Hrdinství otce Luky

Vyprávění podle skutečného příběhu

Nevelká vesnice mezi hlubokými lesy a bažinami, široširé sremské roviny1, prožívala zlé dny. Po špatně vyštěrkované silnici poskakující vojenská vozidla, pokrytá blátem a maskovaná povadlými větvemi, zastavila se uprostřed návsi. Přijížděli sem hitlerovští okupanti za doprovodu chorvatských ustašovců2, aby »převzali moc« do svých rukou. Náves byla liduprázdná, jen toulaví psi pobíhali neklidně kolem, překvapeni nezvyklým ruchem. Vesničané provázeli z úkrytů hněvivými pohledy nepřítele, čekajíce, co se bude dít. Před radním domem bylo rovněž liduprázdno. Starosta obce s notářem a písařem odešli domů, když se nemohli dohovořit telefonem se sousední vesnicí, aby zjistili, co se děje.

Radní dům hlídal jen obecní strážník, děda Cveja Stojič. Seděl ve strážnici u stolu a díval se nepřítomným pohledem do rohu strážnice, jakoby čekal, že odtud někdo vystoupí a potěší ho. Ani kouření mu dnes nechutnalo, a děda Cveja byl přece vášnivým kuřákem. Hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou o strašném neštěstí, které postihlo celý národ. Nemohl tomu ve své prostotě uvěřit, že by byla armáda poražena a dravý nepřítel spolu se zrádnými ustašovci že by obsazovali vesnice, města, pálili domy a vraždili obyvatele, odháněli stáda dobytka a vykrádali sýpky. Neuvěřitelné zprávy přinášeli uprchlíci z krajů obsazovaných nepřítelem. Zvali i zdejší vesničany, aby také uprchli na druhou stranu za řeku Sávu, dokud je ještě čas. Nač utíkat, stejně je to nedaleko a v lesích a bažinách snadno se ztratíš, myslili si vesničané. Děda Cveja myslil i na syna, který bojoval kdesi v Banátě3 a o němž neměl žádných zpráv. Těžkou měl hlavu ze všeho toho, a nic jej už na světě netěšilo.

Pojenou jej vytrhl ze chmurných myšlenek dupot okovaných bot a křik.

»Kdo je kde? Copak tu nikdo není? Kde se skrývá ta srbská pakáž?«

Dveře od strážnice se rozlétly a na prahu stanul ustašovec s napřaženou puškou s bodlem a za ním se šklebil vychrtlý hitlerovský »oberfeldwébl« se samopalem v rukou.

»Kde je starosta?« hulákal ustašovec.

»Šel domů,« odpověděl děda Cveja aniž povstal ze židle.

»Stoupneš si, dobytku, když s tebou mluvím?« zařval ustašovec. »Nebo tě mám zvednout?« výhrůžně dodal.

Děda Cveja mávl rukou, podíval se vyčítavým pohledem na ustašovce a řekl mu: »Donedávna jsme byli bratři a co jsi dnes? Nestydíš se zrazovat a spřáhnout se s hitlerovci? Lépe by to bylo...« ale nedořekl již.

Ustašovec se vrhl k němu a uhodil jej pěstí do obličeje, až mu vytryskla z nosu krev, a rozlícen dědovou smělostí, uchopil jej a sípavým hlasem křikl: »Marš ven, neřáde srbský, a rychle nás veď ke starostovi, než ti vpálím kulku do těla. Já tě naučím poslouchat!«

Děda Cveja, zalit krví, vyšel ze strážnice a cestou si rukávem utíral krev řinoucí se mu z nosu a úst. Za ním vyšel ustašovec a oberfeldwébl a něco se domlouvali. Vojáci na návsi zvědavě pokukovali z vozidel, z nichž se neodvažovali vystoupit. Zarážel je ten těžký klid a prázdnota vesnice.

Trojice se ubírala širokou ulicí ke starostovu obydlí. Nikdo nevyšel na ulici, aby se podíval, kam jdou. Jen skulinami dveří a okenic dívali se vesničané výhrůžně a se zaťatými pěstmi za jdoucími.


Na návsi je rušno. Před domy stojí vesničané a živě rozmlouvají o sdělení, které právě obecní strážník veřejně vyhlásil. Ustašovec na pokyn nacistických okupačních úřadů dal starostovi podrobné informace a pohrozil mu přísným trestem, nebude-li jich dbáno a budou-li sabotovány. Žádal, aby bylo na potvrzení odevzdáno určené množství dobytka, koní, obilí a jiných potravin. Nikdo nesmí opouštět vesnici bez povolení, všechny zbraně musí býti ihned odevzdány. Vojenské jednotce musí býti poskytnuty všechny potřeby a bezpodmínečně plněny všechny příkazy. Od soumraku do svítání nikdo se nesmí zdržovati na ulicích. Kdo neuposlechne nařízení, bude přísně potrestán.

Vesničané se pomalu rozcházejí domů. V očích jim plane hněv a nenávist. Se zaťatými pěstmi jdou za svojí obvyklou prací. Na celou vesnici padl smutek v očekávání neznámých budoucích dnů.

V radním domě starosta s notářem odpovídají na četné dotazy ustašovce, který převzal obecní správu. Pořizují seznam všech zdejších mužů, vojáků, osob politicky činných a těch, kteří mají někoho na druhé straně za řekou Sávou.

Okupace, nový chorvatský stát, nenávist ustašovců vůči srbské národnosti, zatýkání, loupení a vraždění. Takový byl »spravedlivý stát« chorvatského zrádce poglavnika v rámci »tisícileté říše« německých nacistů.

Smutný život plynul na vesnici. Mnoho dobytka bylo již odehnáno, nejedna sýpka vyprázdněna; zbraní odevzdáno, že by je na prstech spočítal. Staré lovecké pušky a vojenská karabina z první světové války, takový byl výsledek tohoto přísného nařízení. Vesničané chodili zamračení, nemluvní, se sklopenými hlavami, jako by je něco tížilo. Jen tu a tam pohlédl výmluvně známý na známého, když četli vyhlášky na obecní tabuli. Děti nechodily do školy, protože srbský učitel a učitelka byli zatčeni a odvedeni neznámo kam. Otec Luka, starý, zkušený a nebojácný kněz, se starou vlasteneckou a písmáckou tradicí, nesměl konat bohoslužby. Odebrali mu klíče od chrámu a pohrozili mu, pokusí-li se o nějakou propagandu. Den ze dne čekal, kdy jej také ustašovci odvedou. Byl jim příliš na očích. Uprostřed návsi stál chrám, radní dům a fara, jeden druhému vidí na práh dveří, kdo kam chodí.

Práce na poli vázla, nikdo nechtěl pracovat na okupanty. V okresním městě byl zřízen koncentrační tábor. Nařízení stíhalo nařízení, ale málokdo jich dbal. Srdce lidí se zatvrdila a raději trpěli, než by se pokořili nepříteli a surovým ustašovcům. Nejeden z nich zaplatil za bezpráví páchaném na lidu životem. V hlubokých lesích se shromažďovali partyzáni, kteří přepadali osamělé skupiny hitlerovců a ustašovce, ničili a brali jim výzbroj. Nacistické úřady to znepokojovalo a nařizovaly ustašovcům přísnější správu. Obyvatelstvu bylo uloženo, aby každého podezřelého člověka ihned oznamovali úřadům. Nenávist lidu vzrůstala ze dne na den. S přicházejícím létem vzrůstal i neklid. Téměř každého dne dozvídali se vesničané zprávy o přepadávání obecních úřadů, strážnic chorvatských ustašovců a nacistických vojenských oddílů. Za noci nikdo nikam nevycházel, protože si nebyl jist svým životem.

Vesnicí proskočily zprávy že na Ohořelém močálu jsou nějací partyzáni. Odvážlivci se snažili tajně připlížit k lesu, odkud bylo již snadné dostat se k úkrytu partyzánů. Nikoho tam však nenašli.

Jednoho dne přišel do vesnice oddíl ustašovců a začal prohledávat hospodářství a domky od střech až do sklepů. Nevyslídili však nikoho, třebas dostali zprávy, že neznámí lidé přicházejí do vesnice. Oddíl zůstal již ve vesnici. Ubytován byl v radním domě. Hostinský, tatík Pantelovič, jim musel vařit jídlo a donášet do radního domu. Ustašovci než jídlo okusili, házeli vždy trochu psům, není-li otrávené. Za dne chodili po polních cestách kolem vesnice, v noci hlídkovali ve dvojicích ve vesnici. Báli se vycházet za vesnici. U skladiště lesní zprávy, kde bylo v sýpce uschováno mnoho obilí, stála neustále stráž. A přece sýpku neuhlídali.

Jedné tmavé noci vzplanula sýpka vysokými plameny. Ustašovci se sbíhali k požáru, ale na záchranu se nedalo ani pomyslit. Sýpka hořela na všech stranách a vody k hašení nebylo. Musela by býti přinášena ze studní. Stráž hlídající sýpku nalezli nedaleko skladiště probodnutou.

Ve vesnici nastal poplach. Z okresního města přišel nový oddíl ustašovců spolu s hitlerovci a nastalo vyšetřování. Stařičký otec Luka, starosta a členové obecního výboru, notář a několik předních sedláků bylo internováno ve škole. Při výslechu je nutili bitím, aby vyzradili, kdo požár založil, ke komu přicházejí lidé z lesů a kdo je ve styku s partyzány, kteří stále směleji přepadali vesnice a odvlékali ustašovce, ničili zásoby a působili hitlerovcům obtíže.

Nejdříve byl k výslechu přivolán otec Luka. Přivedli jej spoutaného s rukama za zády. Tvrdým pohledem se díval na vyšetřující. Když se jej otázali, co ví o tom, co se přihodilo v noci, odpověděl pevným hlasem, že mu není o tom nic známo.

»My tě naučíme odpovídat, ty starý jezevče,« křikl předsedající ustašovec.

Na jeho pokyn přiskočil k otci Lukovi jeden ze strážných a začal jej být jakýmsi obuškem, dokud jedna z ran nesklátila jej v bezvědomí na podlahu. Polili jej vodou, aby přišel k sobě. Zkrvavený, posadil se na podlaze. Zvedli jej, aby pokračovali ve výslechu, ale otec Luka neodpovídal. Zarytě mlčel, dokud jej novými ranami nesrazili na podlahu. Když jej po bezvýsledném výslechu odváděli do školy, potácel se slabostí. K těm, kteří tu čekali na výslech, pronesl chvějícím se hlasem, aby se dobře drželi a nic nezrazovali, jestli něco vědí, ať se s nimi děje, co chce.

Ustašovci se opravdu nic nedozvěděli a jejich zloba a nenávist mstila se na vyslýchaném v divokém bití a násilí. Notáře, stiženého tuberkulosou, museli odnést v bezvědomí. Z koutku úst mu stékal pramínek krve.

Vesničané zakoušeli nyní nevídaná příkoří. Nebylo domu, odkud by se nerozléhal křik a pláč. V cikánské čtvrti pod lesem cikán Džura probodl nožem jednoho ustašovce, když se sápal na jeho ženu Milku. Na místě je oba zastřelili a chaloupku zapálili. Jejich dvě děti zalezly do hromady roští a tím se zachránily. Večer je odtud plačící vyvedl soused a vzal si je k sobě.

Tísnivá neznámá budoucnost padla na celou vesnici. Co bude zítra, nikdo nevěděl. Několik mladých hospodářů a chlapců uprchlo v noci do lesa. Proplížili se za vesnici, kam se ustašovci neodvažovali jít.

Je večer. Před školou, kde jsou umístěni rukojmí, chodila stráž sem a tam. Za temnými okny jakoby nebylo života. V jedné neosvětlené učebně leží podél stěn zbití a sténající rukojmí. Tu a tam se ozve tlumený hlas dotazující se souseda, jak je mu. Notář blouzní v horečce a otec Luka jej tiší. Svlékl si kabát a podložil mu jej pod hlavu. Starosta obce se radí s Lukou, co dělat, aby se předešlo dalším útrapám vesničanů.

Chvíli je ticho. Potom otec Luka odpovídá stařeckým hlasem.

»Myslím, starosto, že tu už nic nepomůže. Musíme vypít kalich hořkosti až do dna. Nemůžeme přece zrazovat své bratry a pomáhat okupantům. Nezapomínej, že jsme potomci starých hraničářů od Sávy, kteří drželi a bránili celou tuto hranici proti Turkům a nikdy se nevzdávali.

Jsi přece, starosto, dost starý, abys to slyšel vyprávět od svého otce. Myslíš, že to bylo tenkráte snadnější než dnes? Zamysli se jen nad tím. Tenkráte ženy s mládeží oraly, sklízely, co Bůh dal. A v zimě zas předly, tkaly, vychovávaly děti, a vypravovaly své muže na hlídky na hranici, když došla na ně řada do služby. A když se některý z nich vrátil na nosítkách z větví, myslíš, že jenom naříkaly? Kdepak! Vypravily nebožtíkovi pohřeb, daly mu do rakve nejlepší doma utkaný koberec, aby se mu tam dobře leželo, doprovodily ho na hřbitov, pohostily sousedy, podarovaly cikány, daly odsloužit parastas4 za pokoj nebožtíka a hajdy zase po své práci. A nemysli si, že byly tvrdého srdce. Raději si někde stranou poplakaly a trpěly, než by projevovaly svou bolest před lidmi. Nejstarší syn pak zastoupil padlého hospodáře doma i v obci. O křestní slávě vítal kněze ve svém domě, stával na čestném otcovském místě ve chrámě, aby byla zachována rodová tradice, a dost! A když ho rotmistr z velitelství povolal do služby, tak hajdy na stráž na otcovo místo. Ano, tak to kdysi bývalo, můj drahý, měl by si to dnes každý jen připomenout. Život je život, bojíš-li se Boha, pak se nemusíš bát života, ať je jak chce těžký."

»No, máš pravdu, otče Luko,« odpovídá mu starosta, »ale tenkrát byla přece jenom jiná doba a dnes je zase jiná.«

»Pravda, byla to jiná doba. A co první světová válka? Bože, co tenkrát jenom vyváděli Austrijáci (tj. »Rakušáci«) a maďarští honvédi. Markovičovým zastřelili chlapce statného jak sokol a zahrabali ho na břehu kanálu na konci vesnice. Donášel zprávy srbským vojákům, ukrytým v kukuřičných polích. Udala ho jedna »švabice«.5 A co učitel a inženýr z lesní správy? Jeden umřel na tyfus v táboře v Aradě, a druhý se vrátil po válce jako umrlec. A toho bití a nadávek, na to už zapomněls? Školu nám zavřeli, téměř všechen dobytek odehnali. Z chrámu si udělali honvédi maštal pro koně. Bohoslužebná roucha si roztrhali na onuce, roztřískali tam kde co. Když jsem se vrátil z internace, splakal jsem nade vším. A vidíš, zase jsme to dali všechno do pořádku. Jenom nikdy nezoufat. Bůh nás neopustí, neopustíme-li Ho my sami.«

Otec Luka se odmlčel. Všichni pozorně naslouchali a přitakávali mu. Starosta si něco pobručoval.

»Otec Luka má pravdu,« pronesl nakonec, »a já tu přísahám při svatém Mikuláši, že nezradím. Raději padnu. A co uděláte vy ostatní?« otázal se.

»Nezradíme ani my, ať se děje co chce,« zazněla odpověď. »Budeme přísahat a otec Luka ať je svědkem před Bohem.«

»Přátele moji, není to tak snadné. Dobře si to rozmyslete,« odpovídá otec Luka. »Možná, že budeme proto nejen trpět ale i hynout! Pravda, máme jen jeden život. Ale lépe ztratit jej se ctí, než beze cti. Vzpomínáte, jak to řekla kdysi matka Jevrosima kralevici Markovi? 'Raději ztrať hlavu, než bys hříchem pošpinil duši.' A kralevic Marko po celý svůj život i za cenu svého života vždycky hájil pravdu a spravedlnost. Jsme přece potomci kosovských Junáků a nezáleží na našem životě, jde-li o naše rodiny a domovy, o naši vlast, tak těžce po celá staletí zkoušenou. Vždyť naši otcové přišli kdysi do těchto krajů pod patriarchou Arsenijem Černojevičem, prchajíce před Turky, bez ničeho, jen holýma rukama vybudovali tyto vesnice, zorali tuto zemi a mýtili lesy, pracovali do úmoru, rodili se tu a umírali. My, jejich synové, nemůžeme přece zradit jejich odkaz. Musíme jej chránit a bránit, abychom jej odevzdali našim dětem takový, jaký jsme jej zdědili.«

Ticho bylo, jako kdyby otec Luka kázal ve chrámě. Ozývalo se jen sténání umírajícího notáře, jenž začal chrlit z plic krev a nebylo mu pomoci.

»Tedy přísahejte, jestli tomu chcete,« vyzval je nakonec otec Luka.

A všichni přísahali. K přísaze nakonec dodávali: »A k tomu mně dopomáhej Bůh!«

Potom všechno ztichlo, každý se oddal svým myšlenkám.

Po půlnoci zazněly pojednou výstřely z pušek a samopalů. Křik, dupot a nadávání probudilo rukojmí ve škole. Rozhlíželi se zmateně kolem sebe. Nevěděli, co se děje. Na chodbě byl však klid. Střelba se vzdalovala směrem k lesu, až ztichla.

»To byli partyzáni,« pronesl otec Luka. »Tušil jsem, že se nás pokusí vysvobodit. Nezdařilo se to.«

»Jak to víš, že to mohli být partyzáni?« otázal se starosta.

»Byl jsem s nimi ve spojení. Sousedův Živko nosil jim ode mne zprávy. Kdopak by si povšiml toho rošťáka, když se vždycky večer přehoupl přes plot zahrady na pastviny, a pak si to namířil k lesu. Ne však k Ohořelému močálu, jak jsem nenápadně rozhlásil, ale přímo k Léčivé studánce. Nikoho ani nenapadlo, že by mohli být tak blízko. Potřebovali přece také jídlo, a to nebylo tak lehké přinášet,« dodal na vysvětlenou otec Luka.

Všichni byli překvapeni, že o tom nic nevěděli, a litovali, že se partyzánům pokus nezdařil. Byli by všichni s nimi odešli do lesa. Dotazovali se ještě na podrobnosti, ale otec Luka o tom pomlčel.

Časně ráno se otevřely dveře učebny a dovnitř vstoupilo několik ozbrojených ustašovců. Oči jim zle blýskaly hněvem, nevěstily nic dobrého.

»Všichni nastoupit ven. A rychle!« houkl jejich vedoucí.

Pomalu, jakoby neradi, vstávali jeden za druhým a vycházeli na chodbu. Notář byl v bezvědomí. Jeden z ustašovců k němu přistoupil a kopl do něj.

»Vstávat, vstávat, pane notáři,« pronesl uštěpačně.

Když viděl, že se notář nehýbá, sklonil se k němu, nadzvedl mu hlavu a pustil ji. Tupý úder zazněl o podlahu.

»Pošel, milostpán,« rozchechtal se surovec a odešel od dokonávajícího nešťastníka.

Otec Luka přistoupil k umírajícímu, učinil nad ním široký kříž, jakoby žehnal věřícím v chrámě a pronesl pohnutým hlasem: »Upokoj, Hospodine, duši tohoto služebníka svého Jovana.« Teprve potom vyšel za ostatními.

Když vyšli před školu, stálo na ulici několik ustašovců s puškami v rukou. Seřadili rukojmí po dvou a do čela průvodu zařadili otce Luku.

»Abyste nám, ptáčkové, něco nevyvedli, tak půjdete pěkně do tábora za ostatní bandou,« prohodil zvýšeným hlasem velitel čety. »Kdyby se někdo pokusil o útěk, bude na místě zastřelen,« dodal výhružným hlasem.

»Tak, hybaj, srbští chámové! A ty, pope, pěkně řízně šlapej, ať tam do večera dojdeme,« křikl jako na posměch hladovým, zmučeným rukojmím.

Smutný průvod se dal do kroku. Otec Luka s vlajícím šedivým vlasem, s nepokrytou hlavou, těžce, namáhavě, se vztyčenou hlavou, rozhlížel se přísným zrakem po oknech a dvorech usedlostí. Snad se tak loučil se všemi a chtěl jim dodat ještě odvahy. Vždyť tu není jediného domu, ve kterém by někoho nepokřtil, nesezdal nebo odkud by nedoprovodil nebožtíka na místo posledního odpočinku.

Někteří odvážlivci vycházeli ze vrátek dvorů a loučili se slovy: »Sbohem, otče Luko. Sbohem, bratři, a Bůh vám pomáhej!«

Na konci vesnice ještě naposled se ohlédli a otec Luka se zastavil, obrátil k vesnici a všem naposled požehnal. »Bůh vám žehnej a ochraňuj vás,« řekl pevným hlasem.

Ustašovec v čele průvodu přiskočil a surově zatahal otce Luku za dlouhý vous a zlostně zasyčel: »Já ti dám žehnat té pakáži, ty popská bestie. Marš, nebo ti ukážu, co dovedu.«

V řadě to zašumělo, zahučelo nepokojem. Ustašovci strhli pušky z ramen, zachřestily uzávěry pušek a namířili na rukojmí. V řadě se uklidnili a dali se na pochod po prašné silnici.

Po několika kilometrech pochodu potkali vojenské vozidlo. Zastavilo na pokraji silnice a vystoupil z něj ustašovský důstojník. Zastavil průvod a na něco se dotazoval velitele čety. Potom ukázal na otce Luku. Po krátkém rozhovoru přistoupil k otci Lukovi a rozkázal mu, aby vystoupil z řady a odešel za příkop silnice. Poručil mu, aby si klekl a sklonil hlavu.

»Bratři, moji drazí, nezraďte, vytrvejte, nezapomeňte na svoji přísahu a čest. Pravda a spravedlnost zvítězí. Ať žije naše milovaná vlast!« loučil se otec Luka. Věděl, co jej očekává.

Ustašovec překvapen a rozlícen knězovou smělostí, srazil otce Luku na kolena, vytáhl z pouzdra pistoli a střelil jej ranou do týlu hlavy.

»Tu máš, pse jeden. Já ti dám vlast,« procedil skrze zuby ustašovec.

Otec Luka klesl obličejem do trávy, a z malého kulatého ožehnutého otvoru vyřinul se pramínek krve, který se rychle vpíjel do země.

Rukojmí, užaslí nad surovostí ustašovce, křižovali se a šeptali: »Bůh buď milostiv tvé duši, otče Luko!«

Důstojník vstoupil do vozidla a to záhy zmizelo v oblacích prachu šedivé silnice.

Zazněl povel a průvod se dal na pochod po rovné silnici, mizející kdesi za obzorem...

Byla to cesta k nejistotě a možná i k ještě většímu utrpení a zkouškám. Byla to však také cesta veliké víry v konečnou porážku nepřátel – vítězství nad okupanty a zrádci. Pravda, spravedlnost a láska k vlasti byly také vykupovány smrtí statečných bojovníků pro další život těch, kteří tu zůstali. Svojí statečnou smrtí přispěl k tomu i pravoslavný kněz otec Luka.