Život sv. Cyrila a Metoděje
a jejich poměr k Římu a Cařihradu
Díl II.
B.
Dodatek
Obsah
- 1. Doba apoštolská
- 2. Po smrti apoštolů
- 3. Vznik metropolitní soustavy
- 4. Vrchní metropolité a patriarchové
- 5. Všeobecné sněmy církevní
- 6. Církevní obec v Římě
- 7. Mocenský program biskupského stolce římského
- 8. Římská stolice a všeobecné sněmy církevní
- 9. Prostředky mocenského vzestupu
- 10. Vnitřní úpadek
- 11. Co způsobilo velký rozkol církevní
Křesťanství začalo se šířit a organizovat po seslání Ducha svatého na apoštoly. Ještě téhož dne přijalo v Jerusalemě víru křesťanskou tři tisíce lidí, z nichž byla utvořena první církevní obec.1) Z Jerusalema postupovala pak křesťanská myšlenka do okolí. Hned v počátcích byl doplněn sbor apoštolů; stalo se to tím způsobem, že na výzvu Petrovu církevní obec jerusalemská zvolila ze sebe dva muže, Josefa a Matěje, mezi nimiž po modlitbě byl metán los; Matěj, na něhož padl, byl pak z tohoto společného usnesení připočten k apoštolům.2) Poněvadž práce přibývalo, byli brzy nato přibráni od apoštolů pomocníci (diákoni, jáhni); byli zvoleni od církevní obce, načež apoštolé vzkládáním rukou a modlitbou je posvětili a ustanovili.3) Po několikaleté činnosti v Jerusalemě a nejbližším okolí apoštolé zůstavivše v Jerusalemě sv. Jakuba, jakožto správce místní církve, rozešli se do světa, aby podle rozkazu Kristova hlásali evangelium všem národům. Z pravidla zastavili se v těch městech, kde byla židovská synagoga. Tam při pobožnosti žádali o slovo a snažili se přítomné přesvědčit, že Ježíš z Nazareta je Kristus-Vykupitel, jehož národ israelský očekává, a že jest nutno uvěřit v něho, neboť se na něm splnily všechny předpovědi proroků, a on sám osvědčil své poslání učením, skutky, životem, smrtí a zmrtvýchvstáním. Obyčejně někteří z posluchačů uvěřili, někteří zůstali lhostejnými, ostatní pak postavili se proti a přičinili se, aby apoštolům bylo v budoucnosti kázání znemožněno.4) Věřící byli potom nuceni shromažďovati se v domě některého z nich. K víře křesťanské hlásili se však nejen židé, nýbrž záhy též pohané. Tím byli apoštolé postaveni před otázku, zdali věřící, kteří před tím byli pohany, mají napřed se podřídit předpisům zákona Mojžíšova, tedy především obřízce, a pak teprve být pokřtěni, nebo zdali mohou, když uvěřili v Krista, býti hned připuštěni ke křtu. Že ke vzniku této otázky došlo, je pochopitelné, neboť všichni první křesťané byli židy, a sám Kristus podrobil se zákonu Mojžíšovu a prohlásil, že nepřišel zákona tohoto zrušit, nýbrž jej zdokonalit. Neběželo zde vlastně o věroučnou otázku, neboť jak židokřesťané, tak pohanokřesťané věřili, že zákon Mojžíšem prohlášený byl předchůdcem a předpokladem zákona Kristova, nýbrž více o otázku praxe a discipliny; přesto však to byl těžký problém. Byly vedeny tuhé spory ve všech církevních obcích, pozůstávajících ze židokřesťanů a pohanokřesťanů, hlavně v Antiochii, a nastalo nebezpečí rozkolu. Práce apoštolů tím velmi trpěla. Bylo třeba otázku osvětlit a rozhodnout o ní. Nebezpečí bylo tak velké, že apoštolé se dohodli přerušit svou práci, vrátit se do Jerusalema, ve shromáždění veškeré místní obce církevní o věci porokovat a učinit autoritativní usnesení. Věřili pevně, že Kristus, hlava církve, neopustí jich v této nesnázi, ale dá jim v Duchu svatém nalézti správné rozřešení, neboť měli na mysli jedině rozšíření království Božího ve všech národech světa a neběželo žádnému z nich ani o osobní prestiž, ani o prosazení vlastního názoru. Žádný z nich, ani Petr, nepřisvojoval si práva rozhodovat sám o této otázce. Taková myšlenka byla jich úplně vzdálena, a kdyby se byla vynořila, byli by ji jednomyslně zamítli, jako velké pokušení. Za těchto předpokladů byli přesvědčeni, že Kristus bude v jejich shromáždění podle zaslíbení: "Kde dva nebo tři shromáždí se ve jménu mém, tamť jsem já uprostřed nich",5) že bude s nimi při rozhodování o této ze stanoviska praxe nesmírně vážné otázce, a že Utěšitel Duch pravdy, jehož přijali, uvede je v pravdu,6) by věc tak ožehavou správně rozřešili. Po dlouhém a živém rokování, zahájeném apoštolem Petrem a ovládaném vzájemnou láskou a touhou po pravdě Boží, ujednotili se na návrhu, jak jej formuloval apoštol Jakub, že pohané, kteří v Krista uvěřili, mohou být křtěni a do církve přijímáni, aniž by před tím byli podrobeni obřízce, kdežto pro židokřesťany zůstala obřízka i nadále zatím v platnosti. Apoštolé napsali o tomto rozhodnutí zvláštní list, v němž se praví: "Vidělo se Duchu i nám..."7)
Tímto sněmem apoštolů byl církvi pro všecky budoucí věky dán příklad, co má činit a jak má postupovati, kdykoliv bude postavena před těžké problémy.
Na základě slov Kristových: "Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás",8) cítili se apoštolé oprávněnými spravovat církev, vésti bohoslužebné shromáždění, vykonávati tajemství těla a krve Páně, jakož i jiné úkony, poučovat, napomínat, nařizovat, hříchy odpouštět, církevně-duchovní tresty ukládat, a když nic z toho nevedlo k cíli, i z církve vylučovat, jako to dosvědčují knihy Nového zákona, jednající o činnosti apoštolů. Vykonávající tuto pravomoc, nepostupovali autokraticky. Duchovní funkcionáře neustanovovali svévolně, nýbrž dbali hlasu věřících. Vnějších donucovacích prostředků nikdy nepoužívali, jsouce si vědomi, že království Kristovo, který nikdy nikoho nenutil mocí, není z tohoto světa9) a nemá býti budováno a udržováno prostředky, na něž jsou odkázána království světská. Zásadní otázky řešili ne každý zvláště, nýbrž sborově, jak dokazuje jejich sněm. Byli ovládáni vědomím, že tvoří všichni jednotu.
Ve sboru apoštolů zaujímal Petr vynikající místo. On byl se svým bratrem Ondřejem prvním učedníkem Kristovým10) a při ustanovení apoštolů byl jmenován na prvním místě;11) byl z nich asi fyzicky nejstarší, často mluvil jménem jejich, a Kristus ve svých rozhovorech s apoštoly někdy se obracel zvláště na něho. Vyplynulo to zcela přirozeně jednak ze způsobu, jak se tvořil okruh učedníků, z nichž byli vybráni apoštolé, jednak též ze živé povahy samého Petra, který na všechno rychle reagoval, většinou pohotově, někdy však též unáhleně. Nerozpakoval se vyskočiti z člunu do vln jezera a pokusil se jíti po vodě naproti Kristu;12) na otázku Kristovu, za koho jest od apoštolů považován, odpověděl ihned Petr: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého",13) což bylo společným přesvědčením apoštolů, neboť podle evangelia Matoušova (XIV, 33) už před tím všichni oni se mu klaněli a pravili: "Jistě Syn Boží jsi ty"; když Kristus apoštolům oznámil, že jde vstříc utrpení a smrti, řekl Petr: "Odstup to od tebe, Pane, nestane se to";14) po slovech Kristových, že v jeho utrpení se všichni nad ním pohorší, ozval se Petr a řekl: "Byť se všichni pohoršili nad tebou, já se nikdy nepohorším"; a po předpovědi Mistrově: "Amen, pravím tobě, že této noci prve než kohout zazpívá, třikráte mne zapřeš", ujišťoval Petr ihned: "bychť pak měl s tebou umříti, nezapřu tebe";15) v zahradě getsemanské mečem bránil Krista a uťal služebníku veleknězovu ucho;16) zapřel třikrát Krista s ujištěním, že "nezná člověka toho", ale hned potom vzpamatovav se vyšel ven a hořce plakal.17)
Kristus ve zvláště významných okamžicích brával s sebou Petra, Jakuba a Jana; tak například při svém proměnění18) a při vzkříšení dcery Jairovy.19) (Tito tři apoštolé byli později považováni za sloupy církve.)20) Po vyznání víry: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého", Kristus řekl Petrovi: "Blahoslaven jsi, Šimone, synu Jonášův, Neboť tělo a krev nezjevilo tobě toho, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích; i jáť pravím tobě, že ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou a brány pekelné jí nepřemohou, a tobě Dám klíče království nebeského a což bys koli svázal na zemi, bude svázáno i na nebi, a což bys koliv rozvázal na zemi, bude rozvázáno i na nebi".21) Po svém vzkříšení tázal se Kristus Petra: "Šimone Jonášův, miluješ-li mne více, než-li tito?" Petr odpověděl: "Pane, ty víš, že tě miluji". I řekl mu Ježíš: "Pasiž beránky mé". Nato tázal se Petra po druhé: "Šimone Jonášův, miluješ-li mne?"; když Petr odpověděl: "Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji", řekl mu Ježíš: "Pasiž beránky mé". A ještě po třetí otázal se Ježíš: "Šimone Jonášův, miluješ-li mne?"; když Petr se zarmoutil a opět odpověděl: "Pane, ty víš všecko, ty víš, že tě miluji", řekl mu Ježíš: "Pasiž ovce mé."22)
Ani Petr a ani apoštolé a ostatní členové církve nerozuměli slovům těm v tom smyslu, jako by Kristus byl jimi ustanovil Petra představeným ostatních apoštolů a celé církve. Věděli, že základem církve nemůže být žádný člověk, tedy ani ne kdokoliv z nich, nýbrž že ona může být založena jenom na Kristu a na víře v něho, jako Syna Božího. Když v církevní obci korintské povstali spory, v nichž jedni se prohlašovali za přívržence Pavlovy, jiní Apolovy, jiní za Petrovy, apoštol Pavel, který tuto obec byl založil, poslal Korinťanům list, ve kterém je napomínal: "Oznámeno jest mi, že jsou mezi vámi různice..., že jeden každý z vás říká: "Já jsem Pavlův, já Apolův, já Petrův, já pak Kristův". Což rozdělen jest Kristus?" A dále píše o sobě a o apoštolech vůbec: "Boží zajisté dělnici jsme, vy (tj. věřící) pak jste Boží rolí, jste Boží stavení". O základu církve praví: "Nebo žádný nemůže jiného základu položiti mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Kristus Ježíš". Pak vrací se opět k apoštolům a píše že všichni (tj. apoštolé) patří Korinťanům, ať je to on sám (Pavel), nebo Apolo, nebo Petr, neboť nemá se na apoštoly nikdo jinak dívati, než jako na služebníky Kristovy a rozdavače tajemství Božích.23) Týž apoštol v listě k církevní obci efezské píše, že církev spočívá na nejhlubším úhelném kameni, kterým jest Ježíš Kristus, kolem něhož jsou seskupeni apoštolové a proroci.24) Ve skutcích apoštolů uvedena jsou vlastní slova apoštola Petra, že Ježíš Kristus je ten kámen, který, třebas byl zavržen od velekněží židovských, stal se kamenem úhelným, a není v žádném jiném spasení, neboť není jiného jména pod nebem, skrze kteréž bychom měli býti spaseni.25)
Že církev nebyla toho názoru, jako by byla založena na apoštolu Petrovi, vysvítá i ze spisů církevních spisovatelů ze III., IV. a V. století. tak sv. Augustin (354-430) ve spise "De verbis divinis"26) praví: "Pán náš Ježíš Kristus řekl blaženému Petrovi: "Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev. Na té skále, kterou jsi vyznal, řka: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého", vzdělám církev svou, to jest na sobě samém, Synu Boha živého vzdělám církev svou. Na sobě vzdělám tebe, ne sebe na tobě. Neboť ti, kdož chtěli lidi vzdělati na lidech, říkali: "Já jsem Pavlův, já Apolův, já Petrův"; ale jiní nechtějíce býti vzděláni na Petrovi, nýbrž na skále, říkali: "Já však jsem Kristův". Stejně na věc se dívali svatý Jan Zlatoústý, Epifanes a Teodorit. Tertulián, Řehoř Bohoslov, Cyril Alexandrijský a jiní zastávali ve smyslu epištoly k Efezským II, 19-21 názor, že pokud by se mohlo o Petrovi mluvit jako o základu církve, muselo by se totéž říci i o ostatních apoštolech, kteří všichni, nevyjímajíc ani Petra, mohli však tvořiti základ ten jenom ve spojení s Kristem a připevnění vírou ke Kristu, jakožto kameni úhelném. Ne jenom Petrovi, ale i ostatním apoštolů, bylo řečeno: "Amen, pravím vám, cožkoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi",27) a obdrželi tedy též oni "klíče království nebeského", neboť to podle výkladu církevních otců znamená totéž.
Že sám apoštol Petr nepovažoval se za hlavu církve, vysvítá z jeho vlastní epištoly,28) v níž praví: "Starších pak, kteří mezi vámi jsou, prosím já, spolustarší a svědek Kristových utrpení, jenž jsem i účastník slávy té, kteráž se má v čase budoucím zjeviti: paste stádce Boží, kteréž u vás jest, opatrujíce ho ne bezděky, ale dobrovolně ... ani jako panujíce nad dědictvím, ale příkladem jsouce stádci ze srdce". Svatý Petr byl vzdálen i sebemenšímu nároku, aby byl považován za představeného všech apoštolů a za nejvyšší hlavu církve. Ve Skutcích apoštolů se vypravuje, že apoštolé uslyševše o přistoupení městečka Samaří k víře křesťanské, poslali tam Petra a Jana.29) Byl Petr tedy, třebas nejstarší a první z apoštolů, stejně jako ostatní podřízen sboru apoštolskému, a ne sbor apoštolský jemu. Když Petr přijal v Cesarei do církve pohanského setníka Kornelia a navrátil se do Jerusalema, židokřesťané jerusalemští, domnívajíce se, že pohané nemohou býti přímo připouštěni ke křtu (bylo to ještě před sněmem apoštolů), vytýkali to Petrovi a "hádali se s ním",30) takže byl nucen svůj postup odůvodnit a ospravedlnit. K takové scéně by nebylo mohlo dojít, kdyby byli věřící v Petrovi viděli náměstka Kristova a hlavu církve; ani Petr by nebyl uznal za nutno se ospravedlňovat, kdyby si byl býval vědom, že je představeným veškeré církve. Apoštol Pavel v listu ke Galatským píše: "Když pak přišel Petr do Antiochie, zjevně jsem mu odpíral, protože byl hoden domluvy. Neboť prve než přišli někteří od Jakuba (tj. z Jerusalema), jídal s (bývalými) pohany; ale když oni (tj. Jerusalemští) přišli ucházel a odděloval se (od pohanokřesťanů), boje se těch, kteří byli z obřízky. A k jeho pokrytectví povolovali jiní židé, takže i Barnabáš od nich v to pokrytectví uveden byl".31) Také tento výjev byl by býval nemožný, kdyby apoštol Petr byl býval hlavou církve. Jestliže Kristus Petra třikráte se tázal, zdali ho miluje, a jestliže po jeho trojí kladné odpovědi mu třikráte řekl, aby pásl ovce, případně beránky jeho, neznamenalo to podle přesvědčení apoštolů a prvních křesťanů, že by tím byl Petr býval pověřen spravovat celou církev jako její nejvyšší hlava, nýbrž bylo to potřebné odvolání trojího zapřením jehož se byl Petr dopustil a jímž se těžce provinil proti lásce ke Kristu i proti apoštolskému úřadu. V souhlase s tímto chápáním jest i to, že Kristus oslovuje prohřešivšího se Petra po třikráte důsledně ne "Petře", nýbrž "Šimone Jonášův, jak ho byl oslovoval na začátku před tím, než mu dal jméno Petr, jako by tím chtěl naznačit, že trojím zapřením všeho pozbyl a teprve po vyznání lásky, že stává se opět v plném smyslu apoštolem a udílí mu znova pravomoc, aby s ostatními apoštoly spravoval duchovní stádce Kristovo.
Apoštolé příliš živě vzpomínali napomenutí Mistrova, který žádost dvou z nich, Jakuba a Jana, aby byli výše postaveni, než ostatní členové sboru apoštolského, zamítl a pravil ke všem jim: "Víte, že ti, kteří se vidí vládnouti nad národy, panují nad nimi a knížata jejich mají nad nimi moc; ale ne tak jest mezi vámi",32) než aby který z nich byl se chtěl nad ostatní povyšovat a nad nimi jakoukoli právní moc vykonávat.
2. Po smrti apoštolů
V nově založených církevních obcích ustanovovali apoštolé biskupy (episkopy), aby za pomoci presbyterů (kněží a diakonů (jáhnů) konali v přidělených obcích totéž, co oni sami. Po smrti apoštolů byla uprázdněná nebo nově zřízená biskupská místa obsazována tak, že biskupové okolní sešli se ve městě v němž měl býti ustanoven biskup, a za souhlasu shromáždění místních duchovních i věřících vykonali volbu. Záhy bylo stanoveno, že ustanovení a rukopoložení (vysvěcení) nového biskupa není oprávněn předsevzíti pouze jeden biskup, nýbrž že je k tomu potřeba tří nejméně dvou.33) Duchovenstvo bylo zpravidla ženato,34) třebas byl chápán význam dobrovolného zřeknutí se rodinného života před rukopoložením, pokud k tomu došlo z důvodů ideálních), ve druhý sňatek však už vstoupit nesmělo.35) Biskupové byli jen ve městech. Když křesťanství z měst pronikalo i na vesnice, byli tam ustanovováni kněží, kteří podléhali biskupům. Tak povstávaly biskupské okrsky čili episkopie.
Z praktických i technických důvodů vyvinulo se zvykové pravidlo, že obvod episkopie byl stanoven tak, aby se shodoval s obvodem politického okrsku, příslušejícího k témuž městu, což bylo později XVII. pravidlem čtvrtého všeobecného sněmu církevního uzákoněno, a současně z církevně-správních i náboženských důvodů praktikována zásada, že biskup určitého okrsku nesmí zasahovati do okrsku biskupa druhého. Apoštolské pravidlo XXV. stanoví: Biskup nechať se nepováží mimo hranice svého území vykonávati rukopoložení ve městech a vesnicích, jež mu nejsou podřízeny; a dokáže-li se, že to učinil bez vědomí oněch, do jejichž pravomoci příslušejí ta města a vesnice, budiž svržen i on i ti, které rukopoložil.36) Byly-li v biskupském okrsku mimo sídelní město jiné významné obce, byli pro ně ustanovováni tak zvaní chorepiskopové (venkovští biskupové), kteří byli taktéž městskému biskupu podřízeni a v některých věcech ho zastupovali.37)
3. Vznik metropolitní soustavy
Biskupové okrskoví byli si co do pravomoci rovni, ale ti, kteří sídlili v církevních obcích, založených od některého apoštola, a ti, kteří měli sídlo ve hlavních městech říšských provincií, měli prvenství před jinými, avšak bylo to prvenství jenom čestné, bez vyšší pravomoci, takže žádný biskup nebyl podřízen druhému, nýbrž jednotliví biskupové, i první z nich, podléhali celému biskupskému sboru té státní provincie, k níž příslušelo jejich město.38) Bylo-li třeba rozhodnout o vážné otázce, shromažďovali se biskupové k synodám (sněmům). Takové synody byly konány již v době pronásledování, tedy před rokem 313. První zprávy o nich máme z druhé poloviny II. století. Tak bylo po roce 170 v Malé Asii opět byly sněmy v r. 230 a 235, v Egyptě v roce 231 a 232, v Kartagu znovu 2 sněmy v roce 255 a 256, v Římě v roce 262, v Antiochii 3 sněmy v letech 264-269, v Elviře ve Španělsku r. 306. Jistě jich bylo více, neboť církevní spisovatel Tertulián na začátku III. století píše, že místní sněmy se konají pravidelně, a biskup Caesaree Kapadocijské Firmilián v listě biskupu kartaginskému sv. Cyprianu v polovině III. století poznamenal, že v oblasti Pontu, Kapadokie a Trakie koná se místní církevní sněm každého roku. Apoštolské pravidlo XXXVII. stanoví, že sbor biskupů (každé provincie) má se shromažďovati dvakrát do roka.39)
Instituce místních církevních sněmů vedla brzy k zavedení tak zvaného metropolitního systému.40) Biskupové určité provincie byli nuceni uvažovat o potřebě, aby starost o svolávání těchto provinciálních sněmů, o jejich řízení a provádění jejich rozhodnutí svěřena byla jednomu z nich. Touto funkcí byl pověřován biskup metropole, t. j. hlavního města, v němž sídlila státní provinciální správa. Biskup ten stal se tak v pořadí cti prvním biskupem celé provincie a byl nazýván metropolitou anebo též primasem. Rozhodujícím důvodem bylo zde to, že biskupové mohli se nejsnáze shromažďovat ve hlavním městě, které komunikačně bylo pro všechny části provincie nejdostupnější, a že biskup hlavního města mohl být nejlépe zpraven o všem, co se v provincii dělo.41) Přispívala k tomu i ta okolnost, že církevní obec hlavního města provincie bývala nejpočetnější a disponovala velkými prostředky hmotnými i ubikačními, takže též pohoštění a umístění příchozích biskupů a jiných členů církve nenaráželo na takové obtíže, jako v malých venkovských městech.42) Původ apoštolský nerozhodoval při stanovení sídla metropolity. Je to patrno z faktu, že metropolitou palestinským až do V. století byl byl biskup caesarejský a ne jerusalemský, třebas jerusalemská církevní obec povstala v důsledku přímé činnosti Kristovy, byla zorganizována prací všech apoštolů a stala se matkou vlastně všech církevních obcí doby apoštolské. Rozhodla zde ta okolnost, že před Konstantinem Velikým bylo sídlo římského prokurátora ne v Jerusalemě, čili Elii Kapitolině, jak se tehdy Jerusalem, po svém zničení znovu postavený, nazýval, nýbrž v Cesarei.
Jednotlivé metropolie byly v ohledu právním a hierarchickém úplně samosprávné a na sobě vzájemně nezávislé, jak vysvítá z V. pravidla prvního všeobecného sněmu církevního (r. 325), jakož i z II. pravidla druhého všeobecného sněmu církevního (r. 381),43) což platilo i o samých metropolitech. Bylo však mezi nimi věroučné i bohoslužebné společenství, vzájemné úsilí o udržení společné víry a živé vědomí, že všechny místní církve tvoří jednotu a všeobecnou (katolickou, podle řeckého slova katholikos) církev Kristovu, což se projevovalo vzájemnými listy, návštěvami, upozorněními, radami, a bylo-li potřeba, i bratrskými napomenutími. Zvláště přispívaly k zachování jednoty pozdravné listy, jež si metropolité při svém nastoupení vzájemně posílali, precisující svou víru, na než pak všichni příjemci odpovídali.
Čímž větší a v politickém ohledu významnější bylo město, jež bylo sídlem metropolity místní církve, tím větší vážnosti požíval jeho metropolita. Už v prvních třech stoletích, tedy ještě před tím, než křesťanství dosáhlo svobody a rovnoprávnosti s pohanstvím ve státě římském zaujímali mimořádně vynikající místo mezi metropolity biskupové tří největších měst této říše: Říma, Alexandrie a Antiochie.
4. Vrchní metropolité a patriarchové
Systém církevních sněmů, které byly hlavním instrumentem jednoty církevní, mohli být řádně vybudován až po vydání ediktu milánského, kterým v r. 313 Konstantin Veliký prohlásil křesťanství náboženstvím v říši římské svobodným. Tento císař, sjednotiv v r. 323 vládu nad celou veleříší ve svých rukou, provedl novou organizaci státní správy.44) Rozdělil říši na čtyři prefektury: Východ, Ilyrikum, Italii a Galii. Prefektury rozdělil na diecése (v politickém, ne církevním smyslu): prefektura Východ pozůstávala z diecésí Ilyrika vlastního (západního), Dacie a Makedonie; prefektura Italie z diecésí Římské (střední a jižní Itálie), Severoitalské a Africké; prefektura Galie z diecésí vlastní Galie, Španělska a Britanie. Diecése byly pak rozděleny na provincie, které ve východní polovině říše byly nazývány eparchiemi. V čelo provincie (eparchie) byl postaven prokonsul (též preses), v čelo diecése vikář (vicarius, řecky exarcha), a v čelo prefektury prefekt. Toto nové rozdělení říše způsobilo změny i v církevní organizaci. Do té doby každá státní provincie tvořila církevní metropolii. Jelikož nyní provincie byly spojeny ve vyšší jednotky, tj. politické diecése, tu metropolita, který sídlil ve hlavním městě takové politické diecése, stal se metropolitou vyššího stupně a representantem všech příslušných metropolií provinciálních, čili vrchním metropolitou. Takoví vrchní metropolité byli ve století IV. na východě: alexandrijský, antiochijský, kapadokijský - caesarejský, efezský, herakleiský, soluňský; na západě pak římský (pro střední a jižní Itálii), sirmijský (pro západní Ilyrikum) a kartaginský pro severní Afriku. V Galii a ve Španělsku setkáváme se teprve v následujícím století s vrchními metropolity: galským byl od roku 477 metropolita arelatský, a španělským od roku 468 metropolita sevilský, při čemž dlužno poznamenat, že v obou těchto zemích přecházely později tyto hodnosti na metropolity jiné. Také mezi těmito vrchními metropolity zaujímali podle cti první místa: římský, alexandrijský a antiochijský; v r. 381 přibyl k těmto předním vrchním metropolitům na základě usnesení druhého všeobecného sněmu (cařihradského) metropolita cařihradský a v roce 451 na základě usnesení čtvrtého všeobecného sněmu (chalcedonského) též metropolita jerusalemský, který byl vyňat z metropolie caesarejské. Těmto pěti předním z vrchních metropolitům bylo časem dáno pojmenování "patriarcha". V polovině V. století příslušela těmto patriarchátům následující území: římskému hlavní město celé říše Řím se střední a jižní Itálií; cařihradskému Trakie, část malé Asie a Pontus; alexandrijskému Egypt, Lybie a Pentapolis; antiochijskému Syrie, Fenicie a Arabie; jerusalemskému Palestina. Obvody jednotlivých patriarchátů závisely na změnách politických, neboť XVII. pravidlo čtvrtého všeobecného sněmu stanoví, že církev má se organizačně a právně přizpůsobovat změnám politických hranic.
Představitelé předních církví posílali si vzájemně nejen při nastoupení úřadu, nýbrž častěji okružní listy čili encykliky, v nichž precisovali svou víru a své stanovisko v různých církevních otázkách nebo sdělovali rozhodnutí, učiněná v rámci jejich místní církve. Bylo to považováno za nutno, aby v církvi nenastaly různosti a aby nebyla porušena jednota vědomí celocírkevního. Tak na př. už v r. 232, když Origenes byl odsouzen a sesazen s učitelské stolice na církevní škole v Alexandrii, oznámil biskup alexandrijský Demetrios toto rozhodnutí místního sněmu encyklikou biskupům antiochijskému, cesarejskému, efezskému, soluňskému a římskému.
5. Všeobecné církevní sněmy
Dosažením svobody na celém území impéria římského bylo umožněno též konání všeobecných sněmů církevních za účelem řešení všekřesťanských otázek, při čemž vedle toho byly svolávány i místní sněmy, které se většinou zabývaly záležitostmi místními.
Císař Konstantin Veliký (306-307) udělil křesťanskému náboženství úplnou rovnost s pohanstvím, při čemž však srdcem svým přiklonil se ke křesťanství, třebas křest přijal ve městě Nikomedii až krátce před smrtí, r. 377, od místního Eusebia. Jeho nástupcové, vyjma Juliána Odpadlíka, začali pak pohanství potírat, takže se křesťanství brzy stalo oficielním náboženstvím státním, vybaveným týmiž právy, jaká mívalo pohanství. Stát poskytoval církvi všemožné hmotné i morální pomoci; staral se o zřizování a opravy chrámů křesťanských i o vydržování duchovenstva, jež vybavil týmiž privilegiemi, z jakých se kdysi těšili kněží pohanští. Biskupové obdrželi právo dozoru nad poměry sirotků, otroků i nad veřejnými dobročinnými institucemi. Duchovenstvo bylo vyňato z pravomoci státních soudů a podřízeno soudnictví církevnímu a bylo také osvobozeno od státních služeb; chrámy obdržely právo útočištní (asylu). Majetek církve, který velkými dary značně vzrostl, osvobozen byl od daní aj. Na poddanském poměru hodnostářů církevních nezměnilo se ovšem ničeho. Nově zvolení biskupové, metropolitové i patriarchové byli po předchozím slibu občanské věrnosti potvrzováni od císaře. To platilo i o římských patriarších, kteří až včetně do papeže Zachariáše (741-752) datovali své listiny podle let panování jednotlivých císařů římských, resp. cařihradských.45) Konstantin Veliký prohlásil, že biskupy považuje za biskupy ve vnitřních, tj. duchovních věcech církevních, sebe pak sama, jakožto císaře, za biskupa ve vnějších záležitostech církve.46) Císařové měli vliv na rozhraničování církevních obvodů, na hodnost a obsazování biskupských stolců, na svolávání, konání a zakončování místních církevních sněmů, při čemž všeobecné sněmy církevní obyčejně na žádost některých patriarchů sami svolávali a usnesení jejich strany státu potvrzovali; měli dále vliv na urovnávání sporů, k nimž docházelo mezi místními církvemi nebo jejich pohlaváry, na vydávání církevních zákonů, ustanovování svátků aj.
Všeobecných sněmů, jež byly veškerým křesťanským světem jako takové uznávány, bylo sedm. Všechny bez výjimky byly svolány císaři,47) a to I. nicejský v roce 325 Konstantinem Velikým; II. cařihradský v r. 381 císařem Theodosiem I. Velikým; III. efezský v r. 431 císařem Theodosiem II.; IV. chalcedonský v r. 451 císařem Marciánem; V. cařihradský v r. 553 císařem Justiniánem I., VI cařihradský v r. 680 císařem Konstantinem IV. Pogonatem; VII. nicejský v r. 787 jménem neplnoletého císaře Konstantina VI. Porfyrogeneta císařovnou-matkou Irenou. Císařové byli vždy buď osobně přítomni nebo poslali své zástupce. Jednání jako předsedové řídili zpravidla význační církevní hodnostáři, ustanovení císařem obyčejně na základě vota shromážděných biskupů. Předsedou I. sněmu byl zástupce římského patriarchy Silvestra I., biskup Hosius z Kordovy, intimní přítel císařův; předsedou II. sněmu napřed patriarcha Meletios z Antiochie, po jeho onemocnění a smrti patriarcha cařihradský sv. Řehoř Naziánský, a když ten se vzdal, jeho nástupce Nektarios. Třetímu sněmu předsedal patriarcha alexandrijský sv. Cyril; čtvrtému sněmu některé dny sám císař, někdy jeho ministři, a když ani ti nepřišli, tedy zástupce patriarchy římského Lva I. Velkého biskupi Paschasius a Lucentius a na zasedáních, na kterých oni nebyli přítomni, řídil jednání patriarcha cařihradský Eutychios; na VI. sněmu sám císař Konstantin IV. Pogonat; na VII. pak cařihradský patriarcha Tarasios.
Všecky sněmy jak místní, tak zvláště všeobecné měly k projednávání mnoho otázek. Církev od prvého počátku byla stavěna před nové a nové úkoly, zvláště když k ní přistupovali též lidé filosoficky vzdělaní, kteří byli zvyklí každou myšlenku promyslit do důsledků. To vedlo ke tříbení všech pojmů obsažených ve víře křesťanské. Tu střetala se víra s nejrůznějšími soustavami pohanské filosofie, z čehož se vyvíjela pestrá směs názorů správných a hodnotných, ale i neslučitelných s plností křesťanské myšlenky a rozvratných. Ke všem těm názorům bylo třeba zaujat stanovisko. Bylo nutno objasnit pojem a možnost samého zjevení Božího, bylo potřeba podle všeobecně shodné tradice místních církví zjistit a stanovit, které knihy jsou součástkou Písma svatého, bylo nevyhnutelné zabývati se problémem trojjediného Boha: Otce, Syna i Ducha svatého, což v zájmu jistoty spásy vedlo zase k úvahám o podstatě vykoupení, o bytosti lidské a veškerého stvoření, o prostředcích a metodách posvěcení, o životě věčném aj. Možno tvrdit, že není téměř náboženského problému, který by se církev již v době všeobecných sněmů svých nebyla zabývala. Nechybělo jí už v té době hlubokých myslitelů a plodných spisovatelů. Usnesení všeobecných sněmů byla právem uznávána za projev celocírkevního vědomí, neboť shromáždění biskupové k nim dospívali po dlouhém podrobném šetření všech otázek na základě Písma svatého i ústního podání, pokud se udržovalo ve všech místních církvích a tedy v církvi celé. Církev uvědomila si potřebu shrnout nejpodstatnější obsah víry v několik vět, čili ve vyznání; na východě velkého rozšíření dosáhlo vyznání víry sestavené Řehořem Divotvorcem, biskupem neocaesarejským, dále vyznání mučedníka Luciana a vyznání Basila Velkého, na západě pak tak zvané vyznání apoštolské, jehož autor však není znám. Otázkou vyznání zabýval se též I. a II. všeobecný sněm, které se usnesly na znění, jež podle těchto sněmů nazývá se nicejsko-cařihradským vyznáním čili symbolem víry, kteréžto vyznání má ráz nejoficiálnější, neboť se ho užívá až dodnes při veřejných službách Božích jak na východě, tak na západě. Kromě toho bylo nutno stanovit i zásady církevního řádu a kázně, jakož i předpisy bohoslužebné. Usnesení v posledních dvou oborech byla nazývána řeckým slovem "kánony", tj. zákony, čili - jak ve slovanských církvích se praví - "pravidla"; pro usnesení věroučného rázu bylo používáno řeckého slova "dogma", tj. učení. (V západní církvi později i usnesení věroučná byla nazývána "kánony".)
Na všeobecné sněmy byly zvány všechny místní církve. Přišli-li na sněm zástupci všech církví a byla-li usnesení jeho učiněna za všeobecného souhlasu, byla splněna podmínka všeobecnosti toho sněmu a usnesení byla v tom případě uznávána všeobecně závaznými. Nezúčastnila-li se kterákoli místní církev jednání sněmu, který byl svolán jako všeobecný, byla jí usnesení jeho poslána za tím účelem, aby je vzala na vědomí. Stalo-li se to, byl sněm považován za všeobecný. Pokud která usnesení nebyla vzata na vědomí církví nebo církvemi, které se sněmu nezúčastnily, nenabyla všeobecné platnosti, a bylo o jejich obsahu jednáno často na příštím sněmu. Bylo-li i to bezvýsledné, podržela usnesení ta jen platnost místní. Souhlas všech místních církví byl kriteriem všeobecnosti sněmu. Bylo zásadou církve, že usnesení sněmů, zvláště rázu všeobecného, mají-li platit jako závazná norma, musejí být učiněna nejen jednomyslně, ale i doprovázena souhlasem celé církve. Není z doby, kdy církev byla ještě jednotná, ani jediného případu, že by se bylo na sněmu, uznávaném jako všeobecný, o věroučné zásadě rozhodlo prostě většinou hlasů a za odporu znatelné menšiny. Církev nepovažovala se za oprávněnu doplňovat zjevení, jehož se jí dostalo od Krista anebo prohlašovat nová nějaká učení, která by nebyla už obsažena ve zjevení Kristově, neb která by z tohoto zjevení, jak je zaznamenáno v Písmě svatém nebo zachováno v ústním podání, s nepochybnou logickou nutností nevyvěrala. Biskupové na všeobecných sněmech shromáždění považovali se zákonné representanty svých okrsků, a funkce jejich pozůstávala v tom, aby podávali svědectví, jak se věřící jejich okrsků na určitou otázku dívají se stanoviska místního vědomí církevního, a co k té neb oné otázce říká ústní podání, uplatňující se v jejich okrscích. Biskupové byli tedy jednak svědky, kteří konstatovali, co oni sami se svými obcemi přijali a vyznávají jako učení víry, jednak též i soudci, kteří svá svědectví vzájemně zkoumali, srovnávali, o jejich důsledcích uvažovali a potom zevrubném a svědomitém zkoumání prohlašovali, zdali to určité učení je v církvi všeobecné a tedy závazné. Odporovala-li znatelná část biskupů určitému názoru většiny, byla otázka znovu a znovu přetřásána a činěny pokusy o takové vyjádření myšlenky, aby odpovídalo vědomí veškeré církve. Nepodařilo-li se to, byl návrh odsunut stranou. Všeobecnost toho kterého učení v určité formulaci musela být nepochybná, mělo-li být prohlášeno sněmem jako předmětem víry. Na každém všeobecném sněmu bylo hlavní otázkou, zdali navrhovaná formulace jest ode všech členů, jakožto zástupců všech místních církví přijímána. Jednání všeobecných sněmů bylo v celém rozsahu veřejné; svoboda slova i hlasování byla samozřejmou věcí a nikdo nebyl zamítnut, kdo chtěl býti slyšen. Jestliže se čím projevovala všeobecnost čili katolicita křesťanstva, byly všeobecné sněmy nejvyšším a nejoficiálnějším projevením této katolicity.
Ať si jednání všeobecných sněmů bylo nezřídka doprovázeno sebe vášnivějšími debatami, což při náboženských otázkách, zasahujících do nejvnitřnějších hlubin života lidského, jest pochopitelno, byla usnesení jejich, pokud běželo o sněmy uznané za všeobecné, vždy velmi objektivní a po každé stránce věcná. Jakkoliv císařové jakožto nejpřednější členové církve měli velký vliv, často chtěli být rozhodujícími činiteli i v teologických otázkách a vůli svou prosazovali i násilím, trvajícím mnohdy celá desetiletí, přece církev institucí všeobecných sněmů, založenou na souhlasu všech místních církví, dovedla i proti císařům uhájit toho, co prýštilo z její nejvnitřnější podstaty, jakožto živého duchovního organizmu, jehož hlavou je Kristus. Třebas arianismus měl mocné předbojovníky v císařích Konstanciovi (337-361) i Valentovi (364-378), třebas byl nepřímo podporován Juliánem Odpadlíkem (361-363), takže za jejich více než 40-leté násilím nešetřící podpory vítězil na četných místních sněmech: filipopolském (343), sirmijském I. (351), arelatském (355), milánském (356), ankyrském (357), simijském II. (357), sirmijském III. (358), a IV. (359), třebas byli odstraňováni i vynikající biskupové, když nebyli ariány, jako na příklad Hosius Kordovský, Hilarius Piktavijský (Poitirský) i Liberius Římský, přece jej církev přemohla. Totéž se stalo i s monotheletismem, jakkoliv za ním stáli císaři Heraklios (610-641) a nepřímo i Konstant II. (641-668), ba i patriarchové cařihradský Sergios a římský Honorius. Tak bylo i s obrazoborectvím, ačkoliv bylo násilně zaváděno císaři Lvem III. Izaurijským (717-741), Konstantinem V. Kopronymem (741-775) a Lvem IV. Kozarem (775-780), tedy po dobu více než 60 let, a ačkoli zvítězilo i na sněmu, který byl svolán v r. 754 jako všeobecný, aniž však byl uznán jako takový, naopak jest nazýván "pseudosynodou" (lžisněmem).
Všeobecné sněmy nezastavily se ani před nejvyššími hodnostáři církevními; patriarchové byli stejně souzeni, a byli-li shledáni vinnými, odsuzováni jako jiní členové církve. Tyto sněmy byly po vzoru sněmu apoštolů nejvyšší viditelnou instancí celé církve, odpovídaly ve své podstatě duchu křesťanství a mohly se stejnou důvěrou a vnitřní jistotou činit svá usnesení, jako sněm apoštolů. Proto před autoritou všeobecných sněmů skláněli se všichni, jimž běželo o věc Boží. Proti jednostranným pokusům živlů nábožensky a mravně inferirních /tj. pekelných/, byť to byli i biskupové, byla církev chráněna podmínkou účasti případně souhlasu všech místních církví, kterýmžto souhlasem právě se projevovala dobrá vůle, láska a jednota v Kristu, takže v těchto předpokladech mohla s plnou důvěrou býti spatřována záruka duchovní přítomnosti nejvyšší hlavy církve, Ježíše Krista, jakož i záruka účastenství sv. Ducha. A kdyby křesťané byli stále setrvali při soustavě všeobecných sněmů církevních, jakožto nejvyššího viditelného orgánu církevního, bylo by křesťanství při všech lidských nedostatcích svých vyznavačů a při všech národních rozporech, sociálních nesrovnalostech apolitických změnách nejen zachovalo svou církevní jednotu, ale bylo by i přineslo daleko větší plody, než se skutečně stalo, neboť možnosti křesťanské víry jsou nekonečně větší než jejich faktické dějinné úspěchy náboženské a mravní. Jestli se tak nestalo, bylo to zaviněno nejvíce tím, že do církve se vloudily prestižní otázky a že hlavně římský biskupský stolec neodolal pokušení světských a mocenských tendencí, nesrovnatelných ani se slovy ani s duchem evangelia.
6. Církevní obec v Římě
Římská církevní obec, založená ještě v době apoštolské, záhy vynikala početností svého členstva, dobrou organizací a intensivní činností. Bylť Řím hlavním a zajisté i nejbohatším městem veleříše římské s milionovým počtem obyvatelstva. Křesťanství nalezlo zde, jako všude jinde, vyznavače napřed mezi chudinou, ale záhy přistupovali i lidé z vyšších společenských vrstev. Apoštol Pavel v listě k Filipským, poslaném z Říma asi ke konci r. 63, pozdravuje Filipenské jménem křesťanů římských i těch, kteří jsou z domu císařova.48) Kolem r. 80 vniklo křesťanství do bohatých patricijských rodin římských Aciliů, Flaviů a Pomponiů, které nejen darovaly pozemky ke zřízení pohřebišť pro křesťany, ale církev podporovaly i velkými peněžitými dary. Toto pronikání do všech vrstev nebylo zastaveno ani nejostřejším pronásledováním.
Vládnouc velkými hmotnými prostředky hned v I., II. i III. století, tedy ještě v dobách nejtěžších, mohla římská církev v čele se svým biskupem zřizovat v soukromých domech bohoslužebné místnosti, pokud nebyla v důsledku pronásledování nucena utíkat se do katakomb, mohla vydržovati dostatečný počet duchovenstva, podporovat vdovy a sirotky i pronásledované členy své, ba posílati nad to dary chudým a potřebným církevním obcím nejen v Italii, ale i na Balkáně a až v Asii. Tím nabývala jak ona sama, tak i její biskupové velké vážnosti v celém křesťanském světě, k čemuž přispívala i ta okolnost, že v Římě působili v začátcích křesťanství apoštolé Pavel a Petr.
O apoštolu Pavlovi dosvědčuje to samo Písmo svaté; o pobytu a působení jeho v Římě dočítáme se v knize Skutků apoštolů (hl. XXVIII); také Pavlova epištola k Filipenským, jakož i druhá jeho epištola k Timoteovi byly poslány z Říma. O působení apoštola Petra není v celém Písmě svatém pražádné zmínky, a přímo překvapuje, že ani apoštol Pavel se o něm v souvislosti s římskou církví vůbec nezmiňuje. Tak například v epištole k Římanům, poslané v r. 58 nebo 59, v hl. XVI. pozdravuje velký počet římských křesťanů: Akvilu a Prisku, Epeneta, Marii, Andronika, Junia, Ampliata, Urbana, Stachyse, Apelesa, Aristobula, Herodiona, Narcise, Trifenu a Trifosu, Persidu, Rufa, Asynkrita, Flegonta, Herma, Patroba, Filologa, Julii, Nerea, Olympa, ale apoštola Petra ne, z čehož by bylo nutno usuzovat, nejen že v té době, tj, v r. 58-59 apoštol Petr v Římě nebyl, ale že tam ani před tím do té doby nepůsobil, neboť apoštol Pavel nebyl by mohl nezmíniti se o práci, kterou by byl Petr v Římě před rokem 59 vykonal, když se zmiňoval o pracovnících jiných. Také v epištole k Filipenským, napsané v první polovině r. 64, ač vyřizuje Filipenským pozdravy bratří římských, nečiní sv. Pavel ani nejmenší zmínky o apoštolu Petrovi, což by bylo lze vysvětlit jen tím, že Petr nebyl v Římě ani v roce 64. Konečně ani ve své II. epištole k Timoteovi, poslané z Říma v roce 67, tedy zcela krátce před jeho mučednickou smrtí, kterou podstoupil ještě téhož roku v Římě, nezmiňuje se o Petrovi taktéž ani slovem, což by mělo znamenat, že ani tehdy ještě Petr v Římě nebyl.
Od apoštola Petra zachovaly se dvě epištoly z nichž v první ke konci (hl. V. 13) praví: "Pozdravuje vás církev, která jest v Babyloně", ve druhé pak bez udání místa, kde se nachází, sděluje, že jest si jist své brzké smrti. Jedni vykladači Písma svatého tvrdí, že apoštol Petr působil v Babyloně, že odsud psal obě své epištoly křesťanům národnosti židovské usídleným v Malé Asii, a že v Babyloně zemřel, čímž by se vysvětlovala též tradice o jeho ukřižování hlavou dolů, neboť v Babyloně byl trest ukřižování skutečně vykonán tímto způsobem. Jiní a zvláště ti, jimž záleží na tom, aby Petr byl působil v Římě, tvrdí, že názvem "Babylon" míněn jest Řím, a že tedy svatý Petr žil a apoštoloval v Římě, tam napsal obě své epištoly a tamtéž současně s apoštolem Pavlem v r. 67 i zemřel. Jestliže je to pravda, zůstává nerozřešitelnou otázka, proč ve Skutcích apoštolů, které obsahují mnoho zpráv o činnosti Petrově v Jerusalemě, Samaří, Lyddě, Joppe, Cesarei a jinde, nečiní se ani nejmenší zmínky o jeho činnosti v Římě, když při tom o práci Pavlově v tomto městě se píše, kteroužto práci tam Pavel konal právě v té době, kdy by svatý Petr tam byl měl být podle názoru těch, kdož tvrdí, že tam byl. Stejně nerozluštitelnou záhadou zůstává naprosté mlčení epištol Pavlových o pobytu Petrově v Římě. Zdá se být vyloučeno, že by tito dva apoštolé, kdyby byli oba v téže době působili v Římě, nebyli o sobě věděli, když křesťanů tehdy ještě bylo tam málo a tvořili jako jednu rodinu. Stejně jest vyloučeno, že by apoštol Pavel z nevraživosti byl o Petrovi mlčel.
Na druhé straně církevní spisovatel římský kněz Gaius ke konci II. století nazývá apoštola Petra a Pavla zakladateli římské církve, a církevní spisovatel Tertulián, který žil asi v letech 150-220, zaznamenal ústní podání, že také apoštol Petr zemřel v Římě v r. 67. To bylo oběma těmito muži zaznamenáno ovšem teprve asi 100-140 let po roku 67, ale tradice se stále se udržovala víc a víc nabývala konkrétního obsahu, jak vychází najevo ze spisů římského kněze a později protipapeže Hyppolita (+235), z církevních dějin biskupa caesarejského Eusebia (+340) i z knihy sv. Jeronýma (+420) "seznam církevních spisovatelů". Ve století V. bylo už považováno za nepochybný historický fakt, že sv. Petr v Římě působil, zřídil tam církevní obec, jejímž byl prvním biskupem a v r. 67 současně se sv. Pavlem byl umučen ukřižováním hlavou dolů. Od V. století byl v Římě ctěn neporušený řetěz, kterým byl prý Petr svázán, a od VI. stol. byla ukazována i jeho biskupská stolice. Tradice, jejíž obsah stává se teprve během staletí plnějším a konkrétnějším, jeví se být ovšem podezřelou, ale nechceme tvrdit, že apoštol Petr nikdy v Římě nebyl, třebas Písmo svaté by takový úsudek odůvodňovalo. Pravděpodobně tam byl jen krátkou dobu před smrtí.49) V nejstarších seznamech biskupů římských jest uváděn jako první z nich Linus a ne Petr.50)
Biskupu římskému, nazývanému později, jako jiní biskupové nejvýznamnějších měst, "metropolitou", pak "patriarchou" a souběžně s biskupem alexandrijským též "papežem",51) byli od prvého počátku koordinováni všichni ostatní biskupové, později, jak už jsme uvedli, zvláště biskup alexandrijský a antiochijský, od r. 381 i cařihradský, od r. 451 též jerusalemský. Jeho pravomoc vztahovala se předně na město Řím, pak se rozšířila na okolí Říma a ve III. stol. byl už metropolitou nad celou střední a jižní Itálií. Současně podobně vzrůstal obvod biskupů alexandrijského a antiochijského, neboť velikost a význam těchto dvou církevních obcí byla podmíněna stejnými skutečnostmi. Byla to města, která konkurovala s Římem velikostí, bohatstvím a též jako střediska kultury. Řím byl hlavním městem celé říše, Alexandrie hlavním městem nejbohatší tehdy provincie Egypta, a Antiochie hlavním městem provincie Asie. Alexandrie mimo to vynikala zvláště školstvím, Antiochie obchodem. Význam těchto tří biskupských stolců byl koncem III. století tak všeobecně uznáván, že hned první všeobecný sněm církevní (v r. 325) v pravidle VI. vzal jej na vědomí a vyslovil souhlas, aby mimořádně veliké obvody těchto tří biskupů zůstaly i nadále v platnosti.52) Je zajímavé, že toto usnesení nestaví se do žádné souvislosti s apoštolem Petrem. První místo biskupa římského bylo jen čestné: byl prvním (primus) mezi rovnými, jeho tak zvaný primát znamenal jen pořadí cti a ne vrchní pravomoc nade všemi biskupy a nade všemi křesťany. Pravomoc metropolitní vykonával právě jenom na území, jež jsem uvedli, a jež už samo zdálo se tak nepřiměřeně rozsáhlým, že první všeobecný církevní sněm v zájmu zamezení eventuálních sporů a nevraživosti považoval za nutno i pro budoucnost je jednak zaručit, jednak snad i stabilizovat. Že pravomoc římského biskupa v té době nebyla uznávána v jiných zemích mimo Itálii, lze dokázat četnými doklady. Kvůli stručnosti poukazujeme jenom na některé, při nichž vystoupili na scénu světci i od samé římské církve uznávaní.
Když v polovině II. století povstal spor o to, kdy mají být konány svátky velikonoční, a když zvláště mezi církví římskou a antiochijskou došlo v té věci ke značnému napětí, podnikl biskup smyrenský sv. Polykarp, žák apoštola a evangelisty Jana, cestu do Říma, chtěje získat tehdejšího biskupa římského Aniceta (155-166) pro praxi antiochijskou, která byla zavedena podle vzoru církve efezské, kde ji v život uvedl sám apoštol Jan. Oba biskupové však setrvali při svých odlišných názorech a rozešli se v dobrém.53)
Pozoruhodné jest, že Anicet při bohoslužbách dal Polykarpovi přednost. Později biskup římský Viktor I. (189-199) chtěl k vůli datu velikonoc přerušit církevní společenství s církví antiochijskou a žádal též jiné místní církve, aby se k tomuto jeho zamýšlenému počinu přidružily. To však ony odmítly a zvláště biskup lyonský (lugdunský) sv. Irenej pokáral Viktora a napomínal ho, aby k vůli takové nepodstatné věci neporušoval mír v církvi.54)
Sv. Polykarp pak odpověděl Viktorovi, že se jeho hrozeb nebojí.55) Hlava církve africké sv. Cyprián (248-258) přišel do těžkého konfliktu s římským biskupem Štěpánem I. (254-257), v průběhu jehož na kartaginském sněmu r. 256 velmi rozhodně odmítl pokus římského biskup o nabytí nadvlády nad církví africkou a úsilí jeho, aby byl uznáván biskupem nad biskupy".56) Nazval počínání Štěpánovo pyšným, nevěcným, plným rozporů, nezkušeným a nevhodným a vyslovil se: "My nechceme nikoho vylučovat... a žádný z nás (tj. afrických biskupů) nečiní ze sebe biskupa nad biskupy, ani nebere na pomoc tyranské zastrašování, aby své kolegy donutil k podřízenosti.57) Současně caesarejský biskup Firmilián (v Kapadocii) vytkl Štěpánovi, že si počíná jako blázen, a biskup alexandrijský Dionysios domlouval v dopise Štěpánovi, že se mu nedostává mírnosti.58) Z případů těchto vysvítá, že římský biskup neměl pravomoci ani nad antiochijskou (smyrenská příslušela k ní též), ani nad lyonskou, ani nad africkou církví, neboť jinak by se representanti těchto církví byli museli jinak zachovat, nýbrž že zde i při vynikajícím čestném postavení římské stolice byla po stránce právní jen koordinace mezi církví římskou a ostatními.
7. Mocenský program biskupského stolce římského
Biskupové římští domáhali se na základě stále více zdůrazňované a rozvíjející se tradice o sv. Petrovi a ve jménu tohoto apoštola už od začátku III. století, aby byli považováni za hlavu veškerého křesťanstva. (První římský biskup, který se odvolával na evangelium Matoušovo hl. XVI, v. 18, byl Kalist I. (217-222).)59) Zvláště začali tyto nároky zdůrazňovat, když Konstantin Veliký po vydání ediktu milánském daroval biskupské stolici hlavního města císařský palác lateránský, basiliku a rozsáhlé pozemky v Itálii a na Sicílii, kteréhož příkladu následovali také jeho nástupci a někteří římští patriciové. Tak stal se biskup římský časem jedním z nejbohatších lidí celé říše, vládna nesmírnými pozemky nejen v Itálii a Sicílii, ale i v Galii, Dalmácii, na Korsice, v Sardinii a v Africe.60) Byl to případ ve veškeré církvi jedinečný, třebas i jiné biskupské stolce zvláště na západě byly časem bohatě nadány. Žádný však křesťanský biskup neměl tehdy tak velkolepého sídla ani nevládl takovými prostředky, jako biskup římský.
Ke zvýšení jeho významu a nároků přispěly však ještě jiné okolnosti. Především že císař Konstantin Veliký nebydlil ve hlavním městě Římě, poněvadž mu bylo nepříjemné viděti tam každého dne kolem sebe budovy, vítězné oblouky a sochy, postavené pohanskými předchůdci, jakož i stýkati se s tamními patricii, kteří v té době většinou zůstávali ještě pohany a vydání ediktu milánského mu zazlívali jako zradu na dosavadním státním náboženství pohanském. Aby tomuto prostředí ušel, bydlil na začátku v Miláně a pak postavil na Zlatém rohu v Bosporu, kde do té doby stálo malé řecké městečko Byzantion, nové velké a nádherné sídelní město nazvané nový Řím, jemuž dal ráz úplně křesťanský, zdržoval se většinou zde nebo v Nikodemii v Malé Asii. Nový Řím byl brzy nazýván městem Konstantinovým (řecky Konstantinopolis) a Slované, kteří později přišli na Balkán, říkali mu Carjgrad (Cařihrad), t. j. císařské město. Tím byl ve starém Římě uvolněn prostor pro římského biskupa, který se tam stal první osobou.
Před svou smrtí (337) rozdělil Konstantin říši mezi tři syny: nejstarší Konstancius dostal největší část, Východ; západ pak obdrželi Konstans a Konstantin, po jejichž smrti sjednotil celou říši ve svých rukou Konstancius, který pak ještě 11 let byl samovládcem.
Po něm následoval jeho synovec Julián Odpadlík, který padl v bitvě r. 363. Nato byl vojskem povýšen na trůn generál Jovián, jehož dynastie vymřela už v r. 392. Novou dynastii založil ve východní části říše r. 378 opět vojevůdce Teodosij Veliký, který v r. 392 opět celou říši sjednotil a v r. 395 ji rozdělil: východní část odevzdal staršímu synu Arkadiovi a západní mladšímu Honoriovi. Východní část se časem úplně pořečtila a nazývala se pak říší řeckořímskou, řeckobyzantskou, řeckou, nebo byzantskou; pozůstávala z Balkánského poloostrova, Malé Asie, Egypta, Lybie a Pentapole, dokud mohamedáni, valíce se vpřed jako povodeň, v letech 640-651 nedobyli Egypta, Lybie i Pentapole a velké části Malé Asie.
Říše řecko-byzantská stala se dědičkou klasické kultury řecké a měla slavné světské i bohoslovecké učence, spisovatele a umělce. Cařihrad byl městem jemných společenských mravů. Princezny řecké, které se provdaly mimo říši řeckou, přinesly do své nové vlasti vždy rozšíření duševního obzoru. Též někteří císařové zabývali se filosofií, teologií i spisovatelstvím, a nescházeli mezi nimi ani dobří státníci. Přesto to však říše ta trpěla nezadržitelně postupující změkčilostí, zženštilostí a stárnutím. Proti mladistvému elánu mohamedánů bránila se už jen lepšími technickými zbraněmi a pomůckami (například velké mohamedánské loďstvo, ohrožující Cařihrad, bylo zapáleno a zničeno tak zvaným řeckým ohněm), ne však tělesnou zdatností. Teprve v r. 1453 padl i Cařihrad do rukou mohamedánských, čímž zanikla i sama říše.
Daleko kratší trvání měla říše západořímská. Císař Honorius (395-423), syn Teodosia Velikého, sídlil nějakou dobu v Římě, ale poněvadž papežova moc mu byla nepohodlná, přestěhoval se do Raveny, zanechav v Římě jen velitele posádky. Již za jeho nástupce Valentiána III. (425-455) ztrácela říše jednu zemi za druhou ve prospěch germánských kmenů, které ji stále ohrožovaly. V letech 408-412 vpadli do Italie Gotové, kteří pak přešli jižní Galií do Španělska a založili tam vlastní stát, čímž ztratila západořímská říše celý poloostrov pyrenejský; severní Afriku obsadili a drželi Vandalové; v jihovýchodní Galii vzniklo království Burgunské; po obou březích Rýna zřídili svůj stát Frankové; Britanii ovládli Anglové a Sasové; na horním Dunaji zařídili se Alemanové a v Panonii Ostrogotové. V r. 472 z celé západní říše římské zůstala jen troska, t. j. Itálie, ale i té zmocnil se r. 476 vůdce germánských bojovníků Odoakar, který téhož roku vtrhl dokonce do Říma a dal se od tehdejšího císaře Nepota a od římského senátu jmenovat patriciem. Když tento ubohý císař byl r. 480 zabit a na jeho místo měl nastoupit mladiství princ Romulus, nepřipustilo toho vojsko Odoakarovo, nýbrž prohlásilo svého vůdce králem italským. Tím zaniklo západní císařství římské. Poměry tím nebyly však ještě ustáleny, neboť v r. 489 byl Odoakar poražen ostrogotským králem Teodorichem, který se usídlil v Ravenně a vládna fakticky nad celou Itálií formálně uznával za vrchního pána ještě císaře cařihradského. Když Teodorich v r. 526 zemřel, nastoupil v Cařihradě následujícího roku na trůn císař Justián I. (527-565), který se zabýval plánem obnovit zase západořímské císařství. Jeho vojevůdce Belisar v r. 533 porazil a úplně potřel Vandaly v Africe, která pak byla připojena k východořímské říši. V r. 535 vtrhl Belisar do Italie a po dvacetileté válce r. 555 zničil vojsko ostrogotské. Itálie spojena pak jako provincie taktéž s říší východořímskou a byla spravována císařským místodržitelem, čili exarchou, který sídlil v Ravenně. Tento exarchát trval však jen dvě stě let, neboť mezitím (v r. 569) vtrhli od severu do Itálie Longobardové a provolavše svého vůdce Albiona italským králem, zmocnili se celé severní Itálie vyjma Benátky. Pozdější jejich král Aistulf dobyl roku 751 Ravennu a připojil celou střední Itálii, tedy i exarchát ke své říši, proti čemuž cařihradští císařové nemohli ničeho podniknout, neboť byli nuceni všemi silami bránit se proti široce založeným a fanatickým útokům mohamedánských Arabů.
Všechny tyto politické změny v Itálii a západní Evropě papežům jen prospěly.
Rozklad západořímské říše a vznik nových států, jejichž nositeli byli mladí nevzdělaní národové, kteří pro antickou osvětu a civilisaci neměli dosti smyslu, byl provázen úpadkem veškeré vzdělanosti. Řím, třebas ho bylo též několikrát dobyto, byl přece ušetřen alespoň nejhoršího pustošení, čímž stal se světlou oasou ve všeobecné spoušti, a když mladí národové, zakotvivší trvale v západní a střední Evropě, začali si všímat i věcí vyšších, než bylo válčení, stal se pro ně v uměních i vědách vzorem Řím, a v římském biskupu, který tam byl jedinečnou rozhodující osobností, našli nejen svého náboženského vychovatele, ale i rádce politického. Doba ta byla pro římské biskupy školou diplomatického umění. Zasahujíce svou ať vyžádanou nebo nevyžádanou radou a též jinými způsoby hned zde hned tam, měli stále na mysli zvýšení své moci, svého vlivu i prestiže. Ve velké tísni západořímské říše, kdy i samo město Řím ocitlo se nejednou v nebezpečí, že bude zničeno nebo vypleněno, osvědčily se zásahy papežů, neboť na "barbarské vetřelce", kteří ostatně z části byli už také křesťany, působil mocně zjev biskupa římského, když jim okázalým způsobem ne se zbraněmi, nýbrž s křížem přišel naproti, prose o slitování. To se stalo za vpádu Gotů do Říma (410), za vpádu hunského krále Atily (452), jakož i za vpádu Vandalů (455). Zákroky papežů byly doprovázeny pokaždé úspěchem; kde nestačilo jejich vystoupení jako duchovních hodnostářů, tam pomohly peněžité dary. Zvláště svízelná byla situace mladého císaře Valentiána III., jenž chtěje si zajistit pomoc papežovu vydal r. 445 dekret, kterým na celém území, jež ještě ovládal, zakázal jakýkoliv odpor proti římskému biskupu a pohrozil, že každý takový odpor bude trestán stejně jako odpor proti samé osobě císařově. Tímto dekretem byly snahy papežů se strany státní moci znamenitě posíleny.
Poznamenali jsme již, že římský biskup Štěpán I. (254-257) užíval titul "biskup biskupů" (episkopus episcoporum), což mu jeho současník svatý Cyprián vytýkal. Tohoto titulu a ještě jiných používali však římští biskupové už na rozhraní století II. a III., jak vysvítá ze spisu církevního spisovatele Tertuliána (150-220) o "stydlivosti" (de pudicitia), který v něm ironicky konstatuje, že biskup římský nazývá se "biskup biskupů" i "nejvyšší velekněz")61) (pontifex maximus), kteréhož titulu používali původně pohanští velekněží římští a pak, ovšem ještě v době pohanské, sami císařové římští, když soustředili veškerou moc ve svých rukou. Poslední císař, který užíval tohoto titulu, byl Konstantin Veliký. Ve století V. začali si biskupové římští už dávati titul také "náměstků Kristových" (vicarius Christi). Také názvu "apoštolská stolice" začali počínajíce Damasem (366-384) užívat ve smyslu výlučném,62) jako by jen římskému stolci příslušel. Apoštolskými stolicemi byly nazývány od začátku biskupské stolce v těch městech, ve kterých sami apoštolé (v širším smyslu slova, tedy i evangelisté a učedníci Páně) založili církevní obec, jako na př. v Antiochii, Efesu, Soluni, Korintě, Filipách, Alexandrii a jiných městech na východě. V západní části říše římské byl jedině římská církevní obec považována určitě za apoštolskou, což také přispělo k velikému vzrůstu autority římského stolce biskupského na západě.
Byla to však původně autorita morální, ne právní, a též západní místní církve byly si vědomy své právní samostatnosti a souřadnosti se stolcem římským. Proto úsilí biskupů římských prosadit svou pravomoc ve formě nejvyšší jurisdikce, odpovídající titulu "biskup biskupů", "náměstek Kristův" a "nejvyšší velekněz", naráželo ovšem na odpor. Tak když papež Zosimus (417-418) snažil se rozšířit svou pravomoc na církev galikánskou (ve Francii), jmenovav biskupa Patrokla z Arelatu svým "apoštolským vikářem pro Galii", odmítla to galikánská církev jednomyslně.63) Teprve po smrti svatého Hilaria, biskupa arelatského (+ 449), který vší silou vzpíral se nárokům papežským, pokořila se tato církev papeži Lvu I. (440-461) a smířila se s jmenováním papežského vikáře pro Galii.64) Také církev africká postavila se proti papeži Zosimovi i jeho nástupci Bonifácovi I. (418-422), kteří se pokusili podmanit si ji. Tento pokus stal se zajímavým tím, že bylo při něm se strany uvedených papežů použito důvodů nepravdivých, které ohraničily se podvodem. Poslové římské stolice odvolávali se v Kartagu na usnesení prvního všeobecného sněmu církevního (nicejského) a přinesli s sebou sbírku jeho pravidel. Církev kartagenská měla však taktéž sbírku pravidel tohoto sněmu, a přirovnání obou sbírek vyšlo najevo, že římská sbírka obsahovala sice všechna pravidla toho sněmu, obsažená též ve sbírce kartagenské, ale mimo to ještě řadu jiných pravidel, kterých ve sbírce kartagenské nebylo. A právě na tato další pravidla, v nichž se mluvilo o vrchní soudní jurisdikci římského biskupa, odvolávali se poslové papežští. Aby bylo zjednáno jasno, vypravila kartagenská církev poselstvo k církvím cařihradské, alexandrijské a antiochijské za účelem zjištění, zda pravidla, na nichž budovali poslové římští, jsou skutečně pravidly nicejskými. Nic takového však nebylo nalezeno ve sbírkách jmenovaných tří církví. Proto kartáginská církev odmítla požadavky římské a napsala Bonifáci I. list, v němž ho upozorňuje, aby neupadal do hrdosti Zosimovy a aby příště se odvolával jen na to, co se nachází ve skutečných pravidlech všeobecného sněmu. Když pak i nástupce Bonifácův papež Celestin I. (422-432) chtěl právně zasahovat do správy církve kartagenské, byl v Kartagu r. 424 konán sněm církve této, který po jednomyslném usnesení poslal Celestinu I. list, aby nezaváděl do Boží církve hrdost a nemíchal se do správy církve africké. Zasluhuje pozornosti, že duší tehdejších místních sněmů africké církve byl blažený Augustin, biskup hipponský, jeden z nejslavnějších spisovatelů církevních. Africká církev, třebas Vandaly velmi zeslabená, bránila se vytrvale proti nárokům římských biskupů a ještě v roce 550 přerušila dokonce církevní společenství s papežem Vigiliem (538-555). Na konec však přece za papeže Řehoře I. Velkého (590-604) římskému stolci se podřídila65) Španělskou církev dostal pod svou vrchní jurisdikci papež Hormisdas (514-523), jmenovav pro ni svého vikáře. Totéž se stalo i s církví ilyrskou (sirmijskou). A tak úsilí papežů, nesené vytrvale myšlenkou vrchní pravomoci nad veškerou církví, dosahovalo čas od času nových a nových úspěchů. Koncem VI. stol. byla jejich pravomoc uznávána už v celé Itálii, ve Francii (Galii), v severní Africe i ve Španělsku. Také myšlenka dovolávati se státní moci proti jinak smýšlejícím vzala počátek od římského biskupa Lva I. Velikého, který v r. 445 přiměl císaře Valentiniána III. k vydání dekretu, jímž byla manichejcům odňata práva občanská. Po jeho příkladu na pomoc světskou apeloval později papež Hormisdas a Pelagius I. (555-561).66)
8. Římská stolice a všeobecné sněmy církevní
Tu je třeba poukázat na stanovisko římského stolce ke všeobecným sněmům církevním, při čemž ovšem není možno zabývat se blíže jejich programy a jednáním.
Pro subtilní otázky teologické a věroučné nebylo v duchovenstvu římském a ani mezi biskupy římskými až do druhé poloviny III. stol zvláštního smyslu. Pozornost jejich se soustřeďovala na organizaci církve a právní otázky. Také v ariánském nebezpečí, jež zaměstnávalo církev více než půl století, choval se římský stolec dlouho positivně.67) Ani z doby Silvestra I (314-335) nepochází žádný závažný dokument rázu věroučného. Tento papež poslal pouze svého zástupce na první všeobecný sněm církevní (325), svolaný císařem Konstantinem Velikým do města Niceje, neuznav za vhodné být osobním účastníkem tak velké události, jakou byl první všeobecný sněm veškeré církve křesťanské, která tehdy byla otřásána úspěchy Ariovými. Tento jeho postoj byl projevem velkého sebevědomí, které už ve III. stol. bylo u římských biskupů tradiční a za Silvestra zvýšilo se znamenitě ještě v důsledku přesídlení do císařského paláce a nabytí nesmírného pozemkového majetku. Aby císař nebyl dotčen nepřítomností jeho, zvolil Silvestr svým zástupcem biskupa Hosia z Kordovy, který byl miláčkem císařovým. Přijati rozhodnutí sněmovní jako zákon bylo pro Silvestra ovšem samozřejmou věcí, zvláště když císař prohlásil, že všecka usnesení tohoto sněmu musejí býti uznána ode všech, a když mimo to sněm svým VI. pravidlem potvrdil práva římského biskupa stejně, jako i alexandrijského a antiochijského.
Teologické a věroučné boje odehrávaly se v té době téměř výlučně na východě a částečně v Africe. Proto též všeobecné sněmy v době, kdy církev byla ještě jednotná, byly konány vesměs na východě. Příklad Silvestrův působil i na jeho nástupce: žádný z nich nezúčastnil se všeobecných sněmů osobně a učinili z toho zásadu, jak vysvítá ze slov papeže Lva I. Velikého, který byv císařem Theodosiem II. pozván, aby se osobně zúčastnil sněmu svolaného r. 449 do Efesu, odpověděl, že osobní přítomnost biskupů římských na všeobecných sněmech není zvykem. Mělo to svůj účel. Bylo zásadou pohlavárům nejen římské, ale i jiných místních církví, pokud se všeobecného sněmu nezúčastnili, posílat oficielně usnesení sněmovní. Poněvadž to u římské církve bylo napořád, měli římští papežové záminku, vyvozovat z toho v pozdějších stoletích, že mají právo potvrzovat usnesení všeobecných sněmů, a že tedy jejich autorita jakožto římských biskupů jest vyšší, než autorita všeobecných sněmů.
Na druhém sněmu všeobecném, svolaném r. 381 císařem Theodosiem I. Velikým do Cařihradu, nebyl přítomen vůbec žádný biskup ze západu, poněvadž v té době vláda tohoto císaře vztahovala se ještě pouze na východní část říše a ne též na západní, kde vládl císař Gracián z dynastie Joviánovy. Usnesení sněmu, mezi nimiž bylo i doplnění vyznání víry sněmu nicejského (nazývané do té doby nicejsko-cařihradským), byla poslána Theodosiem Velkým císaři Graciánovi a předsednictvem sněmu místním církvím na západě, tj. římské, ilyrské a galikánské, které všechny je přijaly za svá.
Římská církev na místním sněmu, konaném v r. 382 za předsednictví biskupa Damase, přijala věroučná usnesení, ignorovala však církevně-právní pravidla. Sněm se usnesl totiž v pravidle III. na tom, že biskup cařihradský, jakožto biskup Nového Říma, tj. nového hlavního města říše, které bylo Konstantinem Velkým v r. 330 vybudováno a v době prvního všeobecného sněmu ještě neexistovalo, se přičleňuje k prvním čelným biskupům celé církve, t. j. k římskému, alexandrijskému a antiochijskému a v pořadí cti má zaujímati místo druhé, taktéž římský biskup zůstává prvním, alexandrijský pak posunuje se na třetí a antiochijský na čtvrté místo.68) Tito dva přijali rozhodnutí sněmu, neboť uznávali, že Cařihrad znamená více, než jejich sídelní města, ale římský biskup Damasus I., ač se ho ta věc nijak netýkala, jelikož jemu bylo první místo vyhrazeno, nesouhlasil, poněvadž v Římě si byli vytvořili svou teorii o pořadí biskupském. Podle této teorie nezáviselo pořadí biskupů na politickém významu města, v němž sídlili, nýbrž na poměru toho města k apoštolu Petrovi. Jelikož apoštol Petr podle tvrzení římských činitelů založil církevní obec římskou a antiochijskou, evangelista Marek pak z jeho rozkazu církev alexandrijskou, obstály v očích těchto činitelů jen Řím, Alexandrie a Antiochie; Řím na prvním místě, protože tam apoštol Petr mučednickou smrtí zemřel a je tam pochován. Proč však Alexandrie byla uváděna vždy na druhém místě před Antiochií, ačkoliv její církevní obec byla založena ne Petrem, nýbrž z jeho rozkazu Markem, kdežto v Antiochii působil Petr osobně, zůstává podle této teorie záhadou. Stejně nechává tato teorie bez objasnění otázku, proč církev jerusalemská neměla přednost přede všemi jinými, když apoštol Petr na založení jerusalemské církevní obce měl rozhodně větší účast, než na založení obce antiochijské, která existovala a kvetla už před tím, než tam Petr přišel, ano i římské, a když Jerusalem byl kolébkou veškeré církve a nad to dějištěm působení samotného Spasitele. Řím držel se této nelogické teorie tak tvrdošíjně, poněvadž západořímské císařství se rozpadávalo, v důsledku čehož mohly se poměry vyvinouti tak, že by Řím svého politického významu pozbyl a na první místo dostal se Cařihrad, jako hlavní město říše, která dlouho ještě byla mocná, takže by cařihradský patriarcha časem mohl římského zastínit a postoupit na místo první. Proto římští biskupové nechtěli přiznat zásady, že pro čestné pořadí biskupských stolců je rozhodující politický význam jejich sídel, ačkoliv sami dostali se na první místo jedině na základě této věčné, objektivní a přirozené zásady. Římská církev přičítala usnesení druhého všeobecného sněmu o zařazení cařihradského biskupského stolce do počtu předních stolců, a to na druhé místo, pýše a ctižádostivosti biskupů cařihradských. Zapomínalo se v Římě, že sám druhý všeobecný sněm po volbě provedené duchovenstvem i lidem cařihradským potvrdil v hodnosti cařihradského patriarchy Řehoře Nazianského, muže svatého a skromného, jehož i římská církev ctí jako světce, a nepřihlíželo se římskými činiteli ani k tomu, že by bylo velkou anomálií, kdyby biskup hlavního města říše navždy měl zůstati za biskupy jinými.
Třetího sněmu všeobecného, konaného v r. 431 v Efesu, zúčastnila se římská církev třemi delegáty papeže Celestina I. (422-433), biskupy Arkadiem a Prokejektem a knězem Filipem. Běželo na tomto sněmu o teologické názory patriarchy cařihradského Nestoria, které vedly k důsledku, že Panna Maria smí býti nazývána jen Kristorodicí a ne Bohorodicí. Proti němu vystoupil patriarcha alexandrijský Cyril, který poslal bratrské napomenutí Nestoriovi samému, a když to nevedlo k cíli, upozornil na věc obšírnými listy patriarchy římského a antiochijského, aby k ní zaujali stanovisko a přičinili se o nápravu.69) Zajímavé je, že papež Celestin I. nevěděl si rady, co má učinit. V Římě v té době nebylo žádné zvláštní teologické školy ani vynikajících teologů, kteří by byli schopni vyznat se v dopise sv. Cyrila a pochopit, oč vlastně běží. Na sv. Augustina, biskupa hipponského v africké církvi, který byl věhlasným theologem, nebylo lze se obrátit, poněvadž tam řádili Vandalové a právě obléhali město Hippo. Proto požádal Celestin I. o teologické objasnění učeného mnicha Kassiana u Marseile,70) který napsal k věci obšírné pojednání. Na žádost Nestoria samého svolal císař Theodosios II. do Efesu všeobecný sněm, který Nestoriovo učení zavrhl. Nestorios byl sesazen, podřídil se a byv od císaře poslán do vyhnanství do Egypta, žil tam v klidu až do své smrti. Mezi usnesení tohoto sněmu je také to, že v VII. pravidle pod nejtěžšími tresty církevními byla zakázána jakákoliv změna nicejsko-cařihradského vyznání víry. Římská církev přijala usnesení sněmovní v celém rozsahu.
Čtvrtý všeobecný sněm, svolaný císařem Marciánem r. 451 do Chalcedonu, zabýval se učením cařihradského archimandrity Eutycha, který tvrdil, že v Kristu lidská přirozenost byla zbožštěna a v božské úplně zanikla. Patriarcha cařihradský Flavián (447-449) po poradě s biskupy, kteří právě se nacházeli v Cařihradě, a za souhlasu antiochijského patriarchy, a za souhlasu antiochijského patriarchy Domna ho sesadil. Ale Eutych obrátil se na ostatní dva patriarchy římského Lva I. Velkého (440-461) a alexandrijského Dioskora. Lev I. napsal Flaviánovi dlouhé dogmatické jednání (je to první veliký a samostatný dogmatický projev se strany římských biskupů), v němž učení Eutychovo také zamítl. Sám Lev I. však v dopise na galikánské biskupy se vyjádři, že pojednání jeho, aby se mohlo státi pravidlem víry, muselo by být napřed potvrzeno ostatními biskupy.71) Všeobecný sněm, probíraje zevrubně celou otázku, zabýval se též pojednáním papežovým, proti němuž zvláště biskupové ilyrští a palestinští měli námitky; po dlouho trvající rozpravě sněm schválil a potvrdil toto pojednání jako správné. Na sněmu tomto byli přítomni také zástupci Lva I. biskup Paschasius, biskup Lucencius a kněží Bonifác a Basil. Vedle otázek věroučných jednal sněm též o některých církevně právních věcech. Poněvadž římská církev pře 70 lety ignorovala usnesení druhého všeobecného sněmu (pravidlo III.) o zařazení cařihradského biskupa mezi patriarchy, byla tato věc dána znova i na pořad čtvrtého sněmu. Zástupci papežovi se úmyslně nezúčastnili zasedání, na němž to mělo býti projednáváno. Usneseno bylo (v pravidle XXVIII.), že se obnovuje rozhodnutí sněmu druhého v plném rozsahu. Když v následujícím zasedání byl o tom čten zápis, zástupci římští protestovali formálně proti tomuto usnesení, dobře vědouce, že se tím na věci nezmění ničeho. Papež Lev I. přijal všechna rozhodnutí sněmu, avšak proti XXVIII. pravidle protestoval, jako své doby papež Damasus I. proti III. pravidlu druhého sněmu. Zajímavo je však, že křižáci táhnoucí na východ, aby osvobodili Svatou zemi od vlády mohamedánů, oblehli též Cařihrad a dobyvše ho zřídili tam svou vládu, zrušili řecký patriarchát a místo něho zřídili patriarchát latinský, který násilím udrželi plných 57 let (1204-1261), římští papežové přiznali pro tohoto latinského patriarchu pravoplatnost XXVIII. pravidla chalcedonského sněmu.72)
Pátý všeobecný sněm, svolaný v r. 553 císařem Justiniánem I. (527-565) do Cařihradu, zabýval se otázkou tak zvaných tří kapitol, t. j. teologických spisů Theodorita Kyperského proti sv. Cyrilovi Alexandrijskému, dopisu Ivy Edesského, poslaného perskému biskupu Marisovi a taktéž namířeného proti Cyrilu Alexandrijskému a nepřímo pro i proti čtvrtému všeobecnému sněmu, a spisů Teodora Mopsuetského téhož směru. Bylo to v době, kdy po vítězstvích Belisarových nad Ostrogoty bylo už jisto, že Itálie bude připojena k říši byzantské a že tedy i papež římský bude opět poddaným říše řecké. Císař Justinián I. zabýval se sám studiem bohosloví a vydal po poradě s některými biskupy, zvláště s Teodorem Askidou, arcibiskupem v Cesarei Kapadocijské, v r. 544 dekret, kterým uvedené tři kapitoly odsoudil. Byl to vlastně jen logický důsledek čtvrtého sněmu všeobecného, neboť autoři tří kapitol byli už dávno mrtvi a jednalo se jen o to, aby bylo odstraněno opomenutí, které by v budoucnosti bylo mohlo vyvolati nové teologické boje. Dekret císařův byl na východě přijat všeobecně. Na západě narazil na odpor. Proto císař pozval do Cařihradu římského papeže Vigilia (538-555), aby s ním o věci pojednal. Vigilius zdržel se v Cařihradě a vůbec na východě celých 8 let (547-555), během kteréžto doby ho zastupovali v Římě napřed kněz Mareas a jáhen Pelagius a od r. 554 kněz Aplikát a jáhen Štěpán. Po příchodu do Cařihradu vydal papež r. 548 v souhlasu s císařem prohlášení, že tři kapitoly odsuzuje. Když proto na západě, kde obsah tří kapitol dobře neznali, vzniklo rozhořčení, požádal Vigilius císaře, aby mu prohlášení vrátil a aby svolal všeobecný sněm. Obdržev od císaře zpět své prohlášení, Vigilius, aby uklidnil pobouření, jež proti sobě vyvolal na západě, prohlásil, že vylučuje z církve každého, kdo tři kapitoly odsoudí, a věda, že císař takový záskok nenechá bez odvety, chystal se k útěku z Cařihradu. K tomu však už neměl dosti času i uchýlil se spěšně do jednoho chrámu cařihradského, spoléhaje na útočištní právo chrámové. Ale přišli si pro něho císařští úředníci, ujišťujíce, že se pro svou osobu nemá čeho bát, půjde-li s nimi. Nevěřil jejich ujištění a prohlásiv, že se z chrámu nehne, chytil se oběma rukama sv. prestolu. Oni tím pobouřeni snažili se ho odtrhnout od prestolu, který zapraskal, byl poškozen, oddělil se od podlahy a tím byl znesvěcen. Úředníci se zalekli a odešli. Když přišli druzí a přísežně prohlásili, že se Vigiliovi nic nestane, dal si říct a odešel do svého bytu. Brzy nato však v posledních dnech r. 551 uprchl na druhý břeh Bosporu do Chalcedonu a vrátil se teprve následujícího roku do Cařihradu, vyčkávaje, až se sejde všeobecný sněm, který zatím byl císařem svolán. Sněmu samého však, ač byl zvláštní deputací pozván, se nezúčastnil pod různými záminkami, ve skutečnosti však z toho důvodu, že ze západu přišlo jen třináct biskupů, a on jednak se styděl býti v čele jen tak malého počtu biskupů svého patriarchátu na sněmu, jednak se bál důsledků své účasti na sněnu, až se vrátí do Říma. Odmítnuv přistoupit na usnesení sněmu, byl císařem poslán do vyhnanství, odkudž po 6 měsících napsal císaři projev, že po zralé úvaze odsuzuje tři kapitoly. Patriarchu cařihradskému Eutychovi pak současně dopsal, že si uvědomil, jak dosud bohužel byl (tj. Vigilius) nástrojem satana, který pracuje o převrat v církvi, v důsledku čehož dostal se do rozporu se svými kolegy, biskupy, shromážděnými na pátém všeobecném sněmu; nyní však, byv od Boha osvícen, podrobuje se usnesení sněmovním.73) Vraceje se do Říma onemocněl a zemřel v Syrakusách. Jeho nástupce Pelagius I. (555-561 prohlásil, že přijímá usnesení pátého všeobecného sněmu. Způsobil si tím však značné obtíže, neboť byl podezříván na západě ze zrady víry, a byl nucen ve chrámě sv. Petra drže v rukou evangelium a kříž s kazatelny učinit přísežné prohlášení, že podezření proti němu pronášená jsou křivá a neopodstatněná. Boje o tři kapitoly, o spisy, jejichž nesprávnost byla každému na výši stojícímu teologu jasná, byly zaviněny nedostatečnou teologickou úrovní na západě a neznalostí věci. To platí též o papeži Vigiliovi, který nad to byl veden důvody osobními, když tutéž věc napřed zamítl, pak schválil a na konec opět zamítl.
Šestý všeobecný sněm byl v roce 680 svolán císařem Konstantinem IV. Pogonatem (668-685) opět do Cařihradu. V té době velká část Malé Asie a celý Egypt byly už od říše odtrženy a nalézaly se pod vládou mohamedánskou, ale přes to sněmu se zúčastnili patriarchové alexandrijský, antiochijský i jerusalemský. Od posledního všeobecného sněmu uplynulo 127 let, ve kteréžto době vznikl další kristologický problém, jejž jedna část řešila v ten smysl, že v Kristu, jako Bohočlověku, mizí lidská vůle. Názor tento, hájený zvláště biskupem Teodorem Faranským, v důsledcích svých protivil se usnesení čtvrtého všeobecného sněmu o božské i lidské přirozenosti Kristově. Přes to však měl přívržence i mezi patriarchy; smýšlel tak, tj. monotheletský patriarcha cařihradský Sergios (610-638) i jeho nástupce Pyrrhos (638-641), dále papež římský Honorius I. (625-638) i alexandrijský Kyros. Boje o tuto otázku byly vedeny i po smrti těchto patriarchů, ba stávaly se čím dále nebezpečnějšími, a nezbylo než svolati všeobecný sněm. Římský papež Agato (678-681) obdržev od císaře pozvání, které bylo ještě adresováno jeho předchůdci Donovi (676-678), svolal místní synodu do Říma, která v březnu 680 se vyslovila proti monotheletismu, načež jak papež, tak synoda poslali císaři věroučné projevy, které vzali s sebou zástupci, jedoucí na všeobecný sněm. Byli to biskupi Abundancius z Paterna, Jan z Porta a Jan z Reggia, jakož i kněží Teodor a Jiří, jáhen Jan a podjáhen Konstantin. Papež ve svém listě praví, že "posílá do Cařihradu své vyslance z poslušnosti k císařskému rozkazu, nespoléhaje na jejich vědomosti. Vždyť u lidí, kteří žijí mezi barbary a prací rukou svých si musejí vydělávati chléb, nemožno hledati důkladných znalostí Písem svatých; věří prostě tomu, co ustanovili za pravidlo víry jejich předchůdcové a pět všeobecných sněmů". Synoda římská pak píše, že není možno u nich, tj. na západě, najít nikoho, kdo by stál na výši světského vzdělání, protože země jest neustálou válečnou kořistí a po zničení církevního majetku musejí si biskupové i kněží vydobývat živobytí prací rukou svých.74) Všeobecný sněm se usnesl zavrhnout monotheletismus i jeho přívržence, mezi nimiž také ty z mrtvých, kteří zaujímali vysoké postavení v církvi a tím ji uváděli v nebezpečí, jako patriarchové cařihradští Sergios a Pyrrhos, alexandrijský Kyros a římský Honorius. V Římě nikdo neprotestoval proti odsouzení Honoriovu. Nástupce Agatův Lev II. (682-683) přijal usnesení sněmu za své a psal císaři, že je dá přeložit do latiny a pošle k podpisu biskupům západním.75)
Sedmý všeobecný sněm svolala v r. 787 do Niceje jménem neplnoletého císaře Konstantina VI. Porfyrogeneta císařovna Irena k vůli sporu, jsou-li v křesťanství přípustné obrazy náboženské a míjí-li býti ctěny neb ne. Zdá se být divným, že k vůli takové otázce byl svolán všeobecný sněm; se stanoviska tehdejších poměrů bylo však nutno, aby zástupcové celé církve zaujali jasně precisované stanovisko k věci, která už více než 60 let rozdvojovala veškerý křesťanský svět i církevní hodnostáře na několik vášnivě proti sobě bojujících táborů. Na jedné straně byli ikonoklasti -(obrazoborci) v čele s císaři Lvem III. Izaurijským (717-741), Konstantinem V. Kopronymem (741-775) i Lvem IV. Kozarem (775-780), kteří opřeni o silné vojsko, taktéž obrazoborecké, ničili za souhlasu mnohých biskupů všecky náboženské obrazy, jakožto prý předměty modloslužby; na druhé straně bylo mezi prostým lidem dosti takových, jejichž úcta k obrazům nebyla-li skutečnou modloslužbou, jistě s ní hraničila, a mezi těmato dvěma směry byly jiné, blížící se jednak k obrazoborcům, jednak k extrému druhému. Velikým a přímo otřásajícím dojmem byla pohnuta veřejnost, když cařihradský patriarcha Pavel (780-784) vzdal se své hodnosti a odešel do monastýru s prohlášením, že to činí, aby se kál, poněvadž mlčel jako pes, když obrazoborečtí vlci běsnili.
Na sněm byly pozvány všechny patriarcháty: římský v čele s Hadriánem I. (772-775), který už byl poddaným franského krále Karla Velikého, cařihradský s Tarasiem (784-806) i patriarcháty alexandrijský, antiochijský a jerusalemský. Církve římská, alexandrijská, antiochijská a jerusalemská ležely mimo území řeckého císařství a poslaly jen zástupce. Římskými zástupci byli arcikněz Petr a opat od sv. Sáby na Aventině, taktéž jménem Petr. Přítomno bylo 300 biskupů a mnoho duchovenstva i laiků. Sněm rozhodl, že je dovoleno i prospěšné mít v úctě náboženské obrazy, neboť úcta vztahuje se na ty, kdož jsou jimi zobrazeni, ale zdůraznil, že úcta ta musí se rozeznávat od klanění, které přísluší jedině Bohu, ne však světcům a tím méně svatým obrazům (ikonám). Usnesení to bylo přijato všemi místními církvemi, vyjma franskou, neboť franský král Karel Veliký, třebas tehdy ještě nebyl císařem, cítil se být uražen, že všeobecný sněm byl konán, aniž také on byl požádán o souhlas, a stejně smýšleli jeho biskupové a teologové. Papež Hadrián I. marně se namáhal přesvědčit je o správnosti rozhodnutí všeobecného sněmu. Odpor trval dále, ba někteří biskupové, jako Klaudius Turinský (820-839) byli ještě v první polovině IX. stol. vášnivými obrazoborci. Teprve kolem r. 850 přijali Frankové stanovisko sedmého všeobecného sněmu.76) Také na východě za císařů Lva V. Arména (813-820), Michala II. Balba (820-829) a Teofila (829-842) nastala reakce obrazoborecká. Ještě sv. Konstantin-Cyril měl o ctění svatých ikon disputaci se sesazeným patriarchou cařihradským Janem VII. (834-842).77)
Jak vysvítá z tohoto stručného přehledu všeobecných sněmů, římští papežové uznávali až do konce VIII. stol. všechna věroučná usnesení těchto sněmů, tedy implicite i nadřazenost jejich nad římským stolcem. Jsou zachovány i výslovné výroky tohoto druhu od velkých papežů, jako od Inocence I. (401 až 417), Lva I. (440-461), Pelagia I. (555-561), Pelagia II. (579-590) i Řehoře Velkého (590-604), který se vyjádřil, že se usnesením všeobecných sněmů podřizuje jako evangeliu a že kdo se jim protiví, sám se tím odsuzuje, jelikož jejich usnesení jsou založena na všeobecném souhlasu.78)
Někteří papeži byli si vědomi teologické méněcennosti, kterou, jsme viděli, i sami uznávali. Odtud jejich opatrnost, hraničí až s opatrnictvím. Jinak nelze vysvětlit počínání Celestina I., který si nevěděl rady s listem sv. Cyrila Alexandrijského, nebo bezradné kolísání Vigiliovo, u něhož hlavním důvodem názorovým byla otázka prestiže, nebo výroky Honoriovy, který nebyl schopen si ujasnit, co jest vůle, ani uvědomit si nebezpečí, které by se muselo dostavit, kdyby problém vůle Kristovy byl zůstal nerozřešen. Jsou po této stránce velmi charakteristická jeho slova: "Jsou-li v Kristu dvě energie, do toho nám nic není; to přenechejme gramatikům, kteří své výmysly prodávají chlapcům, aby je k sobě přivábili".79)
Zato neuznala římská stolice některých ustanovení právních, jež by byla mohla ohrozit vývoj teorie, že římští biskupové jako nástupci sv. Petra jsou povoláni vládnout nad celou církví. Odůvodnit, udržet a vybudovat tuto teorii bylo pro papeže hlavní věcí. Není snad ani jediného úředního projevu jejich, aby v něm tuto věc nezdůrazňovali. Supremacie v církvi a ve světě křesťanském byla programem, za nímž šli cílevědomě a vytrvale. Byla-li vhodná příležitost postoupit o krok dále, nikdy ji nenechali nevyužitu; byl-li úspěch nejistý, jednali opatrně a nehnali věc do důsledků; bylo-li nebezpečí porážky a tedy i vážného ohrožení jejich prestiže, dovedli couvnout, jak to učinil Hadrián I. vůči Frankům, ba i pokořit se, jako na příklad Pelagius I. Čeho ale jednou dosáhli, to drželi pevně a nikdy se toho zásadně nevzdali.
9. Prostředky mocenského vzestupu
Programu papežů sloužila též řada vyložených fikcí a historicko-právních výmyslů. O připojení celé řady pravidel k pravidlům prvního všeob. sněmu, takže čtenář věci neznalý měl dojem, jakoby všecka ta pravidla byla usnesena na prvním všeobecném sněmu nicejském, jsme se už zmínili. Avšak v římské sbírce pravidel prvního všeobecného sněmu byla nad to i k pravidlu VI., kterým se potvrzují práva biskupských stolců, římského, alexandrijského a antiochijského, přidána též věta, že římská církev měla vždy primát. V původním textu tohoto pravidla, jak ku zahanbení římských legátů na čtvrtém všeobecném sněmu chalcedonském (451) bylo po předložení originálního zápisu konstatováno, věty této nebylo.80) Byl ovšem římský biskup v seznamu biskupů uváděn vždy na prvním místě, a po této stránce římský dodatek o primátu římské církve neobsahoval tedy nic nového. Avšak vzhledem k tomu, že první všeobecný sněm církevní vůbec nevyslovil slova "primát", znamenal římský doplněk přece něco nového, co svévolným připsáním k úřednímu textu mělo být vydáváno za výrok všeobecného sněmu a tím sloužit mocenské politice papežské.
Koncem V. a během VI. stol. bylo v okolí papežů systematicky pracováno o falšování dějin. Začaly se zhotovovat dějiny římských mučedníků, zvláště papežů, z nichž mnozí žádnými mučedníky nebyli,81) jen aby církev římská mohla vyniknout velkým počtem mučedníků. Bylo napsáno vymyšlené vypravování o obrácení a pokřtění císaře Konstantina Velkého římským biskupem Silvestrem I. (314-335), aby autorita římského stolce byla zvýšena. V roce 498 byli v Římě zvoleni současně dva papeži: Symachus, který sídlil u sv. Petra, a Vavřinec, usadivší se u sv. Pavla; nastal mezi nimi několikaletý boj, v němž přívrženci jejich vzájemně se zabíjeli. Když věřící, aby bojům byl učiněn konec, začali uvažovat, nebylo-li by záhodno žádati buď gotského krále Teodoricha, který byl však ariánem, nebo řeckého císaře, aby vyšetřil, který papež je v právu, bylo vymyšleno tzv. Constitum Silvestri, obsahující domnělá usnesení sněmu církevního, který prý v r. 321 byl za Silvestra konán v Římě za účasti 284 biskupů; v usnesení byla obsažena zásada, že prvý stolec biskupský (tj. římský) nesmí být souzen žádným pozemským soudcem, nýbrž jen samým Bohem. Ve skutečnosti však žádný takový sněm konán nebyl.82) Následoval podělaný list prvního všeobecného sněmu nicejského z r. 325 papeži Silvestrovi, obsahující prosbu, aby papež potvrdil jeho usnesení, k čemuž hned bylo připojeno domnělé potvrzení papežovo. Dále byly pořízeny nepravdivé vsuvky do seznamu římských biskupů, který pak v této podobě stal se základem tzv. Liber Pontificalis (kniha velekněží); účelem této knihy bylo "ověřit" vymyšlená vypravování o římských mučednících, zvláště papežích, posunout vznik různých liturgických obyčejů do dřívějších století, hlavně však podat, nepravdivě ovšem, doklady o tom, že římští biskupové od prvého počátku byli zákonodárci celé církve.83) Koncem století VI. byla papežem Pelagiem II. (579-590) v listě k biskupům istrijským falešně citována kniha sv. Cypriána o jednotě církve. Zatím co sv. Cyprián v knize té tvrdí, že všichni apoštolé obdrželi od Krista stejnou pravomoc jako Petr, vkládá mu Pelagius II. do úst i následující slova: "Primát dává se Petrovi, aby byla ukázána jednota církve a stolice (tj. římské). Kdo opouští stolici Petrovu, na níž jest založena církev, jak může se domnívat, že je v církvi?"84) V polovině VIII. stol. vymyšleno tzv. darování Konstantinovo (Donatio Constantini).85) Co Konstantin římské církvi skutečně daroval, jsme uvedli; v Donatio Constantini se však tvrdí, že po svém pokřtění papežem Silvestrem z vděčnosti daroval Konstantin římskému stolci město Řím, Itálii a západní provincie, stanovil privilegia a okrasná roucha římského kléru a povýšil papeže na pána a vládce všech biskupů i patriarchů alexandrijského, antiochijského, cařihradského a jerusalemského. Padělatel nevěděl, že za vlády Konstantina Velikého nepatřili biskup cařihradský a jerusalemský ještě do církevně-právní soustavy vynikajících stolců. Také se v tomto padělku uvádějí domnělá slova Konstantina Velkého, že z úcty k papeži vedl za uzdu koně, na němž papež Silvestr seděl.
Smělost římských padělatelů šla tak daleko, že vyrobili v té době i "epištolu sv. Petra k franským králům", v níž sv. Petr nazývá je svými adoptovanými syny a prosí a zapřísahá je, aby chránili Řím a římskou církev; jestli to budou činit, slibuje jim svou pomoc a vítězství, v případě opačném pak hrozí, že jejich duše i těla budou trpět v pekle hrozná muka. Padělatelům nebylo třeba se obávat, že tato epištola bude na dvoře Pipinově kriticky zkoumána a jako padělek odhalena, a tato jistota římská se skutečně osvědčila, neboť epištola nejen nebyla odmítnuta, nýbrž byla přijata jako rozkaz z nebe a pojata pak dokonce i do oficielní sbírky franských zákonů (Codex Carolinus). Ve výrobě takových falešných dokumentů bylo pokračováno i v dalších stoletích.
Oporou mocenského úsilí papežské stolice bylo ovšem též římské obyvatelstvo, neboť cítilo se bezpečným pod ochranou papežů. Zvyklo si v zájmech papežských vidět zájmy své vlastní. Přijalo s radostí, když papež Řehoř III. (731-741), který opravil hradby římské, jako již před tím Řehoř I. (590-604) byl na ochranu Říma založil u Misena hrad, dal razit vlastní papežské mince a vystupoval jako světský panovník, v čemž ho následovali i jeho nástupci, třebas panovníky ještě nebyli. Blížila se však chvíle, kdy i tato jejich touha měla se splnit. Bylo třeba jen ještě druhého pevného bodu, o nějž by se byli mohli opřít. Tímto novým opěrným bodem stala se říše franská, která byvši založena v V. stol. rodinou Merovingů dovedla se tak upevnit a rozšířit, že v VI. stol. sahala od zálivu Biskajského až k Šumavě. Avšak v VII. stol. nastal v královské rodině úpadek; členové její oddali se bezstarostnému poživačnému životu a správu říše svěřili správcům královského domu, tzv. majordomům, kteří na sebe strhli veškerou moc, až jeden z nich, Pipin v roce 751 (bylo to po té, ale ještě v témže roce, co v Itálii byl longobardským králem Aistulfem zničen řecký exarchát) za vědomí a souhlasu papeže Zachariáše (741-752) prohlásil se králem franským a posledního osmnáctiletého Merovingovce Childericha III. zavřel do kláštera. Odměny za souhlas s tímto převratem nedožil se už Zachariáš, neboť zemřel hned v březnu 752, nýbrž následující papež Štěpán III. (II), který vládl 752-757, a jeho nástupci. Štěpán III. (II.) poslal Pipinu list, v němž ho prosil, aby vypravil do Říma poselstvo, které by jeho (papeže) jménem Papinovým pozvalo do franské říše a v bezpečí ho tam doprovodilo. Poselstvo to skutečně se dostavilo do Říma a v říjnu 753 vydal se papež na cestu ke králi Pipinovi. Za této návštěvy byla učiněna mezi oběma smlouva, podle níž papež se zavázal, že Pipinovi a jeho synům udělí královské pomazání a hodnost římských patriciů a zakáže Frankům pod trestem vyloučení z církve, aby z jiného rodu krále nevolili; Pipin pak se zavázal, že vtrhne s velkým vojskem do Itálie a z dobytého území daruje papežské stolici bývalý řecký exarchát a celou Kampanii, tedy celou střední Itálii. Významnou úlohu při tomto hrál podělaný dokument o darování Konstantinově, vymyšlený před krátkou dobou. Papež na základě jeho vystupoval vůči Pipinovi jako ten, kdo neprosí o nějakou milost, nýbrž požaduje to, co mu právem přísluší už od časů Konstantina Velkého, kteréžto právo jen následkem nepříznivých poměrů nebylo dosud ještě v život uvedeno. Pravil Pipinovi, že neběží zde o nějaký dar, nýbrž o restituci, kterou očekává od něho i do jeho Franků. Jen na základě této falešné listiny dal se Pipin přiměti také k tomu, aby podle domnělého vzoru Konstantina Velkého uvítal papeže tím, že mu vedl koně kus cesty na důkaz své královské úcty k papeži. Také "epištola sv. Petra králům franským" působila mocně na Pipina. Papež pomazal Pipina na krále dne 28. července 754 ve chrámě sv. Dionysia v Paříži, a Pipin podnikl do Itálie dvě výpravy, kterými dostál svému slibu. Tak vznikl zárodek papežského státu.86) Císař řecký Konstantin V. Kopronymos, jemuž zůstala nyní jen jižní Itálie, protestoval r. 757 proti tomu, aby bývalý exarchát byl darován biskupu římskému, ale Pipin odpověděl, že nemůže vraceti císaři, co jednou sv. Petru daroval. Co Pipin vytvořil, upevnil jeho nástupce Karel Veliký (768-814). V říjnu 773 vtrhl s velkým vojskem do Itálie, zničil stát longobardský a začátkem dubna 774 slavil svátky velikonoční už v Římě, při čemž obnovil darování svého otce papežské stolici (dědictví sv. Petra) a za to byl od papeže Hadriána I. (772-795) pomazán na krále longobardského. Nástupce Hadriánův Lev III. (795-816) navštívil r. 799 Karla v Pederborně, kde se dohodli na tom, že západořímské císařství bude bez ohledu na Cařihrad obnoveno a císařem, že se stane Karel, jehož bude papež slavnostně korunovat; za to Karel slíbil za sebe i za všecky své nástupce, že budou chránit majetek a práva papežské stolice. Následujícího roku (800) byl Karel v Římě slavnostně korunován na císaře. Byl to pro obě strany dalekosáhlý úspěch. Císař Karel stal se vrchním pánem celé západní Evropy v ohledu světském, římský papež pak upevniv svou duchovní vládu nad celou Itálií, Německem, Francií i Španělskem, dosáhl zvýšení své autority i v ohledu světském, neboť se stal spoluobnovitelem západní říše římské a udělovatelem císařské koruny.
Tohoto úspěchu dosáhli papeži ovšem prostředky neduchovními: padělanými listinami a neloajalitou vůči královskému rodu Merovingů i vůči císařům řeckým. Byli by, pokud běží o Merovingy a Cařihrad, omluvitelní, kdyby byli zaujali kladné stanovisko k hotovým událostem a vytvořeným změnám; oni však byli sami iniciátory těchto událostí a změn, majíce na zřeteli sebe. Takovýmito úvahami se však neznepokojovali. Jiná věc kalila jim vědomí dosažených úspěchů: Karel a jeho nástupci k právům císařské hodnosti počítali též to, že papež po stránce občanské i jako držitel "dědictví sv. Petra", tj. území střední Itálie podléhá a je zodpovědný jim a před svým nastoupením musí jim přísahat věrnost a od nich býti potvrzen, a že vůbec považovali se po způsobu Konstantina Velkého a císařů byzantských za nejvyšší inspektory církve. Sám Lev III. ještě před tím, než korunoval Karla na císaře, musel si nechat líbit, že Karel přišed do Říma veřejně ve svatopetrském chrámě v přítomnosti jeho vyslechl žaloby na něho, v důsledku čehož byl nucen vystoupit s evangeliem a křížem na kazatelnu a před plným chrámem přísahat a se očistit.87)
Tu v polovině IX. stol. objevila se obsáhlá sbírka církevních předpisů, za jejíhož sestavitele byl označen Isidorus Mercator. Pozůstávala ze tří částí: první obsahovala mimo jiné dopisy prvních papežů (od r. 89 až 314); druhá část přinášela vypravování o obrácení a pokřtění císaře Konstantina Velkého římským biskupem Silvestrem, o němž jsem už řekli, že bylo vybájeno, a řadu dekretů Konstantinových ve prospěch římské církve, z nichž jedním císař daruje město Řím a celou západní část říše římskému biskupu v neomezené vlastnictví, načež následují pravidla starých sněmů církevních; třetí část pak obsahovala papežské dopisy od r. 314 do 664. Je nezvratně dokázáno, že dokumenty v této sbírce obsažené jsou jednak vymyšleny, jednak, pokud nejsou vymyšleny, podány ve zfalšovaném znění. Uznává se to nyní všeobecně i od římsko-katolických dějepisců.88) Proto sbírka ta nazývá se pseudoisidoriánskými dekretáliemi čili krátce Pseudo - Isidorem, tj. lživým Isidorem. Účel této velké sbírky vymyšlených a falšovaných dokumentů byl hlavně dvojí: jednak neznámé a nebývalé do té doby povýšení duchovních osob nad laické členy církve, jednak potlačení pravomoci vrchních metropolitů a soustředění veškeré vlády církve v rukou římského biskupa. Laikům, o nichž se tam píše pohrdlivě a vyčítavě, upírána jsou jakákoliv práva v církvi, zdůrazňuje se jejich povinnost, aby se ve všem podřizovali kněžím, zakazuje se jim podávat žaloby na duchovní, zvláště pak na biskupy, a tvrdí se, že čistota srdce u laiků je totožná s poslušností a že laikové mají poslouchat kněží jako Boha; zákaz Kristův, aby maličtí nebyli pohoršováni, platí prý laikům, kteří se mají varovat, aby nepohoršovali duchovenstva. V souvislosti s tím se praví též, že stát je podřízen církvi. Římský biskup je tam opět a opět uváděn jako nejvyšší soudce v celé církvi; on má nejen nejvyšší jurisdikci nad církví, ale jest i jejím zákonodárcem; on jest svolavatelem církevních sněmů i jejich potvrzovatelem; úkolem církevních sněmů jest jen vykonávat předběžnou práci, na základě níž pak jedině papež jest oprávněn učinit rozhodnutí; ba už v této sbírce vyslovena jest myšlenka, že římská církev se nemýlí. Vše to mělo přinést radikální změnu celé dosavadní právní struktury církve; vše, nač si kdy římští biskupové činili nároky, bylo uvedeno jako hotové právo, platné v církvi od samých jejích počátků. Za tím účelem bylo potřeba poukázat na staré dokumenty, a poněvadž ty ničeho podobného neobsahovaly, bylo nutno je falšovat, a pokud žádných dokumentů nebylo, musely být vymyšleny.
Hned papež Mikuláš I. Veliký, za něhož se Pseudo-Isidor objevil a který už před tím dal se jako prvý z papežů korunovat po způsobu světských panovníků, všemožně se přičinil, aby církevní život se řídil podle zásad těchto falešných dokumentů, a jeho nástupce Hadrián II. výslovně už cituje dekretálie, obsažené v Pseudo-Isidoru. Kdežto ještě remešský metropolita Hinkmar směl o této knize se vyjádřit jako o kompilaci a výmyslu, brzy nastala doba, kdy o její historické pravosti nikdo nepochyboval. A tak pseudoisidoriánské dekretálie posloužily papežské politice velmi vydatně; nad to na ně byl navázán další velmi vážný pokus o rozšíření papežské moci i v tom smyslu, že nejvyšší světskou hlavou křesťanstva na této zemi není císař, nýbrž papež. Především splnil Pseudo-Isidor svůj úkol jakožto domnělý důkaz, že moc římských biskupů jest původu božského a povznesena nad všelikou důstojnost světskou, tedy i nad císařskou, dále že papežský stát byl zřízen samým Konstantinem Velkým a že tedy Pipin darováním střední Itálie papeži nevytvořil nic nového a papež Štěpán III. (II.) přijav tento dar neprovinil se nijak proti právům- císařů řeckých, kteří jakožto nástupci Konstantina Velkého měli věc už dávno uskutečnit. Názory papeže Mikuláše I. (858-867) lze stručně shrnouti takto: "Papežství jest ustanoveno samým Kristem, který papežům dal všechna práva. Všechna tato práva přešla s Petra, od něhož vzal původ veškerý apoštolát i episkopát, na jeho nástupce. Papež je náměstkem Boha na zemi. Na tom je založeno přednostní postavení papežů v celé církvi. Papeži přísluší právo starat se o celou církev na západě i na východě; on je strážcem pravé víry, nejvyšším zákonodárcem i soudcem a přísluší mu tedy plný jurisdikční primát. Poněvadž mu bylo do Pána odevzdáno všechno, není ničeho, co by mu nebylo dáno. Jenom on smí přijímat odvolání (apelace) z celého světa, a jeho rozsudek je konečný a nezměnitelný. On může na základě své autority všechny souditi, ale sám nesmí být souzen nikým, ani císařem. Dekrety papežské mají tutéž právní sílu jako církevní kánony, a teprve jeho souhlas dodává usnesením sněmů právní platnosti. Poněvadž toto právo jest papežům dáno od samého Boha, nemůže nikdo privileje jejich zmenšit; ony jsou nezměnitelné, byly před východořímským císařstvím a potrvají i po něm. Panovníci nejsou oprávněni zúčastnit se církevních sněmů. Duchovní moc má přednost před světskou. Církev má právo dozoru nad státem a stát jest povinen ji podporovat. Papež prostřednictvím korunovace ustanovuje císaře."
V určitých konkrétních případech ozval se proti těmto tvrzením papežovým tu a tam ostrý protest, jako na příklad se strany biskupů franských, kteří rozeslali encykliku, v níž mluví o papeži jako o "panu Mikuláši, který se sám nazývá papežem, počítá se jako apoštol k apoštolům a rád by se učinil císařem celého světa", ale Mikuláš I. toho nedbal.89)
10. Vnitřní úpadek
To všechno znamenalo ovšem odklon od ducha evangelia Kristova. Bylo to popření kázání na hoře i zásad, které byly stanoveny pro postup apoštolů a učedníků. Nelze se divit, že toto úsilí papežů bylo doprovázeno velmi trapnými a kormutlivými zjevy. Státi se biskupem římským bylo touhou mnohých mužů, kteří snažili se před volbou získat si přívržence mezi voliči, tj. mezi římským lidem, šlechtou a duchovenstvem. Proto docházelo občas k rozpolcení voličů, k volbě dvou a někdy i tří papežů a ke krvavým bitkám.
Tak už roku 217 byli současně zvoleni dva biskupové římští Kalistus I. a Hyppolitus, v r. 251 Kornelius a Novacianus; od r. 385 až 365 byli v Římě dva biskupi, Liberius a Felix; r.366 byli opět současně zvoleni Ursinus a Damasus, což vedlo k vražedným bojům nejen na ulicích města Říma, ale i ve chrámu Panny Marie Sněžné, kde zůstalo ležet 137 mrtvých (P. Alberti, Papežové I, 136); v r. 418 byli opět zvoleni dva: Eulalius a Bonifacius (tamtéž, str. 153); r. 498 Symachus a Vavřinec (tamtéž, str. 192); r. 529 Dioskurus a Bonifacius II. (tamtéž, str. 209), r. 536 byl zvolen Silverius a rok na to ještě za jeho život Vigilius; v r. 654 až 655 byli dva papeži Martin I. a Eugen I. (Seppelt II, 64); v r. 687 vládli současně tři papežové Teodor, Paschal a Sergius (Seppelt II, 77); r. 768 opět tři papežové Konstantin, Filip a Štěpán, a je charakteristické pro poměry v Římě, že Konstantinovi byly vypíchnuty obě oči (P. Alberti II, 54); v r. 844 Sergius II. a Jan (Alberti II, 94); v r. 855 Benedikt III. a Anastasius (P. Alberti II, 107 a 108); v r. 903 ještě za života Lva V. byl zvolen Christoforus (P. Alberti II, 174); v r. 974 vládli současně Benedikt VI. a Bonifacius VII., který Benedikt VI. vsadil do žaláře a tam dal uškrtit (Seppelt II, 369); v r. 997 až 998 byli dva papeži Řehoř V. a Jan XVI. (Seppelt II, 379-381); v r. 1012 Benedikt VIII. a Řehoř (Seppelt II, 394).
Papežský stolec stal se nad to hříčkou šlechtických rodin římských, které se snažily dosazovati na něj své členy bez ohledu na jejich hodnost nebo nehodnost. Na papežském dvoře vládly úplatnost a světáctví. Jak papeži samými, tak i jejich dvořany bylo po způsobu světských panovnických dvorů používáno násilných a nečestných prostředků. O duchu tam vládnoucím svědčí na příklad ta skutečnost, že papež Jan VIII. (872-882), se kterým měl co činiti sv. Metoděj, byl otráven a kladivem dobit; že Štěpán VII. (VI.) (896 až 897) po svém nastoupení dal vynésti z hrobky tělo předchůdce Formosa (891-896), aby jej podrobil svému soudu; že sám Štěpán VII. byl udáven a že v první polovině X. století ovládly římskou stolici cizoložné ženy Teodora, žena senátora Theofylakta, a její dcery Teodora mladší a Marozzia, které obsazovaly stolec papežský svými milostníky, syny a vnuky. V r. 904 stal se papežem Sergius III. (904-928), ale Marozzia ho dala uškrtit a po třech letech se jí podařilo dostati na papežský stolec svého syna Jana, jehož měla s papežem Sergiem III. a který vládl jako Jan XI. od r. 931-935. V r. 955 stal se papežem Marozziin synovec, syn jejího bratra markraběte Albricha, tedy vnuk Teodory starší, Jan XII. (955-964), kterému bylo teprve 16 let a který žil tak prostopášně, že to i v Římě, zvyklém na nemravnosti, vzbuzovalo všeobecné pohoršení.90) Avšak i on mluvil jménem apoštola Petra. Kdo se vyslovil proti jeho způsobu života, těžce to odnesl: kardinálu Janovi byly uřezány dva prsty, nos a jazyk, protonotáři Azzovi useknuty obě ruce. Na konec byl Jan XII. nalezen v lůžku vdané ženy v letohrádku nedaleko Říma - uškrcený.
Církev římská nebyla sama schopna vymanit se z těchto poměrů a bylo třeba, aby zasáhl sasský král Otto I., který se stal císařem a cítil jako ponížení, že byl r. 962 korunován takovým papežem, jako byl Jan XII.
Rozhodl se učinit vše pro nápravu, a to způsobem, který by pro úřadujícího papeže nebyl trapným. Potvrdil všechna darování dřívějších císařů a rozmnožil území papežské. Zaručil Římanům svobodu papežské volby, avšak s podmínkou, aby nově zvolený papež před svým potvrzením se strany císařovy slíbil, že bude úřad svůj vykonávati podle zákona a práva. Sotva se však císař vzdálil z Říma, začal mladý papež strojit pikle proti Ottovi. Dozvěděv se o tom císař, omlouval ho mládím, doufaje, že snad přece se polepší. Pikle papežovy vyvrcholily však v otevřeném povstání, při němž on sám oblečený do krunýře a opásaný mečem dodával povstalcům odvahy. Když viděl, že podlehne, sebral všechny církevní klenoty a uprchl z Říma. Císař navrátiv se do Říma svolal synodu, k níž se papež nedostavil, nýbrž "při všemohoucím Bohu" vyloučil biskupy shromážděné na synodě z církve. Nato synoda ho odsoudila a sesadila a zvolila papežem Lva VIII. Avšak Římané po odchodu císařově zvolili si Benedikta V., který, když císař se vrátil, padl před ním na kolena, objal jeho nohy a prosil o slitování. Byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství v Hamburku. Nástupce Lvův Jan XIII. (965-972) byl zase nepotistou: své sestře Štěpánce dal z papežského státu v léno Palestrinu. Tento papež vyslovil souhlas se zřízením biskupství v Praze, avšak s podmínkou, že biskupem se nestane kněz obřadu slovanského. Nástupce jeho Benedikt VI. (972 až 974) byl uškrcen na rozkaz vzdoropapeže Bonifáce VII., kterého byli Římané zvolili ze vzdoru proti císaři. Za dalšího papeže Benedikta VII. (974-983) se zdálo, že nastává obrat k lepšímu, avšak již jeho nástupce Jan XIV. (983-984) byl popraven od vzdoropapeže Bonifáce VII., který zemřel následujícího roku. Pak dostávala se církev římská na čas do poměrů normálnějších, třebas ještě ani zdaleka uspokojivých. V r. 1012 byli zvoleni zase dva papeži Řehoř a Theofylakt, který vyhnal Řehoře a nastoupil na papežský stolec jako Benedikt VIII. (1012-1024). Po smrti jeho dal se zvolit papežem jeho bratr Romanus a přijal jméno Jan XIX. (1024-1033). Nástupcem jeho stal se synovec jeho i Benedikta VIII., 12letý hoch Theofylakt, který byl nastolen jako Benedikt IX. (1033-1046) a žil opět tak pohoršlivě jako kdysi Jan XII. V roce 1045-1046 byli tři papežové Benedikt IX., Řehoř VI. a Silvestr III. Sesadil je na synodě v Sutriu u Říma císař Jindřich III., načež následovali bývalý biskup bamberský Klement II. (1046-1047), Damasus II. (1048), bývalý biskup brixenský, a Lev IX. (1049 až 1054), za něhož došlo k velkému rozkolu mezi církví východní a západní. Rozkol byl prohlášen vlastně až po jeho smrti, avšak na základě jeho plné moci. Tento papež nazýval se původně Bruno a byl dlouholetým biskupem toulským, stav se jím ve stáří pouhých 24 let. Poměry vládnoucí v západní církvi za jeho nastoupení jsou od biskupa Bruna ze Segni líčeny takto: "Veškerý svět tone ve zlém, zmizela svatost, zahynula spravedlnost, pochována jest pravda. Zavládla nepravost, vrchu nabylo lakomství. Šimon Kouzelník (tj. muž, o němž se vypravuje v Novém zákoně, že si chtěl koupit od apoštolů svěcení) zmocnil se církve, biskupové a kněží oddávají se rozkoším a smilstvu... Všechna sůl byla zkažena a není čím ji osolit. Kdyby nám Pán zástupů nezachoval dorostu, byli bychom podobni Sodomě a Gomoře.91)
Lev IX. byl přívržencem nápravy v církvi. Podnikal za tím účelem stálé cesty; hned byl v Římě, hned v Pavii, v Kolíně nad Rýnem, v Cáchách, v Treviru, Remeši, Verdunu, Mohuči, Reichenavě na Bodamském jezeře, Veroně, opět v Římě, pak ve Florencii aj. městech. Konal mnoho synod proti svatokupectví a proti manželství kněžskému, neboť byl horlitelem všeobecného celibátu kněžského, ale námaha jeho byla marná. Na římské synodě bylo mu od kněží řečeno, že kdyby chtěl, jak to zamýšlel, zrušit všechna svěcení kněžská, udělená od biskupů, kteří si svou hodnost koupili, zůstala by většina chrámů římských bez kněží. Bez valného úspěchu zůstaly i synody remešská, mohučská, druhá římská i mantovská, třebas některé biskupy sesadil a vydal nařízení, aby se věřící varovali jakýchkoliv styků se ženatými duchovními, a třebas některý biskup, jako v Bremách všechny kněžské manželky ze svého sídelního města vypudil. V Mantově povstala na synodě taková rvačka, že se střílelo šípy a házelo kamením. Lev IX. vedl v r. 1053 i obranou válku proti Normanům, kteří se vrhli na jižní Itálii, a táhl sám v čela svého vojska. Byl však poražen a uzavřen v Citidelle. Tu se rozhodl v plném rouchu papežském jíti s prosbou o slitování do vojenského tábora Normanů, a když s nich sňal církevní klatbu, kterou na ně byl před tím uvalil, byl ujednán mír, při čemž jim papež dal v léno všechna území, jichž do té doby dobyli, a také ta, která by Saracénům ještě urvali.
Bylo nutno zmínit se o poměrech, zavládnuvších v římské církvi v době, kdy napětí mezi křesťanským západem a východem stále se přiostřovalo, neboť uvádět pouhá jména osob, které hrály jakoukoliv úlohu při tom, jak se to obyčejně děje, znamenalo by zkreslovat situaci, která vedla k rozkolu.
11. Co způsobilo velký rozkol církevní
a) Všeobecné příčiny
Rozkol mezi západem a východem nebyl dílem jednoho měsíce ani roku, neboť některé příčiny, ze kterých k němu došlo, trvaly už staletí; rozkol sám nastal, až když počet jejich během doby se rozmnožil tak, že napětí se vybilo přerváním církevního společenství.
Především byla vytvořena na východě habituelní podrážděnost stále naléhavějším úsilím římského stolce, aby papež byl uznán za nejvyššího zákonodárce, učitele a soudce v celé křesťanské církvi čili, jak později to bylo formulováno, za nejvyšší viditelnou hlavu všech křesťanů, kdežto východní místní církve uznávaly za nejvyšší hlavu jedině Ježíše Krista a zavrhovaly již samu myšlenku o viditelné hlavě, jakožto jedinci, který by vládl v církvi jménem hlavy neviditelné, neboť jednak viděly v této myšlence projev malé víry ve hlavu neviditelnou, Ježíše Krista a v jeho živé, stále aktivní spojení s tělem všeobecné církve, jednak se jim jevila tato myšlenka jako panstvíchtivost neslučitelná s apoštolskými zásadami ustrojení celocírkevního, jehož nejvyšším viditelným representantem je všeobecný sněm církevní. Papežové, prosadivše své právní hlavenství na západě, chtěli toho dosáhnout i na východě. Poněvadž východ se tomu vzpíral, uznávaje pouze čestné prvenství římského stolce mezi patriarcháty, ne však právní nadřazenost jeho nad nimi, a poněvadž naopak trval na tom, že i římští biskupové, jako všichni ostatní, jsou podřízeni Písmu svatému, všeobecné tradici a všeobecným sněmům církevním, a to jak v učení, tak v ohledu církevně-zákonodárném i církevně soudním, bylo už dlouho pravděpodobno, že k rozkolu dojde, jestliže římská stolice bude dále postupovat na cestě nastoupené. Tyto církevně-právní rozpory projevovaly se už na všeobecných sněmech, když římští biskupové nechtěli uznat III. pravidlo druhého všeobecného sněmu, ani XXVIII. pravidlo čtvrtého všeobecného sněmu.
Bylo zde však i národní a politické napětí. Římané těžce nesli, že východní část říše se úplně pořečtila a že Řím může někdy octnouti se v nebezpečí být zastíněn Novým Římem (Cařihradem). Kromě toho Řekové byli si velmi vědomi své kultury, která nepřetržitě souvisejíc s kulturou řecko-antickou vyvíjela se na ní dále, a dívali se zvysoka na zkázu vzdělanosti na západě, způsobenou nastěhováním nových ještě barbarských národů, i na úpadek její v samém Římě, jevíce se ve všech směrech, též i v jazykovém, jak bylo patrno z toho, že tam klasická latina úplně vymizela a místo ní se nejen mluvilo, ale i psalo latinou vulgární. Toto vzájemné odcizení bylo zvýšeno ještě tím, že střední Itálie byla z iniciativy římských papežů franským králem Pipinem odňata císařům cařihradským a dána římské stolici jako "dědictví sv. Petra". K tomu přistoupilo rozhořčení, které zavládlo na východě, když papež obnovil západořímské císařství, jehož hlavou stal se franský král.
b) "Filioque"
Do této napjaté a podrážděné atmosféry padla na západě se vyvinuvší teologická novota o pocházení Ducha svatého od Otce i Syna, jež stával se postupně v západní církvi dogmatem.92) V evangeliu Janově XV, 26 jsou uvedena slova Kristova: "Když pak přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce pochází, ten svědectví bude vydávati o mně". V souhlase s tím praví se též ve vyznání víry nicejsko-cařihradském: "Věřím i v Ducha svatého..., jenž od Otce pochází". První, třetím a pátým všeobecným sněmem bylo zakázáno měnit jakýmkoli způsobem toto vyznání. Přes to však na západě vlivem teologické spekulace začala se uplatňovati tato novota. Vyžadovalo byl dlouhého pojednání měla-li by býti osvětlena nesprávnost nového učení a jeho bezúčelnost pro náboženský život. Stačí poukázati krátce na slabiny argumentace západních bohoslovců v této otázce. Nerozeznávají správně pocházení Ducha svatého do Otce a zprostředkování (posílání) Ducha svatého lidem skrze Syna. Chtějíce dokázat správnost svého názoru, jsou nuceni tvrdit, že posílání je dvojí, a případně tvořit takovéto logické řetězy: "Odkud má (Duch sv.) bytí, odtud i slyšení; odkud má slyšení, odtud má vědění; odkud má vědění, odtud má pocházení.93) Když východní teologové namítali, že pocházení Ducha svatého od Otce i Syna, tj. od první i druhé božské osoby znamenalo by, že Duch svatý pochází ode dvou principů, neboť božské osoby, třebas tvoří jednotu, přece jakožto osoby jsou od sebe rozlišovány, kteréžto pocházení ode dvou principů je nehorázností, byli nuceni západní teologové utéci se k větě, že "Duch svatý věčně pochází od Otce i Syna ne jako ode dvou principů, nýbrž jako do jednoho principu; ne dvojím dechnutím, nýbrž dechnutím jedním".94) Aby dokázali, že východní církevní otcové také věřili v pocházení Ducha svatého od Otce i Syna, překládali řecká slova logos i rhema stejně jako "slovo" (viz Hurter, uvedená kniha, II, 153) a výroky jejich vykládali krouceně. Těchto potíží je ušetřen, kdo se drží slov Kristových, případně původního znění vyznání víry nicejsko-cařihradského a nepřidává k nim ničeho. Novému učení dostalo se oficielního charakteru napřed ve Španělsku, kde v r. 447 místní církevní sněm toledský, chtěje čelit arianismu, nesprávně a bez ohledu na ostatní křesťanstvo se usnes o nutnosti víry, že Duch svatý pochází od Otce i Syna. Za 142 let jiný místní sněm toledský (589) rozhodl, že nicejsko-cařihradské vyznání víry má býti doplněno slovem "Filioque" tj. "i od Syna". Byla to již s formálního stanoviska velká lehkomyslnost, opovážil-li se místní sněm činit usnesení o doplnění víry a stanovit nové dogma, neohlížeje se na ostatní místní církve, ba čirá svévole, uvážíme-li, že místní sněm doplňoval vyznání víry, stanovené všeobecným sněmem, a že je doplňoval přes zákaz dalších všeobecných sněmů. Byl to počin lidí, neuvědomujících si, co činí. O novém učení dověděli se východní teologové teprve v r. 649 z listu římského papeže Martina I. (649-654), ve kterém se zdůrazňoval názor o pocházení Ducha svatého od Otce i Syna, a ihned proti tomu protestovali. Ve století VIII. velmi zevrubně tento západní názor byl vyvrácen sv. Janem Damascenským (Damaskinem). Zatím však na západě novota šířila se za Španělska do Francie, kde Karel Veliký, aby upevnil svou vládu nad Španělskem, nařídil, aby na jeho dvoře bylo vyznání víry zpíváno při bohoslužbách stejné, jako ve Španělsku, tj. s dodatkem "Filioque", třebas znamenitý bohoslovec franský Alkuin se proti tomu vyslovoval velmi rozhodně, jak patrno z jeho listu k církevní obci lyonské, v němž praví: "Milení bratři, svědomitě se chraňte bludu nových španělských sekt. Držte se ve víře svatých otců a přimkněte se ke všeobecné církvi se svatou jednomyslností, neboť je psáno: nepřestupuj mezí starých, které položili otcové tvoji. A nevsouvejte ničeho nového do vyznání víry. Jděte otevřenou cestou apoštolského učení a neodkloňujte se od královské cesty ani napravo, ani nalevo na scestí novotářství.95) Avšak v roce 809 místní sněm franské a německé církve v Cáchách za předsednictví a nátlaku Karla Velkého se usnesl, aby v celém fransko-německém království bylo vyznání víry podle vzoru španělského doplněno. Karel Veliký oznámil to zvláštním poselství papeži Lvu III. (795 až 816), který však se vyjádřil, že vyznání víry doplňovat nemůže, ba přímo proti tomu protestuje. A na znamení protestu dal na dvě stříbrné desky vyrýt latinské a řecké znění nicejsko-cařihradského vyznání bez dodatku "Filioque" a upevnit na zeď chrámu s nápisem "Toto jsem dal připevnit já Lev z lásky a péče o pravověrné náboženství."96) Byl si patrně vědom závaznosti usnesení prvního, třetího a pátého všeobecného sněmu církevního. Časem však vzhledem k tomu, že na většině území západní církve (ve Španělsku, Francii, Německu a severní Itálii) už se všeobecně věřilo v pocházení Ducha svatého i ze Syna, uplatňoval se tento názor více a více i v Římě samém. Tak papež Štěpán VI. (V.), který v r. 885 zakázal slovanskou bohoslužbu na Moravě, byl přesvědčen o správnosti "Filioque", třebas v římských chrámech vyznání ještě v tom smyslu pozměněno nebylo. Vsuvka "Filioque" byla tam zavedena teprve v r. 1014, kdy to na naléhání císaře Jindřicha II. nařídil papež Benedikt VIII.97) Byl to týž Benedikt, který když zvěděl, že po smrti Sergia IV. (1009-1012) byl zvolen, Řehoř, vnikl s vojskem do Říma, dobyl lateránského paláce, vyhnal Řehoře a dal se zvolit, posvětit a nastolit jako Benedikt VIII. A poněvadž musel být císaři vděčen, že odmítl stížnost Řehořovu, který byl členem nedosti spolehlivé vévodské rody Krecenciů, a potvrdil jeho jakožto příslušníka vévodské rodiny Tuskulů, v níž Jindřich II. viděl svou oporu,98) vyhověl přání císařovu vzhledem k "Filioque". Bylo to v době velkého mravního úpadku papežů, a patrně Benediktu VIII. málo na tom záleželo, je-li ve vyznání víry "Filioque" neb ne, jen když ho císař učinil suverénem vévodství římského, Sabiny a mark Spoleta a Kamerina. Rozkazem Benedikta VIII. bylo učení o pocházení Ducha svatého od Otce i Syna vlastně povýšeno na článek víry, neboť co jest ve vyznání víry, jest předmětem víry.
c) Další změny
Církev západní oddalovala se od církve východní ještě jinými novotami, které, třebas netýkaly se přímo věrouky, nemohly býti východní církvi lhostejné, poněvadž se jimi porušovala společná tradice prvokřesťanská. Tak byl na západě od století IX. zaváděn pro mešní bohoslužby chléb nekvašený, kdežto v církvi od počátku bylo používáno chleba kvašeného, a pouze judaisující (k židovství klonící se) sekta používala chleba nekvašeného. Nekvašenému chlebu byla pak později dávána forma oplatků, čímž svaté dary pozbývaly svého přirozeného vzhledu a zavádělo se do bohoslužebného života nemístné estétství, jež odvádělo pozornost členů církve od duchovních věcí k dojmům vnějším, a byly mimo to otevřeny do církevního života dveře různým drobnůstkám, které vyhovují spíše dětské mentalitě a nasládlé sentimentálnosti, než vážnosti, jaká přísluší věcem Božím a odpovídá duchu evangelia. Kromě toho bylo zaváděno na západě do chrámů více oltářů na místo jednoho, aby mohlo býti slouženo více mší od vícero kněží, ať už po sobě nebo i současně. To znamenalo po několikeré stránce velkou změnu oproti době dřívější. Především byla tím roztržena jednota bohoslužebného života, pozůstávající v tom, že věřící s knězem jako svým vůdcem konali svatou liturgii vždy společně sloužili s nejstarším, seskupeni všichni kolem svatého prestolu ve sjednocení s veškerou církevní obcí. Zřízení několika oltářů vedlo k zavedení tzv. tichých mší anebo naopak instituce tichých mší vedla k zavedení vícero oltářů. Ať novota začala tak neb onak, znamenala porušení bohoslužebné jednoty jak mezi knězem a církevní obcí, tak mezi kněžstvem samým. Kněz byl vyňat z bezprostředního bohoslužebného společenství s církevní obcí. Místo, jež do té doby zaujímala spoluobětující shromážděná obec, zaujal nyní ministrant, ale ovšem už na jako aktivní činitel společné bohoslužby církevní obce, nýbrž jako sluha knězův; právě proto byl nazván ministrantem, tj. sluhou. Kněz byl vysoko vyzdvižen nad věřící, kteří přece tvoří církev, a mohl už konat bohoslužbu i bez nich, což před tím byla věc neslýchaná; stal se tak jako jednotlivec jediným nositelem liturgie. Byla to se stanoviska apoštolské církve veliká změna, kterou nejen bohoslužebný, ale i všeobecně církevní život byl pozměněn směrem ke knězovládě (klerikalismu), čímž věřící v rozporu s prvotním křesťanstvím, avšak v souhlase s pseudoisidoriánskými dekretáliemi, byli zbaveni všech práv v církevním organizmu. Nedosti na tom: kněží latinští sloužili mši svatou denně i vícekrát,99) tedy přijímali tělo a krev Páně několikrát po sobě, věc to v původní církvi taktéž neslýchaná.
Dále oddálila se církev římská od prvotní praxe církevní též zavedením všeobecného celibátu kněžského. O původní praxi církevní svědčí apoštolské pravidlo V. a XVII., jejichž obsah jsme už uvedli. Další apoštolské pravidlo LI. pak stanoví: "Jestliže duchovní osoby zdržují se od manželství... ne k vůli cvičení se v dobru, nýbrž z hnusu a odporu, zapomínajíce, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu..., takoví mají se buď polepšiti, nebo mají býti svrženi a z církve vyloučeni, a také laikové, kteří tak smýšlejí, mají býti z církevního společenství vyloučeni".100) Gangerský sněm (město Gangra bylo v Malé Asii v provincii Paflagonii), konaný v polovině IV. století, stanovil v pravidle I., že kdo haní manželství a hnusí si ženu, která obcuje se svým mužem, jsouc věrná a pobožná, nebo tvrdí o ní, že nemůže vejíti do království božího, má býti z církve vyloučen; tentýž trest má podle pravidla IV. téhož sněmu stihnouti toho, kdo tvrdí, že večeře Páně nemá se přijímat od kněze ženatého.101) Proto církev východní zamítala nucený celibát kněžský, zaváděný v západní církvi a přímo zakazovala od nastávajících kněží před jejich rukopoložením požadovati slib celibátu.102)
Patří sem též velké zesvětačtění duchovenstva na západě, zvláště biskupů, jejich dvory ničím se nelišily ode dvorů světských knížat.
Všechny tyto změny, uplatňují se na západě, vyvolávaly na východě, který zachovával starou tradici i praxi, velké rozpaky a obavy o jednotu církve.
12. Rozkol
Přechodně, byť i déle trvající rozkoly byly v církvi častým zjevem. Hned v I. století povstal rozkol nazarenský, ve II. a III. montanistický, novaciánský a proticypriánský, ve IV. heraklionovský a ariánský, kterýžto poslední zasáhl téměř všechny místní církve. Nebylo století, aby v něm nebylo došlo k rozkolu hned tam, hned jinde.
Ve století IX. povstal několikaletý rozkol mezi římskou a cařihradskou církví v době, kdy římským papežem byl Mikuláš I. a cařihradským patriarchou Fotios. R. 856 ujal se v Cařihradě vlády mladý císař Michal III. (856-867), který byl sice prohlášen plnoletým, ale nedosáhnuv fysické plnoletosti potřeboval pomocníka-spoluvladaře. Byl jím jeho strýc Bardas, muž to mající zájem o vědu, o němž však kolovala pověst, že má poměr s vdovou po svém synu, aniž však bylo lze oprávněnost této pověsti prokázat. Patriarcha Ignatios, který už v důsledku svého nepříznivého stanoviska k oživení studia starých klasiků na cařihradské universitě cítil odpor k císařovu spoluvladaři, na základě oněch pověstí nepřipustil na Zjevení Páně r. 857 Bardu k sv. přijímání před zraky celého dvora císařského a veškerého národa, kterýžto počin mnozí odsuzovali jako unáhlený a neodůvodněný. Toto zahanbení podnítilo Bardu k zahájení procesu proti Ignatiovi, který na základě různých obvinění byl ještě téhož roku odsouzen a sesazen. Nástupcem jeho byl zvolen první státní tajemník a senátor Fotios, laik, ale největší učenec i teolog té doby103) a člověk života bezúhonného, jemuž však jeho odpůrci vytýkali pýchu. Po volbě byl postřižen za mnicha a postupně rukopoložen na všechny duchovní stupně, což se občas dělo.
Přátelé Ignatiovi považovali ho za usurpátora. Proto v r. 859 požádal císaře, aby vzhledem k tomu, ale i k vůli jiným nahromadivším se otázkám svolal všeobecný sněm. Císař mu vyhověl a rozeslal pozvání všem patriarchům na r. 861. Římský patriarcha papež Mikuláš I. (858-867), jsa úplně proniknut myšlenkou, že mu přísluší pravomoc nad celou církví, ba že moc jeho je vyšší než moc panovníků, a nenacházeje se v žádném státoobčanském poměru k řeckým císařům, použil této příležitosti, aby prosadil uznání své pravomoci i na východě. Doba byla k tomu dosti příznivá. Říše byzantská nebyla už dávno tím, čím bývala, neboť zmenšila se o většinu Malé Asie, o celý Egypt, Afriku i střední a severní Itálii a patriarchové alexandrijský, antiochijský i jerusalemský byli poddanými mohamedánských Arabů a zůstal jim tak malý počet věřících, že stali se jen stíny dřívějších patriarchů, třebas duchovní autorita jejich byla stále vysoká. Opíraje se o tyto sobě příznivé okolnosti, poslal Mikuláš I. do Cařihradu na sněm legáty, biskupy Radualda Portského a Zachariáše Anagniského s instrukcemi, aby vystupovali jakožto plnomocníci nejvyššího soudce v církvi. Odevzdal jim též dopisy pro císaře i patriarchu Fotia. Oba adresáty chválil ze jejich pravověrnost, ale vytýkal, že Ignatios byl sesazen nespravedlivě a Fotios neprávem z laika byl povýšen na patriarchu, a prohlásil, že rozhodnutí učiní, až legáti jeho věc vyšetří. Při tom odůvodňoval svou pravomoc tvrzeními vzatými z vymyšlených, případně falšovaných dokumentů církevně-právních i historických, o nichž zde už byla řeč, nad čímž se Fotios jenom odvolává na listiny falešné. Na sněm sešlo se 318 biskupů, kteří se usnesli na sedmnácti pravidlech. Ve věci Fotia a Ignatia rozhodl sněm po slyšení svědků a prohlédnutí dokumentů, že Ignatios byl právem sesazen a Fotios, že se stal patriarchou zákonným způsobem. Usnesení bylo jednomyslné včetně papežských legátů, kteří se v Cařihradě přesvědčili, že stanovisko papežovo je věcně neudržitelné. Současně byly i výtky a nároky Mikulášovy formou velmi mírnou zamítnuty. O falešných dokumentech, na než se papež odvolával, vyslovil se Fotios taktně v tom smyslu, že jsou to zákony ve východní církvi neznámé a tedy neuznávané. Když se delegáti vrátili do Říma, papež je vyloučil z církve, poněvadž se nedrželi daných jim instrukcí. Mimo to prohlásil, že uznává Ignatia stále ještě za patriarchu a Fotia, že sesazuje a dává do klatby. Toto rozhodnutí bylo však ve východní církvi ignorováno, jako věcně nesprávné a formálně neplatné.
Papež brzy nato zasadil cařihradské církvi ránu, o níž se domníval, že bude trvalá a nenapravitelná. Běželo o organizaci křesťanství v Bulharsku. Tam prvním křesťanským králem byl Bogoris čili Boris. Přijal křesťanství na opětované prosby své sestry, která byvši v dřívější válce zajata a odvedena do Cařihradu, žila na dvoře císařském a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn r. 864 cařihradskou církví, a kmotrem byl mu císař Michal III., v důsledku čehož přijal křestní jméno Michal. Církevní práce v Bulharsku ujali se kněží cařihradského patriarchátu. Papeži Mikuláši I. se však podařil zapůsobit na Borise tvrzením, že církevní závislostí na Cařihradě dostane se také bulharský stát pod nadvládu řeckou. Proto Boris vstoupil ve styky s římskou stolicí a poslal Mikuláši I. list, ve kterém mu předkládá 105 náboženských a církevních otázek s prosbou, aby mu na ně odpověděl, a aby mu poslal biskupy, kteří by bulharskou církev zorganizovali. Zdá se, že otázky byly od vyjednavačů římské církve předem připraveny. Mikuláš I. odpověděl na předložené otázky a poslal do Bulharska biskupy v čele s biskupem portským Formosem, aby vybudovali tam církev, jakožto odnož církve římské. Po jejich příchodu byli řečtí kněží z Bulharska vypuzeni. Začato s organizací církve podle obřadu latinského, při čemž činěno vše, aby církev cařihradská byla u Bulharů diskreditována. Římští biskupové prohlašovali mezi jiným, že řečtí kněží nejsou pravými kněžími, poněvadž jsou ženatí, a že biřmování řecké je neplatné. V důsledku toho rozeslal patriarcha Fotios okružní list ostatním východním patriarchům, zval je do Cařihradu, aby zaujali k tomu stanovisko. Skutečně r. 867 shromáždilo se v Cařihradu mnoho biskupů celé východní církve, kteří odmítli útoky na církev řeckou a prohlásili, že celá východní církev přerušuje společenství s Mikulášem I., který už před tím byl na Fotia uvrhl klatbu. Usnesení to bylo prostřednictvím císaře Michala III. posláno západnímu císaři Ludvíku II. (855-875). Zatím však Mikuláš I. zemřel a také v řecké říši nastal velký převrat. Císař Michal III. byl zabit svým dvořanem Basilem Makedoncem, který pak se zmocnil trůnu. Patriarcha Fotios patrně se netajil svým úsudkem, neboť nový císař (867-886) ho svrhl a povolal nazpět Ignatia. Brzy nato prohlásil, že svolává do Cařihradu všeobecný církevní sněm na r. 869, a poslal list nástupci Mikulášovu Hadriánovi II. s výzvou, aby na tento sněm za účelem obnovení jednoty církevní poslal své zástupce. Papež milerád vyhověl, ale dal svým legátům, biskupům Donátovi z Ostie a Štěpánu z Nepi, kterým byl přidělen i jáhen Marinus, instrukci, aby nepřipustili jiných věcí k projednávání, než jedině rozhodnutí Mikuláše I., že Fotia sesazuje a dává do klatby, a aby u císaře prosadili, že na sněm nemá být nikdo připuštěn, kdo podle předem připravené formule předběžně neuzná výsostných práv římského stolce v celé církvi. Legáti chovali se skutečně jako diktátoři. Sněm byl zahájen ve chrámě Boží moudrosti za předsednictví jejich, ale za deprimujících okolností, neboť našlo se všeho všudy jenom 12 biskupů, kteří prohlášení podepsali. Proto bylo potřeba zasedání odkládati tak dlouho, až místo biskupů, kteří otevřeně odsuzovali, co se dělo, a byli za to svrženi, došlo k ustanovení a posvěcení jiných, čímž počet členů sněmu vzrostl na 102. Sněm byl zahájen 5. října 869 a ačkoliv schůzí bylo jen 10, trval až do poloviny února 870. Zabýval se jen osobou Fotiovou a otázek pravomoci římského stolce; otázek věroučných, bohoslužebných a disciplinárních vůbec se nedotkl. Fotios byl několikráte předvolán a vyšetřován. Ačkoliv s ním bylo zacházeno nepěkně, choval se stále důstojně. Na urážky mlčel a na otázky odpovídal klidně, často slovy Písma svatého. Legáti papežští byli na výsost podrážděni jeho klidem a snažili se sehnati důkazy, že na sněmu v r. 861 a na shromáždění biskupů v r. 867 pracoval falešnými svědky a podvody. Přes to, že důkazy takové nebyly nalezeny, sněm Fotia vyloučil z církve. Usnesení toto nebylo však na východě uznáno a hned po sněmu biskupové, kteří se ho zúčastnili, litovali.104) Ani zásadně, ani fakticky římská stolice tímto sněmem ničeho nezískala. Naopak legáti papežští byli ještě svědky, jak Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a s působením římských biskupů, přišli do Cařihradu s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Tak vrátili se římští legáti domů u vědomí, že utrpěli neočekávanou porážku. Brzy nato opustili též římští misionáři Bulharsko. Sám patriarcha Ignatios rukopoložil a v březnu 870 poslal do Bulharska arcibiskupa Theofylakta. Papež Hadrián II. vyslovil nad tímto arcibiskupem i nade všemi duchovními, kteří s ním přišli do Bulharska, klatbu a patriarchovi Ignatiovi pohrozil třikráte vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta, avšak ani Ignatios ani Theofylakt toho nedbali. Císař Basil I. Makedonec nemohl se ubránit dojmu, že Fotios dobyl vlastně morálního vítězství, a povolav ho ještě za života Ignatiova na svůj dvůr, svěřil mu výchovu svých dvou synů. Po smrti Ignatiově, která nastala v r. 877, vrátil se Fotios po všeobecném přání cařihradského lidu i duchovenstva, jakož i biskupů celé říše, na patriarší stolec. V odporu proti Fotiovi setrvali z vysokých církevních hodnostářů pouze metropolita smyrenský Mitrofan a metropolita neocesarejský Stylián. Byv znovu nastolen, požádal Fotios císaře o obnovení procesu, kterému byl podroben v r. 869, a prosil, aby byl za tím účelem svolán sněm, který by byl stejně sestaven jako onen v r. 869. římskou stolici zaujímal tehdy Jan VIII. (872-882), který byl nakloněn usmíření s Fotiem, doufaje, že Fotios pak ve věci Bulharska ustoupí. Proto obdržev od Basila I. Makedonce pozvání na sněm, nejen poslal na něj ochotně své legáty biskupy Pavla Ankonského a Eugena Ostijského, později pak ještě kardinála Petra od sv. Chrysogona, ale i přiznal Fotia za zákonitého patriarchu a pohrozil každému vyloučením z církve, kdo by proti Fotiovi brojil. Avšak žádal od Fotia, aby poprosil římskou stolici o odpuštění, uznal její výsostní autoritu a propustil Bulharska ze své jurisdikce. Po příchodu římských legátů do Cařihradu byl sněm v r. 879 zahájen za předsednictví Fotiova ve chrámě Boží Moudrosti za účasti 383 biskupů. Za souhlasu římských legátů sněm nejen prohlásil Fotia zákonitým patriarchou, a vše, co bylo proti němu učiněno, zrušil, ale i sněm z r. 869 vyškrtl ze seznamu sněmů; dále znovu ustanovil, že se vyznání víry má zachovati v tom znění, jak bylo usneseno na všeobecných sněmech v Niceji a Cařihradě, a každý, kdo by na něm cokoliv měnil, že má býti z církve vyloučen. Nad to se tento sněm prohlásil všeobecným. Na konec vydána byla tři pravidla, jimiž se prohlašuje, že biskupské stolice římská a cařihradská jsou si koordinovány, a to bez úhony čestného prvenství a titulů římského papeže; že západník, který je vyloučen římským biskupem z církve, má se i na východě považovat za vyloučena, a výchoďan, vyloučený cařihradským biskupem, že má býti považován za vyloučena na západě; a konečně že každý, kdo se protiví usnesením tohoto sněmu, má býti zbaven společenství církevního. Se vším tím souhlasili i delegáti římští, doufajíce snad, že Fotios vyhoví požadavku Janovu, poprosí o odpuštění, uzná právní primát římské stolice a propustí Bulharska ze své pravomoci. Ale Fotios toho neučinil, třebas odpověděl na list papežův formou velmi uctivou. Jan VIII., ačkoliv nebyl spokojen, ihned odepsal, že sice očekával od Fotia více pokory, přece však že přijímá všechna usnesení tohoto sněmu. Ve druhém listě, který od většiny západníků byl dlouho prohlašován za podvržený, ale nyní jest autentický, odsoudil Jan VIII. výslovně dodatek "Filioque" ve vyznání víry a prohlásil, že římská církev, která dosud toho dodatku nepřijala, učiní vše, aby byl z vyznání odstraněn na celém západě, při čemž však prý se musí postupovat velmi opatrně. Když ve věci Bulharska Fotios ničeho nepodnikl, poslal Jan VIII. do Cařihradu biskupa Marina, který v r. 869 ještě jako jáhen byl členem poselstva římského a byl zapřisáhlým nepřítelem Fotiovým, aby se přesvědčil o stanovisku Cařihradu v otázce bulharské. Zvěděv v r. 881 od Marina, že Cařihrad nemíní ničeho podniknout proti vůli Bulharů, kteří tehdy sami se vzpírali podřídit se jurisdikci římské, vystoupil papež rozhněván na kazatelnu a prohlásil, že zrušuje všecko, na čem se církevní sněm v r. 879 usnesl, a že vyslovuje nad Fotiem slavnostní klatbu. Tak papež zase obnovil rozkol jedině z důvodů prestižních, prohlásiv neplatným, s čím před tím byl vyslovil souhlas. Také nástupci Janovi, především sám Marinus, povýšený na stolec papežský (882-884), Hadrián III. (884-885) i Štěpán VI. (V.), který, jak je známo, definitivně zakázal bohoslužbu slovanskou na Moravě, opakovali klatbu nad Fotiem. Na východě však toho nebylo dbáno. Fotios zůstal patriarchou, dokud nenastala změna na trůně císařském. Po smrti Basila I. Makedonce nastoupil jeho syn Lev VI. Filosof (886-912), člověk učený, literárně činný a žák Fotiův. Podezřívaje však Fotia z velezrádných úmyslů, sesadil ho a poslal do monastýru, kde Fotios v pilné spisovatelské práci umřel r. 891. Po odstranění Fotiově obnovil Řím z taktických důvodů společenství s Cařihradem, třebas východní církev se nepřizpůsobila nárokům římského stolce.
K dalšímu konfliktu mezi římskou a cařihradskou církví došlo za papeže Sergia III. (904-911), milostníka Marozziina. Císař Lev VI. Filosof byl třikráte ženat, a neměl dítek. Po smrti třetí ženy chtěl uzavříti čtvrtý sňatek, čehož východní církev vůbec nepřipouští, takže ani patriarcha není oprávněn sňatek takový povolit, leč by všeobecný sněm odvolal tento zákaz. Císař byl si toho vědom a svolal k vůli této věci sněm, pozvav všechny patriarchy, tedy i římského, s nímž byl v přátelských stycích už od doby, kdy sesadil Fotia. Ale nechtěl čekat, až se sněm sejde, a r. 906 přemluvil dvorního svého kněze Tomáše, aby ho tajně oddal. Patriarcha Mikuláš Mystik (901-907 a pak opět 912-925), dověděv se nějakým způsobem o tom, suspendoval tohoto kněze. V těch dnech přišli na svolaný sněm do Cařihradu delegáti papeže Sergia III., kteří, poněvadž v západní církvi byl čtvrtý sňatek dovolen, prohlásili ještě před tím, než sněm mohl být zahájen, nejen sňatek císařův za platný, ale i samého patriarchu, který s tím nesouhlasil, za sesazena a z církve vyloučena. Císař byl rád, že se může zbavit přísného patriarchy, a poslal ho v r. 907 do vyhnanství. Z toho povstalo ve východní církvi takové rozhořčení, že sněm se stal nemožným. Sám císař, když umíral, uznal, že chybil, a vyslovil přání, aby Mikuláš Mystik byl z vyhnanství povolán zpět a znovu dosazen, což za syna Lvova Konstantina VII. (912-959) se i stalo. A tu teprve byl v r. 920 i za přítomnosti legátů papeže Jana X. konán sněm, který setrval na stanovisku, že čtvrtý sňatek není přípustný. V r. 933 za papeže Jana XI. (931-935), syna to Marozziina, římská stolice opět zasáhla do poměrů církve cařihradské. Roman I., spoluvladař císaře Konstantina VII., vzal si do hlavy, že syn jeho Theofylakt, mladík to teprve 16letý, musí se státi patriarchou, i sesadil starého patriarchu Trufona. Poněvadž nikdo nechtěl Theofylakta, který nad to byl velmi lehkomyslný vysvětit, obrátil se Roman I. na papeže Jana XI., jehož delegáti Theofylakta vysvětili. Theofylakt fungoval celá dvacet tři léta a byl jednomyslně považován za prznitele a hanobitele cařihradské stolice. Žil nemravně, byl vášnivým milovníkem koní a pro duchovní věci neměl nejmenšího smyslu. Toto zasáhnutí papeže Jana XI. vyvolala na východě dlouhotrvající rozhořčení. Když v roce 1014 papež Benedikt VIII. vložil do vyznání víry vsuvku "Filioque", byl za patriarchy Sergia II. Manuelita (999-1019) v Cařihradě konán sněm východních patriarchátů, který se usnesl, aby jméno římského patriarchy bylo vyškrtnuto z církevních vzpomínkových knih (dyptich). Dokud v samém Římě, který v té době byl už církevně-právním centrem celé západní církve, nové učení vyjádřené slovem "Filioque" nevešlo ve vyznání víry, dotud byla aspoň slabá naděje, že nevzejde z toho nové dogma, zvláště když papež Jan VIII. ujišťoval, že římská stolice se přičiní, aby tam, kde "Filioque" bylo už vsunuto do vyznání, zase bylo obnoveno původní znění. Je v církvi zajisté možno, aby bohoslovci hájili různé teologické názory čili "theologumenon" /to znamená: zbožné osobní mínění, domněnka/, není však přípustné takováto theologumenon povyšovati způsobem, jak se to v západní církvi v tomto případě dělo, na články víry, závazné pro všechny křesťany. Jakmile v Římě vložili "Filioque" do vyznání, bylo patrno, že jest veta po jednotě církve, když v ní už neplatí usnesení všeobecných sněmů. Nelze se divit, že na východě začala polemika, neboť běželo o zásadní věc.
Nejsystematičtější a nejpodrobnější polemické spisy se objevily v polovině XI. století, a autory jejich byli: Nikita Steat, archimandrit studitského monastýru v Cařihradě, Lev Ochridský, metropolita církve bulharské, která byla zatím v r. 932 od cařihradského patriarchátu obdržela samostatnost, a patriarcha cařihradský Michal Kerularios (1043-1058). Všechny tyto spisy vyznamenávaly se tonem mírným. Novoty západní církve byly v nich charakterizovány jen jako odchylky od apoštolské tradice. Římský papež Lev IX. (1049-1054) reagoval na ně však velmi ostře listem, adresovaným Michalu Kerulariovi, v němž vytýkal, že on i Lev Ochridský opovažují se poučovat papeže, který je nad ně oba daleko povýšen, což prý je od nich drzost dosud neslýchaná. Ve stejném smyslu psal Lev IX. též ostatním patriarchům a napomínal je, aby nedrželi s Michalem Kerulariem. Císař Konstantin IX. Monomach (1042-1056), kterému by byla přišla velmi vhod pomoc papežova při hájení zbývající mu části dolní Itálie proti Saracénům, požádal papeže, aby za účelem aspoň předběžného a zatímního vyrovnání diferencí mezi západem a východem poslal do Cařihradu delegáty, a na žádost císařovu napsal papeži též patriarcha Michal smířlivý list. Papež vyslal k vyjednávání kardinála Humberta ze Silvy Kandidy, kancléře Bedřicha (pozdějšího papeže Štěpána X. (IX.) a arcibiskupa Petra z Amalfi, kteří všichni byli proti výchoďanům velmi zaujati. Ovládali sice podrobně tehdejší západní teologii, ale byli stejně, jako v té době všichni západní teologové, zatíženi neznalostí historického vývoje církve a vystupovali s takovou hrubou bezohledností, že to vzbuzoval všeobecný úžas. Kardinál Humbertus napsal své repliky, jednu proti patriarchu Michalovi Kerulariovi, druhou proti Nikitu Stetatovi. Obě byly obsahem nevěcné a výrazem provokativní. Zvláště sprostě byla napsána replika proti archimandritu Nikitovi, požívajícímu všeobecné úcty; kardinál ho nazýval vagabundem, oslem, kurevníkem, arcikacířem, a jinak. (Viz Dr. A. Pichler, Geschichte der kirchlichen Trennung zwischen dem Orient und Occident I, 258.) Východní církev charakterizoval jako vlast kacířstev, která z neznalosti spatřoval ve starokřesťanských jejich obřadech. Obviňoval ji dokonce i z falšování vyznání víry, neboť prý "Filioque" bylo od začátku ve vyznání nicejsko-cařihradském, výchoďané však prý toto slovo vyškrtli. Tyto provokace východní církev nejen pobuřovaly, ale byly pro ni i dokladem, že jest jí co činit buď s ignorací nebo s drzostí, která se domnívá, že smí v Cařihradě vystupovat s takovými nehoráznostmi. Císař, jemuž záleželo mnoho na smírné dohodě, byl k papežským delegátům stále velmi úslužný a dokonce osobně zajel s nimi k Nikitu Stetatovi, kterému tak dlouho domlouval, až své spisy v zájmu pokoje v církvi před nimi vhodil do ohně, což oni hned po odchodu od něho prohlašovali za odvolání, kdežto on spisy spálil jedině k vůli klidu a ne proto, že je byl považoval za nesprávné. Po tomto čistě vnějším úspěchu chtěl kardinál Humbert tutéž taktiku uplatnit též u patriarchy. Ten však dověděv se, co se stalo u Nikity, prohlásil, že chce s delegáty papežovými konferovat jen na širokém foru, aby všichni přítomní byli svědky průběhu jednání, tedy nejlépe na církevním sněmu. Nato odpověděl Humbertus tím, že napsal v latinském jazyku dekret, kterým jako plnomocník římské stolice patrně na základě instrukcí Lva IX., tehdy už zemřelého, uvalil klatbu na Michala Kerularia i na všechny stejně smýšlející. S tím dekretem přišli dne 16. července 1054 delegáti papežští do chrámu Boží Moudrosti, kde právě se konaly bohoslužby, a položivše jej na sv. prestol, šli k vratům chrámovým, kde setřásli prach se své obuvi a odešli. Nastal šum, a všech přítomných zmocnilo se rozechvění. Sám císař neočekával, že papežští legáti učiní něco podobného, a odsoudil jejich jednání; oni však už byli rychle odcestovali. Patriarcha ihned svolal místní sněm, který po přečtení dekretu Humbertova se usnesl vrátit klatbu na ty, kdož ji vyslovili. Nato rozeslal encykliku, v níž uvedl celé znění dekretu a přičinil seznam změn, které byly v západní církvi zavedeny v rozporu se starou tradicí církevní.
Činitelé východní církve byli si ovšem vědomi, že nějaké nepodstatné různosti v obyčejích, v kázni a obřadech neodůvodňovaly by porušení jednoty. Rozhodujícími byly hlavně dodatek "Filioque" a úsilí římských papežů o ovládnutí celé církve, což obojí bylo v rozporu s usneseními všeobecných sněmů církevních a přimělo východ, že setrval už na přerušení církevního společenství se západem. Na druhé straně západ setrval na učení, že Duch svatý pochází od Otce i Syna, na jurisdikčním primátu papežů nad celou církví a při ostatních novotách. Dodnes se na západě prohlašuje Fotios neprávem za hlavního a potměšilého zakladatele rozkolu, a Michal Kerularios za nesnášenlivého, omezeného a pyšného dokončitele jeho.105) Obě strany vzájemně si činí výtky: západ vytýká východu rozkol, východ západu zavedení nových dogmat. I východ i západ přisvojují si katolicitu a pravoslavnost (na západě se říká pravověrnost),106) třebas západní církev zvláště od sněmu tridentského nazývá se v jakémsi výlučném smyslu katolickou, východní pak pravoslavnou.
Nevyvratitelným faktem jest, že od konce IX. do poloviny XI. století, tedy v době, kdy napětí mezi křesťanským východem a západem stále se přiostřovalo, až vyvrcholilo v církevním rozkolu, nacházela se římská stolice po stránce zbožnostní i mravní ve strašném úpadku. Zatím co v Cařihradě od Fotia do Michala Kerularia bylo jen 16 patriarchů, vystřídalo se v Římě za tutéž dobu 46 papežů. Z těchto 16 cařihradských patriarchů jediný Theofylakt, jehož nastolení bylo umožněno právě zásahem papežské stolice, byl nehodný, ostatní však vynikali zbožností, mravní vážností i vědomostmi, zatím co převážná většina oněch papežů stála v ohledu teologickém a zvláště mravním velmi hluboko a celá řada jich skončila smrtí násilnou, ne však mučednickou, v důsledku konfliktů, v nichž se octli vlastním nemravným životem.
Po rozkolu východní církev žila si svým způsobem, cítíc značnou úlevu, že už nebyla nucena zabývat se římskými klatbami a zachovávajíc stále patriarchátní, případně metropolitní soustavu samostatných místních církví i usnesení všeobecných sněmů církevních, čímž udržela souvislost s prvními stoletími. Římská pak církev, zcentralizovavší v osobě papežově všecky západní místní církve, které pozbyly tak své samostatnosti, šla dále směrem značícím větší a větší vzdalování se od řádů prvokřesťanských. Bylo uvedeno v život nové učení o zadostičinitelském významu dobrých skutků a o přebytečných zásluhách světců, které vedlo k instituci odpustkové, tj. k promíjení časných trestů za hříchy a to mimo svátost pokání, na základě pokladu, pozůstávajícího prý z těchto přebytečných zásluh světců. Papežové v důsledku myšlenek, obsažených v pseudoisidoriánských dekretáliích, domohli se skutečné moci nad západoevropskými státy, vládli duchovním mečem, který rozkazoval mečům světským, měli vliv na dosazování panovníků, ale též osvobozovali stavy, případně poddané od poslušnosti k hlavám států. Tato nejvyšší moc vedla však opět k hlubokému pádu mravnímu, ke dvojpapežství i trojpapežství, za něhož byli vzájemně prohlašovány klatby, takže na celém Západě nastala úžasná nejistota, koho se držet. Zmohutněly pochybnosti, lhostejnost a nevěra.
V době trojpapežství byl upálen Mistr Jan Hus. Trojpapežství pominulo, ale celkové poměry se nelepšily. Vystoupil Luther, Zwingli, Kalvín a došlo v XVI. století k novému velkému rozkolu, kterým byla západní církev rozdělena ve dvě: římsko-katolickou a evangelickou (protestantskou), načež zbylá část římského katolicismu se ještě více zcentralizovala, sněmem tridentským byla prohlášena za katolickou ve smyslu výlučném a papež nadřízen všeobecným sněmům církevním. Jako nejvyšší hlava církve prohlásil Pius IX. v r. 1853 nové dogma, že Panna Maria byla bez poskvrny počata, ač Tomáš Akvinský své doby tento názor stroze potíral, sám pak Pius IX. a s ním všichni papeži byli vatikánským sněmem v r. 1870 prohlášeni neomylnými, pokud ve věcech víry a mravů činí slavnostní rozhodnutí.
Po VII. všeobecném sněmu, tedy po roce 787 nebyl už konán takový sněm církevní, který by byl ode všeho křesťanstva uznáván jako všeobecný. Návrat k instituci všeobecných sněmů, jakožto nejvyšších orgánů církevních, jeví se však býti velmi potřebným, ba nutným, má-li křesťanství splnit svůj úkol mezi lidmi. Nesplní ho zcela, zůstane-li roztříštěno, neboť roztříštění odporuje vůli zakladatele církve a její jediné nejvyšší hlavy, Ježíše Krista, a vede ke vzájemnému odcizení, vzájemné neznalosti, nesprávným a křivdícím úsudkům, nevraživosti, pohrdání a osamocenosti, čímž ochromuje se síla křesťanské víry. Z vědomí velikých škod, povstavších v důsledku roztříštěnosti křesťanstva, vyrůstá v poslední době hnutí tak zvané ekumenické, usilující o vzájemné poznání a společnou práci. Hnutí tohoto zúčastňují se činně a oficiálně církve evangelická a pravoslavná, kdežto římská stojí stranou prohlašujíc, že by mohlo k její oficiální spolupráci dojít teprve tehdy, až by obě prvně jmenované církve uznaly římského papeže za neomylnou hlavu veškerého křesťanstva. Toho však ani pravoslavná ani evangelická církev nemohou učinit, namítajíc, že by tím přišli do rozporu s Biblí a nepopíratelnými dějinnými skutečnostmi.
Odkazy:
1) Písmo Svaté, Skutky apoštolů hl. II. v. 41 (Zpět do textu)
2) Skutky apoštolů I, 15-26. (Zpět do textu)
3) Skutky apoštolů VI, 2-4. (Zpět do textu)
4) Skutky apoštolů, hl. XIII. (Zpět do textu)
5) Evangelium Matoušovo, hl. XVIII, v. 20. (Zpět do textu)
6) Evangelium Janovo XVI, v. 13. (Zpět do textu)
7) Skutky apoštolů, hl. XV. (Zpět do textu)
8) Evangelium Janovo XX, 21. (Zpět do textu)
9) Evangelium Janovo XVIII, 36. (Zpět do textu)
10) Evangelium Matoušovo IV, 18-20. (Zpět do textu)
11) Evangelium Matoušovo X, 2-4. (Zpět do textu)
12) Evang. Matoušovo XIV, 28-31. (Zpět do textu)
13) Tamtéž XVI, 16. (Zpět do textu)
14) Evangelium Matoušovo XVI, 21 a 22. (Zpět do textu)
15) Tamtéž XXVI, 31-35. (Zpět do textu)
16) Evang. Janovo XVIII, 10. (Zpět do textu)
17) Evang. Matoušovo XXVI, 69-75. (Zpět do textu)
18) Evang. Matoušovo XVII, 1 a n. (Zpět do textu)
19) Evang. Lukášovo VIII, 51. (Zpět do textu)
20) Epištola ke Galatským II, 9. (Zpět do textu)
21) Evang. Matoušovo XVI, 17-19. (Zpět do textu)
22) Evang. Janovo XXI, 15-17. (Zpět do textu)
23) I. epištola sv. Pavla ke Korintským I, 11-13, III, 9-11, III, 22 a IV, 1. (Zpět do textu)
24) Epištola k Efezským II, 19-21. (Zpět do textu)
25) Skutky apoštolů IV, 10-12. (Zpět do textu)
26) Migne, Patres Latini, 38, Col. 479. (Zpět do textu)
27) Ev. Matoušovo XVIII, 18 (Zpět do textu)
28) I. Epištola Petrova V, 1-3. (Zpět do textu)
29) Skutky apoštolů VIII, 14. (Zpět do textu)
30) Skutky apoštolů XI, 1-4. (Zpět do textu)
31) Epištola ke Galatským II, 11-13. (Zpět do textu)
32) Ev. Markovo X, 35-43. (Zpět do textu)
33) Apoštolské pravidlo I. - Milaš, Pravila I, 43. (Zpět do textu)
34) Apoštolské pravidlo V. stanoví, že duchovní, který by svou ženu vypudil třebas i z důvodů bezbožnosti, má býti suspendován, nevezme-li ji zpět, má býti svržen. Milaš, Pravila I, 49. (Zpět do textu)
35) Apoštolské pravidlo XVII. - Milaš, Pravila I, 74. (Zpět do textu)
36) Milaš, Pravila I, 96 a 97. (Zpět do textu)
37) Tamtéž I, 47. Též Jevs. Popovič, Opca crkvena istorija I, 286. (Zpět do textu)
38) Apoštolské pravidlo XXXIV: "Biskupové každého národa mají znáti prvního mezi sebou a nechať ho považují za hlavu a ničeho vážnějšího nechať nepodnikají bez jeho vědomí, ale každý nechať koná jen to, co se týče jeho okrsku a podřízených mu míst, avšak i onen prvý biskup nechať nečiní ničeho bez vědomí ostatních biskupů, neboť tak bude zachována jednomyslnost a oslaven bude Bůh skrze Pána ve sv. Duchu, Otec i Syn i svatý Duch." Milaš, Pravila I, 93. (Zpět do textu)
39) Milaš, Pravila I, str. 100. (Zpět do textu)
40) Jevs. Popovič, Opča crkvena istorija I, 291 a n. (Zpět do textu)
41) Pravidlo IX. místního sněmu antiochijského (r. 343) odůvodňuje vyšší čest metropolitů tím, že do metropolitního (hlavního) města přicházejí ze všech stran lidé, kteří tam mají práci. Milaš, Pravila II, 59. (Zpět do textu)
42) V nejvyšší míře uplatnily se tyto okolnosti u církevní obce města celé říše, Říma. Sv. Irinej, který spravoval asi od r. 177-202 církev Iyonskou, hovoře o významu římské církve, poukazoval taktéž na to, že do Říma jsou nuceni docházet lidé z celé říše, tedy i křesťané, což přispívá k tomu, aby římská církevní obec se dovídala o ústním církevním podání a o víře křesťanů ve všech provinciích, takže touto vzájemnou kontrolou jest usnadněno udržování apoštolské tradice v této církevní obci. Jevs. Popovič. Opča crkv. istor. I, 296. (Zpět do textu)
43) Milaš, Pravila I, 185-186 a 242. (Zpět do textu)
44) Jevs. Popovič, Opča crkvena istorija, 502 a n. (Zpět do textu)
45) Kryštůfek Fr., Všeob. círk. dějepis, díl, II, č. 1, 121. (Zpět do textu)
46) Popovič, Opča crk. istor. I, 478. (Zpět do textu)
47) Popovič, Opča crk. istor. I, 495 a n. (Zpět do textu)
48) Epištola k Filipenským IV, 22. (Zpět do textu)
49) Jevs. Popovič, Opča crkvena istor. I, 191 a n. (Zpět do textu)
50) Fr. X. Seppelt, Der Austieg des Papsttums I. 15. (Zpět do textu)
51) Papež (papa, papas) značí tolik, co otec. Byli tak v lidové mluvě původně nazýváni na východě všichni biskupové. Z nichž zachoval si tento název, jako oficielní titul, jedině patriarcha alexandrijský až do dnes. Na západě začali tak v V. st. nazývat římského patriarchu. Viz. Jevs. Popovič, Opča crkv. istor., I, 508; také Wetzer und Welte, Kirchenlexikon, Freiburg, heslo "Papst". (Zpět do textu)
52) Milaš, Pravila I, 189-199. (Zpět do textu)
53) Jevs. Popovič, Opča crkvena istorija I, 425; též P. Alberti, Papežové, II. část, strana 67. (Zpět do textu)
54) Popovič, Op. crkv. istor. I, 425. - P. Alberti v "Papežích" II. č., str. 74 líčí věc tak, jako by Viktor byl chtěl antiochijskou církev vyloučit vůbec z křesťanské církve. Toho práva však římský biskup neměl; mohl s Antiochií přerušit jen společenství své římské církve, v jejímž čele stál, aniž ostatní církve byly povinné tento počin považovat pro sebe za závazný. (Zpět do textu)
55) Seppelt F. X., Der Aufstieg des Papsttums I, 28. (Zpět do textu)
56) Jevs. Popovič, Opča crkv. istor. I, 306. (Zpět do textu)
57) Seppelt, Der Aufstieg des Papsttums I, 56. (Zpět do textu)
58) Seppelt, tamtéž I, 56 a 57. (Zpět do textu)
59) Seppelt, tamtéž I, 42. (Zpět do textu)
60) Kryštůfek, Všeob. círk. děj., díl II, část 1, 111-112; také Seppelt I, 310 a II, 15. (Zpět do textu)
61) Jevsevij Popovič, Op. crkv. istor. I, 297. (Zpět do textu)
62) Seppelt I, 134. (Zpět do textu)
63) P. Alberti, Papežové, část II, strana 150. (Zpět do textu)
64) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 523. (Zpět do textu)
65) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 521 a n. Viz. též Seppelt I, 299. (Zpět do textu)
66) Seppelt I, 196, 267 a 312. (Zpět do textu)
67) Janus, Der Papst unf das Concil, str. 72. (Zpět do textu)
68) Milaš, Pravila I, 247. (Zpět do textu)
69) To byl obvyklý postup. Římští historikové obyčejně zamlčují, že nejen římští, ale i jiní patriarchové a biskupové posílali taková upozornění i encykliky na různé strany. V daném případě bývá zamlčováno, že sv. Cyril alexandrijský psal též antiochijskému patriarchovi, a z dopisu, poslaného patriarchu římskému, vysoustruhovává se důkaz, že sv. Cyril obrátil se na papeže římského, poněvadž v něm viděl hlavu celé církve. (Zpět do textu)
70) Přiznává to i P. Alberti v "Papežích" II, str. 159. (Zpět do textu)
71) Janus, Der Papst und das Concil, 76. (Zpět do textu)
72) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 580. (Zpět do textu)
73) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 592 a násl. Viz též: Janus, Der Papst und das Concil, 77.(Zpět do textu)
74) P. Alberti, Papežové II, 286-287. (Zpět do textu)
75) Později ovšem, když se na západě stále zřetelněji zdůrazňoval názor, že římský papež jako náměstek Kristův je neomylný, působilo odsouzení Honoriovo teologům římským nesmírné těžkosti, a jsou nuceni činit všelijaké kroucené výklady, aby Honoria očistili. Pravé eskamotáže dokázal zvláště německý teolog historik Horgenröther, jmenovaný pak kardinálem. (Zpět do textu)
76) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 764 a n. (Zpět do textu)
77) Z místních sněmů uvádíme z doby po milánském ediktu jen nejvýznamnější: ankýrský v Galacii (314-315), neocesarejský v Pontu (315), antiochijský, který se snažil najít kompromis mezi pravoslavím a arianismem (341), sardický v Dacii (343-344), laodicejský, který kodifikoval knihy Písma svatého, což bylo přijato pak celou východní církví (360), cařihradský (394), hipponský (393), milevský (402) a několik v Kartágu, na kterýchžto posledních mimo jiné byla kodifikována Bible, a usnesení toto bylo přijato celým západem. (Zpět do textu)
78) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 498; viz. též Seppelt I, str. 308 a 316. (Zpět do textu)
79) P. Alberti, Papežové II, 267. (Zpět do textu)
80) Janus, Der Papst und Concil, 132; viz též Seppelt I,217. (Zpět do textu)
81) Janus, Der Papst und das Concil, 133. (Zpět do textu)
82) Janus, Der Papst und das Concil, 133 a 134; viz též Sepplelt I, 70. (Zpět do textu)
83) Janus, 139. (Zpět do textu)
84) Sv. Cyprián byl až do konce svého života odpůrcem nároků římských. Přece však jako mučedník byl v Římě ctěn, neboť svou smrtí smyl toto domnělé provinění. Ale papež Gelasius ve svém seznamu knih od církve zavržených uvádí též spisy Cypriánovy jako apokryfní. Vsuvku papeže Pelagia II. najednou však spisy Cypriánovy dosáhly největší autority v římské církvi. Ve všech vydáních spisů těchto, pokud vyšla péčí činitelů římské církve, je vsuvka uvedena, ačkoli v rukopisech se nenachází a v kritických vydáních ovšem také ne. (Viz Janus, 137 a 138.) Že sv. Cyprián jurisdikčního primátu římské stolice neuznával, přiznává i Seppelt I, 59. (Zpět do textu)
85) Janus, 142 a 143. (Zpět do textu)
86) F. X. Kryštůfek, Všeobecný církevní dějepis II. díl, část I, str. 110 a n. (Zpět do textu)
87) P. Alberti, Papežové II, 74. (Zpět do textu)
88) Budiž tu uveden aspoň "Všeobecný církevní dějepis" od F. X. Kryštůfka, II díl, 1. část, 669. Jinak viz též "Der Primat des römischen Bischofs bei Pseudo-Isidor" od Gottholda Hartmanna, Stuttgart 1930, jakož i "Inhalt, Tendez und kirchenrechtlicher Erfolg der Pseudo-Isidorischen Dekretalen-Sammlung" od Waltera Sommera, Halle a, S. 1902. (Zpět do textu)
89) Seppelt, Der Aufstieg des Papsttums II, 263 a n. (Zpět do textu)
90) Seppelt II, 360. (Zpět do textu)
91) P. Alberti II, 260. (Zpět do textu)
92) Víra v trojjediného Boha je základním článkem křesťanského náboženství. Jakkoli podstata Boží zůstává člověku tajemstvím, otvírá se učením o Trojici lidem pohledu do hlubin vnitřního života Božího a osvětluje se rozmanitý způsob, kterým Bůh působí na člověka a v člověku. Věrou v trojjediného Boha se odlišuje křesťanství od filosofického theismu i do židovského a mohamedánského monotheismu. V křesťanském pojmu Boha je daleko více dynamiky, než v židovském monotheismu. Téměř všechny myšlenkové boje o víru křesťanskou zaměstnávaly se otázkou Trojice, a odpor proti Trojici, jak právem praví Dr. I. L. Hromádka v knize "Křesťanství v myšlení a životě", byl vždy příznakem nějakých pochybností o podstatě křesťanské víry. Racionalistické námitky proti Trojici, jako na příklad, že 1+1+1=3, a ne 1, neobstojí ani myšlenkově ani matematicky, neboť neběží zde o prosté jedničky nýbrž o nekonečné živé hodnoty. Tři nekonečné tvoří podle zákonů matematiky jednu nekonečnou. (Zpět do textu)
93) "Unde illi (Spir. s) essentia, inde illi audientia, et unde illi audientia, inde illi scientia, et unde illi scientia, inde illi processio." H. Hurter, Theol. specialis, Innsbruck 1903, II. díl, str. 150. (Zpět do textu)
94) "Fideli ac devota professione fatemur, quod Spiritus sanctus aeternaliter ex Patre et Filio non tamquam ex duobus principiis, sed tamquam ex uno principio, noc duabus spirationibus, sed una spiratione procedit." Hurter H., S. J.: Theologia specialis II, 147-148. (Zpět do textu)
95) Jeromonach Dr. Justin, Dogmatika pravoslavne crkve I, 195 podle Migne, Patres latini, t. 100, col. 288. (Zpět do textu)
96) Haec Leo posui amore et cautela orthodoxae religionis (Popovič, Op. crkv. istor. I, 788.) (Zpět do textu)
97) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 786. (Zpět do textu)
98) P. Alberti, II, 236. (Zpět do textu)
99) Wetzer und Welte, Kirchenlexikon, heslo "Bination". (Zpět do textu)
100) Milaš, Pravila I, 120. (Zpět do textu)
101) Milaš, Pravila II, 37 a 38. (Zpět do textu)
102) Jevs. Popovič, Op. crkv. istor. I, 777. (Zpět do textu)
103) Byl vůdcem generace, která se přičinila o oživení studia klasiků na cařihradské universitě a byla pro zvýšenou aktivitu ve všech oborech studijních. Udával tón ve filosofii, teologii, pravovědě, dějinách a státní i církevní politice. Jeho hlavní spisy (tvoří celou knihovnu) jsou: 1. Myriobiblion, kritické referáty o 279 bohosloveckých a jiných spisech; 2. Syntagma, církevně-právní kniha jednak systematická, jednak obsahující plné texty pravidel všech církevních sněmů a vůbec všech zákonů, jež se týkaly církve; 3. Amfilochia, obsahující pojednání o 300 bohosloveckých otázkách; 4. Řecký lexikon; 5. Dějiny paulikianismu.- Patriarchou byl v letech 857 až 867 a 877-887. Projevoval velkou aktivitu misijní vzhledem ke Kozarům, Moravanům, Bulharům (pokřtění krále Borise) i Rusům (vyslání prvního biskupa). Byl považován za mluvčího všech východních církví. (Zpět do textu)
104) Popovič, Op. crkv. istor. I, 778 a n. (Zpět do textu)
105) Jevs. Popovič. Op. crkv. istor. I, 793 a n. -- V poslední době dostává se Fotiovi zadostiučinění i od některých římsko-katolických historiků. Máme na mysli hlavně práce Dra Dvorníka, profesora bohoslovecké fakulty na Karlově universitě v Praze, který osvětlil mnohé záhady z církevních dějin z IX. století a očistil též Fotia od stále opakovaně mu předhazovaných obvinění, jakoby byl falšoval sněmovní usnesení a listy papeže Jana VIII. - Ostatně již Dr. A. Pichler, profesor římsko-katol. bohoslovecké fakulty na universitě v Mnichově, v uvedeném spise o rozkolu zastal se Fotia proti těmto výtkám. (Zpět do textu)
106) Řecké slovo "orthodoxia" správněji se překládá "pravoslavní". (Zpět do textu)
Zpět na titulní stránku knihy: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu
