O liturgii předem posvěcených Darů

Je to zvláštní velkopostní bohoslužba, při níž se věřícím předkládají ke zbožnému uctění a přijímání svaté Dary Těla a Krve Kristových, které byly posvěceny dříve - na předcházející plné liturgii Basila Velikého nebo Jana Zlatoústého.

Konání plné liturgie, jejíž součástí je posvěcování svatých Darů, bylo kdysi provázeno společným stolováním nazývaným „večeře lásky“, což bylo pro křesťany sváteční slavností. Liturgii, při níž se vykonávalo posvěcení Darů, nazývali dávní křesťané Paschou, jelikož se takové liturgie účastnili s týmiž radostnými povznesenými pocity jako při oslavě Paschy. Takový svátek církev považovala za neodpovídající dnům pokání a přísného půstu svaté čtyřicátnice, a proto ustanovila (viz 49. pravidlo laodicejského sněmu níže) nevykovávat plnou liturgii ve dnech čtyřicátnice kromě sobot a nedělí, kdy půst polevuje a křesťané mohou trávit tyto dny slavnostněji než ostatní dny velkopostní. Zároveň však Církev neztrácela ze zřetele zvyklost dávných křesťanů co nejčastějšího svatého přijímání. Aby věřící nebyli zbaveni byť jen na týden možnosti přijímat Tělo a Krev Kristovy a tím nebyl oslabován duch křesťanů, kteří při askezi a umrtvování těla potřebovali posilu nebeským pokrmem, ustanovila Církev podávat jim ve všední dny Velkého půstu Dary předem posvěcené. Je jasné, že podávání těchto Darů nutno spojovat s vhodnými modlitbami. V tomto obyčeji spočívá počátek liturgie předem posvěcených Darů.

Původně se konala jenom podle ústní tradice a nejednotně na různých místech. Konečná redakce znění této liturgie je spojována se jménem Řehoře Dvojeslova, papeže římského (viz o tom níže).

(Z knihy Rukověť k výkladu Bohoslužebných ustanovení pravoslavné církve, K. Subbotin)

O této liturgii viz i příspěvek na weblogu Ambon.




Obřad liturgie předem posvěcených Darů

Liturgie začíná podobně jako obvyklá večerní (neeucharistická) bohoslužba. Kněz čte tzv. světelné modlitby, věřící mezitím zpívají (čtou) žalm 103. (104.; pravoslavné znění: PDF) Po velké ektenii čte žalmista ze žaltáře 18. kathismu (pravoslavné znění: PDF), rozdělenou na tři části (tzv. „slávy“). Kněz při tom v oltáři připravuje posvěceného Beránka (Tělo Kristovo napojené Krví Kristovou; Tělo i Krev byly proměněny dříve, při plné eucharistické liturgii). Tyto svaté Dary, přechovávané na svatém prestolu od poslední nedělní liturgie, uctívá poklonami a okuřováním, a přenáší je na žertveník (boční posvátný přípravný stůl v oltáři).

Poté se pokračuje jako při obvyklé večerní bohoslužbě. Zpívá se „Hospodine, k tobě volám“, po čemž následují stichiry. Koná se okuřování celého chrámu, a pak malý vchod s kadidlem. Věřící zpívají večerní hymnus Světlo tiché. Následuje dvojí čtení ze Starého zákona - tzv. paremije. Jedno čtení je z knihy Genesis, kde se popisuje stvoření světa a člověka, pád lidí do hříchu a nešťastných následcích, které to mělo. Druhá paremije je z příslovích Šalomounových.

Mezi první a druhou paremijí bere kněz do rukou kadidelnici a svíci, a žehná jimi věřící se zvoláním: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny.“ Je zvykem, že se věřící při žehnání svící sklánějí až k zemi, aby tím projevili svou zbožnou úctu k předvěčnému světlu osvěcujícímu duchovně celý svět.

Nadále je významnou součástí této liturgie zpěv na kolenou žalmu „Vznášej se moje modlitba jako kadidlo před tebou,“ který je spojen se slavnostním okuřováním v oltáři.

Následuje velkopostní modlitba sv. Efréma Syrského:
Pane a Vládce života mého, chraň mne od ducha lenosti, sklíčenosti, panovačnosti a prázdnomluvnosti. +
Ducha pak čistoty, pokory, trpělivosti a lásky uděl mně, služebníku tvému. +
Ó Pane a Králi, dejž, abych viděl provinění svá a neodsuzoval bratra svého; neboť tys blahoslaven na věky věkův, amen. +
(Při této modlitbě se po každé větě činí hluboká poklona až k zemi.)

Po ekteniích se otevírá královská brána ikonostasu a věřící zpívají velice starobylý hymnus, který prý pochází z prvních křesťanských staletí:
„Nyní mocnosti nebeské neviditelně s námi konají službu. Neboť vchází Král slávy; hle, tajemná žertva, vykonaná, nesena jest ve slávě. S vírou a láskou přistupme, abychom se stali účastníky života věčného. Allelujah.“

Z liturgie predem posvecenych: velky vchod
Ilustrace z dětské učebnice. Velký vchod při liturgii předem posvěcených Darů. Kněz má na hlavě liturgickou pokrývku, v ruce nese posvátnou nádobu s Tělem a Krví Kristovými; přisluhující se svící kráčí čelem ke svatým Darům a nese kadidlo.

Při této písni se koná okuřování. Pak za naprostého ticha kněz přináší svatého Beránka (Tělo a Krev Kristovy) na svatý prestol. Při tomto velkém vchodu věřící klečí s hlavou u země. Kněz má pokrytu hlavu liturgickou pokrývkou a ani on nehledí na přenášené svaté Dary. Přisluhující nese před Božskou eucharistií svíci, kráčí pozpátku, aby se neotáčel ke Kristu zády. Tento liturgický akt je úkonem hluboké úcty a zbožnosti před drahocennými a svatými Tělem a Krví Páně.

Při velkém vchodu se na této liturgii nic nepronáší, protože náležité modlitby a vzpomínky byly už řečeny nad těmito Dary dříve - při plné liturgii.

Po uložení svatých Darů na prestol se všichni přítomní třikrát klaní až k zemi a říkají při tom podruhé modlitbu sv. Efréma Syrského.

Opona se zatahuje do poloviny. Následuje ektenie, modlitba Otčenáš a poté rozdílení přinesených dříve posvěcených svatých Darů a svaté přijímání. Podle obyčeje při této liturgii nepřijímají děti. Tělo a Krev Kristovy přijímají věřící v tichu (nic se při tom nezpívá). Podle některých tradic věřící od začátku Otčenáše až k samotnému svatému přijímání stojí na kolenou, což odpovídá velkopostnímu kajícímu duchu této bohoslužby.

Zakončení je podobné jako na obvyklé liturgii, jen zaambonová modlitba má jiné znění. Při požehnání a propuštění na konci bohoslužby kněz vzpomíná jméno sv. Řehoře Dvojeslova, papeže římského a případně i sv. Athanasia Alexandrijského.

Zajímavou otázkou je, zda víno, do kterého byl vložen svatý Beránek (Tělo napojené Krví Kristovou při dřívější plné liturgii), zůstává i poté pouhým vínem či nikoliv. V ruské tradici převládl názor, že toto víno zůstává i nadále pouhým vínem. Jsou tu však i názory dávných byzantských liturgistů, že se při liturgii předem posvěcených Darů mění dotykem Těla Kristova víno v kalichu na Kristovu Krev. (Viz o tom zmínku v závěru příspěvku na weblogu Ambon.)

Liturgii slouží kněz dle slovanské tradice v černém bohoslužebném rouchu. Dle tradice řecké mohou být roucha např. tmavě červená (Řekové jsou daleko benevolentnější k barvě liturgických rouch než např. Rusové; vlastně jim na barvě skoro nezáleží).

Co se denní doby týče, Rusové slouží tuto liturgii většinou dopoledne. V řecké tradici se slouží běžně večer.

P.S.

Snad většina liturgistů dnes bude souhlasit, že není žádná překážka službě liturgie předem posvěcených Darů ve všechny všední dny Velkého půstu (tedy kromě sobot a nedělí a svátku Zvěstování), počínaje čistou středou a konče strastnou středou. Ostatně podle některých svědectví se ještě v 19. století konala např. v Kijevsko-pečerské lávře liturgie předem posvěcených Darů o všech těchto dnech.

Ještě k diskuzi nad denní dobou, kdy tuto liturgii sloužit. Není sporu, že svým složením se jedná o jednoznačně a nezpochybnitelně o večerní bohoslužbu (první polovina této liturgie má podobu obvyklé večerní bohoslužby, včetně večerních modliteb, hovoří se zde o západu slunce, o večerní modlitbě, o přípravě ke spánku apod.; zpěv „světlo tiché“, kde zpíváme: „...přišedše k západu slunce...“, je dostatečně výmluvný; k tomu připočtěme úkony, které jsou tradiční součástí starobylých večerních bohoslužeb: večerní obřad přinášení světla, tj. svíce, osvěcování katechumenů atd.). Z důvodů zkrácení eucharistického půstu však byl čas začátku této liturgie posouván stále k časnější části dne; zvláště na Rusi. Avšak ještě ve starých ruských bohoslužebných ustanoveních z 19. století najdeme pokyn, že se tato liturgie nemá začínat před polednem. V průběhu dvacátého století se z ní však přesto stala v Rusku ranní bohoslužba, což je škoda a z liturgického hlediska je to dozajista poklesek. Z praktického hlediska je nutno poznamenat, že zvláště dnes tato ruská praxe může bránit účasti těch věřících, kteří chodí do běžného zaměstnání a nemohou dopoledne na liturgii do chrámu přijít.




Historie a vývoj liturgie předem posvěcených Darů

Počátek liturgie předem posvěcených Darů se vztahuje k prvním staletím křesťanství. Sv. Simeon Soluňský praví: „Liturgie předem posvěcených darů pochází z dávnosti a od nástupců apoštolů.“ Michal Kerullários, patriarcha konstantinopolský (11. stol.), také svědčí o její starobylosti:

„Liturgie předem posvěcených darů je stará a z dávna tradiční; je v naší církvi známa ještě před sv. Janem Zlatoústým a sv. Basilem Velikým, kteří zapsali službu svatých Tajin (eucharistickou liturgii), jak je to patrno ze 49. pravidla Laodicejského sněmu (níže). Ve všech svatých církvích se opatruje nepsaná tradice, že tajná (tj. tichá) modlitba, která se čte se po přenášení svatých Darů na oltář, pochází od sv. Athanasia Alexandrijského.“

Může-li být tato liturgie prohlašována za apoštolské ustanovení, pak nikoliv kvůli tomu, že by byla sestavena samotnými svatými apoštoly, -- vždyť i po apoštolské době ještě dlouho nebylo definitivně ustáleného obřadu bohoslužebného, -- ba, nebyla ani ústně odevzdána apoštoly ve své současné podobě. Nazývána je apoštolským ustanovením, co se obecného svého složení týče i hlavních svých prvků.

Praxe přijímání dříve posvěcených Darů se zachovává od apoštolských dob, jak je to patrné ze svědectví sv. Justina Mučedníka, který praví, že diákoni odnášeli svaté Tajiny k těm příslušníkům obce, kteří nebyli přítomni na bohoslužbě v chrámu a mohli tak přijímat svaté Tajiny druhý nebo třetí den. Kdysi existoval i jiný obyčej - odnášet si z chrámu domů část svatých Darů pro každodenní svaté přijímání, jak o tom svědčí Tertullian, sv. Kyprian, sv. Řehoř Theolog a další. Sv. Basil Veliký vypráví o egyptských poustevnících, že při sobě přechovávali svaté Dary k přijímání, protože neměli kněze. Věřící v Alexandrii a dalších egyptských městech také u sebe opatrovali svaté Dary pro přijímání.

Podle dochovaných svědectví měli u sebe v držení svaté Dary pro přijímání i ruští „katakombní“ křesťané v dobách pronásledování po bolševické revoluci. (Pozn. překl.)

Jak už bylo řečeno, přijímání při bohoslužbě liturgie předem posvěcených Darů, které byly uschovány v chrámu, bere svůj počátek již v dobách apoštolských. V Apoštolských ustanoveních se píše:

„Poté, co všichni muži i ženy přijímali, nechť diákoni sesbírají, co zbylo, a odnesou to do darochranitelnice.“ Tyto pozůstatky svatých Darů byly určeny jednak jako pro přijímání nemocných, a taktéž i pro všechny účastníky bohoslužeb, při nichž se nekonala nekrvavá Oběť (tj. eucharistické obětování). Z 52. pravidla Trullského sněmu (692) (níže) je patrné, že až do tohoto sněmu byla liturgie předem posvěcených Darů všeobecně známá, zvláště na Východě, a Trullský sněm potvrdil její konání ve dnech Velikého půstu - mimo neděli, sobotu a svátek Zvěstování přesv. Bohorodice. O této liturgii vydává svědectví sv. Sofronios, patriarcha jerusalemský (7. století): „Více než jiné (bohoslužby) nyní požívají úcty posvátné bohoslužby Basila Velikého a Jana Zlatoústého a liturgie předem posvěcených Darů.“

Tato liturgie měla apoštolský základ a byla tvorbou apoštolské církve, a proto není označena jménem žádného člověka (tj. není po nikom pojmenována; stejně tenkrát jako i dnes). Ve starých rukopisných památkách je obřad této liturgie nadepsán jménem apoštola Jakuba, apoštola Petra, evangelisty Marka, Basila Velikého. Obřad této liturgie, jak existovala v Jerusalemské, Antiochijské a Alexandrijské církvi, redakčně upravil, zkrátil a doplnil modlitbami vlastní tvorby sv. Basil Veliký; v této podobě pak byla uvedena do používání v Konstantinopolské církvi, odkud se rozšířila po celém křesťanském Východu a vytlačila předchozí podoby obřadu této liturgie.

Co se týče přiřčení autorství této liturgie sv. Řehoři Dvojeslovu (Gregorius Dialogus, papež římský, + 604; byl prý před tím papežským legátem v Konstantinopoli), to náleží až pozdějším dobám (16. stol.) a vzniklo na půdě hluboké úcty, s jakou se Východ stavěl ke jménu tohoto svatého muže, který obnovil v Římské církvi některé obřady, jež tam už byly v jeho době zapomenuty a zachovávaly se ve své původní čistotě na Východě (a mezi ně patří liturgie předem posvěcených Darů); tím si sv. Řehoř mezi ostatními církevními otci zasluhuje jakési přednostní právo na to, aby jeho jméno bylo navždy spojeno s touto liturgií. Řecké synaxáře z 9. stol. obsahují zmínku, že sv. Řehoř Dvojeslov zavedl u Římanů konání plné liturgie ve dny Velikého půstu; později (např. v Prologu, pod 12. březnem) se tato zpráva začala objasňovat a překládat tak, že zavedl v Římské církvi konání velkopostní liturgie (rozumí se, že liturgie předem posvěcených Darů).

Na Rusi v době, kdy tam panoval Studitský typikon (11. - 13. stol.), se liturgie předem posvěcených Darů konala ve Velkém půstu o všechny dny týdne, kromě sobot a nedělí. Avšak po zavedení Jerusalemského typiku (14. - 15. stol.) až po dnešní časy se zde tato liturgie koná pouze o středách a pátcích Velkého půstu a ve dny některých svátků.

(Přeloženo z pravoslavie.ru)




Něco málo k západní praxi

Ve středověké římsko-katolické církvi: Missa Sicca (suchá mše; neobsahuje offertorium, proměňování a přijímání). Sloužila se při pohřbech či svatbách, kdy nemohla být odpoledne sloužena obvyklá mše.
Missa presanctificatorum (předem posvěcených) se praktikuje v římském ritu jen na Velký pátek.

Jinak samotná „liturgie předem posvěcených“, ač do latiny zapsána římským papežem Řehořem Dvojeslovem, nedočkala se v Římě náležité úcty. Sloužení této liturgie se zachovalo pouze ve sféře východního křesťanství, kdežto v západní sféře byla tato liturgie postupně prakticky vypuštěna z užívání, stejně jako zde byla zapomenuta prvokřesťanská praxe zachycená ve zmíněném kánonu Trullského sněmu (který uznává i římskokatolická církev) nesloužit plnou eucharistickou liturgii ve všední dny Velkého půstu.
(Je zajímavé, že liturgie předem posvěcených Darů vyšla z užívání i na východním Slovensku u uniatů /tzv. řeckokatolíci/, kteří jsou sjednoceni s Římem, ale mají papežem povoleno zachovávat byzantský obřad, který však v průběhu staletí od uzavření unie dočkal se tam znatelného úpadku. Podle zpráv byla tato liturgie mezi uniaty po několika staletích jejich existence obřadem už prakticky neznámým a ve všední dny Velkého půstu sloužili tam liturgii sv. Jana Zlatoústého.)

Hovoříme-li o liturgii předem posvěcených darů o uctívání a přijímání Božské eucharistie ve všední dny Velkého půstu, neobejdeme se bez poznámky, že v tomto ohledu se významně liší pravoslavná praxe a učení od římskokatolické praxe. Proto o tom několik slov.

V římskokatolické církvi byl vedle jiných zapomenut i tento starokřesťanský obyčej nesloužit slavnostní eucharistickou bohoslužbu ve všední dny velkopostní, a došlo zde i k úpadku, projevujícímu se např. ochladnutím vztahu věřících k eucharistii či profanací eucharistie skrze různé „soukromé mše“, víceronásobnou eucharistickou službu v jednom chrámu souběžně na několika oltářích (po řadě staletí tuto praxi 2. vatikánský koncil rušil) a vykonávání několika eucharistií jedním knězem v jednom dni, pak zase možnému svatému přijímání vícekrát denně atd. Žádný z těchto jevů běžných na Západě se nebyl původní součástí života Církve a nemá oporu v praxi a učení prvotního křesťanství! Pravoslavná církev ve shodě s Církví prvního tisíciletí stále považuje plnou eucharistickou službu za radostný svátek, a protože je slavení svátku neslučitelné s půstem (půst je spíše přípravou na svátek), není u nás možné sloužit Eucharistii v postní dny (soboty a neděle nejsou považovány za postní dny v plném slova smyslu, nýbrž za dny sváteční: sobota je sedmým dnem stvoření a neděle dnem Vzkříšení). Aby křesťané nepřišli o svaté přijímání v tyto všední dny, ale mohli se posilňovat přečistým Tělem a drahocennou Krví Kristovou i v tyto dny postního zápasu, rozdílí se v chrámech svaté přijímání z Darů, které jsou uschovány z předešlé neděle.

Pravoslaví nečiní ze svatého přijímání cíl (jak tomu bylo v jisté době na Západě, kdy chladný poměr k Tělu Páně vystřídal opačný etrém - exaltovaná úcta), nýbrž považuje Božskou Eucharistii za prostředek k dosahování společenství s Bohem: každodenní nebeský pokrm „k očištění od hříchu a k životu věčnému“. Proto také nejsou přijaty žádné zvláštní adorační obřady věnované výhradně uctívání Eucharistie, které se sice i my klaníme, leč výhradně v souvislosti se svatým přijímáním. Ačkoliv vnímáne Eucharistii – přesvaté Tělo a Krev Páně – jako skutečného živého vzkříšeného Krista (oproti protestantům), přesto se chráníme zkoumavého nahlížení, projevu rozumářského vysvětlování tohoto Božského Tajemství (běžné v západním racionalisticky scholastickém křesťanství - zvláště máme na mysli římsko-katolickou heretickou teorii tzv. transubstanciace). Stejně tak nepřijímáme snivé meditování před vystavenou Eucharistí s jitřením emocí, které vzniklo jako liturgický projev jakési citově exaltované až alergické protireakce na scholastický racionalismus.

Uctívání Eucharistie samostatným obřadem adorace (tj. obřadem, jehož součástí není svaté přijímání), resp. umísťování Těla a Krve Páně do monstrancí (tj. předvádění, ukazování, demonstrování Těla Kristova), konání průvodů a slavností za účelem uctění Těla Páně bez přijímání, - to je v Pravoslaví nemyslitelné, jakožto pozdně zavedená západní novota, která je cizí původnímu liturgickému duchu a praxi Církve. Z hlediska pravoslavné spirituality, liturgiky i věrouky považujeme tyto obřady za cosi nepůvodního a hlavně nevhodného, neboť proměněné chléb a víno jsou určeny k pokrmu a nikoliv k zírání; vždyť tajemství je možno přijmout ztišenou myslí a pokojným srdcem, ale nikoliv prozkoumat. Kristus pravil: „vezměte a jezte,“ a nikoliv: „hleďte...“

Právě v souvislosti s obřadem liturgie předem posvěcených Darů je zvláště patrný jeden podstatný rozdíl ve způsobu uctívání Eucharistie. Zatímco římskokatolická církev vystavuje hostii do monstrance za sklíčko k hledění a dívání, tak pravoslavná církev naopak uctívá Eucharistii tím, že skláníme zraky, padáme k zemi a z úcty nehledíme. Podobně i šestikřídlí andělé v nebi, jak praví Bible, před Božím trůnem z bázně dvěma křídly zakrývají si oči. I my při liturgii předem posvěcených Darů napodobujeme tyto nebeské beztělesné mocnosti a skláníme zraky.

Západní způsob uctívání Eucharistie je tam pravděpodobně důsledkem prosazení (církvi cizí a z hlediska křesťanství neautentické) teorie transubstanciace, dogmatu přikazujícího římským katolíkům věřit, že podstata chleba (tedy to, co je na chlebu podstatné) se při mši změnila na Tělo Kristovo, kdežto vnější forma (podoba) stále zůstává jako u chleba. Tedy podoba chleba u hostie po proměně už neodpovídá podstatě - čili je z hlediska podstaty klamná, zdánlivá. Hostie sice vypadá jako chleba, ale ve skutečnosti je to tělo Kristovo. Co se podstaty týče, není tam prý už žádný chleba, a proto je možno uctívat hostii jako Krista: zbožně na ni hledět a představovat si, že vidím Krista a ne oplatku. (O transsubstanciaci viz zde.)

V Pravoslaví nic takového není. Chléb zůstává i po proměně svatým chlebem (viz při liturgii před přijímáním slova: Rozdrob, vladyko, svatý chléb). Tento chléb je však spojen s Kristem, byl v Duchu Svatém pojat do jeho Osoby - teologicky se lze odvolat na princip tzv. „chalcedonského sjednocení“ (tj. jako je v Bohočlověku Kristu spojena lidská a Božská přirozenost, tak podobně je v Osobě Kristově spojen eucharistický chléb s Kristem). Je to tajemství racionálně neuchopitelné, leč přijímané zbožnou vírou. Při epiklesi v liturgii Kristus skrze sestoupení Ducha Svatého přijímá (přisvojuje) předložený chléb jako součást své boholidské Osoby. A tudíž je možno o tomto posvěceném chlebu říkat, že je to Kristus, a zároveň je možno o něm říkat, že je to chléb se vším všudy a nepřestal být v žádném ohledu chlebem. Proto na něm není nic zvláštního k vidění a není žádný důvod k uctívání zbožným hleděním. Je to tajemství, které nelze postihnout žádnými filosofickými kategoriemi, teologie chalcedonského sněmu nám však umožňuje „obkroužit“, zachytit obrysy, toho, co je rozumu nepostižitelné...

Chalcedonští otcové (na IV. všeobecném sněmu v r. 451) čtyřmi negacemi ukazují směr, jakým má ubírat naše smýšlení o tajemství Kristovy boholidské Osoby. O Božské a lidské přirozenosti v Kristu pravili svatí otcové, že jsou v Jeho Osobě spojeny: neslitě, nez(a)měnitelně, nerozdílně a neodlučitelně. Ježíš Kristus je dokonalý Bůh a dokonalý člověk. (Celé chalcedonské dogma viz níže. Více o tom viz Vladimir Lossky)

Aplikujeme-li tuto teologii na Eucharistii, pak proměněné svaté Dary jsou: dokonalý Kristus a dokonalý chléb, pravým Kristem a pravým chlebem.




Dodatek:

Po liturgii při děkových modlitbách za svaté přijímání (PDF) zpíváme tropar a kondak sv. papeži Řehořovi (za svatého ho uctíváme, protože žil v době prvního tisíciletí, kdy byla Římská církev ještě pravoslavnou):

Tropar (hlas 4.):
Božskou blahodať přijal jsi, / slavný Řehoři, od Boha shůry
a Jeho mocí byv posílen, / pro cestu Evangelia rozhodl ses,
pročež odměnu za námahu přijal jsi od Krista, / Jeho pros, nejblaženější, aby spasil duše naše.

Kondak (hlas 3.):
Jako pravý vůdce, otče Řehoři, / Vůdce Krista pastýřům ukazoval jsi;
zástupy mnichů dovedl jsi / k nebeskému ovčinci
tím, že jsi stádce Kristovo / vyučil přikázáním Jeho.
Nyní se s nimi raduješ a veselíš / v nebeských příbytcích.




Poznámky:

49. pravidlo svatého místního sněmu laodicejského (r.343):
O velkém postu se nesmí přinášeti svatý chléb kromě soboty a dne nedělního. (To jest: nemá býti plná liturgie, ale může býti liturgie předem posvěcených darů podle 52. pravidla 6. všeobecného sněmu.)

Pravidlo 52. VI. všeobecného sněmu (trullského) (r. 680):
Ve všech dnech předvelikonočního postu kromě sobot a nedělí a svatého dne Zvěstování, posvátná liturgie nebudiž jiná, než předem posvěcených darů.

Chalcedonské christologické dogma:
»Následujíce tedy svaté Otce, všichni jednomyslně učíme vyznávat jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého v Božství, dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, jednoho a téhož z rozumné duše a těla, jednobytného Otci podle Božství a jednobytného s námi podle lidství, ve všem nám podobného kromě hříchu, rozeného před věky z Otce podle Božství a v poslední dny pro nás a naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, Jednorozeného, ve dvou přirozenostech, neslitě, nezměnitelně, nerozdílně, neodlučitelně poznávaného, takže sjednocením se vůbec neporušuje odlišnost dvou přirozeností, ale tím více se zachovává vlastnost každé přirozenosti a spojuje se v jednu osobu, v jednu hypostasi, ne ve dvě osoby roztínaného anebo rozdělovaného, nýbrž jednoho a téhož Syna, Jednorozeného, Boha - Slovo, Pána Ježíše Krista«.


Dokončeno na svátek sv. Řehoře Dvojeslova, papeže římského; l.P. 2008


Související stať na rozcestníku srovnávací teologie: Kritika latinského učení o transsubstanciaci eucharistických darů. Pravoslavný pohled na eucharistii.


Odkazy na další stati o liturgii předem posvěcených Darů


Zpět na rozcestník „Velký půst“


Zpět na rozcestník „Liturgický život Církve“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz