulovou variantou“, při níž jsou všechny duchovní otázky a sám problém pravdy prohlášeny za nevědecký pseudoproblém, který si nezaslouží vážné pozornosti. Podstata tohoto agnostického směru je zjevná a nevyžaduje zvláštní analýzu. Je nejpřesněji vyjádřena v Kristových slovech: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“ (Mat 8,22).

Druhá tendence, stejně tak stará jako nová, se projevuje v pokusu rozšířit meze poznání světa a moci nad ním na účet zahrnutí prvků magie a mystiky do vědy.

Mystika a magie, přestože mají jednotlivé společné prvky (iracionalita, víra v existenci nadpřirozených sil a další) se vzájemně odlišují charakterem vztahu k Nejvyššímu principu a jeho poznání. Je pravidlem, že mystika vychází z uznání Nejvyššího principu. Mystické poznání se uskutečňuje pouze ve stavu extáze. Mystikovi jsou lhostejné všechny hodnoty tohoto světa,  neusiluje o ně.

V magii tomu tak vůbec není. Je většinou vzdálena uznání Boha, není v ní vůbec nutná extáze a její cíle jsou výlučně z tohoto světa. V tom je ve svých základech podle Frazerova mínění  dokonce totožná s vědou. „Když se magie objevuje ve své čisté a obvyklé formě,“ píše, „předpokládá, že v přírodě musí jevy následovat jeden za druhým nevyhnutelně a neměně a nepotřebují zasahování osobního nebo duchovního zprostředkovatele. Její základy jsou tak totožné se základy současné vědy.“ Úkolem magie je přinutit duchy, vyšší síly, sloužit člověku v jeho výhradně pozemských zájmech bez ohledu na jejich mravní obsah. Podobně i jistá kategorie vědců míní, že etická kritéria jsou pro vědu nepoužitelná a že věda musí používat k dosažení vytyčených cílů (ovšem pozemských) různé prostředky.

Zvláště velký zájem dnes v mnoha zemích vyvolává tzv. psychotronika, senzibilismus, astrologie, spiritismus, jóga, telepatické jevy, telekineze apod. Známý americký vědec Dr. Moody vidí příčinu záliby současné osvícené společnosti v magii, čarování, okultismu a dalším: „Vzdálenost, dělící racionální, vědecký svět od světa magického, není velká,“ míní. Náš západní svět je proniknut magickým světonázorem. Židokřesťanská koncepce světa stvořeného Bohem je nutně doplňována světem, v němž vládne ďábel. Bůh se protiví ďáblu, síly bílého světa a ducha odolávají legiím temnoty a pozemských žádostí. Je možné, že podobné bipolární rozdělení je vrozenou lidskou vlastností, rozhodně však je součástí západní tradice.“

Někteří sociologové a psychologové na Západě jsou dokonce nakloněni vidět v magii a magických kultech kladné momenty. Tentýž Moody je toho názoru, že „satanisté se po léčbě prostředky magické terapie stávají lepšími občany, než byli před ní.“

Freud roku 1921 hovořil o vztahu psychoanalýzy k okultismu takto: „Zesílivší zájem o okultismus  nemusí být pro psychoanalýzu zcela nutně nebezpečný. Musíme být naopak připraveni, že se mezi nimi objeví vzájemná sympatie… Spojení a spolupráce mezi psychoanalytiky a okultisty se tak může ukázat jako přípustná a nadějná.“

Dříve, než zhodnotíme tuto tendenci v západní vědě, řekneme si o třetí „duchovní“ tendenci v ní, neobyčejně blízké k předcházející… Zřetelně ji vyjádřil jeden z velkých současných fyziků USA Ch. Townes ve své stati s velmi charakteristickým názvem „Splynutí vědy a náboženství“. Townesovou základní myšlenkou v této stati je, že věda a náboženství směřují k jednomu a témuž cíli, ale různými cestami. To znamená, že se zde v podstatě hlásá myšlenka o jednotě vědy a náboženství. Tato myšlenka, formou deistická a panteistická obsahem, kterou  nejednou vyslovil Einstein a další vědci, sahá až k Aristotelovi. V daném případě svědčí o hlubokém nepochopení ne-li náboženství vůbec, pak křesťanství určitě. Setkáváme se zde s otevřeným pokusem přeměnit metafyziku ve fyziku, místo nebe podvrhnout zemi a v samotném Bohu nespatřovat více než univerzální vesmírný princip. V tom možná spočívá jedna z nejhlubších chyb pozitivistického rozumu na jeho cestě k pravdě.

Totéž se vztahuje k magii. Obrat vědy k mysticismu nejen že nerozšíří meze jejího poznání, ale zavede ji dále od poznání pravdy, což nevyhnutelně bude mít pro člověka ty nejtěžší následky. Neboť mystika, hlásající takzvanou duchovní svobodu, ale ve skutečnosti svévoli v duchovním životě, ničí základy tohoto života.

Mystik hledá extázi, duchovní požitek, zjevení. „Vidí“ svou bezvášnivost, svou čistotu, svou sílu. Mystik nepoznává Boha a proto dává přednost hovoru o božském Nic, o Nevyjádřitelném, Nepoznatelném, o Jediném atd. Teolog a velký výzkumník náboženství F. Heiler ve svém monumentálním díle „Modlitba“ pravdivě poznamenává, že „důsledný mysticismus osvobozuje představu o Bohu od všech osobních atributů, zůstává ´nahé´ a čisté nekonečno.“ Mystik sám sebe v konečném důsledku vidí jako Boha (Gen 3,5).

Podobný mysticismus je v křesťanství nazýván klamem (duchovním obelstěním). Křesťanská zjevení, duchovní stavy a prožitky, které jsou bohužel také nazývány mystickými (což vede ke smíšení protikladných duchovních pólů: Kor 6,14-15), mají zcela jiný charakter.

V současnosti dostává používání termínu „mystika“ zvláště principiální charakter,  protože ve svém širokém významu, zahrnujícím dobro i zlo, pravdu i lež, Krista i Beliála (2 Kor 6,15), v němž je obvykle používán ve filosofické a teologické literatuře, zvláště snadno a nepozorovaně zavádí do mysli zhoubnou myšlenku o totožnosti podstaty asketických cest všech náboženství.

Tato theosofistická idea zcela znehodnocuje jedinečný význam oběti Pána Ježíše Krista a Jeho zjevení v díle spásy světa, a fakticky ničí  sám pojem pravdy a náboženství. Zbavuje tím člověka dokonce i myšlenky na možnost osudové chyby v nejsložitější a nejodpovědnější oblasti života – v oblasti duchovní. Takto ho činí slepou hračkou své blouznivosti a pýchy a často otevřeně démonických sil.

Když asketická, liturgická a hymnografická písemnost v ruském (slovanském, církevně-slovanském) jazyce, jejíž autory jsou lidé duchonosní, hovoří o skutečné svatosti, duchovnosti a společenství s Bohem, nepoužívá termín „mystický“, byť používá mnoho řeckých slov bez překladu. Jednou z příčin je prostá myšlenka, že jazyk je dán lidem ke vzájemnému pochopení, k označování různých věcí, a ne k jejich směšování. V posledním případě lidé ztrácejí „lidský“ vztah mezi sebou a se samotným životem, což je tendence, která stále hmatatelněji narůstá v teologii, filosofii a v celé humanitní sféře současného myšlení. Smíšení pojmů v duchovní oblasti a nedostatek vzájemného pochopení v ní je hroznější, než v kterékoli jiné, neboť tato oblast je základem všech ostatních, základem samotného lidského bytí.

Je zřejmé, že negativní účinky rozvoje uvedené tendence ve vědě mohou být náležitě zhodnoceny pouze nejvážnějším zkoumáním křesťanských principů života a kritérií pravdivosti poznání (jako všeobecných a optimálních).

Výsledky rozumového uvažování jsou zvláště v současné epoše velmi názorné. Jeho, v historii nebývalé, vědecko-technické úspěchy  jsou doprovázeny tím, že se objevily stejně nebývalé síly ničící život.  V první řadě se tyto síly objevují v duchovně-mravní oblasti. Dnes se stírají hranice mezi dobrem a zlem, vše je obraceno na ruby, vše se mísí. A ani současná filosofie, která samotný pojem „pravda“ odstraňuje z oblasti svých spekulací, a tím méně věda, pro niž jsou duchovni kategorie pseudoproblémy, není ve stavu zastavit tento proces, vedoucí lidstvo k záhubě.

Evropská  civilizace dnes (miláček „svobodného“ rozumu), čím dál více připomíná rostoucího hada pohlcujícího svůj ocas. Je nepochybné, že v samotném „projektu“ civilizace se padlý lidský rozum  dopustil principiální chyby. Dnes, koncem 20. stol., se to stává stále jasnějším.  Zřetelněji se rýsují různé cesty rozumu, lépe jsou vidět jeho meze. A v tomto vidění další slepé uličky, do které se dostal rozum, jenž se odtrhl od duše, se ještě jednou ukazuje naděje na  jeho obrození. Je možné pouze na cestě duchovně-mravního očištění člověka, jeho srdce, v němž probíhá poznání Boha – Pravdy (Mat 5,8). Pascal správně napsal: „Nepoznáváme pravdu pouze rozumem, ale i pomocí srdce,“ – srdce očištěného od vášní.

Stávalo se to mnohokrát v dějinách civilizací, které zanikaly, když rozum už nebyl schopen vidět své meze, překračoval hranice poznání a upadal do bláznovství. Jiní pokračovali v životě a rozvoji, ale podstatným způsobem se změnili, neboť správný rozvoj byl vždy spojen s pokorou rozumu, s mravním a duchovním očistěním národů, do jehož základu bylo položeno správné náboženské chápání člověka a světa.




Zpět na rozcestník „A. Osipov - české překlady přednášek



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage


NAVRCHOLU.cz