Úvahy o manželství

Začínáme u Pramene

S přemítáním o manželství je možno začít jen u vlastního Pramene všeho dobra i všeho, co vůbec jest, u samotné Božské Trojice; jako je v Trojici přesvaté Božství sdíleno třemi Osobami, kde Otec není Synem ani Duchem a Syn i Duch nejsou Otcem, třemi Osobami, které jsou si ovšem navzájem otevřeny, sdílejí se a odevzdávají se v lásce, tak je to podobně i s lidským párem. "Učiňme člověka podle obrazu našeho a podle podobenství našeho,"praví se v nitru přesvaté Trojice; tak se uradily tři Božské Osoby v neviditelnu, mimo čas a mimo prostor. "I stvořil Bůh člověka podle obrazu Svého, podle obrazu Božího stvořil ho, muže a ženu stvořil je." I člověk nachází přístup ke své podstatě nikoliv samoten, ale ve společenství, v páru. Dva lidé rozdílného pohlaví, kde muž není ženou a žena není mužem, lidský pár jako jedna duchovní bytost teprve nalézá cestu k plnosti lidství a k okoušení této plnosti; a to skrze vzájemné odevzdávání se v lásce. Lidství, bylo rozděleno do dvou osob, stvořen byl nejen jeden člověk, jedno pohlaví, ale dva lidé různého pohlaví, aby člověk mohl milovat někoho druhého, prožívat lásku, jako se milují Osoby v Přesvaté Trojici. V tom je člověk ikonou přesvaté Trojice - je Trojjedinému Bohu podoben.

Lidství bylo rozděleno do dvou pohlaví - do dvou polovin; lidé budou vždy od samé své podstaty toužit po spojení, po naplnění. Toto spojení a prožívání plnosti je možné jedině láskou. Potřeba lásky a touha po ní byla vetknuta do nitra každého člověka. Žízněním po lásce spojené se společenstvím je každý člověk veden k Bohu, neboť láska má Božskou podstatu. (Lásku si ovšem nesmíme plést s vášní a nečistou sobeckou touhou.) Samotná lidská osoba bez otevírání se svému protějšku nemůže prožívat plnost lidství. Vzájemným odevzdáváním se, odkrýváním svého nitra, odhalováním se s důvěrou a odevzdáváním sebe jako dar druhému – v tom je napodobení stvořitelské Trojice. A pokračujme dále - jeden sebe sama odevzdává druhému a sám sebe v druhém nachází, začne hledět na druhého jako sám na sebe, jako na součást sebe sama; v tom je láska. Tak se dva stávají jedním - plným Člověkem. Svatý Jan Zlatoústý pravil: »Kdo není v manželském spojení, není celek, nýbrž polovina. Manžel a manželka nejsou dva lidé, nýbrž jeden člověk. Jest vlastností lásky, že ten, kdo miluje, a ten, kdo je milován, nejsou dva oddělení lidé, nýbrž jeden zvláštní člověk.« I oficiální právo východní církve hovoří v tomto duchu: »Manželství je sjednocení dvou osob v jednu bytost« (Ekloga z r. 740). »Manželství je sjednocení muže a ženy v jednu bytost se dvěma tvářemi« (kanonista Balsamon).1

Cílem manželství je tudíž dosažení plnosti (pleromy) bytí. Plození má v manželství teprve druhořadý význam. Cílem manželství je láska, která není pouhým prostředkem k zajištění pokračování rodu! Plozením se lidé neodlišují od zvířat. Hrobem lásky bývá smyslnost a hříšná žádostivost.

A v podobenství manželství jako obraz svaté Trojice můžeme kráčet ještě dál. Přirozeným - od Boha daným - důsledkem spojení muže a ženy do jedné bytosti lásky je objevení se třetího v tomto těle lásky – narození dítěte, které je zahrnuto do tohoto sdílení se v lásce.

Tedy, abychom šli až na samou mez podobenství zobrazující manželství a rodinu jako živoucí nezrušitelnou ikonu Božské Trojice, uveďme, že svatí Otcové sbližují vycházení Svatého Ducha z Boha Otce s tím, co nazývají vyjitím Evy z Adama, žena je jiná než Adam, a přece má s ním jednu podstatu. Z toho vyplývá dále - jako Duch Svatý není nižší než Ten, z Něhož vychází, tak ani žena není nižší než muž, poněvadž láska vyžaduje rovnost. Ale vraťme se ještě k výše řečenému srovnání vycházení Ducha od Otce s východem ženy z muže - upravíme-li poněkud toto vyjádření, pak žena vychází z muže a dále z muže vychází jeho dítě skrze ženu; podobně jako z Božského Otce se v Trojici rodí Syn a Duch Svatý vychází s Otce skrze Božího Syna… 2

Jako v Trojici jsou si všichni rovni, neboť láska rovnost vyžaduje, tak v rodině jsou si všichni rovni, aby se mohli milovat. V manželství jsou však osoby vzájemnou láskou, která je spojuje v rodinu, kterou byla tato rodina vytvořena, vázány k naplňování Bohem daného řádu, v němž se sobě navzájem rovné osoby podřizují - žena muži a děti rodičům; porušení tohoto řádu přináší konec lásky...

Radost maželského života

»...Každý z vás bez výjimky
ať miluje svou ženu jako sebe sama
a žena ať má před mužem úctu«
(Efezským 5,33)

Manželé nalézají v manželství prvotní lidskou radost, potěšení duše a útěchu, které jsou do podstaty lidství od Boha vloženy. Je to radost z odevzdání celé své bytosti, všeho co mám i toho, co nevím, že mám, jako daru druhému bez nároku na cokoliv; potěšení z přijmutí druhého člověka, ze zahrnutí jej do sebe samého; útěchu z nalezení plnosti, nasycení a uspokojení celé své bytosti Božím pokrmem pravého lidství (k tomu byl Adam stvořen, a to Kristus obnovil). V manželství se raduje celý Bohem stvořený člověk, jehož lidství bylo v Kristu znovu ustanoveno jako Boží obraz a sláva Hospodinova. Rozkoš v manželství nalézá celá lidská bytost, dva lidé spojeni v jednu duchovní bytost, rozkoš ze spojení duší i těl; rozkoš nikoliv v podobě divoké nenasytné vášně, ve které se po sobě lidé dravě vrhají, aby se jeden druhého zmocnili; právě naopak je to rozkoš z mírnosti a pokojnosti, ze vzájemného nasycování se odevzdáním se, stálým vzájemným obdarováváním se mimomanželskou cudností. Zachovávání předmanželské zdrženlivosti a později manželské věrnosti je nejvzácnějším a ničím nenahraditelným darem partnerovi.

V křesťanském manželství spočívajícím v Církvi mají lidé nalézt ztracený ráj. I pozemská sexualita posvěcená předmanželskou čistotou a obdarováním se jí, odevzdáním si vzájemné neporušenosti jako nejvzácnějšího svatebního daru, posvěcovaná i v manželském soužití přiměřenou postní zdrženlivostí se stává něčím nebeským.

Cítíme radost z objevení přístupu k něčemu dokonale krásnému a nevýslovně potěšitelnému, co se skrývá hluboko v nás, ale bez druhého člověka se k tomu nemůžeme dobrat - on to z nás musí vynést.

Lidská duše i tělo volají po spojení s protějškem a odevzdání se, aby mohly spočinout v něčí náruči, v klidu a bezpečí. Řád manželství je přímo spojen se Stvořitelem a jako takové není tajemství manželství z tohoto světa a není možno je světským rozumem zcela postihnout. Vše, co má být požehnané, co má mít opravdovost (z nebeské perspektivy), se však musí dít dle Božího řádu, který je zjeven svatými Písmy, Božími přikázáními a obyčeji Církve.

O duchovním obsahu manželství

Manželství, které nesměřuje k duchovnímu povznesení člověka, není naplněno a to je škoda a promarnění příležitosti, neboť křesťansky uzavíraný sňatek mezi dvěma pravoslavnými křesťany je jednou z dvou požehnaných cest k žití lidské (Boholidské) plnosti.

Lidé vnějšího světa nalézají v manželství často pouhé útočiště před samotou, nebo přátelství, ochranu, jindy - možnost bezproblémového ukájení tělesných pudů a potřeb, v manželství lze nalézt manžela – spolupracovníka, často se jedná prostě o cestu k zajištění obvyklého způsobu života ve společnosti (všichni tak přece žijí), jindy to může být akt ke zlepšení společenského postavení, u panovnických rodů pak aktem politickým atd. Mnohé z těchto funkcí manželství jsou jistě dobré a důležité i potřebné, ale - není to vše, schází tu ještě to nejdůležitější. Bez duchovního rozměru je i pěkné manželství světských lidí jen fragmentem, troskou toho, k čemu mají lidé směřovat a co mají nacházet.

Nacházet hluboký smysl manželství je spojeno s duchovní vyspělostí a růstem obou partnerů. Vzhledem k tomu, že duchovní úroveň lidstva v posledním století strmě klesá, a že se to promítá i v poklesu duchovního života křesťanů, prodělává křesťanské manželství úpadek (o katastrofálním úpadku světských manželství a světského rodinného života ani nemluvě).

Ostatně spojovat se ke společnému duchovnímu životu bylo vždy obtížné; snad proto apoštol Pavel říká, že by byl rád, kdyby křesťané zůstávali jako on - tedy svobodní pro Krista (myslí se tím v podstatě mnišský způsob života). Nacházet v manželství pouze tělesná potěšení bylo duchovním nebezpečím už v jeho dobách. Na druhé straně soudí svatý apoštol, že je pro člověka lepší žít v jakémkoliv manželství (tedy i v duchovně pokleslém, ještě neproduchovnělém, které snad zůstává do značné míry jen na tělesné úrovni), jen když to slabším lidem umožní zachovávání Božích přikázání a drží je tak v duchovním prostředí Církve, která na křesťany stále působí a přivádí je k duchovnímu růstu, než když je manželství falešným asketismem odmítáno a lidé upadají do pokušení, do smilstva, přestupují Boží přikázání a ocitají se tak mimo Církev, kde jim již není pomoci. Nic není strašnějšího, než pád do opětovného přestoupení Božích přikázání. Ne pro všechny je totiž vhodná cesta mnišství. Manželství je svaté a skýtá možnost růstu k duchovnímu manželství, které pak přivádí muže a ženu do nebe stejně, jako andělský život mnichů. Sv. Řehoř Theolog pravil, že manželství je »klíč k cestě čistoty a lásky«.

O mnišském životě a manželském přebývání

Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno…
Někteří nežijí v manželství,
protože se ho zřekli pro Království Boží
(Matouš 19,12)

Po těchto slovech Ježíš žehnal dětem...

Není možné hovořit o manželské cestě k Bohu a nezmínit cestu mnišskou, která vypadá (ale právě jen vypadá) jako něco opačného, co protiřečí manželství.

I mnich vlastně žije »manželský život«. Je to jistým způsobem nebeské manželství. Podle slov apoštola Pavla nemá již mnich péči o nic pozemského, nestará se to, aby se líbil jakémukoliv člověku, ale stará se jen o to, aby se líbil Kristu. Stává se vlastně nevěstou Kristovou, kterému zachovává věrnost a čistotu. Protože žije andělským životem, umenšuje na nejmenší možnou míru potřeby a žádosti těla, stále se postí, zapírá se, vede zápas se všemi vášněmi - bez kompromisu, až do jejich naprostého vyhlazení. Při tomto úsilí zříci se tělesného života a žít pouze životem duchovním, nebeským, se mnich zříká jakéhokoliv tělesného pohlavního života, jakékoliv pozemské sexuality, a pěstuje pouze duchovní vztah k Ježíši Kristu, kterému se zcela odevzdává a obětuje mu svůj pozemský život a všechny tělesné libosti a potěšení.

Svým duchovním zápasem rodí monach duchovní děti. Svatý Jan Damašský píše: »Potomstvo duchovní bývá počato v lůně duše láskou a bázní Boží a v porodních bolestech vychází na svět a plodí a rodí ducha spásy.«

Až na samou mez možností přivádí mnich ideály křesťanského života. Je to touha být dokonalým křesťanem, vše tomu obětovat a zcela zapřít sám sebe; umřít pro Krista, stát se pro Něho mučedníkem... V Církvi je mnišství ve veliké úctě; pro svoji náročnost je však tato cesta vhodná pro nemnohé.

V manželství se děje vlastně totéž, ale mírnějším způsobem. Je třeba mít na paměti, že mnišské křesťanství není nějakým »jiným křesťanstvím«. Ideál křesťanského života je jeden - nejsou tedy dva cíle křesťanského života, dva křesťanské ideály, ale pouze jediný, společný pro všechny pokřtěné - a mnišská cesta i cesta manželství tedy míří k jednomu cíli. V manželství je dosahován okoušením sjednocující Boží lásky skrze manželské spojení muže a ženy; zjednodušeně se dá říci, že se zde jde cestou k Bohu skrze návrat ke kořenům lidského stvoření, jenž je v Kristu otevřen, vždyť Spasitel lidem opět otevřel neprostupně střeženou bránu do ráje. Mnišská cesta pak užívá strmého vzestupu k andělskému netělesnému (bezpohlavnímu - co se těla týče) životu, do nebeského Království, skrze potlačení vášní, očištění těla, usilovné soustředění mysli i srdce na duchovní život, což je cesta, kterou Kristus též posvětil. Obě cesty jsou svými formami velmi rozdílné, ale vnitřním obsahem a v principech jsou vlastně totožné; cíl je jeden – Spása a Království Boží, a prostředek k tomu vedoucí je v podstatě shodný též u obou cest - je jím život v Kristu, duchovní život, odevzdávání se druhému a umenšování sebe sama, střádání do nebeských pokladnic, kde zloději nekradou, a přebývání srdcem u lidumilného Hospodina.

Pro toho, kdo by ještě nebyl přesvědčen výše uvedeným, cituji sv. Jana Zlatoústého, který praví - mýlí se ti, jež si myslí, že něco jiného se požaduje od mnichů a něco jiného od křesťanů žijící ve světě; vždyť křesťané ve světě se od mnichů odlišují jen jedním - jedni vstupují do manželství a druzí nikoliv; odpovědnost (za přijaté křesťanství) však nesou ti i oni stejnou...

Zmiňme i to, že přebývání v monastýru se v některých rysech rodinnému životu podobá - např. pěstováním života ve společenství. Právě každodenní nutné společenství napomáhá vykořeňování vášní. Život v osamění může totiž vášně pouze utlumit, uspat, ale ony mohou zůstat v člověku živé, byť spoutány svatými myšlenkami! Proto duchovní otcové zpravidla nepouštějí adepta na poustevnictví do života v osamění brzy, ale až po delším životě ve společenství monastýru. Osamělost může v nepřipraveném člověku podporovat egoismus. Na ilustraci výše řečeného připomeňme známé rčení - kolik jen křesťanů miluje celé lidstvo, ale nevydrží s konkrétním člověkem pod jednou střechou nebo těžko snáší některé příslušníky »milovaného lidstva« ve své blízkosti! Milovat všechny je snadné, ale vést s někým společný život je značně obtížnější. Život ve společenství + ať již rodinném nebo monastýrském + nás učí otevírat srdce pro druhého, udělat ve svém srdci místo svému bližnímu i s jeho odlišnou povahou, nedostatky, chybami a poklesky. To platí stejně pro manželství jako pro mnišské společenství.***) Tam i zde se lidé učí trpělivě a s láskou se snášet, což je kříž, ale spása se získává nesením kříže (právě pro odpor ke kříži se dnes mnohá manželství rozpadají; kdo ovšem skutečně přijal křesťanství, ten má ke kříži lásku – takový neutíká z manželství ani z monastýru, neboť ví, že by to byl útěk před sebou samým a před spásou).

Trápí-li se kdo nerozhodností, kterou cestu duchovního života má zvolit, nechť mu Boží vůli o něm zjeví slova apoštolova z Písma svatého: »Každý ať žije v tom postavení, které měl od Boha, když ho povolal k víře… Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka lepší zůstat tak, jak je. Jsi připoután k ženě? Nehledej rozvázání. Jsi bez ženy? Žádnou si nehledej« (1.Kor. 7,17 a 26-27).

Pravidla a způsoby křesťanského manželství

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!
(Matouš 19,6)

K produchovňování manželského soužití vede Církev muže a ženu svým duchovním působením, které proměňuje lidi přebývající v církevním ovzduší na duchovní bytosti; křesťanské manželství vyniká následujícími rysy - pěstováním pokory, lásky a pozornosti, potíráním povýšenosti na jedné straně i neposlušnosti na straně druhé, vzájemnou úctou (!) a spoluprací; je to společenství obětavé lásky. K nebeskému řádu manželství patří známá zásadní slova apoštola: »V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je (vždy!) hlavou ženy, jako Kristus je hlavou Církve, těla, které spasil. Ale jako Církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval Církev a sám se za ni obětoval… Muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo… Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně« (Efezským 5,21 a dál).

Dále jsou manželé vedeni starobylými pravidly, která jim ukládají společnou modlitbu, domácí předčítání z Písma, společnou účast na bohoslužbách a svatých Tajinách, upravují i tělesnou stránku manželského života - manželé se společně s Církví postí a pěstují tak společnou zdrženlivost, která je povznáší z tělesného života k duchovnímu; v dobách postních se taktéž zdržují manželského obcování, stejně jako v předvečery postních dnů v týdnu a před dnem svátečním - nedělním. Tyto společné duchovní úkony je povznášejí, ale i upevňují jejich spojení, posilují vzájemný vztah. Pokud se totiž manželský život soustředí pouze na tělesné spojení, manželství se tím rozkládá, neboť tím manželé vlastně opouštějí to, čím jsou spojeni. Při sňatku nespojuje manžele tělo, ale Duch, a proto jde v prvé řadě o spojení duchovní, jehož důsledkem je teprve spojení tělesné. Jak zvrácené je, když současná společnost již běžně toleruje a přijímá obrácení tohoto pořadí, kdy spojení tělesné předchází sňatku, tedy spojení duchovnímu… Marně dnes apoštol volá k hluchému lidstvu – bohužel často i ke křesťanům: »Varujte se smilstva! … Kdo se dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu. Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha Svatého...? Nepatříte sami sobě, bylo za vás zaplaceno výkupné (Kristovou krví)! (1.Kor. 6,18 a dál). Jen tři činy zapověděl křesťanům sněm konaný v Jerusalemě za účasti svatých apoštolů: účast na modloslužbě, pojídání krve a masa nezbaveného krví, a končně - smilstvo! (Skutky 15,29). Uzavírané manželství je tak kvůli předmanželskému hříchu hned v základech napadeno rozkladnými silami, které vyvěrají z priority tělesného soužití nad duchovním, z absence přiměřené tělesné zdrženlivosti a sebeovládání, což vede k pádu společného života do tělesné úrovně, kde panuje jen rozdělení a nikdy nenasytitelná vášeň. Komu se něco podobného přihodilo, musí se neprodleně obrátit k budování nápravy, dokud je toho ještě vůbec schopen! Rozklad v duši totiž stále postupuje, a když zachvátí samotný střed duše, nemusí být člověk již schopen ovládnout se a napravit svůj život. Někdy Bůh ještě zkouší přimět svévolníka k obrácení skrze nějakou tragédii v rodině, kterou dopouští jako přirozený následek takovéhoto způsobu života, který z hlediska duchovního není vlastně ani životem, ale je smrtí - je to smrt za živa. Pokud tělo a jeho žádosti nejsou vůlí ovládány, získávají moc nad člověkem a umrtvují jeho duchovní život; hříšník pak přestává být schopen spatřit svůj hřích, začne jej omlouvat nebo obracet v něco jiného či jej vysvětluje jako by to vlastně byla ctnost apod. Askese, tedy zdrženlivost, ovládání se, mírnost, cudnost, zápas s tělesnými pudy a vášněmi, vede v manželství k duchovnímu životu a prožívání duchovního spojení - tedy toho, co manžele opravdu spojuje (nikoliv skrytě rozděluje, jako je tomu u samotného tělesného obcování). Smyslem askese a zápasu je duchovní život, prožívání přítomnosti Boží a laskavé náruče Kristovy; je to stálé patření na Boží tvář. V Kristu se manželé nacházejí a navzájem v sobě se setkávají s Kristem. Proto je společný duchovní život - domácí modlitby, společná četba Písem, rodinný půst, společná návštěva chrámu a účast na Tajinách - základem naplněného manželství. Ježíš Kristus je tím, kdo manžele spojil do jednoho těla a kdo dává manželství dobrý obsah a chuť - jako při svatbě v Káně Galilejské dal vodě chuť vína (toto evangelijní čtení je přednášeno právě, když se děje v Církvi tajemství sňatku). Bez Krista je manželství jen bezvýraznou vodou, bez chuti, bez plného obsahu...

O nemožnosti zakládat manželství na hříšných základech (především myslím předmanželský pohlavní život, který tak často ústí do populárního rčení: »Musejí se brát«) je třeba ještě poznamenat, že pravé manželství je již samotnou svojí podstatou možno jen lidem svobodným - myslí se svobodným nejen tělesně, ale především svobodným od hříchu; křesťanské manželství je možné pouze pro lidi nezotročené hříchem, o tom svědčí ta skutečnost, že bylo ustanoveno ještě v ráji, dříve než lidé padli do otroctví ďábla; návrat k tomuto Bohem ustanovenému svobodnému manželství je otevřen v Kristu a v Jeho Církvi. Když se lidé, kteří mají vstoupit sňatkem do manželství, ukáží jako otroci ďáblovi, neboť proti přikázáním Božím spolu manželsky žili již před svatbou, za co může takové manželství dvou nesvobodných, hříchem zcela spoutaných, lidí stát? Nemůže naprosto splnit svůj účel přivádět lidi zpět do ráje k Bohu, neboť to je možné jen lidem svobodným; snad jedině po dlouhém mnohaletém upřímném pokání, ale + upřímně + kdo z dnešních lidí je ještě schopen přiznat si svůj hřích v jeho obludné velikosti a dlouho se upřímně kát a hledat Boží odpuštění a ztracenou čistotu?

Jiným problémem dnešních lidí, kteří většinou nebyli vychováváni v nekřesťanských rodinách a neznají z domova duchovní manželství, je často i neschopnost odpoutat se od rodičů a zcela se odevzdat svému svobodně zvolenému partnerovi bez ponechávání pootevřených zadních vrátek zpět k mamince (či k tatínkovi). To je též prohřešení proti duchovním pravidlům manželství. Vzpomeňme na samotná ustanovující slova svatého manželství z Božích úst: »Proto opustí muž otce svého i matku svou a přidrží se ženy své (která ovšem učiní totéž), i budou jedno tělo« (Gen 2,24). Jedno tělo neznamená pohlavní život, nýbrž jednu bytost. Intimní společný život je důsledkem manželské jednoty, nikoliv její příčinou. Při vzpomínání duchovních pravidel pravoslavného křesťanského manželství je třeba připomenout odpuštění, které Kristus spojil s modlitbou. Není možné sjednocení se v modlitbě bez odpuštění druhému jeho poklesků. Odpouštění je nutno se trpělivě učit s vědomím, že i já potřebuji odpuštění. Odpouštění však neznamená přehlížet opakované závažné poklesky v manželském či rodinném životě. Trvání manželství předpokládá oboustranou dobrou vůli; tyto problémy je však třeba řešit s modlitbou v požehnaném duchovním rozhovoru při svaté zpovědi.

Souhlasit nelze ani s tím, aby pravoslavný křesťan vstoupil do smíšeného manželství s jinoslavným či s nevěřícím. Takovéto páry nemohou být totiž právoplatně církevně oddáni, neboť svaté Tajiny mohou přijímat pouze pravoslavní křesťané. Spojením pravoslavného křesťana s nepravoslavným manželem vniká jed do takovéhoto manželství ihned v jeho základech. Vždyť co vlastně mohou tito manželé sdílet, když nemohou sdílet to, co je pro člověka nejpodstatnější a nejdůležitější v jeho životě - pravoslavnou křesťanskou víru. Takováto manželství mnohdy přinášejí pozdější rozklad rodiny či ztrátu víry pro pravoslavného křesťana, vždy však působí negativně. Jejich manželství nejen, že není posvěceno Církví a není v Církvi Kristově zakotveno, ale stává se pro pravoslavného křesťana jhem, jařmem, kterým je zapřažen do společného jha s nevěřícími - před tím svaté Písmo důrazně varuje, neboť »jaké je společenství světla s temnotou, jaké obecenství věřícího s nevěřícím« a radí, abychom se od nich oddělili a ne se s nimi spojovali! Je tedy i toto jedním z duchovní pravidel uzavírání manželství - pravoslavný křesťan si nemůže vzít někoho, kdo pravoslavným křesťanem není a nehodlá se jím ani stát!

Jiná je situace tam, kde v dříve uzavřeném manželství se poté jeden z manželů stal pravoslavným křesťanem - zde je nevěřící posvěcován věřícím a + chce-li s ním nevěřící zůstat + ať jej věřící neopouští; brání-li mu však nevěřící v manželském životě v pravoslavné víře, má pravoslavný křesťan takové manželství opustit: »Chce-li nevěřící (za této situace z manželství) odejít, ať odejde; věřící nejsou v takových případech vázáni; Bůh nás povolal k pokoji; víš snad, ženo, že se ti podaří spasit muže? Víš snad, muži, spasíš-li ženu? (1.Kor. 7,15-16)

Manželská věrnost je jedním z pilířů manželství; druhým je pravoslavná víra. Pokud oba pilíře stojí, nesmí jeden druhého svévolně opustit, leč pro odchod do monastýru s oboustraným souhlasem. Prorok Malachiáš praví: »...Hospodin je svědkem mezi tebou a ženou tvého mládí… což neučinil člověka jednoho a nedal mu částku svého ducha? Oč má jeden usilovat? O Boží potomstvo.****) Střezte svého ducha, nikdo ať se nezachová věrolomně k ženě svého mládí!« (Mal 2,14-15). Je to výzva, aby se člověk nehonil za smyslnými požitky, ale věnoval se duchovnímu životu!

Položit Krista jako pevné základy manželství a zároveň jako smysl a cíl manželství - to není ani snadné ani jednorázové dílo. Je to trpělivá namáhavá práce, skutečná stavba »rodinného domu« - budování duchovní stavby, kterou vpravdě křesťanská rodina je. Je to ale dílo krásné, které člověka obdarovává takovou radostí, kterou nemůže jinak získat. Manželům přináší pravou spokojenost – blahodatnou útěchu do jejich pozemských dnů, uspokojení nad konaným životním dílem a hlavně přivádí věčné spasení do jejich domu.

Manželství je ustanoveno na prvopočátku lidstva, kdy Bůh vyvedl ženu z muže a vzápětí svým slovem spojil muže a ženu do jednoho těla, aby pěstováním lásky překonávali tělesné oddělení a v těle tak žili duchovním životem, spojujíce tím nebeské s pozemským. Manželství je studnicí Boží milosti a v křesťanském manželství nacházíme cestu k rajské jednotě člověka.

j. Jan Baudiš
(s použitím některých myšlenek z přednášky prot. A. Jiřího Nováka)


1 Jiný pohled na manželství má Západ; např. sv. Ambrož praví, že jedinou příčinou uzavírání manželství je potomstvo ženy. Tomáš Akvinský: »Děti jsou tím nejpodstatnějším v manželství.« Oficiální západní kodex kanonického práva: »Nejpřednější cíl manželství je rození a výchova dětí.« Této teorii je blízká ta, která tvrdí, že pohlavní styk je hlavní cíl manželství (Kant, Schoppenhauer). Tento pohled Západu (zdá se být zatížen židovským předkřesťanským uvažováním) je v příkrém rozporu s pojetím východním – pravoslavným, jež zastává např. sv. Jan Damašský, který hovoří o manželském plození dětí pouze jako o upevnění manželství (nikoliv tedy jako o jeho smyslu nebo cíli); všimněme si, že nepravoslavné západní pojetí ovšem leckdy proniká i do pravoslavného uvažování (jak vydávají svědectví různé pravoslavné brožury, ve kterých je manželství též zmíněno, a tyto zmínky po hříchu často trpí západním vlivem). Pravoslavné pojetí manželství hledí i na bezdětné manželství jako na plnohodnotné. V žádném případě však Pravoslaví netoleruje potrat či odříkání se dětí z pohodlí či pro kariéru a pod.! Vcelku se můžeme ztotožnit i s defnicí manželství od nekřesťanského právníka Modestina, která neříká nic o rození dětí jako o cíli manželství: »Manželství je spojení muže a ženy, společenství po celý život a sjednocení božského a lidského práva.«

2 Pro ty čtenáře, kteří se hlouběji zajímají o theologii, upozorňuji, že se v žádném případě nejedná o pravoslavnou obdobu římského dogmatického omylu, tzv. filioque; pravoslavní rozhodně odmítají připustit, že by »vychází Ducha z Otce skrze Syna« znamenalo totéž, co římské učení o »vycházení Ducha z Otce i Syna«.




Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“



<-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz