Prof. Dr. Iv. Andrejev

Náboženský rozměr chirurgické operace
(dle nábožensko-mystické zkušenosti)

Jsem lékař a věřící křesťan pravoslavné církve. 12 let jsem trpěl těžkou nemocí a chronickým katarem žaludku. Poslední dobou mi nepomáhaly ani přísná dieta ani různé vnitřně podávané léky, a musel jsem být přijat na chirurgickou kliniku kvůli provedení podrobného vyšetření a případně i chirugické operace.

Klinická vyšetření (rentgen, vyšetření žaludečních šťáv apod.) skýtala obraz, který svědčil pro rakovinu. Jako křesťan jsem žádal, aby přede mnou neskrývali pravdu, a ošetřující lékař mi přímo oznámil, že má velice vážné důvody, aby diagnostikoval rakovinu. Jako lékař jsem chápal velice dobře, co to znamená. Bylo tím řečeno, že můj život končí, a za pomoci jedné či několika těžkých operací mohu - v tom lepším případě - jen trochu oddálit konec - bolestivou smrt. Při provádění rentgenových vyšetření žaludku jsem byl natolik sláb, že jsem několikrát upadl do mdlob.

Když mne zpravili o rakovině, vyvezli mne na balkón nemocnice. Byl jasný, bezoblačný, teplý červencový večer. Vysoko na temně modrém nebi poletovaly vlaštovky. Sledoval jsem jejich let s jakýmsi zvláštním pocitem, který by se dal asi nejlépe vyjádřit slovy Puškina: "Smutno je mi a lehko; zármutek můj světlý jest." Bylo mi smutno, protože jsem miloval život, miloval lidi a miloval přírodu, miloval modré nebe a vysoko na něm poletující ptáčky, a věděl jsem, že už brzy toto vše nebude pro mne existovat. Leč bylo mi při tom zároveň lehce, neboť jsem věřil v Boha, v Jeho nekonečnou lásku, dobrotu, spravedlivost a milosrdenství. Bylo pro mne trýznivé vnímat, že se budu brzy muset rozloučit s životem zde na zemi, na níž je toho tolik překrásného, avšak můj zármutek byl světlý, jelikož se rozpouštěl v naději, ba v plném přesvědčení, že onen druhý svět je ještě krásnější. Jak krásně o tom pravil Vl. Solovjev: "Příteli drahý, což nevidíš, že vše viditelné zde -- je odleskem jen, stínem pouhým toho, co očím neviditelné? Příteli drahý, což neslyšíš, že veškerý života zvuk -- je ozvěna jen pokažená akordů slavnostních?"

Duše moje se trápila. Byla to svého druhu agónie: zápas duše s tělem. Tělo chtělo žít tady na zemi, jenže duše už nejasně tesknila po jiném světě.

Přišla noc. Večerní modlitba moje byla nějaká zvláštní - téměř beze slov, pouhým upnutím se k Bohu. "Agónie" pokračovala i ve spánku. Moje sny byly zmatené, nejasné, téměř bez obrazů a provázené rozličnými stavy, které přicházely ve vlnách. Jednou mi bylo lehce a klidně, pak zase naopak - napětí a neklid. K ránu se spánek stal úplně neklidným; slyšel jsem hlasy hovořících různými jazyky, šeptající a náhle pak křičící přímo do ucha: "Jakže?!... Rakovina?!" S trhnutím jsem se probíral a zase upadal do spánku.

Následujícího dne mne přivezli na konsultaci k jednomu významnému německému chirurgovi, který mi po pečlivém zkoumání sdělil: "Jsem přesvědčen, že to není rakovina, ale jen veliký vřed na dvanácterníku spojený s těžkou gastritidou. Operace je však nepochybně nutná!" Souhlasil jsem. Datum operace bylo určeno na další den.

V soukromém bytě známého kněze odsloužili bohoslužbu (obědňu) s krátkou pobožností (molebnem) k velikomučedníku a léčiteli Panteleimonovi. Vyzpovídal jsem se a přijímal svaté Tajiny.

Večer jsem ulehl na soukromé klinice profesora Schticha v Gettingenu. Noc před operací proběhla klidně. Obyčejně většina nemocných před operací nespí, a proto na klinice pravidelně všem nabízejí léky na spaní. Já však odmítl a spal klidně a pevně.

V 8 hod. ráno mne vezli na operační sál. Přežehnal jsem se širokým znamením kříže, v duchu jsem se pomodlil: "Pane, do tvých rukou poroučím ducha svého!" a zavřel oči. V duši bylo ticho a klid. Nasadili mi na tvář masku a začali pouštět narkózu. Během několika vteřin se mi zatočila hlava, vše se zatmělo, odplynulo a já ztratil vědomí...

Po pěti hodinách od začátku operace jsem začal na odděleném pokoji postupně přicházet k sobě. Bylo mi temno, hrozně, neklidně; každý pohyb způsoboval bolest, ústa byla vyschlá, mučila mne žízeň, bylo nevolno. Vědomí bylo ještě zatemněné. Zdálo se mi, že beznadějně lezu někde v temnotách a hledám východ z jakéhosi dusivého údolí či průrvy.

Náhle nejasně přede mnou prokmitla postava v bílém plášti, potom jsem zahlédl obrysy lesklého kohoutku umyvadla, a tu jsem si začal vzpomínat a chápat, kde jsem. "Tohle je nemocnice," přemýšlel jsem, "operovali mne a nejspíš operace již skončila."

"Operace skončila?" ptám se rusky a hned si uvědomuji, že jsem v německé nemocnici, a opakoval jsem otázku německy. "Ano, operace je skončena! Trvala dvě hodiny. A nyní už jsou tři hodiny po ní," uslyšel jsem slova milosrdné sestry. "Sláva Bohu!" pronesl jsem v duchu a opět upadl do hlubokého těžkého spánku. Po nějakém čase jsem otevřel oči a přímo před sebou vidím v mlze drahé tváře své rodiny, které se nade mnou skláněly. "Poznávám vás..." radostně jsem zašeptal. A opět zatmění a znovu se škrábu nějakým temným a dusivým údolím, úžlabinou, a nemohu najít východ.

"Ležte klidně!" říká někdo. "Ano, je potřeba ležet klidně," dumám, "jenže mně je tak nepříjemně a bolestivě." A vtom jasná myšlenka: "Musíš se pomodlit k andělu ochránci!" "Anděli, ochránce! Pomoz mi najít lepší místo, aby mi nebylo tak těžce a tak bolestně!"

Cítím, jak mne někdo otáčí lehce na bok a upravuje podušku... Je mi příjemněji... Usínám.

Definitivně jsem se probral v noci. Na vše se pamatuji a vše chápu. Hledím kolem sebe. V křesle podřimuje sestra, která má službu. Udělalo se mi špatně. Volám sestru. Mučí mne dávení krve. Vyplachují mi ústa a upozorňují, že nesmím polykat. Chápu, že to nemohu. A při tom bych tak chtěl pít! Opět usínám.

Tento sen je zcela zvláštní. Není to sen, ale něco jiného... Jakási komunikace s krajíčkem druhého světa. To, co jsem spatřil, není sen, ale nějaké vidění. Vše, co se děje, je naplněno hlubokým smyslem a významem!

Hle, přede mnou stojí sv. ct. Sergij Radoněžský v bílé mantii. "Proč v bílé?" přemýšlím. Na ikonách jsem ho viděl v černé mantii. Aha, jistě, on je v lékařském plášti! A hle, ještě někdo druhý. Kdo je to? Ach ano, je to sv. velikomučedník a léčitel Panteleimon!

Začíná rozhovor. Rozhovor bez slov. Výměnou myšlenek. Já přemýšlím a oni odpovídají. Odpovídají myšlenkami, beze slov. Já však rozumím těmto myšlenkám, a když na mne přijde řada, dávám jim odpověď také bez slov, v duchu.

"Operaci provedl profesor Schtich," říká mi sv. léčitel Panteleimon, "ale nůž jsem vedl já! Ct. Sergij pomáhal. Vždyť je dnes jeho den!" (Operace byla konána v den památky ct. Sergije Radoněžského 5./18. července.) "Dnes nikdo kromě samotného Pána nevěděl, zdali budeš žít či umřeš... A brzy přijde ještě jeden den, o němž nikdo z nás neví, jestli v něm zemřeš nebo budeš žít," objasnil mi léčitel Panteleimon. Ct. Sergij mlčel.

"Mohu pomáhat, když se ke mně modlí," pokračoval Léčitel, "avšak když ke mně slouží moleben v chrámu, pak mohu pomoci ještě mnohem více!" Je bezpodmínečně nutné, aby dnes odsloužili ke mně moleben!" "Dobře," myslím si, "poprosím o to svou rodinu."

"Pamatuješ si můj tropar?" táže se mne znovu léčitel Panteleimon. "Ne, myslím, že se nepamatuji," odvětil jsem. "V tom troparu se totiž praví, že nejsem Léčitelem těl, nýbrž duší! Cožpak to opravdu nechápeš?"

Ráno jsem poprosil svou rodinu o odsloužení molebnu sv. velikomučedníku a léčiteli Panteleimonovi. Přišla další noc. A hle, znovu ke mně ve spánku přichází vidění - léčitel Panteleimon, tentokrát samotný. A opět začíná rozhovor, spíše však monolog Léčitele. "Neodsloužili moleben," začal smutně. "Nyní jsou potřeba tři molebny za sebou, ale i tak bude velké - velké utrpení." (Ukázalo se, že moji příbuzní mne nepochopili a rozhodli se moleben odsloužit až následující den.)

"Podívej, jaké ohavnosti jsem ti vyřízl z duše!" řekl mi Léčitel a ukázal na dvě mísy - jedna stála stranou napravo a druhou držel v rukách. Na velké míse vpravo ležely čtyři pošlé ohromné hnusné hmyzí exempláře. A na malé misce v rukou Léčitele ležel jakýsi odporný plaz o něco větší než dlaň. Byl polomrtvý, dokonce jakoby hnil u ocasu a hnusně zapáchal, jako když se rozkládá mrtvola, jenže jeho hlava (podobající se ohyzdné lidské tváři s čumákem mopsa i hlavě hada a ještěrky současně) s sebou čas od času křečovitě zaškubala. Jeho oči, kulaté, veliké, kalné, připomínající zvratky, neobyčejně hnusné, byly upřeny na mne.

"Pohleď," opakoval léčitel Panteleimon, "jaké ohavnosti jsem vyřízl z tvé duše! Je to hřích, který žil v tvé duši mnoho let! Dívej se, tento ničemný plaz chce ožít a chce opět zalézt do tvé duše!"

S hrůzou jsem procitl. A hle, vidím zšeřelý nemocniční pokoj, vidím sestru dřímající v křesle a současně stále vidím ve vzduchu bílou misku a na něm plaza. Miska se rozplývá před mýma očima, ale plaz ještě několik vteřin stále visí ve vzduchu... Pak začíná rychle roztávat a mizí, avšak jeho hlava, dvě kalné odporné skvrny - úporně hledí na mě! S hrůzou se začínám křižovat a tehdy vše mizí. V mysli mi jasně vyvstala myšlenka na evangelijní vyprávění, kdy Pán před uzdravením malomocného pravil: "Odpouštějí se ti hříchy tvé."

Se slzami dojetí a díků se začínám modlit k Bohu. Děkuji Hospodinu i za operaci i za utrpení, které následovalo po ní. S pokorou souhlasím vytrpět vše, co na mne sešle, a prosím o jediné: "Pane, očistiž mne od všeliké skvrny! Hospodine, dejž mi síly přetrpět vše, co na mne sešleš!"

V noci 21. července (n.st.) se vidění ve snu stala nejasnými, ale to, co mi beze slov sdělovala, jsem chápal. "Kvůli nemoci jsi zapomenul, že dnes je veliký svátek... Dokonce dvojnásobný svátek!" "Jaký je dnes svátek?" přemýšlel jsem ráno, ještě ne s úplně jasnou hlavou. Během dne mne navštívila jedna známá a říkala: "Vždyť dnes je svátek, dvojitý svátek: Kazanské Boží Matky a památka sv. Prokopa, usťužského divotvorce!"

Po několika dnech náhle přišlo strmé zhoršení mého zdravotního stavu; v jednom dni jsem jako lékař pochopil, že nemám žádnou naději na uzdravení: objevila se obrácená peristaltika a zvracení obsahu střev. "Nikdo kromě Pána neví, jestli zůstaneš živ," zněla mi v uších slova léčitele Panteleimona. Připravil jsem se na smrt. "Budiž vůle tvá, Hospodine!" modlil jsem se ve své unavené a zmučené duši. Stal se však zázrak.

Mé rodině z nějakých důvodů přišlo na mysl přinést mi fotografii otce Jana Kronštadtského. Doporučovali mi, abych prosil jeho přímluvy. "Upokoj, Hospodine, duši blaženého vždy vzpomínaného protojereje Jana Kronštadtského a na jeho přímluvy uzdrav mne!" modlil jsem se s dětskou vírou se slzami dojetí, políbil portrét otce Jana a přiložil jej k operovanému žaludku. Brzy poté jsem usnul. A vtom nejasně vidím, spíše cítím, že u mne stojí otec Jan, drží bílý šálek a říká: "Skrze číši!... Skrze číši!" Probouzím se a přemýšlím: co to má znamenat? Možná je potřeba svaté přijímání z kalicha, svaté číše, a umřít? Možná se skrze přijímání uzdravím? Možná je potřeba jít skrze kalich utrpení? Ale kam: ke smrti nebo k životu? Moje nechápavost byla brzy rozptýlena. Přinesli mi snídani: rýžový vývar s cukrem - v bílém šálku, přesně takovém, jaký jsem viděl jenom ve snu. Pokřižoval jsem se a polkl doušek posilňující horké tekutiny, a hned nato se v mém nitru jakoby něco protrhlo a bylo mi lehce.

Lékaři se ještě znepokojovali a činili nějaká opatření, ale mně bylo úplně jasné, že nyní se uzdravím. Dnes jsem zcela zdráv a léčím jiné.

Sláva Bohu za všechno!

Prof. dr. Ivan Andrejev

"Pravoslavná Rus" No 9 (392), 15-28. června 1947




Tento článek je součástí brožurky "Zázraky naší doby, Athos a konec světa", jejíž sazbu si můžete k domácímu vytištění knížečky stáhnout v PDF z naší stránky downloadu. (Upraveno v drobnostech: 5/2009)


NAVRCHOLU.cz


<-Skok na seznam „za dveřmi“    <-<- Skok na Homepage