Řecká církev v letech turecké vlády

Jak správně mnozí poznamenávají, boj za svobodu řeckého národa nezačal 25. března 1821 nýbrž 30. května 1453 - čili bezprostředně následující den po obsazení Konstantinopole Turky. Byl to zápas Řecké pravoslavné církve, která po porobení Řeků začala posilovat potlačovaného národního ducha Řeků. Lidé přicházeli do vyrabovaných chrámu na modlitbu a také proto, aby zůstali sami sebou, i kvůli svazku se svými krajany. Tomu přispívalo vše: byzantská symbolika v obřadech, řecký jazyk evangelia, modliteb a písní, školy, které byly organizovány kněžími atd. Mimořádným dnem v dobách turecké nadvlády, dnem, který vléval naději na osvobození, byla Pascha. Takové písně z paschálních bohoslužeb jako "Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé jeho," a nebo "Vstal z mrtvých Kristus" (což se doprovázelo výstřely do vzduchu), byly vítězným zvoláním řeckého národa v průběhu věků.



Tak se Turkové vyrovnávali s řeckými křesťany
Tím byla zasévána do duší lidí odvaha, s níž probíhala jednotlivá povstání proti okupantům. Povstání byla krutě potlačena, prozatím, než vypuklo vítězné povstání r. 1821.

Když sultán Mehmed II. obsadil Konstantinopol, ponechal Řekům svobodu věrovyznání. Také zachoval vládu patriarchy, jímž se stal Gennadios Scholarios, známý svou autoritou a vlivem mezi Řeky. Ceremonie jeho volby a vysvěcení byla stejná, jako dříve za byzantských císařů. Sultán mu prokázal pocty a slíbil mnoho privilegií. Daroval patriarchovi zlatou berlu zdobenou drahými kameny - jak to činili dříve byzantští imperátoři při zvolení nového patriarchy - jako znamení moci, kterou dostával představitel Církve. Turkové uznali patriarchu jako etnarchu, představitele a ochránce celého řeckého národa.

Svým výnosem, který byl patriarchovi zaslán s mnohými dary, sultán potvrdil pro hlavu Církve všechny slíbené pravomoci. "Vládni jako patriarcha v pokoji, požívej našeho přátelství ve svých potřebách a přáních, měj privilegia svých předchůdců." Tato privilegia tvořila tehdy právní základnu Ekumenického patriarchátu. Patriarcha byl vrchním představeným všech chrámů a monastýrů, měl také moc soudní a správní nad světskými lidmi. Sultán byl nucen postoupit Církvi některá práva a zachovat její nezávislost a autoritu. Chápal, že Turkové (kteří byli v tu dobu kočovníky), aby mohli vytvořit a chránit svůj stát, potřebují Řeky. Bylo nutné, aby místní obyvatelstvo zůstávalo na zabrané zemi.

Později však nezávislost a privilegia Církve Turkové zrušili, a turecká vláda se stala velice krutou a surovou ve vztahu k „rájům“ - tak nazývali křesťany, kteří byli poddáni Osmanské říši.

Za takových podmínek uskutečňoval Konstantinopolský patriarchát vedení Řeků v jejich duchovním životě a zároveň byl jediným oficiálním orgánem, který zastupoval pravoslavný řecký svět. Bez něj by se křesťané ocitli nejen bez duchovního, nýbrž i bez politického vedení. Kdyby neměli perspektivu a ochranu, byli by represemi Turků zdeptáni. To se však vztahuje nejen na Řeky ale i na další porobené národy, které se ocitly pod duchovním vedením Konstantinopolského patriarchátu, - čili na Rumuny, Bulhary, Srby, Albánce. Podle slov prof. G. Konidarise "vytvoření křesťanských států v jihovýchodní Evropě bylo možné jen díky činnosti Církve".

V letech turecké vlády byla činnost Církve též namířena na rozvíjení vzdělanosti. Patriarcha Gennadios (který také založil školu filosofie) založil patriarší školu ihned poté, co se stal patriarchou, v r. 1454. Ta se stala základním ohništěm, v němž hořela jiskra vzdělání.

Jenže Turkové nedodržovali sliby, které dali Církvi, a nezachovávali církevní privilegia. Proto - zvláště v prvá staletí turecké vlády - křesťané nepožívali svobody věrovyznání a vzdělání. Vše záviselo na místním zástupci sultána - na pašovi. Např. fanatičtí islamisté zakazovali jakékoliv formy vzdělání a studium vědeckých knih dokonce i muslimům. Jak složité pak teprve bylo pro křesťany domoci se práva vzdělávat se a konat výuku! Za těchto podmínek vznikaly tajné školy. Fungovaly při mnohých řeckých chrámech, při monastýrech a dokonce i v domech kleriků. Výuka probíhala v noci a tajně. Podle svědectví N. Dragumise stál v době výuky jeden z žáků u okna a varoval ostatní, když spatřil, že se blíží Turci. Učiteli na školách byli biskupové a další klerici nebo mniši. Světští křesťané učili málokdy. "Vzdělání bylo v prvých staletích turecké vlády výlučně v rukách Církve a její úsilí bylo v této sféře značné," píše badatel N. Svoronos.

Patriarcha Jeremiáš II. svolal v r. 1593 synod a prohlásil, že pravoslavní metropolitové musejí zakládat školy a prokazovat přiměřenou pomoc učitelům a žákům, "aby božská a svatá písmena mohla být vyučována". Dále patriarcha povzbudil biskupy, aby se starali o vzdělání ve svých eparchií a věnovali na ně nutné prostředky, aby se mohli vzdělávat i takoví lidé, kteří nemají peněz.

V r. 1680 jerusalemský patriarcha Dositej založil tiskárnu v Jase a o něco později i v Bukurešti. Učenec P. Karolidis píše: "Konstantinopolský patriarchát v 17. století má patriarchy mučedníky, kteří neustále pracovali pro duchovní rozvoj řeckého národa, stavěli školy, vydávali duši prospěšné knihy v patriarší tiskárně, podporovali a opatrovali archaický církevní jazyk, a především posilovali víru řeckého národa a jeho oddanost tradici otců."

Mniši z Athosu podporovali porobený národ svými listy a promluvami (kázáními), a pomáhali ochraňovat Pravoslaví. Tak byla v r. 1743 při monastýru Vatoped vybudována škola, jedna z nejvýznamnějších a čelných v řeckém světě. Vzdělávací program obsahoval dva cykly, které se skládaly z devíti věd. První cyklus ze čtyřech věd odpovídal základnímu a střednímu školnímu vzdělání, a druhý univerzitnímu.

Alexandrijský patriarcha Meletios prakticky změnil Církev ve školu a centrum učitelů. Badatel K. Satas poznamenává, že v celém průběhu turecké vlády žilo na území Osmanské říše přibližně 1500 vzdělaných Řeků (myslí se zřejmě vysoce vzdělaných učitelů).

Při tom více než dvě třetiny z nich patřilo ke kněžstvu. Prakticky všichni prováděli osvětovou činnost, nežádali žádný plat a žili v chudobě.

Současně Církev, využívajíc možnost kázat slovo Boží, rozšířila svoje působení nejen na sféru osvěty, ale i do politiky. Patriarchové, biskupové, kněží nacházeli v sobě odvahu kritizovat - přímo či v náznacích - nespravedlivé a despotické skutky okupantů. Utěšovali a povzbuzovali svoje utlačované stádce v průběhu všech staletí turecké vlády. Tímto způsobem se Církev chopila i politického vedení svých oveček. Veškeré její úsilí bylo namířeno na sjednocení řeckého národa před okupanty. Při tom Církev neusilovala, aby si naprosto podřídila svůj lid, naopak, sloužila mu a vedla k vítězství.

Mnozí historikové tvrdí, že v letech turecké vlády byla Církev pojítkem všech Řeků. Bez ohledu na to, že poroba zasadila vážnou ránu Církvi, přesto dávala pocítit nezávislost a národní sebeuvědomění a opatrovala řeckého ducha. Rozsévala naději na blížící se osvobození. Historik N. Svoronos píše, že pravoslavná církev, jsouc neoddělitelně spojena s řeckým národem, stanula v čele těch sil, které byly v opozici vůči tureckému vlivu na národní uvědomění, a zachovávala toto sebeuvědomění v těžkých podmínkách osmanské vlády.

Chrisanfi Karajannidu

Zdroj: www.pravoslavie.ru

P.S.

Výňatek z románu F. M. Dostojevského: Bratři Karamazovi:

Napadá mi, co nedávno vyprávěl jeden Bulhar v Moskvě, - pokračoval Ivan Fjodorovič, jako by bratra ani neslyšel, - jak Turci a Čerkesové tam u nich v Bulharsku všude páchají zločiny, bojíce se všeobecného povstání Slovanů, - to jest pálí, vraždí, znásilňují ženy a děti, přibíjejí vězňům uši ke plotu hřebíky a ponechávají je tak do rána, a ráno je pak věsí - a podobně, ani si člověk nemůže všechno představiti. Opravdu, někdy se mluvívá o "zvířecí" ukrutnosti lidí, ale to je hrozně nespravedlivé a urážlivé pro zvířata: zvíře nikdy nemůže býti tak kruté, jako člověk, tak artisticky, tak umělecky kruté. Tygr pouze kouše, trhá, víc nedovede. Ani do hlavy by mu nepřišlo, aby přibíjel lidi za uši na noc hřebíkem ke plotu, i kdyby to mohl učiniti. Tito Turci mimo jiné s rozkoší mučili i děti, počínaje tím, že je nožem vyřezávali ze života matčina, končíce tím, že vyhazovali kojence do výše a chytali je na bodáky před očima matek. To právě bylo hlavní rozkoší, že se to dělo před očima matek. Ale tenhle obrázek mne zvlášť silně zaujal. Představ si: kojenec na rukou třesoucí se matky, kolem vstoupivších Turků. Usmyslili si veselou zábavu: mazlí se s kojencem, smějí se, aby jej rozesmáli, podaří se jim to, děťátko se rozesmálo. V tu chvíli namíří Turek na dítě pistoli ze vzdálenosti čtyř palců od jeho tváře. Dítě se radostně směje, natahuje ručičky, aby uchopilo pistoli, a náhle takový umělec spustí kohoutek přímo jemu do tváře a roztříští mu hlavičku ... Umělecké, není-liž pravda? Mimochodem řečeno, Turci prý velmi rádi sladká jídla.




Zpět na rozcestník „Pohledy do světových dějin“



<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz