Reakce na článek
v Katolickém týdeníku
Čeští katoličtí kněží
odjeli podporovat unii do Bulharska
„Katolický týdeník“ uveřejnil ve svém svátečním „cyrilometodějském“
čísle na začátku letošního léta článek „Misionářův život
nebývá romantický, ale krásný“. Tato stať naplňující
pravoslavného křesťana pocitem lítosti byla umístěna přímo na titulní
straně výše zmíněného týdeníku. Není ani náhodné, že byla otištěna
v čísle vydaném k římsko-latinskému svátku našich slovanských apoštolů
sv. Cyrila a Metoděje, o čemž svědčí i situování článku pod nehezkým,
neautentickým ale tendenčně římsko-katolickým obrazem svatých bratří
soluňských. Na východním Slovensku je možno se nechat „poučit“ od
tzv. „řeckokatolíků“, že svatí Cyril a Metoděj byli uniaty. Je snaha
šířit tuto dezinformaci nyní i u nás. Totalitní vatikánská ideologie
proměnila římský patriarchát po jeho odpadnutí od Církve Kristovy
v církev křížových výprav a planoucích hranic inkvizice. Pravoslavného
křesťana naplní lítostí zjištění, že na tom nedokáže nic změnit žádný
vatikánský koncil ani žádná doba – mění se jen podoby a vnější formy...
To je sice dávno zřejmé z evangelijních slov Ježíšových o odlomených
ratolestech, přesto znova znova zabolí každé svědectví potvrzující
tuto pravdu. „Katolický týdeník“ přinesl zprávu svědčící o tom, že
k současné „poslední křížové výpravě na dobytí pravoslavného Východu“
se připojila česká katolická církev, s jejímiž představiteli pěstujeme
dobré – a věřili jsme, že lidsky upřímné – vztahy.
V článku se píše o neuvěřitelnosti dějin, neboť svatí Cyril a Metoděj k nám přišli z Balkánu a „po jedenácti staletích obyvatelům těchto zemí jejich dávnou misionářskou pomoc vracíme“. Potud autoři článku. Tu je třeba připomenout, že svatí bratři k nám přinesli jednak křesťanství pravoslavné, nepokažené, ale i církevní správu autonomní, nezávislou a budovali zde skutečnou samostatnou místní církev. Tento (stejně jako předchozí) nezištný dar „cennější než poklady zlata a stříbra“ (jak píše moravskému knížeti Rostislavovi byzantský patriarcha sv. Fótios, který s císařem Michalem III. svaté věrozvěsty na Velkou Moravu vypravil) nemůže latinská církev dát, neboť součástí vatikánské ideologie je připoutanost všech římskokatolických diecézí k Římu a jejich věroučné i správní poddanství papežské kurii. Tyto nepravoslavné a nekřesťanské tendence se u římského patriarchátu začaly projevovat již na sklonku minulého tisíciletí a to byl i hlavní důvod proč Bulharsko v této době odmítlo latinskou misii a raději přijalo křesťanství z rukou Konstantinopole (Cařihradu), což byl přední z východních patriarchátů, který i k nám vyslal na žádost knížete Rostislava sv. Cyrila a Metoděje. S odmítnutím latinské misie bulharským králem Borisem se Řím dlouho nemohl smířit, a jak je vidět, nesmířil se s tímto faktem až dodnes. Není nezajímavý ani důvod, proč byla římsko-latinská mise vyhnána z Bulharska – stalo se tak pro agresivní a naprosto nekřesťanské chování římských misionářů, o kterém je hanba se i po tisíci letech blížeji rozepisovat; kromě toho již tehdy se vyskytovaly některé novoty a změny v obyčejích i věrouce latinských. Tyto úchylky v učení římské mise se též staly předmětem sporů mezi Východem a Západem. Nyní se to tedy Řím rozhodl Bulharsku vrátit. Využívá při tom hospodářského oslabení způsobeného pěti sty lety turecké poroby a komunismem, o kterém se píše v řečených novinách, jež si dále stěžují, že mravně je zvláště postižena mládež. Římský patriarchát byl vždy považován za patriarchát západní – podívejme se tedy, co se západní společností učinilo tisíc let římského katolicismu: panuje zde nejhorší – tj. konsumní – forma ateismu, duchovní prázdnota, v „lepším“ případě - sekty, okultismus, satanismus, legalisovaná homosexualita a pod.; to je spektrum západní společnosti. Jaké procento mládeže je na Západě aktivními křesťany? – škoda se vůbec ptát… Společnost na Západě je do hloubky zničená, duchovně rozložená. S těmito výsledky se rozhodla latinská církev učit křesťanství na pravoslavném Východě. Historie nás učí, že nikdo se zásadně nemění...
Čeští latinští misionáři píší z Bulharska, že se tam setkávají s bídou „mravní, duchovní i jiného druhu“. Osobně si myslím, že člověk ze Západu se tam může duchovně jen učit – i při vší té bídě „jiného druhu“. Je ovšem vnitřní bídou misionářů, jestliže si toho nepovšimli...
Věřím, že je pro tyto „misionáře“ nezvyklé, jak píší, „že v celém Bulharsku je jedno procento katolíků“. Tato „neobvyklost“ tradičně pravoslavných zemí trápí ve Vatikánu i „svatého otce“, a proto „si přeje Jan Pavel II., aby v této zemi začali působit synové dona Bosca“, jak uvádí článek, proto, jak se dále píše, zde čeští salesiáni „začali budovat dílo mravní a duchovní obnovy mládeže“. O co ve skutečnosti běží, si můžeme snadno domyslet z další v článku zmiňované „nezvyklosti“ pro české katolické kněží – ze „slavení liturgie východním způsobem, který si postupně osvojují“. Tento základní prvek tzv. „unie“ byl totiž ve všech dobách určen ke klamání místního obyvatelstva. Před půl tisíciletím, když byla unie násilím i lstí zaváděna u Slovanů, nebyly totiž vzácnými i takové případy, kdy stačilo vhodnými způsoby „přesvědčit“ báťušku a jeho celá – bývalá pravoslavná – farnost se stala unionisovanou (tedy podrobenou pod správu římského papeže), aniž by se to farníci v prvé uniatské generaci vůbec dověděli, neboť obřad bohoslužby zůstal stejný a těch několik nepatrných odchylek se zavádělo „promyšleně“ a postupně. Podstatou „unie“ byly vždy lest a násilí; přijetí „unie“ nebylo nikdy ze strany pravoslavných něčím touženým… Tak je tomu i dnes, kdy Vatikán využívá pádu komunistické totality, aby jednu padlou totalitu nahradil druhou – svou. Lstivě nabízená pomoc pravoslavným zemím při výchově mládeže je o to křiklavější, že ji nabízí ten, kdo sám nedokázal vychovat mládež svou; Písmo praví, že nemůže v Církvi vést jiné, kdo nemá děti poslušné a počestné, kdo nedokáže vychovat v prvé řadě svou vlastní rodinu (1.Timoteovi 3,4-5).
Na závěr článku píší z Bulharska naši milí krajané, jak si tam daleko více uvědomují, „co znamená ekumenismus a jak člověk cítí potřebu sjednocení zde, v zemi pravoslaví“. Smutně tím potvrdili náš právě končený komentář k jednomu smutnému článku v katolickém týdeníku. Ekumenickou spolupráci si naši křesťanští „bratři“ představují jako „bratrskou pomoc“, se kterou měla naše vlast trpké zkušenosti v dobách nejnedávnější komunistické historie. V dobách minulé totality to znamenalo vyslání tanků do „spřátelené socialistické země“. Na ekumenickém poli to obnáší vyslání katolických „misionářů“ do pravoslavné země, aby tak pracovali pro sjednocení, jehož potřebu si právě v pravoslavné zemi tolik uvědomují. Jaké sjednocení mají na mysli? S kým chtějí sjednotit Bulharsko, které nazývají jako „zemi pravoslaví“? Samozřejmě, s tím, s kým jsou sami v jednotě. Trápí je otázka sjednocení Bulharska s římským papežem, v tom vidí patrně smysl ekumenismu, to je to, proč odjeli čeští katoličtí duchovní do země pravoslaví sloužit východním, pravoslavným obřadem. Sjednocení pravoslavných to znamená ve vatikánském pojetí to, co již smutně a nechvalně proslulo jako „unie“.
Připustíme, že „potřebu sjednocení“ skutečně může katolík v tradičně pravoslavných zemích cítit. Asi tolik jako pravoslavný křesťan pociťuje potřebu, aby se římskokatolická církev vrátila zpět k původnímu autentickému křesťanství a stala se po tisíci letech opět pravoslavnou – jakou byla v prvém tisíciletí po Kristu...
Iw
(Uveřejněno v časopisu Hlas Pravoslaví 1994)
Zpět na stránku zabývající se Unií
Skok na Homepage