Pravoslavné vyznání v České republice
Úvod
Pravoslavná církev v Českých zemích je nejmladší sestrou současných pravoslavných církví. Avšak pohled do dějin nám odhalí pravdu, že pravoslavná církev v Českých zemích je zároveň nejstarší sestrou ze slovanských pravoslavných církví, že je kolébkou slovanského křesťanství a slovanského písemnictví a kultury.
V 9. století přišli z Byzance na naše území, na Velkou Moravu, Řekové, sv. Cyril a Metoděj, aby jako první šířili mezi Slovany východní pravoslavnou víru. Po dvaceti letech byla cyrilometodějská misie potlačena, ale vědomí, že náš národ byl obdařen darem šířit křesťanství ve vlastní řeči, vlastním písmem, pomocí evangelia a bohoslužebných knih, dále vědomí vlastní kultury se stalo v těžkých dobách našeho národa i církve vždy oporou pro náboženskou pravdu, oporou národní hrdosti, oporou práva na národní a církevní samostatnost. Tato tradice působila tedy po tisíciletí na zduchovnění našeho národa.
Působení cyrilometodějské tradice při vytváření duchovních hodnot českého národa
Na počátku byla touha našich předků po samostatnosti a z ní plynoucí hledání opory jinde než u útočných sousedů germánských, touha, která do naší země díky zdařilému diplomatickému jednání sv. knížete Rostislava (kanonizován 30. 10. 1994) přivedla byzantské věrozvěsty bratry Cyrila a Metoděje (863). Oni přinesli sv. Evangelium, které vykládali lidu srozumitelnou řečí, oni pro náš lid vytvořili slovanskou abecedu. Přišli s křížem a učili nás jménem Kristovým o lásce, o míru, bratrství a svobodě, učili nás o rovnosti a důstojnosti člověka. Jejich slova se nerozcházela s činy. Učili nás zároveň s Kristovým učením milovat Pravdu, bojovat za ni, milovat svůj národ a lid. Oni vytvořili po vzoru jedné svaté, všeobecné, apoštolské církve demokratickou organizaci církve, a tak nás učili smyslu pro demokracií, pro přátelství a spravedlnost. Tito vzdělaní bratři z Východu nám pomohli vytvořit vlastní vzdělanost, která povýšila náš národ na kolébku slovanské vzdělanosti, učili nás vážit si vzdělanosti. Cituji slova Konstantina Cyrila: "Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší… Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele jste odhodláni mocně s ním zápolit, otevřete dokořán dveře rozumu, když jste přijali nyní zbraň tvrdou, kterou kovají knihy Páně hlavu ďáblovu mocně potírající..." (Předzpěv ke slovanskému překladu Čtveroevangelia). Cyril a Metoděj přišli do země, kde již začala doba vášnivých protikladů – boj pohanství a křesťanství, boj o národní svobodu a svrchovanost. A byla to právě první vlastní duchovní škola, dále knihy a opora národního uvědomění, které byly trnem v oku podmanitelům. Tragický osud našich knih je vždy spojen s tragickým osudem našeho národa. První podmanění národa začalo po smrti Metodějově (+885), po prodání dvou set Metodějových žáků do otroctví (888), pálením staroslovanských knih. Druhé podmanění národa začalo po porážce husitského hnutí a bitvě na Bílé Hoře pálením českých knih (1620). Tehdy se již zdálo, že o existenci, o zničení českého národa a jeho kultuře je rozhodnuto. Třetí podmanění pro náš národ nejtragičtější se mohlo stát vítězství fašismu (1938), který už ve svém počátku popravil obnovitele pravoslavné církve v Československu, prvního českého pravoslavného biskupa Gorazda (+1942; kanonizován 4. 9. 1987). Čtvrté podmanění bylo způsobeno komunistickým převratem (pučem) v roce 1948, kdy se naše země dostala do područí Moskvy a Stalina. Stalin využíval ruskou církev v zahraniční politice i ve vztahu k Československu a ta ovlivnila duchovní vývoj české pravoslavné církve v poválečném období.
U kořene christianizace Velkomoravské říše stála řecká pravoslavná církev a s ní vzdělanost a kulturní dědictví Řecka, Byzance. Ryze křesťanský postoj věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje k misijní práci před tisíci lety se stal uznávaným a nepřekonaným modelem křesťanské misie, silným pramenem ovlivňujícím utváření lidového modelu národní a státní svébytnosti, národních ideálů našich vzdělanců. Odkaz jejich díla se nesmazatelně vtiskl hluboko do vědomí našeho lidu, neboť duchovní hodnoty jsou nehynoucí.
Po stopách pravoslavné víry v Čechách a na Moravě od 9. do 20. stol.
Po vypuzení Metodějových žáků z Moravy pravoslavné církevní obce osiřely a byly vydány osudu nových panovníků na pospas. Slovanské obřady zde doznívaly ještě ve 14. a 15. století, udržovaly se u t. zv. černorizců – poustevníků v moravských lesích. Símě učení a pravdy Kristovy v slovanském podání zde zaseté se rozběhlo na Východ do Kyjevské Rusi, na Západ do formujícího se státu českého, na sever do Slezska a Malého Polska, na jih tehdy do slovanské části Uher, dále k jihoslovanským a bulharskému národu, kde přineslo hojné ovoce. Nejméně příhodné okolnosti potkaly pravoslavnou církev v Čechách a na Moravě.
První Přemyslovci (český panovnický rod) plně chápali, že samostatnost formujícího se národa českého mohou uhájit lépe, když přijmou křesťanství od slovanské cyrilometodějské církve. Díky požehnání z rukou sv. Metoděje přijali Přemyslovci, první kníže český Bořivoj a kněžna sv. Ludmila východní křesťanství. Byli pokřtěni podle východního obřadu, v slovanské řeči. Sv. Metoděj přijel na krátký čas do Čech, kde pomáhal prvnímu křesťanskému knížecímu rodu v šíření učení Kristova. Bylo zbudováno několik chrámů, pro něž sv. Metoděj vysvětil a ustanovil kněze ze svých učedníků. Když biskup Gorazd v roce 1935 vysvětil první český pravoslavný chrám v Praze, věděl, že místo na kterém je chrám postaven, se od pradávna nazývalo "Na Zderaze" (též přilehlá ulice). Tento název má od českého pana Zderada, který byl zabit r. 1091 při obléhání Brna. Podle pověsti, ústní tradice byl Zderad pochován v kostelíčku u Prahy, který vystavěl Bořivoj I. a vysvětil ho sám sv. Metoděj. Dnes zde stojí pravoslavný katedrální chrám sv. Cyrila a Metoděje.
Při chrámě sv. Klimenta na Vyšehradě byla zřízena t. zv. "Křesťanská akademie", která ještě v 11. stol. patřila ke slavným školám. Slovanský biskup Notarij, který řídil akademii, vykonal u sedmiletého budoucího knížete Václava, později svatého, postřižiny podle obyčeje všech Slovanů tehdy obvyklého, dříve než bylo dáno dítě do učení (nyní při křtu). Svatý Václav vychovaný sv. Ludmilou lásce k východní pravoslavné církvi učil se nejprve knihám slovanským a pak teprve latinským. Doba sv. Ludmily a Bořivoje od r. 874 a doba sv. Václava byla jistě dobou rozkvětu slovanské pravoslavné církve v Čechách. Ve vyšehradské slovanské křesťanské akademii, dá se obrazně říci předchůdkyni Karlovy Univerzity, nabyl vzdělání i sv. Prokop, první igumen kláštera sázavského. Klášter byl založen r. 1032 zásluhou knížete Oldřicha a podporovaný českými knížaty až do svého zániku roku 1096. Ze sázavského kláštera podle odkazu sv. Prokopa se šířila pravoslavná slovanská liturgie po celé zemi, mniši přepisovali staroslovanské knihy a zvláště slovanský zpěv vábil do kláštera zástupy lidu. Už tehdy byl klášter poutním místem, jehož sláva se šířila i za hranice českého státu.
Slovanští mniši udržovali osobní i písemné styky s pravoslavnými mnichy na Kyjevské Rusi. Roku 1093 přinesli na Sázavu ostatky knížat Borise a Gleba (kanonizovaní roku 1072, tedy po t. zv rozkolu v křesťanství). Kult kněžny Olgy, která jako první přijela v 10. stol. křesťanství, i kult Borise a Gleba z 11. stol. byl v Čechách značně rozšířen. Ruská pravoslavná církev oficielně odvozuje ve svých dějinách počátek své christianizace od Byzance, z Bulharska a Velké Moravy a spojuje jej se jmény svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. V roce 1079 král Vratislav na základě českého sněmu žádal v Římě o všeobecné zavedení slovanského obřadu v Čechách. Jeho žádost byla rázně zamítnuta. Hlavními nepřáteli východní slovanské liturgie v Čechách jak uvádí legenda o sv. Prokopu, byli Němci. Slovanská liturgie, v té době rozšířená, byla asi za dvacet let po žádosti Vratislava, roku 1097 u nás zakázána. Pražský biskup Kosmas, velký odpůrce sázavského kláštera, se podílel na rozhodnutí o vyhnání slovanských mnichů ze Sázavy roku 1096 navždy a o zavedení obřadu latinského na Sázavě. Slovanské bohoslužebné knihy až na jedno evangelium (remešské), jehož kopie existuje v Praze, byly zničeny. Vzápětí na to Kosmas, autor první kroniky české, vedené od pravěku do roku 1125, se nezmiňuje o cyrilometodějské Moravě, slovanských apoštolech Cyrilovi a Metodějovi, východní slovanské církvi a její tradici v Čechách. Poplatný politice Říma, začal tak v r. 1119, půl století po rozkolu Západu a Východu, psát pro nás Čechy zcela jiné a nové dějiny.
Pro svůj lidový a národní charakter podléhala východní slovanská církev v nerovném zápase latinské církvi stále více. avšak ještě koncem 13. a začátkem 14. stol. za krále Václava II. máme zprávu, že na pražském hradě slavnostně sloužili řecky a slovansky mniši a duchovní z Ruska a Řecka, kteří sem přicházeli vedle kněžích z Itálie, Francie, Německa.
V roce 1333 přichází do české země Karel IV. Poznal, že česká kultura má hluboké domácí tradice. Jako král český si uvědomoval neustálé nebezpečí agrese německých sousedů. Věděl, že první a nejvelkorysejší ideologickou obranou našich předků z Moravy proti franské říši byla žádost o vyslání křesťanské misie z Byzance. Obnovení slovanského kláštera v Emauzích bylo jeho programem, veřejným přihlášením se k Moravě jako k součásti státní tradice české. Přenesení královské koruny z Moravy do Čech bylo pilířem jeho ideologie jako českého panovníka. Je známo, že charakter kultury určité oblasti vytváří vždy ten národ, který ji brání proti tomu, kdo ji dobývá. Dobyvatel se snaží pak zničit nejvlastnější kulturní hodnoty bránícího se národa – jazyk, literaturu, u nás staroslovanské písemnictví a český jazyk. Účinnou obranou v Karlových státních snahách bylo pak založení Karlovy University. Praha se stala centrem vzdělanosti pro široké okolí (v Německu vyšší školy ještě nebyly) a Karel IV. její blahodárné působení srovnával s moravskou misií před 500 lety.
Slavné reformní hnutí husitské se v Janu Husovi (+1415 římskokatolický kněz upálený v Kostnici) blížilo k východnímu pravoslaví jako k církvi věcně bližší prvotnímu křesťanství, k církvi kde byla pravda Kristova zachována. Jeroným Pražský, přítel Jana Husa, který navštívil mnoho zemí i Jerusalem a Rusko se v r. 1413 přihlásil k pravoslaví. Na Kostnickém sněmu mistr Jeroným přímo poukazoval na starodávné svazky národa českého s církví řeckou a uváděl též, že Češi nábožensky pocházejí od Řeků. Potvrzoval, že za mateřskou církev Čechů považuje církev pravoslavnou, že se hlásí k jejímu správnému uctívání a správné oslavě Boha. Vědomé spojení s pravoslavnou církví a nejstarší tradicí bylo hledáno r. 1452, když Konstantin Anglikos učitel a ctihodný husitský kněz přijel do Cařihradu. Církev cařihradská si od něj vyžádala písemné vyznání víry a uznala jej jako zdravé a dopisem r. 1452 dala najevo, že je ochotna k sesterskému spojení s Husity cituji: "I uslyšeli jsme od ní naučení pravé víry ... je-li tomu tak jak slyšíme a doufáme, nemeškejte spojiti se s námi v jednotu. Neboť, kde najdete bezpečnější ohradu proti nepřátelům než v lůně matky (tj. církve) a v jistotě pravého spasení? ...abyste s námi v jednom domě církve, zachovávajíce jedny a tytéž články víry a obřady, jedněmi ústy a srdcem chválili Jeho na věky věkův." Rok na to padl Cařihrad do rukou Turků, a tak skončilo v našich dějinách druhé poselství z Čech do pravoslavného Cařihradu, neboť i pro řeckou církev nastala doba poroby. Avšak v boji o pravdu Boží našli naši husité u východní pravoslavné církve pochopení a uznání. I v dobách pro ni samu nebezpečných byla jim podána láskyplná a pomocná ruka s největší úctou. V období násilné rekatolizace konec 17. a začátek 18. stol. (doba temna) postihl pak cyrilometodějskou pravoslavnou tradici a na ní v počátcích navazující husitskou tradici stejný osud. Celých 90% protestantů bylo pokatoličtěno. Na východě na Podkarpatské Rusi, která byla pravoslavná, byla r. 1649 násilně zaváděna unie s římskou církví (vznik řeckokatolické církve). Unii s Římem přijala část duchovenstva a národu bylo řečeno, že je i nadále pravoslavným.
Náš lid si ale i v nejtěžších chvílích dovedl uchovat národní jazyk a ten se stal základním předpokladem vzniku národního obrození (proces formování novodobého českého národa, kultury a jazyka od poloviny 18. stol do r. 1848.) opírajícího se o domácí slovanskou tradici. S národním obrozením ožívají potlačované ryze lidové a národní tradice. Existence staroslovanské písemnosti ve světě, a též dříve u nás, láska k národu a jeho dějinám vedly římskokatolického kněze Josefa Dobrovského k vědeckému zájmu o staroslovanštinu a zároveň o nejstarší literární památky u nás – legendy o sv. Cyrilovi, sv. Metodějovi, sv. Ludmile, sv. Václavovi, sv. Prokopovi. A tak se na samém počátku 19. stol. formuje vedle protestantských vyznání též z řad římskokatolické církve široké národní hnutí, které se na všech frontách – kulturní, náboženské, vědecké, politické snaží pozvednout náš český národ. Dochází též k obrození pravoslaví. V revolučním roce 1848 sloužil srbský pravoslavný kněz na ústředním (nynějším Václavském) náměstí v Praze manifestačně za velké účasti lidu pravoslavnou svatou liturgii. V r. 1869 někteří přední čeští politici a kulturní představitelé při příležitosti národopisné výstavy v Moskvě navazují styky s představiteli ruského pravoslaví. V té době se již stále zřetelněji objevují snahy po obnovení slovanského křesťanství pravoslavného v českém národě. Též jako odraz počátku snah o církevní reformy v římskokatolické církvi přecházeli někteří vzdělanci k pravoslaví. Zásluhou významných osobností české vědy a kultury (Sladkovského, Braunera a Riegra) byl v Praze r. 1870 též pomocí slovanského dobročinného spolku z Petrohradu otevřen pro pravoslavné bohoslužby chrám sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Chrám navštěvovala převážně česká inteligence, sloužilo se v církevně slovanském jazyce a duchovenstvo bylo převážně ruské národnosti. Počátkem 20. stol byl založen spolek Pravoslavná beseda v Praze, jehož úkolem byla propagace a šíření pravoslaví mezi Čechy, neboť při chrámu sv. Mikuláše nesměla dříve existovat náboženská obec. Spolek se opíral o pomoc ruské pravoslavné církve. V r. 1905 se spojilo v Praze s pravoslavím 104 českých starokatolíků. Začátkem první světové války byl chrám úředně pro pravoslavné uzavřen a předán římskokatolické církvi, ruské pravoslavné duchovenstvo muselo opustit Prahu.
Avšak v době I. světové války sílí též v řadách vlasteneckých katolických kněží církevní reformní hnutí. Do čela tohoto hnutí se dostává také moravský duchovní Matěj Pavlík. Celé hnutí spolupůsobí při národně-osvobozovacím procesu a při vytváření samostatné Československé republiky. Nábožensky i národně vrcholí po prohlášení Československé republiky 1918 v masové reformní hnutí, které se hlásí zpočátku k učení a tradici církve pravoslavné. V r. 1921 byl pro Moravu vysvěcen v Jugoslávii – Bělehradě první český pravoslavný biskup Gorazd (Matěj Pavlík). Přijal symbolicky jméno Gorazd, prvního slovanského biskupa a nástupce sv. Metoděje (+885) Československý stát přijímal nově utvořenou československou pravoslavnou církev též vzhledem k událostem v Rusku po r. 1917 s nedůvěrou a vyvíjel určitý tlak na její orientaci.
Budování pravoslavné církve v Československu
Pravoslavná orientace církve v novém samostatném Československu musela překlenout celé tisíciletí a již od svého počátku bojovat s ideovými přežitky minulosti, bojovat s nepřízní nové československé vlády, s názorovou nejednotností v reformním náboženském hnutí, a mnoha vnějšími potížemi. A při tom před ní stál velký úkol – pro církevní obce, které se k pravoslaví přihlásily od základu vytvořit všechny předpoklady pro růst pravoslavného náboženského vyznání navazujícího na cyrilometodějskou východní tradici.
Pravoslavná církev na našem území založená v 9. stol. pravoslavnou církví z Cařihradu patřila územně v 19. stol. pod jurisdikci srbskou. Mezi tím než se vyjasnily složité jurisdikční otázky nové pravoslavné církve v Československu byl cařihradským patriarchou Meletiem vysvěcen – chirotonisován na žádost České náboženské obce pravoslavné archimandrita Savatij a ustanoven arcibiskupem pražským a celého Československa pro 3 eparchie, jejichž utvoření archimandrita Savatij podle dosavadního vývoje v ČSR teprve předpokládal. Pravoslavný biskup Gorazd, dříve vysvěcený srbským patriarchou, dokázal právní kontinuitu srbské církve na našem území a řádně uspořádal českou eparchii. V r. 1924 biskup Gorazd rezignoval na úřad biskupa církve československé, která se již odklonila od pravoslavné orientace a spolu s věrnými pravoslavnými utvořili pravoslavnou eparchii pod srbskou jurisdikcí se sídlem v Praze. Biskup Gorazd jí dal pevný právní a kanonický základ, pravoslavný a liturgický řád, v souhlase s evangeliem a tradicí pravoslavné církve národní bohoslužebný jazyk, jako za dob sv. Cyrila a Metoděje. Těžiště své misijní práce viděl na Moravě, kde byl tehdy vztah k pravoslavné církvi silnější.
Pravoslavný lid v Čechách a na Moravě z vlastních prostředků postavil pod vedením biskupa Gorazda do r. 1939 jedenáct nových chrámů a dvě kaple. Jeho zásluhou vyšla základní česká liturgická kniha Lidový sborník modliteb a bohoslužebných zpěvů pravoslavné církve, Gorazdův katechismus a další potřebné knihy. To co vykonal biskup Gorazd ve všech oblastech obnovující se církve za prvních dvacet let v následujících padesáti letech nebylo rozvíjeno ani ve zlomku.
Plodnou práci církve přerušila v r. 1939 fašistická okupace. Z poselství proti fašismu a válce adresovaném v r 1938 všem pravoslavným církvím v zahraničí poznáváme hloubku jeho vlasteneckého příkladu. V době okupace a války tato malá církev ukázala, jak pevně je spjata s českým lidem a národem a jak náleží a patří k jejím vlastnostem bojovnost, hrdinství a obětavost pro věci spravedlnosti. Poskytnutím úkrytu, československým vojákům, parašutistům, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS obergrppenführera a generála policie Reinharda Heydricha v kryptě pravoslavné katedrály, a jeho odhalením, byla zasazena rodící se církvi velká rána. Dne 4. září 1942 byli biskup Gorazd, představený katedrálního chrámu Václav Čikl, duchovní dr. Vladimír Petřek a předseda sboru starších Jan Sonennvend zastřeleni. Jejich rodiny spolu s dalšími zahynuly v koncentračních táborech, pravoslavní kněží byli posláni na nucené práce do Německa, církev zakázána, majetek konfiskován. Také arcibiskup cařihradské jurisdikce Savatij byl v r. 1942 zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Důvodem jeho uvěznění byla pomoc Židům.
Po válce byla církev bez českého biskupa, byla slabá a vyčerpaná. Pravoslavní duchovní, kteří přežili hrůzy války měli velké odhodlání pokračovat v započaté cestě. Měli také dobré předpoklady. Bylo zde okolo 20 tisíc pravoslavných věřících v Gorazdově české a moravskoslezské eparchii. V r. 1947 se vrátilo do Československa z Volyně (SSSR) 40 tisíc Čechů, většinou pravoslavného vyznání, kteří emigrovali z Čech do Ruska na konci 19. století z ekonomických důvodů. Před první světovou válkou a mezi dvěma světovými válkami existovalo hnutí návratu katolíků východního obřadu (uniatů, neboli řeckokatolíků) do původní pravoslavné církve a i v r. 1950 se někteří duchovní a věřící hlavně na Slovensku dobrovolně přihlásili k pravoslavné církvi a připojili se k ní. Nikdo však netušil jak tragický osud očekává pravoslavnou církev v Československu. Název pravoslavné církve i církev sama byla hrubě zneužita a znásilněna pro politický akt.
Bezprostředně po válce už v červnu 1945 se česká církev pod vedením protojereje Dr. Ing. Václava Červína obrátila na mateřskou církev srbskou s memorandem a žádostí o vyslání biskupa, který by osiřelou církev vedl (J. Leixner, Všeobecné dějiny církevní, Praha 1957, str. 177).
Sovětská politika zahrnula okamžitě do sféry svých zájmů Československo. Stalin neponechal nic náhodě. Moskevský patriarcha Alexij tak posílá do Prahy v říjnu 1945 arcibiskupa Fotije, který vyzval zástupce české eparchie, aby přijali moskevskou jurisdikci (H.P. 1946/2, str. 18). Vliv Moskvy byl silný. Moskva měla i horlivé spolupracovníky a výsledek byl vidět. Značnou roli sehrála též atmosféra nadšení z konce války a osvobození.
Eparchiální shromáždění české eparchie přijalo 8. listopadu 1945 v Olomouci osudné rozhodnutí o změně jurisdikce i přesto, že biskup Gorazd dokázal oprávněnost jurisdikce srbské pravoslavné církve na našem území a státní správa oficiálně uznávala již tuto jurisdikci. Srbská církev takovouto změnu nepovažovala za kanonickou a biskup Vladimír (Rajič) při své návštěvě Prahy ve dnech 26. 11. - 2. 12. sdělil, že přijel české církvi pomoci, neboť o pomoc žádala Synod srbské církve (H.P. 1946/1, str. 7-8). Jeho první otázka zněla: "Co jsme vám udělali, že jste se odtrhli od naší srbské jurisdikce a přešli pod jurisdikci Moskevskou?"
Dále byl připraven plán "zrušení unie s Římem" – zákaz působení a činnosti řeckokatolické církve na Slovensku. Řeckokatolíci, neboli katolíci východního obřadu byli původně do r. 1649 pravoslavní. V 17. sol. ve východní části našeho území vídeňský dvůr, jesuité a feudálové násilně zavedli "unii" s Římem, vznikla tak řeckokatolická církev, která se zmocnila neprávem pozic pravoslavné církve.
Zrušení "unie" s Římem – řeckokatolické správněji katolické církve východního obřadu prováděli v Československu komunisté, za intenzívní pomoci státní bezpečnosti, společně s některými duchovními a členy naší i katolické církve východního obřadu v součinnosti a za řízení státních a bezpečnostních orgánů ze SSSR. Bylo to porušení lidských práv a politický akt, který měl sloužit mimo jiné též jako počátek likvidace církví v Československu.
Bylo by naivní se domnívat, že někdo z iniciátorů zrušení "unie" se ptal na názor tehdejších pravoslavných duchovních v Čechách a na Moravě k této otázce. Máme důkazy, že čeští duchovní s takovými akty násilí nesouhlasili a na zrušení "unie" v r. 1950 se nepodíleli.
V atmosféře strachu a hrůzy se ani většina ostatních křesťanských církví neodvážila otevřeně vystoupit proti zvůli a násilí státní moci, které se dělo katolíkům východního obřadu, nebo i dalším církvím. Křesťanské církve, ale i naši občané, nevystoupili taktéž ani proti zneužití pravoslavné církve a na ochranu pravoslavné církve, která se sama nemohla ubránit. Scénář "zrušení unie" byl naivně prostý. Obrazně řečeno za jednu noc se museli katolíci východního obřadu, kromě těch, kteří tak učinili dobrovolně, stát pravoslavnými.
Na Slovensku vznikl problém jak sloužit bývalým katolíkům východního obřadu nyní přejmenovaným komunisty na pravoslavné. Biskupové katolické církve východního obřadu a větší část jejich duchovních odmítla takovou změnu a "ve zdrcující většině skončili ve vyhnanství – zpravidla v Čechách – nebo také v přeplněných věznicích v Leopoldově, Ilavě, Valdicích, Kartouzích a jinde" (Katolický týdeník 1991/6 str. 4).
Pro první období byla vyžádána pomoc duchovních a biskupů ze SSSR, částečně začali pomáhat duchovní a členové řeckokatolické církve východního obřadu, které tato církev nazývala odpadlíky.
Komunisté naplňovali svůj plán i tím, že určili ze svého středu příhodné jedince, kteří neměli nic společného s pravoslavnou církví, aby absolvovali krátké kursy a mohli tak okamžitě sloužit na opuštěných farnostech katolické církve východního obřadu, nyní již pravoslavných. Využilo se i toho, že Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Praze musela být, jako i jiné bohoslovecké fakulty, přemístěna z Prahy do Prešova a jejími profesory se stali opět bývalí duchovní katolické církve východního obřadu, aby "upevňovali" pravoslavnou církev. Přenesením fakulty z Prahy do Prešova do jisté míry utrpěla větev pravoslavné církve, která žije v českých krajích (H. P. 1991/2 str. 46). Pravoslavná církev v českých zemích se začala vyvíjet v odlišném duchovním i politickém klimatu.
Další ožehavou otázkou pro pravoslavnou církev v Československu bylo udělení autokefality (samostatnosti) ruskou pravoslavnou církví v r. 1951.
Současnost
Vliv na tvořící se a šířící se pravoslavnou církev v 50. letech měly různé síly, jak vyplývá z kontextu. Negativní síly v pravoslavné církvi zůstaly a přetrvávají. Stále se s nimi bojovalo a bojuje. Platíme vysokou cenu za cizí chyby a vlastní nedokonalost a neznalost objektivní pravdy. Avšak zničená a po druhé světové válce znovu obnovovaná pravoslavná církev v Čechách těžko mohla sama prohlédnout zatemnělé "vysoké politické cíle" sovětské moci na Slovensku, zabalené do pozlátka a populisticky interpretované. Nemůžeme v této souvislosti ani opomenout fakt, že se Slovensko v době druhé světové války odtrhlo od českých zemí a přidalo se k fašistickému Německu. Nemohlo mít ani politickou sílu vzdorovat osvoboditelům a vytvoření pravoslavné církve na Slovensku bylo válečným triumfem vítězů. Osud českých zemí i české pravoslavné církve byl jiný. Český národ byl zrazen, okupován a bojoval proti okupaci fašistickým Německem. Pravoslavná církev v Čechách se účastnila mezi prvními odboje, byla likvidována a zasloužila se o Československo. Pravoslavná církev na Slovensku touto cestou oběti neprošla a přesto se od 50. let dodnes stala diktujícím elementem v naší církvi.
Podle ústavy ČSSR byla v Československu zaručena svoboda vyznání. Před listopadovou revolucí 1989 však komunistický režim mocenskými prostředky oficiálně proklamoval ateizmus a systematicky ničil náboženské přesvědčení věřících a utlačoval církve a náboženské společnosti. Kláštery byly zrušeny, mnišské řády rozpuštěny mnoho duchovních a věřících bylo internováno nebo pozbaveno možnosti vykonávat své poslání. Kdo měl odvahu vyznávat svoji víru až na malé výjimky, nemohl studovat na universitách a nemohl dosáhnout vyššího postavení ve společnosti. Nemohli jsme vydávat dostatečné množství náboženské literatury. Církvi nebylo dovoleno vykonávat charitativní a sociální činnost. Teologické fakulty byly vyjmuty z universit, byli pod velmi přísnou kontrolou Sekretariátu pro věci církevní a pouze omezený počet studentů mohl studovat teologii.
Čas od času se náboženská situace nepatrně zlepšovala. V 60. letech naše pravoslavná církev začala rozvíjet ekumenické styky. Protestantské denominace spolu s pravoslavnou církví utvořili Ekumenickou radu církví. Pravoslavná církev v Československu se stala členem Světové rady církví a Konference evropských církví v Ženevě. Přes tyto mezinárodní organizace a díky aktivitě ekumenického patriarchátu (Pan-Orthodox gaterings) měla pravoslavná církev v Československu příležitost informovat bratry a sestry ze zahraničí o svých těžkostech, starostech a problémech.
V 80. letech byl pod silným vlivem světového veřejného mínění komunistický režim donucen dát církvím větší prostor k činnosti doma i v zahraničí. Naše pravoslavná církev s pomocí ekumenického cařihradského patriarchátu a dalších navázala dialog lásky a přátelství s mnohými církvemi Východu i Západu. Významné bylo setkání s ekumenickým patriarchou Dimitriosem v Cařihradě r, 1984 a jeho návštěva v Praze r. 1988.
Za nejdůležitější událost v životě pravoslavné církve v Československu považujeme kanonizaci vladyky mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravskoslezského u příležitosti 45. výročí jeho mučednické smrti 4. září 1987 za účasti sesterských pravoslavných zahraničích církví.
Mnoho změn probíhalo v Československu po něžné revoluci v listopadu 1989. Prezident Václav Havel slíbil opravdovou svobodu všem církvím a náboženským společnostem. Teologické fakulty se staly opět součástí universit. S politováním musíme konstatovat, že i přes naši snahu se Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově nevrátila zpět do Prahy, ale stala se součástí Šafaříkovy university v Košicích na východním Slovensku.
Na konci r. 1992 se konal na Slovensku v Prešově sněm pravoslavné církve. V napjaté atmosféře před rozdělením Československa se přijímala nová ústava církve, která po rozdělení Československa na dva samostatné státy Čechy a Slovensko, neodráží skutečný stav situace v církvi a státě a pokouší se deklarovat jednotné působení církve ve dvou samostatných suverénních státech České republice a Slovenské republice. Obě země zcela rozdílným přístupem řeší své vnitrostátní i mezinárodní otázky i otázky církevní politiky. Novou ústavou byla také omezena práva Božího lidu, oproti praxi kterou zavedl vladyka Gorazd, a to pod vlivem obvyklého diktátu pravoslavné církve na Slovensku.
Po vzniku České republiky v r. 1993 se situace pro všechny církve vyvíjí příznivě. Je možné opět vyučovat náboženství na školách, rozvíjí se charitativní, sociální vydavatelská, osvětová misijní činnost církví. Dokonce se rozrůstá počet nových církví a náboženských společností, ale žel Bohu i nových sekt. Nejpočetnější je v České republice církev římskokatolická (4 020 000 věřících). Pravoslavná církev zahrnuje jen malé procento obyvatelstva (asi 20 000 věřících). Někdy máme strach a obavy o osud naší malé pravoslavné církve, ale jsme přesvědčeni, že pravda nemusí být vždy na straně těch kterých je více a jsou silnější. Ostatně katolická církev zaznamenala po počátečním nárůstu věřících na bohoslužbách postupné prořídnutí řad až téměř na stav před r. 1989, jejich mnišské řády většinou bojují o přežití. Naše církev naopak zaznamenává postupný a neustálý růst zájmu. Nedokážeme však zajistit dostatek kvalitních lidí pro kněžská a další důležitá povolání, chybí nám i finanční zdroje. Ve společnosti se rozhoduje o oddělení církve a státu. Pravoslavná církev na Slovensku rovněž prošla zkouškami, situace se zlepšuje.
Máme svobodu, můžeme budovat nové chrámy, zakládat kláštery a církevní školy. Můžeme vydávat náboženskou literaturu a vychovávat své děti v pravoslavné víře. Oživuje se činnost mládeže. Mnoho můžeme, ale na mnoho věcí nestačíme. Svoboda nám dnes dovoluje poznat pravou skutečnost a pravý stav věci v církvi. Jak je naše církev po 40. letech působení komunistického režimu i naší nekritickou konformitou narušena, vyčerpána a slabá.
Jsme svědky dalších neobvyklých událostí v pravoslavné církvi, které nebyly myslitelné před revolucí 1989. Pravoslavné bohoslužby jsou vysílány v českém rozhlase a televizi. Pravoslavní duchovní i laici jsou zváni do rozhlasu a televize, aby se účastnili ekumenických dialogů a diskusí. Od r. 1990 se prezident Havel, nebo členové vlády a diplomatického sboru každoročně účastní vzpomínkových smutečních bohoslužeb v pravoslavné katedrále svatého Cyrila a Metoděje v Praze, která je významným památníkem odboje proti fašismu a místem, kde nalezli úkryt českoslovenští vojáci, parašutisté, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě SS obergrppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. V Praze jsme vybudovali v r. 1995 nový Národní památník obětí Heydrichiády – místo smíření při pravoslavném katedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Praze. Většina církevních obcí v Čechách a na Moravě se aktivizuje. Na Moravě bylo postaveno duchovní ekumenické středisko a v r. 1994 byl kanonizován naší církví kníže Rostislav, který pozval Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (863)
O pravoslavnou církev se lidé začínají více zajímat, vnímají bohatství pravoslavné teologie, náboženské filosofie, umění a spirituality. Vidí, že pravoslavná církev i přes vyčerpanost a oslabené síly se snaží bdít nad neporušeností apoštolské a cyrilometodějské tradice. Chceme si zasloužit trvalé místo po boku všech demokratických sil nové České republiky a podílet se na státnosti, kultuře a duchovnosti našeho národa stejně jako to dělala jedna, svatá obecná, apoštolská církev na úsvitě našich dějin v období svatých Cyrila a Metoděje. Jsem přesvědčen, že pokáním a láskou vznikající problémy postupně vyřešíme.
Prot. J. Š.
Praha, srpen 1996
