O síle modlitebních vzpomínek při proskomidii
Před vykonáním Božské liturgie vykonává kněz sám v tichosti
za ikonostasem u bočního stolu zvaného žertveník obřad proskomidie,
což je obřad přínosu obětních darů pro jejich použití při svaté liturgii.
Při proskomidii je především připravován přinesený chléb a víno
k liturgické oběti, proměně na přesvaté Tělo a Krev Kristovy a následnému
svatému přijímání těchto svátostí. Důležitou součástí této přípravy
chleba a vína je pak vyjmutí mnoha částeček z přinesených prosfor
(bochníčků obětního kvašeného bílého chleba), které se přidávají k chlebu
připravenému k proměnění na přečisté Tělo Kristovo -- tomuto připravenému
chlebu se říká Beránek. Částečky, o kterých byla výše řeč,
vykrajuje kněz z prosfor a při tom vzpomíná jména pravoslavných
věřících, za něž se církevní shromáždění zvláště -- jmenovitě --
modlí. Každá vykrojená částečka je spojena s jedním či více jmény
a kladena na diskos (kovový talířek na stopce) k Beránkovi, tím
jsou jmenovaní křesťané duchovním způsobem přítomni skrze ony částečky,
které byly za ně vyjmuty a položeny na diskos při konání eucharistické
oběti, neboť diskos s Beránkem i s částečkami vyjmutými za živé
i zesnulé pravoslavné křesťany je přinášen na svatý prestol k oběti
a proměnění daru chleba, na něm neseném, a vína smíšeného s vodou,
přinášeném spolu s chlebem v kalichu. Duch Svatý, sestupující
na shromážděný církevní lid a proměňující chléb Beránka na Tělo
Kristovo a víno na Kristovu Krev, sestupuje i na částečky, které
jsou kolem Beránka na diskosu a zpřítomňují tam věřící jmenované
při jejich vykrajování na proskomidii. Mnohá svědectví hovoří i v
dnešní době o zázračně blahodárném působení tohoto starobylého obyčeje
na vzpomínané věřící.
Jména pravoslavných křesťanů -- živých i zesnulých -- vzpomíná kněz podle tzv. diptychu (dvou listin se jmény, která mají být při liturgii s modlitbami vzpomínána) nebo dle „pomjaníků“ (lístečků, na než si věřící napíší jména svá i svých pravoslavných příbuzných, přátel apod.) či prostě dle poznamenaných jmen. Kladením částeček, vykrajovaných z prosfor za přesvatou Bohorodici, za svaté, za církevní představené, za pravoslavné věřící žijící zde na zemi i za pravoslavné křesťany již zesnulé, kolem Beránka na diskose vytváří kněz vlastně ikonu Církve -- svatí, živí i zesnulí jsou zde shromážděni kolem Beránka, Krista. Tato ikona má být při liturgii oživena proměněním Beránka na Tělo Kristovo. Jak žádoucí je tedy být v této ikoně přítomen skrze částečku, za mne vykrojenou a položenou na diskos!
Po svatém přijímání je tajuplné dílo modlitby za jmenované věřící, které bylo při proskomidii započato, dovršeno tím, že kněz všechny částečky z diskosu vpouští do kalicha se svatou Kristovou Krví. Při tom dí: „Smyj, Pane, hříchy zde vzpomenutých svou drahocennou Krví, na přímluvy svatých svých...“ Z tohoto konání je vidno, jak důležité je toto vzpomínání jmen a jaká mnohonásobná odpovědnost je při tom na pastýře kladena.
V praxi se ovšem stává to, že jmen bývá někdy velice mnoho a kněz se musí utéci k pomoci spolusloužících duchovních, kteří čtou jména, zatímco on vybírá částice chleba (případně i z prosfor přinesených věřícími). Bohužel se pak toto posvátné konání někde děje mechanicky. Zvláště náročné je pro kněze, který slouží sám, bez pomoci diakona či dalšího kněze, když mu přinesou lístek se jmény až v průběhu samotné liturgie; kněz musí vyjímat částečky a číst jména mezi ekteniemi, kdy má číst tiché liturgické modlitby, na které pak ovšem téměř nezbývá čas. Jak je možno se v takových podmínkách soustředit? Je třeba farníky a modlitebníky stále poučovat, aby své lístky se jmény těch, za které si přejí konat modlení, podávali včas, aby je kněz mohl číst při proskomidii, kdy se na to může soustředit, což je velice důležité.
Mnohá svědectví ze „životů svatých“ potvrzují důležitost a nenahraditelnost vzpomínání živých i zesnulých pravoslavných křesťanů při proskomidii. Uvedeme čtyři taková svědectví. Prvé vyprávění čerpáme z listu ct. Nila Sinajského biskupu Anastasiovi:
„Svícen veliké byzantské církve, nebo -- lépe řečeno -- celého světa, podivuhodný kněz Jan Zlatoústý, jakožto jasnovidný (prozřelý) mnohokrát viděl, že Boží dům nebyl v žádném čase -- zvláště však v průběhu Božské liturgie a nekrvavé oběti -- opuštěn anděly či zbaven jejich péče. Svatý, naplněn údivem a radostí, o tom v soukromí vypravoval svým nejbližším duchovním přátelům. Jakmile kněz začíná vykonávat svatou proskomidii, ihned blažené Mocnosti (tj. andělé), ve velkém množství sestoupivší s nebe, oděné v jakési zářivé řízy, s bosýma nohama, s pozorným výrazem, s tváří skloněnou, zbožně a v hluboké tichosti a mlčenlivosti obklopí žertveník a jsou přítomny (přisluhujíce) až do vykonání strašného tajemství. Poté se rozejdou po celém chrámu, každý z andělů spolupůsobí -- jeden zde, druhý tam -- pomáhá, dává síly přítomným episkopům, presbyterům a diakonům, kteří rozdělují Tělo i ctihodnou Krev mezi přítomné. Toto píši, neboť jsem poznal, kolik strašného je na Božské liturgii, abychom neztratili onu zbožnou bázeň a nepropadli nedbalosti; nedovolme komukoliv, aby v době proskomidie vedl rozhovor, šeptal nebo posuňky něco sděloval, nebo se houpal při stání či pokukoval sem a tam, anebo dokonce bez okolků chodil z místa na místo. Vždyť pravil Hospodin Mojžíšovi: „Zbožnými učiníte syny Israele“ (Lev. 15,31)“ (Z díla ct. Nila).
Druhé svědectví je vzato z knihy ct. Nila Myrotečivého, divotvorce athonského:
„V dobách světitele Basila Velikého žil jeden zbožný kněz a ten -- jako člověk -- kvůli různým okolnostem upadl do dluhů. Jak šel čas, tak dluhy narůstaly a věřitelé začali kněze kvůli dluhům upomínat. To ho přimělo, aby se obrátil s žádostí o pomoc k jednomu jeho známému -- kupci. Kupec mu dal 500 zlatých mincí, jimiž uhradil své dluhy; na oplátku mu kněz slíbil, že jej i s rodinou bude vzpomínat s modlitbou za zdraví i za věčný pokoj při proskomidii po celý svůj život. Kupec počítal s tím, že kněz bude dlouho živ a bude se modlit za něho i jeho příbuzné při liturgii a tím se mu odplatí za poskytnuté peníze; tedy dlouhodobé modlitební vzpomínání mělo nahradit poskytnutý obnos peněz.
Kněz, obdržev 500 zlatých, splatil všechny své dluhy; leč pak stihl sloužit již jen jednu liturgii, při které vzpomínal svého dobrodince a jeho příbuzné; nato onemocněl a po vleklé nemoci zemřel. Když se kupec dozvěděl o skonu kněze, velice se zarmoutil a želel ztráty svých peněz, neboť knězem byla vykonána toliko jediná liturgie. To kupec nečekal, počítaje s dlouhým životem kněze a mnoha modlitbami, které by býval v takovém případě během svého života za něho vykonal; proto mu ostatně dal těch 500 zlatých s tím, že se za něj a jeho rodinu bude při každé liturgii modlit. Kupec začal naléhat na mátušku zesnulého kněze, aby mu vrátila ty peníze, které vynaložil jen na jednu liturgii. Mátuška mu odvětila, že peníze nemá; to, co měla, utratila během nemoci kněze a nyní jí už nezůstalo nic. Kupec tomu nevěnoval pozornost, dále se dožadoval vrácení peněz a vyhrožoval mátušce soudem. Co dělat?, obrátila se ke světiteli Basilu Velikému a vypověděla mu, co se přihodilo. Světitel ji vyslechl a pravil: „Zítra budu sloužit liturgii. Přijďte ke mně spolu s kupcem a vezměte s sebou kupecké váhy; položím jednu částečku vyjmutou z prosfory za zdraví a spasení jeho rodiny a kolik bude vážit ta částečka na váhách, tolik zlata položí kupec na druhou misku vah; a takovým množstvím zlata zaplatí tobě za tu jednu liturgii vykonanou zesnulým knězem.“ Matuška šla za kupcem a vyřídila mu slova světitele Basila. Kupec se zaradoval a ráno se ubíral do chrámu, vzav s sebou zlato a váhy. Světitel Basil, konaje proskomidii, vyňal jednu částečku za zdraví a spasení služebníků Božích a položil ji na váhy; kupci velel klást na druhou misku vah zlato. Ať však kupec kladl zlata kolik jen mohl, jedna malá částečka vše převážila; a čím více zlata kupec na misku položil, tím níže klesala miska, na níž byla částice vykrojená svt. Basilem z prosfory při proskomidii. Když kupec viděl tento veliký blahodatný zázrak, přišla na něho bázeň a dojetí a ihned prosil svt. Basila i mátušku v Pánu zesnulého kněze za odpuštění a přestal se dožadovat splacení dluhu.“
Třetí vyprávění se vztahuje k proslavení (tj. kanonisaci) světitele Theodosije, arcibiskupa černigovského (r. 1896).
„V předvečer proslavení svt. Theodosije bylo třeba připravit jeho svaté ostatky, tj. obléci je a upravit do pěkného stavu. Z Kijeva kvůli tomu pozvali starce vysokého duchovního života, jeromonacha Alexije (Šepeleva), zesnulého hned na začátku revoluce. Když oblékl ostatky Božího oblíbence, usedl starec a zdříml. V lehkém snu se mu zjevil světitel Theodosij v záři nebeské slávy a pravil: „Modli se za moje rodiče -- kněze Nikitu a Marii“ (do té doby nebyla známa jejich jména). Zmatený otec Alexij odvětil: „Světiteli Boží, ty sám jsi proslaven, tvé modlitby jsou mocné před Hospodinem, tak jak já, hříšný, se mohu modlit?“ Světitel odpověděl: „Vzpomínej je při proskomidii, to je víc než mé modlitby.“ Tím vidění skončilo“ (igumen Antonij „Světitel Theodosij, arcibiskup černigovský“ „Pravosl. cesta“ r. 1951).
A na závěr, čtvrté svědectví nalézáme v jednom z listů Jana Vasilieviče Kirevského optinskému starci jeroschimonachu Makárii: „Před tím, než jsem Vám chtěl psát, jsem dnes četl v církevních dějinách, jak světitel Řehoř Dvojeslov vypráví, že z jednoho zajatce spadly okovy v ten moment, když za něho při liturgii sloužené ve velké vzdálenosti vyňali částečku. Proto, líbaje Vaše šlépěje, prosím Vás, pomodlete se za V. a vyjměte za něho částečku. Je mu velice těžce, trpí svým stavem a povahou; může být, snad je to způsobeno i našimi chybami při výchově...“ (prot. S. Četverikov „Optinská poustevna“, str. 136).
prot. V. Lukjanov
Z časopisu Pravoslavná Rus 6/96 (upraveno, rozšířeno)
Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“
