Noční můra Jugoslávie

Memento - z nedávné historie

Předmluva

Již několik let (psáno v r. 1995; pozn. red.) trvá neblahý konflikt v bývalé Jugoslávii. A dosud trvá nedostatečná informovanost světové i naší veřejnosti o okolnostech této občanské války. Ze strany Západu většinou schází dobrá vůle porozumět tomuto střetu - a hlavně - napomoci jeho řešení; zdá se dokonce, jakoby působení Západu tuto válku programově napomohlo vyvolat a nyní se významnou měrou podílelo na jejím udržování... Abychom pomohli bořit informační bariéru, přinášíme čtenářům nahlédnutí do historického pozadí této tragédie. Pokusíme se vysvětlit, že dnešní válečný konflikt v Jugoslávii obrazně řečeno »nespadl s nebe«, ale je výslednicí určitých historických událostí a  »pnutí«, jež je důsledkem polohy této oblasti na hranici Východu a Západu. Touha místních obyvatel žít zde v pokoji a míru (viz zdejší rčení -  »bratr je milý, ať je jakékoliv víry«) byla a je narušována zájmy jiných mocností, které tady svou aktivní politikou sledovaly vlastní cíle, bez ohledu na zdejší lid; a tak to byla a stále je země, kde je prolévána krev jejích synů kvůli vládychtivosti kohosi úplně jiného.

Pokud tyto země tvořily v posledním půl tisíciletí »nárazník« proti turecké expansi do Evropy, byvše Turky podrobeny, bylo z hlediska politických zájmů Západu vše v pořádku (při osvobozeneckém boji Jihoslovanů, snažících se setřást turecké jho, podporoval Západ islámskou okupační moc...) Když velikým hrdinstvím a za cenu nesmírných obětí dosáhli Jihoslované svobody, byla mezi nimi zahájena štvavá kampaň, podle hesla »rozděl je, abys nad nimi mohl panovat«. Tato západní »mise« pracovala na principu národnostním (rozuměj - nacionalistickém), fašizujícím a konečně - v neposlední řadě - náboženském (katolíci proti pravoslavným). Tyto akce mířící k rozdělení jihoslovanských bratří se většinou těšily štědré podpoře ze západu - politické i materiální - a hlavně morální. Velmi negativní roli zde bohužel sehráli mnozí hodnostáři římskokatolické církve. Toto smutné období vrcholí atentátem na srbského krále Alexandra spáchaném chorvatsko-fašistickými silami; tento král působil jako sjednotitel Jihoslovanů a jeho dílo se mu přes nepřízeň některých západních států dařilo… Poslední slova šlechetného krále umírajícího po atentátu zněla: »Chraňte mi Jugoslávii.« Poté již ihned následuje druhá světová válka, při které se koná krvavá »sklizeň« vší předešlé setby nepřátelských sil. Hrůzy, které se odehrály ve válečné Jugoslávii, nejsou nějakým »nedopatřením«, ale jsou prostým výsledkem toho, co předcházelo; válka se prostě stala vhodným okamžikem, kdy se nepřátelé Jugoslávie mohli plně a bez přetvářky projevit. To je důvod, proč se těmito hrůzami máme i dnes zabývat. Nepřátelé zůstali, i dnes jsou to ti samí. Na úrovni států: viděli jsme před několika lety, že po nedávném vyhlášení nového samostatného »nezávislého« fašisticko-ustašovského Chorvatska i dnes pospíchají s jeho diplomatickým uznáním ty samé státy, které byly před padesáti lety jeho fašistickými zřizovateli - tj. Německo a Itálie. I ostatní nepřátelé (v jiných oblastech lidské společnosti) zůstali a dále si sledují své vlastní zájmy, které se též nezměnily; a nezměnily se ani způsoby, kterými jich zkoušejí dosáhnout, neboť zde opět tečou potoky krve - jako před padesáti lety...

Chceme-li tedy poněkud lépe porozumět tomu, co se dnes v bývalé Jugoslávii odehrává, musíme nahlédnout do doby poslední světové války. Jak jsme se již zmínili, to, co se zde tehdy stalo, bylo plodem cílevědomé nepřátelské práce zahraničních sil; a ani v současnosti není situace jiná. Po válce následovalo období komunismu, kdy nebylo možno se s traumatem válečných hrůz vyrovnat. A po pádu Sovětského Svazu začíná obnovování fašisticko-nacionalistických »tradic« chorvatských. Opět zde vlají zástavy ustašovské, v osamostatněném Chorvatsku je vyhlášena ústava prakticky totožná s chorvatskou ústavou z dob válečného fašistického "Nezávislého Chorvatska" a již se ukazují zřetelná znamení, která hrozí, že se z nich vyvine opětovná genocida na Srby ve vyhlášeném samostatném Chorvatsku (jen na ilustraci - uprchlíci z těchto oblastí vyprávějí např. o nočním označení všech dveří, za kterými žily srbské rodiny; dnes tam ovšem již nejsou ani ty rodiny ani ty dveře ani ty domy...) Lze se divit, že dnešní Srbové u paměti válečných hrůz, jež zažili jejich rodiče před padesáti lety, odmítli mlčky přihlížet, co se na ně chystá? Když pak ještě přihlédneme k tomu, že si současné nové »samostatné Chorvatsko« nárokovalo hranice, které byly ustanoveny až novodobě - jakožto hranice správních oblastí v rámci jednotné poválečné Jugoslávie (jejímž novodobým »otcem« se stal Chorvat Tito), tedy hranice nerespektující ani historii ani etnické rozložení obyvatelstva, začíná se nám před očima rýsovat realistický obraz zrodu novodobého válečného konfliktu mezi římskokatolickými Chorvaty a pravoslavnými Srby s celým jeho historickým pozadím.

Pro doplnění uveďme, že žádosti Srbů na samém začátku konfliktu, aby sporné oblasti byly obsazeny vojsky OSN a pod dohledem zástupců mezinárodního společenství se tam konalo referendum, ve kterém by sami obyvatelé těchto míst rozhodli, ke komu budou patřit (zda k Chorvatsku nebo k Srbsku), zůstaly ze strany Západu naprosto bez odezvy. Naopak přístup Západu jednostranně preferoval nové »samostatné Chorvatsko« (přestože se již tenkrát všeobecně vědělo nejen o jeho minulém, nýbrž i soudobém fašismu) a po Srbech žijících v tradičně srbských oblastech, které se vyhlášením chorvatské samostatnosti náhle ocitly na území samozvaného fašistického chorvatského státu, jež se je již jednou - nedávno - pokusil vyhladit, se ze strany západního mezinárodního společenství žádalo, aby trpně očekávali své příští osudy...

To byl alespoň stručný úvod s načrtnutím některých méně známých reálií tzv. "jugoslávské krize" k následujícímu tragickému vyprávění o faktech, událostech druhé světové války, vyprávění o nevyjádřitelně hrůzných osudech Srbů v "samostatném nezávislém státě Chorvatském". Po válce byly události sepsány a vydány v knize - aby se nezapomnělo; opodstatněně, neboť jak krátká může být lidská paměť, se přesvědčujeme právě dnes - za pouhé půl století od »nezapomenutelných« hrůz. Kéž by připomenutí toho, co by mělo být spíše jen »děsivou noční můrou«, přispěje k pochopení souvislostí a k vytvoření pravdivějšího obrazu o současné válce v Jugoslávii u našich čtenářů. Udělme tedy nyní slovo autoru článku, napsaného před padesáti lety nad výše zmíněnou rozsáhlou publikací zachycující děsivé obrazy z osudů Srbů ocitnuvších se v "Nezávislém Chorvatsku".




Veliký zločin

Toto dílo napsal profesor bělehradské university Viktor Novák (má 1024 stran velkého formátu) a vyšlo několik let po konci druhé světové války. Dílo je věnováno známým i neznámým obětem klerofašismu, má tři díly, ve kterých mapuje předmět uvedený v jeho názvu: "Půl století katolicismu v Chorvatsku". Dle mínění autorova byla zhoubná úloha katolického duchovenstva v Chorvatsku během 19. stol. jen zakončením dějinného procesu. Vždyť ještě v 30. letech minulého století chránilo lid před germanizací a maďarizací, podporovalo slovanskou solidárnost a chovalo se tolerantně k jiným vyznáním.

… Od poloviny XIX. stol. začíná společná agrese rakouské vlády a římského katolicismu proti Slovanstvu a v samotné Jugoslávii dochází k rozštěpení pod vlivem protislovanské šovinistické Starčevičkovy ideologie. V čele slovanské ideje stojí tehdy Djakovackij, biskup Štrossmayer, avšak už většina katolického duchovenstva v Chorvatsku nejde za ním, což vyvolává hořké výčitky velikého chorvatského Slovana. V dopise z 22. IX. 1876, adresovaném Račkemu, takto charakterizuje biskup své duchovenstvo: Řekl bych, že náš duchovní stav je nejdivočejší a nejzlostnější, který nedovede vážiti si ani své, ani cizí důstojnosti. Pozvolna se vytváří chorvatský klerikalismus, který sloužil za poslušný nástroj protislovanské politiky Vatikánu a Vídně.

V r. 1900 na prvém chorvatském katolickém kongresu je vypracován program klerikální činnosti a se založením Jugoslávie byl uveden v život rozsévaje nepřátelství mezi jejími národnostmi, dovedně užívaje k jejímu oslabení a rozbíjení všech slabých stránek jugoslávské státnosti, podporuje protistátní organisace ustašů a križarů, a tak připravoval rozpadnutí Jugoslavie. A v posledních letech, před druhou světovou válkou, se chorvatský klerikalismus spojil s tzv. "chorvatským lidovým hnutím", které se odklonilo od původní slovansky orientované ideologie, navázal styky s italským a německým fašismem a obrátil se v klerofašismus, který vítal Hitlerem provedené rozdrobení Československa a založení klerofašistického státu Slovenska. Zhoubný význam klerofašismu projevil se již před druhou světovou válkou a byl vyjádřen stálým bojem za zvláštní privilegia katolické církve, zejména pokusem spoutat Jugoslávii konkordátem poskytujícím katolické církvi neobyčejně široká občanská i majetková práva na újmu zásadě rovnoprávnosti náboženských vyznání, úsilím udusit starokatolické hnutí, zničit slovanské hlaholské bohoslužby atd. V monarchistické Jugoslávii byl chorvatský klerofašismus nucen zakrývat své choutky pod maskou křesťanské mravouky. Když jugoslávská státnost byla udušena německým maniakem, masky byly odloženy a zvěrská podstata chorvatského bojovného klerofašismu se projevila v takových hrůzných zjevech, že tyto převýšily hrůzy středověké inkvisice. Podrobnému a dokumentovanému popisu těchto »krvavých žní« jsou věnovány poslední tři kapitoly knihy. Po okupování Jugoslávie a založení »nezávislého chorvatského státu«, klerofašisté, podporovaní nejvyššími hodnostáři římskokatolické církve, Hitlerem i Mussolinim, uvážili, že přišla jejich hodina, a jali se obracet Chorvatsko v  »Civitas Dei«, vlastně v království velikého inkvisitora, v papežský úděl, v němž není místa pro pravoslavné. A zatím v Chorvatsku bylo několik pravoslavných eparchií s 1.899.943 pravoslavnými obyvateli. A tu klerofašisté, spojivše se s protislovanskými organizacemi ustašů a križarů a vedeni jsouce katolickými metropolity, záhřebským Stepaničem a sarajevským Šaričem, přistoupili k nejbarbarštějšímu vyhlazování pravoslavných Srbů. Kolem půl miliónu (!) jich bylo neuvěřitelně krutým způsobem zavražděno, na tři sta tisíc jich bylo násilím a hrozbami obráceno na římské katolictví, statisíce jich byly oloupeny a vyhnány za hranice, a ti, kteří zůstali, museli nosit na paži modrou pásku s písmenem T, tj. pravoslavní, nebo museli na okna svých příbytků dáti nápis -  »Řecko-východní« a býti v postavení bezprávných otroků, které kdokoliv mohl beztrestně zabít nebo oloupit. Se zvláštní zuřivostí se vrhli klerofašisté na pravoslavné chrámy a pravoslavné duchovenstvo. K bourání pravoslavných chrámů byl zorganizován zvláštní úřad: "Ured za zrušenije pravoslavnih crkava". Skoro všechny pravoslavné chrámy byly buď zbořeny nebo spáleny anebo proměněny v katolické. Např. na území Uniácké križevacké eparchie byly všechny pravoslavné chrámy a kaple a proměněny v katolické. Pravoslavní biskupové a kněží, kteří zůstali na území Chorvatska, byli buď pobiti nebo vyhnáni do Srbska. Chorvatskou vládou 2. dubna 1942 zřízená rozkolnická tzv. "Chorvatská pravoslavná církev" naprosto nezměnila postavení pravoslavných. Byla zřízena jen za účelem masového pokatoličtění pravoslavných pomocí unie, a také za účelem masové denacionalisace Srbů, neboť Srbové, vstupujíce do Chorvatské »církve«, zříkali se tím srbské národnosti, a kromě toho dřívější krvavé pronásledování pravoslavných pokračovalo i po zřízení této církve.

Z ohromného množství faktů, popsaných v knize prof. Nováka a ilustrujících vztah římsko-katolického duchovenstva k pravoslaví, uvedeme jen několik.

Lebky srbskych mucedniku

Pamětní krypta, kde byly umístěny ostatky srbských mučedníků vyzdvižených v r. 1991 ze země (z hromadného hrobu v Hercegovině v okolí Livna). V zemi byli od doby, kdy je zavraždili chorvatští Ustašovci za druhé světové války. Vyhozeno do povětří dynamitem r. 1992.

»Doposud jsme ve prospěch katolické církve pracovali jen modlitebníkem a křížem,« poučoval své stádce katolický kněz M. Moguš. »Ale teď nastal čas jednati zbraněmi a revolverem.«

Ředitel kultového oddělení, františkán Juričev, prohlásil: »Já jsem už v některých krajích vyčistil všechno, počínaje od kuřete až do starce, a bude-li třeba, udělám totéž i zde, neboť teď není hříchem zabít i sedmileté dítě, překážející našemu ustašskému řádu.«

Vraždíce pravoslavné, nasazovali si klerofašisté často fez, aby byli považováni za mohamedány, chtějíce takto vyvolat nepřátelství mezi pravoslavnými a mohamedány.

Ve vsi Valerica vyvedli, podle návodu katolického kněze Sidonija Šolce, pravoslavného kněze Jiřího Boblice o půl noci z domu, uřezali mu nos a jazyk, opálili plnovous, rozpárali mu břicho a střeva mu omotali kolem šíje.

Jesuita Filipovic přišel v únoru 1942 v čele tlupy do dolu u Banja-Luky, podle pasů zjistil, že mezi havíři bylo 52 pravoslavných a poručil všechny pobít; potom se odebral do vsi Dragulice, kde tito horníci bydleli, a povraždil zde kolem 1.500 lidí, tj. všechny obyvatele. Zachránila se jen jedna žena s pěti dětmi a ta z prožité hrůzy zešílela.

V Livanijském okrese v létě 1941 obrátil se františkán Dr. Srecko Peridc k Chorvatům se slovy: »Bratři Chorvaté, jděte a podřežte všechny Srby, a jako první zařízněte moji sestru, která se provdala za Srba, a potom všechny Srby po pořádku. Až s tím budete hotovi, přijďte ke mně do kostela, já vás vyzpovídám, a všechny hříchy vám budou odpuštěny.« V tomto okrese byli vyvražděni všichni Srbové v počtu 5.600 lidí.

Originálního způsobu pokatoličtění použil františkán Ivo Brkan v srpnu 1941. Z jeho farnosti bylo odvedeno do tábora kolem 500 Srbů, a protože věděl o tom, že takovéto tábory pro pravoslavné bývají obyčejně jen »přestupní stanicí« na onen svět, požádal úřady, aby mu byla důvěrně dána zpráva o smrti všech odvedených, neboť v takovém případě bude kolem 500 až 600 pozůstalých žen přinuceno provdat se za katolíky, a tak ony samy i jejich rodiny budou pokatoličtěny.

Aby si ulehčili hromadné vraždění, uchylovali se k takovémuto prostředku. Pravoslavným bylo nařízeno, aby se shromáždili na určitém místě za účelem vykonání společného obřadu přijetí do římskokatolické církve; katolický kněz se však neukázal, nýbrž přišli ustaši a vraždili sta a tisíce shromážděných.

V Banja-Luce katolický biskup Joso Garidz přesvědčoval pravoslavného biskupa Platona, že mu žádné nebezpečí nehrozí, a zatím sám vstoupil v tajné jednání s ustaši, a biskup Platon zaplatil za svou důvěřivost životem. Ve vesnicích kolem Mostaru vštěpovali katoličtí kněží lidem ve svých kázáních, že zabít Srba není hřích, protože je nyní válečný stav.

Ve Stolackém okrese, kde bylo zavražděno kolem čtyř tisíc nevinných Srbů, vedli vrahy dva katoličtí kněží Marko Zovko a Tomas Ilja. Poslední donutil ve vsi Klepec mnohé Srby, aby přešli do římskokatolické církve, dal jim přijímání, a pak je poslal do školy, kde je ustašové všechny do jednoho povraždili. »Mýlíte se, « říkal Srbům, »myslíte-li si, že vás převádíme do katolictví, abychom chránili váš majetek, pense nebo platy. My nechceme zachránit ani vaše životy, nýbrž jen vaše duše.«

Nutno poznamenati, že obyčejná praxe klerofašistů byla takováto: pravoslavní, kteří přestoupili do katolické církve, byli často brzy po přestupu, který jim podle názoru katolických kněží zabezpečoval spásu duše, vražděni.

Pravoslavní obyvatelé vesnice Begovo Brdo, nemajíce možnosti zůstati pravoslavnými a současně nepřejíce si přijati římský katolicismus, z pohrdání k pronásledovatelům pravoslaví a katolickému knězi Medvedovi, demonstrativně přestoupili k islámu, vesnice však byla srovnána se zemí a všichni její obyvatelé byli povražděni.

Zvláště popisuje autor knihy hrůzy »chorvatského Dachau« - Jasenovce. Dále jsou popsány i v jiné knize Dr. Nikoly Nikolice: »Jasenovacký tábor«. »Vražděte bez ustání, já beru na sebe všechny vaše hříchy,« tak mluvil katolický mnich, kat z Jasenovce.

Ve Slovinsku, v katolickém kostele na vrchu sv. Urcha, byla zřízena hrozná mučírna, kam s vědomím a schválením místního faráře a katolického biskupa byli auty sváženi protivníci klerofašismu, byli podrobováni mučení a nezemřel-li kdo při něm, tu byl ubíjen nebo pohřbíván za živa. Kulka zde byla považována za velkou milost. Hlavním katem tu byl Dr. Petr Křižaj - kněz.

Tady je úryvek z projevu bývalého předsedy lidové vlády ve Slovinsku Borise Kidriče: »-Vzpomněl jsem si, že za poslední čtyři roky vyšší církevní pastýřové a duchovní, ve jménu Boha a věčných principů, postavili se na stranu okupátorovu a v nejtěžším okamžiku vrazili nůž do zad vlastnímu lidu… Vzpomněl jsem si také na katolické kněze, kteří v Dolenském vlastní rukou vraždili zajaté partyzány a křičeli: 'Ve jménu Kristových ran, ať zhyne partyzán!' Vzpomínám si na katolické kněze v Chorvatsku s plnými koši vyloupaných lidských očí. Pamatuji si na katolického kněze - ustašovce, v jehož kapse byly nalezeny do hedvábného papíru zabalené modré oči osmnáctileté dívky a u nich poznámka se slovy: 'V dar poglavnikovi' (tj. Paveličovi)...«

Zvláště důležité služby okupátorovi prokazovali kněží jako nejinformovanější osoby, jakožto špióni; velitelé okupantských oddílů s nadšením mluví o  »ohromné pomoci, kterou jim prokazovali špióni – kněží« při stíhání ochránců lidské svobody. Za kněžími nezůstávaly pozadu ani katolické jeptišky - řádové sestry. Sloužily jako vyzvědačky ustašovcům i okupantům, účastnily se vraždění partyzánů a spravujíce tábory srbských dětí, nelidsky je mučily a mořily hladem. Na příklad 26. srpna 1942 bylo dokázáno, že v dětském táboře v Jastrebarském jen během jednoho měsíce zemřela stovka dětí z celkového počtu 400. Chlapec Božo Šarid_ byl zabit proto, že chtěl z tohoto tábora smrti utéci. Dva hoši byli vyvedeni katolickou sestrou za tábor a tam zabiti »pro neposlušnost«. Katolický metropolita Stepanic, který měl 110 dojných krav, zakázal dávati mléko srbským dětem v záhřebském útulku Caritas. 1

Neomezujíce svou protislovanskou činnost na Chorvatsko, katolické duchovenstvo v kostelech agitovalo pro vstup do armádního sboru legionářů, který měl jít bojovat na ruskou frontu, pro dobrovolné vstupování do 55 německých divizí, které zabíjely v Chorvatsku i na ruské frontě slovanské bratry. V předvečer osvobození musel být konstatován žalostný fakt, že nejhnusnějšími vrahy, paliči a lupiči, jak na ruské frontě tak i v Chorvatsku byli žáci katolických mnichů v Bosně a Hercegovině, a nejkrutější kati v táborech Jasenovci a Staré Gradisce obdrželi vzdělání v těchto katolických klášterech.

Zločinná činnost katolického duchovenstva vyvolávala protesty - byť jen velmi řídké a slabé - se strany lepších představitelů katolického kléru: »Násilníci zradili disposice,« psal např. 18. srpna 1941 mostarský biskup Al. Mišic, »a zatímco nově obrácení jsou ještě v chrámě, chytají je, mužskou i ženskou mládež honí jako otroky, a v masách je odpravují na onen svět.« Týž popisuje 7. listopadu 1941 stav své diecése takto: »Nakonec došlo k hromadnému vyhnání do Srbska. Nářek, pláč, slzy rozléhají se na všechny strany, až k Mussolinimu a do Říma se vydala deputace. Důsledkem toho byla nová okupace Hercegoviny Itálií.«

I v samém Římě musel zástupce "Nezávislého Chorvatska" Rušinovic vyslechnouti 6. března 1942 nepříjemná slova od kardinála Tisseranka: »Pater Simuc sám vedl ozbrojenou tlupu, která bořila pravoslavné chrámy. Vím přesně, že také františkáni v Bosně a Hercegovině si počínali hanebně. Němci uznali "chorvatskou pravoslavnou církev", když spolu s námi vyvraždili všechny pravoslavné kněze a když zmizelo 350.000 Srbů.«

V Srbsku žijící předáci Slovinců obrátili se 1. března 1942 prostřednictvím bělehradského katolického biskupa Ujčice na Vatikán s prosbou, aby bylo zakročeno proti násilnému pokatoličťování pravoslavných v Chorvatsku, ježto to snižuje prestiž a důstojnost katolické církve.

Ba i chorvatští mohamedáni, nebojíce se represálií, obrátili se 12. listopadu 1941 s žhavým protestem proti pronásledování pravoslavných k pohlaváru "Nezávislého Chorvatska", k samotnému Paveličovi. »Vraždění kněží a významných pravoslavných osobností, střílení a mučení mas - často zcela nevinných lidí, žen i dětí, hromadné vyhazování z domů a loží celých rodin se lhůtou od jedné do dvou hodin ke shromáždění a vyvezení do neznáma, loupení jejich majetku, donucování k přijetí katolictví - to všechno jsou taková fakta, která uvádějí v úžas každého skutečného člověka a která v nás, mohamedánech, vyvolávají velmi špatný dojem.« Tak mohamedáni učili ke křesťanskému vztahu k jiným křesťanům!

Všechny tyto protesty zůstaly hlasem volajícím na poušti, neboť ti, kteří mohli jedním slovem zastavit zběsilost svých podřízených - římský papež a Stepanič (Stěpanič, Stěpinac), takové slovo nevyřkli. Papež při znamenité organisaci katolické agentury jistě dobře věděl, co se v Chorvatsku děje, a železná disciplína, příznačná pro římskokatolickou hierarchii, dávala mu naprostou možnost zastavit chorvatský klér, aby změnil hnusný způsob jednání (nebo se o to jistě mohl alespoň pokusit).

Avšak papež Pius XII., který vítal ve své řeči 20. června 1941 Hitlerovo napadení Sovětského Svazu a který viděl ve vyhlazení pravoslaví v Chorvatsku jednu z etap na cestě k pokoření pravoslavného Východu, nechtěl to udělat a naopak - svými prohlášeními k představitelům Chorvatska nejednou schvaloval činnost ustašovců a križarů, ... říkal, že je nevinen krví pravoslavných, ale ve skutečnosti poskytoval pronásledovatelům pravoslaví všestrannou účinnou podporu. ...

Neobyčejná ukrutnost, projevená katolickým klérem v Chorvatsku při pronásledování pravoslaví, mimoděk vyvolává rozpaky: čím se vysvětluje taková hrůzyplná, příšerná zvrácenost křesťanstva s organisací, která nese křesťanské jméno a pretenduje býti jeho pravou představitelkou? Autor tuto otázku neřeší, byť ovšem vyjadřuje myšlenku, že v "Nezávislém Chorvatsku" obdržela možnost, odloživši všechny bezděky nasazované masky, nerušeně projeviti v pravé podobě svou pravou podstatu. V čem ovšem je tato podstata, jaký je to jed, který v Chorvatsku proměnil jednu církev v jakousi část Dantova pekla na zemi, to autor neříká, ba vědomě tuto otázku obchází. V knize - píše se v předmluvě - by bylo marné hledat jakoukoliv stopu uvažování o dogmatických otázkách kterékoliv církve. Není v ní nic, co by bylo namířeno proti kterékoliv víře, počítaje v to i římskokatolickou.

Jestliže autor knihy nechce udělat tečku nad "i", tu u čtenáře jeho knihy projevuje se nutnost tak učinit (píše autor článku prof. S. Trockij; pozn. red.) Vždyť to, co se událo v "Nezávislém Chorvatsku", není nijak náhodnou episodou nebo výjimkou v dějinách římského katolicismu. Služebníci římskokatolické církve často, sotva se trochu vyprostili z brzdícího státního principu a naopak dostali sílu státní moci ke své disposici, projevovali podobnou nelidskost a krutost jako během druhé světové války v Chorvatsku. Toho dokladem jsou mučení a ohnivé hranice »svaté« inkvisice, o tom vypovídají křižácká tažení, (smutné jsou též mnohé stránky historie středověkých římskokatolických misií na americkém kontinentě mezi indiány, spojených nejednou s vražděním, loupením a otrokářstvím; pozn. red.), svědectví vydává stíhání pravoslavných v Rakousko-Uhersku, v katolickém Polsku, ve Slovinsku, i na Slovensku, a to nejen ve století XV. až XVII. ale i ve století XX. (a to i v jeho druhé polovině; pozn. red.) Je-li tomu tak, tedy pravá příčina toho velikého zločinu, o kterém se píše v knize, neleží v nějakých časových a místních podmínkách, jimiž probíhaly dějiny římského katolicismu, ani v osobních nedostatcích jeho jednotlivých představitelů, nýbrž je obsažena v samotném jejich učení… Se zvláštní zuřivostí se obracejí na pravoslavnou církev, která je svědectvím jejich nepravdy. ...

Použito článku:
"Prof. S. Trockij - Veliký zločin
(Magnum crimen)"
(upraveno a zkráceno)
převzato z českého Cyrilometodějského pravoslavného kalendáře 1996




Redakční poznámka:
Smyslem tohoto článku bylo pravdivě informovat o skutečných historických událostech a některých dějinných souvislostech s cílem napomoci hlubšímu porozumění současné situaci na území bývalé Jugoslávie. Redakce předem naprosto odmítá jakékoliv podezření z úmyslu vyvolávat napětí mezi církvemi, národnostmi, či jinými skupinami lidí, jsouc přesvědčena, že boj proti desinformaci a proti zamlčování faktů a naopak poskytování pravdivých informací a líčení reálných dějinných faktů a nepochybných souvislostí se naprosto nemohou stát příčinou pohoršení jakémukoliv člověku dobré vůle.




Římskokatolický papež Jan Pavel II. přes protesty historiků slavnostně prohlásil metropolitu Stepaniče za blahoslaveného. (Krátce o tom.)




Poznámky:

1 Jako smutný doklad o pravdivosti výše řečeného postoje katolických jeptišek v Chorvatsku slouží i tragický závěr života osobnosti pravoslavným Moravanům a Čechům zvláště drahé - srbského biskupa Dositeje, který se významnou měrou podílel na organisování pravoslaví u nás a na obnovování místní pravoslavné cyrilometodějské církve po tisíci letech.

O jeho životě a spolupráci se svatým vladykou Gorazdem II. i o jeho mučednické končině psal nedávno Hlas Pravoslaví; při této příležitosti přinesme jen krátkou ukázku z tohoto článku, abychom i zde připomenuli Gorazdova vzácného spolupracovníka vladyku Dositeje (o jeden rok staršího než biskup Gorazd), velice vzdělaného pravoslavného srbského biskupa, který dobře znal myšlenkové proudy evropské a porozuměl tehdejšímu zaměření českých a moravských novoreformátorů (rodící se hnutí československé církve po prvé světové válce), stal se tedy jakýmsi mostem v jednání mezi nimi a srbskou pravoslavnou církví; jak byl nadšeně a s láskou přijímán českým lidem na venkově, zejména v moravských obcích, svědčí dobový tisk; na druhé straně nepřátelé českého tíhnutí k pravoslaví tuto práci srbskému vladykovi nikdy nezapomněli - v této souvislosti si zde připomeňme mučednictví vladyky Dositeje. "Profesor Kašič se o posledních letech života vladyky Dositeje zmiňuje na základě dokumentů v knize 'Spomenica pravoslavnych sveštenika - žrtava fašističkog terora i palich u narodnooslobodilačkoj borbi' (Památník pravoslavných kněží - obětí fašistického teroru a padlých v národně-osvobozeneckém boji): »Válka zastihla metropolitu Dositeje v Záhřebu v jeho residenci - 10. dubna 1941 byl zatčen ustašovci a se svým diakonem Lazarem Živadinovičem uvržen do vězení záhřebské policie- Protože byl nemocen, byl převezen do nemocnice řádových katolických milosrdných sester. Místo léčení ho milosrdné sestry mučily a ponižovaly. Téměř každého dne byl bičován a bit, vytrhaly mu celou bradu (tj. všechny vousy). Působilo to na něho tak těžce, že nervově onemocněl. Do Bělehradu byl převezen jako těžce nemocný a léčen v sanatoriu. Na následky těžkého utrpení zemřel v monastýru Uvedení Páně do chrámu v Bělehradě dne 14. ledna 1945.« Vladyka Dositej nebyl ovšem jedinou obětí chorvatského nacionalismu, spojeného s klerikalismem tehdejší římsko-katolické církve. Není však pochyb o tom, že v jeho případě šlo o pomstu za všechno, co jako biskup - delegát srbské pravoslavné církve - vykonal v Československu při budování pravoslaví po první světové válce. Jméno metropolity Dositeje by u nás nemělo upadnout v zapomenutí."

(Z článku "Vzpomínka na metropolitu Dositeje" od Dr. Pavla Alše; uveřejněno v Hlasu Pravoslaví č. 8, 1990, str. 178)

(Zpět nahoru do textu)




Co na tuto stránku prý řekl katolický historik?

Církevní historik Radomír Malý: "Není mi o tom nic známo, ale je to nevěrohodné... Nepopírám, že se tenkrát děla zvěrstva ze srbské i chorvatské strany navzájem, jenže je lží obviňovat z toho (katolické) duchovenstvo, které naopak - až na malé výjimky - obstálo, zvláště pak kardinál Stěpinac, jehož papež Jan Pavel blahoslavil." (Pak tento historik prohlašuje svědectví prof. V. Nováka o zvěrstvech katolických duchovních a mnichů za "komunistický škvár": "Jsem přesvědčen, že minimálně 90 procent toho všeho je vylhané.")

Jestliže R. Malý zpochybňuje historickou práci V. Nováka kvůli tomu, že "ten profesor Novák, jenž napsal jmenovanou knihu, to psal za Titova komunistického režimu," pak by měl někdo v katolické církvi taktně připomenout jejich církevnímu historikovi, že J. Tito byl Chorvat a výrazně stranil Chorvatům na úkor Srbů (např. posuny regionálních hranic v rámci Jugoslávské federace, na čemž zač. 90. let Chorvaté budovali své územní nároky na hranice nezávislého Chorvatska; dodnes na něho katoličtí Chorvaté vděčně vzpomínají).

Není příliš důstojné toho, kdo chce být považován za skutečného historika, když se s takovým množstvím historických případů, jaké přináší V. Novák, vyrovná tak jako R. Malý: Jsem přesvědčen, že minimálně 90 procent toho všeho je vylhané. Uvedu jeden příklad, který činí toto všechno nevěrohodné. Pius XII. nikdy nepodpořil německý útok na SSSR, neexistuje žádný dokument tohoto typu, naopak tento papež odmítl takový požadavek fašistické Itálie, je třeba si přečíst Pierra Bleta "Pius XII.". Autor si to prostě zcela vymyslel. Kde je průkazná jedna lež, tam musí být i další. Proto celá citovaná pasáž je nevěrohodná a není třeba se jí dále zabývat. I kdyby byla pravda, že se Novák mýlil na místě, kde píše o podpoře papeže přepadnutí Sovětského svazu, což je záležitost zahraniční, neznamená to pro soudného a nezaujatého člověka v žádném případě, že nejsou pravdivá svědectví, která přináší o událostech domácích. To si jistě historik může uvědomit, a proto způsob, jakým se Malý vyhnul vyvrácení Novákových argumentů, vzbuzuje podezření a působí nečestně či trapně. (Stejně tak jako jeho ničím nepodložená obrana útokem, když vyvražďované Srby tento historik preventivně obvinil z toho, že i oni páchali zvěrstva - asi tím, že bojovali proti fašistům.) (A kromě toho, papežovo uvítání útoku na Sovětský svaz, jakožto říši atheismu, je všeobecně známou věcí a píše se o tom celkem běžně, ač se tom Malým propagovaný Pierr Blet možná nezmiňuje.)

Tvrzení katolického historika R. Malého, kterým zpochybňuje pravdivost Novákovy dokumentace katolických zločinů, o "Titově komunistické Jugoslávii, jejíž režim si přímo zakládal na pronásledování katolíků," se patrně zakládá na tom, že po válce vedl vypořádání se s fašisty (tj. třeba se Stepanicem) a resp. na tom, že "v říjnu roku 1946 Vatikán exkomunikoval Tita a jugoslávskou vládu za odsouzení katolického arcibiskupa Stepinace na 16 let vězení za napomáhání teroristům a za donucování Srbů konvertovat na katolíky. Trest byl posléze snížen (na domácí vězení!). Později se Jugoslávie stává nejliberálnějším státem socialistického bloku, co se náboženství týče." (Wikipedia) Každý ať sám posoudí, nakolik je oprávněné Malého tvrzení o pronásledování katolíků v nábožensky relativně liberální Titově Jugoslávii.

Katolík i dnes "zapře nos mezi očima". Z vraha udělá světce... Takového "církevního historika" by se patřilo poslat do Srbska, aby to tam řekl pamětníkům do očí.

(Výroky R. Malého jsou citovány zprostředkovaně, jak je uváděl nějaký účastník diskuse na Christnetu.)



Související weby:

Aktuality - starší i novější zprávy vybírané z pravoslavného i světového tisku a ostatních sdělovacích prostředků. Záznam vybraných zpráv a událostí charakterizujích naši dobu a odrážejících stav světa: www.orthodoxia.cz/aktual.htm

Stránka věnovaná problematice Jugoslávie a Kosova: www.orthodoxia.cz/jugoslav.htm

A speciálně událostem v Kosovu roku 2004 věnovaná stránka: www.pravoslav.or.cz/kosovo.htm

NAVRCHOLU.cz