Jeroným Pražský

Přehled jeho života: níže

Bože na výsostech,
rozpomeň se na námahu Jeronýma Pražského,
který našel původní řády Církve tvé ve svatém pravoslaví
a skončil proto na hranici.
(Z modlitby Gorazdova sborníku)

JERONÝM PRAŽSKÝ … Spolu s Janem Husem jako živoucí pochodeň osvětluje příkrou cestu našich dějin na počátku 15. století. Byla to doba, v níž Čechové dokázali celému tehdejšímu světu, že národ, který si vepsal na štít zásady Boží pravdy, může a musí tyto zásady hájit a uhájit proti všem.

Zásady bylo nejprve třeba zasít do lidské duše; mnohdy je bylo třeba znovu objevit, protože zpupnost a neláska je ovinuly četnými na pohled třpytivými rouškami pokrytectví, pod nimiž člověk nezahlédl jasný, oslňující lesk Boží pravdy.

Hus a Jeroným navázali na snahu svých předchůdců Konráda Waldhausera, zejména pak Jana Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova.

Hus -- hlavně svou činností kazatele Betlémské kaple a posléze i nezdolného hlasatele zásad křesťanské pravdy pod širým nebem okolí Kozího Hrádku a Krakovce. V Husových spisech najdeme často prvky, o nichž se mnozí domnívají, že je čerpal z křesťanské tradice tehdy už dávno minulých věků. A přece i v jeho době tato tradice byla živá a na křesťanském východě vysoce účinná. Jak se k těmto zásadám dobral? Hus byl přítelem Jeronýmovým. Jejich životní cesty si byly podobné a v momentu smrti zcela shodné. Lišily se zejména v tom, že Hus byl člověk poutaný svým životem k pražské universitě a hlavně k duchovenským a kazatelským povinnostem; Jeroným naopak byl člověk jakoby v odkrývání zásad pravdy ustavičně hledající a v tomto hledání vázaný na časté cestování a pohyb po světě. Nasvědčuje tomu i jeho životní heslo: „Pohrdati nebezpečím, nepodlehnouti ohni, jíti vstříc ranám, vytrhovati z radostné a rozhalené hrudi nepřátelské šípy“ (Pericula contemnere, ignibus non cedere, vulneribus obviam ire, tela adversa laeto apertoque pectore eripere. Při čtení tohoto životního kréda nás dojímá jeho druhá část -- ohni podlehlo jen tělo, neochvějné zásady ducha nám stále září vstříc...)

Osobnost Jeronýma Pražského zaujala historiky, romanopisce i básníky. Jeroným je také titulním hrdinou opery současného hudebního skladatele Ivo Jiráska.

Historikové při hodnocení Jeronýmovy osobnosti byli, řečeno snad nepřesně, ale výstižně, v rozpacích. Kdo byl tento muž? Kdo byl -- na to lze konec konců najít odpověď. Horší už je najít odpověď na otázku, proč jednal ve svém životě právě tak, jak jednal, jaké pohnutky ho vedly a usměrňovaly? Ne tak kupodivu romanopisci. Je zajímavé, že se shodují v mnoha rysech vykreslení Jeronýmova portrétu. V čem se tedy shodují? Především v tom, ze Jeronýma líčí jako člověka krásného, ušlechtilého zevnějšku, jiskrných očí, s tmavým, pěstěným plnovousem, člověka velmi galantního k ženám a velmi důsledného ve svých zásadách. Uvádím to proto, že se charakteristika beletristů ve mnohém (i když ne úplně ve všem -- co se však týká vylíčení zevnějšku, zcela) shoduje se současným hodnocením historiků. Ti ovšem nenacházejí -- jak výše naznačeno -- jednoznačnou odpověď na důvody Jeronýmova jednání. Úkolem těchto řádek není hodnotit odbornou literaturu o Jeronýmovi Pražském, jen se zamyslet nad některými jeho zásadami a pokusit se zvážit smysl jeho života.

Kdo tedy Jeroným byl? Proč jednal tak, jak jednal? Mimovolně, nebo snad z pouhé snahy dokázat neudržitelnost některých zásad, které podporovaly stavbu feudálního řádu? Jistě -- ale jaká byla pak vnitřní podstata jeho jednání?

Když jsem si po přečtení některých děl o něm a zejména při rozboru některých jeho zásad položil tuto otázku, musel jsem si odpovědět, že byl především křesťanem v pravém smyslu toho slova. V době Jeronýmově už bylo i na nejvyšších místech církevních dosti těch, kteří byli křesťany jen podle jména … Jeroným byl aktivním křesťanem, snažícím se dobrat podstaty Kristova učení (odtud jeho učenecká bádavost) a tuto podstatu uplatňovat v životě nejenom sám, ale i prostřednictvím všech lidí, které se snažil k této podstatě rovněž přivést (odtud jeho sepjetí s praktickým životem). Pokusme se sledovat, jak svých zásad Jeroným nabýval, jak je uskutečňoval a v čem nám dodnes může být světlým vzorem.

První bezpečná zmínka o Jeronýmově životě je z roku 1398, kdy složil úspěšně bakalářské zkoušky. Nevíme nic o Jeronýmově mládí, snad jen to, že se narodil na Novém Městě pražském. Nevíme nic o jeho rodičích a původu. Jeho otec se se vší pravděpodobností jmenoval Václav, neboť v projevu při Jeronýmově bakalářské determinaci je Jeroným nazýván synem Václavovým. Můžeme se také domnívat, že Jeroným pocházel z měšťanské rodiny, nikoliv z rodiny selské, jako například Hus. Někteří autoři označují Jeronýma jako syna zemanského. Přízvisko „Pražský“ se zdá spíše nasvědčovat pražskému městskému původu. Bezpečně víme, že byl Čech. Když byl později v Paříži, užil stipendia rektora Sorbonny Vojtěcha Raňka z Ježova, učeného a proslulého Jihočecha, který toto stipendium určil pro českého studenta v Paříži či Oxfordu.

V roce 1395-6 se dal Jeroným z Prahy zapsat mezi posluchače artistické (dnes tedy filozofické) fakulty Karlovy univerzity. Již roku 1398 skládá bakalářské zkoušky -- z 27 kandidátů se umístil jako druhý. Dočteme se o něm, že jeho vzdělání kdekoho udivovalo. Vzdělaností prý čtyřikrát převyšoval Husa. Zde na univerzitě se poprvé s Husem setkává. Hus se stává patrně jeho determinátorem -- t.j. mistrem, pod jehož patronací získal student bakalářský gradus.

Stojíme u prvého klíčového bodu Jeronýmova života. Je jím univerzita. Z líhně univerzitní půdy se u Jeronýma zrodily základy jeho učeneckých i životních zásad. Napomohlo tomu několik okolností. V prvé řadě to, že se seznámil se spisy a zásadami oxfordského profesora Johna Viklefa. Mistr Jan Hus dokončil přibližně v době, kdy se stal Jeroným bakalářem, opis čtyř filozofických Viklefových traktátů. Často si klademe otázku, proč právě Viklefovy názory ovlivnily do takové míry tehdejší vzdělance v Čechách -- a nejenom vzdělance.

Viklefovo stanovisko dovoluje kritiku církve i společnosti. Kritiku církve, jejíž mravoučné zásady zcela poklesly a současně upadly do služebnosti feudalismu. Nebylo to jen dvojpapežství a později trojpapežství, které výrazně signalizovalo, že s církví západní oblasti křesťanstva není něco v pořádku. Je ovšem logické, že ochoří-li hlava, ochoří většinou i ostatní údy těla. V Čechách zcela zjevně dochází ke značnému poklesu církevní autority díky nadměrné nepřístojnosti v chování příslušníků kléru všech vrstev. Mravy příslušníků vyššího i nižšího kléru nabyly už takového rázu, že se staly terčem posměchu i vážného poukazování všech vrstev obyvatelstva. Byla to kritika společnosti, kde zdaleka již neplatilo učení o trojím lidu: tu ora, tu protege, tu labora (ty se modli, ty braň, ty pracuj).

Harmonie tohoto učení ostatně úplně neplatila nikdy; v době o níž mluvíme pak nejtěžší břemeno nesli ti, kteří pracovali a nespravedlnost rozdělení už unést ani nemohli. Učení Jana Viklefa se tedy stalo východiskem sociální kritiky stávajícího řádu, filozofickou základnou husitského hnutí.

Byl to právě nově graduovaný bakalář Jeroným, jenž se patrně na jaře roku 1399 vydal z Prahy přes Německo a dále do Bruselu, Brugg a Calais. Odtud pak přes kanál La Manche do Anglie a lodí po Temži do Oxfordu. Byla to Jeronýmova první zahraniční cesta. Víme, že náš hrdina velmi rád cestoval -- zde jsme u druhého klíčového bodu jeho života. Cesty jsou pro Jeronýma vždy osudovými a nakonec i osudnými. Nikdy však necestoval jen pro zábavu. Vždy pro nějaký hlubší smysl. Poprvé jel tedy poznat učení oxfordského pedagoga přímo k prameni a odtud také dovézt jeho spisy.

Jeroným brzy poznal podstatu Viklefova učení. Je příznačné pro jeho nesmírně rozvinutý smysl dobrat se podstaty všeobecné, že se snažil z viklefismu vytříbit to nejryzejší. Poznal, že pro obrodu církve při zachování jejího významu a podstaty (a to je opět příznačné jak pro Jeronýma, tak i pro Husa, kteří nechtěli církev zrušit, nýbrž obrodit), jsou nejdůležitější Viklefovy reformy sociální, a to takové, které nutně vycházejí ze snah po obrodě v lůně církve. Zejména dva spisy zaujaly Jeronýma: Dialogus a Trialogus. Podrobně je opisuje. Byly to, bohužel, zejména tyto spisy, jež jmenovitě odsoudil kostnický koncil. Jeroným opisuje i jiné spisy a později shání i nové. Abychom se snáze dobrali podstaty Jeronýmova jednání, zastavme se teď u některých zásad Viklefova učení a ukažme si, které Jeroným přijal, které nepřijal a proč a konečně, proč nenašel konečnou odpověď na své životní otázky jen u „svatého doktora“, s opisy jehož spisů si do Prahy přivezl i jeho podobiznu.

Viklef byl žákem oxfordského mistra Thomase Bradwardiny (1290 -- 1349), filozofa, teologa a matematika, snažícího se spojit exaktno matematiky s filozofickými a teologickými zásadami. Byl otcem učení o predestinaci, tedy předurčení, které je základem teologického determinismu. Z jeho zásad vycházel i Viklef. Jeroným tyto zásady pečlivě zkoumal a nepřijal je bezvýhradně. Přiznává, že se při tom naučil mnohému dobrému. „Toho mě však uchovej Bůh, abych byl tak bláhový a zastával skoro jako víru vše, co jsem četl v jeho knihách, nebo v knihách jiného církevního učitele“ (Šmahel Fr.: Mistr Jeroným Pražský. Život revolučního intelektuála. Praha 1966, str. 92).

Byl tedy kritický k Viklefovu učení. Uchvácen byl především jeho snahou o nápravu v církvi -- postojem proti rozmařilosti, názorem na právo poddaných, kteří mohou nehodným prelátům kdykoliv odepřít desátek, naprostým odsouzením odpustků jako vynálezu ďáblova a křesťanským vztahem mezi lidmi, bez ohledu na původ a majetek. Jasně odmítá teologické novoty „evangelického doktora“ -- např. remanenci (remanence neuznává proměnu podstaty chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. Je tedy opakem transubstanciace; remanet = zůstává, transubstantiat = mění se). Svědčí to o Jeronýmově i Husově věroučně pravověrném stanovisku. Toto stanovisko také vedlo Jeronýma k cestě na východ, za pravoslavím. I sám Viklef se s velkou úctou vyslovoval o pravoslavných Řecích, neboť ve východní církvi nenašel těch chyb, jako v západní, včetně odpustků a primátu osobnosti papežovy. Když se Jeroným obracel ke studentům při přednáškách o Viklefových spisech, nabádal je, aby se nedali odradit od toho, poznat v díle oxfordského mistra „žílu pravdy“. Nebudou-li však rozumět, aby se raději přidrželi víry (maně se zde nabízí ke srovnání s Jeronýmovými zásadami citát z 1. listu sv. Pavla k Tessalonickým -- 5,21: „Všeho zkuste, co je dobré, toho se držte!“).

Víra tedy byla pro Jeronýma rozhodujícím činitelem a církevní pravda pravdou, pokud nebyla pokřivována zlořády tehdy typickými pro oblast západní. Jeroným tuto pravdu, kterou v západní církvi nenašel, tedy hledal. Nenašel ji ani u Viklefa a odešel ji proto hledat dále.

Viklefovo učení, odsouzené jako kacířství, mělo zahynout v plamenech hranice, zažehnuté v Carfaxu, na níž byly spáleny jeho knihy. Viklef vyvolal svou činností hnutí tzv. lollardů, snažících se uskutečnit zásady svého mistra. Hnutí bylo ostře potíráno. Jeden stoupenec lollardského hnutí, mistr Peter Payne, emigroval do Prahy, kde se činně zúčastnil husitského hnutí jako mistr Petr Payne, řečený Engliš -- podle svého anglického původu. Byl ideologem táboritů na sněmu v Basileji roku 1433, který v podobě tzv. kompaktát povolil laikům v Čechách přijímání pod obojí způsobou roku 1436, obhajoval artikul o chudobě a proti světskému panování kněžstva. Později se stal členem poselstva, vyslaného Jiřím z Poděbrad do Cařihradu a zde zůstal v klášteře jako pravoslavný mnich Konstantin Angelikos. Také tento učený Angličan a Viklefův žák, hledající pravdu, tuto pravdu nachází až v pravoslaví...

Jeroným hledá -- v roce 1403 ho nacházíme na cestě k Božímu hrobu. Po druhé se vydává do Palestiny koncem roku 1407 jako průvodce královského lovčího Filipa Louta z Dědic. Proč v tak krátké době navštěvuje Svatou Zemi podvakrát? Sotva asi byl zde podruhé jen jako dvorný průvodce královského lovčího, byť jako tlumočník a člověk znalý světa -- už jen z toho důvodu, že byl spolu s Husem a mistrem Jesenicem jedním z rozhodných zastánců tří hlasů pro Čechy na Karlově univerzitě -- a v roce 1408 se situace v tomto směru vyhrocuje velmi ostře a vyúsťuje do poslední fáze, končící vítězstvím Čechů, potvrzeným Dekretem kutnohorským krále Václava IV., vydaným dne 18. ledna 1409 (Čechům jím byly ve vedení univerzity přiznány tři hlasy, cizincům jen jeden).

Jeroným hledá pravdu. Cesta k Božímu hrobu vedla přes Byzanc, tehdy ještě svobodné císařství, odolávající moci Turků. Byla to pravoslavná Byzanc. Víme také, že Viklef měl sám velkou úctu k pravoslavným Řekům.

Jeronýmovy výroky o pravoslavných Řecích jsou velmi zajímavé. V Kostnici například prohlásí, že Čechové jsou potomky Řeků a sotva tím myslí Řeky antické. Zde už zcela zjevně poukazuje na vztah Čechů k pravoslaví. Jeroným v Byzanci nachází odpověď na otázky hloubavého nitra, týkající se nápravy v západní církevní oblasti, správného vztahu mezi filozofií a teologií a v neposlední chvíli jistě i zásad společenského soužití. Patrně už na této cestě -- přesněji dvou cestách, roku 1403 a 1407 -- setkává se Jeroným s pravoslavný ritem a poznává, že východní liturgie stále zachovává podstatu původního ritu křesťanského. Zřejmě také poznává větší sepjetí duchovních s věřícími laiky, než je tomu v oblasti západní.

Husův nejlepší přítel seznamuje samozřejmě druha se všemi svými poznatky. Proto nacházíme nejenom v některých Husových dílech, ale v celé věroučné základně husitství, zřetelné prvky pravoslavné.

Tyto cesty za pravoslavím jsou současně předělem Jeronýmova života. O pět let později ho nacházíme na dvoře polského krále Vladislava v Krakově. V uplynulých zmíněných pěti letech prožil pražský mistr mnoho rušného, podnětného i bouřlivého. V oněch pěti letech -- zejména v jejich závěru -- stalo se mnoho pohnutého nejen v životě Jeronýmově, ale i v životě jeho přítele Jana Husa a celého českého národa. V letech 1406 -- 1407 působí Jeroným na univerzitě v Kolíně nad Rýnem a později v Heidelbergu, kde proklamuje na veřejné disputaci zajímavý názor o utváření Božího světa: tak, jako spolu souvisejí tři Božské osoby v nerozdílně Trojici a přitom znamenají každá vlastní kategorii Božství, tak také při své odlišnosti spolu vzájemně souvisejí nejenom lidé, ale i všechny bytosti přírody živé i předměty přírody neživé.

Boj proti viklefismu v Čechách vrcholí -- pražská univerzita ustrašena papežskou neústupností odsuzuje 45 článků oxfordského mistra jako bludné s tím, že si vyhrazuje právo posouzení. 3. ledna 1409 na veřejné disputaci (kvodlibetu) zazářil Jeronýmův řečnický výkon. Zde veřejně a poprvé spojuje úsilí boje za odhalení správného jádra Viklefova učení ve smyslu všeobecné nápravy v církvi s vlastenectvím, ústícím ve snahu vybojovat Čechům prvenství ve vedení pražské univerzity. Mluví o svatém českém národu, o službě vlasti, o úsilí zachovat ryzí jméno Českého království za hranicemi proti cizáckým pomluvám. Vyhledáme-li pravdu, musíme ji nejenom poznat, ale také hájit. Šest let před kostnickým procesem zaznívá myšlenka zvonu pravdy, vyúsťující ve známé Husovo: „Braň pravdu až do smrti.“

18. ledna 1409 vydává Václav IV. Dekret kutnohorský, jímž, jak výše uvedeno, jsou dány Čechům ve vedení univerzity hlasy tři proti jednomu hlasu cizinců.

Kdybychom mohli Jeronýmův život rozdělit na etapy, řekli bychom, že první etapa, etapa rozvoje osobnosti a jejího charakteru, etapa prvního hledání pravdy, se zde končí. Žel -- byla to také více než polovina života našeho hrdiny, do jehož konce zbývá již jen pouhých sedm let...

Na počátku této etapy je univerzita, jež dává vzdělání, na jejím konci je znovu univerzita, za jejíž český charakter se Jeroným bije. Mezi těmito póly je setkání s Viklefem, který zřejmě neposkytl všechny odpovědi, jak najít pravdu a východisko z církevní krize. Možná, že ukázal, kde obojí hledat. A tak zde nacházíme onen třetí důležitý bod této etapy, jímž jsou obě cesty do Byzance při příležitosti cest k Božímu hrobu, setkání se s pravoslavím, jeho zásadami i liturgikou. Je zřejmé, že se Jeroným seznámil se zásadami pravoslavných teologů i filozofů -- jsme o tom ubezpečeni jeho dalším jednáním.

Nevycházíme při tom jen z faktických projevů Jeronýmova života, jež tomu nasvědčují, nýbrž i z nepřímého jednání Jeronýma i Husa. Jsou totiž jisté prvky v jejich jednání, které zjevně netkví svými kořeny v západní filosofii nebo teologii.

V té době je na západě tato běžná praxe: je-li některá myšlenka určitého díla kacířská, je celé toto dílo kacířské. Je-li někdo autorem byť i jedné neoficielní teologické myšlenky, je to kacíř. Ne tak u Husa a Jeronýma a pod jejich vlivem v celém husitismu. Jejich zásadou je především zkoumání a rozbor takového podezřelého díla, které nemusí být kacířské pro jedinou neoficielní myšlenku (to je plně pravoslavný a svatootcovský postoj; pozn. red.). Zřetelně to vidíme při zkoumání díla Viklefova i při hodnocení jeho osobnosti. Takový přístup a toto hodnocení je typické pro východní křesťanství, s nímž se Jeroným osobně setkal, Hus pak jeho prostřednictvím.

Jeroným se střetává s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka, neboť v Praze dochází ke spálení Viklefových knih na arcibiskupově dvoře. Za to zpíval pražský lid v té době proslulý popěvek, jehož autorem byl se vší pravděpodobností Jeroným („Zbyněk Zajíc abeceda spálil knihy nic nevěda, co je v nich.“ Popěvek naráží na údajnou arcibiskupovu negramotnost.)

Hus exkomunikován, později dán do klatby. Král Václav oddálil od něho svou ochrannou ruku, když mu jako panovníkovi byla církví zaručena provize z výběru odpustků, proti nimž Hus důsledně bojuje. Hus odchází z Prahy, stižené interdiktem, na venkov, kde je hostem Ondřeje z Kozího a pánů Löfflů (Bechyňů) z Lažan. Jeho hlas zaznívá pod širým nebem okolí Kozího Hrádku a Krakovce. Odtud se ubírá do Kostnice.

Ve snaze obhájit Husa, své přátele i sebe proti pomluvám, které na půdě zdejší univerzity šíří němečtí mistři, vystěhovavší se po platnosti Kutnohorského dekretu, odchází Jeroným v srpnu 1410 do Vídně. Ve Vídni je Jeroným zatčen a postaven před soud kanovníka Ondřeje z Grillenberga, který zastupoval pasovského biskupa. 29. srpna začalo přelíčení, v němž byl Jeroným obviněn zejména z šíření Viklefových myšlenek a ze schvalování názoru podezřelých kacířů, mezi nimiž byli jmenováni hlavně Stanislav ze Znojma a Jan Hus. Hlavním cílem tohoto přelíčení je ovšem snaha německých mistrů svého hlavního odpůrce z Prahy zničit, jak to jasně vyslovili ústy faráře Mikuláše Czungla: Jeroným by měl být potrestán za to, co učinil „pro zkázu pražského učení.“ Jeroným se hájí velmi svérázně a přesně podle svých zásad. Tento proces byl jeho první zkouškou, jak hájiti pravdu. Přesvědčil se při něm o dvojím:
a) pravdu lze uhájit jen před těmi, kteří jsou schopni jí naslouchat;
b) je zbytečné dávat život v šanc fanatikům, když musím vykonat ještě mnoho důležitých úkolů.

Když bylo přelíčení odročeno nejprve na 5. a potom znovu na 20. září, Jeroným mezi touto dobou včas z Vídně odešel.

Jeroným je stejně jako Hus tvrdý odpůrce odpustků, což je mu později kladeno v Kostnici za velkou vinu, neboť „ … mařil vyhlašování odpustků a -- posílal zvrácené laiky, aby činili totéž,“ jak výslovně stojí v kostnické žalobě. Jeroným to totiž byl, kdo byl autorem nápadu, který realizoval Voksa z Valdštejna: maškarního průvodu proti svatokupeckým odpustkům. Ještě jeden čin tehdy vzrušil Prahu: smrt Martina, Jana a Staška, mladých tovaryšů, kteří byli při svatokupeckých bouřích zajati a věrolomně německými staroměstskými konšely přes slib daný Husovi popraveni. Mistr Jeroným organizuje průvod, v němž zapěje mistr Jičín mohutným hlasem antifonu „Toto jsou svatí.“ Jeroným zpívá „Radujme se všichni v Pánu“ a „Ke cti svatých mučedníků.“ V mohutném průvodu jsou pak těla mládenců nesena do Betléma a zde slavnostně pochována. Hus pronáší k jejich poctě v neděli 24. července 1412 kázání, v němž nabádá k následování mučedníků v pravdě i přes utrpení. Jeroným, částečně na venkově, částečné v Praze, s přáteli bojuje proti odpustkům nejenom slovy, ale i činy -- proti mnichům, kteří odpustky vybírají.

Když se Václav odvrací od Husa, odchází mistr Jan jak už řečeno na venkov a později do Kostnice, jsa odhodlán „odvolat se už jenom k Bohu.“ Jeroným má před sebou ve svém životě snad cestu nejdůležitější: k Ruthenům, t.j. k pravoslavným obyvatelů, Bílé Rusi.

V březnu roku 1413 nacházíme Jeronýma na dvoře polského krále Vladislava v Krakově na pozvání Vladislavovo i jeho bratra, litevského knížete Vitolda.

Historikové se liší v názorech na důvod Jeronýmovy cesty do Polska. Někteří jej vidí v diplomatickém poslání, jímž česká šlechta, oddaná Husovi, hledá přirozeného slovanského spojence. Jiní hovoří o osobním zájmu Jeronýmovu bez hlubšího udání důvodu. Sledujme však dále směr Jeronýmovy cesty. Přijímá s radostí pozvání knížete Vitolda k tomu, aby ho doprovázel na Bílou Rus, kde chtěl Vitold vyřešit smírem nějaké nesrovnalosti mezi korunou a pravoslavnými poddanými. Když dorazili do Vitebska a vyšla jim vstříc dvě procesí -- jedno dominikánských mnichů s ostatky svatých, druhé pravoslavných mnichů s ikonami, Jeroným opomíjí dominikány, pokleká a uctívá pravoslavné ikony. Obrazy „schizmatických Ruthenů“ jsou u Jeronýma ve větší úctě, než svaté ostatky dominikánské.

Bohužel, tento čin doslova uspíšil Jeronýmovi cestu k hranici. V kostnické žalobě je mu vytýkáno, že se „k bludu nevěry zase přivésti usiloval jest.“ Tato věta nasvědčuje tomu, že Jeroným plně chápal podstatu pravoslaví a že s ní zcela souhlasil. Kostnický žalobce používá obráceného slovníku: nevěra je pro něho vírou pravoslavných.

Také ve Pskově se Jeroným účastnil pravoslavné bohoslužby, v pokleku uctíval svaté Dary a zřejmě také přijímal.

Zde je jasná odpověď na důvody Jeronýmovy cesty: další seznámení se s pravoslavím, tentokrát u pravoslavných Slovanů. Naskýtá se samozřejmě otázka, do jaké míry si Jeroným uvědomoval význam význam cyrilometodějské misie, zdali si byl vědom toho, že jeho předkové byli vlastně pravoslavní. Jeho výrok o tom, že Čechové jsou potomci Řeků, by tomu plně nasvědčoval a současně jako by se jím Jeroným zavazoval pro svou budoucí činnost na Boží nivě...

Je také další fakt, na nějž bylo výše poukázáno a který se zřetelně objevuje v českém husitství: požadavek laického přijímání z kalicha, v pozdějších dobách u husitů rozvinutý na požadavek přijímání dětí. První „podával z kalicha Svátost“ -- t.j. podával laikům podobojí způsobou -- Tělo a Krev Páně mistr Jakoubek ze Stříbra, který se již v roce 1411 kladně vyslovoval o pravoslavných Řecích. Dalším typicky pravoslavným prvkem husitství je požadavek konání bohoslužeb v rodném jazyce. Také volení biskupa kněžími, ženění kněžích. I jeden vnější znak sem patří: nošení plnovousu kněžími. Hus a Jeroným, kteří se oba hlásili k Viklefovi, odmítají zcela zjevně vlivem pravoslavné věrouky Viklefův požadavek remanence a hájí proměňování (chleba a vína na Tělo a Krev Kristovy).

Důvod Jeronýmovy cesty do Krakova a na Litvu je zcela nepochybně důvodem dalšího hlubšího studia pravoslaví a nebudeme jistě nepravdivými, když po této cestě budeme v Jeronýmovi vidět pravoslavného křesťana...

Povšimněme si však ještě jedné okolnosti: Husův názor na zobrazování svatých je ve své podstatě pravoslavný. Hus odmítá vidět jen formu obrazů (mluví o možnosti pokušení z obrazů) a zdůrazňuje vnitřní podstatu obrazů i jejich význam pedagogický -- mluví k negramotným. Obrazy působí citlivěji než slova, vyvolávají větší emoce a zůstávají trvaleji v paměti. Jeroným pak zcela zjevně uznává obrazy a neuznává sochy.

Jeroným byl také vynikajícím hudebníkem a znamenitým, nadšeným zpěvákem. Setkal se ve Vitebsku a Pskově jak se zpěvem lidovým při bohoslužbách, tak i se zpěvem klirosových (kůrových) zpěváků. Proto také doporučuje duchovní zpěv, který preferuje při bohoslužbě i mimo ni. I tento rys je pro pravoslaví typický.

Zbývá se ještě zmínit o poslední fázi Jeronýmova života. 4. dubna 1415, čtyři měsíce po Husově zatčení, objevuje se v Kostnici. Hus výslovně v jednom listu z vězení varoval Jeronýma i Jana z Jesenice, aby do Kostnice neodcházeli. Jeroným se však o obsahu listu nedověděl -- byl patrně koncem roku 1414 opět v Krakově. Chtěl zřejmě napomoci intervenci pana Lacka z Kravař u krále Vladislava v Husův prospěch a také být znovu u svých pravoslavných bratří.

Z Kostnice přešel do blízkého městečka Überlingenu. 7. dubna veřejnou vyhláškou na dveřích kostnických chrámů vytýká Zikmundovi porušení královského slibu o nedotknutelnosti mistra Jana, kterou mu jako císař zaručil. Když se však přesvědčil, že vůbec nebude připuštěn k tomu, aby Husa obhájil, odhodlává se k odchodu zpět do Čech. 22. dubna byl v Hiršavě poblíž českých hranic zatčen a uvězněn v Sulzbachu. 23. května byl v poutech dopraven do Kostnice. Proces s Husovým druhem se započal … Jeronýmův proces se pohyboval ve třech rovinách:
1) v rovině filozoficko-teologické;
2) v rovině souzení praktických násilných skutků proti církevním hodnostářům;
3) v rovině souzení jeho vztahu ke „schizmatikům“.

Jako filozofovi-teologovi bylo Jeronýmovi vytýkáno uznávání a šíření Viklefova učení. Jeroným se hájil známými již výroky o tom, že ne vše je u Viklefa dobré, ale také ne vše špatné; při této příležitosti vzpomeňme jeho památné věty: „Kdybych jen mohl mít knihy všech kacířů. Vypsal bych z nich, co je pravdivé a pominul, co je zlé!“

Co se týče obvinění z aktivní účasti na proticírkevních násilnostech, je obviňován z obrazoborectví (boření a hanobení křížů) a z útoku na svatokupce. Jeroným nezapírá, že svatokupectví pokládá za hřích, ostře však protestuje proti hanobení kříže.

Pokud se týče vztahu k Ruthenům, řekl, že jsou to křesťané, křtění podle obyčeje Řeků. Zdůraznil pevně, že jsou to křesťané a že byl tedy proti názoru biskupa ve Vilně, aby byli znovu pokřtěni.

Jeronýmovi bylo jasné, že je v rukou nesmiřitelných odpůrců. Tolik toho ještě chtěl pro Boží pravdu vykonat! Husův popel byl již vmetán do Rýna...

Také Jeronýmovi bylo nabídnuto odvolání. Kardinálové Francesco Zabarella a Petr d'Ailly uhájili proti většině koncilu stanovisko přemluvit tohoto „kacíře“ k odvolání, než ho poslat rovnou na smrt. Husovo morální vítězství pálilo víc, než kacířská hranice … Po odvolání bude samozřejmě nutno poslat kacíře Jeronýma hodně daleko od rodné země, aby v cele kajícníka dožil svůj hříšný život.

Jeroným uvažuje jinak: žít a jít dále je lépe, než zemřít. Věří ve své propuštění? Patrně ano, to byl hlavní důvod, proč se rozhodl tak, jak se rozhodl. Hlavním důvodem toho bylo zcela jistě dostat se na svobodu. Co potom? Žádný historik se to neodváží domyslit ... Šel by snad Jeroným znovu k Ruthenům -- tentokrát ještě dále na východ, aby odtud pro Boží pravdu a pro svou nade vše milovanou vlast mohl něco podniknout?

Jeroným odvolal: 11. září 1415. 23. září své odvolání ještě doplnil. Při čtení slov jeho odvolání nás v zápětí napadne: jak formální! A přece -- nic se nestalo. V Čechách se domnívali, že byl upálen spolu s Husem -- dokonce v září 1415 protestovalo proti smrti obou 452 českých a moravských šlechticů, kteří se sjeli do Prahy. V jejich protestu je Jeroným nazýván „mužem oplývajícím mléčným pramenem výmluvnosti.“ Nebohý mistr Jeroným! Na jeho adresu prohlásil jeden z hlavních jeho žalobců, pařížský mistr Gerson: „Kdo jednou blud zastával, i kdyby nyní vykonal nápravu, nemůže z něho smýt takovou poskvrnu ani sám Bůh a propadá trestu doživotního uvěznění.“

Nevyslovujme anathema ani proti nepřátelům mistra Jeronýma -- a přece: jak doslova kacířská je tato teze Gersonova, naprosto opomíjející všemohoucnost a milosrdenství Boží! Kolik nadutosti církevně-světské moci z ní čiší!

Jeroným pochopil … Reagoval na to podle svých zásad. Věděl, co udělá. Mezitím koncil -- patrně pod vlivem událostí v Praze, t.j. protestu české a moravské šlechty -- znovu obnovuje proces proti Jeronýmovi. A tehdy -- 23. května 1416, ve výročí Jeronýmova příchodu do Kostnice -- znovu zazáří před koncilem jeho výmluvnost.

„Avšak i vy lidé jste a ne bohové,“ říká svým žalobcům do tváře a ironicky odbývá i nepravé svědky. Když je otázán na svátost oltářní, říká: „Předtím chléb, při posvěcování a potom pravé Tělo Kristovo.“ Když mu někdo vytýká, že prý řekl, že i po posvěcení zůstává chléb chlebem, řekne: „Ovšem, ale u pekaře.“

Znovu se hrdě hlásí k odkazu Mistra Jana Husa a vyvolává tak obdiv ke své statečnosti a osobnosti i u nepřátel a samozřejmě u lidí nezaujatých. Slavný florentský humanista Poggio Bracciolini o něm říká v dopise svému příteli Leonardu Brunovi: „Jestliže tak skutečně smýšlel o víře, jak slovy vyznával, žádná hodná příčina netoliko smrti, ale ani nejmenšího provinění na něm nalezena býti nemohla“ (dopis velmi obšírně cituje Fr. Palacký v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě, díl III., 1. část, ve stati M. Jeroným Pražský, str. 218).

Poslední Jeronýmovo slyšení bylo 30. května 1416. Kardinál ostijský Jan Brogni de Viviers obviňuje Jeronýma -- podobně, jako byl obviněn i Hus -- nejen z kacířství, ale i z jeho důsledků v podobě provokování lidí k revolučním činům. Jeroným opět vyznává, že věří dle církevních předpisů, hrdě se však v tomto bodě obžaloby hlásí k odkazu Husovu.

Je odsouzen. Na cestě k hranici zpívá vyznání víry, litanie a mariánskou píseň. Pak řekne německy lidem kolem sebe: „Milované děti, jak jsem právě zpíval, tak i nejinak věřím. Toto vyznání je má víra. Umírám nyní, protože nesouhlasím s koncilem a proto, že netvrdím, že Mistr Jan Hus byl spravedlivě a řádně koncilem odsouzen. Vím totiž dobře, že byl opravdovým hlasatelem evangelia Ježíše Krista.“

Katovi nařizuje zapálit oheň před ním: „Kdybych se ho bál, nikdy bych sem nebyl přišel.“ Zazpívá: „Do rukou tvých, Pane, poroučím svoji duši.“ Pak povzdechne: „Bože, Otče, odpusť mi mé hříchy.“

Oheň praská -- strávil tělo, ale nestrávil duši tohoto člověka, který, kdyby žil, jistě by mnohé vykonal pro své bližní. Pravou Kristovu církev viděl Hus právě díky Jeronýmovi v pravoslaví. Jeroným však zemřel smrtí Husovou „co pravý filozof“ -- jak o něm říká Poggio Bracciolini...

Hus teoreticky a Jeroným vysloveně prakticky našli pravdu církevního života v pravoslaví, když ji nemohli najít v zcestném proudu církevní praxe západní oblasti. Velmi dobře si totiž díky své učenosti i zkušenostem uvědomili, že vymýšlet a vytvářet -- řečeno snad příliš zjednodušeně -- nové náboženství, je pro hnutí církevní obrody přinejmenším problematické.

Jejich cestou dokázal jíti a k cíli této cesty také došel po více než pěti stech letech svatý novomučedník biskup Gorazd II. Také on si uvědomil, že obroda církevního života ve spojitosti s životem národním není ve vytvoření církve nové, nýbrž v uskutečnění praktického spojení s původní církví našich předků. Tak byla u nás znovu nastoupena přerušená pouť k Božímu Království, po níž nás vedli svatí věrozvěstové Cyril a Metoděj.

Čestmír Gorazd Kráčmar




Literatura:
Betts R.R.: Jeroným Pražský. In: Český čas. historický 1957
Florovskij A.: Dějiny česko ruských vztahů. Praha 1932
Nedvědová M.: Hus a Jeroným v Kostnici. Praha 1953
Putna J.: Mistr Jeroným Pražský. Praha 1916
Šmahel Fr.: Jeroným Pražský. Život revolučního intelektuála. Praha 1966




Jeroným Pražský - stručně o jeho životě

Jeroným Pražský, věrný přítel Jana Husa, měl vynikající vzdělání (tři tituly magistra na zahraničních univerzitách). Zapůsobil na něho i slovanský klášter v Praze, kde se sloužilo západním obřadem, ale starým slovanským jazykem. Jeho existence připomínala Čechům jejich slavnou náboženskou historii: slovanské křesťanství kvetoucí v dobách sv. Václava a Ludmily i Sázavský monastýr.

V roce 1403 vykonal Jeroným pouť do Svaté Země. V Oxfordu v Anglii se seznámil s magistrem Petrem Paynem, který přišel do Čech a stal se diplomatem husitů.

Nejspíše to byl právě on, Payne, kdo posléze navštívil Cařihrad, aby zahájil kontakty husitů s Konstantinopolskou pravoslavnou církví. V Cařihradě přijal tento vyslanec Pražanů pravoslavnou víru a své nové jméno: Konstantin [Anglik]. Konstantin Platris, zvaný Tzesis – Anglikos (= Čech – Angličan). (Viz o něm více v článku Husité a pravoslaví)

V roce 1412 se Jeroným vydal do Polska a na severozápadní Rus, kde se zřekl příslušnosti k západnímu křesťanství a stal se pravoslavným křesťanem.

O počínání Jeronýmově víme z toho, že ho Kostnický sněm obžaloval, že se na Litvě a na Rusi přidal na stranu pravoslavných; byl též obviněn z – před latinským duchovenstvem neskrývaných – sympatií k východní církvi a jejím obřadům. Účastnil se pravoslavných bohoslužeb a modlil se před svatými ikonami. Zachoval se jeho výrok: „Víra Rusů je dokonalá.“ Přijal i pravoslavný zevnějšek a nechal si narůst dlouhé vlasy a vousy. Knížeti Vitoldovi radil, aby se spolu se svým národem stal pravoslavným. Jeroným mu řekl, že i český národ se musí rozhodnout pro tento krok. Dále je znám jeho výrok: „Čechové pocházejí od Řeků“ (myslel to samozřejmě duchovně – církevně).

O jeho chování se dozvěděli v Evropě. Věrnost k poznané pravdě přivedla i jeho za přítelem Husem na kostnickou hranici. Byl upálen 30. května 1416. Když ho vedli na hranici, zpíval: „Věřím v jednoho Boha...“ a písně k přesvaté Bohorodici. Před smrtí se modlil: „V ruce tvé, Pane Bože, poroučím duši svou. Pane Bože všemohoucí, smiluj se nade mnou! Rač mi odpustit hříchy, neboť ty víš, že jsem tvou pravdu velmi miloval!“



Zpět na rozcestník „Husitství“



<-<-Skok na Homepage

NAVRCHOLU.cz